KSPH 60 INS 18363/2014 29 NSČR 89/2023-B-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka WIC Praha a. s., se sídlem v Říčanech u Prahy, Barákova 237, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 28508921, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 18363/2014, o konečné zprávě, o dovolání věřitele č. 35 BNP Paribas Real Estate Investment Management Germany GmbH, se sídlem v Mnichově, Lilli Palmer Str. 2, PSČ 806 36, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 95098, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014, 5 VSPH 584/2023-B-232, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 13. dubna 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014-B-226, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), dále schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce AS ZIZLAVSKY v. o. s. (bod II. výroku) a rozhodl o úhradě „výdajů majetkové podstaty“ (bod III. výroku).
2. Námitkami, které podal dne 8. března 2023 (B-219) věřitel č. 35 (BNP Paribas Real Estate Investment Management Germany GmbH) proti konečné zprávě zveřejněné vyhláškou dne 27. února 2023 (B-218), věřitel rozporoval nezařazení svých pohledávek za majetkovou podstatou ve výši 1 969 189,24 Kč (dílčí pohledávky č. 4-13 uplatněné přihláškou pohledávky P37, které byly současně uplatněny též jako pohledávky za majetkovou podstatou) do konečné zprávy. Věřitel nesouhlasil se stanoviskem insolvenčního správce, že tyto pohledávky jsou promlčené. Insolvenční soud nejprve konstatoval, že téměř totožné námitky uplatnil věřitel i v minulosti proti předchozí konečné zprávě (B-158). Touto věcí se přitom zabýval i Vrchní soud v Praze, který v usnesení ze dne 7. dubna 2020, sen. zn. 1 VSPH 1661/2019, dospěl k závěru, že insolvenční soud by zásadně neměl řešit otázku promlčení pohledávek věřitelů, neboť v případě spornosti je na místě postup podle § 203 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
3. K námitkám (ohledně dílčích pohledávek č. 6–13 uplatněných přihláškou pohledávky č. P37) insolvenční soud uvedl, že celková výše pohledávek za majetkovou podstatou uplatněných věřitelem činí 1 573 760,86 Kč. V návaznosti na právní názor obsažený v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci insolvenční soud konstatoval, že věřitele vyzval v souladu s § 203 insolvenčního zákona usnesením ze dne 14. prosince 2020 (B-203), aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal u obecného soudu žalobu proti insolvenčnímu správci na splnění povinnosti uspokojit předmětné dílčí pohledávky. Současně věřitele poučil, že nepodá-li v určené lhůtě tuto žalobu, nebudou jeho pohledávky v konečné zprávě zahrnuty mezi pohledávky přednostní. Jelikož věřitel ve stanovené lhůtě žalobu nepodal, insolvenční soud uzavřel, že jeho pohledávky tak nelze do konečné zprávy zahrnout a přednostně uspokojit společně s ostatními pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami jim na roveň postavenými. Námitky věřitele č. 35, aniž se přitom zabýval otázkou promlčení, proto soud hodnotil jako nedůvodné, a konečnou zprávu schválil.
4. K odvolání věřitele č. 35 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a změnil jej v bodě III. výroku ohledně úhrady výdajů majetkové podstaty.
5. Odvolací soud nejprve konstatoval, že pohledávky za majetkovou podstatou i pohledávky těmto pohledávkám na roveň postavené věřitelé v insolvenčním řízení neuplatňují přihláškou pohledávky, ale písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními, jež je povolána oprávněnost pohledávek posoudit a přednostně je uspokojit z majetkové podstaty, a to pořadem práva (v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné). Nebude-li pohledávka uplatněná podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona uhrazena (či alespoň co do důvodu a výše uznána), nezbude věřiteli než podat proti osobě s dispozičními oprávněními žalobu o její zaplacení. To znamená, že pokud správce pohledávky tohoto druhu neuspokojí, věřitelé se mohou (a mají) domáhat jejich zaplacení žalobou podanou proti správci podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona.
6. Konkrétně k námitkám věřitele č. 35 pak odvolací soud uvedl, že insolvenční soud věřiteli řádně uložil, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení podal u obecného soudu žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, kterou se věřitel bude domáhat vůči insolvenčním správci zaplacení dílčích pohledávek č. 6 až 13 přihlášených přihláškou P37, přičemž jej i řádně poučil. Věřitel však žalobu nepodal. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud správně shledal námitky věřitele proti konečné zprávě nedůvodnými, neboť tyto námitky obsahují pouze výhrady proti insolvenčním správcem vznesené námitce promlčení, kterou však insolvenčnímu soudu nepříslušelo v rámci projednání a schválení konečné zprávy posuzovat. Posouzení námitky promlčení přísluší obecným soudům v řízení o žalobě podané věřitelem proti insolvenčnímu správci v souladu s § 203 odst. 4 insolvenčního zákona.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 35 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Má uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou v souladu s § 203 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobě s dispozičním oprávněním z hlediska účinků pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva tytéž účinky, jako je tomu v případě přihlášky pohledávek ve smyslu § 173 odst. 4 insolvenčního zákona?
[2] Je insolvenční soud dle § 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona oprávněn nařídit doplnění nebo změnu konečné zprávy, případně dle § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona odmítnout přijmout konečnou zprávu, nezařadil-li insolvenční správce pohledávky za majetkovou podstatu do konečné zprávy, ačkoli o přednostní povaze těchto pohledávek nebylo sporu?
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku účinků uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou v souladu s § 203 odst. 1 insolvenčního zákona pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva. Dovolatel je totiž přesvědčen, že na základě aplikace § 109 odst. 3 insolvenčního zákona pro stavění promlčecích a prekluzivních lhůt ve vztahu k pohledávkám za majetkovou podstatou plně postačuje jejich uplatnění vůči osobě s dispozičním oprávněním. Výklad insolvenčního správce, který nezohlednil pohledávky za majetkovou podstatou věřitele z důvodu vznesené námitky promlčení, a následně postup insolvenčního soudu a odvolacího soudu má dovolatel za rozporný se zásadou hospodárnosti insolvenčního řízení. Tento výklad naopak vede k situaci, kdy dovolatel, jakožto věřitel mající výhodnější postavení v rámci insolvenčního řízení, by se obecně dostal do horší pozice, než jakou mají věřitelé se standardními přihlašovanými pohledávkami.
10. Podle dovolatele je insolvenční soud oprávněn dle § 304 odst. 4 písm. b/ insolvenčního zákona nařídit doplnění nebo změnu konečné zprávy, případně dle § 304 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona odmítnout přijmout konečnou zprávu, nezařadil-li insolvenční správce z důvodu tvrzeného promlčení pohledávky za majetkovou podstatou do konečné zprávy jako pohledávky k uspokojení mezi pohledávkami za majetkovou podstatou, ačkoli o přednostní povaze těchto pohledávek nebylo sporu.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že zčásti na posouzení položené otázky napadené rozhodnutí nespočívá a co do důvodů, pro které odvolací soud nevyhověl podanému odvolání, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že otázka 1/ nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí nespočívá (ani spočívat nemá); odpověď na ni je proto pro výsledek dovolacího řízení bezcenná.
15. Dovolatelova argumentace je totiž zaměřena zejména na odůvodnění závěru, podle něhož jeho pohledávky za majetkovou podstatou nejsou promlčeny, neboť byly řádně uplatněny u insolvenčního správce. Na tomto závěru (ani na závěru opačném) však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (v řízení o takové posouzení nešlo). Dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud pouze konstatoval, že při rozhodování o konečné zprávě a s tím souvisejícím posuzováním námitek se soud vůbec nemá zabývat důvody spornosti určité pohledávky za majetkovou podstatou, neboť v rámci insolvenčního řízení nelze řešit spory o pravost pohledávek, které věřitel uplatnil jako pohledávky za podstatou nebo jako pohledávky postavené jim na roveň. Pravost pohledávek věřitele tedy soud neposuzoval, stejně jako insolvenčním správcem uplatněnou námitku promlčení.
16. Přitom jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti kterému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
17. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka 2/.
18. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru (který napadené rozhodnutí respektuje), že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona].
U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 109/2020“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019.
19. Přitom je zjevné, že ve sporu o zaplacení peněžité pohledávky za majetkovou podstatou obecný soud zkoumá (má zkoumat) ty otázky, jež by u incidenčního sporu byly vyhrazeny sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky, konkrétně to, zda pohledávka vznikla, případně, zda již nezanikla nebo zda se zcela nepromlčela (srov. § 193 insolvenčního zákona), nebo to, zda dluh není nižší než žalobou uplatněná částka (srov. § 194 insolvenčního zákona). Určit pořadí pohledávky, jejíž splnění věřitel vymáhá, obecný soud naopak nesmí (spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka mu nepřísluší řešit). K tomu srov. opět R 109/2020.
20. Pohledávky, které věřitel uplatní jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo jako pohledávky postavené jim na roveň, u nichž má insolvenční správce pochybnosti o jejich povaze (o jejich pořadí), jejich důvodu (existenci těchto pohledávek) či výši, pak insolvenční správce plnit nemusí. Věřitel přitom má dostatečné právní nástroje, aby tyto pohledávky prokázal a vymohl (postupem podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, či podle § 203a insolvenčního zákona). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 110/2019. Jinak řečeno, skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky za majetkovou podstatou, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu (srov. R 109/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1426/2021).
21. V poměrech projednávané věci se tak výše uvedené závěry prosadí následovně. Jestliže dovolatel nesouhlasil s posouzením insolvenčního správce, že jeho pohledávky byly promlčeny, měl možnost své právo uplatnit žalobou dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Z obsahu spisu se přitom podává, že jej insolvenční soud ohledně tohoto postupu řádně poučil a poskytl mu k tomuto lhůtu. Přesto tak dovolatel neučinil. Při respektu k zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva) jde proto neuplatnění práv dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona k tíži dovolatele (věřitele).
22. Závěr odvolacího soudu, dle kterého posouzení námitky promlčení pohledávky za majetkovou podstatou přísluší obecným soudům (v řízení o žalobě podané věřitelem proti insolvenčnímu správci dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona), a proto tato námitka nemůže být předmětem posouzení v řízení o schválení konečné zprávy, je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak je shrnuta výše.
23. Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka v mezidobí pravomocně skončilo. Insolvenční soud usnesením ze dne 11. října 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014-B-257, zrušil konkurs na majetek dlužníka, neboť majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů, a usnesením ze dne 20. listopadu 2023, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014-B-263, zprostil insolvenčního správce funkce. Tuto okolnost však Nejvyšší soud neměl za překážku, která by bránila posouzení přípustnosti dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu