USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice D. S., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 25019/2015, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 3 VSPH 256/2023-B-154, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 25. ledna 2023, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-147, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neosvobodil dlužnici od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek věřitelů, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, s tím, že neosvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (bod III. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí (usnesení ze dne 30. června 2021, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-124) zrušil v bodě V. výroku (o neosvobození dlužnice od zbytku dluhů) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 3 VSPH 917/2021-B-131, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku (v odvolání napadeném rozsahu).
4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 10. listopadu 2015, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-A-12, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Usnesením ze dne 18. ledna 2016 č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-12, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a určil, že pohledávky zajištěného věřitele (Credico europe a. s.) budou uspokojeny z výtěžku zpeněžení specifikované bytové jednotky ve vlastnictví dlužnice včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku (dále též jen „předmět zajištění“ nebo „bytová jednotka“).
[2] Podle kupní smlouvy ze dne 29. února 2016 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřené mezi insolvenčním správcem dlužnice a G. S. (dále též jen „G. S.“), účinné ke dni jejího podpisu oběma stranami, insolvenční správce zpeněžil předmět zajištění mimo dražbu za cenu 1 400 000 Kč. Vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí byl proveden dne 11. dubna 2016.
[3] Žalobou ze dne 10. srpna 2018 se dlužnice domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy. Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2021, č. j. 199 ICm 2319/2018-88, insolvenční soud žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil (k odvolání dlužnice) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2022, č. j. 199 ICm 2319/2018, 103 VSPH 104/2022-124.
[4] V podání ze dne 19. listopadu 2020 G. S. insolvenčnímu soudu sdělila, že dlužnice bytovou jednotku nevyklidila dobrovolně. K jejímu vyklizení došlo až dne 7. srpna 2019 v exekučním řízení. Dále uvedla, že J. S. (dále též jen „J. S.“), současný vlastník bytové jednotky, se žalobou z dubna 2019, projednávanou před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod. sp. zn 26 C 75/2019, domáhá proti dlužnici zaplacení částky 78 191 Kč s úrokem z prodlení od 1. března 2019 do zaplacení z titulu zaplacených úhrad společenství vlastníků bytových jednotek (dále jen „SVJ“) za příspěvky na správu domu a pozemku, jakož i zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) [dále jen „příspěvky a zálohy na služby“] za období, v němž dlužnice užívala bytovou jednotku bez právního důvodu.
Řízení je přerušeno do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy. V podání ze dne 29. ledna 2021 J. S. doplnil, že požadovaná částka není kompenzací za užívaní bytové jednotky dlužnicí ve smyslu obvyklého nájemného. Jde o částku, kterou vlastník bytové jednotky uhradil SVJ.
[5] Ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 2. února 2021 vyplynulo, že dlužnice v průběhu oddlužení uhradila nezajištěným věřitelům částku 730 660 Kč (tj. 87,5 % jejich pohledávek).
5. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 412 a § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož dlužnice nesplnila řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když porušila povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohla v době jejich splatnosti splnit podle § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. Sama tak vytvořila překážku pro přiznání osvobození od placení pohledávek věřitelů ve smyslu § 414 insolvenčního zákona.
6. Odvolací soud předeslal, že insolvenční soud je pro účely osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů oprávněn posoudit vznik nových závazků jako předběžnou otázku. Podle odvolacího soudu je (i s ohledem na výsledek incidenčního sporu) zřejmé, že dlužnice užívala bytovou jednotku téměř tři a půl roku bez právního důvodu. Za tuto dobu vlastník a jeho právní předchůdkyně hradili SVJ příspěvky a zálohy na služby, zatímco dlužnice na tato plnění jako faktický uživatel jednotky uhradila pouze celkem 16 775 Kč. J. S. přitom v předžalobní upomínce, která byla dlužnici prokazatelně doručena, vyčíslil aktuální výši dluhu na náhradě uhrazených povinných plateb a dlužnice prostřednictvím elektronické zprávy od její právní zástupkyně přislíbila plnit 4 000 Kč měsíčně. Je tak patrno, že dlužnice si byla nároků J. S. a G. S. vědoma již v roce 2019. Nově vzniklých závazků si musela být vědoma i z následně podané žaloby. Nelze dále přehlédnout, že dlužnice v roce 2021 a 2022 insolvenčnímu soudu tvrdila, že nikdy nebyla vyzvána k úhradě dluhu (bezdůvodného obohacení) s uvedením konkrétní částky a údaje, kam má platit. Toto tvrzení je s ohledem na předžalobní výzvu nepravdivé.
7. Dále odvolací soud uvedl, že J. S. a G. S. po dlužnici nejprve požadovali, aby z důvodu faktického užívání jednotky bez právního důvodu hradila pravidelné platby nezbytně související s bytovou jednotkou a následně aby jim uhradila (jako bezdůvodné obohacení) platby, které jako vlastníci jednotky uhradili SVJ, když je dlužnice vylučovala z užívání bytové jednotky v jejich vlastnictví. K tvrzení, že dlužnice neměla možnost zajistit si jiné bydlení, odvolací soud dodal, že po určitý časový úsek (v rámci oddlužení) mohla být tato skutečnost významná. S ohledem na délku trvání neoprávněného užívání jednotky, na absenci tvrzení dlužnice o konkrétní snaze o navýšení příjmu a zajištění alternativního ubytování a na nedoložené tvrzení o tom, že J. S. měl dlužnici přislíbit zajištění bytové náhrady, odvolací soud shledal argumentaci dlužnice nepřesvědčivou a účelovou. Tvrzení dlužnice, že se nikdy nebránila uhrazení přiměřené náhrady za užívání jednotky, je podle odvolacího soudu rovněž zjevně účelové, neboť za dobu tři a půl roku užívání jednotky uhradila celkem částku 16 775 Kč. Naposled tak učinila v srpnu 2019 a poté již žádnou reálnou snahu o vyrovnání dluhu neprojevila (ač je zřejmé, že dluh byl několikanásobně vyšší).
8. Jednání dlužnice (uvádění nepravdivých informací o absenci výzvy k plnění, vznik nového závazku za užívání bytové jednotky bez právního důvodu a bez přesvědčivého vysvětlení nevyklizení jednotky po dobu více než tří let a absence snahy o úhradu vzniklého závazku v době po srpnu 2019) naplňuje předpoklad pro závěr o porušení povinnosti dlužnice podle § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. Současně svědčí o jejím lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v oddlužení.
9. K namítané vysoké míře uspokojení věřitelů odvolací soud konstatoval, že plněním závazků dlužnice v rozsahu 87,5 % nelze pro závěr o nepřiznání osvobození od placení pohledávek nahradit výsledek řešení otázky porušování povinností dlužnice v oddlužení. Míra uspokojení věřitelů představuje jen jednu z podmínek pro osvobození dlužníka podle § 414 insolvenčního zákona. K námitce, že nepřiznání osvobození zhorší postavení dlužnice v jiném (nalézacím) soudním řízení, odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení podmínek pro osvobození od placení pohledávek není tato skutečnost relevantní. V dané věci byla existence pohledávek J. S. a G. S. posuzována pouze jako předběžná otázka. Její řešení přitom není závazné pro řízení o žalobě J. S.
10. Námitka, že insolvenční soud by neměl posuzovat, zda nový dluh vznikl, ani kdo jej zavinil s ohledem na domněnku vyjádřenou v § 418 odst. 2 insolvenčního zákona, podle odvolacího soudu zcela míjí účel zákona, který stanoví vyvratitelnou domněnku zavinění pro případ nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí k vymáhání pohledávky. Tato domněnka se prosadí právě při zkoumání insolvenčního soudu ohledně zavinění vzniku nového závazku. Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že oddlužení nebylo s ohledem na vznik nového závazku již dříve zrušeno, nepředstavuje překážku pro nepřiznání osvobození od placení pohledávek. Tvrzená netransparentnost zpeněžování bytové jednotky není pro posouzení podmínek pro přiznání osvobození od placení pohledávek rozhodná.
11. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že se bezdůvodně obohatila (že jí vznikl závazek), jestliže neplatila novému majiteli bytové jednotky příspěvky a zálohy na služby. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2167/2018, namítá, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu platí, že ten, kdo užívá určitou nemovitost nebo její část bez právního důvodu, není povinen hradit zálohy či paušály za služby či snad (jako v řešené věci) i příspěvky na správu domu a pozemku. Bezdůvodné obohacení pak podle dovolatelky vzniká jen v rozsahu vyčerpaných služeb.
13. Dále dovolatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší soud měl posuzovat, zda vznik závazku v průběhu plnění oddlužení, který byl zčásti uhrazen a ve zbytku byl sporný, brání osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů. To zejména v situaci, kdy se dovolatelka nacházela ve špatné sociální situaci a bez reálné možnosti vyklidit bytovou jednotku. Přitom insolvenční soud ani insolvenční správce „nezjistili další“ zásadní porušení povinností dlužnice.
14. Konečně dovolatelka tvrdí, že domněnka stanovená v § 418 odst. 2 insolvenčního zákona se týká (až) nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí k vymáhání pohledávky. Proto zavinění vzniku závazku lze posuzovat jen tehdy, je-li závazek nepochybný.
15. Nejvyšší soud dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., uvedených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že zčásti na posouzení předestřené otázky napadené rozhodnutí nespočívá a co do důvodů, pro které odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelky) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Především na řešení dovolatelkou předložené problematiky rozsahu peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v nehrazení příspěvků a záloh na služby (resp. vyčerpaných služeb) spojených s užíváním bytové jednotky bez právního důvodu, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že bezdůvodné obohacení osob užívajících byt bez právního důvodu vzniká v rozsahu spotřebovaných služeb. V dané věci se odvolací soud nezabýval rozsahem bezdůvodného obohacení. Pro účely rozhodování o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů pouze posuzoval jako předběžnou otázku, zda se dovolatelka bezdůvodně obohatila. Řešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení ponechal na Obvodním soudu pro Prahu 8, u nějž je vedeno řízení o žalobě J. S. Přitom výslovně uvedl, že jeho předběžné posouzení existence pohledávek J. S. a G. S. za dovolatelkou v insolvenčním řízení dovolatelky není pro řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 závazné.
17. Ve výkladu ustanovení § 412, § 414 a § 418 insolvenčního zákona je pak napadené usnesení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Již v důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
19. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K závěrům obsaženým v R 86/2016 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017.
20. Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (mezi něž bezpochyby patří i povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit).
21. Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, a ze dne
26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
22. V usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, Nejvyšší soud dovodil, že způsobil-li dlužník za trvání oddlužení svým úmyslným protiprávním jednáním (neoprávněným odběrem elektrické energie) vznik dalšího (nového) dluhu, s jehož úhradou je v prodlení, dopustil se nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů.
23. Závěr odvolacího soudu, že dlužnici nelze osvobodit od placení zbytku pohledávek z důvodu porušení povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, kdy dlužnici vznikl v průběhu oddlužení nový závazek z důvodu užívaní bytové jednotky bez právního důvodu, nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru (zejména o povaze jednání dlužnice – o nepravdivých informacích dlužnice o absenci výzvy k plnění, nevyklizení bytové jednotky po dobu více než tří let, nedostatku tvrzení o snaze navýšit příjem a zajistit jiné bydlení), Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
24. Je neakceptovatelné, aby byla osvobozena od placení pohledávek dlužnice, která v průběhu trvání oddlužení užívala bez právního důvodu (po dobu tří a půl roku) bytovou jednotku nového vlastníka, přičemž mu nehradila ani jím hrazené příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na služby spojené s užíváním bytu (povinné platby SVJ). Přitom tyto platby by dlužnice musela hradit i tehdy, kdyby byla vlastníkem bytové jednotky (tedy byla-li by úspěšná v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy). Nadto nelze přehlédnout, že na straně dovolatelky vzniklo bezdůvodné obohacení též samotným užíváním bytové jednotky bez jakékoli kompenzace.
25. V daných souvislostech není právně významná ani polemika dovolatelky ohledně její špatné sociální situace a faktické nemožnosti vyklidit jednotku.
26. K námitce, že domněnka uvedená v § 418 odst. 2 insolvenčního zákona se týká až nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí k vymáhání pohledávky Nejvyšší soud poznamenává, že tuto domněnku žádný z obecných soudů neaplikoval. Insolvenční soud naopak výslovně dospěl k závěru, že ke vzniku závazku vedlo zaviněné jednání dlužnice, přičemž existence závazku byla dovolatelce dlouhodobě známa. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil a pouze k námitce dovolatelky (že by to neměl být insolvenční soud, kdo posuzuje, zda nový dluh vzniknul či nikoliv a kdo jej zavinil) poznamenal, že domněnka podle § 418 odst. 2 insolvenčního zákona se prosadí právě při zkoumání insolvenčního soudu ohledně zavinění vzniku nového závazku (toto šetření nijak nevylučuje).
27. K námitce dovolatelky, že uspokojila pohledávky přihlášených věřitelů ve výši 87,5 %, Nejvyšší soud uvádí, že potud dovolatelka pomíjí, že byla povinna plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam je zjevně nesprávné. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu