NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 776/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
dlužníka R. S., o návrhu věřitelky P. P., s. r. o., na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 K 30/2002,
o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března
2004, č. j. 1 Ko 47/2003-60, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č.
j. 1 Ko 47/2003-60, se v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o nákladech
odvolacího řízení a proti potvrzujícímu výroku co do té jeho části, kterou
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2004, č. j. 1 Ko
47/2003 60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. ledna 2003, č. j. 39 K 30/2002-43,
zamítl návrh věřitelky P. P., s. r. o. na prohlášení konkursu na majetek
dlužníka R. S. (bod I. výroku) a navrhující věřitelce uložil zaplatit
dlužníkovi na náhradě nákladů řízení částku 6.350,- Kč (bod II. výroku). Soud
prvního stupně odůvodnil výrok ve věci samé tím, že pohledávka navrhující
věřitelky zůstala nedoložená, jelikož dlužník namítá, že došlo k zániku
pohledávky započtením (dříve, než ji měla v důsledku postoupení nabýt
navrhující věřitelka), k čemuž by bylo nutné provádět dokazování, ke kterému
není konkursní soud povolán.
K odvolání navrhující věřitelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23.
března 2004, č. j. 1 Ko 47/2003-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se
závěrem soudu prvního stupně, že navrhující věřitelka nedoložila svou aktivní
věcnou legitimaci, leč z jiných důvodů.
Konkrétně odvolací soud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 7.
prosince 1999, uzavřená mezi Pramenem Ostrava, státním podnikem jako
postupitelem a navrhující věřitelkou jako postupnicí (dále též jen „postupní
smlouva“), je ve vztahu k dlužníkům (manželům Sovákovým) natolik neurčitá, že
je v této části absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Potud odvolací soud poukázal na
nedostatečnou specifikaci postupované pohledávky, s tím, že ta byla v příloze
postupní smlouvy vůči manželům S. konkretizována pouze částkou (82.926,50 Kč)
a neoznačeným rozsudkem, který by měl být v právní moci. Kromě dlužné částky
tak nelze zjistit, na jakých konkrétních právních skutečnostech se převáděná
pohledávka zakládá, kdy vznikla atd. Pohledávka tedy nebyla „dostatečně určena
takovým způsobem nevzbuzujícím pochybnost o její identifikovatelnosti a
zaměnitelnosti s případnými jinými pohledávkami mezi týmiž účastníky“, přičemž
tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Z obsahu postupní smlouvy nelze
v žádném případě dovodit, že by jejím předmětem měla být pohledávka (nebo její
část) vůči manželům S. vyplývající z usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne
14. prosince 1998, č. j. 11 C 179/98-33, jímž byl schválen smír (Podle tohoto
smíru se manželé S. zavázali zaplatit pozdějšímu postupiteli společně a
nerozdílně částku 266.332,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení od 6. května
1997 do zaplacení, v pravidelných měsíčních splátkách po 23.000,- Kč, přičemž
první splátka měla být uhrazena do 31. ledna 1999 a další splátky vždy
posledního dne každého následujícího měsíce, až do úplného zaplacení dluhu, pod
ztrátou výhody splátek. Dále se manželé S. zavázali zaplatit pozdějšímu
postupiteli do 31. ledna 1999 na náhradě nákladů řízení částku 23.453,20 Kč).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka včasné dovolání, s
tím, že je napadá v celém výroku ve všech jeho bodech; přípustnost dovolání
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí, že podstatu napadeného
rozhodnutí tvoří názor odvolacího soudu, že jí nesvědčí pohledávka vůči
dlužníku, postupní smlouva není určitým právním úkonem a proto je (podle § 37
odst. 1 obč. zák.) absolutně neplatná. Tuto skutečnost dovodil odvolací soud
(odkazuje zároveň na ustanovení § 524 obč. zák.) z toho, že postupovaná
pohledávka je v příloze postupní smlouvy specifikována pouze částkou (82.926,50
Kč) a poznámkou „rozsudek v PM“. Aplikace ustanovení § 524 a násl. obč. zák.
týkající se postoupení pohledávky na daný případ však nebyla správná. V článku
II. postupní smlouvy je totiž výslovně uvedeno, že z protokolu o průběhu
veřejné dražby ze dne 7. prosince 1999 plyne, že se postupník stal na základě
dražby organizované likvidátorem P. O., státního podniku „v likvidaci“, dne 7.
prosince 1999 podle § 47b odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění
vydražitelem pohledávek uvedených v příloze č. I. této smlouvy. Z daného
ustanovení je tedy podle dovolatelky zřejmé, že se stala vlastnicí pohledávky
nikoli na základě právního úkonu postoupení pohledávky, nýbrž ze zákona;
vlastnické právo k pohledávce na ni přešlo podle § 30 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách. Na tento přechod pak nelze použít ustanovení § 524 a násl.
obč. zák. upravující postoupení pohledávek na základě smlouvy a nemusí tak být
splněny ani požadavky kladené právní úpravou na náležitosti smlouvy o
postoupení pohledávky. Potud dovolatelka odkazuje též na článek Eliáš, K.:
Postoupení pohledávky, uveřejněný v časopise Podnikatel a právo č. 5, ročník
2001. Z uvedeného pak dovolatelka dovozuje, že odvolací soud aplikoval
nesprávný právní předpis a požadoval splnění náležitostí, které zákon neukládá.
Specifikace pohledávky je podle dovolatelky dána již samotným protokolem o
průběhu veřejné dražby; dovolatelka má nicméně za to, že pohledávka je
dostatečně specifikována i v příloze postupní smlouvy. V této příloze je totiž
obsažen i další údaj, který odvolací soud nehodnotil a pominul, a to číslo
spisu „2078“. Příloha tedy odkazuje co do specifikace postupované pohledávky i
na postupitelův spis, pohledávky se týkající. Mezi účastníky je tak dostatečně
zřejmé, která pohledávka se převádí. Z přílohy je rovněž zřejmé, že má jít o
pohledávku zajištěnou pravomocným rozhodnutím (bez ohledu na chybný údaj o
rozsudku namísto správného usnesení). V kombinaci všech těchto skutečností lze
podle dovolatelky výkladem zjistit, že jde právě o konkrétní pohledávku. Na
základě specifikace pohledávky identifikací dlužníka a dlužné částky by podle
dovolatelky bylo možné vést i výkon rozhodnutí nebo pohledávku zažalovat. Na
podporu svého názoru dovolatelka argumentuje i tím, že advokátní kancelář
jejího zástupce zastupovala P. P. s. p. v likvidaci i P. s. p. v likvidaci, na
něž byly převedeny pohledávky z řady státních podniků v hodnotě řádově 1 mld.
Kč, přičemž žádný soud neshledal nedostatky ve specifikaci převáděných
pohledávek, provedené shodně jako v tomto případě (tj. určením čísla spisu,
označením dlužníka a výší dlužných částek). Podle dovolatelky ani v díle
Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 7.
vydání, Praha, C. H. Beck 2002, str. 631, není uveden právní důvod převáděné
pohledávky jako nezbytná náležitost smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž
pouze jako náležitost možná. Obdobně ani ustanovení § 524 obč. zák.
nepředepisuje jako obligatorní podmínku platnosti smlouvy o postoupení
pohledávky vymezení důvodu pohledávky. Dovolatelka poukazuje i na to, že v
obchodních závazkových vztazích není uvedení právního důvodu obligatorně
podmínkou platnosti právního úkonu a jako příklad uvádí institut uznání závazku
podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu
dovoláním „v celém výroku ve všech jeho bodech“, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost
dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího
odmítl.
Dále Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku
usnesení odvolacího soudu ve věci samé. K tomu již v usnesení uveřejněném pod
číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro
posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není
rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně,
zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně odlišně. V posuzované věci odvolací soud sice usnesení soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé formálně potvrdil (dle § 219 o. s. ř.),
po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož
určení jde, posoudil jinak. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí výlučně
na závěru, že navrhující věřitelka svou pohledávku vůči dlužníku nedoložila.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že zůstalo sporným, zda pohledávka ještě před
postoupením na navrhující věřitelku nezanikla započtením. Odvolací soud se
oproti tomu vlastní existencí pohledávky nezabýval a své rozhodnutí založil na
závěru, že právní úkon, se kterým zákon spojuje převod pohledávky na navrhující
věřitelku (postupní smlouva), je absolutně neplatný, takže k převodu
pohledávky nedošlo. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu ve věci
samé je tedy přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto dále zabýval argumenty snesenými
dovolatelkou na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Výhrady, které dovolatelka uplatňuje proti aplikaci ustanovení § 524 a násl.
obč. zák., se zřetelem k obsahu článku II. postupní smlouvy (z nějž má plynout,
že pohledávky nenabyla smluvně, nýbrž je vydražila), z obsahového hlediska
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nevystihují, stejně jako
tvrzení, že odvolací soud pominul údaj, který postupovanou pohledávku rovněž
identifikoval (číslo spisu „2078“).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu
shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však platí, že je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod
přitom vystihuje i námitka, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jíž lze
podřadit i tvrzení dovolatelky, že mělo být přihlédnuto k obsahu článku II.
postupní smlouvy a že při identifikaci pohledávky neměl být pominut údaj o
čísle spisu.
Článek II. postupní smlouvy obsahuje následující text:
„Jak vyplývá z protokolu o průběhu veřejné dražby ze dne 7. prosince 1999,
postupník se stal na základě dražby organizované likvidátorem P. O., státní
podnik v likvidaci dne 7. prosince 1999, podle § 47b odst. 3 zákona č. 92/1991
Sb. v platném znění, vydražitelem pohledávek uvedených v čl. I. této smlouvy.
Podle výsledku shora uvedené dražby se postupník zavázal zaplatit za vydražené
pohledávky úplatu ve výši 181.605,- Kč.“
Podle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění účinném k 7. prosinci 1999 (tj. ve znění zákonů
č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993
Sb., č. 306/1993 Sb., a č. 224/1994 Sb.), při likvidaci organizací uvedených v
§ 1 zpeněží likvidátor majetek prodejem věcí v dražbě. Jiným způsobem může
likvidátor postupovat jenom se souhlasem ministerstva (odstavec 1). Do doby
přijetí zvláštního zákona se na veřejné dražby použijí přiměřeně ustanovení
zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na
jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li
tento zákon jinak (odstavec 2). Dražbu podle odstavce 1 organizuje likvidátor,
který také jmenuje licitátora (odstavec 3). Podmínky veřejné dražby musí
likvidátor veřejně vyhlásit formou dražebního řádu zároveň s vyvěšením karty
provozní jednotky nejméně 30 dnů před termínem dražby (odstavec 4).
O právní povaze veřejné dražby, uskutečněné při privatizaci státního majetku
podle zákona č. 427/1990 Sb. (přiměřeně uplatnitelného i při veřejné dražbě
majetku podléhajícího režimu zákona č. 92/1991 Sb.) před přijetím zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném
pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že veřejná dražba
je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým
procesem uzavření smlouvy. Při takové dražbě činí licitátor nabídku věci k
prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky
účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna
vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se
tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení
akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy završuje.
Tím, že odvolací soud obsah článku II. postupní smlouvy pominul, ponechal
stranou rozhodnou skutečnost, jež vyšla za řízení najevo, neboť skutkové
zjištění, že navrhující věřitelka pohledávku vydražila shora popsaným způsobem,
by nutně muselo vést úvahy odvolacího soudu a na ně navazující právní
posouzení věci jiným směrem než k výkladu náležitostí písemné smlouvy o
postoupení pohledávky.
Spojuje-li dovolatelka obsah článku II. postupní smlouvy se závěrem o nutnosti
aplikace ustanovení § 30 zákona o veřejných dražbách, jde naopak o argumentaci
nepřiléhavou. K dražbě mělo totiž dojít 7. prosince 1999, zákon o veřejných
dražbách byl však přijat až 1. ledna 2000 a nabyl účinnosti 1. května 2000,
přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo způsob nabytí majetku
v dražbě provedené před jeho účinností.
Dovolatelka má dále pravdu tvrdí-li, že příloha postupní smlouvy kromě údajů,
z nichž vyšel odvolací soud, obsahuje u postoupených pohledávek i kolonku
„SPIS“, a u zkoumané pohledávky obsahuje takto kolonka číselný údaj „2078“.
Také tato skutečnost vyšla za řízení najevo a jde o skutečnost rozhodnou
(nepochybně jde o údaj identifikující pohledávku, který nelze ponechat stranou
úvah ústících v závěr o nedostatečné specifikaci pohledávky).
Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině právního posouzení věci.
Ustanovení § 524 obč. zák. určuje (a k 7. prosinci 1999 určovalo), že věřitel
může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému
(odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna
práva s ní spojená (odstavec 2).
Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou
formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v
ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění,
osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo
zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno
zaměnit s pohledávkou jinou (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O. -
Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha,
C. H. Beck 2004, str. 766 a v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) právní úkon musí
být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo
případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah
vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právní úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl
účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak
vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy) svým projevem určitá (a
srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický
účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat
(shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3
Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod
číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem
35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslu úpravy obsažené v § 524 a násl. obč. zák. se pak neprotiví, aby
nezaměnitelná identifikace postupované pohledávky byla provedena i
zprostředkovaně (ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 654/2003 Nejvyšší
soud takto připustil možnost identifikovat postupovanou pohledávku /jen/
odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek,
označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů). Není však pochyb o tom, že
postupovanou pohledávku identifikuje především údaj o osobě dlužníka a předmět
plnění (srov.v právní teorii např. výše cit. dílo a v soudní praxi např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 10, ročník 2004, str. 378).
Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn.
20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003,
pod pořadovým číslem 165, zvláštní požadavky se nekladou ani na identifikaci
pohledávky, pro kterou si postupitel již dříve (obdobně jako tomu mělo být se
soudním smírem v této věci) opatřil exekuční titul (s tím, že takovou
pohledávku lze identifikovat i uvedením právní skutečnosti, na níž je
založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi; vždy však tak, aby
nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným). V
rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, pak Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil i závěr, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky
ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní
důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace
postupované pohledávky (podstatné je, že účastníci ve smlouvě o postoupení
pohledávky vymezili postupovanou pohledávku dostatečně určitě jinými údaji).
Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné
pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky
(tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že
postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě
identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu
plnění. Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by postupitel měl v době
postoupení vůči dlužníku jinou peněžitou pohledávku způsobilou záměny s
peněžitou pohledávkou ve výši 82.926,50 Kč, je dovolání opodstatněné i v
mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení (§
242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V návaznosti na dovolatelčin argument četností výskytu obdobně formulovaných
postupních smluv mezi některými (dovolatelkou označenými) státními podniky,
týkajících se pohledávek v hodnotě řádově 1 mld. Kč, Nejvyšší soud poznamenává,
že postupitel ani postupník dbalý svých práv by pohledávku způsobem, kterým
pohledávka označena ve zkoumané postupní smlouvě, identifikovat neměli.
Minimální požadavky kladené na identifikaci postupované pohledávky, by rozhodně
neměly platit jako standard. Obecně platí nepřímá úměra mezi identifikací
postoupené pohledávky a možnostmi jejího účinného vymožení v soudním nebo jiném
řízení. Oč méně údajů identifikujících pohledávku smlouva o postoupení
pohledávky obsahuje, o to více praktických potíží mívá postupník při vymáhání
pohledávky. Typickým příkladem řečeného je posuzovaná postupní smlouva, ve
které je pohledávka označena 4 zcela minimálními údaji (číslem postupitelova
spisu, osobou dlužníka, předmětem plnění a údajem „rozsudek v PM“), z nichž
poslední je ještě chybný (nešlo o rozsudek, ale o usnesení).
Dovolatelka by si v další fázi řízení měla rovněž ujasnit, co vlastně tvrdí a
jaká tvrzení osvědčuje předkládanými listinami. Je-li pravdou (jak se uvádí v
dovolání a jak naznačuje článek II. této postupní smlouvy), že dovolatelka
pohledávky 7. prosince 1999 vydražila ve veřejné dražbě, nemohla je téhož dne
nabýt ještě jednou na základě postupní smlouvy. Není též jasné, proč
dovolatelka za této situace v návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka
i v odvolání sama tvrdila, že její právní předchůdce jí pohledávku postoupil
právě „smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. prosince 1999“ a proč
postupní smlouvu (tvrdí li nyní, že pohledávku pode ní smluvně nenabyla) vůbec
v konkursním řízení předkládala.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu