3 Tdo 1010/2025-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 7. 2025, č. j. 14 To 140/2025-318, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 96/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „okresní soud“) ze dne 27. 3. 2025, č. j. 2 T 96/2024-291, byl obviněný P. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku o vině a zestručněno)
během společného soužití, přibližně od narození jejich syna M. v roce 2003, nejprve v rodinném domě na adrese XY, a po roce 2017 ve služebním bytě přiděleném poškozené H. K. na adrese XY, až do svého vykázání z bytu policejním orgánem dne 6. 9. 2023 jmenovanou jako manželku různými způsoby psychicky týral, a to tak, že ji nejprve omezoval v kontaktu s rodinnými příslušníky a zejména s její matkou a sestrou, kdy poškozená se tomu přizpůsobila, jeho požadavky akceptovala, kontakt s matkou omezila a se sestrou přerušila na delší dobu, stejně tak se přestala stýkat se svými kamarádkami, aby předcházela zbytečným konfliktům,
následně po nástupu poškozené do zaměstnání v roce 2016 ji ze žárlivosti začal neustále obviňovat z nevěry na pracovišti a pokračoval v tom po celou dobu společného soužití až do vykázání z bytu, dále ji osočoval, že je mu nevěrná s insolvenčním správcem, který řešil jejich oddlužení, neúměrně ji kontroloval telefonicky v zaměstnání, posměšně a urážlivě se vyjadřoval o její práci, resp. o úřednících obecně, slovně ji napadal, že v práci nic nedělá, že se tam akorát „kurví“, že nechápe, za co bere peníze, že by úředníky, jako je ona, střílel, v mnoha případech ji slovně urážel a označoval ji za „krávu, píču, městskou šlapku, zmetka“, nechvalně se vyjadřoval i o jejím intelektu s tím, že je „blbá“ či hloupá, soustavně jí vyhrožoval, že půjde do jejího zaměstnání a tam zařídí, aby přišla o práci nebo o přidělený byt, ve dvou případech pracoviště poškozené na Magistrátu města XY také skutečně navštívil a dožadoval se osobního setkání s jejími nadřízenými ve zjevném úmyslu jí v zaměstnání uškodit,
dále poškozené říkal, že už tady (míněno ona) dlouho nebude, že si nezaslouží žít apod., což v ní vyvolávalo strach, neúměrně kritizoval její péči o domácnost a zesměšňoval ji před rodinnými příslušníky prohlášeními typu „to po ní nechtěj, to ona nedokáže“,
v době předcházející jeho vykázání z bytu začal poškozené dělat různé naschvály s úmyslem jí škodit, když např. záměrně nechával otevřenou lednici, aby měla vyšší spotřebu za elektřinu a zkazily se jí nakoupené potraviny, nebo pustil vodu z kuchyňské baterie a nechal ji volně téct, aby měla vyšší spotřebu vody, přičemž v jednom případě dokonce baterii odklonil z dřezu a nechal vodu téct na kuchyňskou linku a na podlahu,
v období od roku 2012, kdy se dostal do finančních problémů, které vyústily v exekuci a jeho insolvenci a které soustavně vyčítal poškozené, přestože ta na nich nenesla žádnou vinu, jí po značnou dobu žádným způsobem nepřispíval na domácnost a ona tak hradila veškeré náklady na bydlení i náklady na jeho obživu sama, byť kvůli zmíněným exekucím měla srážky ze mzdy,
a v omezené míře se na poškozené dopouštěl také fyzického násilí, když se po ní v jednom případě mezi lety 2020 a 2023 ohnal, přitom jí shodil z hlavy brýle a ty pak úmyslně rozbil, ke konci společného soužití do ní opakovaně strkal, aniž by jí však přivodil nějaké zranění, a při incidentu těsně před svým vykázáním jí přibouchl nohu ve dveřích, čímž jí způsobil drobné poranění v oblasti paty.
2. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
3. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 14 To 140/2025-318, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. K. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Argumentačně se opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023, z jehož odůvodnění akcentoval obecnou úvahu, že skutkové okolnosti, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, musejí vykazovat výrazně vyšší míru závažnosti jdoucí nad rámec obvyklých partnerských rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. K tomu zdůraznil, že v průběhu jeho manželství s poškozenou nelze seznat nic, co by tuto hranici běžných neshod překročilo, aby na jeho jednání bylo nutné reagovat vyvozením trestní odpovědnosti. Připomněl, že při uplatňování trestněprávní represe má stát postupovat zdrženlivě a vyvozovat ji pouze tehdy, když jiné prostředky právní ochrany selhávají nebo nejsou efektivní. V daném případě takový předpoklad podle jeho mínění splněn nebyl, neboť jeho jednání bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c), bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
6. V uvedené souvislosti zmínil i dílčí právní závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, kde bylo konstatováno, že smyslem ustanovení § 199 tr. zákoníku je postihovat jen ty nejzávažnější případy týrání osoby žijící ve společném obydlí, a nikoli situace, kdy partneři dlouhodobě akceptují a provozují určitý způsob společného soužití, v němž dochází k různým formám obecně nesprávného a v morální rovině odsouzeníhodného verbálního či nonverbálního jednání, přičemž kromě intenzity je nutno zacházení pachatele s obětí posuzovat i z hlediska jejího subjektivního vnímání. V nyní posuzovaném případě přitom poškozená sama uvedla, že projevy dovolatele zpočátku vůbec nevnímala jako nebezpečné a ohrožující. Ten pak sám dovozuje, že vzhledem k její výchově a zkušenostem z dětství (pokud jde o neidylický vztah mezi jejími rodiči) pro ni byly naopak dlouhodobě přijatelné. Jeho nevhodné chování k ní přitom ani později negradovalo. Neuchýlil se k žádnému intenzivnímu fyzickému napadání a pořád se držel v rovině verbální, kterou poškozená nechápala jako něco nestandardního. Jestliže ponechával otevřenou lednici nebo vodovodní kohoutek na kuchyňské lince, rovněž se nejednalo o něco, co by vyžadovalo tak drastický zásah, jakým je uložení trestní sankce.
7. Dovolatel dále poukázal na to, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 725/2024 konstatoval, že ve své vlastní judikatuře neshledal jediný případ, kdy by byl závěr o trestnosti týrání osoby žijící ve společném obydlí založen výlučně nebo téměř výlučně na týrání psychickém. Ve zmíněné věci přitom bylo posuzováno v podstatě shodné jednání pachatele jako v tomto případě. Ani dovolatel své manželce fyzicky neubližoval, když do ní občas jen strčil, toliko jednou se po ní ohnal rukou, aniž by ji však zasáhl, a jednou jí měl přibouchnout patu ve dveřích.
8. Závěrem se obviněný zvlášť ohradil proti způsobu, jakým se s jeho námitkami vypořádal krajský soud. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za vágní, odbyté a nereflektující výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Proto navrhl, aby je dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. v rámci úvodního obecného exkurzu do řešené problematiky podotkla, že mezilidské vztahy, které případně podléhají posouzení z hlediska eventuálního naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, jsou natolik komplikované a v každém případě různorodé, že lze jen stěží argumentovat jinými rozhodnutími, která byla učiněna při posuzování trestnosti jednání jiného pachatele v jiné trestní věci.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí je navíc výrazně specifický tím, že probíhá za zavřenými dveřmi, aniž by například i lidé z blízkého okolí pachatele a oběti tušili, co se v domácnosti agresora odehrává. Samotný tyran je mnohdy profesně úspěšný, inteligentní, sociálně zdatný a vybavený schopností své protiprávní jednání zastírat a maskovat. Proto se i jeho oběť běžně stydí komukoli svěřit, neboť si klade jeho chování za vinu a často se oprávněně domnívá, že jí nikdo neuvěří. Týrání pak nutně nemusí spočívat jen v hrubém násilném napadání, které by zanechávalo viditelné známky na těle oběti, ale právě u inteligentních a sociálně ukotvených pachatelů může jít o násilí psychické, pro okolí nepozorovatelné, avšak pro oběť a její psychiku o to víc zničující.
10. Dovolatel po výtce státní zástupkyně při své argumentaci záměrně opomíjí, že jeho verbální napadání, osočování a znevažování poškozené a její kontrolování nebylo výjimečným vybočením z jinak běžného partnerského chování vůči ní, ale v podstatě normou po celé žalované období, kdy k ní přistupoval tak, aby se mu ve všem podřizovala. Poškozená tak činila ve snaze předcházet dalším konfliktům. Vyvolával v ní pocity strachu, stresu a úzkosti, a to způsoby popsanými ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Ty se sice mohou jevit tomu, kdo není v pozici oběti podobného zacházení, jako málo společensky škodlivé, zvláště jsou-li vytrženy z celkového kontextu, nicméně pokud jsou po dobu mnoha let takřka každodenním jevem, je nutno je považovat za týrání, resp. za zlé nakládání, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří. V projednávaném případě takové subjektivní vnímání poškozenou vyplynulo především z její vlastní výpovědi, v níž potvrdila, že pro psychické obtíže vyvolané jednáním manžela užívala léky a se svými problémy navštěvovala psycholožku a SKP centrum.
Byla to výhradně ona, kdo byl terčem vesměs verbálních útoků ze strany životního partnera a na kom také ležela tíha péče o společnou domácnost. Agresorem byl naopak vždy a pouze obviněný, takže se rozhodně nejednalo o případ, v němž by docházelo k vzájemnému konfliktnímu jednání obou zainteresovaných stran, které by se v důsledku neschopnosti řešit spory rozumně a konstruktivně ve vyvolávání hádek střídaly. Dovolatel podle státní zástupkyně zároveň přehlíží, že v rámci posouzení závažnosti jeho zlého nakládání s poškozenou bylo nutno na jeho jednotlivé výpady vůči ní nahlížet z hlediska celku a nikoli izolovaně, což je dáno právě povahou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí jako trestného činu trvajícího.
Zároveň není podstatné, zda jeho jednání bylo či nebylo po celou dobu stejně intenzivní. Relevantní je, že se jednalo o dlouhodobý systematický psychický nátlak provázený i drobnými projevy fyzického násilí, které však nemuselo být nikterak razantní. Znak dlouhodobosti byl naplněn tím, že jeho závadové chování vůči ženě trvalo téměř 20 let. Skutečnost, že poškozená je po tak dlouhou dobu snášela, nemá na správnost soudy zvolené právní kvalifikace vliv. Neschopnost oběti opustit násilníka je ostatně jedním ze základních atributů syndromu týrané osoby.
Naopak je zcela typické, že oběť není schopna klást pachateli odpor, ustupuje a podřizuje se mu, nedokáže na jeho jednání adekvátně reagovat a často je omlouvá, nebo si je dokonce klade za vinu. Naplnění znaku týrání nevylučuje ani to, že týraná osoba odchází z bydliště za různými záležitostmi, nebo že není na pachateli ekonomicky závislá.
11. Za zjevně neopodstatněnou označila státní zástupkyně i námitku dovolatele, že nižší soudy při svém rozhodování nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Připomněla, že odpovědnost za trestný čin podle § 199 tr. zákoníku lze dovodit i v případech, kdy pachatel používá téměř výhradně „jen“ tzv. psychické násilí kombinované pouze s ojedinělým či méně intenzivním použitím fyzické síly. V daném případě podle ní soudy důvodně přihlédly k tomu, že obviněný poškozenou převážně verbálně napadal a trápil po extrémně dlouhou dobu a jeho počínání jí způsobilo srovnatelné útrapy, jako kdyby se na ní dopouštěl intenzivního fyzického násilí po kratší dobu.
12. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že nižší soudy učinily správná skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem posoudily i po stránce hmotněprávní. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
14. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
15. V návaznosti na uvedené lze nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
16. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou vskutku zatíženy dovolatelem namítanou vadou a zda tvrzené pochybení zároveň zakládá existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. V jeho rámci lze relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se zde jinými slovy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
18. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil dovolací senát konkrétní námitky obviněného P. K. a dospěl k závěru, že z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu nemají materiální opodstatnění.
19. Předně se nemohl ztotožnit s mírně řečeno odvážným (fakticky tendenčním a realitě odporujícím) tvrzením, že soudy obou stupňů se při svých úvahách ohledně právní kvalifikace stíhaného skutku odklonily od „ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“.
20. Pro obhajobu dovolatele (jak bývá u pachatelů podobné trestné činnosti pravidlem) je příznačné, že své hrubé chování vůči manželce výrazně bagatelizuje a snaží se je degradovat na snad společensky nevhodné, fakticky však nijak závažné verbální projevy v rámci občasných „běžných“ partnerských rozepří provázených symetrickým napadáním a osočováním obou aktérů. Tím primárně relativizuje výsledná skutková zjištění vtělená do výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu, která vyznívají jinak, a teprve v návaznosti na to poukazuje na účelově vybranou pasáž z individuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1086/2023, ve kterém byla řešena právě otázka trestnosti výroků pachatele pronesených vůči bývalé družce v afektu a za situace, kdy mezi nimi docházelo k vzájemnému vyhrožování a častování se rozličnými vulgaritami, a to především v souvislosti s jejich rozchodem a očekávaným opatrovnickým sporem o to, komu bude do budoucna svěřen do výchovy jejich nezletilý syn. Zároveň zcela pomíjí, že dovolací soud se v nadepsané věci zabýval tím, zda dramaticky vyznívající emoční výlevy obviněného bylo za daných okolností možno (i s přihlédnutím k principu ultima ratio) subsumovat pod skutkové podstaty jiných trestných činů – konkrétně přečinů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nebo nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
21. Ještě nepřípadnější je pak poukaz obviněného na závěry obsažené v kontroverzním, a především dnes již neexistujícím, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024. Nutno zdůraznit, že obhajobou vzývané rozhodnutí, učiněné jejími slovy ve skutkově „shodné“ trestní věci, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25, s tím, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky (poškozené) nebýt podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud podrobil nekompromisní kritice takřka veškeré dílčí právní úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí, o něž nynější dovolatel opírá svůj mimořádný opravný prostředek. Stěžovatelce například výslovně přisvědčil v tom, že odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku lze dovodit i v případech, kdy se pachatel dopouští na oběti výhradně či téměř výhradně „jen“ tzv. psychického násilí a jeho jednání tedy buď vůbec nezahrnuje použití fyzické síly, anebo jen fyzické násilí velmi malé intenzity, popřípadě fyzické násilí ojedinělé (přičemž to, že obecně respektovaná soudní judikatura uznává „čistě“ psychický teror coby formu trestně postižitelného týrání, připustil ve zrušeném rozsudku paradoxně i sám senát 7 Tdo Nejvyššího soudu). Stejně tak se Ústavní soud vymezil proti konstrukci, že nezbytným předpokladem pro vyvození trestní odpovědnosti v případech tzv. domácího násilí je určitá eskalace závažnosti tyranského jednání pachatele vůči oběti. Za důležitou pro aktuálně posuzovanou věc pak dovolací senát považuje i jeho výtku, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nevěnoval žádnou pozornost výrazně ponižujícímu charakteru jednání pachatele. Ústavní soud k tomu jednoznačně konstatoval, že i soustavné ponižování, vytrvalé slovní urážení a zesměšňování osoby žijící ve společném obydlí, její přehnané kontrolování, odstrkování nebo vyžadování podřízenosti, tvoří ve svém celku zacházení, které by každý musel vnímat jako silně dehonestující a které, trvá-li po extrémně dlouhou dobu, vykazuje znaky těžkého příkoří coby základního prvku týrání (viz bod 41. odůvodnění nálezu). Nejvyšší soud ve vzpomínané kauze pod tíhou těchto argumentů své původní stanovisko přehodnotil a po opětovném přezkoumání věci napodruhé dovolání (tamního) obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, konkrétně usnesením ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 7 Tdo 819/2025.
22. Ani v nyní posuzovaném případě nemá dovolací senát žádný rozumný důvod, aby právní závěry vyplývající z citovaného nálezu (s nimiž se sám v obecné rovině plně ztotožňuje) nerespektoval a na stíhané jednání nahlížel ku prospěchu dovolatele odlišným prizmatem.
23. Adekvátnost právního posouzení skutkového stavu tak, jak byl na základě provedených důkazů rekonstruován soudem prvního stupně, odůvodňují zejména zjištění, že obviněný svoji dnes již bývalou manželku H. K. nejméně od roku 2006 až do poloviny roku 2023 prakticky trvale a zároveň bezdůvodně podezíral z nevěry s některým z jejích kolegů (či rovnou hned s několika naráz) na pracovišti, běžně ji tituloval jako „městkou šlapku“, osočoval ji z toho, že se mimo domov „akorát kurví“, a mimo jiné i z tohoto důvodu ji také neúměrně často (zejména) telefonicky kontroloval během pracovní doby.
O jejím pracovním uplatnění jakožto přirozeném prvku seberealizace dospělého člověka v produktivním věku se vyjadřoval a priori s despektem a posměchem a tento pohrdavý postoj pravidelně demonstroval prohlášeními, že „stejně nic nedělá, že nechápe, za co bere v práci peníze“, která průběžně doplňoval proklamacemi, že „úředníky, jako je ona, by střílel“. Ve snaze vyvolat v poškozené pocity méněcennosti, podřadnosti a podřízenosti soustavně útočil také na její intelekt, když ji označoval za hloupou nebo blbou.
Svou nutkavou potřebu ji znemožnit nebyl schopen ovládnout dokonce ani během osobních setkání s dalšími rodinnými příslušníky, které při „vhodných“ příležitostech upozorňoval, že to či ono po poškozené chtít nemohou, protože to prostě nedokáže (rozuměj nemá na to, je blbá, neschopná, k ničemu…). Vedle tohoto zesměšňování zdůrazňoval její mentální a zejména morální nedostatečnost i tím, že ji běžně oslovoval jako „krávu“, „zmetka“ nebo „píču“, a svou nespokojenost s ní jako s manželkou soustavně zdůrazňoval i kritikou úrovně, s níž pečovala o společnou domácnost a saturovala základní potřeby jejích členů.
Pokud by poškozená takové systematické dehonestující a po řadu let trvající jednání ze strany vyvoleného životního partnera a otce jejích dětí neměla vnímat úkorně, musela by se jako žena vyznačovat opravdu neskutečnou emoční oploštělostí a v tomto ohledu extrémně vybočovat z běžného populačního průměru. Tak tomu ovšem v daném případě zjevně nebylo.
24. Po roce 2012 navíc musela vedle obvyklých urážek ze strany manžela čelit i další stresové situaci, když obviněný svým neúspěšným podnikáním uvrhl rodinu do finančních potíží, které vyvrcholily exekucí, insolvencí a ztrátou majetku. Sám přitom rezignoval na jakoukoli snahu bojovat vlastními silami o alespoň částečné odstranění či zmírnění nepříznivých ekonomických důsledků svého podnikatelského debaklu, ze kterého naopak nesmyslně a nespravedlivě obviňoval právě svoji už tak těžce zkoušenou ženu. Nejen břímě hrazení veškerých nákladů na společné bydlení a obživu rodiny, ale i zodpovědnost za splácení svých dluhů, ponechal v kritické době výhradně na ní a namísto „slůvka uznání“, respektu či projevu díků za její obětavost a partnerskou solidaritu jí naopak z chorobné žárlivosti pravidelně podsouval svou novou konspirační teorii, podle níž měla udržovat intimní poměr s dalším mužem – tentokrát s insolvenčním správcem, který řešil jejich oddlužení. Zároveň ji průběžně udržoval v neustálých obavách o budoucnost, když jí porůznu vyhrožoval, že u jejího zaměstnavatele zařídí, aby přišla buď přímo o práci, nebo alespoň o přidělený služební byt. Dvakrát se také skutečně dožadoval osobního setkání s jejími nadřízenými, čímž ji v danou chvíli uvrhl do značně trapné a ponižující situace. Aby jí ještě více znepříjemnil život, přidal k soustavným nadávkám a osočování ze sexuální promiskuity i různé naschvály a zlomyslnosti (záměrné ponechávání otevřené lednice a tekoucí vody z kohoutku, v jednom případě dokonce odkloněného mimo dřez na pracovní pult kuchyňské linky), které ji měly postihnout po stránce finanční a současně zaměstnat nad rámec běžného úklidu. Naprostý despekt k poškozené jako k člověku a životní partnerce se pak ve finální fázi jejich manželství projevoval i tím, že do ní při každé vhodné příležitosti bezdůvodně strkal.
25. To jsou jen stručně vyjmenované zásadní projevy jeho tyranského chování, které okresní soud vtělil do vlastního popisu skutku v odsuzujícím rozsudku. Pohříchu do něj nezahrnul též další agresivní výpady obviněného vůči tělesné integritě, psychice a důstojnosti H. K., která ve svých věrohodných výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení popsala například i to, jak po ní házel hrnek, vysypal na ni znečištěnou drť z kočičí toalety, jednou po ní v noci hodil batoh, do kterého předtím ovšem nezapomněl nalít šťávu, běžně jí vyhrožoval, že „zlikviduje“ celý byt, rozbíjel doma o zeď a o podlahu nádobí a nejméně jednou „vše“ potřel banánem. I toto jsou skutková zjištění soudu prvního stupně, jak zřetelně plyne z odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
26. Nejvyšší soud ve shodě s oběma soudy zastává stanovisko, že výše rekapitulované mnohaleté neuctivé, vulgární, bezohledné, agresivní a zlomyslné chování obviněného bylo jako celek pro svou bezcitnost způsobilé v poškozené dříve či později vyvolat pocity těžkého příkoří. Tento efekt se u ní ve výsledku také skutečně dostavil. Obviněný s poškozenou jednal (a to běžně i před dětmi) jako s podřadnou a jemu podřízenou bytostí, která jeho subjektivním vnímáním (minimálně v mantinelech manželského soužití) nebyla nadána právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Jeho argumenty, že během jejich společného soužití nedošlo k ničemu, co by svou závažností překročilo rámec obvyklých manželských neshod a rozmíšek, resp. že poškozená jeho zlé nakládání i vzhledem k výchovnému prostředí, v němž vyrůstala, nemohla nést a také nenesla úkorně (ba dokonce je vnímala jako dlouhodobě přijatelné), dovolací senát považuje za výraz naprostého cynismu a absence byť jen minimální schopnosti sebereflexe. Okolnosti posuzovaného případu zároveň nepovažuje za natolik zvláštní a výjimečné, aby akceptoval pobídku obhajoby k úvahám o mimořádně nízké společenské škodlivosti činu, která by ho měla posunout do kategorie správních (přestupkových) deliktů.
27. Závěrem lze tedy shrnout, že napadená meritorní rozhodnutí nižších soudů žádnou vadu, která by zakládala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nevykazují. Pro vzájemnou podmíněnost pak reklamovaným usnesením krajského soudu nemohl být založen ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jenž obviněný navíc ani výslovně neuplatnil, ač tak učinit mohl a za dané situace formálně vzato měl.
V. Způsob rozhodnutí
28. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek