NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 91/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobců A) Ing. J. L., a B) V. Z., proti žalovaným 1) S. I. a.
s., 2) J. P., a 3) M. K. H., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 837/2000, o dovolání druhého a třetí
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci
ze dne 10. května 2002, č. j. 36 Co 87/2002-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 22 C
837/2000-268, určil, že kupní smlouva uzavřena dne 2. 12. 1999 mezi
prodávajícím prvním žalovaným a kupujícími druhým a třetí žalovanými, na
jejímž základě nabyli druhý a třetí žalovaní do podílového spoluvlastnictví
(každý jednou polovinou) nemovitosti zapsané na LV 2645 pro obec a katastrální
území L. a zde označené jako administrativní budova čp. 335 se stavební
parcelou 1441/1 o výměře 386 m2 (zastavěná plocha, objekt bydlení), pozemky
parcelních čísel 1441/2 o výměře 69 m2 (zahrada), 1445 o výměře 384 m2
(zastavěná plocha, zbořeniště), 1446 o výměře 201 m2 (zastavěná plocha,
zbořeniště), 1447 o výměře 422 m2 (louka), 1451/2 o výměře 152 m2 (ostatní
plocha, manipulační plocha), 1457/9 o výměře 286 m2 (ostatní plocha,
manipulační plocha), 1457/16 o výměře 692 m2 (zahrada) a 1462/1 o výměře 195
m2 (zastavěná plocha, dvůr) – dále jen „nemovitosti“ – za dohodnutou cenu
2,600.000,- Kč, je neplatná (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že
první žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že druhý a
třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náklady
řízení na účet JUDr. M. P. částku 17.550,- Kč (výrok III.) a konečně, že druhý
a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně státu na účet
Okresního soudu v Liberci na nákladech řízení částku 4.800,- Kč (výrok IV.).
K odvolání druhého a třetí žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soud ve výroku I.
potvrdil (první výrok), kdežto ve výrocích II. až IV. jej změnil tak, že
žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech řízení
před okresním soudem 17.550,- Kč (druhý výrok) a České republice 4.800,- Kč
(třetí výrok). Dále žalované zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na
nákladech odvolacího řízení 10.150,- Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti vznesenou druhým a třetí
žalovanými vůči soudci, který věc rozhodoval v prvním stupni a rovněž ve vztahu
k senátu odvolacího soudu. Ve vztahu k soudci, který věc rozhodoval v prvním
stupni považoval odvolací soud námitku podjatosti za nedůvodnou podle § 14
odst. 4 o. s. ř., jelikož se částečně týká procesního postupu soudu prvního
stupně (soudce odmítl tři znalecké posudky zaměřené k ceně převáděné
nemovitosti, což vzbuzuje u odvolatelů pochybnosti o nepodjatosti zejména s
přihlédnutím ke skutečnosti, že nevýhodnost ceny měla být jediným argumentem
žalobců pro vyslovení neplatnosti smlouvy). Jinak měla být důvodem pro
podjatost i skutečnost, že žalobce i první žalovaný, kteří v řízení vystupují
se stejným „procesním záměrem“, jsou z Liberce, stejně jako předmětná
nemovitost. Tato později uvedená námitka, vznesená proti oběma soudům, však
podle odvolacího soudu není způsobilou námitkou podjatosti ve smyslu § 14 odst.
1 o. s. ř.; ta by se musela vztahovat buď k projednávané věci (dané žalobou)
nebo k účastníkům řízení či k jejich zástupcům. Sama skutečnost, že nemovitost,
o niž v řízení jde, se nachází v místě sídla soudu, který o věci rozhoduje,
nelze podřadit pod žádnou z vyjmenovaných hypotéz posledně označené normy,
uzavřel odvolací soud. Žalovaní byli okresním soudem podle § 43 odst. 1 o. s.
ř. poučeni o potřebě upřesnění námitky podjatosti, tato výzva však zůstala
bezvýsledná. Odvolací soud se proto dále zabýval již jen přezkumem rozhodnutí
ve věci samé.
Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní
smlouva byla úkonem sloužícím k zajištění půjčky člena představenstva prvního
žalovaného K. Č. Jejím záměrem bylo vytvořit záruky na půjčku poskytnutou
společnosti K. Č. M. C. s. r. o. Okresní soud podle odvolacího soudu správně
hodnotil smlouvu o půjčce a smlouvu kupní, uzavřené ve stejný den, z hlediska
jejich časové i obsahové provázanosti. Ujednání v čl. III. smlouvy o půjčce,
podle kterého v případě řádného splácení půjčky druhý a třetí žalovaní odstoupí
od kupní smlouvy s prvním žalovaným, je nutno vyložit – vzhledem k ustanovení §
196a odst. 4 obch. zák. – jako zajišťování pohledávky věřitelů (druhého a třetí
žalovaných) prodejem části majetku prvního žalovaného. Zajištění pohledávky
druhého a třetí žalovaných bylo se zřetelem k ustanovení § 196a obch. zák.
rovněž sjednáno neplatně.
Naopak skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány za cenu výrazně nižší,
než byla tržní cena k 2. 12. 1999, podle názoru odvolacího soudu sama o sobě
nemůže vést k závěru o neplatnosti úkonu pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem okresního soudu, že ohledně
rozdílného časového a slovního vyjádření kupní ceny ve smlouvě není dán rozpor
způsobující neplatnost úkonu. Za správný lze podle něj považovat výklad, že
sjednanou cenou byla částka 2,600.000,- Kč; jiný výklad není možný ani
vzhledem k dříve přijatému závěru, že smlouva kupní zastírala zajištění půjčky
poskytnuté právě ve výši 2,600.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní včasné
dovolání (napadajíce jej výslovně v plném rozsahu), v němž namítají, že soud
prvního stupně ani soud odvolací nerozhodl o námitce podjatosti, kterou podali
současně s odvoláním, že odvolací soud nepostoupil věc k rozhodnutí o otázce
své podjatosti nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a že odvolací soud o
námitce podjatosti nerozhodl a zabýval se toliko přezkumem ve věci samé.
Dovolatelé rovněž namítají, že oba soudy kupní smlouvu posoudily jako
neplatnou v rozporu s hmotným právem, majíce za to, že šlo simulovaný právní
úkon, když smluvní strany měly na mysli zajišťovací převod práva. Pokud soudy
dospěly k závěru, že místo kupní smlouvy šlo o zajišťovací převod práva, měly
řešit otázku, zda tento převod je platný či nikoli a z jakého důvodu.
V návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s.
ř. spatřují dovolatelé otázku zásadního právního významu v tom, že nebylo
rozhodnuto o námitce podjatosti a v tom, že nebylo rozhodnuto o platnosti
zajišťovacího úkonu, který podle názoru soudů prvního stupně a odvolacího kupní
smlouva simulovala. Otázka platnosti kupní smlouvy pak podle nich byla řešena v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se na prvním místě zabýval otázkou, zda je
dovolání přípustné, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu
dovoláním v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání
je přípustné proti druhému až čtvrtému výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač součástí rozsudku,
mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá (jak se
správně podává z poučení odvolacího soudu) žádné z ustanovení občanského
soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být dána jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
c) o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelé odkazují, je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
odvolacího soudu, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, tj. zejména
řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č.
132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod odchýlit se ani v
projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s
tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm.
a) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (shodně uzavřel i
Ústavní soud v usnesení ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, může
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že
konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o
rozpor s hmotným právem tu nejde.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaké mají
účastníci podle příslušeného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci
práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také
správně vyložen, popř. správně aplikován.
V posuzovaném smyslu dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, která
by měla nezbytný judikatorní přesah, nepředkládá.
Otázka (ne)platnosti kupní smlouvy je otázkou konkrétního posouzení podle
individuálních okolností daného případu a nemá proto obecný význam. Dovolatel
rovněž neuvádí, v čem posoudil odvolací soud předmětnou smlouvu v rozporu s
hmotným právem, tj. s kterým konkrétním zákonným ustanovením je právní
posouzení odvolacího soudu v rozporu.
K výtce dovolatelů, že soudy nezkoumaly platnost simulovaného právního úkonu
(zajišťovacího převodu práva dle ustanovení § 553 obč. zák.), Nejvyšší soud
uvádí, že soudy obou stupňů ohledně závěru o neplatnosti zkoumané smlouvy
odkazovaly na ustanovení § 196a obch. zák., přičemž odvolací soud výslovně
uzavřel, že zajištění pohledávky druhého a třetí žalovaných bylo se zřetelem k
ustanovení § 196a obch. zák. rovněž sjednáno neplatně. Závěr, že rozpor s
ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost sjednaného
zajištění, přitom Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 7. května
2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročník 2003, pod číslem 103 (jenž obstál i v rovině ústavního přezkumu) a
napadené rozhodnutí je s tímto závěrem v souladu.
Pokud jde o druhou námitku dovolatelů, že odvolací soud nerozhodl o námitce
podjatosti, popř. nepostoupil tuto otázku k rozhodnutí nadřízenému soudu, je
tato námitka v daném případě irelevantní.
Z obsahového hlediska toto tvrzení dovolatelů vystihuje zmatečnostní vadu
řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím
důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo
496/2005).
Pro úplnost zbývá dodat, že námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně se
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval s negativním závěrem a
okolnost, že o námitce podjatosti vznesené vůči odvolacímu soudu nerozhodl
nadřízený soud by i v případě přípustného dovolání měla vliv na výsledek
dovolacího řízení, jen kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o věci v
odvolacím řízení vskutku rozhodovali vyloučení soudci.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není a proto je Nejvyšší
soud - aniž ve věci jednal (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. - odmítl (§ 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že u žalobců žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Vyjádřením prvního žalovaného k dovolání a náklady, jež tomuto žalovanému v
souvislosti s tím v dovolacím řízení vznikly, se Nejvyšší soud nezabýval,
jelikož ten by se (coby nerozlučný společník druhého a třetí žalovaných
sdílející jejich procesní neúspěch v dovolacím řízení) stal účastníkem
dovolacího řízení, jen kdyby dovolání bylo shledáno přípustným.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2006
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu