MSPH 79 INS 2987/2021
29 NSČR 64/2024-B-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka Pure Lingerie s. r. o., se sídlem v Praze 1, Bílkova 855/19, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 07446292, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 79 INS 2987/2021, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a
výdajů insolvenčního správce, o dovolání Ing. Lukáše Vlašaného, se sídlem v
Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01, insolvenčního správce dlužníka,
zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. dubna 2024, č. j. MSPH 79 INS 2987/2021, 2 VSPH 265/2024-B-96, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024, č. j. MSPH 79 INS
2987/2021, 2 VSPH 265/2024-B-96, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 12. února 2024, č. j. MSPH 79 INS 2987/2021-B-91, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Schválil konečnou zprávu ze dne 10. ledna 2024 (dále též jen „konečná
zpráva“), podle které činily:
A. příjmy majetkové podstaty 4.896.766,51 Kč,
B. výdaje majetkové podstaty 3.444.097,42 Kč,
C. zůstatek určený pro věřitele v rozvrhu 1.452.669,09 Kč (I. výrok).
[2] Určil odměnu insolvenčního správce dlužníka (Pure Lingerie s. r. o.) Ing.
Lukáše Vlašaného (dále též jen „L. V.“) částkou 953.160,11 Kč (včetně částky
odpovídající dani z přidané hodnoty) [II. výrok].
[3] Schválil hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 5.666,16 Kč (III.
výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 38, § 39 odst. 3, a § 302 až § 304 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož
i z § 1 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o
náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru
a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k
následujícím závěrům:
3. Insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu konečnou zprávu, jež
splňuje formální i obsahové požadavky insolvenčního zákona a proti které nebyly
podány námitky.
4. Výše insolvenčním správcem účtovaných výdajů neodpovídá zcela úpravě uvedené
v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Od insolvenčního soudu, který v
insolvenčním řízení vykonával působnost věřitelského výboru (§ 61 odst. 2
insolvenčního zákona), si insolvenční správce nevyžádal předchozí souhlas k
tomu, aby na vrub majetkové podstaty vynaložil:
[1] výdaje na daňové a účetní služby účtované částkou 88.754 Kč a
[2] výdaje za „právní poradenství“ (právní zastoupení) v incidenčním sporu
vedeném pod sp. zn. 205 ICm 2281/2021, účtované částkou 12.342 Kč.
Uvedená částka (rozuměj 12.342 Kč) je nadto příjmem majetkové podstaty, takže
není důvod zařadit ji mezi výdaje.
5. Neschválené výdaje v celkové výši 101.096 Kč proto nemohou jít k tíži
majetkové podstaty a insolvenční správce si je ponese ze své odměny.
6. K odvolání L. V. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2024, č. j.
MSPH 79 INS 2987/2021, 2 VSPH 265/2024-B-96, potvrdil usnesení insolvenčního
soudu v I. výroku písm. B. a C. (tedy v těch částech I. výroku, jimiž
insolvenční soud určil celkové výdaje majetkové podstaty částkou 3.444.097,42
Kč a zůstatek určený pro věřitele v rozvrhu částkou 1.452.669,09 Kč).
7. Odvolací soud – vycházeje z § 38, § 39, § 246 odst. 1 a § 302 insolvenčního
zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání
napadeného usnesení k následujícím závěrům:
8. Zpracování účetnictví dlužníka je činností, k níž je insolvenční správce
povinen, a až na výjimky (např. při rekonstrukci účetnictví) jsou náklady na ni
zahrnuty v jeho odměně. Zadat tuto činnost jiným osobám na vrub majetkové
podstaty může insolvenční správce jen se souhlasem insolvenčního soudu a
věřitelského výboru (§ 39 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 [jde o
usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod
číslem 42, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 (jde o
rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod
číslem 129).
9. Ostatně podle „důvodové zprávy“ [jde o důvodovou zprávu k vládnímu návrhu
insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České
republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) ve svém 4. volebním období 2002-2006
jako tisk č. 1120 (dále jen „důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu“)]
postihuje § 39 odst. 2 osnovy (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce
přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl
do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor
majetkové podstaty, a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími
zpřesněními jde o obdobu § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
10. V projednávané věci neměl insolvenční správce souhlas insolvenčního soudu
[jenž současně vykonával působnost věřitelského výboru (§ 66 insolvenčního
zákona)], s výdaji na zpracování účetnictví (takový souhlas ani netvrdil). Výši
náhrad hotových výdajů upravuje § 7 vyhlášky o odměně, přičemž smyslem této
úpravy je limitovat náhrady účtované insolvenčním správcem tak, aby bylo
dosaženo (ve smyslu § 5 insolvenčního zákona) co nejvyššího uspokojení
pohledávek věřitelů, aniž by (jejich uspokojení) bylo kráceno ve prospěch
insolvenčního správce.
11. Proto i odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k absenci souhlasu s
těmito výdaji nelze podřadit náklady na zpracování účetnictví, vyřízení mzdové
agendy a dalších činností souvisejících s daňovými, poplatkovými i vykazovacími
povinnostmi dlužníka pod hotové výdaje správce, a jejich úhradu ponese správce
ze své odměny. Splnění účetních a daňových povinností v souvislosti s ukončením
insolvenčního řízení není mimořádnou činností přesahující rámec běžných
povinností insolvenčního správce.
12. Ustanovení § 39 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu správci, aby
činnosti, které (vzhledem k jejich povaze a k obsahu povinností insolvenčního
správce vyplývajících z insolvenčního zákona) je jinak povinen konat osobně a
za jejichž provedení je honorován odměnou, zadal k provedení na účet podstaty
třetí osobě. To však platí výlučně za předpokladu, že s takovým postupem, který
podstatu zatíží náklady zákonem jinak nepředpokládanými, vyjádřil předem
souhlas věřitelský výbor. Jestliže insolvenční správce sjedná se třetí osobou,
že činnost, kterou je jinak povinen konat osobně, provede místo něj, a jestliže
tento postup věřitelský výbor předem neschválí, pak nároky třetí osoby
vyplývající z tohoto závazku insolvenčního správce nelze uspokojovat z
majetkové podstaty k tíži věřitelů (insolvenční správce je nese ze svého).
13. Uvedené platí i pro „výdaj ve výši 12.342 Kč“ na právní zastoupení v
označeném incidenčním sporu. Ani v tomto případě neobdržel insolvenční správce
předchozí souhlas zástupce věřitelů (insolvenčního soudu) nutný k tomu, aby
tyto náklady bylo možné hradit z majetkové podstaty (opak netvrdí ani v
odvolání).
14. Bylo na insolvenčním správci, aby v situaci, kdy považoval za účelné nechat
se zastoupit advokátem v incidenčním sporu, informoval o tomto záměru zástupce
věřitelů a požádal o jeho souhlas. Konec konců není zcela přiléhavé
argumentovat „úspěšně vedeným sporem“ (ten byl ve skutečnosti veden o výši
vyúčtovaných záloh v souvislosti s užíváním dlužníku pronajatých prostor a
řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby po vyhotovení řádného vyúčtování, z
něhož vyplynul přeplatek, v důsledku čehož předmět sporu odpadl).
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal L. V. dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení
právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny,
konkrétně otázek:
[1] Lze na účet majetkové podstaty uspokojit náklady insolvenčního správce
spojené s využitím advokáta v soudním sporu bez souhlasu věřitelského výboru
podle § 39 odst. 3 insolvenčního zákona?
[2] Je vedení účetnictví činností, kterou může insolvenční správce
zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty jen se souhlasem soudu a
věřitelského výboru ve smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona?
16. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
1) K nákladům na právní zastoupení
18. Výdaj na právní zastoupení (v označené věci) ve skutečnosti není nákladem
majetkové podstaty; jeho dopad do bilance majetkové podstaty je neutrální,
neboť jde o soudně přiznanou náhradu nákladů za úspěšné vedení sporu; srov. § 1
odst. 2 ve spojení s § 7 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), a s § 10 odst. 6 etického kodexu advokáta [
usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, ze dne 31.
října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže
advokátů České republiky (etický kodex)]. Označená právní úprava tak zamezuje
situacím, kdy by jedna ze stran sporu byla finančně zvýhodněna tím, že se v
řízení nechá zastoupit advokátem. Není-li možné přiznat vyšší náklady řízení
než náklady specifikované v ustanoveních o mimosmluvní odměně advokátního
tarifu, pak se zajištěním právního zastoupení nemůže obohatit žádná ze stran.
19. Jestliže dovolatel (coby žalobce) zajistil (své) kvalifikované zastoupení
advokátem v předmětném sporu za podmínky, že advokátu náleží toliko přísudek
přiznaný v případě úspěchu ve věci (nebyla sjednána „mimosmluvní“ odměna ve
smyslu advokátního tarifu), pak je v rozporu se základními zásadami
insolvenčního řízení, jestliže při úspěchu ve věci dojde k inkasu uplatněného
nároku na náhradu nákladů řízení, ale zároveň již nedojde k vyplacení takto
inkasovaných prostředků advokátu, kterému jsou určeny. Takovýto následek by
nastal, kdyby výdaj na zastoupení ve sporu sp. zn. 205 ICm 2281/2021 nebyl
schválen (majetková podstata by se obohatila na úkor insolvenčního správce).
2) K nákladům na vedení účetnictví
20. Z insolvenčního zákona nevyplývá, že by vedení dlužníkova účetnictví bylo
zvláštní, osobní povinností vykonávanou přímo rukou insolvenčního správce.
Zajištění řádného vedení účetnictví je sice nepochybnou povinností a
odpovědností insolvenčního správce, avšak nikoli tak, že je povinností
insolvenčního správce vést výlučně osobně a na vlastní náklady účetní knihy,
provádět účetní operace a zápisy, sestavovat účetní výkazy atd. Jde o činnost,
která je běžným a pravidelným nákladem spojeným se správou majetkové podstaty
(obdobně jako např. uskladnění nebo střežení spravovaného majetku); v žádném
případě bez dalšího nepodléhá režimu § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona.
21. Náklad na účetní kancelář V & V Taxes s. r. o. v částce 88.754 Kč není
nákladem na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen ve smyslu § 39
odst. 2 insolvenčního zákona, ani nákladem spojeným s angažováním
specializovaného ekonomického odborníka ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního
zákona. Jde o běžný oprávněný náklad spojený se správou majetkové podstaty (§
168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), který lze hradit za podmínek § 168
odst. 3 insolvenčního zákona.
22. Dovolatel si je vědom povinnosti zajistit vedení dlužníkova účetnictví; to
v průběhu insolvenčního řízení také řádně činil a po prohlášení konkursu mimo
jiné (v souladu s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona) vystupoval vůči
dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťoval provoz dlužníkova
podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. S ohledem na zjištěný
stav dlužníkova závodu a fakticky neexistující účetní oddělení a
administrativní aparát pak jako ekonomicky i funkčně nejefektivnější řešení
zvolil angažování externí účetní kanceláře.
23. Je-li dlužník účetní jednotkou, je i po prohlášení konkursu na jeho majetek
při správě majetkové podstaty dlužníka a jeho obchodního závodu běžné (a
žádoucí), že administrativní a další činnosti insolvenční správce nadále
zajišťuje prostřednictvím dostupných (stávajících) zdrojů dlužníka. Vedení
účetnictví dlužníka typicky zajišťuje prostřednictvím zaměstnanců (účetního
oddělení) dlužníka nebo prostřednictvím externích dodavatelů (externí účetní
kanceláře) dlužníka. Podle osoby dlužníka mohou náklady na zajištění vedení
účetní a další evidence představovat jednotky tisíc Kč, ale i desítky nebo
stovky tisíc Kč měsíčně. Jinak řečeno, náklady na zajištění vedení účetních a
obdobných povinných evidencí jsou pojmově nutným (obligatorním) nákladem, které
tíží každý obchodní závod; takový náklad nepřebírá od dlužníka insolvenční
správce.
24. Neexistuje důvod, pro který by okamžikem prohlášení konkursu na majetek
dlužníka nebo přechodu dispozičního oprávnění k obchodnímu závodu přešla z
dlužníka na insolvenčního správce (jako jeho osobní náklad) též povinnost
osobně vést povinné evidence. Kdyby mělo být vedení účetnictví skutečně osobní
povinností insolvenčního správce ve smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona,
pak by šlo o neodůvodněné zvýhodnění dlužníka na úkor insolvenčního správce
(který by fakticky po prohlášení konkursu hradil část provozní činnosti
dlužníka a reálně dotoval provoz dlužníkova podniku z vlastních prostředků).
Tak tomu nepochybně není a být nemůže.
25. Jinak řečeno, zajištění vedení účetní, mzdové a další agendy je jen jednou
z obvyklých (nezbytných) činností, ke kterým dochází při provozu v podstatě
každého obchodního závodu; není úkolem insolvenčního správce při správě
majetkové podstaty osobně nést nebo krýt náklady s tím související. Osobní
povinností a úkolem insolvenčního správce vyplývajícím z insolvenčního zákona
je splnění předepsaných povinností zajistit (s odbornou péčí a efektivně
zařídit, zorganizovat), nikoliv je osobně vykonat nebo zaplatit. Právě uvedené
se samozřejmě nijak netýká odpovědnosti insolvenčního správce.
26. Řečeno ještě jinak, stejně jako není (a z povahy věci nemůže být)
povinností insolvenčního správce nést z osobního majetku např. náklady na
činnosti jako střežení, zabezpečení nebo přepravu spravovaného majetku (mzdové
prostředky vrátného či náklady bezpečnostní služby nejsou podřízeny režimu § 39
odst. 2 insolvenčního zákona), tím spíše pak nemůže obstát právní názor
(zákonem nijak neaprobovaný), že vedení účetnictví má být osobní, zvláštní
povinností insolvenčního správce a tento osobně nese i veškeré náklady a rizika
s tím související namísto dlužníka, potažmo věřitelů.
27. Podřazení povinnosti vést účetnictví zvláštnímu režimu § 39 odst. 2
insolvenčního zákona je nepřípustným, excesivním rozšířením katalogu
povinností, ke kterým je insolvenční správce osobně povinen podle zákona. Do
režimu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona nepochybně patří např. povinnost
insolvenčního správce osobně a vlastním nákladem přezkoumat pohledávky, osobně
a vlastním nákladem provádět a doplňovat soupis, osobně a vlastním nákladem se
účastnit soudního jednání apod., a tyto konkrétní činnosti může insolvenční
správce zcela či částečně delegovat na jinou osobu jen za zvláštních podmínek §
39 odst. 2 insolvenčního zákona. Vedení účetnictví dlužníka, coby jedna z mnoha
dílčích povinností některých dlužníků (podnikatelů), takovou zvláštní osobní
povinností insolvenčního správce nepochybně není.
28. Konec konců ani mimo poměry insolvenčního řízení to není statutární orgán,
kdo osobně nebo vlastním nákladem zajišťuje vedení účetnictví nebo předepsané
evidence, ačkoliv je k tomu podle zákona nepochybně povinen. V tomto ohledu je
postavení statutárního orgánu a insolvenčního správce zásadně srovnatelné, když
insolvenční správce i statutární orgán za zajištění řádného splnění zákonné
povinnosti odpovídají, ale náklady s tím spojené nese majetková podstata,
respektive příslušná obchodní společnost.
29. Nepřiléhavý je i poukaz odvolacího soudu na dřívější rozhodovací praxi k
zákonu o konkursu a vyrovnání; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2181/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012. Tamní závěry
se týkají relativně odlišné právní úpravy i postavení konkursního správce.
30. Zajištění vedení účetnictví dlužníka, vyřízení mzdové agendy a dalších
činností souvisejících s daňovými, poplatkovými i vykazovacími povinnostmi
dlužníka jsou nezbytnými a neodlišitelnými činnostmi, ke kterým běžně dochází
při správě majetkové podstaty dlužníka, a insolvenční správce je nepochybně
oprávněn je zajištovat a vyřizovat nákladem majetkové podstaty, nikoliv
nákladem vlastním. Stejně jako insolvenční správce v rámci správy majetkové
podstaty nenese mzdový náklad vrátného nebo náklad na ostrahu při zajištění
majetku dlužníka proti odcizení, nenese ani mzdový náklad účetní nebo náklad
účetní společnosti při zajištění vedení účetnictví. Tyto náklady nelze
považovat (až na výjimky dané specifičností případu) ani za náklady na
specializované odborníky ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona, když jde
o zajištění běžných provozních činností, ke kterým je dlužník povinen (a v
souladu s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona přechází povinnost zajistit řádné
vyřízení této agendy na insolvenčního správce).
III. Přípustnost dovolání
31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
32. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem
neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
33. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
35. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje
(jak plynou z insolvenčního spisu):
36. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 18. února 2021.
Usnesením ze dne 27. dubna 2021, č. j. MSPH 79 INS 2987/2021-A-13 (zveřejněným
v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil
úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem
dlužníka ustanovil L. V.
37. Insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu konečnou zprávu datovanou
10. ledna 2024 (B-89), v jejíž části B (Příjmy majetkové podstaty), pododdílu
B.I. (Přehled příjmů z majetku nesloužícího k zajištění) zařadil jako položku
č. 55 (číselné označení chybí, ale jde o poslední položku následující za
položkou č. 54):
- „Přísudek – incidenční spor sp. zn. 205 ICm 2281/2021“ ve výši 12.342 Kč.
38. V části C konečné zprávy (Výdaje z majetkové podstaty), pododdílu C.I.
(Pohledávky za majetkovou podstatou) zařadil insolvenční správce mezi náklady
spojené s udržováním a správou majetkové podstaty náklady označené jako:
- „daňové a účetní služby“ ve výši 88.754 Kč (položka č. 4) a
- „právní poradenství – přísudek – incidenční spor sp. zn. 205 ICm
2281/2021“ ve výši 12.342 Kč (položka č. 7).
Obě pohledávky tamtéž označil jako zaplacené („Neuhrazeno“ 0 Kč, „Uspokojit
zbývá“ 0 Kč).
39. Součástí konečné zprávy je i vyúčtování odměny a hotových výdajů
insolvenčního správce [v části C (Výdaje z majetkové podstaty), pododdílu C.V.
(Vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce)], které v části
týkající se odměny ani v části týkající se hotových výdajů nepracuje s náklady
označenými v předchozím odstavci a ze kterého se současně podává, že
insolvenční správce dosud nečerpal zálohu na odměnu.
40. Ke konečné zprávě připojil insolvenční správce:
- 23 faktur vystavených účetní kanceláří za účetní služby za dobu od června
2021 do prosince 2023, na celkovou částku 88.754 Kč,
- fakturu č. 20221301 za právní služby na částku 12.342 Kč vystavenou označenou
advokátní kanceláří, s datem splatnosti 19. srpna 2022.
41. Dlužník ani žádný z věřitelů nepodali proti konečné zprávě námitky.
42. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„o. z.“), a občanského soudního řádu:
§ 39 (insolvenčního zákona)
(1) Věřitelé jsou oprávněni se souhlasem insolvenčního soudu na základě
rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout insolvenčnímu správci zálohu k úhradě
jeho výdajů, a to i opětovně. Při poskytnutí zálohy se určí podmínky jejího
vyúčtování; určit lze též účel, na který má být záloha vynaložena. (2) Náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle
zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a
nese je ze svého. Výjimečně lze splnění těchto činností jinými osobami podle §
40 odst. 2 hradit z majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a
věřitelského výboru. (3) Náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních,
ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové
podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti
insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem. § 40 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční správce vykonává svou funkci osobně. Veřejná obchodní
společnost vykonává funkci insolvenčního správce ohlášeným společníkem podle §
24 odst. 2. (2) Insolvenční správce může svou funkci vykonávat také prostřednictvím svého
zaměstnance nebo zaměstnance dlužníka. Ve zvlášť odůvodněných případech může
svou funkci vykonávat prostřednictvím jiných osob, zejména právních,
ekonomických a jiných specializovaných odborníků; tím nejsou dotčeny jeho
povinnosti ani odpovědnost podle tohoto zákona. (3) Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho
přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož
je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho
označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou
nakládá. (4) Jednáním podle odstavce 3 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční
správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v
incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo
dlužníka. (5) Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka,
aby za něho jednal v jiných soudních a dalších řízeních; tím není dotčena jeho
odpovědnost podle tohoto zákona. § 66 (insolvenčního zákona)
Insolvenční soud jako věřitelský výbor
(1) Jestliže v průběhu insolvenčního řízení poklesne počet členů věřitelského
výboru ustanoveného schůzí věřitelů na méně než 3 nebo pod většinu, vykonává
působnost věřitelského výboru až do potvrzení nové volby nebo doplňující volby
členů věřitelského výboru do počtu nejméně 3 nebo do počtu většiny členů
insolvenční soud. (2) Jestliže chybějící členy věřitelského výboru do počtu nejméně 3 nebo do
počtu většiny členů nezvolila schůze věřitelů k tomu účelu svolaná, vykonává po
jejím skončení působnost věřitelského výboru insolvenční soud; § 61 odst. 2
věta druhá a § 61 odst. 3 platí obdobně.
(3) Úkon, který insolvenční soud provádí při výkonu působnosti věřitelského
výboru, tak musí být označen. § 302 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku
jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí
obsahovat zejména
a/ přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň
postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit
zbývá,
b/ přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se
zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,
(…)
§ 303 (insolvenčního zákona)
(1) Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu
soudu i vyúčtování své odměny a výdajů. (…)
§ 304 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a
jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti
v ní obsažené. (…)
(4) Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce
projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě
toho rozhodne buď tak, že
a/ schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim
důvodné,
b/ nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá,
že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,
c/ odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené
důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu
správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí. (5) Nebyly-li podány námitky proti konečné zprávě, může insolvenční
soud vydat rozhodnutí podle odstavce 4 i bez nařízení jednání. (…)
§ 1401 (o. z.)
(1) Správce plní své povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést
svou působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním jednání;
přitom je povinen takovou osobu pečlivě vybrat a dát jí dostatečné pokyny. (2) Dá-li se správce neoprávněně zastoupit jinou osobou nebo pověří-li
jinou osobu neoprávněně výkonem své působnosti, je beneficientovi odpovědný s
touto osobou společně a nerozdílně ze všeho, co učinila. § 140 (o. s. ř.)
(1) Každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a
náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru
účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je
rovným dílem. Účastníci uvedení v § 91 odst. 2 platí společné náklady společně
a nerozdílně. (…)
§ 142 (o. s. ř.)
(1) Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve
věci úspěch neměl. (2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně
rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. (3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou
náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-
li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. (…)
43. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka (18. února 2021) a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn. S
přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č.
252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení uplatní i v době od 1. října 2024
insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro
§ 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části
první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
Citovaná ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu nedoznala
změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
44. V ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem připomíná, že
insolvenční soud může schválit konečnou zprávu v jiném znění, než ve kterém ji
předložil insolvenční správce, jde-li o změny nebo doplnění, které nemění
základní obsah konečné zprávy (§ 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona);
srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn.
29 NSČR 103/2020, uveřejněného pod číslem 10/2022 Sb. rozh. obč. To je i
postup, k němuž došlo v této věci [kdy insolvenční soud neschválil část
insolvenčním správcem účtovaných nákladů spojených s udržováním a správou
majetkové podstaty (srov. i § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)]. Pro
výsledek dovolacího řízení je určující, zda takový postup (aprobovaný
potvrzujícím usnesením odvolacího soudu) byl opodstatněný.
45. Při posouzení dovolatelem předkládaných právních otázek též nemůže být
pominuto, že v insolvenčních řízeních, která byla zahájena (stejně jako
insolvenční řízení v této věci) v době od 1. ledna 2014, nebo která – ač
zahájena dříve – probíhají (trvají) i v době od 1. ledna 2014, se pro zkoumání
pravidel insolvenční správy majetku od uvedeného data podpůrně (subsidiárně)
mohou uplatnit ustanovení občanského zákoníku týkající se správy cizího majetku
(§ 1400 až § 1447 o. z.). Insolvenční správce dlužníka je totiž správcem cizího
majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův
majetek.
46. Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy
majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však
je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze na insolvenční správu
majetku subsidiárně aplikovat právě některá z ustanovení občanského zákoníku,
týkající se správy cizího majetku. Z povahy insolvenční správy majetku je
přitom zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit
ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární
použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku však takto
paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku týkajícího
se plné správy cizího majetku je třeba provést test jeho subsidiární
použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením
s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu
majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje
výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení
občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku [což je
postup, který předjímá i důvodová zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká sněmovna ve
svém 6. volebním období (2010–2013) jako tisk č. 362]. Srov. shodně např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR
167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 43
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023, sen. zn. 29 NSČR
208/2022, uveřejněného pod číslem 60/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2024“).
47. Jedním ze znaků insolvenční správy majetku je i to, že insolvenční správce
vykonává funkci zásadně osobně; pro insolvenční řízení, která se řídí
insolvenčním zákonem ve znění účinném do 31. května 2019, lze co do této zásady
poukázat na subsidiárně uplatnitelné pravidlo promítnuté v textu § 1401 odst. 1
věty první o. z. Pro insolvenční řízení, která se řídí insolvenčním zákonem ve
znění účinném od 1. června 2019, srov. § 40 odst. 1 větu první insolvenčního
zákona. Posledně označené ustanovení je součástí změn promítnutých v textu § 40
insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
48. Vládní návrh této novely projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 8.
volebním období 2017-2021 jako tisk č. 71). Ke změnám provedeným v insolvenčním
zákoně částí první, článkem I, bodem 12 zákona č. 31/2019 Sb. (vložení nových
odstavců 1 a 2 v § 40) důvodová zpráva chybí, jelikož jde o změny provedené
(až) na základě pozměňovacího návrhu poslankyně Zuzany Ožanové.
49. Významná je v této souvislosti též (nová) formulace obsažená v § 40 odst. 2
větě druhé insolvenčního zákona, podle které insolvenční správce může svou
funkci vykonávat prostřednictvím jiných osob, zejména právních, ekonomických a
jiných specializovaných odborníků, (jen) „ve zvlášť odůvodněných
případech“ (čímž nejsou dotčeny jeho povinnosti ani odpovědnost podle
insolvenčního zákona).
50. Při projednávání novely v Poslanecké sněmovně (ve 2. čtení, dne 3. října
2018) odůvodnila označená poslankyně svůj pozměňující návrh mimo jiné i tak, že:
„Dále je třeba mít postaveno najisto, že osoby, jejichž prostřednictvím může
insolvenční správce při výkonu funkce jednat, jsou osobami dostatečně
kvalifikovanými a že u nich existují záruky profesionálního výkonu svěřených
činností. Proto navrhuji ve svém pozměňovacím návrhu číslo 1390 úpravu mířící k
odstranění přetrvávajících výkladových nejasností odborné veřejnosti o tom,
jakým způsobem insolvenční správce vykonává svoji funkci. Insolvenční správce
má vykonávat svou funkci osobně, prostřednictvím svého zaměstnance nebo
zaměstnance dlužníka. Ve zvlášť odůvodněných případech může insolvenční správce
funkci vykonávat také prostřednictvím jiných osob, mezi které lze typicky
zařadit specializované odborníky z právních, ekonomických a dalších oborů.
Obdobně jako například u notářů se také vylučuje široké zastoupení
insolvenčního správce třetími osobami na základě smlouvy. Pokud pak jde o
využití třetích osob pro některé vedlejší činnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce, např. při přípravě podkladů a návrhů jednání
insolvenčního správce, mělo by být nyní z právní úpravy nepochybné, že je v
insolvenčním řízení přípustné toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných
případech.“
51. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce
zásadně osobně není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních
jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím
(nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka
insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně)
zmocněný neohlášený společník. V souladu s § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a
s § 1401 odst. 2 o. z. v takovém případě platí, že insolvenční správce je
společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co
onen zmocněnec učinil (srov. opět R 60/2024, odstavec 49 odůvodnění).
52. V intencích § 40 odst. 2 věty první insolvenčního zákona přitom obecně
platí (neurčuje-li insolvenční zákon pro určité situace jinak), že za osobní
výkon funkce insolvenčním správcem se považuje i jednání insolvenčního správce
prostřednictvím svého zaměstnance nebo (dokonce) prostřednictvím zaměstnance
dlužníka.
53. V rovině úpravy týkající se odměny insolvenčního správce a hrazení nákladů
na jeho činnost pak pravidla obsažená v § 39 insolvenčního zákona umocňují
požadavek na zásadně osobní výkon funkce insolvenčním správcem tím, že co do
možnosti hradit náklady vzešlé z činnosti (výkonu funkce) insolvenčního správce
dlužníka činí rozdíl mezi běžnou činností insolvenčního správce vykonávanou
osobně (§ 39 odst. 2 insolvenčního zákona) a specializovanou činností jiných
osob (§ 39 odst. 3 insolvenčního zákona) nutnou pro zdárný průběh insolvenčního
řízení.
54. K dovolatelem zpochybňované možnosti použít při výkladu § 39 insolvenčního
zákona judikatorní závěry ustavené k výkladu dřívější konkursní úpravy (k
výkladu § 8 odst. 3 ZKV) Nejvyšší soud podotýká, že již v důvodech usnesení ze
dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011
Sb. rozh. obč., upozornil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího
(automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání, a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje
poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a
jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v
obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a
vyrovnání. Závěr, že výklad podaný v judikatuře k zákonu o konkursu a vyrovnání
může sloužit jako vodítko pro tvorbu judikatury k výkladu insolvenčního zákona,
tím však není vyloučen.
55. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní
soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve
stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96,
uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
(dostupném i na webových stránkách Ústavního soudu), Nejvyšší soud uvádí, že
odvolací soud nepochybil přiléhavým odkazem na důvodovou zprávu k insolvenčnímu
zákonu (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 9 odůvodnění shora). Se
shodnou pasáží důvodové zprávy pracoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.
května 2020, sen. zn. 29 NSČR 94/2018, uveřejněném pod číslem 21/2021 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 21/2021“); srov. odstavce 16 a 17 odůvodnění tamtéž. Oproti §
8 odst. 3 ZKV je úprava obsažená v § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona
zevrubnější. Dikci § 8 odst. 3 poslední věty ZKV (rozšířené o souhlas
insolvenčního soudu) odpovídá pouze § 39 odst. 2 insolvenčního zákona, kdežto §
39 odst. 3 insolvenčního zákona vypovídá o jiném režimu pro úhradu nákladů
insolvenčního správce spojených s využitím právních, ekonomických a jiných
specializovaných odborníků z majetkové podstaty (srov. opět R 21/2021, odstavec
18 odůvodnění).
56. Na tomto základě činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám
následující závěry:
1) K nákladům na právní zastoupení
57. Mezi činnosti, k nimž je insolvenční správce dlužníka (osobně) povinen ve
smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona, patří též (bez zřetele k tomu, že ve
smyslu § 229 insolvenčního zákona nepůjde o osobu s dispozičními oprávněními):
[1] povinnost převzít od insolvenčního soudu stejnopisy přihlášek věřitelů,
přezkoumat je a sestavit jejich seznam (§ 174 odst. 1, § 188, § 189
insolvenčního zákona),
[2] popření přihlášených pohledávek, o jejichž pravosti, výši nebo pořadí jsou
pochybnosti (§ 192, § 198, § 199 insolvenčního zákona).
[3] vedení odporových sporů (sporů o pravost, výši nebo pořadí přihlášené
pohledávky), jež vzešly z jeho popěrného úkonu, ať již v pozici žalobce (§ 199
odst. 1 insolvenčního zákona) nebo žalovaného (§ 198 odst. 1 insolvenčního
zákona).
58. Srov. k tomu v komentářové literatuře (k § 39 insolvenčního zákona) obdobně
např. dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.
Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck,
2023 (dále jen „Sprinz. a kol., 2023“), nebo dílo Jirmásek, T. Odměna
insolvenčního správce. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021 (dále jen
„Jirmásek, 2021“).
59. Přitom nejde o to, že by insolvenční správce v odporovém sporu neměl právo
být zastoupen advokátem, jejž si zvolí, nebo snad o to, že by náklad vzniklý
takovým zastoupením nebyl nákladem účelně vynaloženým (srov. § 140 odst. 1 a §
142 a násl. o. s. ř.). Naopak, již v konkursních souvislostech (při výkladu
zákona o konkursu a vyrovnání) uzavřel Nejvyšší soud pod bodem XX. stanoviska
svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. [str. 186 (362)], že správce
konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízeních, jejichž
účastníkem se stal místo úpadce. V rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29
Cdo 5274/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku
2020, pod číslem 3, Nejvyšší soud tento závěr vztáhl též na občanská soudní
řízení, v nichž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch konkursní
podstaty pohledávky úpadce a na spory vyvolané konkursním řízením (tedy i na
odporové spory), dodávaje současně, že právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů takového zastoupení nelze správci konkursní podstaty odepřít jen proto,
že má sám příslušné odborné znalosti potřebné k vedení sporu nebo že je sám
advokátem. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod číslem
15/2015 Sb. rozh. obč., se Nejvyšší soud k těmto závěrům přihlásil i pro poměry
insolvenční úpravy, připomínaje (již tehdy), že ve své dosavadní praxi při
rozhodování o náhradě nákladů řízení v insolvenčních souvislostech (ve vazbě na
insolvenční zákon) přiznával procesně úspěšnému insolvenčnímu správci též
náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem.
60. To, že insolvenční správce má právo dát se v odporovém sporu zastoupit
advokátem, jejž si zvolí, a tamtéž účtovat náklady vzniklé takovým zastoupením
jako účelně vynaložené (bez zřetele k tomu, že má sám příslušné odborné
znalosti potřebné k vedení sporu nebo že je sám advokátem), však ještě
nevypovídá ničeho o tom, zda takto vzniklé náklady právního zastoupení mají být
účtovány nebo hrazeny na vrub majetkové podstaty.
61. Svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu k nákladům právního zastoupení
buduje dovolatel na představě újmy, jež by prosazením jím kritizovaného závěru
vznikla zvolenému zástupci (advokátu) a na (současném) obohacení majetkové
podstaty přísudkem přiznaným v odporovém sporu (přiznanou náhradou nákladů
řízení). Taková argumentace však ke správné odpovědi na položenou otázku
nevede; především proto ne, že důsledně nerozlišuje mezi placením nákladů
řízení (§ 140 odst. 1 o. s. ř.) a (případně) přiznanou náhradou nákladů řízení
(§ 142 o. s. ř.); srov. k tomu např. odstavec 29 a násl. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněného pod
číslem 43/2020 Sb. rozh. obč. Dovolatel takto soustřeďuje pozornost k
vypořádání následku založeného vznikem pohledávky zvoleného zástupce (advokáta)
z titulu právního zastoupení a nikoli k posouzení, kdo je při správném postupu
(při dodržení pravidel insolvenční správy majetku) povinen platit (ve smyslu §
140 odst. 1 o. s. ř.) průběžně vznikající náklady právního zastoupení v
odporových sporech vedených insolvenčním správcem.
62. V mezích srovnání (a značné míry srovnatelnosti) úpravy z § 8 odst. 3
poslední věty ZKV s úpravou v § 39 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. odstavec
54 odůvodnění shora) lze odkázat též na závěry, které Nejvyšší soud podal (k §
8 odst. 3 poslední větě ZKV) v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo
2720/2012, při řešení otázek týkajících se právních služeb účtovaných na vrub
konkursní podstaty úpadce advokátem, jejž si zvolil správce konkursní podstaty
jako zástupce ve sporech, v nichž vymáhal do konkursní podstaty pohledávky
úpadce za jeho dlužníky. Tam Nejvyšší soud (mimo jiné) uzavřel, že šlo o
činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty úpadce sám povinen a které v
době uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci podléhaly co do možnosti
správce konkursní podstaty zadat je třetí osobě (advokátu) na účet konkursní
podstaty, režimu § 8 odst. 3 poslední věty ZKV (mohly být takto zadány po
předchozím souhlasu věřitelského výboru). K tomu, že právní služby poskytované
zvoleným advokátem správci konkursní podstaty při zastupování ve sporu
vyvolaném konkursem (šlo o zastupování v řízení o vylučovací žalobě) podléhají
režimu § 8 odst. 3 poslední věty ZKV (jelikož vedení sporu patří mezi činnosti,
k nimž je správce konkursní podstaty úpadce sám povinen), srov. např. též
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo
3860/2014.
63. Pro insolvenční poměry lze na základě shora podaných výstupů literatury a
judikatury shrnout (uzavřít), že vedení odporových sporů (sporů o pravost, výši
nebo pořadí přihlášené pohledávky), jež vzešly z jeho popěrného úkonu, ať již v
pozici žalobce (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo žalovaného (§ 198
odst. 1 insolvenčního zákona), patří mezi činnosti, k nimž je insolvenční
správce dlužníka povinen podle insolvenčního zákona. Náklady na tyto činnosti
jsou zahrnuty v odměně insolvenčního správce a insolvenční správce si je
zásadně nese ze svého (§ 39 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Takovými
náklady jsou i náklady za právní služby poskytnuté advokátem, jejž si
insolvenční správce zvolil k zastupování v odporových sporech, které vede.
64. Výjimku z pravidla formulovaného v § 39 odst. 2 větě první insolvenčního
zákona pojmenovává § 39 odst. 2 insolvenčního zákona ve větě druhé (tak, že
výjimečně lze splnění těchto činností jinými osobami podle § 40 odst. 2
insolvenčního zákona hradit z majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního
soudu a věřitelského výboru).
65. Na tomto místě výkladu se dále nabízí přesnější (než v R 21/2021 dosud
provedené) pojmenování rozdílů mezi režimem § 39 odst. 2 insolvenčního zákona
na straně jedné a § 39 odst. 3 insolvenčního zákona na straně druhé. Využití
právních služeb advokáta při vedení odporových sporů lze totiž chápat také jako
využití služeb právního odborníka ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona;
jedním z možných výkladů dané úpravy by tak mohl být (jak naznačuje ve vazbě na
§ 39 insolvenčního zákona např. dílo Jirmásek, 2021) výklad, že náklady
vynaložené na právní služby poskytnuté advokátem insolvenčnímu správci při
zastupování v odporových sporech lze hradit z majetkové podstaty se souhlasem
insolvenčního soudu a věřitelského výboru (§ 39 odst. 2 věta druhá
insolvenčního zákona), přičemž s ohledem na to, že šlo o využití služeb
právního odborníka, musí být souhlas věřitelského výboru vždy předchozí a má
(musí) být závislý na posouzení, zda využití daného „odborníka“ je účelné
vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení (§ 39 odst. 3
insolvenčního zákona). Tak tomu ale není.
66. Ratio legis dané úpravy tkví v tom, že režimu § 39 odst. 3 insolvenčního
zákona podléhají činnosti, k nimž insolvenční správce není (osobně) povinen
podle insolvenčního zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu. Možnost
zadat splnění činností, ke kterým je insolvenční správce (osobně) povinen podle
zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jiným osobám (podle § 40
odst. 2 insolvenčního zákona) na účet majetkové podstaty je podmíněna pouze
dodržením postupu podle § 39 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. Srov. k
tomu v (komentářové) literatuře (k § 39 insolvenčního zákona) např. opět dílo
Sprinz. a kol., 2023, nebo dílo Kozák, J., Brož, J., Dadam, A., Stanislav, A.,
Strnad, Z., Zrůst, L., Žižlavský, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář.
[Systém ASPI]. Wolters Kluwer, 2024.
67. Požadavek, aby účtování nákladů insolvenčního správce spojených s využitím
právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků na vrub majetkové
podstaty odsouhlasil věřitelský výbor předtím, než takové náklady vzniknou,
plyne přímo z dikce § 39 odst. 3 insolvenčního zákona a nedodržení tohoto
postupu insolvenčním správcem vede k tomu, že náklady spojené s využitím
právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků, k nimž si
insolvenční správce neopatřil předchozí souhlas věřitelského výboru, nelze
účtovat na vrub majetkové podstaty bez zřetele k tomu, zda je věřitelský výbor
odsouhlasil alespoň následně.
68. U nákladů na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle
zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu neklade insolvenční zákon
výslovně podmínku, aby souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru se
splněním těchto činností jinými osobami na vrub majetkové podstaty byl
souhlasem předchozím (srov. § 39 odst. 2 větu druhou insolvenčního zákona). V
poměrech této věci akcentoval insolvenční soud absenci „předchozího souhlasu“
pro oba typy zkoumaných nákladů (výdajů); srov. reprodukci usnesení
insolvenčního soudu v odstavci 4 odůvodnění shora. Odvolací soud v souvislosti
s možností uplatnit výjimku podle § 39 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona
dovozuje potřebu „předchozího“ souhlasu věřitelského výboru; srov. reprodukci
napadeného usnesení v odstavci 12 odůvodnění shora.
69. Literatura není v řešení uvedeného problému jednotná. V díle Jirmásek, 2021
se dovozuje, že výslovný požadavek, aby souhlas insolvenčního soudu a
věřitelského výboru byl souhlasem předchozím, chyběl (v téměř totožném) § 8
odst. 3 ZKV, kde charakter souhlasu jako „předchozího“ dovodila judikatura.
Odtud se tamtéž uzavírá, že (proto) není důvodu se odklánět od požadavku na
předchozí souhlas, když opak by zjevně postrádal smysl co do svého účelu
(kontrola, aby insolvenční správce nevynakládal nedůvodné náklady) i logiky (ve
vztahu k insolvenčnímu soudu by nebylo třeba následného souhlasu, neboť ten
může být dán i schválením konečné zprávy). V díle Moravec, T., Kotoučová, J. a
kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, se v
dané souvislosti (bez bližšího zdůvodnění) zmiňuje požadavek na předchozí
souhlas insolvenčního soudu. Další komentářová literatura k § 39 insolvenčního
zákona naopak připouští, že souhlasy (insolvenčního soudu a věřitelského
výboru) podle § 39 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona lze udělit i jen
(alespoň) dodatečně (následně). Srov. dílo Maršíková, J., Dančišin, M., Grygar,
J., Hálová, M., Jiška, P., Krechler, M.: Insolvenční zákon Komentář. 3.
aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, nebo Sprinz a kol., 2023.
70. Nejvyšší soud sdílí názor, že souhlas podle § 39 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona lze udělit i (jen) následně.
71. Z textu § 39 insolvenčního zákona je zřejmé, že zákonodárce si byl vědom
rozdílu v užitých výrazech, přičemž požadavek na souhlas „předchozí“ výslovně
(a záměrně) uplatnil jen pro režim nastavený v § 39 odst. 3 insolvenčního
zákona, kdežto v § 39 odst. 2 vyžadované souhlasy požadavkem, aby šlo o
souhlasy „předchozí“, výslovně nepodmínil. V režimu činností předjímaných
úpravou obsaženou v § 39 odst. 2 insolvenčního zákona nejde o to, že
insolvenční správce takové náklady nemůže vynaložit účelně (srov. odstavec 59
odůvodnění shora), nýbrž o to, že bez povolení výjimky půjde o náklady
pravidelně účtované na vrub jeho odměny. Srov. k tomu i argumentaci k
požadavku na zásadně osobní výkon funkce insolvenčním správcem v odstavcích 47
až 51 odůvodnění shora.
72. Argument, že „ve vztahu k insolvenčnímu soudu by nebylo třeba následného
souhlasu, kdyby schvaloval konečnou zprávu“ (Jirmásek, 2021), pomíjí, že
postup, jímž by insolvenční správce žádal o souhlas podle § 39 odst. 2 věty
druhé insolvenčního zákona až při předložení konečné zprávy (§ 302
insolvenčního zákona) a vyúčtování svých výdajů a odměny (§ 303 insolvenčního
zákona), by nutně (vždy) vyvolal potřebu úprav (změn) předložené konečné
zprávy, ve které před udělením souhlasu nemůže insolvenční správce takové
náklady zahrnout jako náklady na účet majetkové podstaty (§ 302 odst. 2 písm.
a/ a b/ insolvenčního zákona) i úprav (změn) předloženého vyúčtování výdajů a
odměny (§ 303 odst. 1 insolvenčního zákona), které by naopak před schválením
výjimky insolvenčním soudem mělo počítat s tím, že takové náklady jdou na vrub
odměny insolvenčního správce. Riziko takového postupu (pro insolvenčního
správce) tkví v tom, že věřitelský orgán, sami věřitelé nebo dlužník proti němu
budou vznášet námitky tam, kde se náklady vynaložené na právní zastoupení v
odporovém sporu nevrátí do majetkové podstaty (ani zčásti) jako přísudek
náhrady nákladů řízení. V témže duchu může ostatně inklinovat k následnému
nesouhlasu s žádostí insolvenční soud.
73. Nejvyšší soud uzavírá (shrnuje), že souhlas s tím, aby náklady na činnosti,
ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí
insolvenčního soudu, a jejichž splnění zadal jiným osobám, byly hrazeny z
majetkové podstaty, může insolvenční soud a věřitelský výbor udělit i dodatečně
(následně); dokud se tak nestane, nese insolvenční správce tyto náklady ze
svého (jsou zahrnuty v jeho odměně). To platí i pro náklady vzniklé
insolvenčnímu správci v odporovém sporu (sporu o pravost, výši nebo pořadí
přihlášené pohledávky) na právním zastoupení advokátem, jejž si zvolil.
74. Jakkoli oba soudy pochybily v úvaze, že souhlasy podle § 39 odst. 2 věty
druhé insolvenčního zákona mohly být účinně uděleny pouze předem, ve skutkové
rovině nebylo pochyb o tom, že insolvenční správce souhlas s hrazením nákladů
právního zastoupení na účet majetkové podstaty neobdržel ani následně; k tomu
srov. (ve spojení se skutečností, že v dané věci vykonával ve smyslu § 66 odst.
1 a 2 insolvenčního zákona působnost věřitelského výboru insolvenční soud) též
§ 66 odst. 3 insolvenčního zákona. Závěr soudů, že nešlo o náklady, které mají
být hrazeny z majetkové podstaty, je tedy správný. Dovolání je ale v této části
i tak důvodné.
75. Podle skutkových zjištění, z nichž vyšly oba soudy (srov. shrnutí
skutkového stavu věci v odstavcích 36 až 41 odůvodnění shora), zařadil
insolvenční správce v konečné zprávě mezi příjmy majetkové podstaty také
„přísudek“ vzešlý z incidenčního sporu (přiznanou náhradu nákladů řízení) ve
výši 12.342 Kč. Současně tamtéž deklaroval, že náklady právního zastoupení
vyúčtované advokátní kanceláří (opět ve výši 12.342 Kč), s nimiž nakládal jako
s pohledávkou za majetkovou podstatou z titulu nákladů spojených s udržováním a
správou majetkové podstaty (§ 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), jsou
již uhrazeny (na účet majetkové podstaty).
76. Jestliže insolvenční soud neschválí náklady, které insolvenční správce
uhradil z majetkové podstaty dlužníka jako náklady spojené s udržováním a
správou majetkové podstaty (§ 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona),
advokátu, který jej zastupoval v odporovém sporu (sporu o pravost, výši nebo
pořadí přihlášené pohledávky), proto, že insolvenční správce si k hrazení
těchto nákladů z majetkové podstaty nevyžádal souhlas insolvenčního soudu a
věřitelského výboru (§ 39 odst. 2 insolvenčního zákona), pak je povinen
vypořádat příjem majetkové podstaty představovaný náhradou nákladů řízení
přiznanou insolvenčnímu správci v takovém sporu.
77. Jinak řečeno (shrnuto), jestliže insolvenční správce nebyl oprávněn hradit
z majetkové podstaty (na její účet) náklady svého právního zastoupení v
odporovém sporu (protože nejsou splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 2 větě
druhé insolvenčního zákona), není majetková podstata zkrácena nesprávným
postupem insolvenčního správce, jestliže do jejích příjmů náleží náhrada
nákladů řízení přiznaná v odporovém sporu insolvenčnímu správci ve výši
odpovídající vynaloženým nákladům právního zastoupení. Tak tomu bylo i v této
věci, takže není namístě žádat, aby tento (jinak neoprávněný) výdaj byl podruhé
zapraven z odměny insolvenčního správce; to je následek vyvolaný rozhodnutími
obou soudů, která majetkové podstatě ponechala „náhradu“ nákladů (řízení)
vynaložených v odporovém sporu, k jejichž zaplacení neschválením nákladů
právního zastoupení předurčila správce (majetkové podstatě zůstala „náhrada“ za
něco, co podle rozhodnutí soudů nemá platit).
2) K nákladům na vedení účetnictví
78. K této otázce Nejvyšší soud úvodem poznamenává (vzhledem k tomu, že
dovolatel argumentuje též zajištěním provozu dlužníkova „podniku“), že zákon č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil pojem „podnik“ pojmem „obchodní závod“,
respektive „závod“ (srov. § 502 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba
pro rozhodné období interpretovat pojem „podnik“ používaný insolvenčním zákonem
(např. v § 246 odst. 1); srov. též argumentaci obsaženou k terminologii např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018,
uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.
79. V této insolvenční věci vznikly všechny účtované náklady na vedení
účetnictví po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (po 27. dubnu 2021), tedy
v době, kdy byl osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě L. V. (§
228 odst. 1, odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona).
80. Insolvenčního správce, coby osobu s dispozičním oprávněními k majetkové
podstatě, pověřuje insolvenční zákon (obdobně, jako to dříve činil zákon o
konkursu a vyrovnání) účetními činnostmi na různých místech. Již v § 228 písm. j/ insolvenčního
zákona je „vedení účetnictví“ zahrnuto v příkladmém výčtu činností, jimiž se
rozumí „nakládání s majetkovou podstatou“. Ustanovení § 246 odst. 1 věty druhé
insolvenčního zákona pak v příkladmém výčtu činností, které insolvenční správce
vykonává po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, zmiňuje i to, že
„zajišťuje … vedení účetnictví a plnění daňových povinností“. Mezi účetní
činnosti, jejichž provedením pověřuje insolvenční zákon insolvenčního správce
dlužníka, „který vede účetnictví“, pak patří sestavení mezitímní účetní závěrky
(§ 277 odst. 3 insolvenčního zákona), respektive sestavení účetní závěrky (§
302 odst. 4 a § 313 odst. 2 insolvenčního zákona).
81. Stejně jako tomu bylo v poměrech ustavených zákonem o konkursu a vyrovnání
[srov. povinnost zajistit vedení účetnictví (je-li úpadce podnikatelem),
formulovanou v § 14a odst. 1 ZKV a výčet činností správce konkursní podstaty v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012], také v insolvenčních
poměrech se klade akcent na povinnost (insolvenčního správce) „zajistit“ vedení
účetnictví. Srov. obdobně (k § 39 insolvenčního zákona) v literatuře např. opět
Jirmásek, 2021.
82. V návaznosti argumentaci k požadavku na zásadně osobní výkon funkce
insolvenčním správcem v odstavcích 47 až 51 odůvodnění shora Nejvyšší soud i
pro odpověď na tuto otázku připomíná, že za osobní výkon funkce insolvenčním
správcem se pokládá i činnost prováděná prostřednictvím zaměstnanců
insolvenčního správce (honorovaných mzdou pobíranou od insolvenčního správce)
nebo prostřednictvím zaměstnanců dlužníka (honorovaných mzdou pobíranou od
dlužníka) [srov. § 40 odst. 2 větu první insolvenčního zákona].
83. V typově jednoduchých insolvenčních věcech se zpravidla nepředpokládá, že
by se vlastní vedení účetnictví dlužníka po prohlášení konkursu mělo zajišťovat
samostatnými smlouvami s příslušnou účetní kanceláří, není to ale ani
vyloučeno; může jít o náklad, který byl vynakládán již před zahájením
insolvenčního řízení na majetek dlužníka účelněji (užitečněji a hospodárněji),
než kdyby takovou činnost vykonávali zaměstnanci dlužníka.
84. Vedení účetnictví je také činností, jejíž provádění se u dlužníka –
podnikatele předpokládá a jejíž potřeba se prosazuje také přes požadavek na
„zajištění (dalšího) provozu dlužníkova závodu (podniku)“ [srov. § 246 odst. 1
větu druhou insolvenčního zákona, též ve spojení s § 261 insolvenčního zákona].
85. Dovolatel nezpochybňuje, že si k uzavření smlouvy s účetní kanceláří
neopatřil (byť jen následný) souhlas věřitelského výboru, potažmo souhlas
insolvenčního soudu. Nevede (tedy) argumentaci k uplatnění některého z režimů
obsažených v § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, nýbrž prosazuje názor,
podle kterého vlastní vedení účetnictví, které má „zajistit“, jde na úkor
majetkové podstaty (nepodléhá režimu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona a až na
výjimky dané specifičností případu ani režimu § 39 odst. 3 insolvenčního
zákona) [srov. reprodukci dovolání v odstavci 30 odůvodnění shora]. Tuto
argumentaci shledává Nejvyšší soud v zásadě přiléhavou.
86. Tam, kde nejde (nemá jít nebo bez dalšího nemůže jít) o režim § 39 odst. 2
insolvenčního zákona, nespočívá smysl úpravy obsažené v § 39 odst. 3
insolvenčního zákona v tom, aby postihovala všechny další externí smlouvy,
které insolvenční správce uzavírá coby osoba s dispozičními oprávněními k
majetkové podstatě dlužníka – podnikatele. Obecně vzato je režim § 39 odst. 3
insolvenčního zákona vyhrazen u dlužníka – podnikatele smlouvám směřujícím k
využití právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků mimo běžný
(typový) rámec nákladů spojovaných s chodem dlužníkova podniku, nebo s (byť
postupným) ukončením provozu dlužníkova podniku (srov. opět § 261 insolvenčního
zákona). Tam, kde nejde o náklad mimořádný [u nějž je kritériem, které slouží
insolvenčnímu správci k rozhodnutí, zda má usilovat o uzavření takové smlouvy a
žádat věřitelský výbor o schválení takového postupu, účelnost vzhledem k
rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení (§ 39 odst. 3 insolvenčního zákona)]
, nýbrž o náklad běžný (nevybočující z typové povahy nákladů spojovaných s
činností dlužníka – podnikatele), nebrání insolvenčnímu správci v jeho
vynaložení na vrub majetkové podstaty okolnost, že jde o náklad založený
samostatnou (externí) smlouvou uzavřenou insolvenčním správcem k zajištění
příslušné činnosti (zde k zajištění vedení účetnictví). Posouzení účelnosti
takového nákladu coby nákladu spojeného s udržováním a správou majetkové
podstaty dlužníka (§ 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) provádí
insolvenční soud nejpozději při schválení konečné zprávy.
87. Dovolání tak je i v této části opodstatněné, jelikož soudy, vedeny úvahou,
že bez souhlasu v režimu § 39 insolvenčního zákona nemohly jít náklady na
vedení účetnictví na vrub majetkové podstaty, nezkoumaly při schvalování
konečné zprávy jejich účelnost.
88. Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo ve způsobu, jakým byly vypořádány
náklady právního zastoupení insolvenčního správce v odporovém sporu (12.342
Kč), ani ve způsobu, jakým byly posouzeny náklady na vedení účetnictví (88.754
Kč), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
89. Nejvyšší soud nepřehlédl, že ze zrušovaného rozhodnutí vychází rozvrhové
usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. června 2024, č. j. MSPH 79 INS
2987/2021-B-106; potřebu zrušit (jako závislé) i toto rozhodnutí (§ 243e odst.
2 věta třetí o. s. ř.) však neshledal, když částka, o kterou se vedl spor při
schvalování konečné zprávy (101.096 Kč), dosud nebyla rozvržena (insolvenční
správce ji nezahrnul do rozvrhu).
90. Při akcentu na šetření práv účastníků insolvenčního řízení Nejvyšší soud
také uvádí, že pro důvody, pro které zrušil usnesení odvolacího soudu, není
odvolací soud oprávněn zrušit v další fázi odvolacího řízení usnesení
insolvenčního soudu; kdyby měl Nejvyšší soud za to, že takový zásah je potřebný
nebo žádoucí, učinil by tak sám (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu