3 Ads 224/2023- 47 - text
3 Ads 224/2023 - 50
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkařská 2416/2f, Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti opravnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 6 A 78/2023-83,
I. Opravné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 6 A 78/2023 - 83, se zrušuje.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobce požádal dne 17. 10. 2022 žalovanou o zvýšení svého starobního důchodu za vychované dítě za dobu od 1. 1. 2023 ve smyslu § 34a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná ve věci v zákonné lhůtě nerozhodla. Žalobce požádal dne 7. 4. 2023 Ministerstvo práce a sociálních věcí jako nadřízený správní orgán žalované (dále jen „ministerstvo“) o uplatnění opatření proti nečinnosti žalované ve smyslu § 80 odst. 1 správního řádu. Ministerstvo o jeho žádosti v zákonné lhůtě rovněž nerozhodlo.
[2] Žalobce se žalobou podanou dne 12. 5. 2023 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalované spočívající v tom, že nevydala rozhodnutí o výše uvedené žádosti. Podáním doručeným městskému soudu dne 3. 8. 2023 vzal žalobce žalobu zpět, neboť žalovaná v předmětné věci dne 1. 8. 2023 rozhodla. Zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.
[3] Městský soud výrokem I. svého usnesení ze dne 23. 8. 2023, č. j. 6 A 78/2023 71 (dále jen „původní usnesení“) řízení o žalobě zastavil a výrokem II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 342 Kč, a to za tři úkony právní služby po 3 100 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a dále náhradu hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Tuto částku pak navýšil o DPH a připočetl 1 000 Kč jako náhradu za soudní poplatek zaplacený žalobcem.
[4] Dne 21. 9. 2023 vydal městský soud opravné usnesení pod č. j. 6 A 78/2023 83, kterým opravil výrok II. původního usnesení (dále jen „opravné usnesení“) a žalované nově stanovil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 719 Kč. V jeho odůvodnění uvedl, že při vyhotovení původního usnesení došlo ke dvěma zjevným nesprávnostem (při stanovení odměny advokáta a při vyměření soudního poplatku). V první řadě se odměna advokáta v dané věci počítá z tarifní hodnoty 5 000 Kč a výše odměny za jeden úkon právní služby činí 1 000 Kč, a to ve smyslu § 9 odst. 2 advokátního tarifu, neboť projednávaný případ věcně spadá do výčtu uvedeného v tomto ustanovení.
[5] Dále poukázal na závěr rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4 Ans 11/2013 25 (dále jen „rozsudek sp. zn. 4 Ans 11/2013“), z něhož vyplývá, že osvobození od soudních poplatků se podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vztahuje na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním. Žalovaná tak nebyla soudní poplatek ve zbylé výši 1 000 Kč povinna hradit a celý poplatek měl být vrácen žalobci podle § 10 odst. 1 věta prvá zákona o soudních poplatcích. Městský soud uzavřel, že o zaplaceném soudním poplatku bude pojednáno samostatným usnesením. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl opravné usnesení kasační stížností, jejíž důvod ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. explicitně neoznačil, podle obsahu podání však uplatnil důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně nesprávné posouzení procesní právní otázky.
[7] V textu obsáhlé kasační stížnosti v prvé řadě upozorňuje, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 123, publ. pod č. 1177/2007 (dále jen „rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006“), je kasační stížnost proti opravnému usnesení, jež se dotýká výše náhrady nákladů, přípustná, neboť předmětem posouzení je správnost provedené opravy, nikoli samotný výrok o nákladech řízení. Stěžovatel má za to, že podmínky pro provedení opravy nákladového výroku původního usnesení splněny nebyly. Zjevnou nesprávností ve smyslu § 54 odst. 4 s. ř. s. totiž může být jen písařská či početní chyba nebo nesprávnost, jež je zřejmá, a nikoli jakékoli pochybení v rozhodnutí soudu, které nelze odstranit opravnými prostředky. Má-li zjevnost nesprávnosti vyplývat především z nesouladu výroku s odůvodněním rozhodnutí, pak je třeba zdůraznit, že v projednávané věci byl výrok původního usnesení zcela v souladu s jeho odůvodněním.
[8] Stěžovatel nadto tvrdí, že uvedenou nesprávnost vůbec nelze kvalifikovat jako zjevnou. Má za to, že odkaz na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2020, č. j. 6 Ads 209/2019 62, publ. pod č. 4115/2021 Sb. NSS (dále jen „usnesení sp. zn. 6 Ads 209/2019“), který městský soud v opravném usnesení použil, je nepřiléhavý, neboť se vztahuje ke skutkově odlišné věci. Nejvyšší správní soud v něm rozhodoval o ústavnosti mimosmluvní odměny advokáta ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení. Rovněž šlo o řízení o kasační stížnosti navazující na řízení o žalobě proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nikoli o žalobu na ochranu proti nečinnosti. Podle stěžovatele lze § 9 odst. 2 advokátního tarifu uplatnit pouze v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí, nikoli u jiného žalobního typu, neboť z výslovného znění ustanovení vyplývá jeho aplikovatelnost na řízení „ve věcech nároků fyzických osob v daných oblastech.“ V projednávané věci je proto třeba určit tarifní hodnotu pro účely výpočtu odměny za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že opravným usnesením nedošlo k nahrazení výroku výrokem zcela odlišným, ani ke změně meritorního posouzení věci, ani k založení nových práv a povinností, nýbrž k záměně aplikovaného ustanovení právního předpisu. Má tak za to, že do okruhu věcí vymezených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu náleží i žaloby na ochranu proti nečinnosti. Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
[10] V replice k vyjádření žalované stěžovatel tvrdí, že městský soud vydal opravné usnesení na základě návrhu žalované ze dne 7. 9. 2023, jehož obsah prakticky beze změny převzal. S tímto návrhem přitom stěžovatel nebyl seznámen. Ve vztahu k ostatním námitkám zopakoval argumentaci uvedenou v kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupenou advokátem. Kasační stížnost je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a to s ohledem na rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006, podle nějž „[p]roti opravnému usnesení podle § 54 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná, a to i v případě, že byl opravován výrok o náhradě nákladů řízení; předmětem přezkumu však je pouze splnění podmínek pro provedení opravy.“ Nejvyšší správní soud poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] Podle § 54 odst. 4 s. ř. s. „[p]ředseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“
[13] Stěžovatel namítá, že opravné usnesení je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na svou judikaturu, podle níž „[z]a zjevnou nesprávnost (ve smyslu § 54 odst. 4 s. ř. s.) může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí,“ (srov. rozsudek ze dne 3. 11. 2011, č. j. 4 Ads 139/2011 400). Rovněž považuje za vhodné upozornit, že „institut opravy zjevných nesprávností nemůže být vykládán tak, že by umožňoval napravit jakékoliv pochybení v rozhodnutí soudu, a to ani v situaci, kdy domnělé pochybení nelze odstranit prostřednictvím opravných prostředků,“ (srov. rozsudek sp. zn. 4 Ans 3/2006).
[14] V projednávané věci městský soud dospěl bez dalšího k závěru, že původní usnesení obsahuje zjevnou nesprávnost. Z toho důvodu opravil výrok II. původního usnesení, neboť měl za to, že nesprávně aplikoval § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu namísto § 9 odst. 2 advokátního tarifu (a rovněž chybně vyměřil soudní poplatek). Nejvyšší správní soud však názor městského soudu, podle něhož byly dány podmínky k opravě zjevné chyby, nesdílí, neboť výrok II. původního usnesení je zcela v souladu s jeho odůvodněním v odst. [9] a nevykazuje ani jiné formální vady. Postup městského soudu tak s ohledem na nadepsanou judikaturu nebyl v souladu s § 54 odst. 4 s. ř. s. Jedná se o zjevnou vadu napadeného usnesení, u níž zbývá posoudit, zda mohla mít i materiálně vliv na jeho zákonnost. Pro posouzení této podmínky je stěžejní určit, jaká pravidla se na výpočet výše odměny stěžovateli vztahují.
[15] Při právním hodnocení výše přiznané náhrady nákladů řízení v původním usnesení vycházel městský soud z ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Svůj názor však v opravném usnesení přehodnotil s ohledem na znění § 9 odst. 2 advokátního tarifu a závěry usnesení sp. zn. 6 Ads 209/2019, aniž by výslovně uvedl, proč k této změně přistoupil. Ve vztahu k otázce uhrazení zaplaceného soudního poplatku odkázal na rozsudek sp. zn. 4 Ans 11/2013, podle nějž je v daném řízení stěžovatel od povinnosti platit soudní poplatek osvobozen.
[16] Na úvod své úvahy považuje Nejvyšší správní soud za vhodné upozornit, že rozšířený senát v rozsudku sp. zn. 4 Ans 11/2013 rozlišil pojem věc podle soudního řádu správního a podle zákona o soudních poplatcích. V případě pojmu věc uvedeného v soudním řádu správním je dle jeho názoru nutné zaujmout restriktivní výklad, a to s ohledem na znění a účel § 31 odst. 2 s. ř. s., který zakotvuje výjimku ze zásady senátního rozhodování ve správním soudnictví, na jejímž základě ve vyjmenovaných řízeních rozhodují specializovaní samosoudci (srov. odst. [12] rozsudku). Zdejší soud ve své judikatuře (srov. rozsudky ze dne 28. 12. 2011, č. j. 7 Ans 9/2011 106, a ze dne 22. 11. 2011, č. j. 1 Ans 10/2011 86, odst. [14]) dovodil, že řízení ve věcech uvedených v tomto okruhu se týkají pouze žalob proti rozhodnutí správního orgánu, nikoli žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo žalob na ochranu před nezákonným zásahem. Judikatura kasačního soudu totiž vychází z premisy, že v případě nečinnostní nebo zásahové žaloby je předmětem řízení nečinnost nebo zásah správního orgánu, nikoliv věc, od níž se nečinnost nebo zásah odvíjí. Opačný přístup, tj. že určující není nečinnost či zásah, by podle této judikatury obecně vylučoval např. projednávání žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v „soukromoprávních věcech“; ty přitom správní soudy běžně projednávají a rozhodují (srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2011, č. j. 1 Ans 10/2011 86, odst. [14]).
[17] V případě intepretace pojmu věc v zákoně o soudních poplatcích je však podle rozšířeného senátu třeba volit výklad adekvátní tomuto zákonu, neboť výklad v soudním řádu správním se se smyslem a účelem § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích míjí. V daném případě totiž není důvod pro to, aby zákonodárce z úpravy věcného osvobození od soudních poplatků vyloučil pouze věci, v nichž je podána žaloba proti rozhodnutí, zatímco zbylé žalobní typy by poplatkové povinnosti podléhaly. Při výkladu pojmu věc tak nelze mechanicky následovat interpretaci použitou v soudním řádu správním (srov. odst. [17] rozsudku sp. zn. 4 Ans 11/2013).
[18] Odpověď na otázku náhrady nákladů řízení pak plyne z § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle níž „[n]estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.“ Podle zdejšího soudu je nutné interpretaci pojmu věc zastávanou rozšířeným senátem použít i v případě výkladu § 60 odst. 1 s. ř. s. V legislativní činnosti platí zásada, že pokud je záměrem zákonodárce označit stejný předmět či stanovit shodné pravidlo, použije k tomu shodného výrazu. Naopak pokud použije jiných slov (výrazů), jde o indikátor, že význam takto použitých odlišných slov má být zpravidla vykládán rovněž odlišně (zásada terminologické jednoty, resp. zákazu synonymického výkladu, blíže srov. Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 53 až 56). To platí především při výkladu různých ustanovení téhož předpisu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2023, č. j. 2 Afs 363/2019 50, odst. [34], publ. pod č. 4517/2023 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy bude v daném případě vykládat pojem věc pro účely náhrady nákladů řízení výhradně na půdorysu soudního řádu správního, aniž by přihlížel k jeho odlišnému výkladu podle zákona o soudních poplatcích.
[19] Pokud jde o výklad vůle zákonodárce zjistitelné zejména z důvodové zprávy k právnímu předpisu, ta se obecnému vymezení pojmu věc ani jeho výkladu v rámci uvedeného právního předpisu nevěnuje. V praxi se však při výkladu tohoto pojmu vychází primárně z ustanovení § 4 odst. 1 s. ř. s., který upravuje pravomoc správních soudů, a věc je tedy definována buď podle předmětu přezkumu, tedy jako „přezkoumání rozhodnutí vydaného v oblasti veřejné správy“ (sem spadá svojí povahou i „přezkum opatření obecné povahy“ podle odstavce 2), anebo typově pro odlišné druhy řízení jako „ochrana proti nečinnosti správního orgánu“ či „ochrana před nezákonným zásahem“. Historický výklad však v uvedeném případě přeci jen hraje určitou roli, neboť zákonodárce pro specifické účely v rámci první skupiny věcí předmět řízení dále diferencoval, a to podle oblasti hmotného práva, jíž se přezkum rozhodnutí dotýká. To se promítlo např. do ustanovení § 7 odst. 3 s. ř. s. upravujícího místní příslušnost soudu nebo do ustanovení § 31 odst. 2 s. ř. s., který stanoví pro vymezený okruh věcí odlišné složení soudu od obecného pravidla, eventuálně též do ustanovení § 60 odst. 2 s. ř. s., kde je zakotveno zvláštní pravidlo o právu na náhradu nákladů řízení, či do § 62 odst. 1 s. ř. s. týkajícího se uspokojení navrhovatele. Uvedená ustanovení přitom navazují např. na ustanovení § 246a o. s. ř. a § 246b o. s. ř., eventuálně též na § 250l o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, tedy na právní úpravu z doby, kdy procesní předpis institut žaloby na ochranu proti nečinnosti a na ochranu proti nezákonnému zásahu vůbec neznal. Z popsaného základního rozdělení věcí pak vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu zmiňovaná v odstavci [16] tohoto rozsudku.
[20] Z uvedeného hlediska je nutno vyložit i ustanovení § 9 odst. 2 advokátního tarifu, jež bylo aplikováno při stanovení výše odměny zástupce stěžovatele v opravném usnesení. Jestliže toto ustanovení uvádí, že „[v]e věcech péče soudu o nezletilé, osvojení, podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, ve věcech opatrovnických a ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění se považuje za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč“, vztahuje se toto pravidlo pouze na věci přezkumu správních rozhodnutí v uvedených oblastech, nikoliv na další typy řízení, kde je předmět řízení definován odlišně.
[21] Předmětem řízení o žalobě v projednávané věci byla ochrana proti nečinnosti správního orgánu, což se projevilo téměř ve všech sférách rozhodovací činnosti městského soudu. Ten o žalobě rozhodoval v senátu (nikoliv samosoudcem, jak by odpovídalo věci důchodové), explicitně vyloučil použití § 62 odst. 1 s. ř. s. (z čehož vyplývá, že i z tohoto hlediska považoval ochranu proti nečinnosti za samostatný předmět řízení) a i náklady řízení pojal původně dle obecného ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu, jenž se vztahuje mimo jiné na věci důchodového pojištění. Tento postup považuje Nejvyšší správní soud za konzistentní a z hlediska zákonnosti mu nelze (s výjimkou předepsané úhrady části soudního poplatku, jež však má svůj původ v nesprávně stanovené poplatkové povinnosti) nic vytknout. Teprve v opravném usnesení městský soud procesní režim věci bez bližšího zdůvodnění rozkolísal, rozhodování o nákladech řízení z něho vytrhl a přizpůsobil jej spíše judikatuře ve věci soudních poplatků, ačkoliv ta na procesy v režimu s. ř. s. nedopadá. Vzhledem k tomu, že důvody takového postupu nejsou z napadeného usnesení zřejmé, nemá Nejvyšší správní soud, co dalšího by k věci dodal.
[22] Lze tak shrnout, že městský soud pochybil, neboť za a) vydal opravné usnesení, ač pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky (nejednalo se o opravu chyby v psaní, počtech či jiné zjevné nesprávnosti, ba nejednalo se v případě výpočtu odměny advokáta dokonce o žádnou nesprávnost), a za b) tato vada měla vliv na zákonnost napadeného usnesení i z materiálního hlediska, neboť výrok II. původního usnesení byl, alespoň v otázce stanovení odměny zástupce stěžovatele, zákonný, zatímco opravený výrok II. je z důvodů výše uvedených nezákonný. IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tak shledal kasační stížnost důvodnou pro nesprávné posouzení procesní právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., proto podle § 110 odst. 2 s. ř. s. napadené usnesení zrušil. Věc však již nevrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť stav v souladu s právem byl nastolen pouhým kasačním výrokem tohoto rozsudku a žádné další řízení, a to ani ohledně nákladů řízení, již u městského soudu probíhat nebude.
[24] Za této situace nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud proto rozhodl i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel měl ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil. Sám požadoval přiznání odměny a náhrady hotových výdajů pro svého zástupce za dva úkony právní služby, a to jednak převzetí věci a přípravu zastoupení, a dále sepis a podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však nepovažuje první z uvedených úkonů vůbec za provedený, neboť i v případě kasační stížnosti proti opravnému usnesení se jednalo stále o tutéž věc – řízení o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu, tedy věc již jednou převzatou. Za sepis a podání kasační stížnosti by pak zástupci stěžovatele náležela odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč včetně DPH (§ 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu a § 13 odst. 4 advokátního tarifu), Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že v projednávaném případě existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je možné náhradu nákladů řízení stěžovateli podle § 60 odst. 8 s. ř. s. nepřiznat.
[25] Tyto důvody spatřuje ve zvláštních okolnostech vydání opravného usnesení. Toto usnesení vydal městský soud poté, co ve věci samé, včetně náhrady nákladů řízení, již jednou rozhodl, přičemž nákladový výrok uvedeným usnesením nepřípustným způsobem změnil. Nutnost podání kasační stížnosti tak byla vyvolána výhradně nesprávným postupem městského soudu a neměla již žádnou návaznost na nečinnost žalované. Ta přitom nebude zbavena své odpovědnosti uhradit stěžovateli náklady řízení o žalobě, neboť jí po právní moci tohoto rozsudku opětovně vznikne povinnost zaplatit mu náklady řízení v původní, pro stěžovatele výrazně výhodnější výši (bude přitom na městském soudu, jak vyřeší otázku předepsané úhrady části soudního poplatku). Za této situace nepovažuje Nejvyšší správní soud za odpovídající smyslu úpravy náhrady nákladů řízení, aby byla žalovaná zatížena již mimo souvislost se svým pochybením dalšími platbami. Nejvyšší správní soud proto podle § 60 odst. 1 a 8 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 9. ledna 2025
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu