29 Odo 1513/2005

29 Odo 1513/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně

JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., a.

s., proti žalovaným 1/ JUDr. P. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty

úpadce B. F., a 2/ P. & J. R. s. r. o., za účasti a/ P. S. a. s., zastoupené

JUDr. J. M., advokátem, a b/ M. p. a. s., zastoupené JUDr. P. F. Ph. D.,

advokátkou, jako vedlejších účastnic řízení na straně žalobkyně a dále za

účasti M. s. z. v P., o určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k

nemovitostem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 50/2000, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005,

č. j. 13 Cmo 44/2005-325, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. července

2005, č. j. 13 Cmo 44/2005-348, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13 Cmo

44/2005-325, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. července 2005, č. j. 13

Cmo 44/2005-348, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č.

j. 13 Cm 50/2000-248, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Žalobou podanou 22. února 2000 se žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty

úpadkyně V. P., a. s. (dále též jen „úpadkyně“) domáhala vůči prvnímu

žalovanému jako správci konkursní podstaty úpadce B. F. (dále též jen „úpadce“)

a vůči druhé žalované (P. & J. R. s. r. o.) určení, že smlouva o převodu

vlastnictví k nemovitostem označeným v žalobě (dále též jen „sporné

nemovitosti“) ze dne 9. února 2000, uzavřená mezi prvním žalovaným jako

prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující (dále též jen „kupní smlouva“),

je neplatná. V žalobě poukázala na tento sled událostí:

1/ Dne 18. března 1999 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze ve věci sp. zn.

94 K 79/98 konkurs na majetek úpadkyně V. P., a. s.

2/ Dne 4. května 1999 založila žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty

úpadkyně) do konkursního spisu úpadkyně soupis konkursní podstaty úpadkyně, ve

kterém byly (v části c/) zahrnuty i sporné nemovitosti, a to podle § 27 odst. 5

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).

Vlastníkem nemovitostí byl pozdější úpadce B. F.

3/ Dne 21. května 1999 prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek

úpadce B. F.

4/ Dne 21. května 1999 vyhotovil první žalovaný (jako správce konkursní

podstaty úpadce) soupis konkursní podstaty úpadce.

5/ Dne 9. července 1999 uzavřeli žalobkyně a první žalovaný (za souhlasu

věřitelských výborů v obou konkursech) dohodu, kterou byla zakotvena zejména

spolupráce v oblasti prodeje nemovitého majetku.

6/ Dne 20. října 1999 byl upraven soupis nemovitostí konkursní podstaty

úpadkyně v části A - pod písmenem c/, tak že za slova „dle ustanovení § 27

odst. 5 ZKV“ byla doplněna slova a dohody správců konkursních podstat o vydání

výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí“.

7/ Dne 4. února 2000 doručila žalobkyně prvnímu žalovanému odstoupení od dohody

z 9. července 1999.

8/ Dne 10. února 2000 oznámil první žalovaný věřitelskému výboru úpadce, že

sporné nemovitosti prodal na nejvýhodnější kupní cenu (45.800.000,- Kč).

V žalobě se dále uvádí, že ani dohoda z 9. července 1999 nezměnila nic na tom,

že nemovitosti byly jako první stále zapsány v konkursní podstatě úpadkyně a

dále se snášejí argumenty na podporu závěru o neplatnosti kupní smlouvy.

K výzvě soudu pak žalobkyně podáním došlým soudu 5. února 2004 (č. l. 200-210)

doplnila žalobní tvrzení i potud, že:

9/ Podáním ze 4. února 2000 neuskutečnila nový zápis nemovitostí z části A

písmene c/ původního soupisu, nýbrž pouze upřesnila pořadí zástavních práv k

nemovitostem.

10/ Podle žalobkyně existují pochybnosti o platnosti dohody z 9. července 1999

(když dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč.

zák.“ obchází zákon o konkursu a vyrovnání /potud odkazuje na § 14, § 18 a § 19

ZKV/ a je neurčitá dle § 37 obč. zák.).

11/ Naléhavý právní zájem na požadovaném určení zdůvodnila žalobkyně tím, že 22

nemovitostí prodaných kupní smlouvou z 9. února 2000 bylo nepřetržitě sepsáno

(v pořadí prvním soupisem) v konkursní podstatě úpadkyně. Další 4 takto prodané

nemovitosti sice v konkursní podstatě úpadkyně nikdy nebyly sepsány, jako

majoritní věřitelka úpadce však úpadkyně má právní zájem na výši poměrného

uspokojení.

Ve výroku označeným rozsudkem ze dne 9. září 2004 Městský soud v Praze žalobu

zamítl.

Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na požadovaném

určení naléhavý právní zájem. I kdyby totiž vyslovil neplatnost kupní smlouvy,

nevytvořil by se tím pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků

sporu. Nemovitosti by zůstaly vlastnictvím druhé žalované, jako osoby zapsané v

katastru nemovitostí a byly by zapsány v konkursní podstatě úpadkyně. Řešení

této situace by mohly přinést jen další spory, v nichž by se otázka platnosti

kupní smlouvy řešila prejudicielně.

K odvolání žalobkyně a jedné z vedlejších účastnic řízení na straně žalobkyně

(Pivovarů Staropramen a. s.), Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem

ze dne 21. dubna 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci

samé.

Odvolací soud uvedl, že tvrdí-li žalobkyně a druhý (správně první) žalovaný

shodně, že mezi nimi došlo v červenci 1999 k dohodě ohledně zpeněžování

nemovitosti a na základě této dohody se druhý (správně první) žalovaný zavázal

vydat žalobkyni výtěžek z prodeje a jestliže konkursní soud úpadce souhlasil se

zpeněžením nemovitostí z konkursní podstaty úpadce způsobem, jímž tak první

žalovaný učinil, pak nelze než přisvědčit obraně žalovaných, že po dobu trvání

dohody nemovitosti netvořily součást konkursní podstaty úpadkyně.

Také odvolací soud pak uzavřel, že zkoumaná určovací žaloba (jež má preventivní

charakter) není opodstatněná, neboť jejím podáním nebylo možné eliminovat stav

ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě bylo

možné dospět jinak (podáním vylučovací žaloby). Zjištěný nedostatek naléhavého

právního zájmu pak vylučuje zabývat se žalobou po stránce věcné; proto odvolací

soud také neprovedl žalobkyní navržené důkazy. K námitce, že účinky konkursu na

majetek úpadce pominuly tím, že úpadce byl prohlášen za mrtvého a den, který

nepřežil, předchází dni, kdy byl prohlášen konkurs na jeho majetek, odvolací

soud uvedl, že otázku zrušení konkursu (jenž stále trvá) není oprávněn řešit

ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány

dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil

rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudům nižších stupňů dovolatelka konkrétně vytýká že:

1/ Není správný jejich závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na

požadovaném určení (odkazujíc na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002 a uvádějíc, že svou povahou

určovací je i vylučovací žaloba).

2/ Příslušný závěr formulovaly, aniž provedly dokazování, a přitom odvolací

soud vycházel z obsahu listin k důkazu nabízených.

3/ Není správný závěr odvolacího soudu, že měla podat vylučovací žalobu, a není

zřejmo, proč odvolací soud uzavřel, že to měla být právě ona, která nemovitosti

sepsala jako první.

4/ Odvolací soud se nezabýval tím, že již v době rozhodnutí úpadce jako fyzická

osoba neexistoval (za den jeho smrti se považuje 29. duben 1999 a konkurs byl

prohlášen 21. května 1999).

Vedlejší účastnice na straně žalobkyně (P. S. a. s. a M. p. a. s.) se k

argumentaci dovolatelky ve svých vyjádřeních připojily. Další vedlejší

účastnice (K. b. a. s.) z řízení vystoupila podáním došlým soudu 21. září 2005

(č. l. 373).

První žalovaný i státní zastupitelství ve vyjádření navrhují dovolání

zamítnout jako nedůvodné, druhá žalovaná je navrhuje odmítnout jako

nepřípustné, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam po

stránce právní.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle

občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky naléhavého

právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (v dotčených souvislostech není

dovolacím soudem beze zbytku řešena).

Nejvyšší soud úvodem předznamenává, že výsledek dovolacího řízení v této věci

byl závislý především na výsledku dovolacího řízení ve věci vedené u Nejvyššího

soudu pod sp. zn. 29 Odo 990/2006. V jejím rámci se totiž projednávalo i

dovolání žalobkyně (tam jako konkursní věřitelky) proti usnesení ze dne 29.

května 2006, č. j. 1 Ko 235/2006-1432, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č. j. 59 K 16/99-1396,

o zrušení konkursu vedeného na majetek úpadce proto, že úpadce byl prohlášen za

mrtvého (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. května 2004, č. j. 14

Nc 2503/2003-21, který nabyl právní moci 15. července 2004, a to k 29. dubnu

1999). Pravomocné zrušení konkursu totiž nastolilo otázku, zda trvají podmínky

pro další pokračování sporu tímto konkursem vyvolaného (srov. k tomu i

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nicméně, usnesením ze dne 29. července 2008, sp. zn. 29 Odo 990/2006, Nejvyšší

soud označené usnesení odvolacího soudu (i jemu předcházející usnesení soudu

prvního stupně) zrušil, jelikož v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 28. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 1746/2007, bylo definitivně postaveno

najisto, že usnesení ze dne 31. března 2006, č. j. 14 Nc 2503/2003-66, kterým

Obvodní soud pro Prahu 4 zrušil svůj rozsudek o prohlášení úpadce za mrtvého

(jelikož úpadce žil ještě 2. února 2005, kdy v cizině uznal otcovství), ani

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2006 č. j. 28 Co 237/2006-95,

již nemůže být odklizeno v dovolacím řízení.

Účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce proto stále trvají a s

přihlédnutím k výše řečenému nelze úpadce ani pokládat za mrtvého, čímž se

stávají bezpředmětnými výhrady dovolatelky s touto otázkou související.

V rovině právního posouzení věci se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou

naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.

Podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)

lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je

či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Nejvyšší soud především uvádí, že není na místě při zkoumání naléhavého

právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. srovnávat podanou žalobu s

vylučovací žalobou ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV. Rozhodovací praxe soudů je sice

ustálena v závěru, že vylučovací žaloba dle § 19 odst. 2 ZKV je svou povahou

žalobou určovací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004,

sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9,

ročník 2004, pod číslem 179), naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob

neprokazuje (nezkoumá se, neboť plyne přímo z dikce § 19 odst. 2 ZKV).

Již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 10/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud vysvětlil, že konkursnímu věřiteli,

který má za to, že správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku konkursní

podstaty nepostupoval s péčí řádného hospodáře, nepřísluší (jen proto, že je

konkursním věřitelem) právo napadat právní úkony, jimž správce konkursní

podstaty zpeněžoval majetek konkursní podstaty, určovací žalobou ve smyslu §

80 písm. c/ o. s. ř.; má-li za to, že správce konkursní podstaty těmito úkony

poškodil konkursní podstatu, může se po správci konkursní podstaty domáhat

náhrady škody nebo jiné újmy mu tím způsobené.

Zdůvodňuje-li proto dovolatelka (jak patrno ze spisu) naléhavý právní zájem na

požadovaném určení (obecně, i ve vztahu ke 4 nemovitostem, jež se nikdy

nenacházely v konkursní podstatě úpadkyně) postavením konkursní věřitelky

úpadce, je takové tvrzení nezpůsobilé doložit její naléhavý právní zájem na

určení neplatnosti kupní smlouvy.

Úvahy odvolacího soudu jsou naopak nepřiléhavé v části, ve které dovolatelce

vytýká, že mohla podat vylučovací žalobu. Upřít dovolatelce naléhavý právní

zájem na základě této argumentace není možné již proto, že po zpeněžení

nemovitostí označenou kupní smlouvou již dovolatelka vylučovací žalobu coby

nástroj, jímž by zabránila účinkům zpeněžení, k dispozici neměla a nemá.

Jak se podává ze žalobních tvrzení, jimž potud nebylo ani oponováno, 22

nemovitostí, převedených kupní smlouvou, bylo nejprve sepsáno (dle § 27 odst. 5

ZKV v rozhodném znění) do konkursní podstaty úpadkyně (4. května 1999) coby

osobní dlužnice a posléze (21. května 1999) do konkursní podstaty úpadce coby

zástavního dlužníka (vlastníka nemovitostí), přičemž oběma správcům konkursních

podstat byly tyto skutečnosti v době uzavření kupní smlouvy (9. února 2000)

známy.

S přihlédnutím k závěrům, jež Nejvyšší soud k této otázce formuloval již v

rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

(dále též jen „R 27/2003“), by za této situace správcem konkursní podstaty,

kterého soupis opravňuje sepsaný majetek zpeněžit, byla dovolatelka (jejíž

soupis byl v pořadí první). Zpeněžení takového majetku prvním žalovaným (jehož

soupis byl v pořadí druhý) by zakládalo naléhavý právní zájem dovolatelky na

určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou k takovému zpeněžení došlo. Tomuto

úsudku nebrání závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod

číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (účastníky v řízení

zmiňovaný rozsudek sp. zn. 29 Odo 394/2002), které je nutno vykládat (co do

předpokladu účinného soupisu) ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu

uveřejněným pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K situaci, kdy je prohlášen konkurs jak na majetek zástavního dlužníka, tak na

majetek dlužníka osobního, se Nejvyšší soud - z hlediska práv zástavního

věřitele v obou konkursech - podrobně vyslovil v rozsudku uveřejněném pod

číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v něm vysvětlil /

odkazuje i na R 27/2003/, že z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení

zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím

zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka

zástavy). V rozsudku uveřejněném pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek dále Nejvyšší soud poukázal (ve spojení s rozhodnutím uveřejněným

pod číslem 9/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na možná rizika

vzešlá z toho, že konkurs na majetek osobního dlužníka bude prohlášen později,

než konkurs na majetek zástavního dlužníka.

V takto ustaveném judikatorním rámci nelze pominout, že rozhodující roli při

úvahách odvolacího soudu sehrál jeho úsudek o shodných tvrzeních dovolatelky a

prvního žalovaného co do vzniku a obsahu dohody z 9. července 1999.

V obecné poloze - bez jakékoli prejudice ve vztahu k reáliím tohoto sporu -

neshledává Nejvyšší soud překážku, jež by správcům konkursních podstat osobního

dlužníka a zástavního dlužníka bránila uzavřít platnou (prospěchem obou

konkursních podstat motivovanou) dohodu o tom, že zástava bude zpeněžena v

konkursní podstatě zástavního dlužníka, ač by ke zpeněžení (v souladu s

ustálenou rozhodovací praxí soudů) měl jinak přistoupit správce konkursní

podstaty dlužníka osobního.

Ospravedlnitelným důvodem takového kroku může být například situace, kdy

konkurs na majetek osobního dlužníka je prohlášen a nárok v režimu § 27 odst. 5

ZKV vůči konkursní podstatě zástavního dlužníka je uplatněn v době, kdy správce

konkursní podstaty zástavního dlužníka již organizačně zajistil možnost

výhodného zpeněžení zástavy ve svém konkursu. Ekonomický přínos takové dohody

pro obě konkursní podstaty může spočívat i v tom, že bude-li zástava zpeněžena

jako součást souboru věcí (na které by konkursní podstata osobního dlužníka

postupem dle § 27 odst. 5 ZKV nedosáhla), zvýší se tím celková výtěžnost

zpeněžení. U takových dohod je významný klíč, podle kterého se správci

konkursních podstat dohodnou na rozdělení výtěžku zpeněžení (mělo by se tak

zásadně stát způsobem, který není v rozporu s pravidly uspokojení konkursních

věřitelů ustavenými zákonem o konkursu a vyrovnání).

Z hlediska právního rámce, v němž se pohybovali účastnící dohody z 9. července

1999 (šlo o podobu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna

2000), lze nepochybně zvažovat i tehdejší neujasněnost výkladu co do posouzení

otázky, která konkursní podstata má při zpeněžení zastaveného majetku přednost,

jakož i to, že zástavním věřitelům se podle tehdejší úpravy mělo dostat na

uspokojení jejich zajištěných pohledávek v konkursu zásadně 100 % výtěžku

zpeněžení zástavy (§ 28 ZKV v rozhodném znění), lhostejno, zda v konkursní

podstatě zástavního dlužníka nebo dlužníka osobního, kdežto od 1. května 2000

zkresluje míru jejich uspokojení ze zástavy sedmdesátiprocentní klauzule

zakotvená v § 28 odst. 4 ZKV (míra uspokojení v obou konkursech není v konečném

výsledku stejná vzhledem k tomu, jak se nakládá se zbývajícími 30 %).

Kdyby dohoda určovala příslušnost konkrétního majetku k té které konkursní

podstatě smluvních stran, pak by bylo logické ji interpretovat tak, že

odstranila střet soupisů a že po platném uzavření dohody příslušelo právo

nakládat s majetkem v dohodě označeným správci té konkursní podstaty, do které

byl majetek dohodou přikázán.

Dovolatelce je nicméně nutno dát za pravdu, namítá-li (v mezích dovolacího

důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že závěr, podle kterého nemá na

požadovaném určení naléhavý právní zájem vzhledem k obsahu dohody z 9. července

1999, nebyl přijat procesně regulérním způsobem.

To, zda žalobce má naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80

písm. c/ o. s. ř., zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154

odst. 1 o. s. ř.). Takový závěr může přijmout na základě výsledků provedeného

dokazování (na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu věci). Závěr,

že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, však soud nemůže

učinit na základě listin, kterými v řízení neprovedl důkaz.

Nebylo-li v řízení vůbec prováděno dokazování, lze závěr, že žalobce nemá

naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přijmout jen na základě žalobních

tvrzení (s tím, že nejsou způsobilá osvědčit naléhavý právní zájem žalobce)

nebo na základě shodných skutkových tvrzení sporných stran.

Pro odvolací soud byla určující údajně shodná (nesporná) tvrzení dovolatelky a

prvního žalovaného o dohodě z 9. července 1999. Žalobkyně ovšem - jak

reprodukováno výše - v řízení od počátku tvrdí, že dohoda z 9. července 1999 je

neplatná a dále, že jejím obsahem nedoznal změn soupis majetku konkursní

podstaty úpadkyně ze 4. května 1999 (že účinky tohoto soupisu i po uzavření

dohody trvaly).

V tomto ohledu jsou účastníci od počátku řízení ve skutkové i právní rovině ve

sporu.

Závěr, že obsah dohody z 9. července 1999 vylučuje naléhavý právní zájem

dovolatelky na požadovaném určení, by za této situace mohl obstát jen při

současném právním závěru, že jde o dohodu platnou a při skutkovém a právním

závěru o tom, že se týkala sporných nemovitostí, že jejím obsahem byl v

příslušné části nahrazen soupis majetku konkursní podstaty úpadkyně ze 4.

května 1999 a že po platném uzavření dohody příslušelo právo nakládat se

spornými nemovitostmi jen prvnímu žalovanému.

Takový závěr ovšem odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) nepřijal ani

přijmout nemohl, neboť by předtím musel alespoň touto dohodou provést důkaz (ve

věci se však podle obsahu spisu nedokazovalo vůbec).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), napadený rozsudek pro tuto vadu zrušil; jelikož důvody, pro které byl

zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,

zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Další rozhodnutí o věci samé lze přijmout nejdříve poté, co bude provedeno

dokazování těmi listinami, které účastníci řízení soudům dříve nabízeli.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)

závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu