KSCB 41 INS XY
42 ICm XY
29 ICdo 71/2021-1120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Daniely Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ
110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka E., zastoupené Mgr. Ondřejem
Platilem, advokátem, se sídlem v Praze, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti
žalovaným 1/ P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Petrou
Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00,
a 2/ P. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Radanem Tesařem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, za účasti Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých
Budějovicích, Goethova 1949/2, PSČ 370 70, o určení neúčinnosti právního
jednání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka E., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY
(KSCB 41 INS XY), t a k t o:
I. Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), se odmítá s
výjimkou té jeho části, která směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se druhého žalovaného.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm
XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. října 2019, č. j. 42 ICm XY, se ve vztahu ke druhému
žalovanému zrušují včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc se potud
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Daniela Urbanová, jako
insolvenční správkyně dlužníka E.) domáhala vůči žalovaným (1/ P. V., ročník
XY, a 2/ P. V., ročník XY), za účasti Krajského státního zastupitelství v
Českých Budějovicích, určení, že kupní smlouva ze dne 26. února 2016, kterou
dlužník (jako prodávající) prodal žalovaným (jako kupujícím) označený pozemek,
je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek
dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 20.283,23 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 28.798 Kč (bod III. výroku).
2. Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 42 ICm XY, insolvenční soud
doplnil rozsudek ze dne 21. listopadu 2017 v bodě I. výroku tak, že žaloba se
zamítá, „neboť je toto jednání neplatné“.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2019, č.
j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), zrušil rozsudek insolvenčního soudu
ze dne 21. listopadu 2017, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. listopadu
2018, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Rozsudkem ze dne 10. října 2019, č. j. 42 ICm XY, insolvenční soud:
[1] Žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy zamítl, „neboť toto jednání je
neplatné“ (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 48.507,69 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 74.052 Kč (bod III. výroku).
5. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/, § 231 odst. 1 a 2,
a § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), z ustanovení § 22 odst. 2 a § 580 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 3 a 5
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl po provedeném dokazování k
závěru, že kupní smlouva je neplatná, neboť v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka
jednali při jejím uzavření jak dlužník, tak oba žalovaní (na obou stranách
kupní smlouvy vystupovaly stejné osoby, takže úmysl jednoho z kontrahentů je
úmyslem všech). Insolvenční soud proto žalobu zamítl (předpokladem vyslovení
neúčinnosti právního úkonu je jeho platnost).
6. Vzhledem k závaznému právnímu názoru obsaženému ve zrušujícím usnesení
odvolacího soudu vtělil insolvenční soud do zamítavého výroku žaloby (ve smyslu
ustanovení § 231 odst. 2 insolvenčního zákona) svůj závěr o neplatnosti
právního jednaní a to též s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení; pravomocný
výsledek tohoto sporu totiž znamená, že žalobkyně je oprávněna sepsat předmětný
majetek do majetkové podstaty dlužníka (a je již nadbytečné vést spor o
vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty).
7. K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 18. března
2021, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 41 INS XY):
[1] Potvrdil (druhý) rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první
výrok).
[2] Změnil (druhý) rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak,
že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý
výrok).
[3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(třetí výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a odkazuje na
(označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného
rozhodnutí k následujícím závěrům:
9. Skutková zjištění insolvenčního soudu postačují pro závěr, že kupní smlouvou
bez reálného zaplacení kupní ceny převáděných nemovitostí došlo k vyvedení
majetku pozdějšího dlužníka na žalované, což bylo jediným záměrem a úmyslem
obou smluvních stran. Dlužník a žalovaní uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem
zkrátit jako svého věřitele stát. Žalovaní vzhledem k personálnímu propojení s
dlužníkem věděli, že tímto právním jednáním mohou zkrátit své věřitele, a pro
případ, že je skutečně zkrátí, s tím byli srozuměni. Přitom dlužník neměl další
majetek postačující k uspokojení pohledávek státu.
10. V situaci, kdy se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, se
insolvenční soud správně zabýval platností právního jednání a po zjištění, že
kupní smlouva nebyla platně uzavřena, žalobu na určení neúčinnosti kupní
smlouvy správně zamítl.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak
na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Lze zamítavým výrokem rozsudku o odpůrčí žalobě určit neplatnost
posuzovaného právního jednání, aniž by to žalobce navrhl?
[2] Mohou soudy v řízení o neúčinnosti právního jednání aktivně hledat důvody
jeho neplatnosti, které bez dalšího nevyplývají ze spisu?
[3] Lze usuzovat na neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem jen
prostřednictvím ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona?
[4] Lze usuzovat na neplatnost právního jednání pro krácení uspokojení věřitele
jen z toho, že kupní cena sice odpovídá ceně obvyklé, avšak smluvní strany se
dohodly na její úhradě formou zápočtu v situaci, kdy dohoda o zápočtu není
součástí kupní smlouvy?
[5] Lze přijmout závěr o úmyslu obou smluvních stran zkrátit uspokojení
věřitele na základě skutečnosti, že smluvní strany jsou osobami blízkými a
dlužník jednal s úmyslem, jehož si byla vědoma druhá smluvní strana?
[6] Lze při zkoumání neplatnosti právního jednání pro krácení uspokojení
věřitele považovat za věřitele osobu, která v okamžiku uskutečnění posuzovaného
právního jednání nedisponovala pohledávkou za dlužníkem?
[7] Lze při zkoumání neplatnosti právního jednání usuzovat na nepřímý úmysl
jednajícího pouze s ohledem na skutečnost, že u dlužníka probíhá daňová
kontrola s možností doměření daně, bez zohlednění toho, že smluvní strana
počítala s okolnostmi, které mohly zabránit případnému škodnímu následku, a
nespoléhala potud jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému
následku zamezit?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel u otázky č. 1 především
poukazuje na to, že žalobkyně se v žádné fázi řízení nedomáhala určení
neplatnosti kupní smlouvy (ani formou tzv. eventuálního petitu). Míní, že
povinnost soudu zkoumat (jako otázku předběžnou) v řízení o určení neúčinnosti
právního jednání platnost takového jednání nelze zaměňovat s otázkou, zda je
soud povinen v takovém řízení výrokem určit neplatnost právního jednání, aniž
žalobce v dotčeném směru vyvinul potřebnou procesní aktivitu. K tomu se
dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo
2432/2007, jakož i díla Kozák, J. - Brož, J. - Dadam, A. – Stanislav, A. –
Strnad, Z. – Zrůst, L. – Žižlavský, M. Insolvenční zákon: Komentář. 4. vydání.
Praha. Wolters Kluwer ČR, a. s., 2018, str. 931.
14. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání částečně odmítnout a částečně
zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné. K otázce č. 1 uvádí, že
možnost vtělit do výroku rozsudku o odpůrčí žalobě závěr, že odporované právní
jednání není platné, plyne z judikatury Vrchního soudu v Praze i z judikatury
Vrchního soudu v Olomouci.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání (jež může
být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.).
16. Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“, tedy i ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. Potud Nejvyšší
soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně
nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení
vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Ostatně, napadá-li
dovolatel takto předmětné výroky v rozsahu, v němž se týkají prvního
žalovaného, není jeho dovolání přípustné ani subjektivně (§ 243c odst. 3 o. s.
ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.). Jako subjektivně nepřípustné (opět
podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.) odmítl
Nejvyšší soud dovolání i v té části, ve které směřovalo proti potvrzujícímu
výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé ve vztahu k prvnímu
žalovanému. Již v rozsudku ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 128/2018,
uveřejněném pod číslem 29/2021 Sb. rozh. obč. [který je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu], totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že pasivní věcná legitimace
se v řízení o (insolvenční) odpůrčí žalobě odvíjí od ustanovení § 237 odst. 1
insolvenčního zákona, takže v řízení o určení neúčinnosti smlouvy, kterou
dlužník uzavřel s dalšími osobami, není insolvenční správce povinen podat
odpůrčí žalobu proti těmto osobám jen proto, že byly smluvními stranami takové
smlouvy (nejde o nerozlučné společenství).
17. V části, v níž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se druhého žalovaného, je Nejvyšší soud
shledává přípustným dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky č. 1; potud je
napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Zkoumání dalších otázek je závislé na způsobu, jakým bude zodpovězena otázka č.
1.
18. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval dále tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu (ve znění, jež se nezměnilo od podání žaloby v této
věci):
§ 79
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla
nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky
státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v
nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i
označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu.
Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným
(§ 90), se nazývá žalobou.
(…)
§ 153
(…)
(2) Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než
čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
21. V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud
je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení
žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž
uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje
svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením
skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a
žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových
tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a
žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud
rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí
není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně
posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci
přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.)
překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího
plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání
plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a
který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v
judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne
26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč.
22. Lze doplnit, že přímo při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního
zákona Nejvyšší soud uzavřel (v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29
ICdo 19/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019,
pod číslem 67), že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že
pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových
okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu
podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v
žalobě) žalobce (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020).
23. Samotný žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má
soud o věci rozhodnout. Je-li dána věcná příslušnost téhož soudu v prvním
stupni, pak žalobce může jednou žalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více
nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky
uplatnit formou tzv. eventuálního petitu. O žalobu s eventuálním petitem jde
tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost
nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro
případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším
požadavku žalobce (eventuálním petitu) [k tomu srov. v literatuře Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 506 a 507, a v judikatuře např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 20/2018, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2021, pod číslem 39]. Přitom platí,
že formou tzv. eventuálního petitu lze uplatnit i právo se samostatným
skutkovým základem; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince
2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněný pod číslem 98/2009 Sb. rozh. obč.
24. V poměrech dané věci se žalobkyně žalobním návrhem (tzv. petitem) domáhala
pouze určení neúčinnosti kupní smlouvy a požadavek, aby soud určil (současně
nebo eventuálně) též neplatnost kupní smlouvy, se nepodává ani z jiných částí
žaloby (srov. č. l. 1 až 3), ani z dalších podání žalobkyně učiněných v průběhu
sporu; srov. vyjádření žalobkyně ze dne 26. července 2017, č. l. 276-278, ze
dne 10. srpna 2017, č. l. 280-281, a ze dne 3. října 2017, č. l. 574-576,
odvolání žalobkyně ze dne 29. prosince 2017, č. l. 595, a doplnění odvolání
žalobkyně ze dne 26. ledna 2018, č. l. 597-600, vyjádření žalobkyně ze dne 19.
října 2018, č. l. 655-656, ze dne 26. ledna 2019, č. l. 681-682, ze dne 5.
července 2019, č. l. 707-711, ze dne 10. července 2019, č. l. 867-868, odvolání
žalobkyně ze dne 22. listopadu 2019, č. l. 937, a doplnění odvolání žalobkyně
ze dne 17. prosince 2019, č. l. 999-1001, a vyjádření žalobkyně ze dne 16.
března 2020, č. l. 1027-1029, jakož i její přednesy při jednáních konaných u
insolvenčního soudu dne 15. srpna 2017, č. l. 296-298, dne 21. listopadu 2017,
č. l. 582-585, dne 11. června 2019, č. l. 705-706, dne 20. srpna 2019, č. l.
898-899, a 10. října 2019, č. l. 915-922, a při jednáních konaných u odvolacího
soudu dne 4. dubna 2019, č. l. 686-688, dne 18. června 2020, č. l. 1037-1039, a
dne 18. března 2021, č. l. 1048-1049.
25. Tím, že insolvenční soud vtělil do zamítavého výroku o věci samé též důvod
zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), učinil součástí onoho výroku i
posouzení předběžné otázky.
26. Závěr, že posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno
formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve
věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí, přijal již bývalý
Nejvyšší soud ČSSR v rozhodnutí ze dne 9. července 1965, sp. zn. 4 Cz 94/95,
uveřejněném pod číslem 61/1965 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/1965“). Nejvyšší soud tento závěr zopakoval (k R 61/1965 se
přihlásil) např. v usnesení ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98,
uveřejněném pod číslem 44/1999 Sb. rozh. obč., nebo v usnesení ze dne 29.
listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 6. Srov. dále i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 923/2011, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020.
27. Tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku, jímž zamítl
odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti
kupní smlouvy, i důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), tedy
nepřípustně (též v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.) zahrnul do
výroku i posouzení předběžné otázky; tím řízení zatížil vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud nápravu tohoto procesního
pochybení nezjednal (ve skutečnosti onen nesprávný postup vnutil insolvenčnímu
soudu zrušujícím usnesením), takže dovolání je již proto důvodné.
28. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech
řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. S přihlédnutím k tomu, co Nejvyšší soud uvedl výše o mezích dovolacího
přezkumu (srov. odstavec 16.), se zrušující výrok rozsudku Nejvyššího soudu
týká jen té části bodu I. výroku rozsudku, kterou insolvenční soud žalobu
zamítl vůči druhému žalovanému, jakož i bodu III. výroku o nákladech řízení
mezi žalobkyní a druhým žalovaným. V témže rozsahu (tedy v části prvního
výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vztahu ke
druhému žalovanému, v části druhého výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a
druhým žalovaným a v části třetího výroku o nákladech odvolacího řízení mezi
žalobkyní a druhým žalovaným) zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu.
30. Obě rozhodnutí neobstála již v řešení otázky č. 1, takže Nejvyšší soud
shledává nadbytečným vyjadřovat se (byť i jen v rovině přípustnosti dovolání) k
otázkám č. 2 až 7; bude-li totiž v další fázi řízení žaloba znovu zamítnuta
(bez nepřípustného umísťování předběžných otázek do výrokové části soudního
rozhodnutí), bude druhý žalovaný ve sporu plně úspěšný, aniž by měl (nebo při
takovém výsledku vůbec mohl) opravnými prostředky o takové odpovědi žádat.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu