KSLB 76 INS 22654/2011 76 ICm 2599/2022 29 ICdo 86/2023-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, PSČ 470 01, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Liberecký kraj, se sídlem v Liberci, 1. máje 97, PSČ 460 02, o zaplacení částky 7.514.224,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 2599/2022, jako incidenční spor v insolvenčním věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, č. j. 76 ICm 2599/2022, 106 VSPH 282/2023-164 (KSLB 76 INS 22654/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce (J. J.) podal dne 2. dubna 2022 u Okresního soudu v České Lípě žalobu, kterou po žalovaném (Finančním úřadu pro Liberecký kraj) požadoval, aby vydal (do majetkové podstaty žalobce) bezdůvodné obohacení ve výši 7.514.224,90 Kč, s tím, že žalovanému jako zajištěnému věřiteli byl v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce vyplacen k uspokojení jeho vykonatelné pohledávky výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku, přestože ve skutečnosti žalovaným uplatněná pohledávka není po právu.
2. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 19. dubna 2022, č. j. 48 C 97/2022-35, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Liberecký kraj, územní pracoviště v Novém Boru.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“ a „insolvenční soud“) usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. 29 Co 132/2022-58, zrušil usnesení okresního soudu a postoupil věc věcně příslušnému insolvenčnímu soudu. Podle odvolacího soudu žalobce vede spor o pravost, výši a pořadí pohledávky, kterou žalovaný přihlásil v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce, jde tedy o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. a/ (eventuálně písm. g/) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni jsou podle § 7a insolvenčního zákona věcně příslušné krajské soudy.
4. Usnesením ze dne 22. března 2023, č. j. 76 ICm 2599/2022-78, insolvenční soud žalobu odmítl (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku)
5. Insolvenční soud – vycházeje z § 7 odst. 1, § 160 odst. 1 a 4, § 192 odst. 3, § 201 odst. 2, a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona – uzavřel, že z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce ve skutečnosti popírá pravost přihlášené pohledávky žalovaného, ta se však v insolvenčním řízení považuje za zjištěnou. Popření pohledávky dlužníkem žádné účinky nevyvolává.
6. Žalobce se navíc domáhá vydání bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty v situaci, kdy prohlášením konkursu „ztratil právo s majetkovou podstatou nakládat včetně všech práv spojených s majetkovou podstatou“. Vymáhat plnění do majetkové podstaty je oprávněn pouze insolvenční správce, nikoliv dlužník.
7. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce
potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud – odkazuje dále i na ustanovení § 7a a § 159 insolvenčního zákona –přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník (žalobce) není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na popření pohledávky žalovaného, případně neplatnosti právního úkonu, respektive neúčinnosti rozhodnutí, na základě kterého bylo finanční plnění vydáno zajištěnému věřiteli (žalovanému), ani k podání žaloby na vydání výtěžku zpeněžení do majetkové podstaty. Podle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona nemá popření pohledávky dlužníkem (v konkursu) vliv na její zjištění, žalobu je proto třeba považovat za podanou osobou, jež k tomu nebyla oprávněna. Úkolem soudu v daném řízení nebylo ani posuzovat správnost postupu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení či v jiných incidenčních sporech.
9. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), [posuzováno dle obsahu dovolání] argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu „změnil“.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu viz např. v poměrech (jiných) incidenčních sporů v insolvenčním řízení téhož žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 70/2020, ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 69/2020, ze dne 23. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 109/2019, ze dne 11. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 72/2020, ze dne 24. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 62/2020, ze dne 30. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2021, ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022, a sen. zn. 29 ICdo 50/2022, ze dne 25. října 2023, sen. zn. 29 ICdo 163/2023, a ze dne 15. listopadu 2023, sen. zn. 29 ICdo 167/2023.
15. Dovolací argumentace se soustřeďuje ke zpochybnění věcné příslušnosti insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí dané věci, k výtkám ohledně průběhu přezkumného jednání, ke zpochybnění právních účinků výsledku přezkumného jednání, ke kritice činnosti insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení dlužníka, postupu při prodeji nemovitosti ve společném jmění dlužníka a jeho manželky v rámci insolvenčního řízení dlužníka, jakož i k otázce správnosti vedení celého insolvenčního řízení dlužníka.
16. Napadené rozhodnutí však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že žalobě nelze vyhovět, jelikož dlužník jejím prostřednictvím ve skutečnosti zpochybňuje pravost pohledávky žalovaného, přestože podle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění (a pohledávka žalovaného také byla při přezkumném jednání zjištěna), a dále na závěru, že žalobce není aktivně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení (finančního plnění vyplaceného žalovanému jako výtěžek zpeněžení majetku dlužníka) do majetkové podstaty, neboť dispoziční oprávnění k tomu má (je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs) insolvenční správce. Proti těmto závěrům se však dovolání argumentačně nijak nevymezuje (a řešení těch otázek, jež dovolání klade, je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné).
17. Důvod připustit dovolání není dán ani co do namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, když potud je napadené rozhodnutí plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými na téma (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud podotýká, že otázku, který soud věc projedná a rozhodne v prvním stupni, konečným (pro všechny soudy i pro účastníky řízení závazným) způsobem rozhodl (lhostejno, zda správně) odvolací soud usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. 29 Co 132/2022-58. K tomu srov. ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a § 226 odst. 2 věty první o. s. ř., v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněného pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněného pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K otázce věcné legitimace dlužníka k podání žaloby pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty, v době po prohlášení konkursu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022, a judikaturu v něm dále citovanou.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu