32 Cdo 923/2011-804
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech,
Moskevská 2035/21, PSČ 361 20, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného
JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Karlových Varech,
Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, proti žalovanému JUDr. J.P., zastoupenému Mgr.
Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, PSČ
301 00, o zaplacení částky 752.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 217/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co
133/2010-783, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2010, č. j. 25 Co
133/2010-783,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 18 C
217/2002-755, v pořadí sedmým v této věci, uložil žalovanému zaplatit žalobci
částku 752.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 13. února 1995 do zaplacení
(výrok pod bodem I), ohledně dalšího tam specifikovaného úroku z prodlení
žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod
bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a původní žalovaný (právní předchůdce
žalovaného označeného v záhlaví) uzavřeli 12. prosince 1994 smlouvu o dílo č.
18/94120075, jejímž předmětem byla oprava původní dokumentace, technický dozor
investora, demontáž stávajícího zařízení a montáž plynové kotelny, vše v areálu
SBF – plynová kotelna. Při podpisu smlouvy o dílo (resp. dne 8. února 1995)
byla původnímu žalovanému vyplacena záloha na cenu díla ve výši 752.000,- Kč.
Soud prvního stupně shledal nesporným mezi účastníky, že smlouva nebyla
projednána zastupitelstvem ani radou města, resp. nebylo dohledáno usnesení,
které by projednání smlouvy dokládalo.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor se
zákonem z důvodu absence předchozího souhlasu příslušného orgánu obce,
vyžadovaného zákonem o obcích č. 367/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření
smlouvy. Dovodil, že uzavření smlouvy o dílo není právním úkonem, jenž je ve
smyslu ustanovení § 36a zákona o obcích vyhrazen obecnímu zastupitelstvu, měla
o něm tedy rozhodnout obecní rada. Usoudil, že je-li smlouva o dílo neplatná,
nebylo možno od ní platně odstoupit a žalovaný je vzhledem k ustanovení § 457
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) povinen vrátit žalobci zálohu
vyplacenou jeho právnímu předchůdci. Námitku započtení vzájemných pohledávek v
celkové výši 747.114,- Kč (10.560,- Kč za práce provedené na opravě projektové
dokumentace, 139.554,- Kč jako odměna za činnost inženýrskou, technickou a
generálního dodavatele a DPH a 597.000,- Kč jako částky vyplacené
subdodavatelům na zakoupený materiál a přípravné práce) soud prvního stupně
shledal nedůvodnou, neboť žalovaný skutečnosti zakládající vzájemné pohledávky
vůči žalobci neprokázal a žalobce se na úkor žalovaného neobohatil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2010, č.
j. 25 Co 133/2010-783, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v
napadené části, to je s výjimkou výroku pod bodem II, mění tak, že právní
základ nároku uplatněný v žalobě, to je nárok z platné smlouvy o dílo uzavřené
mezi účastníky 12. prosince 1994 pod číslem 18/94120075, je dán (výrok pod
bodem I), a výrok rozsudku soudu prvního stupně o výši plnění a výrok o náhradě
nákladů řízení se zrušují a v této části se věc vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že zatím nejsou dány podmínky pro změnu ani pro
potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Vytkl soudu prvního
stupně, že nerespektoval jeho právní názor ohledně platnosti smlouvy o dílo,
vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, a konstatoval, že nemá důvod
odchýlit se od svých předchozích právních závěrů. Podle jeho názoru nelze
formalisticky trvat na tom, že „projev vůle města s uzavřením smlouvy o dílo“
musí být vyjádřen v zápisu z jednání rady města. Zdůraznil, že písemnou formu
souhlasu tohoto orgánu zákon o obcích nevyžaduje. To, že rada věděla, že má být
provedena výměna kotelny v příslušném objektu, lze podle jeho názoru dovodit z
toho, že schválila rozpočet města a peněžní prostředky na tuto akci v části
výdaje shromáždila v kapitole 739 rozpočtu, kterou spravoval odbor bytového
hospodářství a odkud byla záloha právnímu předchůdci žalovaného vyplacena. Odvolací soud argumentoval, že nedostatek vůle města by bylo možno dovodit za
předpokladu, že by rada vůbec nevěděla o připravované akci, případně s ní
zjevně nesouhlasila, neuvolnila by na takovou akci peněžní prostředky a
vedoucí odboru by sám o své vůli smlouvu podepsal. Z výpovědi svědka A. (křestní jména neuvedl) zjistil, že na základě výsledků revize rada rozhodla o
celkové rekonstrukci kotelen a u těch nejméně vyhovujících došlo k provedení
oprav, na což byly vyčleněny prostředky. Z výpovědi svědka R. pak zjistil, že
výsledek výběrového řízení byl předložen ke schválení radě města a ta rozhodla
o podepsání smlouvy tak, že pověřila konkrétního pracovníka – vedoucího odboru
k podpisu smlouvy. Odvolací soud dovodil, že závěr soudu prvního stupně o tom,
že zde nebyla vůle města uzavřít „smlouvu o výměně kotelen“, je v rozporu s
těmito skutkovými zjištěními. Z toho důvodu odvolací soud setrval na závěru o
platném uzavření smlouvy o dílo, stejně jako na závěru, že žalobce neodstoupil
od uvedené smlouvy platně, vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalovaného v
podstatné části díla nemohl pokračovat pro nedostatek součinnosti žalobce s
opatřením stavebního povolení. Proto mezitímním rozsudkem rozhodl o základu
věci. V dalším odvolací soud poukázal na to, že sám žalobce uvedl, že dílo již není
možno provést, protože došlo k výměně uhelné kotelny za plynovou jiným
zhotovitelem. Podle názoru odvolacího soudu proto je třeba vycházet z
ustanovení § 544 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které
dopadá na případ zániku závazku z důvodu, za který odpovídá objednatel, a podle
něhož může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a které
se zpracováním staly součástí zhotovované věci. Bude tedy na žalovaném, aby v
tomto směru, a též k otázce, zda některou část díla provedl a předal, doplnil
svá tvrzení a navrhl důkazy.
Teprve pak bude možno rozhodnout o tom, jaká část
zálohované ceny za dílo náleží žalovanému a jakou část by měl vrátit z titulu
bezdůvodného obohacení. Závěrem odvolací soud uvedl, že pokud by obrana
žalovaného spočívala v tom, že mu vznikla škoda, musel by doplnit tvrzení o
porušení smluvní povinnosti žalobce, o tom, že mu vznikla škoda, a o příčinné
souvislosti. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a jež
odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle obsahu však uplatnil též
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel brojil zejména proti závěru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o
dílo, a to jak z hlediska skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento
závěr založil, tak z hlediska právního posouzení. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že zaměnil způsob přijetí rozhodnutí orgánu
obce s jeho následným vnějším vyjádřením. Argumentoval, že přijetí takového
rozhodnutí nemusí být provedeno písemnou formou, rozhodnutí kolektivního orgánu
obce se však přijímá hlasováním; ze zákona o obcích vyplývá, že jinak než
hlasováním je přijmout nelze. Z toho pak dovolatel dovozuje, že každé
rozhodnutí příslušného orgánu obce přijaté hlasováním muselo být zachyceno v
písemném zápisu z jednání tohoto orgánu, jak bylo v rozhodné době vyžadováno
ustanovením § 42 zákona o obcích. V žádném případě však nepřicházelo v úvahu
„přijetí“ vůle obce formou mlčky provedeného souhlasu či dokonce konkludentně. Nelze tedy z pouhé vědomosti o uzavření smlouvy usuzovat na vyslovení
souhlasu. Dovolatel zároveň zpochybnil skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že rada
města měla takovou vědomost; podle jeho názoru takové závěry z provedeného
dokazování dovodit nelze. Argumentoval, že schvalování rozpočtu obce nebylo v
kompetenci rady, nýbrž výlučně v kompetenci zastupitelstva. I kdyby byly v
rozpočtu vyčleněny prostředky pro opravu kotelen, pak nemohly být vymezeny pro
konkrétní investiční akci; investiční prostředky jsou určovány v rámci
příslušné rozpočtové kapitoly jako celek, bez vymezení na jednotlivé akce. Dovolatel dále namítl, že z výpovědi svědka B.R. závěry, které z ní učinil
odvolací soud, nevyplývají, naopak z ní vyplývá, stejně jako ze zápisů z
jednání rady města, že žádné výběrové řízení neproběhlo a že rada o výsledcích
výběrového řízení, natož pak o uzavření smlouvy o dílo, nikdy nejednala. Nakonec dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož se soud
prvního stupně neřídil jeho závazným právním názorem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k podanému dovolání zcela ztotožnil se závěry
odvolacího soudu. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci
přípustné. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Odvolací soud sice napadeným výrokem vyslovil
závěr, že základ nároku uplatněného dovolatelem v žalobě, je dán, ovšem na
základě jiného (opačného) právního posouzení, než na kterém spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně, a to takového, které může vést k rozhodnutí o výši plnění
pro žalobce méně příznivému oproti tomu, jaké mu přiznal soud prvního stupně. Dovolání tedy subjektivně přípustné je.
Dovolání je přípustné též objektivně, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
jenž je výrokem měnícím nejen z hlediska formálního (podle jeho dikce), nýbrž
(z důvodů shora uvedených) též z hlediska obsahového. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom
k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout
nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se
autoritativně vyjadřuje k tomu, zda žalobce má na požadované plnění právo a v
jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají
z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše [v
komentářové literatuře srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád,
§ 1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1029s., a v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. rozsudek 30. července 2003, sp. zn. 25
Cdo 1851//2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 2073,
rozsudek ze dne 28. února 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, uveřejněný v Souboru
pod číslem C 4840, rozsudek ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo
2180/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 5520, rozsudek ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky
soudních a rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, uveřejněný v Souboru pod číslem C 9402]. Jestliže v souzené
věci odvolací soud usoudil, že v řízení je otevřená otázka, zda žalovaný
uplatnil formou započtení vzájemný nárok na náhradu škody, pak tu pro
rozhodnutí, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán, nebyly
předpoklady. Došlo-li k započtení a bylo-li započtení účinné, pak uplatněný
nárok v rozsahu tohoto započtení zanikl (srov. § 98 o. s. ř. a § 580 obč. zák.). Přitom otázka, zda tento nárok zanikl jen zčásti či zcela, závisí nejen
na výši důvodně započtené vzájemné pohledávky, nýbrž též na skutečné výši
žalobcova nároku; ta ve světle právního posouzení odvolacího soudu v době jeho
rozhodnutí známa nebyla. Otázka, zda a v jakém rozsahu došlo k účinnému
započtení, není tedy otázkou jen výše žalobcova nároku, nýbrž otázkou, zda
tento nárok v průběhu řízení zcela či zčásti nezanikl.
Kromě toho Nejvyšší soud též vyložil, že posouzení předběžné otázky nemůže být
v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu
rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí
(srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. července 1965,
sp. zn. 4 Cz 94/95, uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a unesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 20
Cdo 2824/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník
2002, pod číslem 6). Otázka platnosti smlouvy o dílo je v souzené věci jednou z
předběžných otázek, na jejichž řešení závisí výsledek sporu. Mezi výrokem odvolacího soudu o věci samé a odůvodněním tohoto rozhodnutí je
ostatně logický rozpor. V odůvodnění rozhodnutí není žalobou uplatněný nárok
posouzen jako nárok ze smlouvy o dílo, jak zní výrok, nýbrž jako nárok na
vypořádání v případě zániku závazku ze smlouvy o dílo, vyplývající z ustanovení
§ 544 odst. 2 obch. zák., tedy ze zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již ze shora uvedených důvodů, neboť
řízení, které mu předcházelo, je zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Řízení je však postiženo ještě další vadou, a to vadou z hlediska možného
dopadu na věcnou správnost rozhodnutí závažnější. Posouzení smlouvy o dílo jako platné odvolací soud založil na jiném skutkovém
stavu věci, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Odchylná skutková
zjištění učinil z výpovědí svědků Ing. A.A. a B.R., vyslechnutých soudem
prvního stupně, aniž důkaz jejich výslechem zopakoval‚ tj. aniž je sám znovu
vyslechl. Za těchto okolností nemohl vycházet z jiného zdroje než z protokolu o
jednání před soudem prvního stupně, při němž byli tito svědci vyslechnuti. Takovýto postup při zjišťování skutkového stavu věci dokazováním je procesně
nekorektní. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že tento
skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit
způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z
dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil
soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě
tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků
řízení a svědků. V takovém případě totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu
výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i
další skutečnosti významné pro její hodnocení, které v protokole zachyceny být
nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a
jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Je proto
zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení
výpovědí účastníků a svědků soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak,
aniž by je zopakoval (k tomu srov. např.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem
11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98,
uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, svazek 18). Též pro toto procesní pochybení je naplněn dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani z pohledu dovolacích
důvodů uplatněných dovolatelem. V situaci, kdy je napadené rozhodnutí založeno na skutkovém stavu věci, k němuž
odvolací soud dospěl procesně nekorektním způsobem, nemá obecně vzato smysl též
zkoumat, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu
spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [ srov. skutkový
dovolací důvod stanovený v 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.]; takový
skutkový stav věci totiž neobstojí již jen z důvodu vad procesního postupu,
jímž k němu soud dospěl. V souzené věci, v níž bylo řízení zahájeno 20. listopadu 1995, v níž soud prvního stupně rozhodoval již sedmi rozsudky a která
je již podruhé u dovolacího soudu, přičemž ani tentokrát, jak musí být již z
dosavadních shora uvedených úvah zřejmé, u něho neskončí, považuje Nejvyšší
soud za nanejvýš vhodné vyjádřit se – v zájmu hospodárnosti dalšího průběhu
řízení – alespoň k tomu, k čemu se v rovině uvedeného dovolacího důvodu
vyjádřit lze. Podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení), ve znění účinném do 30. listopadu 1995 (dále též jen „zákon o
obcích“), bylo v rozhodné době schvalování rozpočtu obce vyhrazeno obecnímu
zastupitelstvu. Obecní rada podle ustanovení § 45 písm. a) citovaného zákona
hospodaření obce podle schváleného rozpočtu zabezpečovala. Zjištění o tom, že
obecní zastupitelstvo žalující obce svěřilo obecní radě příslušnou část své
pravomoci schvalovat rozpočtová opatření, jak to připouštělo ustanovení § 36
odst. 2 zákona o obcích, odvolací soud neučinil. Je tedy třeba dovolateli
přitakat, že neobstojí myšlenkový postup, jímž odvolací soud dovozoval ve
vztahu ke sporné skutkové otázce, za niž považoval vědomost obecní rady o
záměru provést výměnu kotelny v příslušném objektu, závěry ze schváleného
rozpočtu obce. Zjištěný skutkový stav věci ostatně neobsahuje skutkový závěr, a
dosažená skutková zjištění jej ani učinit neumožňují, zda byly schváleným
rozpočtem obce vyčleněny prostředky jmenovitě též pro opravu kotelny v areálu
SBF, tedy pro dílo, jež bylo předmětem posuzované smlouvy. Dovolatel má totiž
pravdu též v tom, že rozhodnutí o vyčlenění investičních prostředků na
rekonstrukci kotelen v majetku obce, bez individuálního určení, by v žádném
případě (nehledě na další, podstatnější důvody níže vyložené) nemohlo založit
skutkový závěr o souhlasu obce s uzavřením posuzované smlouvy o dílo.
Dovolatel má ostatně pravdu též v tom, že výpověď svědka B.R., vyslechnutého
soudem prvního stupně dne 14. března 2001, jak je zachycena v protokolu o
jednání, v žádném ohledu neumožňuje učinit taková zjištění, jaká z ní čerpal
odvolací soud. Podle obsahu protokolu svědek neuvedl, ve vztahu k posuzované
smlouvě o dílo, že výsledek výběrového řízení byl předložen ke schválení radě
města a ta rozhodla o podepsání smlouvy tak, že pověřila vedoucího odboru k
podpisu smlouvy. Svědek, jenž do funkce vedoucího odboru bytového hospodářství
žalujícího města nastoupil (podle své výpovědi) až dne 1. března 1995,
nepopisoval postup ve věci této smlouvy, podepsané ještě jeho předchůdcem Ing. A., nýbrž standardní postup při uzavírání smluv takového typu, jak výslovně
uvedl. Přitom mimo jiné vypověděl, že výsledek výběrového řízení byl předložen
radě, rada si vymínila předložení smlouvy o dílo a následně rozhodla o
podepsání smlouvy tak, že pověřila konkrétního pracovníka k podpisu této
smlouvy. Pověření k podpisu každé smlouvy vyplývalo z jednotlivých usnesení
rady (sic!). Svědek nenašel žádný doklad, že předmětná smlouva byla radou
projednávána. Je tedy opodstatněn též závěr, že skutkové zjištění, k němuž odvolací soud
dospěl procesně vadným způsobem, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování a dovolací důvod stanovený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. byl
uplatněn po právu. Pro úplnost lze dodat, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, z jakého
skutkového základu odvolací soud dovodil závěr, že právní předchůdce žalovaného
nemohl v podstatné části díla pokračovat pro nedostatek součinnosti žalobce s
opatřením stavebního povolení. Opodstatněn je též dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 44 zákona o obcích obecní rada je výkonným orgánem obce v
oblasti samostatné působnosti. Při výkonu samostatné působnosti odpovídá obecní
rada obecnímu zastupitelstvu (odstavec 1, věta první). Obecní rada je tvořena
starostou, zástupcem (zástupci) starosty a dalšími radními. Počet členů obecní
rady je lichý a činí nejméně 5 a nejvýše 11 členů (odstavec 4 věta první a
první část věty druhé). Obecní rada se schází ke schůzím podle potřeby, její
schůze jsou neveřejné. Usnáší se většinou hlasů všech svých členů (odstavec 6). Podle ustanovení § 53 zákona o obcích starosta připravuje, svolává a řídí
schůze obecní rady a společně s pověřeným členem obecní rady podepisuje její
usnesení (odstavec 1). Starosta zašle okresnímu úřadu usnesení obecního
zastupitelstva nebo obecní rady, jestliže přednosta okresního úřadu o to požádá
(odst. 3). Podle ustanovení § 45 písm. p) zákona o obcích rada zabezpečuje řešení
ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou
vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu. V ustanovení § 36a odst. 1 zákona o obcích jsou vypočteny majetkoprávní úkony
obce, o nichž rozhoduje obecní zastupitelstvo. Z citovaných ustanovení vyplývá, že obecní rada byla v rozhodném období jako
výkonný orgán obce orgánem kolektivním.
Usnášela se na neveřejných schůzích
většinou svých členů, přičemž o majetkoprávních úkonech obce, které nebyly
svěřeny do výlučné kompetence obecního zastupitelstva, přijímala rozhodnutí. Skutečně tedy, jak namítá dovolatel, jsou bez právního významu skutkové závěry
o tom, zda obecní rada něco věděla či nikoliv, nehledě na to, že odvolací soud
tento závěr vztahoval k připravované akci, tedy k záměru zadat provedení
určitého díla, nikoliv k záměru zadat jej jmenovitě právnímu předchůdci
žalovaného, a to smlouvou o dílo o konkrétním obsahu, tedy za určitých
podmínek. Stejně tak je bez významu poznatek, že rada s připravovanou akcí
nevyjádřila zjevný nesouhlas. Právní závěr, že byla utvořena (vygenerována)
vůle obce uzavřít s určitou osobou smlouvu o dílo, a to smlouvu o tom
podstatném obsahu, jak byla za obec nakonec podepsána, je podmíněn skutkovými
zjištěními umožňujícími skutkový závěr, že obecní rada o návrhu na uzavření
takové smlouvy hlasovala a že bylo nadpoloviční většinou hlasů přítomných
radních přijato (usneseno) rozhodnutí, že obec takovou smlouvu s touto osobou
uzavře. Taková skutková zjištění ve skutkovém stavu věci, tak jak byl v
dosavadním řízení zjištěn soudem prvního stupně, zahrnuta nejsou. Posouzení rozhodnutí orgánu obce, jmenovitě obecní rady, jako formy, v níž se
vytváří vůle obce učinit právní úkon, vyplývá již z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004, jenž je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená, veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách (shodně např. též rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007). V rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 131/2011,
pak Nejvyšší soud vyložil, že skutečnost, že obecní zastupitelstvo vzalo konání
výběrového řízení na vědomí, je bez významu při posouzení, zda zastupitelstvo
také rozhodlo o skutečnostech podstatných pro jeho vyhlášení, a že obsah zápisu
o zasedání obecního zastupitelstva, podle něhož zastupitelstvo „vzalo na
vědomí“ uzavření smlouvy, k níž následně došlo, nesvědčí sám o sobě, bez
dalšího, o tom, že obecní zastupitelstvo přijalo rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 38 odst. 5 věty druhé a § 36a odst. 1 zákona o obcích a že
rozhodlo uzavřít s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o tom obsahu, o jakém
posléze starosta smlouvu jménem obce uzavřel. Přijetí usnesení při zasedání
obecního zastupitelstva sice vždy předcházelo hlasování, podstatné však je, o
čem se hlasovalo, zda o návrhu na přijetí příslušného rozhodnutí
představujícího vůli obce, či pouze o tom, že zastupitelstvo bere určité
skutečnosti na vědomí. Není pochyb o tom, že zákon o obcích požadavek písemné formy rozhodnutí obecní
rady výslovně nestanoví (pořídit zápis ukládá v § 42 pouze o průběhu zasedání
obecního zastupitelstva), byť z ustanovení § 53 odst. 1 a odst. 3 je zřejmé, že
písemnou formu předpokládá jako samozřejmou. V souzené věci by však byla otázka
formy rozhodnutí nastolena pouze v tom případě, že by se podle výsledků
dokazování obecní rada na přijetí příslušného rozhodnutí hlasováním usnesla.
Není přitom pochyb, že vzhledem k pravidlům, podle nichž kolektivní orgány obce
rozhodují, je vyloučeno přijetí rozhodnutí jiným než výslovným způsobem
(konkludentním jednáním), tak jak to u právních úkonů v ustanovení § 35 odst. 1
připouští občanský zákoník. Otázkou, zda měl soud prvního stupně legitimní důvod neřídit se právním závěrem
odvolacího soudu, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť výsledek takového přezkumu
by vzhledem ke konstrukci zákonem stanovených dovolacích důvodů neměl v žádném
ohledu vliv na rozhodnutí o dovolání. Protože napadený rozsudek ve výroku o věci samé pod bodem I není z uvedených
důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil; současně
zrušil i závislý kasační výrok pod bodem II [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a
věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.