USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční
věci dlužníka J. J., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o zproštění funkce
společníků insolvenčního správce dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného
JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, PSČ
470 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2019, č. j. KSLB
76 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Usnesením ze dne 26. srpna 2019, č. j. KSLB 76 INS XY, Krajský soud v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh
dlužníka (J. J.) ze dne 24. srpna 2019 (B-929), aby V. V. (dále jen „V. V.“) a
M. P. (dále jen „M. P.“), ohlášení společníci insolvenčního správce dlužníka,
jímž je K. byli zproštěni funkce.
[2] Zamítnutí návrhu odůvodnil insolvenční soud tím, že V. V. a M. P. nejsou
insolvenčními správci dlužníka, nýbrž (jen) ohlášenými společníky insolvenčního
správce dlužníka (jímž je veřejná obchodní společnost).
[3] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2019, č.
j. KSLB 76 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[4] Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že je důvod návrh
zamítnout, jelikož se netýká insolvenčního správce dlužníka (veřejné obchodní
společnosti), nýbrž (jen) jeho ohlášených společníků.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje s poukazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že insolvenční soud
porušil jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť porušil jeho právo na spravedlivý
proces, právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a princip
důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený článkem 1 odst. 1
Ústavy České republiky. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak především proto, že na
řešení dovolatelem předestíraných právních otázek napadené rozhodnutí
nespočívá. [8] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé
z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto
otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto
stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
[které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné
i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v poměrech občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
[9] Dovolací argumentace se soustřeďuje k výtkám ohledně činnosti insolvenčního
správce dlužníka (veřejné obchodní společnosti); napadené rozhodnutí však
spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že návrhu nelze vyhovět, jelikož nejde o
návrh, aby funkce byl zproštěn insolvenční správce (veřejná obchodní
společnost), nýbrž o návrh, aby funkce byli zproštěni ohlášení společníci
insolvenčního správce (V. V. a M. P.). Proti tomuto závěru se však dovolání
argumentačně nevymezuje (a řešení těch otázek, jež dovolání klade, je tak pro
výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). [10] Námitka, že soud porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces,
vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3
o. s. ř. Taková zmatečnostní vada řízení však není způsobilým dovolacím důvodem
(§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a pro její posouzení proto nelze připustit
dovolání. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu