KSOL 20 INS 21155/2018
1 ICm 3269/2020
29 ICdo 99/2024-110
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Burián &
Penka, insolvence, v. o. s., se sídlem v Brně, Středova 94/1, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 29352037, jako insolvenčního správce dlužníka S. Č.,
proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se
sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, za účasti dlužníka
S. Č., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o popření pravosti
zajištěné vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 3269/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn.
KSOL 20 INS 21155/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93
(KSOL 20 INS 21155/2018), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm
3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018), se ve výroku I. mění
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. října 2022,
č. j. 1 ICm 3269/2020-33, se ve výroku I. potvrzuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1
ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018), se ve výroku II.
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. října 2022, č. j. 1 ICm 3269/2020-33, Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu (žalobce Burián & Penka, insolvence, v. o. s., jako
insolvenčního správce dlužníka S. Č.) na určení, že pohledávka (žalovaného P.
S.) P23 v insolvenčním řízení (vedeném) pod sp. zn. KSOL 20 INS 21155/2018 byla
po právu popřena insolvenčním správcem co do pravosti a výše tak, že skutečná
výše činí 0 Kč (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že:
[1] Původní věřitel pohledávky vůči dlužníku (S. Č.) ve výši 3 371 500
Kč, společnost ISDesign CZ, s. r. o. (dále jen „společnost I“), postoupil
pohledávku 13. května 2013 M. P. (dále jen „M. P.“); ten ji 31. prosince 2015
postoupil žalovanému. [2] Společnost I pohledávku 19. září 2014 (znovu) postoupila společnosti
GRAND BASSAM Ltd. (dále jen „společnost G“). [3] Dlužníkovi bylo 24. září 2014 oznámeno (až) postoupení pohledávky
společnosti G. [4] Pravomocným usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. KSOL
20 INS 21155/2018-A-112, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho
majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivana Návratu
(dále jen „původní insolvenční správce“). [5] Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásil
žalovaný (jako věřitel č. 16) 27. ledna 2020 přihláškou pohledávky P23
vykonatelnou pohledávku v celkové výši 3 371 500 Kč, zajištěnou zástavním
právem k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, a to na základě
zástavní smlouvy ze dne 3. března 2010 uzavřené mezi dlužníkem a jeho manželkou
K. Č. jako zástavci a společností I jako zástavním věřitelem. Zajištění vzniklo
3. března 2010 a předmětem zajištění jsou nemovité věci v k. ú. XY zapsané na
listu vlastnictví č. XY a v k. ú. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY. [6] Jako důvod vzniku pohledávky žalovaný v přihlášce uvedl smlouvu o
půjčce uzavřenou mezi společností I a dlužníkem, sepsanou ve formě notářského
zápisu notářky Mgr. Jitky Heinzové ze dne 3. března 2010, sp. zn. NZ 32/2010,
NZ 27/2010, podle níž byla dlužníku poskytnuta půjčka 15 000 000 Kč. Dlužník
splatil půjčku pouze částečně a k vymožení zbývající části byla (v souladu s
doložkou o přímé vykonatelnosti notářského zápisu) nařízena exekuce usnesením
Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. října 2011, č. j. 22 EXE 4142/2011-15. K
datu podání přihlášky nebyla vymožena částka 3 371 500 Kč. Pohledávku v této
výši nabyl žalovaný smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. prosince 2015
od postupitele M. P., který ji nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
13. května 2013 uzavřenou se společností I. [7] V přihlášce pohledávky žalovaný dále uvedl, že je mu známo, že
původní vlastník, společnost I, údajně pohledávku znovu postoupil společnosti
G; toto postoupení neměl za platné. Přes neplatnost postoupení pohledávek
vstoupila společnost G jako oprávněný do exekučního řízení vedeného soudním
exekutorem JUDr. Tomášem Vránou pod sp. zn. 103 EX 49203/11. Neplatnosti
postoupení pohledávek společnosti G se žalovaný domáhal žalobu, kterou zamítl
(pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) Obvodní soud
pro Prahu 1 pravomocným rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 42 C 210/2014-71,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 19
Co 62/2016-131. [8] Žalovaný (jako oprávněný) podal 11. ledna 2016 u soudního exekutora
Mgr.
Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, návrh na pověření exekutora
vedením exekuce podle (výše uvedeného) notářského zápisu k vymožení povinnosti
dlužníka (jako povinného) uhradit mu částku 3 371 500 Kč. Okresní soud v
Šumperku usnesením ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 22 EXE 28/2016-110, pověřil
jmenovaného soudního exekutora vedením exekuce pod sp. zn. 129 EX 53/16. Dne
12. prosince 2016 podal dlužník návrh na zastavení exekuce, jemuž Okresní soud
v Šumperku vyhověl usnesením ze dne 13. prosince 2018, č. j. 22 EXE
28/2016-276. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. ledna 2020 poté, co je
potvrdil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 40 Co 351/2019-312. Dovolání žalovaného proti tomuto
usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. dubna 2021,
č. j. 20 Cdo 1271/2020-338, které nabylo právní moci dne 29. dubna 2021. Ústavní stížnost žalovaného proti těmto usnesením odmítl Ústavní soud usnesením
ze dne 7. září 2021, sp. zn. II. ÚS 1733/21. [9] Při přezkumném jednání konaném 27. srpna 2020 insolvenční soud k
návrhu původního insolvenčního správce rozhodl, že pohledávka přihlášená
přihláškou P23 se pro účely jejího přezkoumání považuje za vykonatelnou. [10] Při přezkumu původní insolvenční správce popřel pohledávku
žalovaného (P23) co do pravosti a výše tak, že skutečná výše pohledávky činí 0
Kč. Pořadí pohledávky nepopřel. Shodně popřel pohledávku žalovaného i dlužník. [11] V přezkumném listu pro zajištěného věřitele vymezil původní
insolvenční správce svůj popěrný úkon takto: „Pohledávka nevznikla. To, že
pohledávka nevznikla, bylo osvědčeno pravomocnými usneseními soudu – usnesení
Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 1269/2013-A-78 ze dne 18. ledna
2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 40 Co
351/2019-312, ze dne 26. listopadu 2019, usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 22 EXE 28/2016-276 ze dne 13. prosince 2018.“
[12] Pohledávku žalovaného popřel též věřitel č. 17 HMN global estate s. r. o., a to co do pravosti, výše a pořadí. [13] Usnesením ze dne 27. srpna 2020, č. j. KSOL 20 INS
21155/2018-B-128, insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů, kterým
byl původní insolvenční správce odvolán z funkce a insolvenčním správcem
dlužníka byl ustanoven Burián & Penka, insolvence, v. o. s.
3. Insolvenční soud – cituje § 193, § 194 a § 199 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 5 odst. 1 a §
1882 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a
odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném
dokazování k závěru, že žaloba není důvodná.
4. Nejprve se insolvenční soud zabýval námitkou žalovaného, že žaloba
vybočuje z limitů § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Vyložil, že určující je
obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání, neboť pouze
v jeho rámci je žalobce oprávněn uplatnit rozhodné skutečnosti na podporu
žaloby. Ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona klade kvalifikované
nároky na popěrný úkon insolvenčního správce i na insolvenčním správcem podanou
žalobu. Na činnost insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení
(rovněž) dopadá § 5 o. z. Je na insolvenčním správci, aby vymezil popěrný úkon
způsobem vytvářejícím dostatečný manévrovací prostor pro jeho uplatnění
žalobou.
5. Insolvenční soud přisvědčil argumentaci žalovaného že zatímco u
popěrného úkonu při přezkumném jednání původní insolvenční správce (toliko)
namítl, že pohledávka nevznikla [přičemž k osvědčení této skutečnosti odkázal
na (označená) pravomocná usnesení vydaná v insolvenční věci totožného dlužníka
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 1269/2013 a v
exekuční věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 28/2016],
v žalobě nejenže připustil vznik pohledávky, když odkazoval na kritéria § 1882
odst. 2 o. z., ale argumentoval dalšími (dříve neuplatněnými) skutečnostmi, a
to postupným postoupením pohledávky až na žalovaného (který ji nabyl jako v
pořadí čtvrtý nabyvatel). Žalobce tudíž v žalobě (oproti popěrnému úkonu)
namítá, že žalovanému nesvědčí věcná legitimace. Skutečnost, že pohledávka
vznikla, přitom vyplynula i z (označeného) exekučního řízení. Součástí
přihlášky pohledávky P23 je též formálně perfektní smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 31. prosince 2015, kterou žalovaný prokazoval existenci práva
k pohledávce v insolvenčním i v exekučním řízení. Žalobcem v žalobě uvedená
skutková tvrzení i právní argumenty tudíž vybočují z popěrného úkonu původního
insolvenčního správce.
6. Insolvenční soud přitakal i námitce žalovaného, že ačkoli původní
insolvenční správce formálně popřel i výši pohledávky (s tím, že skutečná výše
činí 0 Kč), podle obsahu popěrného úkonu popřel pouze pravost pohledávky.
7. Odkazy na rozhodnutí v (označeném) insolvenčním a exekučním řízení,
jež učinil původní insolvenční správce v popěrném úkonu, insolvenční soud
vyhodnotil jako nepřípadné. Vyložil, že (označené) insolvenční řízení skončilo
zamítnutím insolvenčního návrhu a k zastavení exekučního řízení došlo proto, že
postoupení pohledávky na žalovaného nebylo účinné pro nedostatek notifikace
(což uvedl i žalobce v žalobních tvrzeních), tedy došlo k němu z jiného důvodu,
než proto, že pohledávka nevznikla.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna
2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaný nemá
v insolvenčním řízení dlužníka pohledávku ve výši 3 371 500 Kč, evidovanou pod
číslem P23, přihlášenou jako nárok ze smlouvy o půjčce ze dne 3. března 2010,
vykonatelnou na základě notářského zápisu (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporným, zda
dlužník přivodil zánik pohledávky (ve výši 3 371 500 Kč) tím, že na základě
dohody se společností G ze dne 15. října 2014 uhradil této společnosti 40 000
EUR (čímž podle dohody celý dluh zanikl).
10. Po doplnění dokazování „spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 22
EXE 28/2016“ vyšel odvolací soud (nad rámec skutečností uvedených shora ve 2.
odstavci) z toho, že dlužník (jako povinný) navrhl zastavení exekuce (vedené
pro žalovaného coby oprávněného) právě z důvodů uvedených žalobcem v žalobě,
přičemž této argumentaci přisvědčily soudy všech stupňů. K tomu citoval
odstavce 16 a 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021,
sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, vydaného v označené exekuční věci (které je dostupné,
stejně jako ostatní níže uváděná rozhodnutí dovolacího soudu, na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
11. Odvolací soud – cituje § 7 a § 199 insolvenčního zákona a § 159a
odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) – uvedl, že podstatné je vyřešit, zda důvody pro závěr o neexistenci
pohledávky uváděné v žalobě lze podřadit pod důvody uvedené u přezkumného
jednání, a v kladném případě, zda jde o důvody relevantní.
12. Narozdíl od insolvenčního soudu pak dospěl k závěru, že popěrný úkon
kryje i žalobní důvody. Poukázal na to, že popěrný úkon obsahuje nejen nepřesný
pojem „pohledávka nevznikla“, ale zároveň odkazuje na (označená) rozhodnutí v
exekuční věci žalovaného a dlužníka. Jestliže popírající insolvenční správce
při přezkumu v rámci důvodu popření označil soudní rozhodnutí, pak nemá
odvolací soud pochyb o tom, že tím odkázal na jejich důvody. Opačný přístup by
byl „přepjatým formalismem bránícím posouzení hmotněprávní existence pohledávky
přihlášené do insolvenčního řízení“.
13. Dále odvolací soud vyložil, že v projednávané věci nemůže být věcně
řešena otázka, zda dlužník vskutku přivodil zánik pohledávky, neboť ji
pravomocně vyřešily soudy v označené exekuční věci (včetně přezkumu dovolacího
soudu a Ústavního soudu). Rozhodnutí o zastavení exekuce bylo vydáno mezi
dlužníkem a žalovaným, jelikož insolvenční správce jedná na účet dlužníka, je
závazné i pro insolvenčního správce. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. je tudíž
závazné i pro insolvenční soud.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky č. 1 a 3),
a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č.
2). Konkrétně jde (posuzováno podle obsahu dovolání) o tyto otázky:
[1] Kryje popěrný úkon i žalobní důvody, respektive rozšířil
žalobce nepřípustně popěrné důvody?
[2] Může žalobce (insolvenční správce) účinně popřít vykonatelnou
pohledávku bez uvedení konkrétních tvrzení v rámci popěrného úkonu jen odkazem
na jiné soudní rozhodnutí s tím, že takové popření přebírá jako popěrný důvod
argumentaci odkazovaného rozhodnutí?
[3] Je přípustné rozhodnout (aniž by byla v incidenčním sporu
věcně řešena otázka, zda dlužník přivodil zánik pohledávky), že pohledávka není
po právu, pro vázanost (překážkou věci rozsouzené) soudním rozhodnutím o
zastavení exekuce vedené proti dlužníku jako povinnému pro pohledávku
žalovaného (věřitele) jako oprávněného?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
potvrdí rozsudek insolvenčního soudu.
K otázkám č. 1 a 2 (popěrný úkon)
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá rozpor
napadeného rozhodnutí s (označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu z
níž vyplývá, že proti popřené vykonatelné pohledávce může žalobce uplatnit v
žalobě pouze ty skutečnosti, pro které ji popřel.
17. Dovolatel nesouhlasí s názorem, že popěrný úkon žalobce kryje i
žalobní důvody. Naopak namítá, že žalobce nepřípustně rozšířil žalobní důvody
oproti popěrnému úkonu.
18. K popěrnému úkonu insolvenčního správce dovolatel zdůrazňuje, že jde
o popření pohledávky odborníkem, na něhož by měly být (s ohledem na požadavek
odborného výkonu funkce) kladeny vyšší nároky.
19. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že popěrný úkon obsahující
pouhý odkaz na soudní rozhodnutí, je dostatečně určitý. Dovozuje, že s tímto
výkladem by bylo možno posuzovat jako určité popření již toliko uvedení (v
rámci popěrného úkonu) spisových značek soudních rozhodnutí bez jakýchkoli
tvrzení, což není žádoucí.
20. V projednávané věci původní insolvenční správce popřel pohledávku
proto, že nevznikla a tento popěrný důvod podpořil odkazy na (označená) soudní
rozhodnutí.
21. Popěrné tvrzení, že pohledávka nevznikla, není pravdivé (nejde o
nepřesný pojem, jak uvádí odvolací soud). Žalobce v průběhu incidenčního sporu
potvrdil vznik pohledávky. Pokoušel-li se posléze toto tvrzení upravit tak, že
pohledávka nevznikla dovolateli, jde též o nepravdivé tvrzení. V řízení totiž
bylo prokázáno, že postoupení pohledávky dovolateli (toliko) nebylo účinné vůči
dlužníku, jelikož se měl nejprve dozvědět o postoupení pohledávky společnosti
G.
22. Jestliže žalobce v incidenčním sporu (v podané žalobě) změnil důvod
popření tak, že pohledávka zanikla, respektive že její postoupení dovolateli
bylo vůči dlužníku neúčinné pro dřívější notifikaci jiným věřitelem, pak jde o
jiný popěrný důvod.
23. Dovolatel poukazuje též na nepřesvědčivost napadeného rozhodnutí.
K otázce č. 3 (překážka věci rozsouzené)
24. Také právní závěr odvolacího soudu, že z důvodu překážky věci
rozsouzené nemůže být věcně řešena otázka, zda dlužník přivodil zánik celé
pohledávky, je v rozporu s (označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
25. Předmětem sporu v exekuční věci (totiž) bylo pouze zastavení
exekučního řízení. Existenci pohledávky, respektive aktivní legitimaci
dovolatele, řešil exekuční soud jen jako otázku předběžnou. Její vyřešení proto
není v projednávaném incidenčním sporu závazné pro účastníky řízení ani pro
soud.
26. Dovolatel podrobně popisuje průběh exekučního řízení, v němž se
domáhal uspokojení pohledávky a kde se dlužník ubránil tvrzenou úhradou a
dohodou o prominutí dluhu s nepravým věřitelem (společností G). Zdůrazňuje, že
společnost G nebyla účastníkem exekučního řízení. Poukazuje na to, že do
insolvenčního řízení ve věci dlužníka přihlásila (kromě něj) pohledávku i
společnost G (přihláškou pohledávky P26). Již z její přihlášky tak vyplývá, že
pohledávka nezanikla splněním. Dovolatel v projednávané věci již ve svém prvním
vyjádření odkazoval (jako na novou skutečnost, která nastala až po skončení
exekučního řízení) na vyjádření společnosti G ze dne 27. června 2021 v řízení
vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 1 ICm 3253/2020, že s dlužníkem
neuzavřela žádnou dohodu, na jejímž základě by došlo k částečném prominutí
dluhu). S ohledem na probíhající insolvenční řízení nemohl dovolatel podat nový
návrh na nařízení exekuce a není možná ani obnova původního řízení.
27. Jediným řízením, v němž může být tato nová skutečnost uplatněna, je
tudíž projednávaný incidenční spor.
28. Žalobce ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
29. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
30. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1
zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících
výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení, jakož
i pro incidenční spory jím vyvolané, uplatní insolvenční zákon ve znění účinném
do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a §
109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku
II (Přechodná ustanovení) bodu 2 a 3 zákona č. 252/2024 Sb.].
31. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celé
výrokové části rozsudku, tj. v bodu I. výrokové části a na něj navazujícím bodu
II. výrokové části“, tedy i v rozsahu druhého výroku o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje
§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
32. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací
soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237
o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání
vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních
otázek č. 1 a 2, na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
33. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do
závěrů, že popěrný úkon původního insolvenčního správce kryje i žalobní důvody
(a ze strany žalobce tudíž nedošlo k nepřípustnému rozšíření popěrných důvodů),
a že otázka, zda dlužník přivodil zánik celé sporné pohledávky, nemůže být v
incidenčním sporu věcně řešena, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené.
34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
35. Pro právní posouzení věci ve vztahu k otázkám dovolatele č. 1 a 2 je
rozhodný především obsah popěrného úkonu původního insolvenčního správce a
obsah žaloby v projednávané věci (z nichž vyšly oba soudy).
36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona:
§ 192
Popření přihlášených pohledávek
(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou
popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky
lze vzít zpět.
(2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit
stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených
pohledávek.
(…)
§ 193
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že
pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
§ 194
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův
závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí
současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.
§ 199
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů
od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o
přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své
popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta
je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.
(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které
nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto
rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit
pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
37. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná
ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka (31. prosince 2018) a do vydání napadeného
rozhodnutí nedoznala změny.
38. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k otázce určitosti popěrného
úkonu ve vztahu k popření pravosti nebo výše pohledávky ve smyslu § 193 a § 194
insolvenčního zákona a ve vztahu k limitům popření vykonatelné pohledávky ve
smyslu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle
toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným
procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný
omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit
chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné
pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího
soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017
Sb. rozh. st. [2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který
přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce
pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je v těch insolvenčních řízeních, v
nichž lze přihlášené pohledávky přezkoumat pouze při přezkumném jednání,
určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do
skončení přezkumného jednání). Podstatná je tedy zásadně podoba popěrného úkonu
zachycená v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených
pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. Srov. § 192 odst. 2
insolvenčního zákona a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018,
sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále
jen „R 39/2019“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
22/2024“). [3] Popěrný úkon, jímž osoba nadaná popěrným právem popírá v
insolvenčním řízení pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, lze
formulovat též jako eventuální procesní úkon. Jako eventuální procesní úkon se
zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se
současným popřením pohledávky co do výše. Osoba nadaná popěrným právem [jíž je
ve smyslu § 192 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, dlužník a
přihlášení věřitelé (dlužník v konkursu s omezením účinku popření dle § 192
odst. 3 insolvenčního zákona a přihlášení věřitelé při reorganizaci s omezením
účinku popření dle § 336 odst.
4 insolvenčního zákona)] zpravidla v takovém
případě formuluje (má formulovat) popěrný úkon tak, že pohledávku popírá co do
pravosti [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že
pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela (§
193 insolvenčního zákona)] a pro případ, že popření pohledávky co do pravosti
neobstojí, popírá pohledávku co do výše [se současným uplatněním tvrzení, z
nějž popírající dovozuje, že dlužníkův závazek (dluh) je nižší než přihlášená
částka (§ 194 věta první insolvenčního zákona) a s povinným uvedením údaje o
tom, jaká je podle popírajícího skutečná výše přihlášené pohledávky (§ 194 věta
druhá insolvenčního zákona)]. Srov. R 22/2024. [4] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak
vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není
perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Výše pohledávky je přitom
popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně,
než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic,
představuje popření pravosti pohledávky). Popření (celé) výše přihlášené
pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze je
ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční
správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je
nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a
snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není
podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč
a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021,
uveřejněný pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2023“). [5] Jen proto, že vedle pravosti pohledávky popírá osoba nadaná popěrným
právem (současně nebo in eventum) výši pohledávky tak, že skutečná výše
pohledávky podle ní činí 0 Kč, nevylučuje závěr, že v návaznosti na uplatněný
důvod popření (na skutečnosti, pro které se pohledávka popírá) šlo o procesní
úkon, jímž taková osoba popřela nejen pravost, nýbrž i výši přihlášené
pohledávky (ve smyslu § 194 insolvenčního zákona). Srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 98/2023. [6] Z hlediska určitosti popěrného úkonu není významné, zda v něm
popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření
(jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup
účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). Určitým popěrným úkonem
insolvenčního správce je (tudíž) již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela
(resp. v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je
pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod
přihlášení pohledávky v její přihlášce. Srov. opět R 39/2019. [7] V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán
důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li
následně sám žalobu (srov. § 199 odst.
3 insolvenčního zákona). Úprava popření
vykonatelné pohledávky ukládá insolvenčnímu správci, aby své popření uplatnil
žalobou u soudu (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona) a současně jej omezuje co
do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§
199 odst. 3 insolvenčního zákona) – proti popřené vykonatelné pohledávce může v
žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Insolvenční
správce popírající vykonatelnou pohledávku musí tudíž již v rámci popěrného
úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely
uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by
nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Popírá-li
vykonatelnou pohledávku, je tedy insolvenční správce povinen v popěrném úkonu
konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti,
pro které pohledávku popřel (důvody popření). Běžně přijímanou praxí je přitom
postup, kdy insolvenční správce důvody popření specifikuje v seznamu
přihlášených pohledávek, na který v protokolu o přezkumném jednání pouze odkáže
(k tomu srov. i § 197 odst. 1 větu za středníkem insolvenčního zákona). Srov. rovněž R 39/2019.
39. V insolvenční věci dlužníka je v protokolu o přezkumném jednání
uvedeno, že původní insolvenční správce popřel přihlášenou pohledávku
dovolatele (P23) co do pravosti a výše s tím, že výsledek přezkumného jednání
byl zapsán do seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást zápisu o
přezkumném jednání.
40. V upraveném seznamu přihlášených pohledávek původní insolvenční
správce k popření vykonatelné pohledávky dovolatele (P23) označil, že popírá
pravost a výši 3 371 500 Kč s tím, že skutečná výše pohledávky podle něj činí 0
Kč. Pořadí nepopřel. Jako důvod popření uvedl (toliko) následující: „Pohledávka
nevznikla. To že, pohledávka nevznikla bylo osvědčeno pravomocnými usneseními
soudu – usnesení Krajského osudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 1269/2013-A-78 ze
dne 18. ledna 2016, usnesení Krajského osudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.
j. 40 Co 351/2019-312, ze dne 26. listopadu 2019, usnesení Okresního soudu v
Šumperku č. j. 22 EXE 28/2016-276 ze dne 13. prosince 2018.“.
41. S ohledem na shora citované závěry R 39/2019 není popěrný úkon
insolvenčního správce neurčitý (nedostatečně odůvodněný); pohledávku tudíž
insolvenční správce popřel.
42. Insolvenční správce v popěrném úkonu uvedl, že popírá pravost a
výši, zároveň však pohledávku popřel v celé její výši, uvedl, že skutečná výše
pohledávky činí 0 Kč a kromě tvrzení, že pohledávka nevznikla, neuvedl žádné
skutečnosti, pro které ji popřel. Tím se projednávaná věc liší od skutkových
poměrů, z nichž vyšel Nejvyšší soud v R 104/2023 a v rozsudku sen. zn. 29 ICdo
98/2023.
43. V intencích shora řečeného ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že
popěrný úkon insolvenčního správce zachycený v upraveném seznamu přihlášených
pohledávek je toliko popřením pravosti pohledávky (a nikoli též popřením její
výše).
44. Jak vyplývá např. z R 22/2024, popěrný úkon, jímž osoba nadaná
popěrným právem popírá pravost pohledávky, má formulovat tak, že pohledávku
popírá co do pravosti se současným uplatněním tvrzení, z nichž dovozuje, že
pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela.
45. Insolvenční správce se však při popření pravosti pohledávky omezil
jen na vyjádření, že pohledávka nevznikla. Tvrzení, z nichž tento závěr
dovozoval, neuvedl a jen odkázal na tři soudní rozhodnutí.
46. Osoba popírající pravost vykonatelné pohledávky však musí konkrétní
skutečnosti, pro které pohledávku popírá (důvody popření), tvrdit v rámci
popěrného úkonu. Tuto povinnost nemůže nahradit pouhým odkazem na jiná soudní
rozhodnutí, a to již z důvodu vázanosti uplatněnými popěrnými důvody
(skutečnostmi) v následném incidenčním sporu.
47. Závěr, že s ohledem na omezení žalobních důvodů podle § 199 odst. 3
insolvenčního zákona, musí být skutečnosti, pro které žalobce popřel
vykonatelnou pohledávku, postaveny na jisto, a proto nelze jejich uvedení v
popěrném úkonu nahradit pouhým odkazem na jiná soudní rozhodnutí, zřetelně
vyplývá z výše citované (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Právní
posouzení věci odvolacím soudem je s tímto závěrem v rozporu.
48. Nejvyšší soud přitom nesdílí názor odvolacího soudu, že by šlo o
přepjatý formalismus. Požaduje-li ustálená judikatura dovolacího soudu ve vazbě
na omezující pravidlo obsažené v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, aby při
popření pravosti či výše vykonatelné pohledávky popírající vylíčil konkrétní
skutečnosti odůvodňující jeho popěrný úkon, není takový požadavek naplněn (v
procesním úkonu popírajícího projeven) pouhým odkazem na jiná soudní rozhodnutí
(bez přiblížení obsahu, jenž z nich má být převzat jako důvod popření).
49. Nadto – v poměrech projednávané věci – Nejvyšší soud podotýká, že
ani v rozhodnutích označených v popěrném úkonu nejsou uvedeny žádné důvody, jež
by podporovaly tvrzení popírajícího insolvenčního správce, že pohledávka
nevznikla.
50. Již z § 193 insolvenčního zákona přitom plyne, že je rozdíl mezi
tím, zda osoba nadaná popěrným právem popírá pravost pohledávky proto, že
„pohledávka nevznikla“ a tím, zda taková osoba popírá pravost pohledávky proto,
že „již zcela zanikla“ (tvrzení o „vzniku pohledávky“ není tvrzením o „zániku
pohledávky“).
51. V incidenčním sporu o popření pravosti vykonatelné pohledávky je
insolvenční soud oprávněn zkoumat pohledávku jen v rozsahu účinků popěrného
úkonu a nepřísluší mu (při zanedbaném popěrném úkonu) činit úvahy mimo tento
rámec (srov. opět R 39/2019). Odvolací soud tudíž pochybil, vedl-li své právní
posouzení nad rámec obsahu popěrného úkonu.
52. Dovolání je tedy důvodné.
53. K otázce č. 3 se dovolací soud pro nadbytečnost nevyjadřoval
(napadené rozhodnutí neobstálo již v mezích odpovědí na otázky č. 1 a 2).
54. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil (§ 243d odst. 1 písm. b/ o.
s. ř.) tak, že potvrdil věcně správný rozsudek insolvenčního soudu ve věci
samé.
55. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výroku o
nákladech řízení (srov. odstavec 31 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání
neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že v důsledku změny
napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení
před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud však nemohl postupovat podle § 224 odst.
2 ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. a sám rozhodnout o nákladech
řízení, jelikož v obsahu spisu nejsou dostatečné podklady pro toto rozhodnutí
ve vztahu mezi ve věci úspěšným dovolatelem a vedlejším účastníkem na straně
žalobce. Proto ohledně výroku II. rozsudku odvolacího soudu postupoval podle §
243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a v tomto rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (spočívajícímu v rozhodnutí o nákladech řízení
před soudy všech stupňů včetně tohoto dovolacího řízení).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu