ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Romana Vichereka, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Mazáka
a JUDr. Radka Doležela o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023, v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 81/2018, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 26. 10. 2023, sp. zn. 29 T 81/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci nově rozhoduje tak, že
obviněný
P. V.,
nar. XY, důchodce, trvale bytem Praha XY, XY XY,
se podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje
obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 ZT 100/2018
pro skutek, který měl spáchat tím, že od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018 ve společně obývaném bytě na Praze XY, XY XY, ale i jinde,
měl obviněný dlouhodobě, opakovaně, především psychicky týrat svou manželku
poškozenou J. V., nar. XY, kdy psychické týrání mělo spočívat v tom, že ji
bezdůvodně ponižoval a urážel hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote",
"kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhářko prolhaná", "máš slepičí mozek",
musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu,
servírování jídla, měl ji nutit žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých
ranních hodinách, prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho
příkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu, musela na jeho příkaz v
zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například:
teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně, musela vykonávat i
drobné opravy, taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku,
z důvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svůj pokoj v
bytě, musela vykonávat jeho pracovní povinnosti například: opravovat
absolventské práce jeho studentů, zapisovat do výkazů známky a docházku, vozit
do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství
dokumentů a taktéž ji nutil v nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat
korespondenci, své příkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si"
nebo "pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já
"nedovolím" nebo "nepůjčím" a pokud podle jeho mínění nesplnila jím uložený
pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami
a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak
probíhal i několik hodin, taktéž jí nebylo z jeho strany umožněno rozhodovat o
tom, co do domácnosti koupí, znemožňoval jí přehled o jejich finanční situaci,
musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě,
dále její osobu kontroloval v jejím pohybu, měl požadovat, aby mu sdělovala:
kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a zda je tam s osobami,
které ji on povolil a po jejím návratu ze schůzky domů jí vyslýchal, taktéž ji
zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště a i s jejími přáteli, určoval jí,
kdy může navštívit své příbuzné, omezoval i její aktivity v práci, při
psychickém týrání vůči ní občas použil i fyzické násilí, především od roku 2014
do ledna 2018, ve formě klepáním prsty na hlavu či strkáním do těla, dále v
přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní opětovně strkal při jeho výslechu, kdy
musela odpovídat a ve chvíli, kdy odpovídat přestala, začal do ní strkat a když
chtěla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu, taktéž ji měl
bezdůvodně budit v nočních hodinách pod různými záminkami, dále měla být
poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu
zavazovat tkaničky u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen, dne 1. 1.
2018
po návratu z návštěvy na ni bezdůvodně křičel: kde byla, proč mu nebrala
telefon a přitom jí nadával "ty lhářko prolhaná" při čemž do ní strkal, když se
vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí "proč bych do tebe hajzle
nestrkal", dne 30. 1. 2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu
utekla,
tedy
měl týrat osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchat takový čin po
delší dobu,
čímž měl spáchat
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozená J. V., nar. XY, trvale bytem XY XY,
Praha XY – XY, adresou k doručování XY XY, Praha XY, odkazuje se svým nárokem
na náhradu škody a nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech
občanskoprávních.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 T
81/2018-1691, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební
dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu
bylo uloženo přiměřené omezení a povinnost zdržet se ve zkušební době styku s
poškozenou J. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti
obviněného nahradit poškozené škodu ve výši 50.040,50 Kč a nemajetkovou újmu ve
výši 525.199 Kč.
minimálně od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018 ve
společně obývaném bytě na Praze XY, XY XY, ale i jinde, obviněný dlouhodobě,
opakovaně, především psychicky týral svou manželku poškozenou J. V., nar. XY,
kdy psychické týrání spočívalo v tom, že ji běžně minimálně dvakrát týdně a od
léta 2017 denně bezdůvodně ponižoval a urážel, a to minimálně jednou týdně
zejména od roku 2014 hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe",
"hajzle", "blbečku", "ty lhářko prolhaná", "máš slepičí mozek"; musela plnit
jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování
jídla, nutil ji jedenkrát až dvakrát měsíčně žehlit jeho košile v nočních nebo
v brzkých ranních hodinách, týdně prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho
nerušila, na jeho příkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu po jejím
probuzení, musela na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho
pokoji, další příkazy byly například: v zimním období denně teď nesmíš na
balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně; musela vykonávat i všechny drobné
opravy v domácnosti např.
výměnu žárovek, čištění odtoku umyvadla, záchodu a
podobně; taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku a to
dvakrát týdně v pracovní dny za touto na pokyn obviněného jezdila či docházela,
z důvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svůj pokoj v
bytě a starat se o ni v roce 2010 asi dva týdny; musela vykonávat jeho pracovní
povinnosti například: do roku 2017 jednou ročně opravovat absolventské práce
jeho studentů, dvakrát ročně zapisovat do výkazů známky a docházku, v době jeho
nemoci vozit do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat
velké množství dokumentů a taktéž ji nutil více jak pětkrát a to minimálně 1x
ročně nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci; své
příkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud
neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo
"nepůjčím" a pokud podle jeho mínění nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho
pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním
nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i
několik hodin; taktéž 2x až 3x ročně jí nebylo z jeho strany umožněno
rozhodovat o tom, co většího charakteru se do domácnosti koupí, nebral v potaz
její nesouhlas a znemožňoval jí přehled o jejich společné finanční situaci;
musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě;
dále její osobu po celou dobu kontroloval v jejím pohybu, za tím účelem mu
předem sdělovala, kde a s kým bude, kdy přijde domů, požadoval, aby mu
oznamovala: kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a po jejím
návratu ze schůzky domů jí vyslýchal; taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy
mimo pracoviště a i s jejími přáteli; určoval jí, kdy může navštívit své
příbuzné podle toho, jak to časově vyhovovalo jemu, omezoval i její aktivity v
práci týkající se zejména mimopražských školení; dále byla poškozená nucena po
jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky
u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen; při psychickém týrání vůči ní
občas použil i fyzického násilí, především od roku 2014 do ledna 2018, a to
běžně ve formě klepáním prsty na hlavu či strkáním do těla jako jeho normální
způsob komunikace, pokud podle jeho názoru poškozená nevnímala nebo
nesouhlasila dostatečně rychle či nesouhlasila, což bylo výjimečné, kdy strkání
se zintenzivnilo v létě 2017; dále v přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní
opětovně strkal při jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli kdy
odpovídat přestala, začal do ní strkat a když chtěla odejít, chytil ji za ruku
a bránil jí v odchodu; taktéž ji v září a říjnu 2017 bezdůvodně budil v nočních
hodinách pod různými záminkami s četností 2x až 3x do jejího odchodu z
domácnosti; dne 1. 1. 2018 po návratu z návštěvy na ní bezdůvodně křičel: kde
byla, proč mu nebrala telefon a přitom jí nadával "ty lhářko prolhaná" přičemž
do ní strkal, když se vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí "proč
bych do tebe hajzle nestrkal"; dne 30. 1.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 67 To
402/2023-1753, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem
na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., když měl za to,
že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a současně rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje
v tom, že konkrétní dílčí jednání, která byla součástí popisu skutku vůbec
nevyplývají z provedeného dokazování. Buď je vůbec nezmiňuje ani samotná
poškozená, nebo je sama poškozená relativizuje, nebo jsou tyto vylučovány
jinými důkazy. Obviněný v tomto směru poukázal také na výtky, které proti
rozhodnutím vznesl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí v
této věci pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021 v bodě 31, které obecné soudy ani při
doplnění dokazování neodstranily.
6. Svou námitku upřesnil tím, že pokud soudy dle jeho názoru do skutkové
věty pojaly dílčí jednání, která vůbec nevyplývají ani z tvrzení poškozené, pak
jde konkrétně o vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání,
kopírování a skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s
kolegy mimo pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné. Pokud jde o
jednání, která vůbec nejsou dána do jakýchkoliv souvislostí, a nelze ani určit,
zda se mohla vůbec stát v posuzovaném období (míněno od 1. 6. 2004), pak
obviněný upřesnil, že šlo o jednání spočívající v omezování aktivit poškozené v
práci. Pokud jde o jednání, která jsou vyloučena jako „týrání“ samotnou
poškozenou, konkrétně zmínil psaní slibů a starání se o matku obviněného.
Obviněný také namítal, že další jednání popsaná ve skutkové větě rozsudku
zůstala zcela nespecifikována, přičemž upřesnil, že šlo o omezování aktivit
poškozené v práci.
7. Obviněný zpochybnil a namítl, že by nechal poškozenou „zapisovat do
výkazů známky a docházku“. Předložil soudu potvrzení školy, ve které působil, a
z něhož vyplývá, že vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou
již 20 let.
8. Vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku je soudy tvrzeno, že
poškozená „musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla,
úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdělení rolí bylo jejím nápadem, přičemž
sama ve své výpovědi uvedla: „Že budu vykonávat domácí práce jsme ani nijak
neřešili, já jsem to dělala. Já jsem vařila, uklízela, jako dělá každá normální
ženská.“
9. Nesmyslné dle obviněného je tvrzení ohledně slibu týkajícího se
rekonstrukce: „musela psát různé sliby, například: že nebude provádět
rekonstrukci v bytě“. Přitom toto tvrzení je přímo vylučováno výpovědí samotné
poškozené, která uvedla „Já jsem řekla jasně svoje stanovisko, tehdy v roce
2014, že v životě už nechci nic dělat. A když manžel zase nastoupil v létě
2017, že se bude dělat rekonstrukce, já jsem řekla „ne“.
10. Obviněný také poukázal na skutečnost, že se soudy nijak nevypořádaly
s většinou závěrů Nejvyššího soudu ohledně synů poškozené v bodu 34 usnesení
Nejvyššího soudu.
11. Namítl, že žádné příkazy, např. týkající se péče o jeho matku
poškozené nedával. Sama se dobrovolně nabídla nebo pokud o to poškozenou
požádal, tak mu vyhověla.
12. Poukázal na zmatečné a neurčité tvrzení ve skutkové větě rozsudku.
Konkrétně pak pokud snad měl něco podmiňovat např. slovy „pokud neuděláš nebo
nebudeš souhlasit s tím, co já chci“, tak já „nedovolím“ nebo „nepůjčím“, tak
není zřejmé, co nedovolí nebo nepůjčí. Snad pouze, pokud šlo o půjčku pro syny
obviněného, což však byla ojedinělá událost.
13. Obviněný zdůraznil, že za posledních 15 let jeho manželka žádným
jednáním nepotvrdila, že by byla psychicky týraná nebo že by se obviněného
dokonce bála. Nikdy nenavštívila psychologa. Neodstěhovala se, ačkoli mohla.
Svobodný syn D. má dva byty, z toho jeden, který na něj převedla poškozená. Ani
jednou, ani na jeden den neodešla k synům. Ani jednou nejela na dovolenou se
syny, ale každý rok opakovaně jezdila s obviněným. Nikdy se ani nezmínila o
rozvodu.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
spatřuje v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu,
vyslovený v této konkrétní věci ohledně „intenzity“ tvrzeného jednání, současně
také jednání obviněného dle jeho názoru nenaplňuje obligatorní znak týrání ve
smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Ve vztahu k nerespektování právního názoru pak obviněný rozvedl, že
Nejvyšší soud týrání v popisu skutku z původního rozsudku (sp. zn. 7 Tdo
79/2021) neshledal, přičemž nalézací soud jenom formálně doplnil dokazování o
další výslech poškozené – „aby se neřeklo“ a aby byly ve skutku alespoň nějaké
časové údaje, a znovu obviněného odsoudil, ale vůbec se nezabýval názorem
Nejvyššího soudu na „intenzitu“ jednání. K tomu, aby mohly nižší soudy
obviněného odsoudit, by tak ve světle usnesení Nejvyššího soudu bylo nezbytné,
aby z výslechu poškozené vyplynulo něco, co podstatně zvýší intenzitu původně
tvrzeného jednání ve skutku z rozsudku ze dne 11. 7. 2019. To se však nestalo a
paradoxně došlo k tomu, že výslech poškozené naopak vedl ke snížení původně
tvrzené „intenzity“ jednání, neboť z původního popisu skutku vyplývalo, že k
dílčím jednáním popsaným ve skutku mělo docházet vlastně neustále „po dobu
trvání manželství“ a následně došlo ke snížení této intenzity, když došlo k
jistému určení kolikrát k jakému jednání došlo. Odvolací soud potom ignoroval,
že v projednávané věci vůbec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní
věci, kterého by se snad obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného
závěru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé věci. V této věci však toto
absolutně nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.
16. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu
§ 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rozebral jednotlivá dílčí tvrzená jednání
ze skutkové věty rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím,
že nemohou naplnit znak týrání. Svou argumentaci ukončil konstatováním, že
dovedení právního názoru soudů do důsledků by vedlo ke zcela absurdním
situacím, kdy by jednání ve společnosti běžné muselo být postihováno jako
trestná činnost. V podstatě jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud
by druhý partner řekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není
být arbitrem manželských hádek a sporů tak, že bude toho „zlého“ z manželů
trestat prostředky trestního práva. Zejména když už ze samotných jednání ve
vzneseném obvinění je naprosto zjevné, že něco takového nemá co dělat před
trestním soudem, ale nejvýše před soudem civilním při posuzování příčin
rozvratu manželství.
17. Obviněný také namítl, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými
námitkami obhajoby, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a
věc vrátil nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, případně aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování
námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy
obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o dovolací námitky
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že soudy opřely své závěry o
výpověď věrohodné poškozené, která však nestojí osamoceně a je ve shodě s
dalšími blíže rozvedenými důkazy.
19. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
pak pod něj státní zástupce podřazuje údajnou absenci znaku týrání a tvrzené
přehlédnutí principu ultima ratio, jde však dle jeho názoru o námitky
neopodstatněné. Nesouhlasí s tím, že by soudy nerespektovaly závazný právní
názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím usnesení ze dne 17. 2. 2021,
sp. zn. 7 Tdo 79/2021. Zdůraznil, že se nejednalo o výjimečné extenzivní
vybočení z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené. Provedeným
dokazováním bylo naopak jednoznačně prokázáno, že se takto k poškozené choval
po celé žalované období a přistupoval k ní manipulativně, ve snaze dosáhnout
svého tak, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se všem jeho
požadavkům a pravidlům, a to v obavě z fyzického ataku a proto, aby eliminovala
jakýkoli konflikt s obviněným. Ten po poškozené vyžadoval absolutní
podřízenost, permanentně v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to
právě všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby. Ty se sice v obecné rovině
tomu, kdo není v roli oběti, mohou – jsou-li vytrženy z kontextu – jevit na
první pohled jen málo škodlivé a nebezpečné, nicméně v jejich souhrnu, jsou-li
po dobu mnoha let takřka denní normou (či proběhnou-li několikrát za týden), je
nutno je považovat za týrání.
20. Z provedeného dokazování rovněž jednoznačně vyplynulo, že to byl
právě obviněný, kdo byl vždy agresorem, zatímco poškozená byla vždy osobou
ohroženou, tedy obětí. Nejedná se tudíž o případ, kdy by docházelo ke
vzájemnému konfliktnímu jednání obou zainteresovaných stran. Dovolatel zjevně
přehlíží, že z hlediska posouzení jeho jednání je nutno hodnotit intenzitu
jednotlivých dílčích jednání vůči poškozené nikoli izolovaně, ale souhrnně a v
rámci jednoho celku. Přitom není podstatné, že jeho jednání vůči poškozené
nedosahovalo po celou dobu stejné intenzity. Přímým důsledkem jeho chování byl
taktéž vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Podle dosavadní
judikatury soudů je mimo jiné právě neschopnost týrané osoby násilníka opustit
jedním ze základních atributů syndromu týrané osoby. Pro oběti týrání je naopak
zcela typické, že nejsou schopny klást pachateli odpor, podřizují se mu a
ustupují, nedokážou na jeho jednání adekvátně reagovat a často je omlouvají,
eventuálně kladou tyranovo jednání za vinu samy sobě.
21. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně uvedl, že pokud by však přesto za takové
situace dospěl senát rozhodující o dovolání k závěru o jeho důvodnosti a
opodstatněnosti, státní zástupce se připojuje k návrhu poškozené na aplikaci §
20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a
soudcích“), tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu. Ve shodě s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém případě by takto
zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovění podanému
dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru
vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž státní zástupce
jen odkázal na poznámku pod čarou v předcházejícím textu, pod kterou byly
příkladmo uvedeny usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp.
zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze
dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo
564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018.
22. K dovolání obviněného se vyjádřila také poškozená J. V.
prostřednictvím svého zmocněnce, přičemž s dovoláním vyslovila nesouhlas a
Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření se nejprve obecně
vyjádřila k pojmovým znakům vytýkaného trestného činu, především zdůraznila, že
je zapotřebí, aby soudy posuzovaly intenzitu násilí v intencích doby, po kterou
trvalo, tedy po většinu manželství poškozené, které trvalo 40 let, a přestože
se intenzita násilí nemusí v tomto případě jevit jako vysoká v porovnání s
ostatními případy, kdy dochází k hrubému fyzickému a sexuálnímu násilí, doba
trvání tohoto příkoří v řádech desítek let je významně dlouhá době a dopad na
život poškozené je tudíž v souhrnu velmi intenzivní.
23. Poškozená zdůraznila, že skutek v projednávané věci je nutné
posuzovat jako celek, přičemž obviněný ve svém dovolání skutek účelově
rozmělňuje. Zdůraznila, že soudy musí přihlédnout i k příkoří, ke kterému došlo
vůči obviněné před rokem 2004 (předtím, než byla do trestního zákoníku vložena
skutková podstata trestného činu podle § 199 tr. zákoníku), jelikož po několika
fyzických útocích před tímto rokem už obviněný nemusel výslovně fyzickým
násilím vyhrožovat či zvyšovat hlas, protože poškozené stačil jen pouhý pohled
obviněného a ze strachu udělala vše, co po ní vyžadoval, přičemž zmínila tzv.
naučenou bezmoc. Tuto skutečnost je pak nutné promítnout do posuzování
intenzity příkoří, kterému poškozená čelila.
24. Poškozená má za to, že aplikace principu ultima ratio není na místě,
a to s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn
301/2012, ze kterého vyplývá, že tento princip je vyloučen zejména v případech
zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. V projednávané věci je pak
vedeno řízení pro zločin, kterého se obviněný dopustil dlouhodobou kombinací
řady forem domácího násilí, a jeho jednáním byla poškozené způsobena těžká újma
na zdraví. Současně má za to, že soudy splnily pokyny Nejvyššího soudu z
předcházejícího zrušovacího rozhodnutí.
25. Poškozená závěrem uvedla, že se senát Nejvyššího soudu 7 Tdo ve svém
usnesení ze dne 17. 2. 2021 odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu a tento odlišný právní názor senátu 7 Tdo by neměl být aplikován při
posuzování nyní projednávaného dovolání, a proto by věc měla být ve smyslu § 20
odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupena velkému senátu. Přičemž odlišný
právní názor vidí v tom, že senát 7 Tdo dospěl k závěru o důvodnosti aplikace
principu ultima ratio v projednávané věci, ačkoliv je uplatnění tohoto principu
vyloučeno v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů, jak
vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř).
27. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je
důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném
opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. S odkazem na dále užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
30. Nejprve je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již jednou
rozhodoval, a to usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, kterým
původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v uvedeném
usnesení soudům nižších stupňů v podstatě vytkl, že se dostatečně nezabývaly
intenzitou jednání obviněného, četností jednotlivých útoků. Současně soudům
nařídil, aby ověřily, zda k trestné činnosti docházelo po celé stíhané období
se stejnou četností či se nějak měnila nebo gradovala. Vytkl nalézacímu soudu
konkrétní způsoby jednání, které sice pojal do skutkové věty rozhodnutí, ale
neměly oporu v provedeném dokazování. Nebylo také rozlišeno, zda k jednání
obviněného docházelo před 1. 6. 2004, kdy byla do trestního zákoníku
zakomponována skutková podstata podle § 199 tr. zákoníku. Soudy také dostatečně
nevyložily, v čem shledávají v jednání obviněného vyšší stupeň hrubosti,
necitlivosti a bezohlednosti za podmínky určité trvalosti a z čeho dovodily, že
po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obviněného
jako těžké příkoří.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., a to ve vztahu k jeho první alternativě, když shledal zjevný rozpor
rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s
obsahem provedených důkazů. Ve vztahu k první uvedené alternativě, tj. k
existenci zjevného rozporu s předpokládanou kvalitou, své přesvědčení založil
zejména na zpochybnění výpovědi poškozené. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud
pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nemohl jí však přiznat opodstatnění.
32. Nejdříve nutno v obecné rovině k podanému mimořádnému opravnému
prostředku akcentovat, že dovolací námitky jsou především opakováním námitek
obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou
stupňů se s nimi většinou více méně řádně vypořádaly, jak bude konkretizováno
dále. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom dostatečně zřejmé,
jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná
logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence případného
zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a
obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.
8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí
plného skutkového přezkumu. Soudy totiž na základě dokazování dovodily průběh
skutkového děje tak, jak je popsán výše, až na drobné nejasnosti. V provedených
důkazech nelze shledat zásadní rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se
o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se
doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících
skutečnost, že se dovolatel, až na některá méně podstatná jednání, dopustil
shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi
prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
33. Vadu v podobě zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro
naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů by totiž bylo možno dovodit
výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by
odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování.
Mohla být shledána pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla
obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem
toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při
žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovým nedostatkem přitom
odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z
provedených důkazů, až na některé drobnosti uvedené dále, po jejich vyhodnocení
souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.
34. Soudy si byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí
poškozené na straně jedné a obviněného na straně druhé. V reakci na danou
situaci, která je však v trestním řízení spíše pravidlem, přitom přesvědčivě
rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je
prezentovala poškozená, a nikoli účelová vyjádření obviněného vedená snahou
zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Nejdůležitějším
důkazem pro formování skutkových zjištění byly nepochybně výpovědi poškozené J.
V. Ačkoli samotná výpověď poškozené byla pramenem podstatným, nejednalo se o
důkaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vůči poškozené totiž potvrdili
také jejich synové D. a P. V., přičemž závěr o pravdivosti její výpovědi
podporují taktéž další důkazy. Namátkou lze připomenout především svědectví
kamarádek poškozené Š. K. a A. M. či její švagrové J. Š., jimž se o dílčích
problémech s obviněným svěřovala, dále vyjádření a podrobné zprávy psycholožek
PhDr. Petry Vyhlídalové a Mgr. Natálie Schwab Figush, které poškozená v závěru
žalovaného období navštěvovala, případně znalecké posudky z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zpracované k osobám obviněného
a poškozené znalci PhDr. Pavlem Králem a MUDr. Evou Lednickou, respektive
posléze znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc. a MUDr. Jakubem Šimkem.
Z těch vyplynulo, že výpověď poškozené splňuje atributy specifické
věrohodnosti, přičemž u této propukla posttraumatická stresová porucha.
35. Lze tak uzavřít, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy
vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 byl těmito důkazy ve větší míře prokázán. Přesto popis skutku tak, jak
jej uvedly soudy, několika nepřesnostmi, na které mimo jiné obhajoba poukázala,
trpí. Tyto nepřesnosti, jak budou uvedeny dále, však nezakládají zjevný rozpor
a nemůžou mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu již Nejvyšší
soud i s ohledem na délku trvání tohoto trestního řízení i nižší závažnost
zjištěných nedostatků nerušil předmětné rozhodnutí a nevracel jej opět
nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
36. Nyní k jednotlivým námitkám obhajoby, pokud jde o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že některé skutečnosti
obsažené ve skutkové větě rozsudku vůbec nevyplývají z tvrzení poškozené,
konkrétně vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání, kopírování a
skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s kolegy mimo
pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné.
37. Pokud jde o „vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání“,
tak tuto skutečnost obviněná uvedla, přičemž specifikovala, že tak činila
sporadicky, když byl obviněný nemocný, aniž toto jednání kvantifikovala či
časově zařadila. Lze tedy připustit, že tato skutečnost vyplynula z výpovědi
poškozené, nicméně neměla se projevit ve znění skutkové věty, když toto jednání
ani v souhrnu s ostatními skutečnostmi obsaženými ve skutkové větě nemohlo
založit znak týrání. Dle názoru soudu je běžné, pokud jeden partner druhému
vypomůže v době nemoci s odnosem pracovních materiálů do jeho zaměstnání, navíc
pokud se tak děje sporadicky.
38. Pokud obhajoba namítala, že nevyplývá z vyjádření poškozené, že
musela kopírovat a skartovat velké množství dokumentů, pak i v tomto závěru se
mýlí. Z výpovědi poškozené vyplývá, že v době, kdy obviněný končil v ředitelské
funkci, okopíroval si kompletně za pomoci poškozené všechny materiály, přičemž
tímto jednáním trávili večery a noci, následně musela poškozená všechny tyto
materiály skartovat. Nicméně je nutné uvést, že poškozená hovoří o jednorázové
záležitosti, která pravděpodobně trvala několik večerů či nocí, nicméně toto
nijak neupřesňuje.
39. Lze souhlasit s obhajobou, že nebylo prokázáno, a to ani výpovědí
poškozené, že by jí obviněný zakazoval styk s kolegy mimo pracoviště. Z
výpovědi poškozené totiž vyplývá, že jí obviněný přímo nezakazoval se s někým
stýkat, ale dělal vše proto, aby jí to zkomplikoval, aby ji přešla chuť někam
jít. Tudíž znění tohoto jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku je poněkud
nepřesné. Naopak pokud jde o určování toho, kdy má poškozená navštívit své
příbuzné, tak tato skutečnost z výpovědi poškozené vyplývá, nicméně uvedla, že
k tomuto docházelo pouze v době, kdy je navštěvovali spolu, což je
pochopitelné, když je nutné sladit časový harmonogram dvou lidí, nicméně v
předmětné době již navštěvovala příbuzné sama, v tom případě jí obviněný
neurčoval, kdy má příbuzné navštěvovat, ani jí nezakazoval se s nimi stýkat,
nicméně jak uvádí poškozená, jí kontakt s příbuznými komplikoval, protože jej
podmiňoval svými podmínkami.
40. Lze také souhlasit s námitkou obhajoby, že soudy ani přes výzvu
Nejvyššího soudu neupřesnily, v čem spočívalo „omezování aktivit poškozené v
práci“. V tomto směru jakákoliv specifikace těchto omezených aktivit poškozené
v práci v rozsudcích chybí. Soudy se také nevypořádaly s námitkou obviněného,
že poškozená měla „zapisovat do výkazů známky a docházku“. Poškozená tuto
skutečnost sice uvedla a upřesnila, že tak činila až do roku 2017, nicméně
soudy už toto tvrzení nijak neověřovaly, ačkoliv obviněný dle obhajoby
předložil soudu potvrzení od školy, ve které působil, a z něhož vyplývá, že
vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou už 20 let.
41. Pokud jde o tvrzení obviněného, který soudům vytkl, že bez jakékoliv
konkretizace ve skutku uvedly, že poškozená „musela plnit jeho příkazy v
domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv
rozdělení rolí bylo jejím nápadem, pak má Nejvyšší soud za to, že takové
tvrzení je ve skutkové větě dostatečně konkrétní, přičemž jeho bližší
zdůvodnění je možné v odůvodnění rozhodnutí. Toto bližší odůvodnění však v
rozhodnutí chybí, nicméně není možné připustit, že by vymezení tohoto jednání
bylo ve skutkové větě nekonkrétní. Pokud však obviněný dává jednání spočívající
„v plnění příkazů v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování
jídla“ do souvislosti s rozdělením rolí v domácnosti, pak jde o dvě odlišné
věci. Poškozená sice ve své výpovědi ze dne 19. 10. 2021 (č. l. 1329)
připustila, že ona sama navrhla, že bude dělat (a dělala) domácí práce, nicméně
obviněný se oproti tomu měl např. věnovat jednání s úřady, což nedělal a
pověřoval tímto jednáním ji. Navíc je zjevné, že pokud obviněná vnímala úkorně,
že musela plnit příkazy v domácnosti týkající se přípravy jídla, úklidu,
servírování jídla, tak to bylo něco, co mělo být nad rámec standardního
rozdělení rolí, se kterým souhlasila. Soudy tedy nepochybily, pokud tuto
skutečnost ve skutkové větě uvedly, nicméně ji dostatečně neodůvodnily. Zcela
stranou záměrně ponechává Nejvyšší soud otázku, zda takové jednání i v
souvislosti s dalším jednáním popsaným ve skutkové větě je trestným činem či
nikoliv, kdy k tomuto se Nejvyšší soud vysloví posléze.
42. Obhajoba dále namítala, že je nesmyslné tvrzení ohledně slibu, který
musela poškozená napsat, týkajícího se rekonstrukce, protože to vylučovala
samotná výpověď poškozené. V tomto směru je nutné dát obhajobě za pravdu. Z výpovědi poškozené dne 19. 10. 2021 vyplynulo, že ji obviněný nutil k psaní
různých slibů, mimo jiné i to, že „nikdy v bytě nebude nic rekonstruovat“.
Soudy tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí nijak nerozvedly ani
neodůvodnily, nicméně z výpovědi poškozené (č. l. 1329v) vyplývá, že tak
učinila zcela dobrovolně, přičemž konkrétně uvedla, že „to byla jediná situace
za celý její život, kdy to napsala dobrovolně (míněno písemný slib) a s radostí
podepsala.“ Nelze tedy toto jednání obviněnému vytýkat a ve skutkové větě se v
tomto tvaru objevit nemělo.
43. Poškozená připustila, že o matku obviněného se někdy starala i z
vlastní vůle, a když ji obviněný umístil do jejího pokoje, proti tomuto se
nijak neohradila. Připustila, že se sice neodvažovala jakoukoliv činnost
ohledně maminky obviněného odmítnout, nicméně tchýně si vážila, byla to hodná
paní, a proto se o ni starala. I v tomto směru tedy soudy poněkud nesprávně
interpretovaly vyjádření poškozené do skutkové věty rozsudku.
44. Lze tedy dospět k závěru, že soudy nezohlednily všechny námitky
Nejvyššího soudu a neodstranily všechny nedostatky, které jim Nejvyšší soud
vytknul. Nicméně převážnou většinu námitek, tam kde to bylo možné, odstranily,
především pokud jde o kvantifikaci jednání obviněného, které bylo pro určení
intenzity jednání klíčové. Přes výše uvedené nedostatky pak lze dospět k
závěru, že rozhodná skutková zjištění (nikoliv méně podstatná skutková
zjištění), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto rozhodnutí soudů vadou
podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo
není.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
45. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněným
subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již
bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v
jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy
není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze
skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících
částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
46. Obviněný shledal naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že soudy
nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této
konkrétní věci ohledně intenzity jeho jednání v usnesení ze dne 17. 2. 2021,
sp. zn. 7 Tdo 79/2021, což vede k tomu, že jednání obviněného nenaplňuje
obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k
týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr.
zákoníku obviněný rozebírá jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové věty
rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím, že nemohou
naplnit znak týrání. Odvolacímu soudu potom vytkl, že ignoruje, že zde vůbec
nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní věci, kterého by se snad
obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného závěru v rozhodnutí soudu
vyšší instance v té samé věci. V této věci však toto absolutně nepřichází v
úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Tyto dovolací námitky s
jistou mírou benevolentnosti jsou podřaditelné pod citovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo
jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu.
Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve
společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a
bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké
příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Není
nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či
jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu
fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší
stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání
pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li
posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné
je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném
konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a
týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v
těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu,
že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti
mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele
hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008,
sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů
se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco
tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se
střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty
věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší,
není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním
ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). Za
relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možno považovat fyzické násilí,
psychické násilí, sexuální násilí, ekonomický útisk a vyvolání stavu sociální
izolace. Smyslem trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je především postih
skutečně závažných případů fyzického týrání. „Psychické násilí“ je možno
považovat za týrání jen v těch nejzávažnějších případech. Ostatní zmíněné druhy
„násilí“ lze tu ponechat stranou, ostatně nejde zpravidla o samostatné „druhy“
týrání. Judikatura nezná případy ekonomického útisku či vyvolání stavu sociální
izolace naplňující znaky uvedeného trestného činu při absenci fyzického,
případně psychického týrání. Pokud jde o sexuální násilí, to vyžaduje zpravidla
samostatnou právní kvalifikaci.
48. V projednávané věci jde především o psychické násilí, doplněné zcela
nevýrazným, v podstatě symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí
prsty do hlavy) a zanedbatelným vyvoláním sociální izolace (kontrola pohybu
poškozené dotazy). V tomto směru je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud
nedohledal ve své judikatuře obdobný případ, kdy by znak „týrání“ stál výlučně
nebo skoro výlučně na psychickém týrání. Nelze tedy souhlasit se státním
zástupcem, že se jedná o učebnicový případ týrání, ostatně ani státní zástupce
žádné takové rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvedl. Lze tedy dospět k závěru, že
pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru o vině obviněného v této věci, posunul
by hranice rozhodování Nejvyššího soudu. Tím však v žádném případě Nejvyšší
soud netvrdí, že by nebylo možné naplnit znak „týrání“ i jen psychickým
týráním. Pokud však půjde jen o psychické týrání, a ne o kombinaci dalších
forem týrání (fyzické, sexuální, ekonomický útisk a sociální izolaci) bude
nutná jistá vyšší intenzita tohoto psychického násilí, která povede k závěru,
že jde o spáchání trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší
soud si je vědom své předcházející praxe, se kterou i v této věci souhlasí, ze
které vyplývá, že i psychické týrání je týráním (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Je tedy možné uzavřít, že
projednávaná věc posouvá dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tím, že
jde skoro výhradně o psychické týrání, nicméně to nevybočuje z rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, který již v minulosti judikoval, že i psychické týrání
je týráním. Rozhodujícím v projednávané věci je tedy otázka, zda konkrétní
jednání uvedené ve skutkové větě rozsudku a prokázané soudy naplňuje s ohledem
na intenzitu objektivní znak „týrání“ či nikoliv.
49. Nejvyšší soud v předchozím zrušovacím usnesení (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) shledal důvodné námitky
obviněného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnění znaku týrání (odst. 29 odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021). Na tomto
závěru setrval i přesto, že soudy četnost hrubého jednání obviněného upřesnily.
Nejvyšší soud připustil, že jednání obviněného přesahovalo běžné normy a že
jeho manipulativní, neúměrně dominantní jednání mohlo trvat prakticky po celou
dobu manželství. Uvedl ale, že bez podkladu zůstal závěr, že následně jednání
obviněného dosáhlo trestněprávní roviny (odst. 33 usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021).
50. Přes tyto výtky se soudy k definici znaků týrání a jeho vymezení ve
vztahu k intenzitě jednání obviněného ve svých rozhodnutích nijak nevyjádřily.
Zcela pominuly, že Nejvyšší soud již jednou soudy vyzval, aby sdělily, v čem
spatřují vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti jednání obviněného
(za podmínky určité trvalosti). Nalézací soud věnoval skutkovému stavu asi 45
stran rozsudku a právním úvahám jen půl stránky. Soud prvního stupně se tedy
ani nepokusil výše uvedené zásadní právní otázky rozebrat a znaky týrání na
konkrétní věci vymezit. Odvolací soud se sice pokusil vymezit pojem týrání
(odst. 10 usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To
402/2023), nicméně své závěry, poměrně zkratkovité, neopřel o jediný judikát či
odborný článek. Dle odvolacího soudu byl znak týrání v potřebné intenzitě
naplněn tím, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení jednání obviněného
z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené, ale naopak, že po celé
žalované období se choval vůči poškozené manipulativně, nepřistupoval k ní jako
k partnerce, ale po celou dobu soužití jednal tak, aby vždy dosáhl svého, aby
poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se všem jeho požadavkům a
pravidlům, a to nejen z obavy z fyzického střetu, ale i třeba proto, aby
eliminovala jakýkoli střet s obviněným. Obviněný dle názoru odvolacího soudu
vyžadoval po poškozené absolutní podřízenost, permanentně v ní vyvolával pocity
strachu, stresu, úzkosti, a to právě všemi ve výroku rozsudku popsanými
způsoby, které se sice tomu, kdo není v roli oběti, mohou, jsou-li vytrženy z
kontextu, zdát víceméně neškodné (viz např. označení „ty lhářko prolhaná“),
nicméně stávají-li se společně s jednáním ve stylu pokynů a příkazů, s
despektem k jakémukoli projevu vůle poškozené dennodenním způsobem soužití, je
nutno je považovat za týrání, tedy za zlé nakládání vyznačující se vyšším
stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které osoba blízká či osoba
jiná žijící s pachatelem ve společném obydlí pociťuje jako těžké příkoří. Takto
zjednodušujícím způsobem se však na danou problematiku dívat nedá. Nejvyšší
soud tedy odkazuje na níže uvedené.
51. V judikatuře se často obecně uvádí, že zákon nevyžaduje, aby týrání
mělo povahu fyzického násilí. Použití fyzického násilí může mít vliv na stupeň
společenské škodlivosti činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007,
sp. zn. 8 Tdo 1058/2007). Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje
jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných
případů. Týráním není každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí,
popř. i mimo něj, ale jen takové, které v konkrétním případě dosahuje v
celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u § 199 tr. zákoníku
předpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (např.
nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště je-li oboustranné), ale nese
skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek,
ale i týrání oběti pachatelem. Přitom je nutno rozlišit, zda se výrazně hrubého
chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (partner) je
dlouhodobě v pozici týrané osoby. Pachatel využívá k týrání právě toho, že s
ním týraná osoba obývá společné obydlí, pročež jsou mezi nimi vytvořeny
zvláštní vztahy vyplývající z takového společného soužití (viz Šámal, P.,
Šámalová, M. § 199 [Týrání osoby žijící ve společném obydlí]. In: Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490–2491, dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005,
uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., a další). Z výše uvedeného tedy
vyplývá, že nelze za fyzické násilí označit, pokud obviněný dle skutkové věty
rozhodnutí soudu klepal poškozené prsty na hlavu a strkal ji do těla.
52. Požadavek na potřebnou míru intenzity a závažnosti posuzovaného
jednání Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích. Tak v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, bylo zdůrazněno,
že nikoli každé násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní
rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší
soud uvedl, že je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným
a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak i přes skutečnost, že se vůči
poškozené dopouštěl neadekvátních ataků, občas i za použití násilí menší
intenzity, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity
a komplexní povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo
možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího
stupně bezcitnosti a hrubosti.
53. V usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, Nejvyšší soud
vytkl, že soudy dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného
popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a
bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé
čtrnáctileté stíhané období (a soudy dokonce naznačily, že to bylo po celou
dobu více než čtyřicet let trvajícího manželství) poškozená pociťovala jednání
obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Jestliže soud uvedl, že šlo o
jednání obviněného minimálně přesahující běžné normy, s tím lze souhlasit.
Stejně tak s tvrzením, že manipulativní, neúměrně dominantní jednání obviněného
mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Pokud ale soud vychází z toho,
že následně toto jednání dosáhlo trestněprávní roviny, zůstal tento závěr bez
podkladu ve skutkových zjištěních a neodůvodněn. V tomto směru však soudy ani
přes apel Nejvyššího soudu neuvedly ničeho.
54. V jiném kasačním usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022,
Nejvyšší soud uvedl, že soud nezkoumal, zda jednotlivé akty nevhodného chování
či urážek a fyzického napadání, jež mělo trvat po dobu šesti let, vykazovaly v
souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, neboť ani z popisu skutkových
zjištění není taková intenzita dostatečně patrná. Právě vyšší stupeň hrubosti
je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Bylo vytknuto,
že soud v podstatě nevyložil, v čem shledal v jednání popsaném ve skutkové větě
vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a že soudy nedodržely, že
musí v případě trestného činu týrání podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku dostatečně a přezkoumatelně vyložit, v čem shledávají u jednání
obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti,
necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovozují,
že poškozená po celé stíhané období (v tomto případě šlo o téměř šest let)
pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Dále např.
v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud vyložil,
že i když se pachatel vůči poškozené osobě dopouští neadekvátních ataků,
hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o
trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr.
zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. Uvedl, že je
nesporné, že chování a jednání obviněné se vymykalo běžným a standardním
vzorcům soužití mezi blízkými osobami. Obecně lze konstatovat, že vztah mezi
obviněnou a poškozenou, když spolu žily ve společné domácnosti, byl rozhodně
vztahem konfliktním, vyznačujícím se určitou vztahovou asymetrií a uplatňováním
dominance ze strany obviněné. Výsledky provedeného dokazování však vypovídají o
tom, že její celkové jednání vůči poškozené nenabylo takové intenzity a
komplexní povahy, aby je bylo možno právně kvalifikovat jako „týrání“ coby
zákonný znak přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodné z hlediska
právního posouzení a výkladu znaku týrání je jak objektivní hledisko, a to
jednak charakter jednání, které se musí vyznačovat nejen hrubostí a
bezcitností, ale vyšším stupněm této hrubosti a bezcitnosti, a samozřejmě
dalšími znaky jako trváním. Dalším objektivním hlediskem je charakter
partnerského vztahu a okolnosti. Vedle toho je důležité subjektivní hledisko –
vnímání obětí. Nic takového však z popisu skutku, jak jej soudy prokázaly v
projednávané věci nevyplývá. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se
vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak i přes
skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání popsaného ve
skutkové větě, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry,
intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby
jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr.
zákoníku. Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž
nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti.
55. Je nutné zdůraznit, že není možné ztotožňovat pojem týrání (jako
znak trestného činu) a domácí násilí, jak to činní soudy v projednávané věci.
Nejvyšší soud zmíněný rozdíl opakovaně zdůraznil například v usnesení ze dne
30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021 (odst. 103) nebo ze dne 13. 6. 2018, sp.
zn. 6 Tdo 423/2018 (odst. 41), kde vyložil, že pojem domácího násilí nelze
ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož
ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného trestného činu a ne každý
trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí musí bez dalšího vykazovat
typické znaky domácího násilí (byť nelze popírat, že tyto dvě kategorie spolu
bezprostředně souvisí a přítomnost typických rysů domácího násilí může často
indikovat podezření z páchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném
obydlí). Dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8
Tdo 412/2024, Nejvyšší soud uvedl, že trestní právo jako nejrobustnější
prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho
formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou
intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony.
Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky
trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech
vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod,
rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. Je
možné tedy uzavřít, že ne každé domácí násilí je současně týráním.
56. Rozdílný přístup k fyzickému a psychickému týrání, což je i
problémem v nyní projednávané věci, je zřejmý i v judikatuře a v odborné
právnické literatuře. Jako příklady týrání (obecně, tj. i ve vztahu k týrání
svěřené osoby) spočívající ve fyzických útrapách (fyzické týrání) byly v prvním
vydání všeobecně uznávaného komentáře k trestnímu zákoníku uváděny nechávání
dítěte klečet s předpaženýma rukama, bití otevřenou rukou i pěstí nebo za
pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.),
kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení
elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, bití poškozené ranami pěstí do
obličeje, kdy ji pachatel opakovaně rozbil dioptrické brýle, dále tahání za
vlasy a házení předmětů po poškozené, po dlouhou dobu trvající přivazování k
radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané
osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých
prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající
odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci (Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1744,
1751). Na příkladech uvedených v pozdějším vydání tohoto komentáře je již
patrná snaha o rozšíření dané skutkové podstaty i na psychické týrání, nelze
však přehlédnout, že v návaznosti na příklady psychického týrání se v tomto
komentáři uvádí odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 8 Tdo 849/2019,
6 Tdo 1512/2017, 4 Tdo 8/2011, 4 Tdo 1219/2013, 4 Tdo 525/2013, 4 Tdo 248/2013,
přičemž ve všech těchto případech se jednalo o týrání fyzické, k němuž se pouze
přidružovaly zmíněné psychické útrapy.
57. V judikatuře Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují
případy, v nichž by obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takřka výlučně
v „psychickém násilí“. Stále platí, že těžištěm týrání je v praxi týrání
fyzické, jakkoli si lze představit i případy tak intenzivního psychického
týrání, že bude samo o sobě způsobilé naplnit znaky předmětné skutkové podstaty.
58. Zásadně rozdílná povaha fyzického a psychického týrání byla zmíněna
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024,
kde se uvádí, že nikoli každé (psychické) násilí odehrávající se v domácím
prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199
odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení
zpravidla nemůžeme, u psychických ataků je nutno vzít v úvahu složitost a
jemnost emocionálních vztahů. Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou
sice vždy značně nepříjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je
však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu
objevovat.
59. Právě v případech různých forem psychického nátlaku, psychických
útrap, případně nevýrazných („urážky skutkem“) nebo jen výjimečných fyzických
ataků v partnerském soužití je významné věnovat pozornost kontextu vztahu,
popisu vzájemného soužití a všem konkrétním okolnostem a mít při tom především
na paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé
sféry zpravidla rodinných, partnerských či obdobných vztahů. Povaha těchto
vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval
zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněné pod č.
53/2022 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8
Tdo 1112/2022).
60. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že k naplnění
znaku týrání nepostačuje dominantní, manipulativní ani despotické jednání
obviněného vůči poškozené, a to ať je poškozená výrazně submisivní povahy
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), anebo
naopak poškozená byla schopna na negativní projevy obviněného dostatečně účinně
reagovat a projevit vzdor, často ho i sama provokovala. Úkolem soudů je vždy
vyložit, zda a v čem shledaly v jednání popsaném ve skutkové větě rozsudku
vyšší stupeň hrubosti a například rovněž to, zda zjištěné jednání nebylo mezi
partnery běžnou sexuální praktikou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6.
2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Soudy se musí podrobně zabývat vzájemným
soužitím obviněného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečně objektivně
prokázáno, že nevhodné chování obviněného dosahovalo intenzity týrání po celé
období. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud
zdůraznil, že k naplnění znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve
vztahu jedním z partnerů, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou
asymetrií (vztah má mj. mnoho složek, v jejichž rámci nemusí platit stejné
vzorce symetrie), nepostačuje k němu ani velmi neuspokojivé a konfliktní
partnerské soužití, byť může pro partnera znamenat traumatické prožívání a
přinést i následky v podobě psychické poruchy.
61. Jako jeden ze základních znaků týrání spolužijící osoby se vedle
privátního prostředí, opakovaných ataků a jasného rozdělení rolí zpravidla
uvádí eskalace násilí (viz např. Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 285). Od tohoto znaku se v poslední době
někdy upouští, resp. se uvádí jako podpůrný, aby pod pojem týrání mohlo být
zahrnuto větší množství případů. Například Čírtková upozorňuje, že dynamika
psychického násilí obvykle nevytváří krizové špičky, které by probudily
pozornost policie (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21.
století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 244). Otázku je ovšem nutno položit i
tak, zda právě otázka eskalace není rozhraničujícím faktorem pro identifikaci
skutečného partnerského týrání. Odborníci z oboru psychologie upozorňují na
logický mechanismus vývoje událostí, který dospěje až ke kritickému bodu, kdy
se situace stane předmětem zájmu policie, zpravidla na základě trestního
oznámení nebo přivolání policejní hlídky k zákroku, event. vykázání pachatele
při eskalujícím fyzickém násilí. Ostatně pokud by věc do takového bodu
nedospěla, nebyla by soudy řešena.
62. V usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud
uvedl, že z hlediska naplnění znaku týrání a zejména pak jeho intenzity je
zásadní zjištění, zda se jednání obviněného stupňovalo nebo postupně gradovalo,
popř. mělo nějaký pomyslný vrchol, kdy došlo k hrubšímu napadení poškozené,
anebo bylo stále konstantní a neměnné. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8
Tdo 412/2024, Nejvyšší soud připomněl, že pro tzv. „domácí násilí“ je
charakteristické, že se intenzita násilných incidentů v průběhu doby zpravidla
stupňuje.
63. Je proto značně problematické kvalifikovat v trestněprávní rovině
jako týrání ty případy, kdy partneři dlouhodobě (v krajních případech i po dobu
řady let nebo dokonce desetiletí) akceptovali a provozují určitý způsob
vzájemného soužití a vztahu, v němž dochází k různým formám obecně nesprávného
a v morální rovině odsouzeníhodného verbálního a nonverbálního jednání, aniž by
docházelo jednak ke gradaci jeho intenzity a přerůstání do fyzického napadání,
jednak k tendenci některého z partnerů situaci řešit (ať už z jakýchkoli
psychologických důvodů) jako nepřijatelnou. Tak jako tomu bylo i v projednávané
věci. Obecně chvályhodná snaha státu o kultivaci partnerských vztahů musí mít
určité hranice zejména v oblasti trestní represe.
64. V projednávané věci však k eskalaci konfliktu či jeho stupňování
vůbec nedošlo. Šlo o setrvalý stav, dlouhodobě neuspokojivé manželství mezi
poškozenou a obviněným, které trvalo, jak uvedla poškozená, skoro po celou dobu
manželství, tedy skoro 40 let. Nelze trestnost tohoto jednání postavit tak, že
v podstatě jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner
řekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem
manželských hádek a sporů tak, že bude toho „zlého“ z manželů trestat
prostředky trestního práva. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy
minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch
nejzávažnějších případech. Nefunkční manželství se má především řešit před
soudem civilním při posuzování příčin rozvratu manželství, trestní právo pak do
takových vztahů má vstoupit jen v nejzávažnějších případech, jinak se reálně
vystavujeme riziku, že trestní soudy budou zpětně přezkoumávat nefunkční
manželství trvající často desítky let. Tento postup sice nelze zcela vyloučit,
ale měl by být výjimkou a v žádném případě by se neměl stávat pravidlem.
65. Vzhledem ke značně atypickému charakteru trestného činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí, který je podle judikatury trestným činem trvajícím
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014,
uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.), spočívajícím v celistvém, na dílčí
skutky nedělitelném souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím
nikoli po nepatrně krátkou dobu, je mnohdy obtížné vyjádřit skutkovou stránku
tohoto trestného činu ve výroku rozsudku. Podle citovaného rozhodnutí týrání
vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v
zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento
stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či
prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. To je
však právě podstata problému, neboť u daného trestného činu nelze rezignovat na
dostatečně jasné vyjádření konkrétních jednání, jimiž je skutková podstata
trestného činu naplňována, včetně jejich kvantifikace.
66. Lze říct, že jde o sice trvající trestný čin, avšak s prvky
trestného činu pokračujícího. To by neplatilo pouze v jakémsi „ideálním“
případě, v němž by pachatel například oběť držel v jedné místnosti a vystavoval
ji trvající újmě například v podobě hladovění apod. V běžně se vyskytujících
případech se ovšem vyžadují (a jsou typické) opakované útoky pachatele. Obecně
přitom trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní
stav, jenž následně udržuje, případně protiprávní stav pouze udržuje. Znak
trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje
nepřetržitě až do jeho ukončení. Jde např. o trestné činy zbavení osobní
svobody podle § 170 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 tr.
zákoníku, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156
tr. zákoníku (viz např. Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O.,
Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2022, str. 120, Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. I. Obecná
část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, str. 66, Solnař, V. a kol. Československé
trestní právo. Svazek I. Obecná část. 1. vyd. Praha: Orbis 1964, str. 85). S
ohledem na specifický charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 tr. zákoníku je však nutno trvat na tom, aby v tzv. skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku byl vyjádřen způsob, intenzita, četnost a
časový rámec jednotlivých jednání, tj. jde o požadavek konkretizace a
kvantifikace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8
Tdo 1112/2022).
67. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší
soud připomněl, že v požadavku trvalosti jednání, které je týráním, se
vyjadřuje to, že nestačí jednání ojedinělé, občasné a v jednotlivých aktech
oddělené větším časovým odstupem, nýbrž musí jít o jednání soustavné. Trvalost
jednání, které má být posouzeno jako týrání, je nutno posuzovat také v
závislosti na jeho intenzitě. V této spojitosti je ovšem nutno zdůraznit, že
jednání, které co do své povahy nelze považovat za týrání, zásadně nemůže být
posouzeno jako týrání jen z důvodu délky doby trvání. Zákonný znak týrání
vyžaduje, aby ze strany obviněného šlo o jednání, jehož kvantitativní stránka
je tak výrazná, že je namístě závěr o soustavnosti daného jednání.
68. Právě v tomto směru je možné shledat v rozsudku nalézacího soudu
pochybení, když dospěl k závěru, že intenzita jednání uvedená ve skutkové větě
dosáhla hranice trestného činu. Jedním z argumentů nalézacího soudu i státního
zástupce bylo, že jednání obviněného trvalo dlouhou dobu. Vlastně celé
manželství (40 let), když jen s ohledem na zavedení trestnosti trestného činu
podle § 199 tr. zákoníku od roku 2004 bylo posuzováno období 14 let. V tomto
směru je pak nutné poukázat na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které zdůraznilo, že jen samotná délka
jeho trvání nemůže vést k závěru o týrání.
69. Také v další judikatuře se hovoří o jednotlivých dílčích aktech
jednání pachatele. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo
461/2022, je uvedeno, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li
posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné
je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném
konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu
pachatele a týrané osoby apod. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo
412/2024, Nejvyšší soud poukázal na to, že vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti
je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jsou-li
jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a
zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání
pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji,
než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či
samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8
Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
70. Pokud nejde o souběh s dalším trestným činem, odpovídá obvyklé
soudní praxi, že jednotlivé dílčí akty nemusí být ve skutkové větě výroku
rozsudku konkrétně popsány, pokud nejsou z nějakého důvodu významné (např.
pokud nejde o závěrečný vygradovaný konflikt). To lze akceptovat. I v usnesení
ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 10/2024, Nejvyšší soud uvedl, že v případě
trvajícího trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je zpravidla velmi obtížné
až vyloučené zachytit ve skutkové větě všechny projevy naplnění této skutkové
podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se
jedná zpravidla o řadu jednání, která se různě prolínají a probíhají v delším
časovém úseku, když zároveň na sebe různě navazují a doplňují se, takže i pro
poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé případy nevhodného chování
vůči jejich osobám přesně určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud
trestná činnost probíhala delší časový úsek.
71. Na druhé straně nelze však slevit z požadavku konkretizace a
kvantifikace jednání obviněného. Nelze se spokojit jen s obecným popisem
jednání obviněného bez možnosti posoudit, zda skutkové okolnosti týkající se
způsobu, intenzity, závažnosti, četnosti a doby trvání jednotlivých dílčích
aktů odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku
týrání. I když je nesporné, že ne všechny dílčí akty musí být stejně závažné a
závažnosti jednání nabývá teprve ve svém celku, ve skutkové větě rozsudku nemá
místo popis takových jednání, která vůbec nemají potenciál stát se týráním ani
při dlouhodobém opakování. V takovém případě by totiž – s ohledem na složitost
partnerských vztahů – byla množina jednání, které by mohlo dokreslovat
diskomfort poškozeného, zcela neomezená. Jinak řečeno, neznamená to, že by
součástí týrání vyjádřeného v rozsudku mělo být vše, co jeden z partnerů
hodnotí (někdy až zpětně a zobecňující, resp. zveličující optikou) jako ze
svého hlediska nepříjemné nebo nevýhodné, což se bohužel v projednávané věci
stalo. Charakter daného trestného činu jako trvajícího také neznamená, že by
postačovalo v rozsudku obecně vyjádřit způsob soužití partnerů, byť asymetrický
či z morálního hlediska nepřijatelný.
72. V případech psychického týrání byla ve skutkových větách např.
uvedena taková jednání (mnohdy už hraničící s týráním fyzickým) jako
vyhrožování např. způsobením vážné zdravotní újmy, opakované noční buzení a
bránění ve spánku, zamykání v místnosti, bránění užívání předepsaných léků,
popř. jejich vyhazování, ostříhání dohola, vylití kávy do obličeje, polévání
hlavy polévkou a nápoji, kontrola korespondence a elektronické komunikace
včetně zablokování mobilního telefonu, plivání do obličeje, pouštění nadměrně
hlasité hudby, poškozování zařízení bytu nebo jiných věcí, házení těžkých nebo
špinavých předmětů na oběť, vysypání upečeného cukroví do odpadu, vypínání
topení a vody, elektřiny, přerušování telefonického spojení, svícení baterkou
do očí, schovávání věcí, např. osobních dokladů, strkání hlavy do záchodové
mísy močení na hlavu a tělo, bránění ve vykonávání osobní hygieny, aj. Taková
jednání mají potenciál stát se týráním, pokud k nim dochází opakovaně. Naproti
tomu za týrání nelze považovat nepůjčování vlastních věcí, vmanipulování k
uzavření úvěrové smlouvy, postupy v opatrovnickém nebo majetkoprávním sporu,
nesprávný způsob řízení vozidla, fakt, že se pachatel často myje, pere si
oblečení a uklízí, zjišťuje dobu trvanlivosti zakoupených potravin, vulgární
gesta (vztyčený prostředníček), citové vydírání, neposkytnutí emocionální
odezvy, vyhrožování vlastní sebevraždou, žádosti o pomoc při zdravotní
indispozici apod. Někdy jsou také obsahem skutkové věty zcela neurčité
formulace, jako že obviněnému vadilo téměř vše, co poškozený dělal,
nedodržování předmanželských dohod, obviněný „v domácnosti nic nedělal“ apod. V
některých případech je zřejmé, že ve výroku rozsudku se nacházejí přímé citace
z výpovědi poškozené. Sporné je i to, pokud je za týrání považováno vyjadřování
nesouhlasu s nějakým jednáním a vytýkání chyb a nedostatků (což se stalo i v
projednávané věci), např. v péči o děti či domácnost (tak v některých případech
je jako týrání popisována nedostatečná aktivita obviněného na domácích pracích,
v jiných je týráním to, že obviněný vyčítal poškozené nedostatečnou aktivitu v
domácích pracích). V případech „zakazování“ něčeho jde vždy o míru a způsob
vynucování takto projevené vůle. Tak tomu bylo i v projednávané věci, když
některá jednání obviněného uvedená ve skutkové větě nemají, a to ani v souhrnu
s ostatními jednáními zde uvedenými potenciál býti části týrání obviněného,
např. musela plnit jeho příkazy v domácnosti týkající se přípravy jídla,
úklidu, servírování jídla, mohla prát jen v době kterou poškozený určil, aby ho
nerušila, na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji,
další příkazy byly například: v zimním období denně teď nesmíš na balkon, teď
nemluv, teď nevětrej v koupelně a další.
73. Vztahová asymetrie, zjištěná i v projednávané věci, zpravidla není
jasným vodítkem pro identifikaci týrání, ba ani domácího násilí či jakýchkoli
obecně nepřijatelných jednání. Pokud se v trestních rozsudcích někdy poukazuje
na asymetrii ve smyslu agresor – oběť, nemá to valný význam. Fakt, že prakticky
každý trestný čin je charakterizován asymetrií mezi pachatelem a poškozeným,
mezi agresorem a obětí, je všeobecně známý a nezpochybnitelný. Zmiňovaná
asymetrie tak má v podstatě stejný význam jako často skloňované rozdělení rolí
na agresora a oběť. Také výraz „mocenská asymetrie“ se ve světle výše uvedeného
jeví být poměrně obsoletním. Podstatou otázky, zda jde o týrání, není charakter
vztahu, různé asymetrie ani vzájemná závislost, nýbrž povaha, četnost,
intenzita a závažnost konkrétních jednání pachatele s ohledem na osobnost
poškozeného.
74. Je pravdou, že u poškozené znalci konstatovali psychické problémy
včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy,
které souvisejí s průběhem manželství. To však ještě neznamená, že zjištěné a
popsané jednání je skutečně týráním ve smyslu trestního práva. Znalci uvedli,
že traumatizace nebyla zásadní, ale trvala dlouho, proto došlo k rozvoji
posttraumatické stresové poruchy. Znalci nebyli schopni určit, kdy vznikla,
nicméně uvedli, že trvala roky. K tomu je namístě dodat, že byť závěry znalců
mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný závěr o tom, zda byl
určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je věcí trestních soudů. Proto
i v případě, kdy např. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo
klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevů či
následků domácího násilí, nemusí být zjištěno spáchání trestného činu ve smyslu
§ 198 nebo § 199 tr. zákoníku; to samé samozřejmě platí i naopak.
75. Navíc nějaký spouštěcí moment zhoršení psychického stavu poškozené
lze stěží identifikovat, snad jen z výpovědi psychoterapeutky Mgr. Natálie
Schwab Figusch (za níž poškozená přišla s psychickými problémy v lednu 2017)
vyplývá, že ke zhoršení došlo v důsledku rekonstrukce bytu, kterou si poškozená
nepřála (a zřejmě ji chtěl obviněný). PhDr. Pavlu Vyhlídalovou pak poškozená
měla vyhledat na podzim 2017, na doporučení svého právníka, a to proto, že se
rozhodla odejít od manžela, čehož se velice bála.
76. Poměrně nebezpečný je mechanismus, jímž se z odborných poznatků
extrahují určitá obecná klišé, která pomíjí, že obecné poznatky jsou dobře
aplikovatelné např. v kriminologii, ne vždy však v kriminalistice a v trestním
řízení, kde je nutno dbát na individuální charakter konkrétního případu, a to
obzvláště právě u trestné činnosti spojované s tzv. domácím násilím. Z obecných
odborných postulátů se tak stává místo užitečné pomůcky pro psychology,
sociology, terapeuty a intervenční centra nástroj působení na orgány činné v
trestním řízení v podobě apriorního přejímání určitých obecných schémat a
jejich aplikace na konkrétní případy. Prostředkem nátlaku je mimo jiné to, že
jakékoli úsilí o racionální a nestranný přístup je charakterizováno jako
udržování mýtů a stereotypů. To klade na orgány činné v trestním řízení vyšší
nároky na zachování objektivity, jako je tomu ostatně vždy, když ve společnosti
je vyvolán intenzivní zájem o přísný postih určitého typu jednání.
77. V projednávané věci Nejvyšší soud znak týrání neshledává také, pokud
jde o popsanou intenzitu jednání obviněného, s přihlédnutím k principu ultima
ratio. Tedy především Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal naplnění
znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání obviněného popsanou ve skutkové
větě rozsudku nalézacího soudu a podpůrně je nutné přihlédnout i k principu
ultima ratio. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje důsledné uplatňování principu ultima
ratio a zásady subsidiarity trestní represe, a to právě i při interpretaci
pojmu „týrání“. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je
krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních
celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských
jednání. Je nutné vycházet z principu ultima ratio, ze kterého plyne, že
trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního
řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě,
to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou
efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního
donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a
mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u
jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních
zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot
před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů
a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1.
Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování
principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i
právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za
proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.
78. Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip
omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že
má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho,
že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských
jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního
nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (Šámal, P.
Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České
republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu
ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).
79. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS
2523/10, uvedl, že nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv.
domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech.
Těmito úvahami se nepochybně řídil zákonodárce při přijímání novely trestního
zákona v roce 2004 a Ústavní soud nemá žádný důvod ke zpochybnění tohoto
legislativního kroku. Zároveň je však třeba i při potírání tohoto závažného
společenského jevu zvažovat důsledné respektování principu trestání jako
prostředku ultima ratio. Tímto principem se musí řídit především zákonodárce,
avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákona v praxi orgánů činných v
trestním řízení. Ústavněprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem
je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních
sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva. Obecně uznávaný
princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva
byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná
jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním
atd.).
80. Rovněž Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8
Tdo 893/2020, připomněl, že ochrana i rodinných vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných)
vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti,
je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp.
zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zdůraznil, že trestněprávní kvalifikace
určitého činu jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním prostředkem,
který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v
závažnějších případech protispolečenských jednání. Trestní právo nesmí
zasahovat do společenského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými
činy vymezenými v trestních zákonech. To souvisí se zásadou subsidiarity
trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr.
zákoníku), které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro
situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům. Z principu ultima
ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k
ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního
práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími
prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a
jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto
legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany
elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím,
že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést
ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (viz Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav,
L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9.
vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47). Jen důsledné respektování
principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i
právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za
proporcionální a odpovídající účelu trestního práva.
81. V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s
poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavření v roce
1975. Nejvyšší soud tedy musí opětovně (shodně tak učinil i ve svém usnesení ze
dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) poukázat na skutečnost, že poškozená
jako svéprávná, navíc vzdělaná žena žila v tomto manželství dobrovolně desítky
let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani
starostí o nezletilé děti, když oba jejich společní synové ze společného
bydlení již dávno odešli a mohli poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na
obviněném závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními
prostředky v nemalé výši. Současně byla schopná požádat orgány činné v trestním
řízení o pomoc, když tak již učinila v době, kdy jí obviněný zabavil pas.
Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve
vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně,
přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala,
ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Ač je takové
jednání obviněného jakkoli z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné,
ještě znaky týrání, jak je chápe trestní právo i s ohledem na princip ultima
ratio, nenaplňuje.
82. V této souvislosti se pak Nejvyšší soud musí kriticky vyjádřit k
argumentaci odvolacího soudu, konkrétně k námitce v odst. 13. Odvolací soud
uvedl, že nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že poškozená byla svéprávná,
vzdělaná žena, která žila v manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj
mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o
nezletilé děti, nebyla na něm závislá ani finančně, když disponovala vlastními
finančními prostředky v nemalé výši. Tento závěr dle odvolacího soudu nesouzní
se závěry vyjádřenými v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu, ostatně
„dobrovolnost“ setrvání a „možnost kdykoliv odejít“ byla rozebírána řadou
odborníků specializujících se na oběti domácího násilí, kteří tuto obecnou
představu opakovaně vyvracejí s tím, že ani svéprávnost oběti, ani její
vzdělání, není pro posouzení této otázky podstatné. Odvolací soud však neuvedl
jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými výše prezentované názory
Nejvyššího soudu nesouzní. Pokud už odvolací soud přišel s tímto argumentem,
měl svůj názor podložit takovým rozhodnutím. Stejně tak odvolací soud neuvádí
ani jediného odborníka specializujícího se na oběti domácího násilí (případně s
odkazem na jeho vědeckou práci nebo odborný článek), který by byl v rozporu s
výše uvedenou argumentací Nejvyššího soudu.
83. Je tedy možné uzavřít, že námitka obviněného spočívající v tom, že v
projednávané věci nedošlo k naplněné objektivní stránky zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
protože nebyl naplněn znak „týrání“, je důvodná. Nejvyšší soud dovodil v
jednání obviněného toliko psychické násilí se zcela marginální snahu o sociální
izolaci. V judikatuře Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují případy,
v nichž by obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takřka výlučně v
„psychickém násilí“. Stále platí, že těžištěm týrání je v praxi týrání fyzické,
jakkoli si lze představit i případy tak intenzivního psychického týrání, že
bude samo o sobě způsobilé naplnit znaky předmětné skutkové podstaty. Nejvyšší
soud výše podrobně rozebral, proč má za to, že jednání obviněného sice bylo
zlým nakládáním s poškozenou, ale toto se nevyznačovalo vyšším stupněm
hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání
obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak
i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání
popsaného ve skutkové větě, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové
míry, intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako
týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obviněného ve
všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti.
Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 tr. zákoníku vyžaduje důsledné uplatňování principu ultima ratio a zásady
subsidiarity trestní represe, a to právě i při interpretaci pojmu „týrání“.
Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním
prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských
hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Ochrana i
rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp.
rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem
předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní
odpovědnosti.
84. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nerespektovaly závazný
právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně
„intenzity“ tvrzeného jednání, pak ji lze přiznat opodstatnění toliko zčásti.
85. Nejvyšší soud totiž ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 17. 2.
2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021 žádný konkrétní závazný právní názor nevyslovil,
tudíž soudy nemohly porušit ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud
toliko konstatoval (odst. 38 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp.
zn. 7 Tdo 79/2021), že „popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené
dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a průběhu
útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následně nemůže obstát, jak
rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou
stupňů o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.“ Na což navázal v odst. 39, kdy
uvedl, že „aby bylo možné posoudit jednání obviněného podle uvedeného ustanovení, bylo by
nutno jednoznačně vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání
obviněného, korigovat znění skutkové věty jen na ty způsoby jednání, které byly
v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obviněný dopustil od 1. 6. 2004,
tedy upřesnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom lze vyslovit, při
zohlednění způsobu provedení trestného činu i s přihlédnutím k principu ultima
ratio, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.“ Nejednalo se
tedy o závazný právní názor, pouze vyslovení pochybnosti o naplnění znaku
týrání s ohledem na intenzitu jednání popsanou ve skutkové větě předcházejícího
rozsudku nalézacího soudu, přičemž Nejvyšší soud k odstranění těchto
pochybností nařídil objasnit výše uvedené skutečnosti. Teprve poté by bylo
možné nějaký právní názor učinit. Nešlo tedy o závazný právní názor. Obdobně
pak Nejvyšší soud v odst. 40 usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo
79/2021, vyzval nalézací soud, aby zhodnotil, poté co doplní dokazování, zda
budoucí zjištěná intenzita týrání bude dostatečná pro naplnění znaku trestného
činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s
přihlédnutím k principu ultima ratio. Nelze tedy hovořit o tom, že by Nejvyšší
soud v konkrétní projednávané věci ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp.
zn. 7 Tdo 79/2021, vyslovil závazný právní názor, to ani nemohl s ohledem na
uložené doplnění dokazování nalézacímu soudu. Nemohlo tedy dojít ze strany
soudů k porušení § 265s odst. 1 tr. ř.
86. Této skutečnosti si ostatně byl vědom i obviněný, který ve svém
dovolání neakceptování tvrzeného závazného právního názoru shledal v tom, že
pokud Nejvyšší soud neshledal naplnění znaku týrání pro nedostatečnou intenzitu
v popisu skutku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, tak
poté co došlo k doplnění dokazování dalším výslechem poškozené, došlo ke
snížení intenzity týrání, a proto se nemohlo jednat o naplnění znaku týrání.
Jde tedy spíše o odlišné hodnocení nově provedených důkazů v souvislosti s
důkazy již provedenými a jejich posouzení ve vztahu ke zjištěnému skutkovému
stavu.
87. Na druhou stranu lze však souhlasit s dovolatelem, že soudy vady
vytknuté Nejvyšším soudem odstranily spíše jen formálně. Snažily se spíše v
souladu se svým původním názorem „zhojit“ své zjevně chybné a nelogické závěry,
popsané např. v odst. 34 výše uvedeného rozhodnutí. Ani výtky uvedené v odst.
33 nebyly zcela napraveny. Především soudy ani přes apel Nejvyššího soudu
dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve
skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za
podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané
období poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně
která.
88. Lze tedy uzavřít, že soudy doplnily dokazování spíše jen formálně a
nedostatečně vyložily znaky týrání v souladu s aktuální judikaturou (vyšší
stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a těžké příkoří poškozené),
nicméně nejde o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu.
89. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
ve vztahu k námitce, že v projednávané věci nedošlo k naplněné objektivní
stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyl naplněn znak „týrání“, důvodným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného P. V., přestože bylo zlým
nakládáním s poškozenou, se nevyznačovalo vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti
a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo
běžným a standardním vzorcům manželského soužití, avšak i přes skutečnost, že
se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání popsaného ve skutkové větě,
nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry intenzity a komplexní
povahy, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199
odst. 1 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud uzavřel, že soudy nižších instancí
provedly kompletní dokazování, až na pár méně podstatných maličkostí, které na
konečném rozhodnutí nemohly ničeho změnit. Jejich doplňování by tedy bylo
nadbytečné a vedlo by jen k dalšímu protahování již dost dlouho běžícího
trestního řízení.
90. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že by bylo
nadbytečné, pokud by věc po opětovném zrušení vrátil soudům nižších instancí k
opětovnému rozhodnutí při vázanosti jeho právním názorem, který již v tomto
rozhodnutí vysloven je. Nejvyšší soud tedy zrušil napadené usnesení Městského
soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást řízení
předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a využil svého oprávnění a
podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného P.
V. podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zprostil obžaloby, neboť skutek tak, jak
byl popsán, není trestným činem. Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám především s
ohledem na dosavadní délku trestního řízení, jelikož od dokonání skutků již
uběhlo 7 let. Současně vzal v potaz i to, že nalézací ani odvolací soud nebyly
schopny přes apel Nejvyššího soudu řádně odůvodnit, proč v jednání obviněného
popsaném ve skutkové větě našly znak týrání, konkrétně neodůvodnily, v čem
spatřují vyšší stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti.
91. K trestnímu řízení se řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody
a nemajetkové újmy v penězích připojila poškozená J. V. Vzhledem ke způsobu
rozhodnutí, zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., pak Nejvyšší soud u
adhezního výroku postupoval podle § 229 odst. 3 tr. ř. a odkázal poškozenou s
jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve
věcech občanskoprávních.
K návrhu na předložení věci velkému senátu
92. Závěrem má Nejvyšší soud za to, že obiter dictum je nutné se
vyjádřit také k postupu navrhovanému zmocněncem poškozené a státním zástupcem
Nejvyššího státního zastupitelství, a to předložení věci k rozhodnutí velkému
senátu Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
Rozhodující senát 7 Tdo Nejvyššího soudu v projednávané věci dospěl k závěru,
že k takovému postupu nejsou splněny zákonné podmínky.
93. Zmocněnec poškozené důvod k tomuto postupu (předložení věci velkému
senátu Nejvyššího soudu) shledával v tom, že senát rozhodující v této věci 7
Tdo neshledal v jednaní popsaném v původních výrocích rozsudku soudu nižších
stupňů znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoků ze strany
obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Vytkl senátu 7 Tdo
Nejvyššího soudu závěr, že poškozená žila s obviněným desítky let v
neharmonickém manželství, ale jako osoba plně svéprávná s vysokoškolským
vzděláním v tomto manželství žila dobrovolně a mohla od obviněného kdykoliv
odejít. Dle zmocněnce poškozené senát 7 Tdo v podstatě vytýkal, že se
obviněnému až nemístně podřizovala. Tento názor je pak dle zmocněnce poškozené
v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nicméně neuvedl ani
jedno jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je předmětné rozhodnutí v
rozporu.
94. Dále zmocněnec poškozené namítl, že senát 7 Tdo dospěl k závěru o
důvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu
jednání obviněného. Tím se měl odchýlit od stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je
aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima
ratio vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u
zločinů.
95. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak poměrně
nejasně konstatoval (bod 28 vyjádření k dovolání), že pokud by dospěl senát
rozhodující o dovolání k závěru o jeho důvodnosti a opodstatněnosti, státní
zástupce se připojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona o
soudech a soudcích, tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu. Ve shodě s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém
případě by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální
vyhovění podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního
právního názoru vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu,
příkladmo těch, jež jsou uvedena v poznámce pod čarou č. 11. Přičemž v poznámce
pod čarou č. 11 k problematice posouzení jednání pachatele jako trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí a jeho povahy jako trestného činu
trvajícího, a dále k hlediskům naplnění znaků týrání, intenzity potřebné pro
jeho dovození, jakož i „možnosti“ oběti domácnost opustit, odkázal příkladmo na
usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo
887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo
1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11.
2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze
dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018, a další. Státní zástupce však neuvedl,
který názor senátu 7 Tdo v případě, že vyhoví dovolání obviněného, je v rozporu
s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, v tomto směru byla jeho poznámka
zcela nekonkrétní.
96. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospěl-li senát
Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od
právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k
rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.
97. Senát 7 Tdo by tedy věc mohl předložit k rozhodnutí velkému senátu
Nejvyššího soudu pouze v případě, že by jeho právní názor byl v rozporu s
právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu. Takový
rozpor však senát 7 Tdo v projednávané věci neshledal, a tudíž se s námitkou
zmocněnce poškozeného ani státního zástupce neztotožnil.
98. Již v této chvíli je nutné vytknout zmocněnci poškozené, ale i
státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyli dostatečně
konkrétní, který právní názor senátu 7 Tdo v projednávané věci je v rozporu s
kterým konkrétním právním názorem v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu.
99. Zmocněnec poškozené uvedl, že v rozporu je názor senátu 7 Tdo kterým
„neshledal v jednaní popsaném v původních výrocích rozsudku soudu nižších
stupňů znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoků ze strany
obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Nesprávným shledal i to, že
senát 7 Tdo dospěl k závěru, že poškozená žila s obviněným desítky let v
neharmonickém manželství, ale jako osoba plně svéprávná s vysokoškolským
vzděláním v tomto manželství žila dobrovolně a mohla od obviněného kdykoliv
odejít. Dle zmocněnce poškozeného senát 7 Tdo v podstatě vytýká, že se
obviněnému až nemístně podřizovala.“ Předně je nutné uvést, že nejde o žádný
právní názor, ale o hodnocení konkrétních důkazů a konkrétních okolností v
projednávané věci. Jde pouze o aplikaci znaku „týrání“ co do intenzity jednání
obviněného v projednávané věci. Senát 7 Tdo jen vyslovil svůj názor, že pokud
jde o konkrétní okolnosti popsané ve skutkové větě, tak intenzita tohoto
jednání nedosahuje znaku týrání, protože zlé nakládání s poškozenou, se
nevyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a proto není
trestným činem. Jde tedy o hodnocení konkrétních okolností, ve kterých senát 7
Tdo neshledal znaky týrání. Tyto okolnosti v popisu skutkové věty jsou však
pokaždé jiné (konkrétní pro danou věc) a neexistují dva zcela shodné případy,
nelze tedy tyto skutečnosti zobecnit do právního názoru, jde pouze porovnávat
jednotlivé případy mezi sebou. Nelze tak hovořit o odchylném právním názoru,
protože soudy v jednotlivých případech posuzují jiný průběh skutkového děje.
Jde tedy vždy o zcela individualizovaný postup.
100. Ve své druhé námitce zmocněnec uvedl, že „senát 7 Tdo dospěl k
závěru o důvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na
intenzitu jednání obviněného. Tím se měl odchýlit od stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle
kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
ultima ratio vyloučená zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla
i u zločinů.“ Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Předně je
nutné uvést, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7
Tdo 79/2021, a shodně i v této věci, zdůraznil především skutečnost, že má za
to, že nebyl naplněn objektivní znak skutkové podstaty trestného činu týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, a to konkrétně znak
„týrání“ s ohledem na intenzitu jednání obviněného. Zlé nakládání obviněného s
poškozenou, a zlé nakládání to beze sporu bylo, se však nevyznačovalo vyšším
stupněm krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti, přičemž Nejvyšší soud v této
věci řekl, že přestože jednání obviněného lze označit za zlé s jistou mírou
krutosti a bezohlednosti, nebyla tato míra vyšší, jak vyžaduje současná
judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo
458/2018). Pokud Nejvyšší soud uvedl, že „v projednávané věci je důvodná
aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání
obviněného“, mínil tím, že pokud jednání obviněného nebylo natolik intenzivní,
aby vůbec byl naplněn objektivní znak „týrání“, není nutný postih trestním
právem. Nejvyšší soud tímto chtěl vyjádřit, že trestní právo by mělo být
používáno jako poslední možnost (neboli „poslední instance“) k řešení
společenských problémů. Trestní právo by mělo být použito pouze tehdy, když
jiné právní či společenské prostředky nejsou dostatečné nebo účinné. Ve vztahu
dvou lidí, které jsou především soukromého charakteru, by ingerence trestního
práva neměla přicházet k řešení neuspokojivých manželství, navíc pokud je
trestní oznámení podáváno po čtyřicetiletém soužití jako v projednávané věci.
Nejvyšší soud v tomto směru vyšel z ustálené judikatury. Lze odkázat na již
zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10 a
rovněž zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo
893/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022.
101. Senát 7 Tdo se měl dle zmocněnce poškozeného výše uvedeným postupem
odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a
z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučená zejména v případech zvlášť
závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. V tomto směru je nutné uvést, tři
zásadní skutečnosti, ve kterých je vyjádření zmocněnce poškozené poněkud
nepřesné. První je skutečnost, že právní věta předmětného stanoviska Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, tento závěr vůbec neobsahuje. Naopak hovoří o tom, že „kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno
principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze
tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob
jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné“ (bod III.). Současně v bodě II. předmětného stanoviska je uvedeno, že „zakotvení zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima
ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného
činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož
je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §
39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“ Je
však nutné připustit že konstatování uvedené zmocněncem poškozené je uvedeno v
odůvodnění předmětného stanoviska, přičemž v něm je uvedeno, že „z hlediska
kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio
nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i
u zločinů.“ Dále je nutné zdůraznit, že předmětné stanovisko především pracuje
se zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž Nejvyšší soud v projednávané
věci argumentoval pouze principem ultima ratio, přičemž tyto dva pojmy nejsou
synonyma a nevyjadřují totéž, byť princip ultima ratio ze zásady subsidiarity
trestní represe vyplývá.
A za třetí je nutné zdůraznit, že sám zmocněnec
poškozené (a tento závěr lze dovodit také z odůvodnění předmětného stanoviska)
nakonec uvedl, že subsidiaritu trestní represe u zločinů zcela vyloučit nelze,
když argumentoval, že „princip ultima ratio je vyloučen zejména v případech
zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů“.
102. Současně je nutné poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího
soudu k této otázce. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8
Tdo 1362/2016, uveřejněném pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr. a jeho právní větě je
doslovně uvedeno, že neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou
zásadu (míněná subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající zásada ultima
ratio) bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní
skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu
subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě
kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění
znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti
majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po
důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že
nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů
dané základní skutkové podstaty. Obdobně pak bylo rozhodnuto i v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015.
103. Je tedy možné uzavřít, že Nejvyšší soud v projednávané věci
(případně i ve věci, kde rozhodoval pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021) nedospěl ve svém
právním názoru k odlišnému právnímu názoru, který by byl vyjádřen ve stanovisku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, především proto, že
aktuální judikatura Nejvyššího soudu umožňuje užití zásady subsidiarity trestní
represe i u závažnějších trestných činů (kvalifikovaných skutkových podstat).
Současně je nutné poukázat také na skutečnost, že předmětné stanovisko řeší
subsidiaritu trestní represe nikoliv aplikaci principu ultima ratio, právní
věta předmětného stanoviska nic o zákazu uplatnění zásady subsidiarity trestní
represe na zločiny neobsahuje, a navíc z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá,
že uplatnění subsidiarity trestní represe není u zločinu zcela vyloučeno.