MSPH 95 INS 11831/2022 29 NSČR 54/2023-A-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice A. Č., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 11831/2022, o insolvenčním návrhu věřitele JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka, se sídlem v Praze 4, Sedlčanská 1102/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 04010957, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Bc. Janem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023, č. j. MSPH 95 INS 11831/2022, 4 VSPH 151/2023-A-45, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 21. listopadu 2022, č. j. MSPH 95 INS 11831/2022-A-25, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele JUDr. Mgr. Bohdana Žáčka tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice A. Č. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1, § 136 odst. 1, § 143 odst. 2, § 148 odst. 1, § 316 a § 390 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti; současně prohlásil konkurs na její majetek, neboť dlužnice nepodala návrh na povolení oddlužení a reorganizace není v jejím případě přípustná.
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužnice má více věřitelů, neboť vedle insolvenčního navrhovatele je dalším věřitelem s osvědčenou pohledávkou společnost IWG 11, s. r. o. (dále jen „věřitel I“); pohledávky insolvenčního navrhovatele a věřitele I jsou osvědčeny uznáním dluhu dlužnice ze dne 31. prosince 2019, respektive ze dne 6. ledna 2020. Insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku na věřitele I v době delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, a proto byla splněna podmínka § 143 odst. 2 insolvenčního zákona. Vůči oběma věřitelům tak má dlužnice pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit (neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců); dlužnice rovněž nesplnila řádně svou povinnost předložit seznamy podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona.
4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2023, č. j. MSPH 95 INS 11831/2022, 4 VSPH 151/2023-A-45, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a II. výroku.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 104, § 136, § 141, § 143 odst. 2 a 3, § 148 odst. 1, 316, § 389 a § 390 insolvenčního zákona a z ustanovení § 3 odst. 2 písm. d/ o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se zcela ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. K odvolacím námitkám zdůraznil, že pro posouzení mnohosti (plurality) věřitelů je „bezpředmětné“, že věřitel I nabyl pohledávku za dlužnicí postoupením od insolvenčního navrhovatele, jelikož tak učinil v době delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, tedy v souladu s procesní podmínkou podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona; společný hmotněprávní základ pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele I na tom ničeho nemění. V postoupení pohledávek odvolací soud neshledal zneužití procesních práv, takže insolvenční návrh není šikanózní.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom duchu, že se insolvenční návrh zamítá.
7. Dovolatelka předkládá (poměřováno obsahem dovolání) Nejvyššímu soudu otázku, zda je dána podmínka plurality věřitelů. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku na věřitele I (jehož je jediným společníkem a jednatelem) „uměle“ a „účelově“ a že v řízení nebylo postaveno najisto, zda k postoupení došlo (již) dne 10. ledna 2022. Za zřejmé nemá ani to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o postoupení pohledávky.
8. Dále dovolatelka poukazuje na nutnost „rozsáhlého dokazování“ ohledně osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele; insolvenční návrh měly soudy zamítnout a insolvenčního navrhovatele odkázat se svým nárokem na občanskoprávní řízení. Předložená uznání dluhu považuje za „neplatná“, neboť insolvenční navrhovatel vůči ní vystupoval nikoliv jako „poskytovatel zápůjček“ (věřitel), nýbrž jako jejich zprostředkovatel; nároky insolvenčního navrhovatele má za „velmi sporné“ a z opatrnosti namítá jejich promlčení. Jednání insolvenčního navrhovatele považuje dovolatelka za nepoctivé s cílem zneužít podáním insolvenčního návrhu „institut insolvenčního práva“, ačkoliv mu nic nebránilo domáhat se tvrzených práv vůči ní „prostřednictvím“ žaloby na zaplacení. Takové řízení se ostatně vede u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 94/2022, v němž se insolvenční navrhovatel po dovolatelce domáhá zaplacení částky 3 000 000 Kč na základě tvrzení o uznání dluhu ze dne 31. prosince 2019; dovolatelka míní, že zahájením insolvenčního řízení se insolvenční navrhovatel „snaží vyhnout“ občanskoprávnímu řízení, v němž by své nároky musel „náležitě prokázat“.
9. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, maje za to, že dovolatelka je v úpadku ve formě platební neschopnosti.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Jde o tyto judikatorní závěry:
12. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 18.
13. Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v § 143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky (k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročníku 2012, pod číslem 23.
14. Jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka podle dovolatele tvoří část původně jediné pohledávky, jejíž části byly postoupeny na osoby, které insolvenční navrhovatel označuje za další věřitele dlužníka, totiž i s ohledem na dobu, která od rozdělení původně jediné pohledávky uplynula, neplyne (bez dalšího), že insolvenční navrhovatel podáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013, uveřejněné pod číslem 33/2014 (dále jen „R 33/2014“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)
15. Je vyloučeno vykládat základní zásadu insolvenčního řízení obsaženou v ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona tím způsobem, že je nespravedlivé řešit existující úpadek dlužníka jen proto, že dlužník má pouze 2 věřitele, a že insolvenční navrhovatel (jenž řádně doložil v insolvenčním ř ízení pohledávku vůči dlužníku po lhůtě splatnosti) může pohledávku uplatnit cestou nalézacího řízení (a následně exekučně). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011; 29 NSČR 20/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročníku 2014, pod číslem 74.
16. Závěry napadeného usnesení (o pluralitě věřitelů dovolatelky a absenci šikanózního záměru insolvenčního navrhovatele) se výše uvedeným judikaturním závěrům neprotiví. Namítá-li dovolatelka, že insolvenční navrhovatel postoupil pohledávku v době nikoliv delší 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení, buduje své právní závěry (nepřípustně) na odlišných skutkových závěrech, než na těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
17. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v následujících závěrech:
18. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je i skutečnost, že sporné skutečnosti týkají se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sb. rozh. obč.).
19. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sb. rozh. obč., či v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015. V usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 72/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že samotná skutečnost, že probíhá řízení o zaplacení pohledávky, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu.
20. Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127). Důsledkem vyvratitelné právní domněnky vzešlé z uznání dluhu je, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu v době uznání spočívá na dlužníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).
21. Písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše, jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenčního zákona; insolvenční zákon v dotčeném ohledu neposkytuje žádný důvod pro odchylný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014, jakož i judikaturu v důvodech tohoto usnesení odkazovanou).
22. Jakkoli jde v odstavcích 20. a 21. odůvodnění shora o judikaturu k institutu uznání dluhu (závazku) podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, není pochyb o tom, že tyto závěry se uplatní také při uznání dluhu podle § 2053 o. z. K výkladu § 2053 o. z. srov. především rozsudek ze dne 19. března 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, v němž se Nejvyšší soud též vyslovil k použitelnosti dosavadní judikatury k ustanovení § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
23. Rozhodnutí odvolacího soudu (který se přihlásil k závěrům insolvenčního soudu ohledně osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele pro účely rozhodnutí o úpadku) je s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
24. Jen pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud podotýká, že podle insolvenčního rejstříku byly pohledávky insolvenčního navrhovatele a společnosti I následně zjištěny na základě pravomocných rozhodnutí insolvenčního soudu v odporových sporech (§ 201 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona); incidenční spory byly v rámci insolvenčního řízení dlužnice vedeny u insolvenčního soudu pod sp. zn. 215 ICm 2265/2023 (C-2) a sp. zn. 214 ICm 2268/2023 (C-3).
25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání (výroku) usnesení o prohlášení konkursu.
26. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužnice má povahu výroku závislého na výroku o zjištění úpadku dlužníka. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by ony výroky nemohly samostatně obstát. K tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu