Judikát 29 ICdo 85/2024
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:26.02.2026
Senátní značka:29 ICdo 85/2024
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.85.2024.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Škoda
Insolvenční správce
Náhrada škody podle insolvenčního zákona Odborný výkon (odborník) (o. z.)
Insolvenční řízení
Dotčené předpisy:§ 188 IZ. § 410 IZ. § 36 odst. 1 IZ. § 37 IZ. Kategorie rozhodnutí:E MSPH 96 INS 19663/2011
196 ICm 4437/2016
29 ICdo 85/2024-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové, v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, proti žalované J. D., zastoupené JUDr. Milanem Kučeříkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3634/19, PSČ 767 01, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 4437/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2023, č. j. 196 ICm 4437/2016, 104 VSPH 583/2023-391 (MSPH 96 INS 19663/2011), takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2023, č. j. 196 ICm 4437/2016-320, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně (M. K.) domáhá uložení povinnosti žalované (J. D.) zaplatit jí částku ve výši 1 329 707,14 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 30. listopadu 2016 do zaplacení a zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 394 636,34 Kč od 30. listopadu 2016 do 19. září 2019 (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 394 636,34 Kč s úrokem z prodlení od 20. září 2019 do 3. dubna 2023 ve výši 493 663,05 Kč a za dobu od 4. dubna 2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 394 636,34 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v části bodu II. výroku ohledně částky 885 465,97 Kč s úrokem z prodlení od 20. září 2019 do 3. dubna 2023 ve výši 312 945,51 Kč a za dobu od 4. dubna 2023 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 885 465,97 Kč a ve zbývající části bodu II. výroku a v bodě III. výroku jej změnil tak, že v části, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 509 170,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. září 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá (první výrok). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 28 165,25 Kč (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 12. září 2007 uzavřela žalobkyně a Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) smlouvu o úvěru č.
002/533/07/1/01, na jejímž základě poskytla banka R žalobkyni úvěr ve výši 1 400 000 Kč a žalobkyně se zavázala úvěr splácet částkou 13 603,20 Kč měsíčně (dále jen „smlouva o úvěru“). Úvěr byl zajištěn nemovitým majetkem žalobkyně na základě zástavní smlouvy č. 002/533/07/2/01 uzavřené téhož dne (dále jen „zástavní smlouva“).
[2] Usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-A-49, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek žalobkyně, povolil jí oddlužení a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
[3] Při přezkumném jednání dne 21. května 2013 byly žalovanou jako insolvenční správkyní žalobkyně uznány pohledávky přihlášené přihláškou P1 věřitele č. 1 IT Credit s. r. o. (právním nástupcem banky R) v celkové výši 2 946 116,82 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné v celkové výši 2 738 959,48 Kč, představované jistinou ve výši 1 329 707,14 Kč z titulu porušení smluvních povinností plynoucích ze smlouvy o úvěru, příslušenstvím v celkové výši 1 394 636,34 Kč a náklady řízení o soudní prodej zástavy ve výši 14 616 Kč, které nejsou předmětem této žaloby na náhradu škody.
[4] Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody ve výši 2 724 343,48 Kč s příslušenstvím, kterou jí měla žalovaná způsobit porušením povinností při výkonu funkce insolvenční správkyně při přezkumu pohledávek přihlášených věřitelem č. 1 přihláškou P1.
4. Odvolací soud – cituje § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 36 odst. 1, § 37, § 188, § 410 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 262 odst. 4, § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 55, § 56 a § 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že smlouva o úvěru splňuje všechny obligatorní náležitosti a byla uzavřena platně. Na plnění povinností žalobkyně ze smlouvy o úvěru neměla žádného vlivu skutečnost, že žalobkyně uzavřela s L.
B. (dále jen „L. B.“) smlouvu o půjčce a ten ji neplnil. Žalovaná proto nepochybila, když nepopřela jistinu pohledávky P1/1. Žalovaná však porušila povinnost postupovat při výkonu funkce insolvenční správkyně s odbornou péči, když nepopřela (část) příslušenství jistiny pohledávky P1/1 za situace, kdy bylo zřejmé, že žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru jako spotřebitelka. V takovém případě lze totiž platně sjednat úrok z prodlení pouze ve výši stanovené občanskoprávními předpisy. Věřitel č. 1 tak měl právo toliko na vrácení poskytnutého úvěru, smluvní úrok z poskytnuté částky úvěru (cenu peněz) a zákonný úrok z prodlení, jehož výše se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Ohledně uplatněné výše smluvních a sankčních úroků bylo na žalované, aby buď vyzvala věřitele č. 1 ke správnému vyčíslení příslušenství s ohledem na zákonnou úpravu úroků z prodlení, nebo aby je popřela v částce převyšující sazbu úroků z prodlení určenou předpisy občanského práva.
5. Na rozdíl od insolvenčního soudu (který považoval za neoprávněně přihlášené veškeré příslušenství) tak odvolací soud dospěl k závěru, že věřitel č. 1 důvodně uplatnil jistinu i část příslušenství ve výši 509 170,37 Kč.
Žalovaná proto při přezkumu pohledávek postupovala správně, když pohledávku v rozsahu příslušenství v této výši nepopřela. Žalovaná však nepostupovala s odbornou péčí, nepopřela-li náklady nalézacího řízení ve výši 136 275,10 Kč, přestože řízení vedené pod sp. zn. 53 C 82/2011 nebylo pravomocně skončeno, jakož i příslušenství v rozsahu sankčních úroků, převyšujících zákonnou sazbu úroků z prodlení a blíže nespecifikované smluvní úroky ve výši 63 466,73 Kč a sankční úrok ve výši 5 586,29 Kč, kdy nebylo zřejmé, jak věřitel k těmto výpočtům dospěl. Tento postup žalované (nepopření, a tedy zjištění příslušenství v rozsahu 885 465,97 Kč) ovlivnil výši žalobkyni vyplacené hyperochy po uspokojení zajištěných věřitelů, neboť zajištěná pohledávka věřitele č. 1 v rámci vydání výtěžku zpeněžení byla uspokojena v plné výši (jak jistina, tak celé přihláškou uplatněné příslušenství).
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (proti části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku a změnil část bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu) i žalovaná (proti části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil část bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu; posuzováno podle obsahu) dovolání, které mají za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně v dovolání namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily platnost úvěrové a zástavní smlouvy, neboť se dostatečně nezabývaly okolnostmi, za nichž byly tyto smlouvy uzavřeny. Smlouvy považuje za absolutně neplatné pro nedostatek vážné vůle nebo pro rozpor s dobrými mravy. Dále žalobkyně zdůrazňuje, že pochybení žalované spočívalo v tom, že pohledávky vůbec nepřezkoumala, čímž porušila povinnost přímo jí danou zákonem. Soudy se naopak zabývaly povinností správkyně pohledávky popřít. Nesprávně přitom dovodily, že správce má povinnost popřít přihlášenou pohledávku pouze tehdy, má-li absolutní jistotu, že žaloba na základě popření bude úspěšná.
8. Dále namítá, že nepopřením pohledávek bylo aprobováno podvodné jednání osoby sjednávající s žalobkyní za banku úvěrovou smlouvu ve prospěch jiné osoby, o které žalobkyni lhala. Nebylo však povinností žalobkyně namítat neplatnost smluv již před přezkumným jednáním, neboť žádné ustanovení insolvenčního zákona neuvádí, že je dlužník povinen předložit správci podrobnou právní analýzu. Soudy obou stupňů opomněly „důkazy“, resp. „konkrétní důkazní listiny“, které žalobkyně v roce 2013 předložila žalované, přestože jejich předání bylo v řízení nesporné. Rovněž z důkazů a argumentace dovolatelky obsažené v podání ze dne 1. dubna 2022 soudy neučinily žádná skutková zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak překvapivé, předčasné a nepřezkoumatelné, založené na nesprávně zjištěném skutkovém stavu.
9. Žalovaná v dovolání namítá, že se na žalobkyni při uzavírání smlouvy o úvěru ochrana spotřebitele nevztahovala (žalobkyně v postavení spotřebitelky nebyla), neboť účelem jejího jednání bylo zajištění úvěru pro podnikatele (L.
B.), který měl finanční prostředky použít ke konsolidaci svých dluhů. Tvrdí, že obchodní podmínky, na které odkazuje smlouva a jež jsou ke smlouvě připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. Z toho dovozuje, že výše úroků z prodlení byla platně sjednána, přestože byla uvedena v žalobkyní nepodepsaných smluvních podmínkách. Namítá také, že věřitel byl oprávněn uplatnit „náklady nalézacího řízení“ přes to, že mu ještě nebyly pravomocně přiznány, neboť se jednalo o náklady spojené s uplatněním pohledávky, tzv. „další výlohy spojené s poskytnutým úvěrem“, a banka byla na základě obchodních podmínek oprávněna takové pohledávky připisovat k jistině. Z toho žalovaná dovozuje, že při přezkumu pohledávek postupovala řádně a neporušila žádné své povinnosti. Její odpovědnost za škodu tak nemohla vzniknout.
10. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání žalované zamítnout.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Nejvyšší soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“ a „R 10/2014“). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li přípustné) má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu.
14. V rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů: 1/ porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
15. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami, a to tím, že: a/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo b/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo c/ insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“
16. V rozsudku ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 38/2019, pak Nejvyšší soud uvedl, že povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné.
17. Na posouzení otázky, zda byly smlouva o úvěru a zástavní smlouva uzavřeny platně, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a ani záviset nemá. Pro posouzení odpovědnosti insolvenční správkyně za škodu je v projednávaném případě významné toliko to, zda měla v době přezkumu pohledávek informace dostačující k závěru o důvodnosti popření pohledávky (včetně informací o okolnostech kontraktace, které by mohly mít za následek neplatnost smluv). Touto otázkou se odvolací soud důkladně zabýval, přičemž neměl za prokázané, že by žalobkyně předala žalované dokumenty (či jiné informace) zakládající pochybnost o platnosti uvedených smluv před přezkumným jednáním.
18. Námitka, podle níž žalovaná přihlášku pohledávky P1 nepřezkoumala, neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž vyšel odvolací soud. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná, příp. neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. R 19/2006 a R 10/2014).
19. Argumentem, že soudy obou stupňů opomněly dokumenty, které žalobkyně v roce 2013 měla předložit žalované, a že „z předložených důkazů a argumentace dovolatelky obsažené v podání ze dne 1. dubna 2022 soudy neučinily žádná skutková zjištění“, žalobkyně nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení. Tato námitka tak směřuje k posouzení, zda řízení je postiženo tzv. jinými vadami řízení (vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). S přihlédnutím k § 241a o. s.
ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Tak je tomu i v poměrech podaného dovolání.
20. Rovněž dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 jako nepřípustné. Učinil tak ze stejného důvodu, tj. že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Již v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.
22. V otázce nemožnosti přihlášení nároku na náhradu nákladů řízení před jeho vznikem napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
23. Dále žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouvy, které žalobkyně a banka R uzavřeli, jsou smlouvami spotřebitelskými. Oproti odvolacímu soudu, který převzal skutková zjištění insolvenčního soudu, že žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru jako nepodnikající fyzická osoba, totiž tvrdí, že žalobkyně uzavírala smlouvu o úvěru za účelem podnikání třetí osoby (L. B.). Ani tyto námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Jak již shora uvedeno, uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná, příp. neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014). Až v dovolacím řízení žalovaná uplatnila (nové) tvrzení, že smlouvu žalobkyně uzavírala za účelem podnikání třetí osoby.
V odvolání toliko namítala, že žalobkyně měla v době uzavírání smluv živnostenské oprávnění, přičemž „skutečný účel použití poskytnutých peněžních prostředků je nerozhodný“. 24.
Konečně ani námitka směřující k posouzení platnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení v obchodních podmínkách přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně byla při uzavírání smlouvy o úvěru v postavení spotřebitelky a v takovém případě lze platně sjednat úrok z prodlení pouze ve výši stanovené občanskoprávními předpisy. Pochybnost odvolacího soudu vyjádřená v odst. 38. napadeného rozsudku o tom, zda se mohla žalobkyně s obchodními podmínkami seznámit, tak nebyla důvodem, pro který odvolací soud považoval přihlášení pohledávky ze smluvního úroku z prodlení do insolvenčního řízení žalobkyně za zjevně nedůvodné.
25. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 16. dubna 2024), které bylo sepsáno advokátem. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31.
prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) jde o částku 4 114 Kč. Odmítnuto bylo také dovolání žalobkyně, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 26. 2. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu