3 As 176/2019 – Nejvyšší správní soud

3 As 176/2019- 59 - text

3 As 176/2019 - 64

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: JUDr. T. K., zastoupená Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalované: ministryně spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 A 10/2019 40,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 A 10/2019 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

242. Dohledový zásah musí být vždy výjimečný a musí se opírat o důkladnou analýzu věci. V dané věci ovšem městský soud aproboval masivní, plošné a nedůvodné dohledové prověrky s neuchopitelnými závěry a bez konkrétních pokynů, jako legitimní podklad pro odvolání stěžovatelky z funkce. Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že v jejím případě byl prováděný dohled prostředkem zneužití moci k řešení osobních sporů. [12] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka navrhla doplnit dokazování pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 Co 86/2020 558, i jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020, č. j. 26 C 250/2018

456. Tyto rozsudky (vydané ve věci stěžovatelkou požadovaného zadostiučinění v civilním řízení vedeném proti České republice – Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě; pozn. NSS) podle jejího názoru potvrzují její žalobní i kasační tvrzení o neexistenci zákonných důvodů pro její odvolání z funkce. Podle stěžovatelky naopak prokazují, že návrh na její odvolání byl motivován šikanózním a zaujatým postojem navrhovatelky a správní řízení nebylo vedeno nestranně, neboť argumenty, které na to poukazovaly, zůstaly zcela opomenuty. K těmto podkladům se nevyjádřil následně ani městský soud. Stěžovatelka tak opětovně namítá nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí i napadeného rozsudku. Má za to, že provedení těchto důkazů v řízení před kasačním soudem nic nebrání a není nezbytné za tímto účelem ani nařizovat jednání (pro takový případ výslovně s takovým postupem souhlasí). Následně stěžovatelka předložila ještě kopii usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 21 Cdo 401/2021 610, kterým bylo odmítnuto dovolání České republiky – Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti zmiňovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 Co 86/2020

558. [13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti a jejímu doplnění uvedla, že odmítá argumentaci stěžovatelky, kterou stěžovatelka opětovně namítá nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí. V těchto rozhodnutích byla konstatována jednotlivá pochybení stěžovatelky a bylo uvedeno, která ustanovení zákona o státním zastupitelství jimi byla porušena; právě množství těchto pochybení (a v řadě případů i jejich opakování) vedly k závěru, že ve svém souhrnu naplňují závažné porušení povinností vedoucího státního zástupce. Obě správní rozhodnutí se též vypořádala s negativním vztahem navrhovatelky a stěžovatelky, přičemž v obou případech dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že tato skutečnost neměla vliv na obsah vytýkaných jednání, neboť „nebyla neobjektivním odrazem skutečnosti“. O objektivitě rozhodování ostatně svědčí i fakt, že v případě některých vytýkaných pochybení bylo konstatováno, že nepředstavují porušení zákona o státním zastupitelství. Nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí nemůže vyvolat ani užití pojmu „aprobační řád“, neboť v bodě 50 prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že jde o opatření Okresní státní zástupkyně v Ostravě č. 5/2018, sp. zn. SPR 149/2008. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, žalovaná uvedla, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu není nutné, aby soudy reagovaly na každý dílčí argument návrhu, nýbrž postačí, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, jímž všechny podstatné argumenty návrhu vypořádá. Tomuto požadavku městský soud dostál. Městský soud rovněž neopominul vyjádřit se k otázce pravomocí nadřízených státních zástupců, o čemž svědčí odst. 27 – 36 odůvodnění rozsudku. Sama žalovaná se k této otázce vyjádřila ve svém vyjádření k žalobě v bodech 15 – 29. K pojetí nezávislosti státních zástupců se městský soud vyjádřil v odst. 40 – 42 napadeného rozsudku, v němž akcentoval, že ani princip nezávislosti státních zástupců neznamená potlačení role vedoucího státního zástupce, jakožto orgánu vnitřního dohledu nad činností jednotlivých státních zástupců. Žalovaná dále odmítá, že by v obou správních rozhodnutích bylo argumentováno smyšlenými citacemi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; stěžovatelka přitom nekonkretizuje, o jaké citace se mělo jednat. Rovněž není pravdou, že městský soud jen bez dalšího převzal argumentaci správních rozhodnutí. Fakt, že si na věc učinil svůj vlastní úsudek poté, co sám zhodnotil relevantní skutečnosti, jasně vyplývá z odst. 47 – 49 odůvodnění jeho rozsudku. Co se týká právního posouzení věci městským soudem, žalovaná má především za to, že soud správně uvážil o rozdílném charakteru řízení o dovolání z funkce vedoucího státního zástupce a řízení sankčního, respektive kárného. Městský soud přiléhavě poukázal na požadavky plynoucí na vedení řízení a rozhodování v dané věci, plynoucí ze zákona o státním zastupitelství; správně též argumentoval názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2012, č. j. 1 As 51/2012 242, podle kterého řízení o odvolání vedoucího státního zástupce není kárným řízením či řízením o správním deliktu. Neuplatňují se v něm tedy ani požadavky kladené na rozhodnutí vydávaná v těchto řízeních. V souladu s citovaným judikátem též městský soud vyložil hranice možnosti odvolání vedoucího státního zástupce. Ve správním řízení bylo obšírně pojednáno o každém jednotlivém namítaném pochybení stěžovatelky, byla zohledněna její stanoviska a hodnoceno, zda se jedná o porušení povinností vedoucího státního zástupce, potažmo jejich závažnost. Tento postup městský soud aproboval. Konečně, pokud jde o vypořádání námitky zneužití moci navrhovatelkou v důsledku její zaujatosti a porušením zásady nestrannosti, žalovaná odkázala na odst. 47 napadeného rozsudku, ve kterém městský soud o této námitce pojednal; s tímto hodnocením se žalovaná ztotožňuje. [14] K argumentaci stěžovatelky rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 86/2020 558 žalovaná uvedla, že jakkoli bylo v civilním řízení konstatováno zneužití práv navrhovatelkou, nemá tato skutečnost vliv na věc projednávanou v předcházejícím správním řízení, neboť se skutkově týká odlišné věci. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že prováděné kontroly nebyly samoúčelným nástrojem šikany, nýbrž logickou reakcí nadřízeného státního zastupitelství na pochybení odhalená předchozím výkonem dohledu. Současně uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda k odvolání stěžovatelky z pozice vedoucí státní zástupkyně došlo v souladu se zákonem. Z těchto důvodů má žalovaná za to, že stěžovatelkou předložený rozsudek nemá na projednávanou věc vliv. Pokud by jej i přesto zamýšlel kasační soud provést jako důkaz, dává žalovaná souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání. [15] Z důvodů uvedených ve vyjádření žalovaná navrhuje, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[17] Kasační stížnost je důvodná.

[18] Před vlastním vypořádáním kasačních námitek je Nejvyšší správní soud nucen upozornit na chybné označení pasivně legitimovaného účastníka řízení městským soudem. Přestože v tomto směru kasační stížnost napadenému rozsudku ničeho nevytýká, v případě, kdy je rozhodnutí krajského (městského) soudu zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, zabývá se dopadem této vady kasační soud ex officio (viz § 109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Městský soud jednal jako s žalovaným s Ministerstvem spravedlnosti, přestože ze zákona o státním zastupitelství (i ze samotného znění obou správních rozhodnutí) vyplývá, že pravomoc k vydání obou správních rozhodnutí má ministr spravedlnosti (§ 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, § 152 odst. 2 a § 178 odst. 2 in fine správního řádu). Ministr spravedlnosti tedy v tomto případě není jen vykonavatelem této pravomoci, ale též jejím nositelem, neboť rozhoduje svým jménem a nikoli jménem orgánu, v jehož čele stojí. Tímto postupem městský soud zatížil své řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek z tohoto důvodu zrušit. Jako s účastníkem řízení, který má procesní práva a procesní povinnosti, totiž městský soud jednal s někým, s kým podle pravidel, jimiž se řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řídí, být jednáno nemělo (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 As 28/2018 37; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).

[19] Pokud jde o samotné vypořádání kasačních námitek, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Obecně platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit. Konstantní judikatura tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44).

[20] Není jistě povinností soudu reagovat na každou dílčí námitku, nýbrž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 19). Stejně tak soudu principiálně nic nebrání v tom, aby v případech, kdy je „rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130).

[21] Městský soud evidentně zamýšlel posledně naznačeným způsobem postupovat, neboť jak žalobní argumentaci týkající se (zjednodušeně řečeno) absence uvedení zákonných povinností, které měla stěžovatelka porušit (dle jejího názoru jí bylo fakticky vytýkáno, že nevyhověla požadavkům krajské státní zástupkyně, které však neměly oporu v zákoně), tak i její tvrzení, že celý proces jejího odvolání byl zatížen zaujatostí krajské státní zástupkyně i ministra spravedlnosti, vypořádal fakticky jen odkazy na konkrétní pasáže odůvodnění žalovaného (viz body 44, 46 a 47 odůvodnění rozsudku). Následně pouze obecně konstatoval, že se žalovaný vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, přičemž jeho závěry nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování a jsou založeny na užití diskrečního oprávnění (bod 48), odvolal se na právní názor vyslovený v rozsudku kasačního soudu č. j. 8 Afs 75/2005 130, aniž by jej výslovně citoval (bod 49) a provedl konečné shrnutí svých úvah (bod 50).

[22] Takové vypořádání jednotlivých žalobních námitek nicméně Nejvyšší správní soud nepovažuje za dostatečné. Postup zvolený městským soudem je v zásadě myslitelný v situacích tehdy, pokud soud vypořádává dílčí žalobní námitku (o níž vyčerpávajícím a správným způsobem pojednal již správní orgán) či brojí li žalobce proti přiléhavým a vyčerpávajícím závěrům správního orgánu jen obecně formulovanými či repetitivně pojatými argumenty, apod. V nyní projednávané věci však stěžovatelka předestřela podrobnou argumentaci, jíž reagovala na závěry vyslovené žalovaným, a to nikoli prostým zopakováním své argumentace uplatněné již ve správním řízení. Bylo proto nanejvýš vhodné, aby městský soud nad rámec odkazu na příslušné pasáže rozhodnutí žalovaného připojil i své vlastní, byť i jen stručné, skutkové a právní zhodnocení věci. Jelikož tak neučinil, zatížil podstatnou část svého rozsudku nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

[23] Současně ovšem Nejvyšší správní soud dodává, že důvodem pro zrušení napadeného rozsudku pro naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jen ta část odůvodnění, kde krajský soud zcela nedostatečně reagoval na námitky stěžovatelky o neobjektivním přístupu krajské státní zástupkyně (šikanózní zacházení před podáním návrhu na odvolání stěžovatelky, neobjektivně vyznívající důvody tohoto návrhu) a zaujatosti ministra spravedlnosti (apodiktické převzetí skutkových podkladů, tvrzení a argumentace krajské státní zástupkyně). V případě žalobních námitek upínajících se (ve zkratce řečeno) k absenci vymezení porušení konkrétních zákonných povinností vedoucí státní zástupkyně, neexistenci těchto porušení a nesprávnému pochopení principu vnitřního a vnějšího dohledu v systému státního zastupitelství, totiž nelze přehlédnout, že se žalobní argumentace žalobkyně již prima facie míjí s důvody, na nichž stojí obě správní rozhodnutí.

[24] Stěžovatelka totiž již v průběhu správního řízení (ve svém vyjádření k věci ze dne 2. 10. 2017 i v podaném rozkladu) a následně i v žalobě a kasační stížnosti v tomto ohledu konzistentně namítá, (i) že jí byly v rámci vnějšího dohledu ukládány úkoly, které měla vyřešit cestou dohledu vnitřního, ačkoli pro takový postup neexistuje právní opora, (ii) že jí je fakticky vytýkáno nikoli porušení konkrétních zákonných povinností vedoucí státní zástupkyně, ale spíše jen to, že při řízení státního zastupitelství a řešení zde vzniklých problémů užívala jiných nástrojů, než si představovala krajská státní zástupkyně (ačkoli šlo o její autonomní postup, do kterého jí nemá být zasahováno), (iii) že nebyl zohledněn postup krajské státní zástupkyně, která jí vytkla chyby v řízení státního zastupitelství, aniž by konkretizovala, jak konkrétně si představuje jejich vyřešení (neuchopitelné závěry provedených prověrek a absence konkrétních pokynů, jak postupovat) a (iv) že ministr spravedlnosti jen nekriticky převzal předestřený narativ o manažerské nekompetentnosti stěžovatelky. Tato argumentace nicméně svědčí o nepochopení nosných důvodů, na kterých jsou v tomto ohledu vystavěna obě správní rozhodnutí. Zejména z rozhodnutí o rozkladu je zřejmé, že nic takového stěžovatelce vytýkáno nebylo. Žalovaný v tomto rozhodnutí (po úvodním vysvětlení manažerské role vedoucího státního zástupce, s níž je spojena povinnost postupovat dle § 12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství) v souladu se závěry prvoinstančního rozhodnutí zcela srozumitelně vyložil, že porušení povinností vyplývajících pro stěžovatelku z ustanovení § 12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství spočívá v užití jí zvolených neefektivních prostředků řízení. Žalovaný nerozporoval tvrzení stěžovatelky, že má v rámci své manažerské odpovědnosti jistou autonomii při výběru nástrojů zákonem jí k tomu svěřených, musí však volit nástroje, které budou pro dosažení tohoto cíle efektivní (viz bod 50 odůvodnění). Reagovala li stěžovatelka na závěry vnějšího dohledu (kde byly vytknuty nedostatky v chodu jí řízeného okresního státního zastupitelství) užitím jiných nástrojů řízení, než jí bylo ze strany krajské státní zástupkyně navrhováno, nic jí v takovém postupu nebránilo, plně však odpovídá za to, zda právě tyto zvolené nástroje povedou k odstranění vytčených nedostatků a nedojde k jejich opakování; z ničeho přitom neplyne, že by do kompetencí stěžovatelky bylo ze strany krajské státní zástupkyně v rozporu se zákonem o státním zastupitelství přímo zasahováno (viz body 52 až 54 odůvodnění). Současně žalovaný v bodech 55 a 56 odůvodnění vysvětlil, že stěžovatelce není vytýkáno, že neužila krajskou zástupkyní navrhované razantnější prostředky ke zjednání nápravy (včetně organizačních či kárných opatření ve vztahu ke konkrétním státním zástupcům), ale že jí zvolené (mírnější) nástroje nevedly k odstranění a předcházení poruch v chodu jí řízeného státního zastupitelství. Lapidárně shrnuto tedy žalovaný stěžovatelce nevytýkal, že se při řešení konkrétních vytčených nedostatků v chodu okresního státního zastupitelství neřídila (nezákonně vynucovanými) pokyny krajské státní zástupkyně, ale že jí zvolené nástroje řízení (odmítla li postupovat v intencích návrhů krajské státní zástupkyně a postupovala jinak – v rámci své existující autonomie) nevedly ke kýženému výsledku.

[25] Z uvedeného je evidentní, že stěžovatelka v této části žaloby polemizovala se závěry obou správních rozhodnutí, které ale ministr spravedlnosti ve skutečnosti vůbec nevyslovil. Za této situace logicky nemohly ani vytčené deficity odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelku z hlediska požadavku řádného soudního přezkumu závěrů žalobou napadeného rozhodnutí reálně poškodit. Jen z tohoto důvodu by proto nebylo nutné rozsudek městského soudu rušit a věc mu vracet k dalšímu řízení.

[26] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v kasační stížnosti v rámci tohoto okruhu námitek poukazuje též na neřešenou (a tedy nevyjasněnou) existenci institutu (předběžných) aprobací a aprobačního řádu. Tato dílčí námitka ovšem nemá svůj předobraz v žalobní argumentaci, jakkoli stěžovatelce evidentně nic nebránilo v tom, aby takovou námitku vznesla již v řízení před městským soudem. Jde proto o námitku nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s.

[27] Závěry vyslovené pod body [23] až [25] tohoto rozsudku ovšem již nedopadají na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v části týkající se vypořádání stěžovatelkou namítaného nezohlednění vlivu zaujatého přístupu krajské státní zástupkyně ke stěžovatelce i tvrzeného neobjektivního přístupu ministra spravedlnosti při řešení dané věci (viz body [21] a [22] výše).

[28] V tomto směru totiž stěžovatelka v kasační stížnosti přiléhavě namítá, že se městský soud s uvedenou částí její žalobní argumentace řádně (přezkoumatelným způsobem) nevypořádal.

[29] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze a priori odmítnout tvrzení stěžovatelky, že byla li obětí (nějaké formy) pracovní šikany ze strany krajské státní zástupkyně, mohla tato skutečnost (byla li by dostatečně prokázána) mít negativní vliv na schopnost stěžovatelky řádně vykonávat své kompetence při řízení jí svěřeného státního zastupitelství. Pokud by totiž stěžovatelka byla ze strany krajské státní zástupkyně soustavně zatěžována mimořádným množstvím různých úkolů (byť by se takový postup formálně opíral o objektivní a legitimní důvody) a bylo li by oktrojovaně zasahováno do jejích řídících kompetencí (rigidní kontrolou pracovní doby jejích podřízených, nezdůvodněným a plošným zamítáním odůvodněných žádostí státních zástupců okresního státního zastupitelství o povolení pružné pracovní doby, apod.), lze jistě připustit, že trval li by takový stav po delší dobu a dosahovaly li by tyto zásahy dostatečné intenzity, mohla tím být vyvolána situace, že stěžovatelka objektivně nemohla zvládat efektivní řízení okresního státního zastupitelství (a nemohla by tak být zcela či zčásti činěna odpovědnou za vytýkané deficity).

[30] To by platilo tím spíše, bylo li by prokázáno, že pozice stěžovatelky byla krajskou státní zástupkyní podkopávána u jejích podřízených, ať již různými formami dehonestujícího chování či vytvářením nesnesitelných pracovních podmínek, u nichž bylo možné předpokládat, že nepominou, dokud bude stěžovatelka v pozici okresní státní zástupkyně. Je sice pravdou, že stěžovatelka v žalobě v tomto směru argumentovala poněkud úsporně, výslovně však přitom odkázala na to, co tvrdila v souběžně podané civilní žalobě o poskytnutí zadostiučinění z titulu pracovní šikany, kterou ke správní žalobě přiložila. Městskému soudu tedy muselo být zřejmé, na které aspekty chování krajské zástupkyně poukazovala a co z nich vyvozovala z pohledu svých možností efektivně řídit jí vedené státní zastupitelství. Jestliže se městský soud při vypořádání této argumentační linie omezil na pouhé konstatování, že skutečnosti uvedené v návrhu na odvolání stěžovatelky z pozice vedoucí státní zástupkyně odpovídaly objektivně zjištěným deficitům její řídící činnosti, že tyto skutečnosti byly zjištěny legitimní prostředky a nebylo v řízení o správní žalobě možné přihlédnout k dílčím výstupům z dosud probíhajícího civilního řízení, nebylo tím na shora uvedená tvrzení fakticky nijak reagováno.

[31] Lze tedy uzavřít, že v této části je kasační stížnost důvodná a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu je naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[32] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné vyjádřit se i k otázce požadavků kladených na výrokovou část rozhodnutí vydávaných podle § 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, jakkoli stěžovatelka v kasační stížnosti pouze obecně namítá nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí, na rozdíl od žaloby, v níž explicitně tuto námitku vztáhla i k jejich výrokovým částem. Zde je především vhodné uvést, že k povaze tohoto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil v již opakovaně zmiňovaném rozsudku č. j. 1 As 51/2012 242, ve kterém (jak již přiléhavě uvedl městský soud) dovodil, že nejde o rozhodnutí sankční povahy ani o rozhodnutí odpovídající rozhodnutí kárnému. Od tohoto závěru nevidí kasační soud důvod se ani v nyní posuzované věci jakkoli odchýlit.

[33] Lze dodat, že přísnější požadavky na formulaci skutkové věty sankčních (potažmo kárných) rozhodnutí plynou zejména z nutnosti předcházení porušení zásady ne bis in idem. Vysoké požadavky na řádný popis postihovaného skutku, včetně uvedení místa a doby jeho spáchání, které vyloučí zaměnitelnost tohoto skutku se skutkem jiným, mají za cíl vyloučit, aby byl adresát takového rozhodnutí opakovaně stíhán pro stejný skutek. U ostatních typů správních rozhodnutí se tedy tento silný imperativ neuplatní, přičemž soudní judikatura se ustálila na názoru, že výrok rozhodnutí musí být formulován alespoň natolik určitě, aby minimálně v kontextu návětí a navazujícího odůvodnění bylo zřejmé, o čem, jak a podle jakých zákonných ustanovení bylo rozhodováno, tj. co přesně bylo předmětem řízení (viz například usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 57). Zda těmto požadavkům výroky obou rozhodnutí ministra spravedlnosti vyhovují, musí ovšem nejprve posoudit městský soud; i v této části totiž odůvodnění jeho rozsudku neobsahuje dostatečné úvahy reagující na žalobní argumentaci a i v tomto rozsahu jde proto o rozsudek nepřezkoumatelný.

[34] S ohledem na skutečnosti výše uvedené lze tedy uzavřít, že kasační stížnost je v převážném rozsahu důvodná, neboť rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, a je tak naplněn kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kromě toho tím, že městský soud jednal s Ministerstvem spravedlnosti jako se žalovaným, zatížil své řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud postupem dle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[35] V průběhu dalšího řízení městský soud bude jednat s ministrem spravedlnosti (resp. ministryní spravedlnosti) jako se žalovaným správním orgánem (viz odstavec [18] shora), poté přezkoumatelným způsobem vyhodnotí, zda výrok rozhodnutí o rozkladu, potažmo rozhodnutí prvostupňového, splňují esenciální obsahové náležitosti kladené na jejich srozumitelnost; bude přitom vycházet z hledisek nastíněných v bodu [33] odůvodnění tohoto rozsudku. Dospěje li k závěru, že tomu tak je, bude se městský soud dále zabývat žalobní námitkou týkající se tvrzeného šikanózního chování krajské státní zástupkyně vůči stěžovatelce a jeho případným vlivem na možnost řádného plnění řídící činnosti stěžovatelkou, jakož i tvrzeným neobjektivním přístupem ministra spravedlnosti při řešení dané věci. Zde městský soud vyjde z premis formulovaných pod bodem [29] tohoto odůvodnění; nic mu přitom nebrání, aby provedl dokazování stěžovatelkou předloženými rozhodnutími civilních soudů, které se otázkou (ne)existence pracovní šikany namířené proti stěžovatelce věcně zabývaly a tuto otázku autoritativně vyřešily. Tento právní názor je pro městský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[36] V novém rozhodnutí ve věci rozhodne městský soud též o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. října 2021

JUDr. Tomáš Rychlý

předseda senátu

Plný text rozhodnutí