3 As 159/2021- 54 - text
3 As 159/2021 - 57 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: R. D., zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Černohousem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti: I) Ing. J. V., II) Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., se sídlem Národní 973/41, Praha 1, III) S. M., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2020, č. j. KUZL 67560/2020, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2021, č. j. 65 A 5/2021 112,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm (dále jen „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 12. 8. 2015, č. j. MěÚ RpR/22563/2015 povolil stavbu obchodního domu, trafostanice, požární nádrže, reklamního zařízení, přístřešku, zpevněných ploch a retenční nádrže“ na pozemcích parc. č. st. XA, st. XB, st. XC, st. XD, st. XE, XF, XG, XH a XI v k. ú. R. Žalovaný toto rozhodnutí změnil v podmínkách 11 a 13 a v textu na str. 14 a ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Proti jeho rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nemohla uplatnit námitku, podle které nebyly řádně vyhodnoceny vlivy stavby na emisní zatížení území, napadat stanovisko EIA, rozptylovou a akustickou studii a závazná stanoviska dotčených orgánů, a že nemohla ani namítat nedostatečné sadové úpravy a zhoršení ovzduší při užívání stavby způsobené dopravou. Tyto námitky patří do územního řízení, v němž byly také uplatněny, vypořádány a podrobeny soudnímu přezkumu. V řízení o přezkumu stavebního povolení tak již podle krajského soudu nemají místo. Námitku směřující proti staveništní dopravě žalobkyně neuplatnila v řízení před stavebními orgány ve lhůtě podle § 112 odst. 1 stavebního zákona, proto se jí žalovaný nemohl zabývat a nemůže tak učinit ani správní soud. Případné užívání jiného sjezdu na staveniště, než jaké předpokládá stavební povolení, by podle krajského soudu mohlo znamenat porušení podmínek stavebního povolení, k jehož řešení není soud v tomto řízení povolán. Nejedná se totiž o účinky rozhodnutí žalovaného, ale naopak o rozpor s tímto rozhodnutím. Předmětem přezkumu je však právě napadené rozhodnutí.
[3] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že nebyla provedena sanace zeminy, o čemž měla svědčit nedokončená sanace jímky. Žalobkyně v souvislosti s touto námitkou podle něj neprokázala, jak se řešení této otázky týká jejích subjektivních práv a že není ani zřejmé, jak má existence jímky (sloužící k zachycování zejména vody) svědčit o neodtěžení kontaminované zeminy (jako přirozené směsi minerálních zrn vzniklé rozpadem pevných hornin).
[4] Nedůvodnou krajský soud shledal i námitku, podle které žalovaný porušil dvojinstančnost správního řízení. Žalobkyně neuvedla, jak ji tvrzené porušení této zásady poškodilo na jejích právech, což podle krajského soudu v souladu s § 65 s. ř. s. vede k závěru o nedůvodnosti této námitky. Ani upozornění na nové podklady, o nichž měl žalovaný vědět a z nichž měly vyplývat změny v území, nemohlo podle soudu ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť žalobkyně žádný takový podklad nespecifikovala a nebylo jeho úkolem jej ve spise vyhledávat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal podklady, ze kterých při hodnocení zachování poměrů v území vycházel a vysvětlil, proč dospěl k závěru, že se podmínky v území nezměnily natolik, že by stavbu nebylo možné v souladu s územním rozhodnutím revidovaným naposledy v roce 2017 realizovat. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl, z jakých podkladů (závazných stanovisek a vyjádření) vycházel. Odkazy na podklady napadené rozhodnutí obsahuje a vyjádření správců sítí, jehož platnost vypršela, bylo v odvolacím řízení aktualizováno. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž uplatnila důvody uvedené v § 103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že krajský soud nesprávně posoudil část žalobních námitek jako námitky patřící do územního řízení. Upozorňuje na § 111 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého stavební úřad při přezkoumání žádosti o stavební povolení ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby. Námitky směřující proti účinkům budoucího užívání stavby tak podle ní nelze bez odůvodnění odbýt. Stěžovatelka poukazuje dále na to, že i stanovisko EIA obsahuje podmínky, které mají být zohledněny ve stavebním řízení. Rozporuje také závěry krajského soudu o tom, že některé žalobní námitky nelze posoudit, neboť byly vzneseny až po koncentraci stavebního řízení. Námitku nezákonnosti stavebního povolení nelze odmítnout vypořádat jen proto, že nebyla uplatněna ve lhůtě pro koncentraci řízení.
[6] Má také za to, že žalovaný nevypořádal její námitky týkající se vjezdu těžké nákladní dopravní techniky na staveniště v době výstavby. Ve svých podáních upozorňovala na chybějící povolení od majitelů parcel, přes něž má vést stavební sjezd, a povolení orgánů státní správy. Dokumentace pro zahájení stavby je tak neúplná, což měly správní orgány zjistit z úřední povinnosti. Stavební povolení nebylo možné vydat bez zajištění staveništních sjezdů a povinností stěžovatelky nebylo na takové vady upozorňovat. Námitky navíc nebylo možné uplatnit ve lhůtě podle § 112 odst. 1 stavebního zákona, protože až po jejím uplynutí došlo k podstatné změně situace (zániku původního sjezdu). Další sjezdy nebyly ve stavebním povolení zajištěny. Teprve během stavebního řízení byla doplněna nová dokumentace EIA (prodloužení původního stanoviska EIA), ke které se ale stěžovatelka neměla možnost během územního řízení vyjádřit, jelikož tento dokument ještě neexistoval. Kdyby krajský soud posuzoval aplikovatelnost citované judikatury na projednávaný případ, nemohl by tvrdit, že stěžovatelka měla uplatnit v roce 2015 námitky směřující proti dokumentu z roku 2019. Podle stěžovatelky krajský soud také vadně posoudil žalobní bod vztahující se k porušení práva na dvojinstančnost řízení. Navrhovala, aby soud přezkoumal podkladové akty postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s., což však bez odůvodnění neučinil.
[7] Stěžovatelka namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Postrádá totiž konkrétní odůvodnění, proč měly být jednotlivé námitky vypořádány v územním a nikoli stavebním řízení. Obdobné nedostatky spatřuje i ve vztahu k námitce údajně vznesené po koncentraci během stavebního řízení. Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby oba napadené akty (rozsudek i rozhodnutí žalovaného) zrušil.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření souhlasí se závěry krajského soudu. Upozorňuje na to, že námitkami uplatněnými již v územním řízení nebylo možné se ve stavebním řízení zabývat. Některé části kasační stížnosti považuje téměř za nesrozumitelné. Stěžovatelčiny námitky náležitě vypořádaly jak správní orgány, tak i soud. Na výhrady směřující vůči vjezdu na staveniště napadené rozhodnutí rovněž reagovalo, přestože byly uplatněny těsně před jeho vydáním. Koordinace stavby obchodního domu a rekonstrukce silnice I/35 předpokládaná stanoviskem EIA byla vzhledem k proběhlému správnímu a soudnímu řízení znemožněna a rekonstrukce silnice proběhla dříve. Otázky vjezdu na staveniště je navíc možné řešit až v rámci procesu výstavby. Naplánovaný vjezd nebylo možné vybudovat, navíc existoval původní a povolený vjezd na místo stavby; žalovaný tedy neshledal důvod stavební povolení zrušit.
[9] Žalovaný dále připomněl, že stanovisko EIA musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujícím řízení v prvním stupni. Stanovisku by skončila platnost až během odvolacího řízení, přesto jej stavebník z procesní opatrnosti prodloužil. Podkladem pro stavební povolení však toto prodloužené stanovisko nebylo (stejně jako k němu připojené dokumenty). Ostatně stavba samotná by s ohledem na svůj rozsah v současné době posouzení EIA nevyžadovala. Žalovaný též odmítá, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na dvojimstančnost řízení. Shodu některých pasáží napadeného rozsudku a rozsudku krajského soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 65 A 1/2021 252, vydaného v řízení, ve kterém byla stěžovatelka osobou zúčastněnou na řízení, nepovažuje žalovaný za daných okolností za vadu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[10] Osoba zúčastněná na řízení II) (stavebník) se ve svém vyjádření rovněž ztotožňuje se závěry krajského soudu. Má za to, že krajský soud správně aplikoval ustanovení o koncentraci řízení jak ve vztahu k zákazu přezkoumávat námitky patřící do územního řízení, tak i ve vztahu k možnosti uplatnit námitky ve stavebním řízení do ústního jednání. Námitky související s vjezdem na stavbu byly také uplatněny až po koncentraci řízení, protože záměr rekonstrukce silnice I/35 byl znám již v územním řízení. V původním územním rozhodnutí jsou uvedeny varianty pro situaci, kdy rekonstrukce silnice I/35 nebude ještě během stavby dokončena, a také pro situaci, kdy naopak již dokončena bude. Dřívější dokončení rekonstrukce tedy není významnou změnou okolností, naopak se s touto eventualitou počítalo. Závazné stanovisko EIA navíc explicitně nezakazuje využívat historický staveništní vjezd v ulici Meziříčská. Požadavek, aby stavební materiál nebyl dopravován v těsné blízkosti rodinných a bytových domů, splněn byl, protože provoz byl od obytných domů vzdálen desítky až stovky metrů. Stavebník, který se de facto vyjádřil souhrnně k námitkám kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti napadenému rozsudku i rozsudku sp. zn. 65 A 1/2021, se neztotožňuje ani s ostatními námitkami, a navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a v rozsahu uplatněných námitek. Vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, neshledal a po posouzení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Před vypořádáním kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že stěžovatelka kasační stížností napadla jak v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, tak zároveň i rozsudek téhož krajského soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 65 A 1/2021 252. Oba rozsudky přezkoumávají stejné rozhodnutí žalovaného o povolení stavby. V záhlaví uvedený rozsudek tak učinil na základě stěžovatelčiny žaloby a rozsudek č. j. 65 A 1/2021 252 přezkoumal rozhodnutí žalovaného na základě žaloby spolku Zdravý Rožnov, z. s. Předmětem přezkumu krajského soudu ve věcech sp. zn. 65 A 1/2021 a sp. zn. 65 A 5/2021 tak sice bylo jediné správní rozhodnutí, ale na základě odlišných žalob. Obě žaloby byly zamítnuty a proti oběma zamítavým rozsudkům podala stěžovatelka kasační stížnost (v řízení vedeném pod sp. zn. 65 A 1/2021 byla osobou zúčastněnou na řízení). Obsahově totožnou kasační stížnost proti rozsudku č. j. 65 A 1/2021 252 Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2023, č. j. 2 As 133/2021 49. Jeho závěry, od kterých kasační soud neshledal důvod se odchýlit, dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[13] Přestože stěžovatelka podala proti oběma uvedeným rozsudkům krajského soudu obsahově totožnou kasační stížnost, nepovažoval Nejvyšší správní soud za vhodné spojit obě věci ke společnému projednání, jak stěžovatelka požadovala. Krajský soud v uvedených rozsudcích sice přezkoumával zákonnost stejného správního rozhodnutí, ale, jak bylo uvedeno výše, na základě odlišných žalob. Správní žaloba podaná v řízení vedeném pod sp. zn. 65 A 1/2021 obsahovala celkem tři žalobní body, oproti tomu žaloba podaná v řízení vedeném pod sp. zn. 65 A 5/2021 zahrnuje celkem 14 žalobních bodů a je tak zřetelně obsáhlejší. Pro různost a částečnou protichůdnost žalobních bodů uplatněných jednotlivými žalobci tak ostatně předtím neučinil ani krajský soud a vydal samostatné rozsudky.
[14] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, jestliže by napadené rozhodnutí krajského soudu bylo skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení, jež by měla nebo mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Posouzením toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře zabýval a pro stručnost na ni odkazuje (srov. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
[15] Krajský soud podle stěžovatelky pouze konstatoval, že námitky označené písmeny B), C), D), E), F), G), Hc) a I) měly být uplatněny v územním a nikoli ve stavebním řízení, avšak tento svůj závěr nijak neodůvodnil. V této souvislosti také namítá, že krajský soud neprovedl přezkum podkladových aktů (závazného stanoviska EIA a stanovisek, která jej přezkoumávala, stanoviska Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, souhlasného koordinovaného závazného stanoviska Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm a závazného stanoviska Krajského úřadu Zlínského kraje, jejichž vady podle stěžovatelky spočívají zejména v tom, že vycházejí z vadného posouzení EIA) postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s. a že v napadeném rozsudku neuvedl žádný důvod, proč tak neučinil.
[16] Tato námitka není důvodná. Krajský soud citoval § 114 odst. 2 stavebního zákona stanovící pravidlo, že k námitkám účastníků, které byly nebo mohly být uplatněny v územním řízení, se nepřihlíží. Poté podrobně vyložil judikaturní závěry vysvětlující rozdíly mezi územním a stavebním řízením, pokud jde o povahu skutečností, které správní orgány zkoumají. Konstatoval, že obsahově shodné námitky stěžovatelka uplatnila v územním řízení a jejich vypořádání prošlo soudním přezkumem (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 65 A 58/2017 326; kasační stížnost stěžovatelky proti němu pak NSS zamítl rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 As 220/2020 56). Krajský soud v této souvislosti poukázal na konkrétní rozsudek, kterým přezkoumal územní rozhodnutí a ve kterém se obsahově totožnými námitkami (zahrnujícími rovněž tvrzené vady podkladových aktů) zabýval. Nejedná se tedy o pouhé konstatování, ale o dostatečné vymezení povahy uplatněných námitek. Krajský soud tímto způsobem rovněž srozumitelně vysvětlil, proč sám neprovedl stěžovatelkou požadovaný přezkum podkladových aktů.
[17] Stěžovatelka má také za to, že se krajský soud nezabýval tím, proč námitka vadného projednání staveništní dopravy byla vznesena až po koncentraci řízení, a také se nezabýval tím, že situace na staveništi se postupně vyvíjela – rekonstrukce silnice I/35 proběhla později, stejně tak byla později vydána nová podkladová dokumentace v souvislosti s prodloužením stanoviska EIA.
[18] Tato námitka je také nedůvodná. Krajský soud uvedl dostatek důvodů, proč dospěl k závěru, že námitky týkající se staveništní dopravy byly uplatněny po koncentraci stavebního řízení. Ze správního spisu ověřil, že žalobkyně tyto námitky směřovala jen vůči užívání dokončené stavby a že námitky směřující vůči staveništní dopravě neuplatnila včas (před koncentrací řízení). Uvedl také, že pokud stěžovatelka namítá, že je k vjezdu na staveniště užíván jiný sjezd, než jaký předpokládá stavební povolení, mohlo by se jednat o porušování podmínek stavebního povolení, k jehož řešení není krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného povolán. Krajský soud tedy dostatečným způsobem odůvodnil, proč se vývoji na staveništi blíže nezabýval, a lze proto shrnout, že se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu, přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že krajský soud pochybil, pokud se odmítl zabývat některými žalobními body s odůvodněním, že do řízení o povolení stavby nespadají a měly být uplatněny v územním řízení. Stěžovatelka má jednak za to, že tyto námitky směřovaly vůči účinkům budoucího užívání stavby a krajský soud se jimi měl s ohledem na § 111 odst. 2 stavebního zákona zabývat, a jednak namítá, že pouze do stavebního řízení (a nikoli do územního řízení) byla doplněna nová dokumentace – prodloužení platnosti stanoviska EIA. Stěžovatelka tak námitky proti této dokumentaci mohla uplatnit poprvé až ve stavebním řízení.
[20] Závěr krajského soudu, který stěžovatelka touto námitkou zpochybňuje, je uveden v odstavcích 19 a 20 části V. napadeného rozsudku, nikoli v části II., jak tvrdila (ta obsahuje pouze shrnutí obsahu podání účastníků a osob zúčastněných na řízení). Krajský soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč se k námitkám, jež mohly být uplatněny v územním řízení, ve stavebním řízení již nepřihlíží. Požadavek obsažený v § 114 odst. 2 stavebního zákona, aby námitky, které mohly být uplatněny v územním řízení, také v tomto řízení uplatněny byly, nelze ani prostřednictvím § 111 stavebního zákona překonat. Přímé posuzování souladu projektové dokumentace s územně plánovací dokumentací ve stavebním řízení by přicházelo v úvahu pouze u staveb, u kterých není vedeno řízení o umístnění stavby – předchozí potvrzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací za této procesní situace není dáno, a proto je stavební úřad v řízení o povolení stavby povinen tento soulad zkoumat (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012 139, č. 2742/2013 Sb. NSS, odst. 34 a 35). To se však v posuzovaném případě nestalo a námitka proto není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že námitky, které stěžovatelka vznesla ve stavebním řízení proti prodloužení stanoviska EIA, mohla poprvé uplatnit až ve stavebním řízení, neboť až v něm byl tento dokument pořízen. Námitky, které stěžovatelka v souvislosti s prodloužením platnosti stanoviska EIA v žalobě formulovala, měly svůj základ v tvrzení, že nebyly řádně posouzeny kumulativní vlivy rekonstruované silnice I/35 a nové světelné a okružní křižovatky. Tyto námitky však stěžovatelka mohla, jak vyplývá z rozsudku krajského soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 65 A 58/2017 326 [srov. zejména námitku spolku Zdravý Rožnov, z. s. shrnutou na str. 3 pod písm. b) uvedeného rozsudku], uplatnit již v územním řízení, neboť záměr rekonstrukce této silnice byl již v tomto řízení znám. Žalovanému i stavebníkovi je však třeba dát za pravdu v tom, že pro zákonnost napadeného rozhodnutí je podstatné stanovisko EIA z roku 2011, neboť podle § 9a odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí stačí, pokud je stanovisko EIA platné v navazujícím řízení v prvním stupni – tj. v řízení před prvostupňovým správním orgánem. Tato podmínka přitom splněna byla. Krajský soud proto nepochybil, pokud se námitkami vznesenými v souvislosti s prodloužením platnosti stanoviska EIA v souladu s § 114 odst. 2 stavebního zákona nezabýval.
[22] Důvodná není ani námitka směřující proti vadné aplikaci zásady koncentrace stavebního řízení. Se stěžovatelkou lze obecně souhlasit, že s námitkami spočívajícími v tom, že stavba nebo postup správního orgánu je v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, se musí stavební úřad vypořádat věcně, i kdyby byly podány opožděně (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2019, č. j. 10 As 210/2018 33, odst. 13). Současně je ovšem nutné dodat, že tvrzené porušení právních předpisů by mělo dosahovat takové úrovně, aby mohlo mít reálný vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2020, č. j. 4 As 68/2020 53, odst. 31). Stěžovatelka v rámci této kasační námitky konkrétně uvedla pouze to, že námitky týkající se staveništní dopravy nemohla uplatnit před koncentrací řízení, neboť k rekonstrukci silnice I/35 a k zániku původního staveništního sjezdu došlo až po koncentraci řízení. Krajský soud správně poznamenal, že užívá li stavebník k vjezdu na stavbu jiný sjezd, než který předpokládá stavební povolení, může se jednat o porušení podmínek stavebního povolení a nikoli o nezákonnost stavebního povolení jako takového. Pokud tedy krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka před koncentrací stavebního řízení směřovala své námitky týkající se dopravy jen vůči užívání dokončené stavby, a vývojem na staveništi se dále nezabýval, zásadu koncentrace tím nikterak neporušil.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku o porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Stěžovatelka porušení této zásady spatřovala v tom, že žalovaný v odvolacím řízení rozsáhle doplnil podklady rozhodnutí, čímž podle ní fakticky nahradil činnost prvostupňového správního orgánu. Tímto postupem však žalovaný nemohl zásadu dvojinstančnosti porušit, neboť správní řád mu pořízení nových podkladů pro rozhodnutí v odvolacím řízení výslovně umožňuje [srov. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. K porušení této zásady by došlo pouze tehdy, pokud by druhostupňový správní orgán změnil prvostupňové správní rozhodnutí či jeho část, čímž by účastníkovi, kterému rozhodnutí ukládá povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti se proti takovému rozhodnutí odvolat. Stěžovatelce však rozhodnutí žalovaného (a ani stavební povolení) žádnou povinnost neukládá, a proto doplněním odvolacího řízení o nové podklady žalovaný nemohl zásadu dvojinstančnosti řízení porušit. Za této situace by doplnění odvolacího řízení o nové podklady mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného pouze tehdy, pokud by žalovaný neumožnil účastníkům řízení se k těmto nově pořízeným podkladům před vydáním jeho rozhodnutí vyjádřit. To však stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítá. Její námitka je proto nedůvodná. IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. Soud jim na návrh může rovněž přiznat náhradu i dalších nákladů řízení, existují li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Osoby zúčastněné na řízení žádné soudem uložené povinnosti neplnily, ani o přiznání dalších nákladů řízení nežádaly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 19. května 2023
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu