3 Tdo 1008/2024

3 Tdo 1008/2024-227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 11 To 193/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 56/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F P. odmítá .

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 2 T 56/2024, byl obviněný F. P. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 2. 2024 v době kolem 11:00 hodin v XY, okres XY, v rodinném domě čp. XY, kde v tu dobu bydlel společně se svou matkou poškozenou J. P., nar. XY, pod vlivem alkoholu, v úmyslu získat finanční hotovost po poškozené požadoval částku 1.000 Kč, když mu poškozená odmítla hotovost půjčit nebo darovat, seděla v křesle a dívala se na televizi, obžalovaný ji uchopil oběma rukama za krk a začal jí ho mačkat, i když mu řekla, ať toho nechá, krk jí několik vteřin držel, pak řekl poškozené, že stejně ví, kde má peněženku, šel do ložnice poškozené, odkud jí z peněženky, uložené v nočním stolku, vzal hotovost ve výši 1.000 Kč a z domu odešel, tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 1.000 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 2 T 56/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině.

4. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 11 To 193/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 212–214 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly v odvolacím řízení nedůvodně provedeny navrhované důkazy.

6. Obviněný uvedl, že skutková věta rozsudku nenaplňuje znaky zločinu loupeže. K této právní kvalifikaci nelze dospět ani na základě skutečností uvedených v odůvodnění rozsudku či usnesení odvolacího soudu. Rozborem skutkové části rozsudku je nutno konstatovat, že požadovat pod vlivem alkoholu po někom verbálně částku 1.000 Kč v úmyslu ji získat jako dar či půjčku, není skutkovým znakem zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkové části rozsudku není uvedeno, jakou intenzitu měla jím použitá síla, jen to, že působila několik vteřin.

Až v odůvodnění rozsudku je konstatováno, že se jednalo o menší intenzitu násilí, neboť poškozená neutrpěla žádné zranění, sama uváděla, že ji obviněný nemačkal zas tak silně, mohla dýchat, mluvit a že při ohledání jejího těla nebyly zjištěny na jejím krku žádné známky poranění, ani stopy po škrcení. Ze skutkové části rozsudku logicky vyplývá, že dovolatel již předem věděl, kde se peníze nachází a že pokud je od matky nedostane, bude si je moci vzít sám. Poškozená projevovala nesouhlas pouze verbálně.

Je osobou starší, menší a slabší, s ohledem na svůj věk a dřívější zlomeninu se pohybuje pouze za pomoci hůlky. Dovolatel je silný, velké postavy a v lepší kondici. Jeho velmi krátké užití mírné síly vůči matce sedící v křesle, nelze za těchto okolností posuzovat jako násilí, kterým by se snažil překonat její odpor nebo očekávanému odporu zamezit, aby se mohl peněz zmocnit. Závěr, že pokud by dovolatel neužil vůči matce žádné síly, že by předpokládal, že by mu matka fyzicky zabránila peníze vzít, a že by matka sama takový odpor chtěla klást, je zcela nelogický.

Zjištění, že mačkal několik vteřin krk matky v úmyslu získat peníze, tedy, že by užil násilí v úmyslu zmocnit se peněz poškozené, ve skutkové části rozsudku uvedena není. Tuto absenci skutkového zjištění nelze nahradit v odůvodnění.

7. Dalším rozhodným skutkovým zjištěním pro aplikaci ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku je, zda peníze, které dovolatel požadoval a posléze vzal, byly věcmi cizími. Uvedl, že bydlel společně se svojí matkou v rodinném domě, matce přispíval na bydlení, na energie, na nákupy, které poškozená kupovala a na jídlo, které mu vařila. Tvořili společnou domácnost. V rozporu s tímto zjištěním učinil soud prvního stupně nesprávný závěr, ze kterého však nelze dovozovat, že majetek poškozené či věci v této domácnosti, včetně finanční hotovosti byly společné, že k nim mají oba stejná práva. Dle názoru dovolatele je zde rozhodné zjištění, zda peníze, které dovolatel na matce požadoval a které si vzal, nabyli do jejich rodinného společenství. Dle názoru dovolatele na finanční prostředky tohoto rodinného společenství je třeba aplikovat ustanovení § 1236 občanského zákoníku, neboť tyto byly nabyty členy rodinného společenství do společenství jmění, kde platí, že každá z těchto osob má právo k celé věci. Dále uvedl, že s matkou oba vypověděli, a současně bylo z předloženého kalendáře zjištěno, že pokud neměl finanční prostředky pro svou potřebu, byly mu matkou poskytovány různé částky nazývané půjčkami, které následně vracel. Mezi ním a matkou bylo zavedeno neboli ujednáno, že peníze, které převezme ve společné domácnosti, ať po dohodě či bez vědomí matky, vrátí na společné náklady spolu s úhradou dohodnutého měsíčního příspěvku. Členové rodinného společenství se tedy dohodli na tomto způsobu nakládání s penězi nabytými po dohodě do jejich vlastnictví na společné náklady. Matka, letitá účetní, evidovala dovolatelem převzaté peníze spolu s nabytými měsíčními příspěvky, a to s jeho vědomím. Pokud by matka poskytla po dohodě zápůjčku ze svých výlučných prostředků, účtovala by je odděleně od peněz na společné náklady. Ani odvolací soud se nevypořádal se zásadním tvrzením dovolatele, že na skutkový stav vyplývající z provedených důkazů mají být aplikována Zvláštní ustanovení o společenství jmění v Části třetí, oddílu 7 Občanského zákoníku.

8. Dále obviněný uvádí, že posuzovaná událost se odehrála mezi dvěma osobami, kdy dovolatel od počátku tvrdí, že matku neškrtil. Nově navrhoval vyslechnout matku, aby se osobně vyjádřila před soudem k rozporům v jejích tvrzeních a soud mohl posoudit, zda je věrohodná v tvrzení, že jí syn škrtil, eventuálně by měl zjistit, zda to vnímala jako jeho snahu zmocnit se verbálně požadované částky, či jako reakci na její odmítnutí. Nově navrhoval rovněž vyslechnout sestru, která uvedla, že jí matka volala s tím, že jí dovolatel mlátil hlavou o topení, přesto, že jí fyzicky vůbec nenapadl, neboť nejevila známky napadení. Druhoinstanční soud odmítl provést tyto důkazy, a to nedůvodně.

9. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 770/2024.

11. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Ze strany obviněného je namítán nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů. Obviněným přednesené výhrady sice pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je totiž zapotřebí akcentovat, že Okresní soud v Kladně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

12. Pokud se jedná o námitku zpochybňující úplnost dokazování, státní zástupkyně uvedla, že v trestním řízení je pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených anebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což odvolací soud pod bodem 4. svého rozhodnutí učinil, s tím, že s odůvodněním tohoto postupu je možno souhlasit. Matka obviněného byla v průběhu přípravného řízení i před soudem prvního stupně vyslechnuta, nebylo důvodu opakovat její výpověď. Pokud jde o výpověď sestry obviněného a další dcery poškozené, ta nebyla přítomna situaci, o níž je v této trestní věci rozhodováno. Správně proto soud druhého stupně posoudil výslech sestry obviněného jako nadbytečný.

13. Pokud se týká námitek nesprávné právní kvalifikace skutku a naplnění znaku zmocnění se věci cizí, státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně i soud odvolací správně vyhodnotily, že finanční hotovost, které se obviněný zmocnil, nebyla věcí, která by mu patřila, neboť bylo evidentní, že ačkoliv poškozená i obviněný vedli společnou domácnost, tak s finanční hotovostí nakládali každý zvlášť a obviněný požadoval peníze po své matce jako půjčku.

14. Pokud jde o násilí použité ze strany obviněného vůči poškozené, zdůraznily soudy obou stupňů, že poškozená je osobou výrazně věkově starší a výrazně slabší, než je obviněný. Obviněný vůči své matce vzhledem k jejímu věku a fyzickým parametrům skutečně nemusel užít žádného výrazného násilí, aby ji přinutil k tomu, co po ní požadoval, tím, jak je násilí popsáno v rozsudku, je zcela naplněn znak skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku ve smyslu užití násilí za účelem zmocnit se cizí věci. Tato zjištění pak zcela korespondují i s dalšími provedenými důkazy, a to s výpověďmi svědka M. L. či svědkyně R. K., a dále o tom svědčí i zápisky poškozené, které si vedla. Nepřímo podporuje závěr o vině i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který jednak potvrdil, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době jednání byly zachovány a jednak uzavřel, že obviněný má snížený práh pro impulsivní chování, vyznačuje se jeho jednání určitou bezohledností, sníženým zájmem o cítění druhých. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy zcela prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá.

15. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

16. Dne 27. 11. 2024 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného, v rámci níž uvedl, že státní zástupkyně toliko opakuje argumentaci soudů nižších stupňů a nijak se nevypořádává s námitkami uplatněnými v dovolání. Trvá na tom, že jeho matka nebyla řádně vyslechnuta a nebyly provedeny odůvodněné výslechy svědkyň k objasnění její věrohodnosti. Z obsahu repliky se podává, že setrvává na svém dovolání a námitkách v něm uplatněných. III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 11 To 193/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

21. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je zjevné, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu. Obviněný však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy odkazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to výslech jeho matky poškozené J. P. a jeho sestry J. S.

25. Předně je třeba připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

26. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

27. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

28. V rámci hlavního líčení konaném dne 30. 5. 2024 (protokol na č. l. 166–171 spisu) nebyly ze strany obhajoby vzneseny žádné důkazní návrhy. V rámci odvolání a doplnění odvolání (č. l. 186–189 spisu) navrhla obhajoba vyslechnout matku obviněného, provést záznamy ze 14. a 20. 6., SMS zprávy z 20. a 24. 6., případně vyslechnout sestru obviněného J. S. U veřejného zasedání konaného dne 18. 7. 2024 (protokol na č. l. 193 spisu) obviněný setrval toliko na výsleších poškozené a své sestry. Odvolací soud po závěrečné poradě vydal usnesení, že návrhy na doplnění dokazování se zamítají. V rámci odůvodnění svého usnesení odvolací soud v bodě 4. tento svůj postup blíže zdůvodnil. Uvedl, že poškozená byla vyslechnuta v souladu se zákonem, byla dotázána na všechny okolnosti posuzované věci, její výpověď pak byla v řízení před soudem za souhlasu obviněného a státního zástupce čtena. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že z výpovědi poškozené se nepodává ničeho v tom smyslu, že by chtěla obviněnému a priori ublížit nebo mu uškodit, a její výpověď je proto možno hodnotit jako věrohodnou. „Není proto důvodu opakovat výpověď poškozené.“ Stran navrhované výpovědi sestry obviněného J. S. pak odvolací soud uvedl, že se jedná o osobu, která nebyla přítomna projednávané situaci, a byla by tudíž pouze svědkyní nepřímou. „Její svědectví by tak nemohlo ovlivnit pohled soudu na věc samou, tedy na jednání obžalovaného, které proběhlo dne 17. 2. 2024. Výslech této svědkyně je tudíž nadbytečný.“

29. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly odvolacím soudem opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.

30. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (to se týká výpovědi sestry obviněného, která nebyla incidentu přítomna a v domě s poškozenou a obviněným nebydlí), a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti odvolací soud v projednávané věci dostál a v rámci napadeného usnesení svůj postup zdůvodnil.

31. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

32. Námitky obviněného směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy, kdy rozporuje zejména závěry týkající se uspořádání finančních vztahů v rodině, resp. mezi ním a poškozenou, a rovněž skutečnost, že poškozená neměla žádné stopy vypovídající o užitém násilí, kdy trvá na tom, že matku neškrtil.

33. Nalézací soud věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost. Vycházel zejména z výpovědi samotné poškozené J. P., kterou učinila jako svědkyně po zahájení trestního stíhání obviněného a která byla se souhlasem obviněného a státní zástupkyně čtena u hlavního líčení v souladu s ustanovením § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozená z důvodu svého věku (80 let) a nepříliš příznivého zdravotního stavu omluvila svou neúčast u hlavního líčení. Poškozená popsala celý incident a vyjádřila se i k chování obviněného obecně, zejména poukázala na to, že se nejednalo o první případ, kdy jí byly obviněným odcizeny peníze, stejně jako se nejednalo o první fyzický atak z jeho strany.

Dále byl vyslechnut svědek M. L., soused poškozené, který incident ohlásil poté, co mu obviněný vhodil láhev do okna a toto rozbil. Tomuto svědkovi poškozená sdělila, že jí obviněný sebral peníze a někam utekl. Byla vyslechnuta i svědkyně R. K., další sousedka poškozené, která viděla obviněného odcházet, zaslechla hovor poškozené o tom, že jí obviněný odcizil peníze, a rovněž vypovídala ve shodě s poškozenou o tom, že se jí poškozená v roce 2022 svěřila s tím, že ji obviněný napadl a že to nebylo poprvé.

Dále byly provedeny listinné důkazy, jako byla zpráva o prohlídce těla poškozené, kde je zaznamenáno, že nebyly zjištěny žádné známky poranění ani stopy po škrcení, jen známky začervenání, což odpovídalo tomu, co poškozená vypověděla (obviněný ji sice držel za krk, ale ne nijak silně). Soud prvního stupně ve výpovědích svědků nezaznamenal žádných rozporů, kdy tyto byly souladné s tím, co uvedla poškozená a potažmo i sám obviněný. Ve výpovědi samotné poškozené pak soud prvního stupně nezaznamenal ničeho, co by vypovídalo o tom, že by se snažila obviněnému jakkoli uškodit, spíše naopak byla zcela zjevná její snaha vyzdvihnout kladné stránky jeho osobnosti, a v průběhu času více a více bagatelizovat celý incident.

Nelze však přehlédnout, že sama poškozená vyjadřovala po incidentu značné obavy a strach z obviněného. Soud prvního stupně konstatoval, že „o pravdivosti její výpovědi soud nemá žádného důvodu pochybovat“ (bod 13. odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně rovněž analyzoval vlastní zápisky poškozené ve stolních kalendářích, kdy se jednalo o roztrhaný stolní kalendář z roku 2022 a další z roku 2023, kam si poškozená zapisovala různé události dne, včetně chování obviněného, jeho zdravotního stavu, částek, kterými jí přispíval na domácnost, půjček, které mu poskytla, a prací a oprav, které obviněný provedl v domě či na zahradě.

Stejně koncipované zápisky v kalendáři z roku 2024 (odpovídající době incidentu) byly pořízeny v kopii, kdy originál byl ponechán poškozené (č. l. 23–30 spisu). Z nich se podávalo, že poškozená si vždy zapsala v den, kdy jí byl obviněným předán příspěvek na bydlení, výši tohoto příspěvku, od něhož odečetla částky představující půjčky, které mu do té doby poskytla. Pokud mu peníze půjčila, vždy si tuto skutečnost zapsala do kalendáře, často s poznámkou o chování obviněného či o důvodu půjčky. Pokud peníze vrátil, tato skutečnost byla rovněž zaznamenána.

Nutno uvést, že se nikdy nejednalo o větší částky, většinou je zaznamenána částka 50 či 100 Kč. Z jí psaných poznámek v kalendáři se rovněž podává, že obviněný byl několikrát do měsíce opilý. Záznamy o tom, že by se na poškozené dopustil fyzického násilí, se zde neobjevují. Dne 17. 2. 2024 (č. l. 30 spisu) si poškozená zapsala, „sebral mi 1000,-„ „POLICIE“, „rozbil okno M.“. Na osobu obviněného byl v přípravném řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (založen na č. l. 101–112 spisu) MUDr. Jakuba Šimka, v rámci něhož bylo konstatováno, že obviněný netrpí žádnou duševní poruchou v pravém slova smyslu, trpí však smíšenou poruchou osobnosti a škodlivým užíváním alkoholu a budivých aminů, v době incidentu lze mít nicméně za to, že jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovalé a jeho ovládací schopnosti vlivem intoxikace alkoholem a impulzivní persony byly sníženy jen mírně.

34. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

35. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

36. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

37. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

38. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nebyly naplněny znaky „použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ a „věc cizí“. Obviněný namítá, že velmi krátké užití mírné síly nelze za těchto okolností posuzovat jako násilí. Nejednal v úmyslu zmocnit se peněz poškozené, neboť věděl, kde se nacházejí a současně se jednalo o věc spadající do společného jmění ve smyslu ustanovení § 1236 občanského zákoníku.

40. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

41. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v násilném zásahu do svobody rozhodování člověka vedeném úmyslem zmocnit se cizí věci. Přímé násilí či pohrůžka bezprostředním násilím musí předcházet zmocnění se věci, neboť jsou prostředkem sloužícím k ovlivnění vůle napadeného a tím k vyloučení jeho případného, ať již kladeného nebo očekávaného odporu. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin.

42. Za zmocnění je nutno považovat převzetí moci nad věcí a uplatnění k ní všech atributů vlastnického práva, tedy odnětí cizí věci z dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele s úmyslem sám s ní moci volně a neomezeně nakládat. Násilí je pak prostředkem k dosažení určitého cíle, záměru pachatele (např. u trestného činu loupeže podle § 173 je cílem pachatele zmocnění se cizí věcí a prostředkem k jeho naplnění použití násilí), nikoli charakteristikou následku (účinku) trestného činu, aniž se tímto sleduje dosažení nějakého jiného cíle (viz Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 963, 775), respektive situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.

43. Z formulace „v úmyslu zmocnit se cizí věci“ v § 173 tr. zákoníku vyplývá, že loupež je dokonána již okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, pokud tak učiní právě v uvedeném úmyslu; není třeba, aby se pachatel cizí věci zmocnil. Loupež proto zařazujeme mezi předčasně dokonané trestné činy.

44. Pokud se jedná o námitku obviněného, že peníze (částka 1.000 Kč, kterou vzal z peněženky poškozené) nebyly pro něj věcí cizí, neboť se jednalo o věc spadající do společného jmění ve smyslu ustanovení § 1236 občanského zákoníku, je třeba uvést, že takový závěr se z provedeného dokazování nepodává. Obviněný argumentuje tím, že se jednalo o jakýsi zavedený způsob společného hospodaření, kdy slovo „půjčka“ mělo význam zcela jiný, než jak jej chápe trestní zákoník, a peníze byly nabyty do „rodinného společenství“.

Soud prvního stupně v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že peníze odcizené z peněženky poškozené byly ve vztahu k obviněnému věcí cizí. Ačkoli obviněný přispíval na provoz domácnosti určitou částkou, kterou odevzdal každý měsíc poškozené, která s penězi následně hospodařila, nelze z toho dovozovat, že by uvedená částka 1.000 Kč byla součástí společných peněz. Pokud by se mělo jednat o věc spadající do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy, zákona nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, jak má na mysli ustanovení § 1236 občanského zákoníku, pak by nebyl důvod, aby se obviněný těchto peněz dožadoval po poškozené, a to dokonce za použití násilí.

Poškozená ve své výpovědi uvedla, že si všechny finanční údaje zapisuje do kalendáře. V předmětný den si zapsala „sebral mi 1000“. Jak policii, tak svědkovi M. L. sdělila, že jí obviněný odcizil peníze. Sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že chtěl po poškozené, aby mu půjčila, že když je to do stokoruny (což odpovídá záznamům v jejím kalendáři), že mu půjčí. „Prostě si potřeboval půjčit, peníze by jí vrátil“, „Si s mámou neporozuměli, chtěl půjčit a musil si to vzít sám“. Obviněný sám popisoval, že ony půjčky např. 100 Kč na autobus mu poškozená půjčovala a on jí následně dluhy vracel.

Nejen tedy z výpovědi poškozené, ale i ze samotného vyjádření obviněného se podává, že obviněný neměl za to, že by se jednalo o jeho či společné finanční prostředky, neboť zde by nebyl požadavek na jejich vrácení, resp. nebyl by důvod, proč by o vydání peněz musel žádat. Z provedeného dokazování je postaveno najisto, že peníze, které obviněný odcizil poškozené, byly jejím výhradním vlastnictvím, a tedy byly ve vztahu k jeho osobě věcí cizí.

45. Dále je možno konstatovat, že znak „použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ byl v projednávané věci naplněn. Z ustáleného skutkového děje, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku, se podává, že obviněný po poškozené, své matce, požadoval peníze, a poté, co jeho požadavek odmítla (půjčit či darovat mu peníze), přistoupil k užití násilí vůči ní, když „v reakci na její odmítnutí ji začal škrtit tak, že ji oběma rukama obejmul krk a začal ho mačkat a držel ho tak několik vteřin“ (bod 15.

odůvodnění rozsudku). Když jej slovně vyzvala, aby toho zanechal, ještě chvíli ji takto držel a pak prohlásil, že stejně ví, kde má poškozená peněženku. Obviněný tedy svým jednáním sledoval získání peněz poškozené, kdy užití násilí bylo prostředkem k tomu, aby ji přiměl peníze mu vydat poté, co nejprve jeho žádost odmítla. Námitka, že věděl od počátku, kde poškozená peníze má, je bezpředmětná za situace, kdy tyto žádal vydat a na odmítnutí žádosti reagoval tím, že poškozenou uchopil za krk. Pro odlišení krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku od loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující, kdy pachatel použil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Pokud k užití násilí dojde před zmocněním se věci, v čemž jsou zahrnuty i případy, kdy k použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí dojde v průběhu zmocňování se cizích věcí, jde o loupež. Pokud užije násilí až poté, co se věci fakticky zmocnil, pak by se jednalo o krádež.

46. Námitce obviněného, že se jednalo o menší intenzitu násilí, resp. že velmi krátké užití mírné síly vůči jeho matce sedící v křesle nelze posuzovat jako násilí, rozhodně nelze přisvědčit. Zaprvé, poškozená je osobou vyššího věku, špatně se pohybující, kdy v uvedenou chvíli seděla v křesle (vstávání jí způsobuje obtíže), zatímco obviněný je statný muž, mnohem mladší a v mnohem lepší zdravotní kondici, tedy jeho tělesná převaha je naprosto zjevná. Nebylo tedy třeba, aby použil násilí vyšší intenzity, neboť samotná pozice, v níž se jeho matka nacházela, a její tělesná konstituce v kontrastu s jeho, jasně indikovaly převahu obviněného. U trestného činu loupeže není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor či se aktivně fyzicky bránil, když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. V projednávané věci se poškozená, byť si byla stejně jako obviněný vědoma jeho tělesné převahy, vymezila vůči požadavku a následnému násilí (držení mačkání krku) alespoň slovně. Zadruhé, ani výjimečně malá intenzita užitého násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako jiného trestného činu, např. trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, protože o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Nižší intenzita násilí pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/1967; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1980). Soud prvního stupně se k naplnění znaku „užití násilí“ vyjádřil v bodech 15. a 16. odůvodnění rozsudku, odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil a vyjádřil se k nim blíže v bodě 5. napadeného usnesení.

47. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že ve skutkové větě rozsudku není uvedeno, že by užil násilí v úmyslu zmocnit se peněž poškozené. Ze skutkové věty je takový závěr zcela zjevný, byť je uvozen jinými slovy („v úmyslu získat finanční hotovost po poškozené požadoval částku 1000 Kč“, … „když odmítla“, … „obžalovaný ji uchopil oběma rukama za krk a začal jí ho mačkat“). Ustálená skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, a která jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku, tak zcela odpovídají právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména body 15. – 18. odůvodnění rozsudku), s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil (viz zejména bod 5. odůvodnění usnesení). Právní kvalifikaci jednání obviněného tedy nelze ničeho vytknout. IV.

48. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. P. odmítl.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 12. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu