3 Azs 427/2021- 22 - text
3 Azs 427/2021 - 24
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Z. N., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 787/6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem Přerov, U Výstaviště 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2021, č. j. 72 A 23/2019
62,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
[1] Žalobce v průběhu roku 2017 odcestoval ze země původu do Turecka, a následně do Bulharska, kde požádal o mezinárodní ochranu. S pomocí převaděčů se snažil dostat do Francie, ale na českém území byl zadržen hlídkou Policie České republiky. Žalovaná jej rozhodnutím ze dne 26. 4. 2019, č. j. KRPM
52322
23/ČJ
2019
140022, podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila na 30 dní za účelem předání do Bulharska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „nařízení Dublin III“). Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2019, č. j. KRPM
52322
47/ČJ
2019
140022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců rozhodla o prodloužení doby zajištění žalobce o 22 dní.
[2] Žalobu proti rozhodnutí o prvotním zajištění Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 72 A 20/2019
26, zamítl. Kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019
26, rovněž zamítnuta.
[2] Žalobu proti rozhodnutí o prvotním zajištění Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 72 A 20/2019
26, zamítl. Kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019
26, rovněž zamítnuta.
[3] Žalobce brojil u krajského soudu žalobou také proti napadenému rozhodnutí; i tuto žalobu krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce zmínil existenci překážek předání do Bulharska, spočívajících v systémových nedostatcích azylového řízení v rámci doplnění žaloby proti rozhodnutí o prvotním zajištění, po vydání napadeného rozhodnutí. Tuto námitku přitom již (jako nedůvodnou – pozn. NSS) vypořádal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 226/2019
26, přičemž krajský soud neměl důvodu se od zde vyslovených právních názorů odchýlit. V mezidobí nedošlo ke změnám v evropském azylovém systému ani ke změně judikatury; Nejvyšší správní soud naopak v rozsudku ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020
40, aproboval postup žalované, která se podrobně zabývala tvrzenými systémovými nedostatky azylového systému v Bulharsku a dospěla k závěru, že na úrovni Evropské unie nebylo k datu 18. 12. 2019 žádného stanoviska, které by deklarovalo (závažné) systémové nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Nadto, jak již bylo uvedeno v rozsudku č. j. 1 Azs 226/2019
26, žalobce vznesl námitku systémových nedostatků už v žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně, přičemž krajský soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2019, č. j. 63 Az 29/2019
35, rozhodl, že předání žalobce do Bulharska bylo možné a tomuto postupu systémové nedostatky nebránily (proti tomuto rozsudku žalobce kasační stížnost nepodal). Krajský soud uzavřel, že tvrzení žalobce o systémových nedostatcích azylového systému jsou zcela obecná, a že žalobce neuvedl nic konkrétního ke své osobě, co by vyvolalo důvodné pochybnosti a aktivovalo povinnost správního orgánu nebo soudu pokračovat v dokazování. Poznamenal, že neprovedl jako důkaz zprávu Bulharského helsinského výboru z roku 2019 („Country report 2019“), protože s ohledem na odůvodnění rozsudku nebyla způsobilá prokázat tvrzení žalobce o potřebné intenzitě špatného zacházení s uprchlíky k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud tak shledal postup žalované za přezkoumatelný, dostatečný a zákonný.
[3] Žalobce brojil u krajského soudu žalobou také proti napadenému rozhodnutí; i tuto žalobu krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce zmínil existenci překážek předání do Bulharska, spočívajících v systémových nedostatcích azylového řízení v rámci doplnění žaloby proti rozhodnutí o prvotním zajištění, po vydání napadeného rozhodnutí. Tuto námitku přitom již (jako nedůvodnou – pozn. NSS) vypořádal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 226/2019
26, přičemž krajský soud neměl důvodu se od zde vyslovených právních názorů odchýlit. V mezidobí nedošlo ke změnám v evropském azylovém systému ani ke změně judikatury; Nejvyšší správní soud naopak v rozsudku ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020
40, aproboval postup žalované, která se podrobně zabývala tvrzenými systémovými nedostatky azylového systému v Bulharsku a dospěla k závěru, že na úrovni Evropské unie nebylo k datu 18. 12. 2019 žádného stanoviska, které by deklarovalo (závažné) systémové nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Nadto, jak již bylo uvedeno v rozsudku č. j. 1 Azs 226/2019
26, žalobce vznesl námitku systémových nedostatků už v žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně, přičemž krajský soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2019, č. j. 63 Az 29/2019
35, rozhodl, že předání žalobce do Bulharska bylo možné a tomuto postupu systémové nedostatky nebránily (proti tomuto rozsudku žalobce kasační stížnost nepodal). Krajský soud uzavřel, že tvrzení žalobce o systémových nedostatcích azylového systému jsou zcela obecná, a že žalobce neuvedl nic konkrétního ke své osobě, co by vyvolalo důvodné pochybnosti a aktivovalo povinnost správního orgánu nebo soudu pokračovat v dokazování. Poznamenal, že neprovedl jako důkaz zprávu Bulharského helsinského výboru z roku 2019 („Country report 2019“), protože s ohledem na odůvodnění rozsudku nebyla způsobilá prokázat tvrzení žalobce o potřebné intenzitě špatného zacházení s uprchlíky k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud tak shledal postup žalované za přezkoumatelný, dostatečný a zákonný.
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvod podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Upozornil, že v žalobě vytkl napadenému rozhodnutí faktickou absenci vyhodnocení možnosti svého předání do Bulharska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. S vypořádáním této námitky krajským soudem nesouhlasil a trval na tom, že „nebylo možné nevypořádat konkrétní námitky, které do své žaloby vtělil“. Žalovaná nesprávně přistoupila k předání stěžovatele jako k předání do „standardního“ členského státu a vůbec nevyhodnotila specifika bulharského azylového systému a situaci žadatelů, ačkoliv se jedná o „nikoliv zřídka traktované téma“. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016
27, podle kterého se i v řízení o zajištění cizince musí správní orgán vždy ex officio zabývat případnou existencí systémových nedostatků v zemi, kam má být cizinec předán. V případě Bulharska je situace natolik vypjatá, že bylo povinností žalované otázku případné existence systémových nedostatků v bulharském azylovém systému posoudit z úřední povinnosti. Stěžovatel konečně uvedl, že nepřípustné podmínky bulharského azylového řízení dokládal zprávou Bulharského helsinského výboru z roku 2019. Krajský soud se však odmítl zabývat výtkami k azylovému řízení a předložené důkazy neprováděl, což má za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvod podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Upozornil, že v žalobě vytkl napadenému rozhodnutí faktickou absenci vyhodnocení možnosti svého předání do Bulharska podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. S vypořádáním této námitky krajským soudem nesouhlasil a trval na tom, že „nebylo možné nevypořádat konkrétní námitky, které do své žaloby vtělil“. Žalovaná nesprávně přistoupila k předání stěžovatele jako k předání do „standardního“ členského státu a vůbec nevyhodnotila specifika bulharského azylového systému a situaci žadatelů, ačkoliv se jedná o „nikoliv zřídka traktované téma“. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016
27, podle kterého se i v řízení o zajištění cizince musí správní orgán vždy ex officio zabývat případnou existencí systémových nedostatků v zemi, kam má být cizinec předán. V případě Bulharska je situace natolik vypjatá, že bylo povinností žalované otázku případné existence systémových nedostatků v bulharském azylovém systému posoudit z úřední povinnosti. Stěžovatel konečně uvedl, že nepřípustné podmínky bulharského azylového řízení dokládal zprávou Bulharského helsinského výboru z roku 2019. Krajský soud se však odmítl zabývat výtkami k azylovému řízení a předložené důkazy neprováděl, což má za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se po posouzení přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zabývá podle § 104a s. ř. s. ve znění účinném od 1. 4. 2021 otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není
li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (blíže k tomu usnesení tohoto soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28).
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Nejvyšší správní soud se prakticky totožnou kasační argumentací jako v nynější věci zabývá již poněkolikáté. Fakticky shodnými námitkami se zabýval zejména v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 226/2019
26 (kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o „prvotním“ zajištění), či například v rozsudku ze dne 17. 1. 2020, č. j. 1 Azs 385/2019
21. Jak tedy Nejvyšší správní soud již mnohokráte vysvětlil, pokud cizinec systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl (viz zejména rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017
29, č. 3773/2018 Sb. NSS, bod [21]). Požadavky na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění (o které jde v nynější věci) navíc nejsou totožné jako v případě rozhodnutí o prvotním zajištění. Rozhodnutí o prodloužení zajištění obsahově navazuje na rozhodnutí o zajištění, a okolnosti vydání prvotního rozhodnutí o zajištění tak není nezbytné znovu detailně popisovat. Postačí odůvodnění, ze kterého bude jasné, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená doba zajištění, a proč je tedy nutné trvání zajištění prodloužit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011
124, č. 2936/2013 Sb. NSS, bod [37]).
[9] Také k podmínkám azylového řízení v Bulharsku se Nejvyšší správní soud vyjádřil již mnohokrát, přičemž neshledal, že by Bulharsko nebylo schopno žadatelům o mezinárodní ochranu zajistit adekvátní podmínky (viz například rozsudky ze dne 28. 4. 2020 č. j. 10 Azs 305/2019
25, ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020
40, či již zmiňovaný rozsudek č. j. 1 Azs 226/2019
26).
[10] Přijatelnost kasační stížnosti nemohla založit ani námitka týkající se neprovedení důkazu (zprávy Bulharského helsinského výboru z roku 2019). Jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, účastníci řízení mají právo skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost soudu se s touto argumentací vypořádat, tedy rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, a pokud důkaz neprovede, tak vyložit, z jakých důvodů tak učinil (viz rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004
89, č. 618/2005 Sb. NSS, ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008
108, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010
72, či ze dne 28. 4. 2022, č. j. 8 Afs 315/2019
53). Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud v tomto směru dopustil hrubého pochybení, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel sice tvrdí, že neprovedení předložené zprávy jako důkazu má za následek „zjevnou nezákonnost rozsudku“, z jeho argumentace však není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů by závěry krajského soudu týkající se situace v Bulharsku neobstály (tj. jaké další soudem nezohledněné skutečnosti plynoucí z navrženého důkazu by zpochybnily správnost učiněných závěrů).
[11] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[12] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 120 s. ř. s. ve spojení s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neměl úspěch a procesně úspěšné žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[13] V řízení o žalobě byl krajským soudem stěžovateli ustanoven opatrovníkem advokát Mgr. Ladislav Bárta (viz usnesení krajského soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 72 A 23/2019
51). Jeho ustanovení platilo i pro řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 in fine s. ř. s.). V takovém případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (viz § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ustanovený opatrovník učinil ve věci jeden úkon právní služby, a to sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za tento úkon právní služby náleží opatrovníkovi stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 3 400 Kč. Uvedená částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 5. ledna 2023
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu