KSOL 20 INS 21155/2018 1 ICm 3269/2020 29 ICdo 99/2024-110
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Burián & Penka, insolvence, v. o. s., se sídlem v Brně, Středova 94/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29352037, jako insolvenčního správce dlužníka S. Č., proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, za účasti dlužníka S. Č., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o popření pravosti zajištěné vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 3269/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 20 INS 21155/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018), se ve výroku I. mění
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. října 2022, č. j. 1 ICm 3269/2020-33, se ve výroku I. potvrzuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018), se ve výroku II. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. října 2022, č. j. 1 ICm 3269/2020-33, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu (žalobce Burián & Penka, insolvence, v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka S. Č.) na určení, že pohledávka (žalovaného P. S.) P23 v insolvenčním řízení (vedeném) pod sp. zn. KSOL 20 INS 21155/2018 byla po právu popřena insolvenčním správcem co do pravosti a výše tak, že skutečná výše činí 0 Kč (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že:
[1] Původní věřitel pohledávky vůči dlužníku (S. Č.) ve výši 3 371 500 Kč, společnost ISDesign CZ, s. r. o. (dále jen „společnost I“), postoupil pohledávku 13. května 2013 M. P. (dále jen „M. P.“); ten ji 31. prosince 2015 postoupil žalovanému.
[2] Společnost I pohledávku 19. září 2014 (znovu) postoupila společnosti GRAND BASSAM Ltd. (dále jen „společnost G“).
[3] Dlužníkovi bylo 24. září 2014 oznámeno (až) postoupení pohledávky společnosti G.
[4] Pravomocným usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. KSOL 20 INS 21155/2018-A-112, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivana Návratu (dále jen „původní insolvenční správce“).
[5] Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásil žalovaný (jako věřitel č. 16) 27. ledna 2020 přihláškou pohledávky P23 vykonatelnou pohledávku v celkové výši 3 371 500 Kč, zajištěnou zástavním právem k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, a to na základě zástavní smlouvy ze dne 3. března 2010 uzavřené mezi dlužníkem a jeho manželkou K. Č. jako zástavci a společností I jako zástavním věřitelem. Zajištění vzniklo 3. března 2010 a předmětem zajištění jsou nemovité věci v k. ú. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY a v k. ú. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY.
[6] Jako důvod vzniku pohledávky žalovaný v přihlášce uvedl smlouvu o půjčce uzavřenou mezi společností I a dlužníkem, sepsanou ve formě notářského zápisu notářky Mgr. Jitky Heinzové ze dne 3. března 2010, sp. zn. NZ 32/2010, NZ 27/2010, podle níž byla dlužníku poskytnuta půjčka 15 000 000 Kč. Dlužník splatil půjčku pouze částečně a k vymožení zbývající části byla (v souladu s doložkou o přímé vykonatelnosti notářského zápisu) nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. října 2011, č. j. 22 EXE 4142/2011-15. K datu podání přihlášky nebyla vymožena částka 3 371 500 Kč. Pohledávku v této výši nabyl žalovaný smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. prosince 2015 od postupitele M. P., který ji nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. května 2013 uzavřenou se společností I.
[7] V přihlášce pohledávky žalovaný dále uvedl, že je mu známo, že původní vlastník, společnost I, údajně pohledávku znovu postoupil společnosti G; toto postoupení neměl za platné. Přes neplatnost postoupení pohledávek vstoupila společnost G jako oprávněný do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou pod sp. zn. 103 EX 49203/11. Neplatnosti postoupení pohledávek společnosti G se žalovaný domáhal žalobu, kterou zamítl (pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) Obvodní soud pro Prahu 1 pravomocným rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 42 C 210/2014-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 19 Co 62/2016-131.
[8] Žalovaný (jako oprávněný) podal 11. ledna 2016 u soudního exekutora Mgr.
Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, návrh na pověření exekutora vedením exekuce podle (výše uvedeného) notářského zápisu k vymožení povinnosti dlužníka (jako povinného) uhradit mu částku 3 371 500 Kč. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 22 EXE 28/2016-110, pověřil jmenovaného soudního exekutora vedením exekuce pod sp. zn. 129 EX 53/16. Dne 12. prosince 2016 podal dlužník návrh na zastavení exekuce, jemuž Okresní soud v Šumperku vyhověl usnesením ze dne 13. prosince 2018, č. j.
22 EXE 28/2016-276. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. ledna 2020 poté, co je potvrdil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 40 Co 351/2019-312. Dovolání žalovaného proti tomuto usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. dubna 2021, č. j. 20 Cdo 1271/2020-338, které nabylo právní moci dne 29. dubna 2021. Ústavní stížnost žalovaného proti těmto usnesením odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. září 2021, sp. zn. II. ÚS 1733/21.
[9] Při přezkumném jednání konaném 27. srpna 2020 insolvenční soud k návrhu původního insolvenčního správce rozhodl, že pohledávka přihlášená přihláškou P23 se pro účely jejího přezkoumání považuje za vykonatelnou.
[10] Při přezkumu původní insolvenční správce popřel pohledávku žalovaného (P23) co do pravosti a výše tak, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč. Pořadí pohledávky nepopřel. Shodně popřel pohledávku žalovaného i dlužník.
[11] V přezkumném listu pro zajištěného věřitele vymezil původní insolvenční správce svůj popěrný úkon takto: „Pohledávka nevznikla. To, že pohledávka nevznikla, bylo osvědčeno pravomocnými usneseními soudu – usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 1269/2013-A-78 ze dne 18. ledna 2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 351/2019-312, ze dne 26. listopadu 2019, usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 22 EXE 28/2016-276 ze dne 13. prosince 2018.“
[12] Pohledávku žalovaného popřel též věřitel č. 17 HMN global estate s. r. o., a to co do pravosti, výše a pořadí. [13] Usnesením ze dne 27. srpna 2020, č. j. KSOL 20 INS 21155/2018-B-128, insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů, kterým byl původní insolvenční správce odvolán z funkce a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven Burián & Penka, insolvence, v. o. s.
3. Insolvenční soud – cituje § 193, § 194 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 5 odst. 1 a § 1882 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba není důvodná.
4. Nejprve se insolvenční soud zabýval námitkou žalovaného, že žaloba vybočuje z limitů § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Vyložil, že určující je obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání, neboť pouze v jeho rámci je žalobce oprávněn uplatnit rozhodné skutečnosti na podporu žaloby. Ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona klade kvalifikované nároky na popěrný úkon insolvenčního správce i na insolvenčním správcem podanou žalobu. Na činnost insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení (rovněž) dopadá § 5 o. z. Je na insolvenčním správci, aby vymezil popěrný úkon způsobem vytvářejícím dostatečný manévrovací prostor pro jeho uplatnění žalobou.
5. Insolvenční soud přisvědčil argumentaci žalovaného že zatímco u popěrného úkonu při přezkumném jednání původní insolvenční správce (toliko) namítl, že pohledávka nevznikla [přičemž k osvědčení této skutečnosti odkázal na (označená) pravomocná usnesení vydaná v insolvenční věci totožného dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 1269/2013 a v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 28/2016], v žalobě nejenže připustil vznik pohledávky, když odkazoval na kritéria § 1882 odst. 2 o. z., ale argumentoval dalšími (dříve neuplatněnými) skutečnostmi, a to postupným postoupením pohledávky až na žalovaného (který ji nabyl jako v pořadí čtvrtý nabyvatel). Žalobce tudíž v žalobě (oproti popěrnému úkonu) namítá, že žalovanému nesvědčí věcná legitimace. Skutečnost, že pohledávka vznikla, přitom vyplynula i z (označeného) exekučního řízení. Součástí přihlášky pohledávky P23 je též formálně perfektní smlouva o postoupení pohledávky ze dne 31. prosince 2015, kterou žalovaný prokazoval existenci práva k pohledávce v insolvenčním i v exekučním řízení. Žalobcem v žalobě uvedená skutková tvrzení i právní argumenty tudíž vybočují z popěrného úkonu původního insolvenčního správce.
6. Insolvenční soud přitakal i námitce žalovaného, že ačkoli původní insolvenční správce formálně popřel i výši pohledávky (s tím, že skutečná výše činí 0 Kč), podle obsahu popěrného úkonu popřel pouze pravost pohledávky.
7. Odkazy na rozhodnutí v (označeném) insolvenčním a exekučním řízení, jež učinil původní insolvenční správce v popěrném úkonu, insolvenční soud vyhodnotil jako nepřípadné. Vyložil, že (označené) insolvenční řízení skončilo zamítnutím insolvenčního návrhu a k zastavení exekučního řízení došlo proto, že postoupení pohledávky na žalovaného nebylo účinné pro nedostatek notifikace (což uvedl i žalobce v žalobních tvrzeních), tedy došlo k němu z jiného důvodu, než proto, že pohledávka nevznikla.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2024, č. j. 1 ICm 3269/2020, 13 VSOL 372/2023-93 (KSOL 20 INS 21155/2018): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužníka pohledávku ve výši 3 371 500 Kč, evidovanou pod číslem P23, přihlášenou jako nárok ze smlouvy o půjčce ze dne 3. března 2010, vykonatelnou na základě notářského zápisu (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporným, zda dlužník přivodil zánik pohledávky (ve výši 3 371 500 Kč) tím, že na základě dohody se společností G ze dne 15. října 2014 uhradil této společnosti 40 000 EUR (čímž podle dohody celý dluh zanikl).
10. Po doplnění dokazování „spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 22 EXE 28/2016“ vyšel odvolací soud (nad rámec skutečností uvedených shora ve 2. odstavci) z toho, že dlužník (jako povinný) navrhl zastavení exekuce (vedené pro žalovaného coby oprávněného) právě z důvodů uvedených žalobcem v žalobě, přičemž této argumentaci přisvědčily soudy všech stupňů. K tomu citoval odstavce 16 a 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, vydaného v označené exekuční věci (které je dostupné, stejně jako ostatní níže uváděná rozhodnutí dovolacího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
11. Odvolací soud – cituje § 7 a § 199 insolvenčního zákona a § 159a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uvedl, že podstatné je vyřešit, zda důvody pro závěr o neexistenci pohledávky uváděné v žalobě lze podřadit pod důvody uvedené u přezkumného jednání, a v kladném případě, zda jde o důvody relevantní.
12. Narozdíl od insolvenčního soudu pak dospěl k závěru, že popěrný úkon kryje i žalobní důvody. Poukázal na to, že popěrný úkon obsahuje nejen nepřesný pojem „pohledávka nevznikla“, ale zároveň odkazuje na (označená) rozhodnutí v exekuční věci žalovaného a dlužníka. Jestliže popírající insolvenční správce při přezkumu v rámci důvodu popření označil soudní rozhodnutí, pak nemá odvolací soud pochyb o tom, že tím odkázal na jejich důvody. Opačný přístup by byl „přepjatým formalismem bránícím posouzení hmotněprávní existence pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení“.
13. Dále odvolací soud vyložil, že v projednávané věci nemůže být věcně řešena otázka, zda dlužník vskutku přivodil zánik pohledávky, neboť ji pravomocně vyřešily soudy v označené exekuční věci (včetně přezkumu dovolacího soudu a Ústavního soudu). Rozhodnutí o zastavení exekuce bylo vydáno mezi dlužníkem a žalovaným, jelikož insolvenční správce jedná na účet dlužníka, je závazné i pro insolvenčního správce. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. je tudíž závazné i pro insolvenční soud. II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky č. 1 a 3), a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č. 2). Konkrétně jde (posuzováno podle obsahu dovolání) o tyto otázky: [1] Kryje popěrný úkon i žalobní důvody, respektive rozšířil žalobce nepřípustně popěrné důvody? [2] Může žalobce (insolvenční správce) účinně popřít vykonatelnou pohledávku bez uvedení konkrétních tvrzení v rámci popěrného úkonu jen odkazem na jiné soudní rozhodnutí s tím, že takové popření přebírá jako popěrný důvod argumentaci odkazovaného rozhodnutí? [3] Je přípustné rozhodnout (aniž by byla v incidenčním sporu věcně řešena otázka, zda dlužník přivodil zánik pohledávky), že pohledávka není po právu, pro vázanost (překážkou věci rozsouzené) soudním rozhodnutím o zastavení exekuce vedené proti dlužníku jako povinnému pro pohledávku žalovaného (věřitele) jako oprávněného?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek insolvenčního soudu. K otázkám č. 1 a 2 (popěrný úkon)
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s (označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu z níž vyplývá, že proti popřené vykonatelné pohledávce může žalobce uplatnit v žalobě pouze ty skutečnosti, pro které ji popřel.
17. Dovolatel nesouhlasí s názorem, že popěrný úkon žalobce kryje i žalobní důvody. Naopak namítá, že žalobce nepřípustně rozšířil žalobní důvody oproti popěrnému úkonu.
18. K popěrnému úkonu insolvenčního správce dovolatel zdůrazňuje, že jde o popření pohledávky odborníkem, na něhož by měly být (s ohledem na požadavek odborného výkonu funkce) kladeny vyšší nároky.
19. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že popěrný úkon obsahující pouhý odkaz na soudní rozhodnutí, je dostatečně určitý. Dovozuje, že s tímto výkladem by bylo možno posuzovat jako určité popření již toliko uvedení (v rámci popěrného úkonu) spisových značek soudních rozhodnutí bez jakýchkoli tvrzení, což není žádoucí.
20. V projednávané věci původní insolvenční správce popřel pohledávku proto, že nevznikla a tento popěrný důvod podpořil odkazy na (označená) soudní rozhodnutí.
21. Popěrné tvrzení, že pohledávka nevznikla, není pravdivé (nejde o nepřesný pojem, jak uvádí odvolací soud). Žalobce v průběhu incidenčního sporu potvrdil vznik pohledávky. Pokoušel-li se posléze toto tvrzení upravit tak, že pohledávka nevznikla dovolateli, jde též o nepravdivé tvrzení. V řízení totiž bylo prokázáno, že postoupení pohledávky dovolateli (toliko) nebylo účinné vůči dlužníku, jelikož se měl nejprve dozvědět o postoupení pohledávky společnosti G.
22. Jestliže žalobce v incidenčním sporu (v podané žalobě) změnil důvod popření tak, že pohledávka zanikla, respektive že její postoupení dovolateli bylo vůči dlužníku neúčinné pro dřívější notifikaci jiným věřitelem, pak jde o jiný popěrný důvod.
23. Dovolatel poukazuje též na nepřesvědčivost napadeného rozhodnutí. K otázce č. 3 (překážka věci rozsouzené)
24. Také právní závěr odvolacího soudu, že z důvodu překážky věci rozsouzené nemůže být věcně řešena otázka, zda dlužník přivodil zánik celé pohledávky, je v rozporu s (označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
25. Předmětem sporu v exekuční věci (totiž) bylo pouze zastavení exekučního řízení. Existenci pohledávky, respektive aktivní legitimaci dovolatele, řešil exekuční soud jen jako otázku předběžnou. Její vyřešení proto není v projednávaném incidenčním sporu závazné pro účastníky řízení ani pro soud.
26. Dovolatel podrobně popisuje průběh exekučního řízení, v němž se domáhal uspokojení pohledávky a kde se dlužník ubránil tvrzenou úhradou a dohodou o prominutí dluhu s nepravým věřitelem (společností G). Zdůrazňuje, že společnost G nebyla účastníkem exekučního řízení. Poukazuje na to, že do insolvenčního řízení ve věci dlužníka přihlásila (kromě něj) pohledávku i společnost G (přihláškou pohledávky P26). Již z její přihlášky tak vyplývá, že pohledávka nezanikla splněním. Dovolatel v projednávané věci již ve svém prvním vyjádření odkazoval (jako na novou skutečnost, která nastala až po skončení exekučního řízení) na vyjádření společnosti G ze dne 27. června 2021 v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 1 ICm 3253/2020, že s dlužníkem neuzavřela žádnou dohodu, na jejímž základě by došlo k částečném prominutí dluhu). S ohledem na probíhající insolvenční řízení nemohl dovolatel podat nový návrh na nařízení exekuce a není možná ani obnova původního řízení.
27. Jediným řízením, v němž může být tato nová skutečnost uplatněna, je tudíž projednávaný incidenční spor.
28. Žalobce ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
29. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
30. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1 zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení, jakož i pro incidenční spory jím vyvolané, uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2 a 3 zákona č. 252/2024 Sb.].
31. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celé výrokové části rozsudku, tj. v bodu I. výrokové části a na něj navazujícím bodu II. výrokové části“, tedy i v rozsahu druhého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
32. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek č. 1 a 2, na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
33. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěrů, že popěrný úkon původního insolvenčního správce kryje i žalobní důvody (a ze strany žalobce tudíž nedošlo k nepřípustnému rozšíření popěrných důvodů), a že otázka, zda dlužník přivodil zánik celé sporné pohledávky, nemůže být v incidenčním sporu věcně řešena, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené.
34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
35. Pro právní posouzení věci ve vztahu k otázkám dovolatele č. 1 a 2 je rozhodný především obsah popěrného úkonu původního insolvenčního správce a obsah žaloby v projednávané věci (z nichž vyšly oba soudy).
36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 192 Popření přihlášených pohledávek (1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (…) § 193 Popření pravosti pohledávky O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. § 194 Popření výše pohledávky O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. § 199 Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
37. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (31. prosince 2018) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změny.
38. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k otázce určitosti popěrného úkonu ve vztahu k popření pravosti nebo výše pohledávky ve smyslu § 193 a § 194 insolvenčního zákona a ve vztahu k limitům popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st.
[2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je v těch insolvenčních řízeních, v nichž lze přihlášené pohledávky přezkoumat pouze při přezkumném jednání, určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Podstatná je tedy zásadně podoba popěrného úkonu zachycená v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. Srov. § 192 odst. 2 insolvenčního zákona a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2024“).
[3] Popěrný úkon, jímž osoba nadaná popěrným právem popírá v insolvenčním řízení pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, lze formulovat též jako eventuální procesní úkon. Jako eventuální procesní úkon se zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se současným popřením pohledávky co do výše. Osoba nadaná popěrným právem [jíž je ve smyslu § 192 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé (dlužník v konkursu s omezením účinku popření dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a přihlášení věřitelé při reorganizaci s omezením účinku popření dle § 336 odst.
4 insolvenčního zákona)] zpravidla v takovém případě formuluje (má formulovat) popěrný úkon tak, že pohledávku popírá co do pravosti [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona)] a pro případ, že popření pohledávky co do pravosti neobstojí, popírá pohledávku co do výše [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že dlužníkův závazek (dluh) je nižší než přihlášená částka (§ 194 věta první insolvenčního zákona) a s povinným uvedením údaje o tom, jaká je podle popírajícího skutečná výše přihlášené pohledávky (§ 194 věta druhá insolvenčního zákona)]. Srov. R 22/2024.
[4] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Výše pohledávky je přitom popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky). Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze je ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, uveřejněný pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2023“).
[5] Jen proto, že vedle pravosti pohledávky popírá osoba nadaná popěrným právem (současně nebo in eventum) výši pohledávky tak, že skutečná výše pohledávky podle ní činí 0 Kč, nevylučuje závěr, že v návaznosti na uplatněný důvod popření (na skutečnosti, pro které se pohledávka popírá) šlo o procesní úkon, jímž taková osoba popřela nejen pravost, nýbrž i výši přihlášené pohledávky (ve smyslu § 194 insolvenčního zákona). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 98/2023.
[6] Z hlediska určitosti popěrného úkonu není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je (tudíž) již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (resp. v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce. Srov. opět R 39/2019.
[7] V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst.
3 insolvenčního zákona). Úprava popření vykonatelné pohledávky ukládá insolvenčnímu správci, aby své popření uplatnil žalobou u soudu (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona) a současně jej omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona) – proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Insolvenční správce popírající vykonatelnou pohledávku musí tudíž již v rámci popěrného úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření).
Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je tedy insolvenční správce povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Běžně přijímanou praxí je přitom postup, kdy insolvenční správce důvody popření specifikuje v seznamu přihlášených pohledávek, na který v protokolu o přezkumném jednání pouze odkáže (k tomu srov. i § 197 odst. 1 větu za středníkem insolvenčního zákona).
Srov. rovněž R 39/2019.
39. V insolvenční věci dlužníka je v protokolu o přezkumném jednání uvedeno, že původní insolvenční správce popřel přihlášenou pohledávku dovolatele (P23) co do pravosti a výše s tím, že výsledek přezkumného jednání byl zapsán do seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást zápisu o přezkumném jednání.
40. V upraveném seznamu přihlášených pohledávek původní insolvenční správce k popření vykonatelné pohledávky dovolatele (P23) označil, že popírá pravost a výši 3 371 500 Kč s tím, že skutečná výše pohledávky podle něj činí 0 Kč. Pořadí nepopřel. Jako důvod popření uvedl (toliko) následující: „Pohledávka nevznikla. To že, pohledávka nevznikla bylo osvědčeno pravomocnými usneseními soudu – usnesení Krajského osudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 1269/2013-A-78 ze dne 18. ledna 2016, usnesení Krajského osudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 351/2019-312, ze dne 26. listopadu 2019, usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 22 EXE 28/2016-276 ze dne 13. prosince 2018.“.
41. S ohledem na shora citované závěry R 39/2019 není popěrný úkon insolvenčního správce neurčitý (nedostatečně odůvodněný); pohledávku tudíž insolvenční správce popřel.
42. Insolvenční správce v popěrném úkonu uvedl, že popírá pravost a výši, zároveň však pohledávku popřel v celé její výši, uvedl, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč a kromě tvrzení, že pohledávka nevznikla, neuvedl žádné skutečnosti, pro které ji popřel. Tím se projednávaná věc liší od skutkových poměrů, z nichž vyšel Nejvyšší soud v R 104/2023 a v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2023.
43. V intencích shora řečeného ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že popěrný úkon insolvenčního správce zachycený v upraveném seznamu přihlášených pohledávek je toliko popřením pravosti pohledávky (a nikoli též popřením její výše).
44. Jak vyplývá např. z R 22/2024, popěrný úkon, jímž osoba nadaná popěrným právem popírá pravost pohledávky, má formulovat tak, že pohledávku popírá co do pravosti se současným uplatněním tvrzení, z nichž dovozuje, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela.
45. Insolvenční správce se však při popření pravosti pohledávky omezil jen na vyjádření, že pohledávka nevznikla. Tvrzení, z nichž tento závěr dovozoval, neuvedl a jen odkázal na tři soudní rozhodnutí.
46. Osoba popírající pravost vykonatelné pohledávky však musí konkrétní skutečnosti, pro které pohledávku popírá (důvody popření), tvrdit v rámci popěrného úkonu. Tuto povinnost nemůže nahradit pouhým odkazem na jiná soudní rozhodnutí, a to již z důvodu vázanosti uplatněnými popěrnými důvody (skutečnostmi) v následném incidenčním sporu.
47. Závěr, že s ohledem na omezení žalobních důvodů podle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, musí být skutečnosti, pro které žalobce popřel vykonatelnou pohledávku, postaveny na jisto, a proto nelze jejich uvedení v popěrném úkonu nahradit pouhým odkazem na jiná soudní rozhodnutí, zřetelně vyplývá z výše citované (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s tímto závěrem v rozporu.
48. Nejvyšší soud přitom nesdílí názor odvolacího soudu, že by šlo o přepjatý formalismus. Požaduje-li ustálená judikatura dovolacího soudu ve vazbě na omezující pravidlo obsažené v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, aby při popření pravosti či výše vykonatelné pohledávky popírající vylíčil konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho popěrný úkon, není takový požadavek naplněn (v procesním úkonu popírajícího projeven) pouhým odkazem na jiná soudní rozhodnutí (bez přiblížení obsahu, jenž z nich má být převzat jako důvod popření).
49. Nadto – v poměrech projednávané věci – Nejvyšší soud podotýká, že ani v rozhodnutích označených v popěrném úkonu nejsou uvedeny žádné důvody, jež by podporovaly tvrzení popírajícího insolvenčního správce, že pohledávka nevznikla.
50. Již z § 193 insolvenčního zákona přitom plyne, že je rozdíl mezi tím, zda osoba nadaná popěrným právem popírá pravost pohledávky proto, že „pohledávka nevznikla“ a tím, zda taková osoba popírá pravost pohledávky proto, že „již zcela zanikla“ (tvrzení o „vzniku pohledávky“ není tvrzením o „zániku pohledávky“).
51. V incidenčním sporu o popření pravosti vykonatelné pohledávky je insolvenční soud oprávněn zkoumat pohledávku jen v rozsahu účinků popěrného úkonu a nepřísluší mu (při zanedbaném popěrném úkonu) činit úvahy mimo tento rámec (srov. opět R 39/2019). Odvolací soud tudíž pochybil, vedl-li své právní posouzení nad rámec obsahu popěrného úkonu.
52. Dovolání je tedy důvodné.
53. K otázce č. 3 se dovolací soud pro nadbytečnost nevyjadřoval (napadené rozhodnutí neobstálo již v mezích odpovědí na otázky č. 1 a 2).
54. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) tak, že potvrdil věcně správný rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé.
55. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výroku o nákladech řízení (srov. odstavec 31 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že v důsledku změny napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud však nemohl postupovat podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. a sám rozhodnout o nákladech řízení, jelikož v obsahu spisu nejsou dostatečné podklady pro toto rozhodnutí ve vztahu mezi ve věci úspěšným dovolatelem a vedlejším účastníkem na straně žalobce. Proto ohledně výroku II. rozsudku odvolacího soudu postupoval podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a v tomto rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (spočívajícímu v rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně tohoto dovolacího řízení).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu