I. V řízení o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu, vedeném dle § 10 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, se rozhoduje pouze o právech úspěšného účastníka předcházejícího výběrového řízení na obsazení exekutorského úřadu, vedeného Exekutorskou komorou. Neúspěšnému účastníkovi výběrového řízení právo na jmenování do exekutorského úřadu nevzniklo; proto není účastníkem řízení o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu a nemůže se tak proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení domáhat soudní ochrany.
II. Ministr spravedlnosti je návrhem Exekutorské komory na jmenování konkrétní osoby do obsazovaného exekutorského úřadu, podaným dle § 10 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, vázán; pokud tato osoba splňuje požadavky uvedené v § 9 a § 12 tohoto zákona, je povinen ji do exekutorské funkce jmenovat, a to bez možnosti jakékoli diskrece.
III. Správním orgánem rozhodujícím o návrhu na jmenování exekutora do exekutorského úřadu dle § 10 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, je ministr spravedlnosti, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti.
[11] Před vlastním vypořádáním kasačních námitek je Nejvyšší správní soud nucen upozornit na chybné označení pasivně legitimovaného účastníka řízení městským soudem. Přestože v tomto směru kasační stížnost napadenému rozsudku ničeho nevytýká, v případě, kdy je rozhodnutí krajského (městského) soudu zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, zabývá se dopadem této vady kasační soud ex officio (viz § 109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Městský soud jednal jako s žalovaným s Ministerstvem spravedlnosti, přestože ovšem z exekučního řádu (i ze samotného znění obou správních rozhodnutí) vyplývá, že pravomoc k vydání správních rozhodnutí v obou stupních má ministr spravedlnosti [§ 8 písm. a) a § 10 odst. 1 exekučního řádu, § 152 odst. 2 a § 178 odst. 2 in fine správního řádu]. Ministr spravedlnosti tedy v tomto případě není jen vykonavatelem této pravomoci, ale též jejím nositelem, neboť rozhoduje svým jménem a nikoli jménem orgánu, v jehož čele stojí (jakožto jeho organizační součást). Tímto postupem městský soud zatížil své řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek z tohoto důvodu zrušit. Jako s účastníkem řízení, který má procesní práva a procesní povinnosti, totiž městský soud jednal s někým, s kým podle pravidel, jimiž se řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řídí, být jednáno nemělo (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2019, čj. 9 As 28/2018-37, a ze dne 19. 10. 2021, čj. 3 As 176/2019-59).
[12] Povaha uvedené procesní vady nicméně nevylučuje, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil i ke sporným právním otázkám nastoleným kasační stížností.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na tvrzený odklon od právního názoru vysloveného týmž soudem v usnesení čj. 5 A 48/2016-24, který nebyl dle názoru stěžovatele dostatečně zdůvodněn. V nyní posuzované věci se šestý senát městského soudu zabýval otázkou, zda má neúspěšný uchazeč, který se zúčastnil výběrového řízení na uvolněný exekutorský úřad, postavení účastníka řízení (rovněž) v (následujícím) řízení o návrhu Komory na jmenování úspěšného uchazeče do exekutorského úřadu. Oproti tomu ve stěžovatelem zmiňovaném usnesení pátého senátu čj. 5 A 48/2016-24 městský soud odmítl žalobu stěžovatele proti usnesení (z hlediska dikce exekučního řádu i stavovského předpisu rozhodnutí) prezidia Komory, jímž bylo završeno (předcházející) výběrové řízení, neboť dospěl k závěru, že toto usnesení není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy nepodléhá soudnímu přezkumu; otázkou účastenství neúspěšného uchazeče v následném řízení o návrhu na jmenování úspěšného uchazeče, která představuje ratio decidendi nyní projednávané věci, ani otázkou naplnění práva stěžovatele na rovný přístup k veřejným funkcím, se nezabýval, neboť takové úvahy by byly s ohledem na důvod odmítnutí žaloby nadbytečné. Ačkoli je zřejmé, že mezi tímto usnesením a nyní posuzovaným rozsudkem existuje z věcného hlediska souvislost, okruh soudem posuzovaných otázek, na nichž stojí argumentace rozhodnutí, byl v každém řízení evidentně rozdílný a k judikaturnímu odklonu, tedy popření právního názoru vysloveného ke stejné právní otázce v jiném rozhodnutí soudu, proto stricto sensu nemohlo dojít.
[14] Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že právo na rovný přístup k veřejným funkcím (mezi které lze zařadit též výkon funkce exekutora) není vyčerpáno pouhou možností stěžovatele účastnit se výběrového řízení na tuto funkci. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil například pravomoc správních soudů přezkoumávat proces jmenování státních zástupců, neboť i ten spadá pod ústavou chráněné veřejné subjektivní právo na rovný přístup k této veřejné funkci (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 As 199/2018-71, č. 3840/2019 Sb. NSS, body 17 až 21). Dle Nejvyššího správního soudu lze tyto závěry přiměřeně vztáhnout i na proces jmenování soudních exekutorů. Tento závěr ovšem neznamená, že by byl městský soud v nyní projednávané věci povinen identifikovat konkrétní fázi procesu obsazování exekutorského úřadu ve smyslu označení (jiného) konkrétního aktu, proti kterému se měl stěžovatel bránit, a typu žaloby, kterou měl k soudní ochraně tohoto svého práva užít (a vymezit se případně proti právnímu názoru vyslovenému v odmítavém usnesení pátého senátu tohoto soudu). Pro nyní posuzovanou věc je podstatný závěr, že (i) stěžovatel nebyl (fakticky ani z hlediska splnění zákonných podmínek) účastníkem řízení o návrhu na jmenování, pročež (ii) se nemůže domáhat soudní ochrany proti rozhodnutím v tomto řízení vydaným. Nastoluje-li stěžovatel v této souvislosti otázku možného vzniku denegatio iustitiae, je třeba jej upozornit, že za cestu k ochraně svého práva původně považoval žalobu proti rozhodnutí (usnesení) prezidia Komory o určení uchazeče, který uspěl ve výběrovém řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Stěžovatel přitom nevyužil možnost podat proti odmítavému usnesení městského soudu kasační stížnost, kde mohl být právní názor městského soudu přezkoumán; nevyužil též možnost bránit se proti zmiňovanému usnesení prezidia Komory žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu (byl-li srozuměn s právním názorem městského soudu, že nejde o soudně přezkoumatelné rozhodnutí, trval-li by však i nadále na tom, že právě proti tomuto aktu orgánu komory se měl domáhat soudní ochrany).
[14] Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že právo na rovný přístup k veřejným funkcím (mezi které lze zařadit též výkon funkce exekutora) není vyčerpáno pouhou možností stěžovatele účastnit se výběrového řízení na tuto funkci. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil například pravomoc správních soudů přezkoumávat proces jmenování státních zástupců, neboť i ten spadá pod ústavou chráněné veřejné subjektivní právo na rovný přístup k této veřejné funkci (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 As 199/2018-71, č. 3840/2019 Sb. NSS, body 17 až 21). Dle Nejvyššího správního soudu lze tyto závěry přiměřeně vztáhnout i na proces jmenování soudních exekutorů. Tento závěr ovšem neznamená, že by byl městský soud v nyní projednávané věci povinen identifikovat konkrétní fázi procesu obsazování exekutorského úřadu ve smyslu označení (jiného) konkrétního aktu, proti kterému se měl stěžovatel bránit, a typu žaloby, kterou měl k soudní ochraně tohoto svého práva užít (a vymezit se případně proti právnímu názoru vyslovenému v odmítavém usnesení pátého senátu tohoto soudu). Pro nyní posuzovanou věc je podstatný závěr, že (i) stěžovatel nebyl (fakticky ani z hlediska splnění zákonných podmínek) účastníkem řízení o návrhu na jmenování, pročež (ii) se nemůže domáhat soudní ochrany proti rozhodnutím v tomto řízení vydaným. Nastoluje-li stěžovatel v této souvislosti otázku možného vzniku denegatio iustitiae, je třeba jej upozornit, že za cestu k ochraně svého práva původně považoval žalobu proti rozhodnutí (usnesení) prezidia Komory o určení uchazeče, který uspěl ve výběrovém řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Stěžovatel přitom nevyužil možnost podat proti odmítavému usnesení městského soudu kasační stížnost, kde mohl být právní názor městského soudu přezkoumán; nevyužil též možnost bránit se proti zmiňovanému usnesení prezidia Komory žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu (byl-li srozuměn s právním názorem městského soudu, že nejde o soudně přezkoumatelné rozhodnutí, trval-li by však i nadále na tom, že právě proti tomuto aktu orgánu komory se měl domáhat soudní ochrany).
[15] Pokud jde o samotné posouzení otázky, zda stěžovateli svědčilo postavení účastníka řízení o návrhu na jmenování, zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěry městského soudu uvedenými v bodech 30 až 36 a 38 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v podrobnostech pro stručnost odkázat. Městský soud správně dovodil, že v rámci procesu obsazení exekutorského úřadu probíhají dvě na sebe navazující samostatná řízení, a to jednak výběrové řízení, vedené Komorou, a jednak řízení o návrhu na jmenování, které se odehrává před žalovaným. Lze dodat, že toto rozdělení procesu výběru a jmenování exekutora do exekutorského úřadu odpovídá nejen jasné dikci § 10 exekučního řádu a obsahu stavovského předpisu, ale též rozdělení výkonu veřejné správy mezi orgán zájmové samosprávy (výběr uchazečů) a orgán státní správy (jmenovaní do veřejné funkce); srov. též § 109 odst. 2 exekučního řádu, definující Komoru jako samosprávnou stavovskou organizaci, a § 110 odst. 7 písm. j), svěřující sněmu Komory upravit interním předpisem vyhlašování a organizaci výběrového řízení.
[16] Stěžovateli, jakožto neúspěšnému účastníku výběrového řízení, nevznikl nárok na jmenování do uvolněného exekutorského úřadu, přičemž je to právě tento nárok, který je pro posouzení účastenství v řízení o návrhu na jmenování rozhodný. V řízení o návrhu na jmenování se rozhoduje pouze o právech úspěšného účastníka výběrového řízení, tj. účastníka, kterému vzniklo na základě ukončeného výběrového řízení právo být jmenován do exekutorského úřadu (resp. právo být navržen ke jmenování), přičemž výsledkem tohoto řízení je právě již jen rozhodnutí žalovaného o jmenování navrženého účastníka do funkce exekutora (za předpokladu naplnění zákonem předvídaných okolností uvedených v § 9 a § 12 exekučního řádu). Jde o řízení o žádosti (§ 44 správního řádu), jehož účastníky je nutné (při absenci speciální úpravy) určit podle obecné úpravy správního řízení. Jsou jimi tedy žadatel, tj. Komora, jednající prostřednictvím svého orgánu – prezidia [§ 27 odst. 1 písm. a) správního řádu], a ten, kdo může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech a povinnostech, tj. úspěšný účastník výběrového řízení (§ 27 odst. 2 správního řádu), jak ostatně již správně konstatoval městský soud. Tvrzení stěžovatele, že jeho práva byla v tomto řízení přímo dotčena, neboť žalovaný mohl a měl „zvrátit“ rozhodnutí prezidia Komory o výběru nejúspěšnějšího účastníka, nemá žádnou oporu v zákoně. Z exekučního řádu, ale ani z jiného zákona se nepodává možnost žalovaného věcně přezkoumávat výběrové řízení vedené Komorou; naopak, znění § 10 exekučního řádu jasně nasvědčuje tomu, že žalovaný je návrhem Komory vázán, a že pokud navržený úspěšný účastník výběrového řízení splňuje požadavky stanovené v § 9 a § 12 exekučního řádu, má žalovaný povinnost jej do funkce jmenovat, a to bez jakékoli možnosti diskrece. Na tom nemůže ničeho změnit pouhý fakt, že podle § 16 odst. 3 stavovského předpisu má žalovaný (na rozdíl od prezidia Komory) právo nahlížet do přílohy k protokolu o průběhu výběrového řízení, která obsahuje údaje o počtu bodů přidělených jednotlivým účastníkům členy komise včetně hodnocení (§ 13 odst. 4 stavovského předpisu).
[16] Stěžovateli, jakožto neúspěšnému účastníku výběrového řízení, nevznikl nárok na jmenování do uvolněného exekutorského úřadu, přičemž je to právě tento nárok, který je pro posouzení účastenství v řízení o návrhu na jmenování rozhodný. V řízení o návrhu na jmenování se rozhoduje pouze o právech úspěšného účastníka výběrového řízení, tj. účastníka, kterému vzniklo na základě ukončeného výběrového řízení právo být jmenován do exekutorského úřadu (resp. právo být navržen ke jmenování), přičemž výsledkem tohoto řízení je právě již jen rozhodnutí žalovaného o jmenování navrženého účastníka do funkce exekutora (za předpokladu naplnění zákonem předvídaných okolností uvedených v § 9 a § 12 exekučního řádu). Jde o řízení o žádosti (§ 44 správního řádu), jehož účastníky je nutné (při absenci speciální úpravy) určit podle obecné úpravy správního řízení. Jsou jimi tedy žadatel, tj. Komora, jednající prostřednictvím svého orgánu – prezidia [§ 27 odst. 1 písm. a) správního řádu], a ten, kdo může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech a povinnostech, tj. úspěšný účastník výběrového řízení (§ 27 odst. 2 správního řádu), jak ostatně již správně konstatoval městský soud. Tvrzení stěžovatele, že jeho práva byla v tomto řízení přímo dotčena, neboť žalovaný mohl a měl „zvrátit“ rozhodnutí prezidia Komory o výběru nejúspěšnějšího účastníka, nemá žádnou oporu v zákoně. Z exekučního řádu, ale ani z jiného zákona se nepodává možnost žalovaného věcně přezkoumávat výběrové řízení vedené Komorou; naopak, znění § 10 exekučního řádu jasně nasvědčuje tomu, že žalovaný je návrhem Komory vázán, a že pokud navržený úspěšný účastník výběrového řízení splňuje požadavky stanovené v § 9 a § 12 exekučního řádu, má žalovaný povinnost jej do funkce jmenovat, a to bez jakékoli možnosti diskrece. Na tom nemůže ničeho změnit pouhý fakt, že podle § 16 odst. 3 stavovského předpisu má žalovaný (na rozdíl od prezidia Komory) právo nahlížet do přílohy k protokolu o průběhu výběrového řízení, která obsahuje údaje o počtu bodů přidělených jednotlivým účastníkům členy komise včetně hodnocení (§ 13 odst. 4 stavovského předpisu).
[17] Konečně, Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že se městský soud výslovně nevyjádřil k jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 Ads 316/2016-50; nejde ovšem o chybu, která by měla zakládat nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury totiž platí, že soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví vlastní, ucelený právní názor, který jako celek takovou námitku vyvrací či ukáže-li se v jeho světle jako bezpředmětná (srov. například nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. 26/2009 Sb. ÚS, a rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017-38). Stěžovatel v žalobě odkazoval na rozsudek čj. 10 Ads 316/2016-50 v rámci své argumentace, že rozhodnutí prezidia Komory není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a nemohl se tedy proti němu bránit cestou správní žaloby. Městský soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, že povahou uvedeného rozhodnutí se v daném řízení zabývat nebude, neboť tato otázka není pro nyní projednávanou věc podstatná. Za této situace by bylo nadbytečné, aby výslovně uváděl, že za relevantní nepovažuje ani odkazy na judikaturu, která se k povaze tohoto rozhodnutí vyjadřuje.
[18] Lze tedy uzavřít, že jakkoli je argumentace stěžovatele nedůvodná, z důvodů uvedených v bodě [11] tohoto odůvodnění napadený rozsudek městského soudu z hlediska zákona neobstojí. Nejvyšší správní soud ho proto postupem podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] V průběhu dalšího řízení bude městský soud jako s pasivně legitimovaným účastníkem jednat s ministrem spravedlnosti. Pokud jde o věcné vypořádání žalobních námitek, bude vycházet z právního názoru kasačního soudu, vyslovených v bodech [15] a [16] výše. Tento právní názor je pro městský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).