7 Tdo 725/2024

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Vichereka, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 81/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 29 T 81/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci nově rozhoduje tak, že

obviněný P. V.,

nar. XY, důchodce, trvale bytem Praha XY, XY XY,

se podle § 226 písm. b) tr. ř.

zprošťuje

obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 ZT 100/2018 pro skutek, který měl spáchat tím, že od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018 ve společně obývaném bytě na Praze XY, XY XY, ale i jinde, měl obviněný dlouhodobě, opakovaně, především psychicky týrat svou manželku poškozenou J. V., nar. XY, kdy psychické týrání mělo spočívat v tom, že ji bezdůvodně ponižoval a urážel hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhářko prolhaná", "máš slepičí mozek", musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, měl ji nutit žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho příkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu, musela na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například: teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně, musela vykonávat i drobné opravy, taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku, z důvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svůj pokoj v bytě, musela vykonávat jeho pracovní povinnosti například: opravovat absolventské práce jeho studentů, zapisovat do výkazů známky a docházku, vozit do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentů a taktéž ji nutil v nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci, své příkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo "nepůjčím" a pokud podle jeho mínění nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i několik hodin, taktéž jí nebylo z jeho strany umožněno rozhodovat o tom, co do domácnosti koupí, znemožňoval jí přehled o jejich finanční situaci, musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě, dále její osobu kontroloval v jejím pohybu, měl požadovat, aby mu sdělovala: kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a zda je tam s osobami, které ji on povolil a po jejím návratu ze schůzky domů jí vyslýchal, taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště a i s jejími přáteli, určoval jí, kdy může navštívit své příbuzné, omezoval i její aktivity v práci, při psychickém týrání vůči ní občas použil i fyzické násilí, především od roku 2014 do ledna 2018, ve formě klepáním prsty na hlavu či strkáním do těla, dále v přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní opětovně strkal při jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli, kdy odpovídat přestala, začal do ní strkat a když chtěla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu, taktéž ji měl bezdůvodně budit v nočních hodinách pod různými záminkami, dále měla být poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen, dne 1.

1.

2018 po návratu z návštěvy na ni bezdůvodně křičel: kde byla, proč mu nebrala telefon a přitom jí nadával "ty lhářko prolhaná" při čemž do ní strkal, když se vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí "proč bych do tebe hajzle nestrkal", dne 30. 1. 2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu utekla,

tedy

měl týrat osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchat takový čin po delší dobu,

čímž měl spáchat

zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,

neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškozená J. V., nar. XY, trvale bytem XY XY, Praha XY – XY, adresou k doručování XY XY, Praha XY, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 T 81/2018-1691, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení a povinnost zdržet se ve zkušební době styku s poškozenou J.

V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu ve výši 50.040,50 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 525.199 Kč.

minimálně od účinnosti trestného činu ode dne 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018 ve společně obývaném bytě na Praze XY, XY XY, ale i jinde, obviněný dlouhodobě, opakovaně, především psychicky týral svou manželku poškozenou J. V., nar. XY, kdy psychické týrání spočívalo v tom, že ji běžně minimálně dvakrát týdně a od léta 2017 denně bezdůvodně ponižoval a urážel, a to minimálně jednou týdně zejména od roku 2014 hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhářko prolhaná", "máš slepičí mozek"; musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, nutil ji jedenkrát až dvakrát měsíčně žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, týdně prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho příkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu po jejím probuzení, musela na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například: v zimním období denně teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně; musela vykonávat i všechny drobné opravy v domácnosti např.

výměnu žárovek, čištění odtoku umyvadla, záchodu a podobně; taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku a to dvakrát týdně v pracovní dny za touto na pokyn obviněného jezdila či docházela, z důvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svůj pokoj v bytě a starat se o ni v roce 2010 asi dva týdny; musela vykonávat jeho pracovní povinnosti například: do roku 2017 jednou ročně opravovat absolventské práce jeho studentů, dvakrát ročně zapisovat do výkazů známky a docházku, v době jeho nemoci vozit do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentů a taktéž ji nutil více jak pětkrát a to minimálně 1x ročně nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci; své příkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo "nepůjčím" a pokud podle jeho mínění nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i několik hodin; taktéž 2x až 3x ročně jí nebylo z jeho strany umožněno rozhodovat o tom, co většího charakteru se do domácnosti koupí, nebral v potaz její nesouhlas a znemožňoval jí přehled o jejich společné finanční situaci; musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě; dále její osobu po celou dobu kontroloval v jejím pohybu, za tím účelem mu předem sdělovala, kde a s kým bude, kdy přijde domů, požadoval, aby mu oznamovala: kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a po jejím návratu ze schůzky domů jí vyslýchal; taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště a i s jejími přáteli; určoval jí, kdy může navštívit své příbuzné podle toho, jak to časově vyhovovalo jemu, omezoval i její aktivity v práci týkající se zejména mimopražských školení; dále byla poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen; při psychickém týrání vůči ní občas použil i fyzického násilí, především od roku 2014 do ledna 2018, a to běžně ve formě klepáním prsty na hlavu či strkáním do těla jako jeho normální způsob komunikace, pokud podle jeho názoru poškozená nevnímala nebo nesouhlasila dostatečně rychle či nesouhlasila, což bylo výjimečné, kdy strkání se zintenzivnilo v létě 2017; dále v přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní opětovně strkal při jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli kdy odpovídat přestala, začal do ní strkat a když chtěla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu; taktéž ji v září a říjnu 2017 bezdůvodně budil v nočních hodinách pod různými záminkami s četností 2x až 3x do jejího odchodu z domácnosti; dne 1.

1. 2018 po návratu z návštěvy na ní bezdůvodně křičel: kde byla, proč mu nebrala telefon a přitom jí nadával "ty lhářko prolhaná" přičemž do ní strkal, když se vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí "proč bych do tebe hajzle nestrkal"; dne 30. 1.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 67 To 402/2023-1753, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., když měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že konkrétní dílčí jednání, která byla součástí popisu skutku vůbec nevyplývají z provedeného dokazování. Buď je vůbec nezmiňuje ani samotná poškozená, nebo je sama poškozená relativizuje, nebo jsou tyto vylučovány jinými důkazy. Obviněný v tomto směru poukázal také na výtky, které proti rozhodnutím vznesl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí v této věci pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021 v bodě 31, které obecné soudy ani při doplnění dokazování neodstranily.

6. Svou námitku upřesnil tím, že pokud soudy dle jeho názoru do skutkové věty pojaly dílčí jednání, která vůbec nevyplývají ani z tvrzení poškozené, pak jde konkrétně o vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné. Pokud jde o jednání, která vůbec nejsou dána do jakýchkoliv souvislostí, a nelze ani určit, zda se mohla vůbec stát v posuzovaném období (míněno od 1. 6. 2004), pak obviněný upřesnil, že šlo o jednání spočívající v omezování aktivit poškozené v práci. Pokud jde o jednání, která jsou vyloučena jako „týrání“ samotnou poškozenou, konkrétně zmínil psaní slibů a starání se o matku obviněného. Obviněný také namítal, že další jednání popsaná ve skutkové větě rozsudku zůstala zcela nespecifikována, přičemž upřesnil, že šlo o omezování aktivit poškozené v práci.

7. Obviněný zpochybnil a namítl, že by nechal poškozenou „zapisovat do výkazů známky a docházku“. Předložil soudu potvrzení školy, ve které působil, a z něhož vyplývá, že vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou již 20 let.

8. Vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku je soudy tvrzeno, že poškozená „musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdělení rolí bylo jejím nápadem, přičemž sama ve své výpovědi uvedla: „Že budu vykonávat domácí práce jsme ani nijak neřešili, já jsem to dělala. Já jsem vařila, uklízela, jako dělá každá normální ženská.“

9. Nesmyslné dle obviněného je tvrzení ohledně slibu týkajícího se rekonstrukce: „musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě“. Přitom toto tvrzení je přímo vylučováno výpovědí samotné poškozené, která uvedla „Já jsem řekla jasně svoje stanovisko, tehdy v roce 2014, že v životě už nechci nic dělat. A když manžel zase nastoupil v létě 2017, že se bude dělat rekonstrukce, já jsem řekla „ne“.

10. Obviněný také poukázal na skutečnost, že se soudy nijak nevypořádaly s většinou závěrů Nejvyššího soudu ohledně synů poškozené v bodu 34 usnesení Nejvyššího soudu.

11. Namítl, že žádné příkazy, např. týkající se péče o jeho matku poškozené nedával. Sama se dobrovolně nabídla nebo pokud o to poškozenou požádal, tak mu vyhověla.

12. Poukázal na zmatečné a neurčité tvrzení ve skutkové větě rozsudku. Konkrétně pak pokud snad měl něco podmiňovat např. slovy „pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci“, tak já „nedovolím“ nebo „nepůjčím“, tak není zřejmé, co nedovolí nebo nepůjčí. Snad pouze, pokud šlo o půjčku pro syny obviněného, což však byla ojedinělá událost.

13. Obviněný zdůraznil, že za posledních 15 let jeho manželka žádným jednáním nepotvrdila, že by byla psychicky týraná nebo že by se obviněného dokonce bála. Nikdy nenavštívila psychologa. Neodstěhovala se, ačkoli mohla. Svobodný syn D. má dva byty, z toho jeden, který na něj převedla poškozená. Ani jednou, ani na jeden den neodešla k synům. Ani jednou nejela na dovolenou se syny, ale každý rok opakovaně jezdila s obviněným. Nikdy se ani nezmínila o rozvodu.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně „intenzity“ tvrzeného jednání, současně také jednání obviněného dle jeho názoru nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Ve vztahu k nerespektování právního názoru pak obviněný rozvedl, že Nejvyšší soud týrání v popisu skutku z původního rozsudku (sp. zn. 7 Tdo 79/2021) neshledal, přičemž nalézací soud jenom formálně doplnil dokazování o další výslech poškozené – „aby se neřeklo“ a aby byly ve skutku alespoň nějaké časové údaje, a znovu obviněného odsoudil, ale vůbec se nezabýval názorem Nejvyššího soudu na „intenzitu“ jednání. K tomu, aby mohly nižší soudy obviněného odsoudit, by tak ve světle usnesení Nejvyššího soudu bylo nezbytné, aby z výslechu poškozené vyplynulo něco, co podstatně zvýší intenzitu původně tvrzeného jednání ve skutku z rozsudku ze dne 11. 7. 2019. To se však nestalo a paradoxně došlo k tomu, že výslech poškozené naopak vedl ke snížení původně tvrzené „intenzity“ jednání, neboť z původního popisu skutku vyplývalo, že k dílčím jednáním popsaným ve skutku mělo docházet vlastně neustále „po dobu trvání manželství“ a následně došlo ke snížení této intenzity, když došlo k jistému určení kolikrát k jakému jednání došlo. Odvolací soud potom ignoroval, že v projednávané věci vůbec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní věci, kterého by se snad obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného závěru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé věci. V této věci však toto absolutně nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.

16. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rozebral jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové věty rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Svou argumentaci ukončil konstatováním, že dovedení právního názoru soudů do důsledků by vedlo ke zcela absurdním situacím, kdy by jednání ve společnosti běžné muselo být postihováno jako trestná činnost. V podstatě jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner řekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem manželských hádek a sporů tak, že bude toho „zlého“ z manželů trestat prostředky trestního práva. Zejména když už ze samotných jednání ve vzneseném obvinění je naprosto zjevné, že něco takového nemá co dělat před trestním soudem, ale nejvýše před soudem civilním při posuzování příčin rozvratu manželství.

17. Obviněný také namítl, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že soudy opřely své závěry o výpověď věrohodné poškozené, která však nestojí osamoceně a je ve shodě s dalšími blíže rozvedenými důkazy.

19. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak pod něj státní zástupce podřazuje údajnou absenci znaku týrání a tvrzené přehlédnutí principu ultima ratio, jde však dle jeho názoru o námitky neopodstatněné. Nesouhlasí s tím, že by soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021. Zdůraznil, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené. Provedeným dokazováním bylo naopak jednoznačně prokázáno, že se takto k poškozené choval po celé žalované období a přistupoval k ní manipulativně, ve snaze dosáhnout svého tak, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se všem jeho požadavkům a pravidlům, a to v obavě z fyzického ataku a proto, aby eliminovala jakýkoli konflikt s obviněným. Ten po poškozené vyžadoval absolutní podřízenost, permanentně v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to právě všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby. Ty se sice v obecné rovině tomu, kdo není v roli oběti, mohou – jsou-li vytrženy z kontextu – jevit na první pohled jen málo škodlivé a nebezpečné, nicméně v jejich souhrnu, jsou-li po dobu mnoha let takřka denní normou (či proběhnou-li několikrát za týden), je nutno je považovat za týrání.

20. Z provedeného dokazování rovněž jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo byl vždy agresorem, zatímco poškozená byla vždy osobou ohroženou, tedy obětí. Nejedná se tudíž o případ, kdy by docházelo ke vzájemnému konfliktnímu jednání obou zainteresovaných stran. Dovolatel zjevně přehlíží, že z hlediska posouzení jeho jednání je nutno hodnotit intenzitu jednotlivých dílčích jednání vůči poškozené nikoli izolovaně, ale souhrnně a v rámci jednoho celku. Přitom není podstatné, že jeho jednání vůči poškozené nedosahovalo po celou dobu stejné intenzity. Přímým důsledkem jeho chování byl taktéž vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Podle dosavadní judikatury soudů je mimo jiné právě neschopnost týrané osoby násilníka opustit jedním ze základních atributů syndromu týrané osoby. Pro oběti týrání je naopak zcela typické, že nejsou schopny klást pachateli odpor, podřizují se mu a ustupují, nedokážou na jeho jednání adekvátně reagovat a často je omlouvají, eventuálně kladou tyranovo jednání za vinu samy sobě.

21. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně uvedl, že pokud by však přesto za takové situace dospěl senát rozhodující o dovolání k závěru o jeho důvodnosti a opodstatněnosti, státní zástupce se připojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve shodě s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém případě by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovění podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž státní zástupce jen odkázal na poznámku pod čarou v předcházejícím textu, pod kterou byly příkladmo uvedeny usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018.

22. K dovolání obviněného se vyjádřila také poškozená J. V. prostřednictvím svého zmocněnce, přičemž s dovoláním vyslovila nesouhlas a Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření se nejprve obecně vyjádřila k pojmovým znakům vytýkaného trestného činu, především zdůraznila, že je zapotřebí, aby soudy posuzovaly intenzitu násilí v intencích doby, po kterou trvalo, tedy po většinu manželství poškozené, které trvalo 40 let, a přestože se intenzita násilí nemusí v tomto případě jevit jako vysoká v porovnání s ostatními případy, kdy dochází k hrubému fyzickému a sexuálnímu násilí, doba trvání tohoto příkoří v řádech desítek let je významně dlouhá době a dopad na život poškozené je tudíž v souhrnu velmi intenzivní.

23. Poškozená zdůraznila, že skutek v projednávané věci je nutné posuzovat jako celek, přičemž obviněný ve svém dovolání skutek účelově rozmělňuje. Zdůraznila, že soudy musí přihlédnout i k příkoří, ke kterému došlo vůči obviněné před rokem 2004 (předtím, než byla do trestního zákoníku vložena skutková podstata trestného činu podle § 199 tr. zákoníku), jelikož po několika fyzických útocích před tímto rokem už obviněný nemusel výslovně fyzickým násilím vyhrožovat či zvyšovat hlas, protože poškozené stačil jen pouhý pohled obviněného a ze strachu udělala vše, co po ní vyžadoval, přičemž zmínila tzv. naučenou bezmoc. Tuto skutečnost je pak nutné promítnout do posuzování intenzity příkoří, kterému poškozená čelila.

24. Poškozená má za to, že aplikace principu ultima ratio není na místě, a to s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, ze kterého vyplývá, že tento princip je vyloučen zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. V projednávané věci je pak vedeno řízení pro zločin, kterého se obviněný dopustil dlouhodobou kombinací řady forem domácího násilí, a jeho jednáním byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Současně má za to, že soudy splnily pokyny Nejvyššího soudu z předcházejícího zrušovacího rozhodnutí.

25. Poškozená závěrem uvedla, že se senát Nejvyššího soudu 7 Tdo ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021 odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tento odlišný právní názor senátu 7 Tdo by neměl být aplikován při posuzování nyní projednávaného dovolání, a proto by věc měla být ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupena velkému senátu. Přičemž odlišný právní názor vidí v tom, že senát 7 Tdo dospěl k závěru o důvodnosti aplikace principu ultima ratio v projednávané věci, ačkoliv je uplatnění tohoto principu vyloučeno v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř).

27. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. S odkazem na dále užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

30. Nejprve je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, kterým původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení soudům nižších stupňů v podstatě vytkl, že se dostatečně nezabývaly intenzitou jednání obviněného, četností jednotlivých útoků. Současně soudům nařídil, aby ověřily, zda k trestné činnosti docházelo po celé stíhané období se stejnou četností či se nějak měnila nebo gradovala. Vytkl nalézacímu soudu konkrétní způsoby jednání, které sice pojal do skutkové věty rozhodnutí, ale neměly oporu v provedeném dokazování. Nebylo také rozlišeno, zda k jednání obviněného docházelo před 1. 6. 2004, kdy byla do trestního zákoníku zakomponována skutková podstata podle § 199 tr. zákoníku. Soudy také dostatečně nevyložily, v čem shledávají v jednání obviněného vyšší stupeň hrubosti, necitlivosti a bezohlednosti za podmínky určité trvalosti a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k jeho první alternativě, když shledal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Ve vztahu k první uvedené alternativě, tj. k existenci zjevného rozporu s předpokládanou kvalitou, své přesvědčení založil zejména na zpochybnění výpovědi poškozené. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nemohl jí však přiznat opodstatnění.

32. Nejdříve nutno v obecné rovině k podanému mimořádnému opravnému prostředku akcentovat, že dovolací námitky jsou především opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi většinou více méně řádně vypořádaly, jak bude konkretizováno dále. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Soudy totiž na základě dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, až na drobné nejasnosti. V provedených důkazech nelze shledat zásadní rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel, až na některá méně podstatná jednání, dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

33. Vadu v podobě zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Mohla být shledána pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovým nedostatkem přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, až na některé drobnosti uvedené dále, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

34. Soudy si byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí poškozené na straně jedné a obviněného na straně druhé. V reakci na danou situaci, která je však v trestním řízení spíše pravidlem, přitom přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená, a nikoli účelová vyjádření obviněného vedená snahou zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Nejdůležitějším důkazem pro formování skutkových zjištění byly nepochybně výpovědi poškozené J. V. Ačkoli samotná výpověď poškozené byla pramenem podstatným, nejednalo se o důkaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vůči poškozené totiž potvrdili také jejich synové D. a P. V., přičemž závěr o pravdivosti její výpovědi podporují taktéž další důkazy. Namátkou lze připomenout především svědectví kamarádek poškozené Š. K. a A. M. či její švagrové J. Š., jimž se o dílčích problémech s obviněným svěřovala, dále vyjádření a podrobné zprávy psycholožek PhDr. Petry Vyhlídalové a Mgr. Natálie Schwab Figush, které poškozená v závěru žalovaného období navštěvovala, případně znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zpracované k osobám obviněného a poškozené znalci PhDr. Pavlem Králem a MUDr. Evou Lednickou, respektive posléze znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc. a MUDr. Jakubem Šimkem. Z těch vyplynulo, že výpověď poškozené splňuje atributy specifické věrohodnosti, přičemž u této propukla posttraumatická stresová porucha.

35. Lze tak uzavřít, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 byl těmito důkazy ve větší míře prokázán. Přesto popis skutku tak, jak jej uvedly soudy, několika nepřesnostmi, na které mimo jiné obhajoba poukázala, trpí. Tyto nepřesnosti, jak budou uvedeny dále, však nezakládají zjevný rozpor a nemůžou mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu již Nejvyšší soud i s ohledem na délku trvání tohoto trestního řízení i nižší závažnost zjištěných nedostatků nerušil předmětné rozhodnutí a nevracel jej opět nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

36. Nyní k jednotlivým námitkám obhajoby, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že některé skutečnosti obsažené ve skutkové větě rozsudku vůbec nevyplývají z tvrzení poškozené, konkrétně vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné.

37. Pokud jde o „vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání“, tak tuto skutečnost obviněná uvedla, přičemž specifikovala, že tak činila sporadicky, když byl obviněný nemocný, aniž toto jednání kvantifikovala či časově zařadila. Lze tedy připustit, že tato skutečnost vyplynula z výpovědi poškozené, nicméně neměla se projevit ve znění skutkové věty, když toto jednání ani v souhrnu s ostatními skutečnostmi obsaženými ve skutkové větě nemohlo založit znak týrání. Dle názoru soudu je běžné, pokud jeden partner druhému vypomůže v době nemoci s odnosem pracovních materiálů do jeho zaměstnání, navíc pokud se tak děje sporadicky.

38. Pokud obhajoba namítala, že nevyplývá z vyjádření poškozené, že musela kopírovat a skartovat velké množství dokumentů, pak i v tomto závěru se mýlí. Z výpovědi poškozené vyplývá, že v době, kdy obviněný končil v ředitelské funkci, okopíroval si kompletně za pomoci poškozené všechny materiály, přičemž tímto jednáním trávili večery a noci, následně musela poškozená všechny tyto materiály skartovat. Nicméně je nutné uvést, že poškozená hovoří o jednorázové záležitosti, která pravděpodobně trvala několik večerů či nocí, nicméně toto nijak neupřesňuje.

39. Lze souhlasit s obhajobou, že nebylo prokázáno, a to ani výpovědí poškozené, že by jí obviněný zakazoval styk s kolegy mimo pracoviště. Z výpovědi poškozené totiž vyplývá, že jí obviněný přímo nezakazoval se s někým stýkat, ale dělal vše proto, aby jí to zkomplikoval, aby ji přešla chuť někam jít. Tudíž znění tohoto jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku je poněkud nepřesné. Naopak pokud jde o určování toho, kdy má poškozená navštívit své příbuzné, tak tato skutečnost z výpovědi poškozené vyplývá, nicméně uvedla, že k tomuto docházelo pouze v době, kdy je navštěvovali spolu, což je pochopitelné, když je nutné sladit časový harmonogram dvou lidí, nicméně v předmětné době již navštěvovala příbuzné sama, v tom případě jí obviněný neurčoval, kdy má příbuzné navštěvovat, ani jí nezakazoval se s nimi stýkat, nicméně jak uvádí poškozená, jí kontakt s příbuznými komplikoval, protože jej podmiňoval svými podmínkami.

40. Lze také souhlasit s námitkou obhajoby, že soudy ani přes výzvu Nejvyššího soudu neupřesnily, v čem spočívalo „omezování aktivit poškozené v práci“. V tomto směru jakákoliv specifikace těchto omezených aktivit poškozené v práci v rozsudcích chybí. Soudy se také nevypořádaly s námitkou obviněného, že poškozená měla „zapisovat do výkazů známky a docházku“. Poškozená tuto skutečnost sice uvedla a upřesnila, že tak činila až do roku 2017, nicméně soudy už toto tvrzení nijak neověřovaly, ačkoliv obviněný dle obhajoby předložil soudu potvrzení od školy, ve které působil, a z něhož vyplývá, že vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou už 20 let.

41. Pokud jde o tvrzení obviněného, který soudům vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku uvedly, že poškozená „musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdělení rolí bylo jejím nápadem, pak má Nejvyšší soud za to, že takové tvrzení je ve skutkové větě dostatečně konkrétní, přičemž jeho bližší zdůvodnění je možné v odůvodnění rozhodnutí. Toto bližší odůvodnění však v rozhodnutí chybí, nicméně není možné připustit, že by vymezení tohoto jednání bylo ve skutkové větě nekonkrétní. Pokud však obviněný dává jednání spočívající „v plnění příkazů v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“ do souvislosti s rozdělením rolí v domácnosti, pak jde o dvě odlišné věci. Poškozená sice ve své výpovědi ze dne 19. 10. 2021 (č. l. 1329) připustila, že ona sama navrhla, že bude dělat (a dělala) domácí práce, nicméně obviněný se oproti tomu měl např. věnovat jednání s úřady, což nedělal a pověřoval tímto jednáním ji. Navíc je zjevné, že pokud obviněná vnímala úkorně, že musela plnit příkazy v domácnosti týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, tak to bylo něco, co mělo být nad rámec standardního rozdělení rolí, se kterým souhlasila. Soudy tedy nepochybily, pokud tuto skutečnost ve skutkové větě uvedly, nicméně ji dostatečně neodůvodnily. Zcela stranou záměrně ponechává Nejvyšší soud otázku, zda takové jednání i v souvislosti s dalším jednáním popsaným ve skutkové větě je trestným činem či nikoliv, kdy k tomuto se Nejvyšší soud vysloví posléze.

42. Obhajoba dále namítala, že je nesmyslné tvrzení ohledně slibu, který musela poškozená napsat, týkajícího se rekonstrukce, protože to vylučovala samotná výpověď poškozené. V tomto směru je nutné dát obhajobě za pravdu. Z výpovědi poškozené dne 19. 10. 2021 vyplynulo, že ji obviněný nutil k psaní různých slibů, mimo jiné i to, že „nikdy v bytě nebude nic rekonstruovat“. Soudy tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí nijak nerozvedly ani neodůvodnily, nicméně z výpovědi poškozené (č. l. 1329v) vyplývá, že tak učinila zcela dobrovolně, přičemž konkrétně uvedla, že „to byla jediná situace za celý její život, kdy to napsala dobrovolně (míněno písemný slib) a s radostí podepsala.“ Nelze tedy toto jednání obviněnému vytýkat a ve skutkové větě se v tomto tvaru objevit nemělo.

43. Poškozená připustila, že o matku obviněného se někdy starala i z vlastní vůle, a když ji obviněný umístil do jejího pokoje, proti tomuto se nijak neohradila. Připustila, že se sice neodvažovala jakoukoliv činnost ohledně maminky obviněného odmítnout, nicméně tchýně si vážila, byla to hodná paní, a proto se o ni starala. I v tomto směru tedy soudy poněkud nesprávně interpretovaly vyjádření poškozené do skutkové věty rozsudku.

44. Lze tedy dospět k závěru, že soudy nezohlednily všechny námitky Nejvyššího soudu a neodstranily všechny nedostatky, které jim Nejvyšší soud vytknul. Nicméně převážnou většinu námitek, tam kde to bylo možné, odstranily, především pokud jde o kvantifikaci jednání obviněného, které bylo pro určení intenzity jednání klíčové. Přes výše uvedené nedostatky pak lze dospět k závěru, že rozhodná skutková zjištění (nikoliv méně podstatná skutková zjištění), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto rozhodnutí soudů vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo není.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněným subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

46. Obviněný shledal naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně intenzity jeho jednání v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, což vede k tomu, že jednání obviněného nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rozebírá jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové věty rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Odvolacímu soudu potom vytkl, že ignoruje, že zde vůbec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní věci, kterého by se snad obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného závěru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé věci. V této věci však toto absolutně nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Tyto dovolací námitky s jistou mírou benevolentnosti jsou podřaditelné pod citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh.

tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). Za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možno považovat fyzické násilí, psychické násilí, sexuální násilí, ekonomický útisk a vyvolání stavu sociální izolace. Smyslem trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je především postih skutečně závažných případů fyzického týrání. „Psychické násilí“ je možno považovat za týrání jen v těch nejzávažnějších případech. Ostatní zmíněné druhy „násilí“ lze tu ponechat stranou, ostatně nejde zpravidla o samostatné „druhy“ týrání.

Judikatura nezná případy ekonomického útisku či vyvolání stavu sociální izolace naplňující znaky uvedeného trestného činu při absenci fyzického, případně psychického týrání. Pokud jde o sexuální násilí, to vyžaduje zpravidla samostatnou právní kvalifikaci.

48. V projednávané věci jde především o psychické násilí, doplněné zcela nevýrazným, v podstatě symbolickým fyzickým násilím (mírné strčení, klepnutí prsty do hlavy) a zanedbatelným vyvoláním sociální izolace (kontrola pohybu poškozené dotazy). V tomto směru je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud nedohledal ve své judikatuře obdobný případ, kdy by znak „týrání“ stál výlučně nebo skoro výlučně na psychickém týrání. Nelze tedy souhlasit se státním zástupcem, že se jedná o učebnicový případ týrání, ostatně ani státní zástupce žádné takové rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvedl. Lze tedy dospět k závěru, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru o vině obviněného v této věci, posunul by hranice rozhodování Nejvyššího soudu. Tím však v žádném případě Nejvyšší soud netvrdí, že by nebylo možné naplnit znak „týrání“ i jen psychickým týráním. Pokud však půjde jen o psychické týrání, a ne o kombinaci dalších forem týrání (fyzické, sexuální, ekonomický útisk a sociální izolaci) bude nutná jistá vyšší intenzita tohoto psychického násilí, která povede k závěru, že jde o spáchání trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vědom své předcházející praxe, se kterou i v této věci souhlasí, ze které vyplývá, že i psychické týrání je týráním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Je tedy možné uzavřít, že projednávaná věc posouvá dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tím, že jde skoro výhradně o psychické týrání, nicméně to nevybočuje z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který již v minulosti judikoval, že i psychické týrání je týráním. Rozhodujícím v projednávané věci je tedy otázka, zda konkrétní jednání uvedené ve skutkové větě rozsudku a prokázané soudy naplňuje s ohledem na intenzitu objektivní znak „týrání“ či nikoliv.

49. Nejvyšší soud v předchozím zrušovacím usnesení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) shledal důvodné námitky obviněného, pokud namítal pochybení v právním posouzení jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zejména s ohledem na nenaplnění znaku týrání (odst. 29 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021). Na tomto závěru setrval i přesto, že soudy četnost hrubého jednání obviněného upřesnily. Nejvyšší soud připustil, že jednání obviněného přesahovalo běžné normy a že jeho manipulativní, neúměrně dominantní jednání mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Uvedl ale, že bez podkladu zůstal závěr, že následně jednání obviněného dosáhlo trestněprávní roviny (odst. 33 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021).

50. Přes tyto výtky se soudy k definici znaků týrání a jeho vymezení ve vztahu k intenzitě jednání obviněného ve svých rozhodnutích nijak nevyjádřily. Zcela pominuly, že Nejvyšší soud již jednou soudy vyzval, aby sdělily, v čem spatřují vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti jednání obviněného (za podmínky určité trvalosti). Nalézací soud věnoval skutkovému stavu asi 45 stran rozsudku a právním úvahám jen půl stránky. Soud prvního stupně se tedy ani nepokusil výše uvedené zásadní právní otázky rozebrat a znaky týrání na konkrétní věci vymezit.

Odvolací soud se sice pokusil vymezit pojem týrání (odst. 10 usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023), nicméně své závěry, poměrně zkratkovité, neopřel o jediný judikát či odborný článek. Dle odvolacího soudu byl znak týrání v potřebné intenzitě naplněn tím, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení jednání obviněného z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené, ale naopak, že po celé žalované období se choval vůči poškozené manipulativně, nepřistupoval k ní jako k partnerce, ale po celou dobu soužití jednal tak, aby vždy dosáhl svého, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se všem jeho požadavkům a pravidlům, a to nejen z obavy z fyzického střetu, ale i třeba proto, aby eliminovala jakýkoli střet s obviněným.

Obviněný dle názoru odvolacího soudu vyžadoval po poškozené absolutní podřízenost, permanentně v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to právě všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby, které se sice tomu, kdo není v roli oběti, mohou, jsou-li vytrženy z kontextu, zdát víceméně neškodné (viz např. označení „ty lhářko prolhaná“), nicméně stávají-li se společně s jednáním ve stylu pokynů a příkazů, s despektem k jakémukoli projevu vůle poškozené dennodenním způsobem soužití, je nutno je považovat za týrání, tedy za zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které osoba blízká či osoba jiná žijící s pachatelem ve společném obydlí pociťuje jako těžké příkoří.

Takto zjednodušujícím způsobem se však na danou problematiku dívat nedá. Nejvyšší soud tedy odkazuje na níže uvedené.

51. V judikatuře se často obecně uvádí, že zákon nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí. Použití fyzického násilí může mít vliv na stupeň společenské škodlivosti činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007). Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Týráním není každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, popř. i mimo něj, ale jen takové, které v konkrétním případě dosahuje v celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u § 199 tr. zákoníku předpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (např. nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště je-li oboustranné), ale nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem. Přitom je nutno rozlišit, zda se výrazně hrubého chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (partner) je dlouhodobě v pozici týrané osoby. Pachatel využívá k týrání právě toho, že s ním týraná osoba obývá společné obydlí, pročež jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající z takového společného soužití (viz Šámal, P., Šámalová, M. § 199 [Týrání osoby žijící ve společném obydlí]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490–2491, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., a další). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze za fyzické násilí označit, pokud obviněný dle skutkové věty rozhodnutí soudu klepal poškozené prsty na hlavu a strkal ji do těla.

52. Požadavek na potřebnou míru intenzity a závažnosti posuzovaného jednání Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, bylo zdůrazněno, že nikoli každé násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvedl, že je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních ataků, občas i za použití násilí menší intenzity, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti.

53. V usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, Nejvyšší soud vytkl, že soudy dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období (a soudy dokonce naznačily, že to bylo po celou dobu více než čtyřicet let trvajícího manželství) poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Jestliže soud uvedl, že šlo o jednání obviněného minimálně přesahující běžné normy, s tím lze souhlasit. Stejně tak s tvrzením, že manipulativní, neúměrně dominantní jednání obviněného mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství. Pokud ale soud vychází z toho, že následně toto jednání dosáhlo trestněprávní roviny, zůstal tento závěr bez podkladu ve skutkových zjištěních a neodůvodněn. V tomto směru však soudy ani přes apel Nejvyššího soudu neuvedly ničeho.

54. V jiném kasačním usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud uvedl, že soud nezkoumal, zda jednotlivé akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, jež mělo trvat po dobu šesti let, vykazovaly v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, neboť ani z popisu skutkových zjištění není taková intenzita dostatečně patrná. Právě vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Bylo vytknuto, že soud v podstatě nevyložil, v čem shledal v jednání popsaném ve skutkové větě vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a že soudy nedodržely, že musí v případě trestného činu týrání podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku dostatečně a přezkoumatelně vyložit, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovozují, že poškozená po celé stíhané období (v tomto případě šlo o téměř šest let) pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Dále např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud vyložil, že i když se pachatel vůči poškozené osobě dopouští neadekvátních ataků, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr.

zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. Uvedl, že je nesporné, že chování a jednání obviněné se vymykalo běžným a standardním vzorcům soužití mezi blízkými osobami. Obecně lze konstatovat, že vztah mezi obviněnou a poškozenou, když spolu žily ve společné domácnosti, byl rozhodně vztahem konfliktním, vyznačujícím se určitou vztahovou asymetrií a uplatňováním dominance ze strany obviněné. Výsledky provedeného dokazování však vypovídají o tom, že její celkové jednání vůči poškozené nenabylo takové intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možno právně kvalifikovat jako „týrání“ coby zákonný znak přečinu podle § 199 odst. 1 tr.

zákoníku. Rozhodné z hlediska právního posouzení a výkladu znaku týrání je jak objektivní hledisko, a to jednak charakter jednání, které se musí vyznačovat nejen hrubostí a bezcitností, ale vyšším stupněm této hrubosti a bezcitnosti, a samozřejmě dalšími znaky jako trváním. Dalším objektivním hlediskem je charakter partnerského vztahu a okolnosti. Vedle toho je důležité subjektivní hledisko – vnímání obětí. Nic takového však z popisu skutku, jak jej soudy prokázaly v projednávané věci nevyplývá.

Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání popsaného ve skutkové větě, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti.

55. Je nutné zdůraznit, že není možné ztotožňovat pojem týrání (jako znak trestného činu) a domácí násilí, jak to činní soudy v projednávané věci. Nejvyšší soud zmíněný rozdíl opakovaně zdůraznil například v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021 (odst. 103) nebo ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018 (odst. 41), kde vyložil, že pojem domácího násilí nelze ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného trestného činu a ne každý trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí musí bez dalšího vykazovat typické znaky domácího násilí (byť nelze popírat, že tyto dvě kategorie spolu bezprostředně souvisí a přítomnost typických rysů domácího násilí může často indikovat podezření z páchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí).

Dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud uvedl, že trestní právo jako nejrobustnější prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. Je možné tedy uzavřít, že ne každé domácí násilí je současně týráním.

56. Rozdílný přístup k fyzickému a psychickému týrání, což je i problémem v nyní projednávané věci, je zřejmý i v judikatuře a v odborné právnické literatuře. Jako příklady týrání (obecně, tj. i ve vztahu k týrání svěřené osoby) spočívající ve fyzických útrapách (fyzické týrání) byly v prvním vydání všeobecně uznávaného komentáře k trestnímu zákoníku uváděny nechávání dítěte klečet s předpaženýma rukama, bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, bití poškozené ranami pěstí do obličeje, kdy ji pachatel opakovaně rozbil dioptrické brýle, dále tahání za vlasy a házení předmětů po poškozené, po dlouhou dobu trvající přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1744, 1751). Na příkladech uvedených v pozdějším vydání tohoto komentáře je již patrná snaha o rozšíření dané skutkové podstaty i na psychické týrání, nelze však přehlédnout, že v návaznosti na příklady psychického týrání se v tomto komentáři uvádí odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 8 Tdo 849/2019, 6 Tdo 1512/2017, 4 Tdo 8/2011, 4 Tdo 1219/2013, 4 Tdo 525/2013, 4 Tdo 248/2013, přičemž ve všech těchto případech se jednalo o týrání fyzické, k němuž se pouze přidružovaly zmíněné psychické útrapy.

57. V judikatuře Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují případy, v nichž by obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takřka výlučně v „psychickém násilí“. Stále platí, že těžištěm týrání je v praxi týrání fyzické, jakkoli si lze představit i případy tak intenzivního psychického týrání, že bude samo o sobě způsobilé naplnit znaky předmětné skutkové podstaty.

58. Zásadně rozdílná povaha fyzického a psychického týrání byla zmíněna např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, kde se uvádí, že nikoli každé (psychické) násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení zpravidla nemůžeme, u psychických ataků je nutno vzít v úvahu složitost a jemnost emocionálních vztahů. Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou sice vždy značně nepříjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu objevovat.

59. Právě v případech různých forem psychického nátlaku, psychických útrap, případně nevýrazných („urážky skutkem“) nebo jen výjimečných fyzických ataků v partnerském soužití je významné věnovat pozornost kontextu vztahu, popisu vzájemného soužití a všem konkrétním okolnostem a mít při tom především na paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných, partnerských či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněné pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

60. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že k naplnění znaku týrání nepostačuje dominantní, manipulativní ani despotické jednání obviněného vůči poškozené, a to ať je poškozená výrazně submisivní povahy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), anebo naopak poškozená byla schopna na negativní projevy obviněného dostatečně účinně reagovat a projevit vzdor, často ho i sama provokovala. Úkolem soudů je vždy vyložit, zda a v čem shledaly v jednání popsaném ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti a například rovněž to, zda zjištěné jednání nebylo mezi partnery běžnou sexuální praktikou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Soudy se musí podrobně zabývat vzájemným soužitím obviněného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečně objektivně prokázáno, že nevhodné chování obviněného dosahovalo intenzity týrání po celé období. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zdůraznil, že k naplnění znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu jedním z partnerů, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií (vztah má mj. mnoho složek, v jejichž rámci nemusí platit stejné vzorce symetrie), nepostačuje k němu ani velmi neuspokojivé a konfliktní partnerské soužití, byť může pro partnera znamenat traumatické prožívání a přinést i následky v podobě psychické poruchy.

61. Jako jeden ze základních znaků týrání spolužijící osoby se vedle privátního prostředí, opakovaných ataků a jasného rozdělení rolí zpravidla uvádí eskalace násilí (viz např. Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 285). Od tohoto znaku se v poslední době někdy upouští, resp. se uvádí jako podpůrný, aby pod pojem týrání mohlo být zahrnuto větší množství případů. Například Čírtková upozorňuje, že dynamika psychického násilí obvykle nevytváří krizové špičky, které by probudily pozornost policie (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 244). Otázku je ovšem nutno položit i tak, zda právě otázka eskalace není rozhraničujícím faktorem pro identifikaci skutečného partnerského týrání. Odborníci z oboru psychologie upozorňují na logický mechanismus vývoje událostí, který dospěje až ke kritickému bodu, kdy se situace stane předmětem zájmu policie, zpravidla na základě trestního oznámení nebo přivolání policejní hlídky k zákroku, event. vykázání pachatele při eskalujícím fyzickém násilí. Ostatně pokud by věc do takového bodu nedospěla, nebyla by soudy řešena.

62. V usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska naplnění znaku týrání a zejména pak jeho intenzity je zásadní zjištění, zda se jednání obviněného stupňovalo nebo postupně gradovalo, popř. mělo nějaký pomyslný vrchol, kdy došlo k hrubšímu napadení poškozené, anebo bylo stále konstantní a neměnné. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud připomněl, že pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že se intenzita násilných incidentů v průběhu doby zpravidla stupňuje.

63. Je proto značně problematické kvalifikovat v trestněprávní rovině jako týrání ty případy, kdy partneři dlouhodobě (v krajních případech i po dobu řady let nebo dokonce desetiletí) akceptovali a provozují určitý způsob vzájemného soužití a vztahu, v němž dochází k různým formám obecně nesprávného a v morální rovině odsouzeníhodného verbálního a nonverbálního jednání, aniž by docházelo jednak ke gradaci jeho intenzity a přerůstání do fyzického napadání, jednak k tendenci některého z partnerů situaci řešit (ať už z jakýchkoli psychologických důvodů) jako nepřijatelnou. Tak jako tomu bylo i v projednávané věci. Obecně chvályhodná snaha státu o kultivaci partnerských vztahů musí mít určité hranice zejména v oblasti trestní represe.

64. V projednávané věci však k eskalaci konfliktu či jeho stupňování vůbec nedošlo. Šlo o setrvalý stav, dlouhodobě neuspokojivé manželství mezi poškozenou a obviněným, které trvalo, jak uvedla poškozená, skoro po celou dobu manželství, tedy skoro 40 let. Nelze trestnost tohoto jednání postavit tak, že v podstatě jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner řekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem manželských hádek a sporů tak, že bude toho „zlého“ z manželů trestat prostředky trestního práva. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Nefunkční manželství se má především řešit před soudem civilním při posuzování příčin rozvratu manželství, trestní právo pak do takových vztahů má vstoupit jen v nejzávažnějších případech, jinak se reálně vystavujeme riziku, že trestní soudy budou zpětně přezkoumávat nefunkční manželství trvající často desítky let. Tento postup sice nelze zcela vyloučit, ale měl by být výjimkou a v žádném případě by se neměl stávat pravidlem.

65. Vzhledem ke značně atypickému charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je podle judikatury trestným činem trvajícím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.), spočívajícím v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu, je mnohdy obtížné vyjádřit skutkovou stránku tohoto trestného činu ve výroku rozsudku. Podle citovaného rozhodnutí týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. To je však právě podstata problému, neboť u daného trestného činu nelze rezignovat na dostatečně jasné vyjádření konkrétních jednání, jimiž je skutková podstata trestného činu naplňována, včetně jejich kvantifikace.

66. Lze říct, že jde o sice trvající trestný čin, avšak s prvky trestného činu pokračujícího. To by neplatilo pouze v jakémsi „ideálním“ případě, v němž by pachatel například oběť držel v jedné místnosti a vystavoval ji trvající újmě například v podobě hladovění apod. V běžně se vyskytujících případech se ovšem vyžadují (a jsou typické) opakované útoky pachatele. Obecně přitom trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje, případně protiprávní stav pouze udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Jde např. o trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 tr. zákoníku (viz např. Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 120, Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, str. 66, Solnař, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. 1. vyd. Praha: Orbis 1964, str. 85). S ohledem na specifický charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je však nutno trvat na tom, aby v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku byl vyjádřen způsob, intenzita, četnost a časový rámec jednotlivých jednání, tj. jde o požadavek konkretizace a kvantifikace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

67. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud připomněl, že v požadavku trvalosti jednání, které je týráním, se vyjadřuje to, že nestačí jednání ojedinělé, občasné a v jednotlivých aktech oddělené větším časovým odstupem, nýbrž musí jít o jednání soustavné. Trvalost jednání, které má být posouzeno jako týrání, je nutno posuzovat také v závislosti na jeho intenzitě. V této spojitosti je ovšem nutno zdůraznit, že jednání, které co do své povahy nelze považovat za týrání, zásadně nemůže být posouzeno jako týrání jen z důvodu délky doby trvání. Zákonný znak týrání vyžaduje, aby ze strany obviněného šlo o jednání, jehož kvantitativní stránka je tak výrazná, že je namístě závěr o soustavnosti daného jednání.

68. Právě v tomto směru je možné shledat v rozsudku nalézacího soudu pochybení, když dospěl k závěru, že intenzita jednání uvedená ve skutkové větě dosáhla hranice trestného činu. Jedním z argumentů nalézacího soudu i státního zástupce bylo, že jednání obviněného trvalo dlouhou dobu. Vlastně celé manželství (40 let), když jen s ohledem na zavedení trestnosti trestného činu podle § 199 tr. zákoníku od roku 2004 bylo posuzováno období 14 let. V tomto směru je pak nutné poukázat na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které zdůraznilo, že jen samotná délka jeho trvání nemůže vést k závěru o týrání.

69. Také v další judikatuře se hovoří o jednotlivých dílčích aktech jednání pachatele. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, je uvedeno, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud poukázal na to, že vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).

70. Pokud nejde o souběh s dalším trestným činem, odpovídá obvyklé soudní praxi, že jednotlivé dílčí akty nemusí být ve skutkové větě výroku rozsudku konkrétně popsány, pokud nejsou z nějakého důvodu významné (např. pokud nejde o závěrečný vygradovaný konflikt). To lze akceptovat. I v usnesení ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 10/2024, Nejvyšší soud uvedl, že v případě trvajícího trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je zpravidla velmi obtížné až vyloučené zachytit ve skutkové větě všechny projevy naplnění této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o řadu jednání, která se různě prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe různě navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé případy nevhodného chování vůči jejich osobám přesně určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala delší časový úsek.

71. Na druhé straně nelze však slevit z požadavku konkretizace a kvantifikace jednání obviněného. Nelze se spokojit jen s obecným popisem jednání obviněného bez možnosti posoudit, zda skutkové okolnosti týkající se způsobu, intenzity, závažnosti, četnosti a doby trvání jednotlivých dílčích aktů odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku týrání. I když je nesporné, že ne všechny dílčí akty musí být stejně závažné a závažnosti jednání nabývá teprve ve svém celku, ve skutkové větě rozsudku nemá místo popis takových jednání, která vůbec nemají potenciál stát se týráním ani při dlouhodobém opakování.

V takovém případě by totiž – s ohledem na složitost partnerských vztahů – byla množina jednání, které by mohlo dokreslovat diskomfort poškozeného, zcela neomezená. Jinak řečeno, neznamená to, že by součástí týrání vyjádřeného v rozsudku mělo být vše, co jeden z partnerů hodnotí (někdy až zpětně a zobecňující, resp. zveličující optikou) jako ze svého hlediska nepříjemné nebo nevýhodné, což se bohužel v projednávané věci stalo. Charakter daného trestného činu jako trvajícího také neznamená, že by postačovalo v rozsudku obecně vyjádřit způsob soužití partnerů, byť asymetrický či z morálního hlediska nepřijatelný.

72. V případech psychického týrání byla ve skutkových větách např. uvedena taková jednání (mnohdy už hraničící s týráním fyzickým) jako vyhrožování např. způsobením vážné zdravotní újmy, opakované noční buzení a bránění ve spánku, zamykání v místnosti, bránění užívání předepsaných léků, popř. jejich vyhazování, ostříhání dohola, vylití kávy do obličeje, polévání hlavy polévkou a nápoji, kontrola korespondence a elektronické komunikace včetně zablokování mobilního telefonu, plivání do obličeje, pouštění nadměrně hlasité hudby, poškozování zařízení bytu nebo jiných věcí, házení těžkých nebo špinavých předmětů na oběť, vysypání upečeného cukroví do odpadu, vypínání topení a vody, elektřiny, přerušování telefonického spojení, svícení baterkou do očí, schovávání věcí, např. osobních dokladů, strkání hlavy do záchodové mísy močení na hlavu a tělo, bránění ve vykonávání osobní hygieny, aj.

Taková jednání mají potenciál stát se týráním, pokud k nim dochází opakovaně. Naproti tomu za týrání nelze považovat nepůjčování vlastních věcí, vmanipulování k uzavření úvěrové smlouvy, postupy v opatrovnickém nebo majetkoprávním sporu, nesprávný způsob řízení vozidla, fakt, že se pachatel často myje, pere si oblečení a uklízí, zjišťuje dobu trvanlivosti zakoupených potravin, vulgární gesta (vztyčený prostředníček), citové vydírání, neposkytnutí emocionální odezvy, vyhrožování vlastní sebevraždou, žádosti o pomoc při zdravotní indispozici apod. Někdy jsou také obsahem skutkové věty zcela neurčité formulace, jako že obviněnému vadilo téměř vše, co poškozený dělal, nedodržování předmanželských dohod, obviněný „v domácnosti nic nedělal“ apod. V některých případech je zřejmé, že ve výroku rozsudku se nacházejí přímé citace z výpovědi poškozené.

Sporné je i to, pokud je za týrání považováno vyjadřování nesouhlasu s nějakým jednáním a vytýkání chyb a nedostatků (což se stalo i v projednávané věci), např. v péči o děti či domácnost (tak v některých případech je jako týrání popisována nedostatečná aktivita obviněného na domácích pracích, v jiných je týráním to, že obviněný vyčítal poškozené nedostatečnou aktivitu v domácích pracích). V případech „zakazování“ něčeho jde vždy o míru a způsob vynucování takto projevené vůle. Tak tomu bylo i v projednávané věci, když některá jednání obviněného uvedená ve skutkové větě nemají, a to ani v souhrnu s ostatními jednáními zde uvedenými potenciál býti části týrání obviněného, např. musela plnit jeho příkazy v domácnosti týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, mohla prát jen v době kterou poškozený určil, aby ho nerušila, na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například: v zimním období denně teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně a další.

73. Vztahová asymetrie, zjištěná i v projednávané věci, zpravidla není jasným vodítkem pro identifikaci týrání, ba ani domácího násilí či jakýchkoli obecně nepřijatelných jednání. Pokud se v trestních rozsudcích někdy poukazuje na asymetrii ve smyslu agresor – oběť, nemá to valný význam. Fakt, že prakticky každý trestný čin je charakterizován asymetrií mezi pachatelem a poškozeným, mezi agresorem a obětí, je všeobecně známý a nezpochybnitelný. Zmiňovaná asymetrie tak má v podstatě stejný význam jako často skloňované rozdělení rolí na agresora a oběť. Také výraz „mocenská asymetrie“ se ve světle výše uvedeného jeví být poměrně obsoletním. Podstatou otázky, zda jde o týrání, není charakter vztahu, různé asymetrie ani vzájemná závislost, nýbrž povaha, četnost, intenzita a závažnost konkrétních jednání pachatele s ohledem na osobnost poškozeného.

74. Je pravdou, že u poškozené znalci konstatovali psychické problémy včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, které souvisejí s průběhem manželství. To však ještě neznamená, že zjištěné a popsané jednání je skutečně týráním ve smyslu trestního práva. Znalci uvedli, že traumatizace nebyla zásadní, ale trvala dlouho, proto došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Znalci nebyli schopni určit, kdy vznikla, nicméně uvedli, že trvala roky. K tomu je namístě dodat, že byť závěry znalců mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný závěr o tom, zda byl určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je věcí trestních soudů. Proto i v případě, kdy např. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevů či následků domácího násilí, nemusí být zjištěno spáchání trestného činu ve smyslu § 198 nebo § 199 tr. zákoníku; to samé samozřejmě platí i naopak.

75. Navíc nějaký spouštěcí moment zhoršení psychického stavu poškozené lze stěží identifikovat, snad jen z výpovědi psychoterapeutky Mgr. Natálie Schwab Figusch (za níž poškozená přišla s psychickými problémy v lednu 2017) vyplývá, že ke zhoršení došlo v důsledku rekonstrukce bytu, kterou si poškozená nepřála (a zřejmě ji chtěl obviněný). PhDr. Pavlu Vyhlídalovou pak poškozená měla vyhledat na podzim 2017, na doporučení svého právníka, a to proto, že se rozhodla odejít od manžela, čehož se velice bála.

76. Poměrně nebezpečný je mechanismus, jímž se z odborných poznatků extrahují určitá obecná klišé, která pomíjí, že obecné poznatky jsou dobře aplikovatelné např. v kriminologii, ne vždy však v kriminalistice a v trestním řízení, kde je nutno dbát na individuální charakter konkrétního případu, a to obzvláště právě u trestné činnosti spojované s tzv. domácím násilím. Z obecných odborných postulátů se tak stává místo užitečné pomůcky pro psychology, sociology, terapeuty a intervenční centra nástroj působení na orgány činné v trestním řízení v podobě apriorního přejímání určitých obecných schémat a jejich aplikace na konkrétní případy. Prostředkem nátlaku je mimo jiné to, že jakékoli úsilí o racionální a nestranný přístup je charakterizováno jako udržování mýtů a stereotypů. To klade na orgány činné v trestním řízení vyšší nároky na zachování objektivity, jako je tomu ostatně vždy, když ve společnosti je vyvolán intenzivní zájem o přísný postih určitého typu jednání.

77. V projednávané věci Nejvyšší soud znak týrání neshledává také, pokud jde o popsanou intenzitu jednání obviněného, s přihlédnutím k principu ultima ratio. Tedy především Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal naplnění znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání obviněného popsanou ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a podpůrně je nutné přihlédnout i k principu ultima ratio. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje důsledné uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, a to právě i při interpretaci pojmu „týrání“. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Je nutné vycházet z principu ultima ratio, ze kterého plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.

78. Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (Šámal, P. Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).

79. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uvedl, že nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv. domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech. Těmito úvahami se nepochybně řídil zákonodárce při přijímání novely trestního zákona v roce 2004 a Ústavní soud nemá žádný důvod ke zpochybnění tohoto legislativního kroku. Zároveň je však třeba i při potírání tohoto závažného společenského jevu zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio. Tímto principem se musí řídit především zákonodárce, avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákona v praxi orgánů činných v trestním řízení. Ústavněprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).

80. Rovněž Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, připomněl, že ochrana i rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zdůraznil, že trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání.

Trestní právo nesmí zasahovat do společenského života z jiného důvodu než k ochraně před trestnými činy vymezenými v trestních zákonech. To souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu.

Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (viz Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M.

a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální a odpovídající účelu trestního práva.

81. V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavření v roce 1975. Nejvyšší soud tedy musí opětovně (shodně tak učinil i ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021) poukázat na skutečnost, že poškozená jako svéprávná, navíc vzdělaná žena žila v tomto manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o nezletilé děti, když oba jejich společní synové ze společného bydlení již dávno odešli a mohli poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na obviněném závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními prostředky v nemalé výši. Současně byla schopná požádat orgány činné v trestním řízení o pomoc, když tak již učinila v době, kdy jí obviněný zabavil pas. Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně, přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala, ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Ač je takové jednání obviněného jakkoli z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, ještě znaky týrání, jak je chápe trestní právo i s ohledem na princip ultima ratio, nenaplňuje.

82. V této souvislosti se pak Nejvyšší soud musí kriticky vyjádřit k argumentaci odvolacího soudu, konkrétně k námitce v odst. 13. Odvolací soud uvedl, že nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že poškozená byla svéprávná, vzdělaná žena, která žila v manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o nezletilé děti, nebyla na něm závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními prostředky v nemalé výši. Tento závěr dle odvolacího soudu nesouzní se závěry vyjádřenými v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu, ostatně „dobrovolnost“ setrvání a „možnost kdykoliv odejít“ byla rozebírána řadou odborníků specializujících se na oběti domácího násilí, kteří tuto obecnou představu opakovaně vyvracejí s tím, že ani svéprávnost oběti, ani její vzdělání, není pro posouzení této otázky podstatné. Odvolací soud však neuvedl jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými výše prezentované názory Nejvyššího soudu nesouzní. Pokud už odvolací soud přišel s tímto argumentem, měl svůj názor podložit takovým rozhodnutím. Stejně tak odvolací soud neuvádí ani jediného odborníka specializujícího se na oběti domácího násilí (případně s odkazem na jeho vědeckou práci nebo odborný článek), který by byl v rozporu s výše uvedenou argumentací Nejvyššího soudu.

83. Je tedy možné uzavřít, že námitka obviněného spočívající v tom, že v projednávané věci nedošlo k naplněné objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyl naplněn znak „týrání“, je důvodná. Nejvyšší soud dovodil v jednání obviněného toliko psychické násilí se zcela marginální snahu o sociální izolaci. V judikatuře Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují případy, v nichž by obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takřka výlučně v „psychickém násilí“. Stále platí, že těžištěm týrání je v praxi týrání fyzické, jakkoli si lze představit i případy tak intenzivního psychického týrání, že bude samo o sobě způsobilé naplnit znaky předmětné skutkové podstaty. Nejvyšší soud výše podrobně rozebral, proč má za to, že jednání obviněného sice bylo zlým nakládáním s poškozenou, ale toto se nevyznačovalo vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání popsaného ve skutkové větě, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje důsledné uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, a to právě i při interpretaci pojmu „týrání“. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Ochrana i rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.

84. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně „intenzity“ tvrzeného jednání, pak ji lze přiznat opodstatnění toliko zčásti.

85. Nejvyšší soud totiž ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021 žádný konkrétní závazný právní názor nevyslovil, tudíž soudy nemohly porušit ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud toliko konstatoval (odst. 38 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), že „popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a průběhu útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následně nemůže obstát, jak rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.“ Na což navázal v odst. 39, kdy uvedl, že „aby bylo možné posoudit jednání obviněného podle uvedeného ustanovení, bylo by nutno jednoznačně vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání obviněného, korigovat znění skutkové věty jen na ty způsoby jednání, které byly v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obviněný dopustil od 1. 6. 2004, tedy upřesnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom lze vyslovit, při zohlednění způsobu provedení trestného činu i s přihlédnutím k principu ultima ratio, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.“ Nejednalo se tedy o závazný právní názor, pouze vyslovení pochybnosti o naplnění znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání popsanou ve skutkové větě předcházejícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž Nejvyšší soud k odstranění těchto pochybností nařídil objasnit výše uvedené skutečnosti. Teprve poté by bylo možné nějaký právní názor učinit. Nešlo tedy o závazný právní názor. Obdobně pak Nejvyšší soud v odst. 40 usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyzval nalézací soud, aby zhodnotil, poté co doplní dokazování, zda budoucí zjištěná intenzita týrání bude dostatečná pro naplnění znaku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s přihlédnutím k principu ultima ratio. Nelze tedy hovořit o tom, že by Nejvyšší soud v konkrétní projednávané věci ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyslovil závazný právní názor, to ani nemohl s ohledem na uložené doplnění dokazování nalézacímu soudu. Nemohlo tedy dojít ze strany soudů k porušení § 265s odst. 1 tr. ř.

86. Této skutečnosti si ostatně byl vědom i obviněný, který ve svém dovolání neakceptování tvrzeného závazného právního názoru shledal v tom, že pokud Nejvyšší soud neshledal naplnění znaku týrání pro nedostatečnou intenzitu v popisu skutku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, tak poté co došlo k doplnění dokazování dalším výslechem poškozené, došlo ke snížení intenzity týrání, a proto se nemohlo jednat o naplnění znaku týrání. Jde tedy spíše o odlišné hodnocení nově provedených důkazů v souvislosti s důkazy již provedenými a jejich posouzení ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu.

87. Na druhou stranu lze však souhlasit s dovolatelem, že soudy vady vytknuté Nejvyšším soudem odstranily spíše jen formálně. Snažily se spíše v souladu se svým původním názorem „zhojit“ své zjevně chybné a nelogické závěry, popsané např. v odst. 34 výše uvedeného rozhodnutí. Ani výtky uvedené v odst. 33 nebyly zcela napraveny. Především soudy ani přes apel Nejvyššího soudu dostatečně nevyložily, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že po celé čtrnáctileté stíhané období poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která.

88. Lze tedy uzavřít, že soudy doplnily dokazování spíše jen formálně a nedostatečně vyložily znaky týrání v souladu s aktuální judikaturou (vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a těžké příkoří poškozené), nicméně nejde o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

89. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného ve vztahu k námitce, že v projednávané věci nedošlo k naplněné objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nebyl naplněn znak „týrání“, důvodným. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného P. V., přestože bylo zlým nakládáním s poškozenou, se nevyznačovalo vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití, avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátního jednání popsaného ve skutkové větě, nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry intenzity a komplexní povahy, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud uzavřel, že soudy nižších instancí provedly kompletní dokazování, až na pár méně podstatných maličkostí, které na konečném rozhodnutí nemohly ničeho změnit. Jejich doplňování by tedy bylo nadbytečné a vedlo by jen k dalšímu protahování již dost dlouho běžícího trestního řízení.

90. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že by bylo nadbytečné, pokud by věc po opětovném zrušení vrátil soudům nižších instancí k opětovnému rozhodnutí při vázanosti jeho právním názorem, který již v tomto rozhodnutí vysloven je. Nejvyšší soud tedy zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a využil svého oprávnění a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného P. V. podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zprostil obžaloby, neboť skutek tak, jak byl popsán, není trestným činem. Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám především s ohledem na dosavadní délku trestního řízení, jelikož od dokonání skutků již uběhlo 7 let. Současně vzal v potaz i to, že nalézací ani odvolací soud nebyly schopny přes apel Nejvyššího soudu řádně odůvodnit, proč v jednání obviněného popsaném ve skutkové větě našly znak týrání, konkrétně neodůvodnily, v čem spatřují vyšší stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti.

91. K trestnímu řízení se řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích připojila poškozená J. V. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí, zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., pak Nejvyšší soud u adhezního výroku postupoval podle § 229 odst. 3 tr. ř. a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

K návrhu na předložení věci velkému senátu

92. Závěrem má Nejvyšší soud za to, že obiter dictum je nutné se vyjádřit také k postupu navrhovanému zmocněncem poškozené a státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, a to předložení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Rozhodující senát 7 Tdo Nejvyššího soudu v projednávané věci dospěl k závěru, že k takovému postupu nejsou splněny zákonné podmínky.

93. Zmocněnec poškozené důvod k tomuto postupu (předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu) shledával v tom, že senát rozhodující v této věci 7 Tdo neshledal v jednaní popsaném v původních výrocích rozsudku soudu nižších stupňů znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoků ze strany obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Vytkl senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu závěr, že poškozená žila s obviněným desítky let v neharmonickém manželství, ale jako osoba plně svéprávná s vysokoškolským vzděláním v tomto manželství žila dobrovolně a mohla od obviněného kdykoliv odejít. Dle zmocněnce poškozené senát 7 Tdo v podstatě vytýkal, že se obviněnému až nemístně podřizovala. Tento názor je pak dle zmocněnce poškozené v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nicméně neuvedl ani jedno jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je předmětné rozhodnutí v rozporu.

94. Dále zmocněnec poškozené namítl, že senát 7 Tdo dospěl k závěru o důvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obviněného. Tím se měl odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů.

95. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak poměrně nejasně konstatoval (bod 28 vyjádření k dovolání), že pokud by dospěl senát rozhodující o dovolání k závěru o jeho důvodnosti a opodstatněnosti, státní zástupce se připojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve shodě s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém případě by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovění podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, příkladmo těch, jež jsou uvedena v poznámce pod čarou č. 11. Přičemž v poznámce pod čarou č. 11 k problematice posouzení jednání pachatele jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a jeho povahy jako trestného činu trvajícího, a dále k hlediskům naplnění znaků týrání, intenzity potřebné pro jeho dovození, jakož i „možnosti“ oběti domácnost opustit, odkázal příkladmo na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018, a další. Státní zástupce však neuvedl, který názor senátu 7 Tdo v případě, že vyhoví dovolání obviněného, je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, v tomto směru byla jeho poznámka zcela nekonkrétní.

96. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.

97. Senát 7 Tdo by tedy věc mohl předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu pouze v případě, že by jeho právní názor byl v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu. Takový rozpor však senát 7 Tdo v projednávané věci neshledal, a tudíž se s námitkou zmocněnce poškozeného ani státního zástupce neztotožnil.

98. Již v této chvíli je nutné vytknout zmocněnci poškozené, ale i státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyli dostatečně konkrétní, který právní názor senátu 7 Tdo v projednávané věci je v rozporu s kterým konkrétním právním názorem v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu.

99. Zmocněnec poškozené uvedl, že v rozporu je názor senátu 7 Tdo kterým „neshledal v jednaní popsaném v původních výrocích rozsudku soudu nižších stupňů znak týrání, pokud jde o intenzitu jednaní a četnost útoků ze strany obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Nesprávným shledal i to, že senát 7 Tdo dospěl k závěru, že poškozená žila s obviněným desítky let v neharmonickém manželství, ale jako osoba plně svéprávná s vysokoškolským vzděláním v tomto manželství žila dobrovolně a mohla od obviněného kdykoliv odejít. Dle zmocněnce poškozeného senát 7 Tdo v podstatě vytýká, že se obviněnému až nemístně podřizovala.“ Předně je nutné uvést, že nejde o žádný právní názor, ale o hodnocení konkrétních důkazů a konkrétních okolností v projednávané věci. Jde pouze o aplikaci znaku „týrání“ co do intenzity jednání obviněného v projednávané věci. Senát 7 Tdo jen vyslovil svůj názor, že pokud jde o konkrétní okolnosti popsané ve skutkové větě, tak intenzita tohoto jednání nedosahuje znaku týrání, protože zlé nakládání s poškozenou, se nevyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a proto není trestným činem. Jde tedy o hodnocení konkrétních okolností, ve kterých senát 7 Tdo neshledal znaky týrání. Tyto okolnosti v popisu skutkové věty jsou však pokaždé jiné (konkrétní pro danou věc) a neexistují dva zcela shodné případy, nelze tedy tyto skutečnosti zobecnit do právního názoru, jde pouze porovnávat jednotlivé případy mezi sebou. Nelze tak hovořit o odchylném právním názoru, protože soudy v jednotlivých případech posuzují jiný průběh skutkového děje. Jde tedy vždy o zcela individualizovaný postup.

100. Ve své druhé námitce zmocněnec uvedl, že „senát 7 Tdo dospěl k závěru o důvodnosti aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obviněného. Tím se měl odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučená zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů.“ Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Předně je nutné uvést, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, a shodně i v této věci, zdůraznil především skutečnost, že má za to, že nebyl naplněn objektivní znak skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, a to konkrétně znak „týrání“ s ohledem na intenzitu jednání obviněného. Zlé nakládání obviněného s poškozenou, a zlé nakládání to beze sporu bylo, se však nevyznačovalo vyšším stupněm krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti, přičemž Nejvyšší soud v této věci řekl, že přestože jednání obviněného lze označit za zlé s jistou mírou krutosti a bezohlednosti, nebyla tato míra vyšší, jak vyžaduje současná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018). Pokud Nejvyšší soud uvedl, že „v projednávané věci je důvodná aplikace principu ultima ratio, zejména s ohledem na intenzitu jednání obviněného“, mínil tím, že pokud jednání obviněného nebylo natolik intenzivní, aby vůbec byl naplněn objektivní znak „týrání“, není nutný postih trestním právem. Nejvyšší soud tímto chtěl vyjádřit, že trestní právo by mělo být používáno jako poslední možnost (neboli „poslední instance“) k řešení společenských problémů. Trestní právo by mělo být použito pouze tehdy, když jiné právní či společenské prostředky nejsou dostatečné nebo účinné.

Ve vztahu dvou lidí, které jsou především soukromého charakteru, by ingerence trestního práva neměla přicházet k řešení neuspokojivých manželství, navíc pokud je trestní oznámení podáváno po čtyřicetiletém soužití jako v projednávané věci. Nejvyšší soud v tomto směru vyšel z ustálené judikatury. Lze odkázat na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10 a rovněž zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022.

101. Senát 7 Tdo se měl dle zmocněnce poškozeného výše uvedeným postupem odchýlit od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je aplikace subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio vyloučená zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. V tomto směru je nutné uvést, tři zásadní skutečnosti, ve kterých je vyjádření zmocněnce poškozené poněkud nepřesné. První je skutečnost, že právní věta předmětného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, tento závěr vůbec neobsahuje. Naopak hovoří o tom, že „kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné“ (bod III.). Současně v bodě II. předmětného stanoviska je uvedeno, že „zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“ Je však nutné připustit že konstatování uvedené zmocněncem poškozené je uvedeno v odůvodnění předmětného stanoviska, přičemž v něm je uvedeno, že „z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr.

zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů.“ Dále je nutné zdůraznit, že předmětné stanovisko především pracuje se zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž Nejvyšší soud v projednávané věci argumentoval pouze principem ultima ratio, přičemž tyto dva pojmy nejsou synonyma a nevyjadřují totéž, byť princip ultima ratio ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá.

A za třetí je nutné zdůraznit, že sám zmocněnec poškozené (a tento závěr lze dovodit také z odůvodnění předmětného stanoviska) nakonec uvedl, že subsidiaritu trestní represe u zločinů zcela vyloučit nelze, když argumentoval, že „princip ultima ratio je vyloučen zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů“.

102. Současně je nutné poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněném pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr. a jeho právní větě je doslovně uvedeno, že neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu (míněná subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající zásada ultima ratio) bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Obdobně pak bylo rozhodnuto i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015.

103. Je tedy možné uzavřít, že Nejvyšší soud v projednávané věci (případně i ve věci, kde rozhodoval pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021) nedospěl ve svém právním názoru k odlišnému právnímu názoru, který by byl vyjádřen ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, především proto, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu umožňuje užití zásady subsidiarity trestní represe i u závažnějších trestných činů (kvalifikovaných skutkových podstat). Současně je nutné poukázat také na skutečnost, že předmětné stanovisko řeší subsidiaritu trestní represe nikoliv aplikaci principu ultima ratio, právní věta předmětného stanoviska nic o zákazu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe na zločiny neobsahuje, a navíc z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že uplatnění subsidiarity trestní represe není u zločinu zcela vyloučeno.