7 Tdo 819/2025

7 Tdo 819/2025-1912

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 67 To 402/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 81/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 T 81/2018-1691, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení a povinnost zdržet se ve zkušební době styku s poškozenou J. V. a tuto nekontaktovat osobně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu ve výši 50.040,50 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 525.199 Kč.

minimálně od účinnosti trestného činu ode dne 1.6.2004 do 30.1.2018 ve společně obývaném bytě na Praze XY, XY XY, ale i jinde, obviněný dlouhodobě, opakovaně, především psychicky týral svou manželku poškozenou J. V., nar. XY, kdy psychické týrání spočívalo v tom, že ji běžně minimálně dvakrát týdně a od léta 2017 denně bezdůvodně ponižoval a urážel, a to minimálně jednou týdně zejména od roku 2014 hrubými vulgárními výrazy: "debile", "idiote", "kreténe", "hajzle", "blbečku", "ty lhářko prolhaná", "máš slepičí mozek"; musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, nutil ji jedenkrát až dvakrát měsíčně žehlit jeho košile v nočních nebo v brzkých ranních hodinách, týdně prát mohla jen v době, kterou určil, aby ho nerušila, na jeho příkaz musela povlíkat jeho povlečení i v noční dobu po jejím probuzení, musela na jeho příkaz v zimním období denně zavírat okno v jeho pokoji, další příkazy byly například: v zimním období denně teď nesmíš na balkon, teď nemluv, teď nevětrej v koupelně; musela vykonávat i všechny drobné opravy v domácnosti např.

výměnu žárovek, čištění odtoku umyvadla, záchodu a podobně; taktéž musela plnit jeho příkazy, týkající se péče o jeho matku a to dvakrát týdně v pracovní dny za touto na pokyn obviněného jezdila či docházela, z důvodu péče o jeho matku musela na jeho pokyn této uvolnit i svůj pokoj v bytě a starat se o ni v roce 2010 asi dva týdny; musela vykonávat jeho pracovní povinnosti například: do roku 2017 jednou ročně opravovat absolventské práce jeho studentů, dvakrát ročně zapisovat do výkazů známky a docházku, v době jeho nemoci vozit do jeho zaměstnání pracovní materiály, kopírovat nebo skartovat velké množství dokumentů a taktéž ji nutil více jak pětkrát a to minimálně 1x ročně nočních hodinách jezdit na centrální poštu podat korespondenci; své příkazy často podmiňoval slovy: "vezmi si papír a napiš si" nebo "pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já "nedovolím" nebo "nepůjčím" a pokud podle jeho mínění nesplnila jím uložený pokyn nebo s jeho pokynem nesouhlasila, byla z jeho strany potrestána urážkami a slovním nátlakem, který probíhal do doby, než souhlasila, slovní nátlak probíhal i několik hodin; taktéž 2x až 3x ročně jí nebylo z jeho strany umožněno rozhodovat o tom, co většího charakteru se do domácnosti koupí, nebral v potaz její nesouhlas a znemožňoval jí přehled o jejich společné finanční situaci; musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě; dále její osobu po celou dobu kontroloval v jejím pohybu, za tím účelem mu předem sdělovala, kde a s kým bude, kdy přijde domů, požadoval, aby mu oznamovala: kde se nachází, co tam dělá, zda je skutečně na místě a po jejím návratu ze schůzky domů jí vyslýchal; taktéž ji zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště a i s jejími přáteli; určoval jí, kdy může navštívit své příbuzné podle toho, jak to časově vyhovovalo jemu, omezoval i její aktivity v práci týkající se zejména mimopražských školení; dále byla poškozená nucena po jeho návratu z rehabilitačního zařízení v listopadu 2016 mu zavazovat tkaničky u bot, přestože byl sám tohoto úkonu schopen; při psychickém týrání vůči ní občas použil i fyzického násilí, především od roku 2014 do ledna 2018, a to běžně ve formě klepáním prsty na hlavu či strkáním do těla jako jeho normální způsob komunikace, pokud podle jeho názoru poškozená nevnímala nebo nesouhlasila dostatečně rychle či nesouhlasila, což bylo výjimečné, kdy strkání se zintenzivnilo v létě 2017; dále v přesně nezjištěný den v lednu 2018 do ní opětovně strkal při jeho výslechu, kdy musela odpovídat a ve chvíli kdy odpovídat přestala, začal do ní strkat a když chtěla odejít, chytil ji za ruku a bránil jí v odchodu; taktéž ji v září a říjnu 2017 bezdůvodně budil v nočních hodinách pod různými záminkami s četností 2x až 3x do jejího odchodu z domácnosti; dne 1.1.2018 po návratu z návštěvy na ní bez důvodně křičel: kde byla, proč mu nebrala telefon a přitom jí nadával "ty lhářko prolhaná" při čemž do ní strkal, když se vůči tomuto jednání poškozená ohradila, řekl jí "proč bych do tebe hajzle nestrkal"; dne 30.1.2018 poškozená ze strachu z manžela ze společného bytu utekla.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 67 To 402/2023-1753, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již dvakrát rozhodoval. Nejprve usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudy prvního a druhého stupně pak rozhodly shora uvedeným způsobem. Následně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 725/2024, tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 1 ZT 100/2018, přičemž tento rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25, k ústavní stížnosti stěžovatelky J. V. zrušen, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky nebýt podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Nejvyšší soud po doručení kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25, pokračuje v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h tr. ř.).

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., jelikož měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že konkrétní dílčí jednání, která byla součástí popisu skutku, vůbec nevyplývají z provedeného dokazování. Buď je vůbec nezmiňuje ani samotná poškozená, nebo je sama poškozená relativizuje, nebo jsou tyto vylučovány jinými důkazy. Obviněný v tomto směru poukázal také na výtky, které proti rozhodnutím vznesl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí v této věci pod sp. zn. 7 Tdo 79/2021 v bodě 31, které obecné soudy ani při doplnění dokazování neodstranily.

8. Svou námitku upřesnil tím, že pokud soudy dle jeho názoru do skutkové věty pojaly dílčí jednání, která vůbec nevyplývají ani z tvrzení poškozené, pak jde konkrétně o vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné. Pokud jde o jednání, která vůbec nejsou dána do jakýchkoliv souvislostí, a nelze ani určit, zda se mohla vůbec stát v posuzovaném období (míněno od 1. 6. 2004), pak obviněný upřesnil, že šlo o jednání spočívající v omezování aktivit poškozené v práci. Pokud jde o jednání, která jsou vyloučena jako „týrání“ samotnou poškozenou, konkrétně zmínil psaní slibů a starání se o matku obviněného. Obviněný také namítal, že další jednání popsaná ve skutkové větě rozsudku zůstala zcela nespecifikována.

9. Obviněný zpochybnil a namítl, že by nechal poškozenou „zapisovat do výkazů známky a docházku“. Předložil soudu potvrzení školy, ve které působil, a z něhož vyplývá, že vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou již 20 let.

10. Vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku je soudy tvrzeno, že poškozená „musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdělení rolí bylo jejím nápadem, přičemž sama ve své výpovědi uvedla: „Že budu vykonávat domácí práce jsme ani nijak neřešili, já jsem to dělala. Já jsem vařila, uklízela, jako dělá každá normální ženská.“

11. Nesmyslné dle obviněného je tvrzení ohledně slibu týkajícího se rekonstrukce: „musela psát různé sliby, například: že nebude provádět rekonstrukci v bytě“. Přitom toto tvrzení je přímo vylučováno výpovědí samotné poškozené, která uvedla „Já jsem řekla jasně svoje stanovisko, tehdy v roce 2014, že v životě už nechci nic dělat. A když manžel zase nastoupil v létě 2017, že se bude dělat rekonstrukce, já jsem řekla „ne“.

12. Obviněný také poukázal na skutečnost, že se soudy nijak nevypořádaly s většinou závěrů Nejvyššího soudu ohledně synů poškozené v bodu 34 usnesení Nejvyššího soudu.

13. Namítl, že žádné příkazy, např. týkající se péče o jeho matku poškozené nedával. Sama se dobrovolně nabídla nebo pokud o to poškozenou požádal, tak mu vyhověla.

14. Poukázal na zmatečné a neurčité tvrzení ve skutkové větě rozsudku. Konkrétně pak pokud snad měl něco podmiňovat např. slovy „pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci“, tak já „nedovolím“ nebo „nepůjčím“, tak není zřejmé, co nedovolí nebo nepůjčí. Snad pouze, pokud šlo o půjčku pro syny obviněného, což však byla ojedinělá událost.

15. Obviněný zdůraznil, že za posledních 15 let jeho manželka žádným jednáním nepotvrdila, že by byla psychicky týraná nebo že by se obviněného dokonce bála. Nikdy nenavštívila psychologa. Neodstěhovala se, ačkoli mohla. Svobodný syn D. má dva byty, z toho jeden, který na něj převedla poškozená. Ani jednou, ani na jeden den neodešla k synům. Ani jednou nejela na dovolenou se syny, ale každý rok opakovaně jezdila s obviněným. Nikdy se ani nezmínila o rozvodu.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně „intenzity“ tvrzeného jednání, současně také jednání obviněného dle jeho názoru nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Ve vztahu k nerespektování právního názoru pak obviněný rozvedl, že Nejvyšší soud týrání v popisu skutku z původního rozsudku (sp. zn. 7 Tdo 79/2021) neshledal, přičemž nalézací soud jenom formálně doplnil dokazování o další výslech poškozené – „aby se neřeklo“ a aby byly ve skutku alespoň nějaké časové údaje, a znovu obviněného odsoudil, ale vůbec se nezabýval názorem Nejvyššího soudu na „intenzitu“ jednání. K tomu, aby mohly nižší soudy obviněného odsoudit, by tak ve světle usnesení Nejvyššího soudu bylo nezbytné, aby z výslechu poškozené vyplynulo něco, co podstatně zvýší intenzitu původně tvrzeného jednání ve skutku z rozsudku ze dne 11. 7. 2019. To se však nestalo a paradoxně došlo k tomu, že výslech poškozené naopak vedl ke snížení původně tvrzené „intenzity“ jednání, neboť z původního popisu skutku vyplývalo, že k dílčím jednáním popsaným ve skutku mělo docházet vlastně neustále „po dobu trvání manželství“ a následně došlo ke snížení této intenzity, když došlo k jistému určení kolikrát k jakému jednání došlo. Odvolací soud potom ignoroval, že v projednávané věci vůbec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní věci, kterého by se snad obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného závěru v rozhodnutí soudu vyšší instance v té samé věci. V této věci však toto absolutně nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.

18. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rozebral jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové věty rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Svou argumentaci ukončil konstatováním, že dovedení právního názoru soudů do důsledků by vedlo ke zcela absurdním situacím, kdy by jednání ve společnosti běžné muselo být postihováno jako trestná činnost. V podstatě jakékoliv partnerské neshody by byly týráním, pokud by druhý partner řekl, že se mu to nelíbí. Rolí státu a trestního soudu není být arbitrem manželských hádek a sporů tak, že bude toho „zlého“ z manželů trestat prostředky trestního práva. Zejména když už ze samotných jednání ve vzneseném obvinění je naprosto zjevné, že něco takového nemá co dělat před trestním soudem, ale nejvýše před soudem civilním při posuzování příčin rozvratu manželství.

19. Obviněný také namítl, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má za to, že soudy opřely své závěry o výpověď věrohodné poškozené, která však nestojí osamoceně a je ve shodě s dalšími blíže rozvedenými důkazy.

21. Pokud jde o dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak pod něj státní zástupce podřazuje údajnou absenci znaku týrání a tvrzené přehlédnutí principu ultima ratio, jde však dle jeho názoru o námitky neopodstatněné. Nesouhlasí s tím, že by soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021. Zdůraznil, že se nejednalo o výjimečné extenzivní vybočení z jinak běžného partnerského chování vůči poškozené. Provedeným dokazováním bylo naopak jednoznačně prokázáno, že se takto k poškozené choval po celé žalované období a přistupoval k ní manipulativně, ve snaze dosáhnout svého tak, aby poškozená vždy ve všem ustoupila a podřídila se všem jeho požadavkům a pravidlům, a to v obavě z fyzického ataku, a proto, aby eliminovala jakýkoli konflikt s obviněným. Ten po poškozené vyžadoval absolutní podřízenost, permanentně v ní vyvolával pocity strachu, stresu, úzkosti, a to právě všemi ve výroku rozsudku popsanými způsoby. Ty se sice v obecné rovině tomu, kdo není v roli oběti, mohou – jsou-li vytrženy z kontextu – jevit na první pohled jen málo škodlivé a nebezpečné, nicméně v jejich souhrnu, jsou-li po dobu mnoha let takřka denní normou (či proběhnou-li několikrát za týden), je nutno je považovat za týrání.

22. Z provedeného dokazování rovněž jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo byl vždy agresorem, zatímco poškozená byla vždy osobou ohroženou, tedy obětí. Nejedná se tudíž o případ, kdy by docházelo ke vzájemnému konfliktnímu jednání obou zainteresovaných stran. Dovolatel zjevně přehlíží, že z hlediska posouzení jeho jednání je nutno hodnotit intenzitu jednotlivých dílčích jednání vůči poškozené nikoli izolovaně, ale souhrnně a v rámci jednoho celku. Přitom není podstatné, že jeho jednání vůči poškozené nedosahovalo po celou dobu stejné intenzity. Přímým důsledkem jeho chování byl taktéž vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Podle dosavadní judikatury soudů je mimo jiné právě neschopnost týrané osoby násilníka opustit jedním ze základních atributů syndromu týrané osoby. Pro oběti týrání je naopak zcela typické, že nejsou schopny klást pachateli odpor, podřizují se mu a ustupují, nedokážou na jeho jednání adekvátně reagovat a často je omlouvají, eventuálně kladou tyranovo jednání za vinu samy sobě.

23. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně uvedl, že pokud by však přesto za takové situace dospěl senát rozhodující o dovolání k závěru o jeho důvodnosti a opodstatněnosti, státní zástupce se připojuje k návrhu poškozené na aplikaci § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), tedy na předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve shodě s poškozenou totiž zastává názor, že v takovém případě by takto zvažované rozhodnutí dovolacího soudu (tedy eventuální vyhovění podanému dovolání) vycházelo z názoru odchylného od dosavadního právního názoru vyjádřeného v řadě jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž státní zástupce jen odkázal na poznámku pod čarou v předcházejícím textu, pod kterou byly příkladmo uvedeny usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1044/2017, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1159/2020, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 368/2018.

24. K dovolání obviněného se vyjádřila také poškozená J. V. prostřednictvím svého zmocněnce, přičemž s dovoláním vyslovila nesouhlas a Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření se nejprve obecně vyjádřila k pojmovým znakům vytýkaného trestného činu, především zdůraznila, že je zapotřebí, aby soudy posuzovaly intenzitu násilí v intencích doby, po kterou trvalo, tedy po většinu manželství poškozené, které trvalo 40 let, a přestože se intenzita násilí nemusí v tomto případě jevit jako vysoká v porovnání s ostatními případy, kdy dochází k hrubému fyzickému a sexuálnímu násilí, doba trvání tohoto příkoří v řádech desítek let je významně dlouhá a dopad na život poškozené je tudíž v souhrnu velmi intenzivní.

25. Poškozená zdůraznila, že skutek v projednávané věci je nutné posuzovat jako celek, přičemž obviněný ve svém dovolání skutek účelově rozmělňuje. Zdůraznila, že soudy musí přihlédnout i k příkoří, ke kterému došlo vůči obviněné před rokem 2004 (předtím, než byla do trestního zákoníku vložena skutková podstata trestného činu podle § 199 tr. zákoníku), jelikož po několika fyzických útocích před tímto rokem už obviněný nemusel výslovně fyzickým násilím vyhrožovat či zvyšovat hlas, protože poškozené stačil jen pouhý pohled obviněného a ze strachu udělala vše, co po ní vyžadoval, přičemž zmínila tzv. naučenou bezmoc. Tuto skutečnost je pak nutné promítnout do posuzování intenzity příkoří, kterému poškozená čelila.

26. Poškozená má za to, že aplikace principu ultima ratio není na místě, a to s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, ze kterého vyplývá, že tento princip je vyloučen zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. V projednávané věci je pak vedeno řízení pro zločin, kterého se obviněný dopustil dlouhodobou kombinací řady forem domácího násilí, a jeho jednáním byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Současně má za to, že soudy splnily pokyny Nejvyššího soudu z předcházejícího zrušovacího rozhodnutí.

27. Poškozená závěrem uvedla, že se senát Nejvyššího soudu 7 Tdo ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2021 odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tento odlišný právní názor senátu 7 Tdo by neměl být aplikován při posuzování nyní projednávaného dovolání, a proto by věc měla být ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupena velkému senátu. Přičemž odlišný právní názor vidí v tom, že senát 7 Tdo dospěl k závěru o důvodnosti aplikace principu ultima ratio v projednávané věci, ačkoliv je uplatnění tohoto principu vyloučeno v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. S odkazem na dále užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k jeho první alternativě, když shledal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Ve vztahu k první uvedené alternativě, tj. k existenci zjevného rozporu s předpokládanou kvalitou, své přesvědčení založil zejména na zpochybnění výpovědi poškozené. Zvolenou argumentaci Nejvyšší soud pod uplatněný dovolací důvod podřadil, nemohl jí však přiznat opodstatnění.

32. Nejdříve nutno v obecné rovině k podanému mimořádnému opravnému prostředku akcentovat, že dovolací námitky jsou především opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi většinou víceméně řádně vypořádaly, jak bude konkretizováno dále. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů pak nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Soudy totiž na základě dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, až na drobné nejasnosti. V provedených důkazech nelze shledat zásadní rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně prokazujících skutečnost, že se dovolatel, až na některá méně podstatná jednání, dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena.

33. Vadu v podobě zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Mohla být shledána pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovým nedostatkem přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, až na některé drobnosti uvedené dále, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

34. Soudy si byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí poškozené na straně jedné a obviněného na straně druhé. V reakci na danou situaci, která je však v trestním řízení spíše pravidlem, přitom přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala poškozená, a nikoli účelová vyjádření obviněného vedená snahou zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Nejdůležitějším důkazem pro formování skutkových zjištění byly nepochybně výpovědi poškozené J. V. Ačkoli samotná výpověď poškozené byla pramenem podstatným, nejednalo se o důkaz osamocený. Shodný rámec chování dovolatele vůči poškozené totiž potvrdili také jejich synové D. a P. V., přičemž závěr o pravdivosti její výpovědi podporují taktéž další důkazy. Namátkou lze připomenout především svědectví kamarádek poškozené Š. K. a A. M. či její švagrové J. Š., jimž se o dílčích problémech s obviněným svěřovala, dále vyjádření a podrobné zprávy psycholožek PhDr. Petry Vyhlídalové a Mgr. Natálie Schwab Figush, které poškozená v závěru žalovaného období navštěvovala, případně znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zpracované k osobám obviněného a poškozené znalci PhDr. Pavlem Králem a MUDr. Evou Lednickou, respektive posléze znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc. a MUDr. Jakubem Šimkem. Z těch vyplynulo, že výpověď poškozené splňuje atributy specifické věrohodnosti, přičemž u této právě a výlučně v důsledku chování obviněného vůči ní propukla posttraumatická stresová porucha.

35. Lze tak uzavřít, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena a skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 byl těmito důkazy ve větší míře prokázán. Přesto popis skutku tak, jak jej uvedly soudy, několika nepřesnostmi, na které mimo jiné obhajoba poukázala, trpí. Tyto nepřesnosti, jak budou uvedeny dále, však nezakládají zjevný rozpor a nemůžou mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu již Nejvyšší soud i s ohledem na délku trvání tohoto trestního řízení i nižší závažnost zjištěných nedostatků nerušil předmětné rozhodnutí a nevracel jej opět nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

36. Nyní k jednotlivým námitkám obhajoby, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že některé skutečnosti obsažené ve skutkové větě rozsudku vůbec nevyplývají z tvrzení poškozené, konkrétně vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání, kopírování a skartování velkého množství dokumentů, zakazování stýkání se s kolegy mimo pracoviště, určování, kdy může navštívit příbuzné.

37. Pokud jde o „vezení pracovních materiálů obviněného do zaměstnání“, tak tuto skutečnost poškozená uvedla, přičemž specifikovala, že tak činila sporadicky, když byl obviněný nemocný, aniž by toto jednání kvantifikovala či časově zařadila. Lze tedy připustit, že tato skutečnost vyplynula z výpovědi poškozené, nicméně neměla se projevit ve znění skutkové věty, když toto jednání ani v souhrnu s ostatními skutečnostmi obsaženými ve skutkové větě nemohlo založit znak týrání. Dle názoru soudu je běžné, pokud jeden partner druhému vypomůže v době nemoci s odnosem pracovních materiálů do jeho zaměstnání, navíc pokud se tak děje sporadicky.

38. Pokud obhajoba namítala, že nevyplývá z vyjádření poškozené, že musela kopírovat a skartovat velké množství dokumentů, pak i v tomto závěru se mýlí. Z výpovědi poškozené vyplývá, že v době, kdy obviněný končil v ředitelské funkci, okopíroval si kompletně za pomoci poškozené všechny materiály, přičemž tímto jednáním trávili večery a noci, následně musela poškozená všechny tyto materiály skartovat. Nicméně je nutné uvést, že poškozená hovoří o jednorázové záležitosti, která pravděpodobně trvala několik večerů či nocí, nicméně toto nijak neupřesňuje.

39. Lze souhlasit s obhajobou, že nebylo prokázáno, a to ani výpovědí poškozené, že by jí obviněný zakazoval styk s kolegy mimo pracoviště. Z výpovědi poškozené totiž vyplývá, že jí obviněný přímo nezakazoval se s někým stýkat, ale dělal vše proto, aby jí to zkomplikoval, aby ji přešla chuť někam jít. Tudíž znění tohoto jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku je poněkud nepřesné. Naopak pokud jde o určování toho, kdy má poškozená navštívit své příbuzné, tak tato skutečnost z výpovědi poškozené vyplývá, nicméně uvedla, že k tomuto docházelo pouze v době, kdy je navštěvovali spolu, což je pochopitelné, když je nutné sladit časový harmonogram dvou lidí, nicméně v předmětné době již navštěvovala příbuzné sama, v tom případě jí obviněný neurčoval, kdy má příbuzné navštěvovat, ani jí nezakazoval se s nimi stýkat, nicméně jak uvádí poškozená, jí kontakt s příbuznými komplikoval, protože jej podmiňoval svými podmínkami.

40. Lze také souhlasit s námitkou obhajoby, že soudy ani přes výzvu Nejvyššího soudu neupřesnily, v čem spočívalo „omezování aktivit poškozené v práci“. V tomto směru jakákoliv specifikace těchto omezených aktivit poškozené v práci v rozsudcích chybí. Soudy se také nevypořádaly s námitkou obviněného, že poškozená měla „zapisovat do výkazů známky a docházku“. Poškozená tuto skutečnost sice uvedla a upřesnila, že tak činila až do roku 2017, nicméně soudy už toto tvrzení nijak neověřovaly, ačkoliv obviněný dle obhajoby předložil soudu potvrzení od školy, ve které působil, a z něhož vyplývá, že vysvědčení a známky do třídních výkazů se na škole nepíšou už 20 let.

41. Pokud jde o tvrzení obviněného, který soudům vytkl, že bez jakékoliv konkretizace ve skutku uvedly, že poškozená „musela plnit jeho příkazy v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“, ačkoliv rozdělení rolí bylo jejím nápadem, pak má Nejvyšší soud za to, že takové tvrzení je ve skutkové větě dostatečně konkrétní, přičemž jeho bližší zdůvodnění je možné v odůvodnění rozhodnutí. Toto bližší odůvodnění však v rozhodnutí chybí, nicméně není možné připustit, že by vymezení tohoto jednání bylo ve skutkové větě nekonkrétní. Pokud však obviněný dává jednání spočívající „v plnění příkazů v domácnosti, týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla“ do souvislosti s rozdělením rolí v domácnosti, pak jde o dvě odlišné věci. Poškozená sice ve své výpovědi ze dne 19. 10. 2021 (č. l. 1329) připustila, že ona sama navrhla, že bude dělat (a dělala) domácí práce, nicméně obviněný se oproti tomu měl např. věnovat jednání s úřady, což nedělal a pověřoval tímto jednáním ji. Navíc je zjevné, že pokud obviněná vnímala úkorně, že musela plnit příkazy v domácnosti týkající se přípravy jídla, úklidu, servírování jídla, tak to bylo něco, co mělo být nad rámec standardního rozdělení rolí, se kterým souhlasila. Soudy tedy nepochybily, pokud tuto skutečnost ve skutkové větě uvedly, nicméně ji dostatečně neodůvodnily.

42. Obhajoba dále namítala, že je nesmyslné tvrzení ohledně slibu, který musela poškozená napsat, týkajícího se rekonstrukce, protože to vylučovala samotná výpověď poškozené. V tomto směru je nutné dát obhajobě za pravdu. Z výpovědi poškozené dne 19. 10. 2021 vyplynulo, že ji obviněný nutil k psaní různých slibů, mimo jiné i to, že „nikdy v bytě nebude nic rekonstruovat“. Soudy tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí nijak nerozvedly ani neodůvodnily, avšak z výpovědi poškozené (č. l. 1329v) vyplývá, že tak učinila zcela dobrovolně, přičemž konkrétně uvedla, že „to byla jediná situace za celý její život, kdy to napsala dobrovolně (míněno písemný slib) a s radostí podepsala.“ Nelze tedy toto jednání obviněnému vytýkat a ve skutkové větě se v tomto tvaru objevit nemělo.

43. Poškozená připustila, že o matku obviněného se někdy starala i z vlastní vůle, a když ji obviněný umístil do jejího pokoje, proti tomuto se nijak neohradila. Připustila, že se sice neodvažovala jakoukoliv činnost ohledně maminky obviněného odmítnout, nicméně tchýně si vážila, byla to hodná paní, a proto se o ni starala. I v tomto směru tedy soudy poněkud nesprávně interpretovaly vyjádření poškozené do skutkové věty rozsudku.

44. Lze tedy dospět k závěru, že soudy nezohlednily všechny námitky Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, a neodstranily všechny nedostatky, které jim Nejvyšší soud vytknul. Nicméně převážnou většinu námitek, tam kde to bylo možné, odstranily, především pokud jde o kvantifikaci jednání obviněného, které bylo pro určení intenzity jednání klíčové. Přes výše uvedené nedostatky pak lze dospět k závěru, že rozhodná skutková zjištění (nikoliv méně podstatná skutková zjištění), která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto rozhodnutí soudů vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo není.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněným subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

46. Obviněný shledal naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně intenzity jeho jednání v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, což vede k tomu, že jednání obviněného nenaplňuje obligatorní znak týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k týrání jako objektivnímu znaku trestného činu ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rozebírá jednotlivá dílčí tvrzená jednání ze skutkové věty rozsudku, která doplňuje vlastním komentářem a zakončuje tím, že nemohou naplnit znak týrání. Odvolacímu soudu potom vytkl, že ignoruje, že zde vůbec nejde o odchýlení se od rozhodnutí v jiné trestní věci, kterého by se snad obviněný dovolával, ale o odchýlení se od závazného závěru v rozhodnutí soudu vyšší instance v téže věci. V této věci však toto absolutně nepřichází v úvahu s ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Tyto dovolací námitky jsou s jistou mírou benevolence podřaditelné pod citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Nejvyšší soud předně považuje za nutné zdůraznit, že dovolání z hlediska předmětného dovolacího důvodu projednává s přihlédnutím k závěrům shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, jenž deklaroval, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.

48. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). Za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možno považovat fyzické násilí, psychické násilí, sexuální násilí, ekonomický útisk a vyvolání stavu sociální izolace.

49. Stěžejní otázkou pro posouzení řešené věci je ta, zda konkrétní jednání obviněného vykazuje znaky týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku či nikoli. V projednávané věci jde především o psychické násilí, doplněné symbolickým fyzickým násilím (strkání do těla, klepání prsty na hlavu) a okrajovým vyvoláním sociální izolace (kontrola pohybu poškozené dotazy).

50. Ústavní soud sdělil, že odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku lze dovodit i v případech, kdy pachatel používá výhradně či téměř výhradně „jen“ tzv. psychické násilí, tedy jeho jednání buď vůbec nezahrnuje použití fyzické síly, anebo jde o fyzické násilí velmi malé intenzity, popř. o fyzické násilí ojedinělé. V posuzované věci navíc fyzické násilí neabsentovalo zcela a mělo specifický význam. Přestože v případě klepání prsty o hlavu (byť klouby prstů sevřené pěsti) nejde o hrubé násilí, takové jednání je silně nepříjemné a zejména ponižující, v případě poškozené umocněno tím, že obviněný ji stejnou pěstí v minulosti surově bil. Případy domácího násilí nelze posuzovat segmentálně, bez zohlednění celého kontextu jednání obviněného, neboť nezřídka kdy až při spojení jednotlivých částí takové jednání vykazuje charakter zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří, tedy jde o týrání. V projednávané věci je pak nutno zohlednit jednak značnou dobu páchání stíhaného skutku, jednak okolnost, že poškozená byla fakticky vystavena tyranizujícímu jednání obviněného ještě před započetím tohoto skutku. Kromě toho je pak potřebné v odpovídající míře zohlednit následek, který byl dlouhodobým jednáním obviněného způsoben.

51. Nejvyšší soud akceptuje názor Ústavního soudu, že dobu páchání stíhaného skutku lze považovat až za extrémní, neboť přesáhla dobu čtrnácti let (od 1. 6. 2004 do 30. 1. 2018), přičemž fakticky byla poškozená vystavena tyranizujícímu jednání obviněného ještě o dost déle. Případy méně intenzivní (převážně psychické) formy domácího násilí vykonávané po delší dobu pak mohou způsobit oběti srovnatelné útrapy jako formy intenzivní vykonávané po krátkou dobu. Byť počátek skutku musel být určen na 1.

6. 2004, při posuzování trestnosti tohoto skutku nelze ignorovat jednání obviněného, kterému byla poškozená vystavena před uvedeným datem. Vliv událostí, které časově předcházely stíhanému skutku, byl o to významnější, neboť šlo o určité zkušenosti poškozené týkající se přímo obviněného. Poškozená ve svých výpovědích opakovaně hovořila o tom, že byla v průběhu manželství s obviněným vystavena hrubému fyzickému násilí; zejména se jednalo o událost z roku 1997, kdy ji obviněný napadl tak hrubým způsobem, že dočasně přestala slyšet na levé ucho, a o událost z roku 2000, kdy ji obviněný udeřil tak, že jí urazil kus předního zubu.

Uvedené fyzické útoky v ní vyvolávaly silnou obavu z případného opakování, což vedlo k tomu, že postrádala odvahu výraznějším způsobem projevit nesouhlas s pokyny a příkazy, které jí obviněný dával, resp. odepírat jejich splnění. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že obviněný takové obavy poškozené účinně posiloval připomínáním uvedených předchozích událostí, popř. gestikulací napřaženou rukou. Dovolatel si tedy již před započetím skutku vytvořil podmínky pro to, aby mu k ovládání poškozené postačily i méně intenzivní formy nátlaku, bez dalších prvků fyzického násilí, které prokazatelně používal po dobu páchání stíhaného skutku.

Právě kvůli těmto podmínkám i toto relativně mírnější jednání způsobovalo následky, které jsou pro týrání typické, tedy pocit těžkého příkoří, ponížení a v konečném důsledku i psychickou poruchu na straně poškozené. Odborná literatura takový druh násilí s několika vážnějšími útoky a následným udržováním strachu, méněcennosti a podřízenosti oběti označuje jako nátlakové kontrolující násilí neboli coercive controlling violence (srov. Čírtková, L. Forenzně psychologické poznatky k domácímu násilí. Praha: Policejní akademie, s.

5 a 6).

52. Podle závěrů Ústavního soudu je pak nutné při úvahách o tom, zda jednání obviněného dosahovalo intenzity týrání, zohlednit odpovídajícím způsobem následek způsobený jednáním obviněného. Není totiž rozhodné, zda psychická porucha poškozené měla svůj základ již v době předcházející stíhanému skutku, neboť z vyjádření znalců vyplynulo, že se dlouhodobě rozvíjela a prohlubovala v důsledku soužití poškozené s obviněným. Vzhledem k těmto závěrům, jakož i vzhledem k mnohaletému jednání obviněného, není prostor k pochybám o příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uvedenou psychickou poruchou poškozené, resp. jejím rozvojem a prohloubením. S ohledem na skutečnost, že se u poškozené v důsledku soužití s obviněným rozvinula posttraumatická stresová porucha, následek v podobě těžkého příkoří z provedeného dokazování vyplynul.

53. Z nálezu Ústavního soudu dále vyplývá, že je nutno věnovat pozornost výrazně ponižujícímu charakteru jednání obviněného, neboť i ponižování představuje formu psychického násilí, jež může být podstatou týrání. Vytrvalé slovní urážení a zesměšňování, udělování pokynů, příkazů a zákazů a jejich vynucování vytrvalým slovním nátlakem, kontrolování, nucení ke slibům, klepání do hlavy, odstrkování a vyžadování úplné podřízenosti ve svém celku tvoří jednání, které je nutno vnímat jako silně dehonestující. Ve spojení s extrémně dlouhou dobou trvání takového zacházení obviněného s poškozenou toto ponižování nutně vykazuje znaky těžkého příkoří coby základního prvku týrání. Uvedené jednání obviněného je navíc nezbytné označit jako bezohledné vůči poškozené, přičemž právě míra bezohlednosti patří mezi další z určujících znaků týrání. Z hlediska absence eskalace konfliktu je pak nutno poukázat na skutečnost, že obviněnému se podařilo vůli poškozené zásadním způsobem oslabit ještě před 1. 6. 2004, takže po tomto datu mu stačilo pro dosažení svých cílů a potřeb používat prostředky méně intenzivní, zahrnující i připomínky dříve vykonaného násilí. Jednání obviněného tudíž bylo ve své komplexnosti zlým nakládáním s poškozenou, jež se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti.

54. S ohledem na uvedené závěry Nejvyšší soud konkluduje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud právní posouzení jednání obviněného ukotvily coby zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

55. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v této konkrétní věci ohledně „intenzity“ tvrzeného jednání, pak je nutno uvést následující.

56. Nejvyšší soud totiž ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021 žádný konkrétní závazný právní názor nevyslovil, tudíž soudy nemohly porušit ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud toliko konstatoval (odst. 38 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), že „popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a průběhu útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následně nemůže obstát, jak rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.“ Na což navázal v odst. 39, kdy uvedl, že „aby bylo možné posoudit jednání obviněného podle uvedeného ustanovení, bylo by nutno jednoznačně vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání obviněného, korigovat znění skutkové věty jen na ty způsoby jednání, které byly v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obviněný dopustil od 1. 6. 2004, tedy upřesnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom lze vyslovit, při zohlednění způsobu provedení trestného činu i s přihlédnutím k principu ultima ratio, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.“ Nejednalo se tedy o závazný právní názor, pouze vyslovení pochybnosti o naplnění znaku týrání s ohledem na intenzitu jednání popsanou ve skutkové větě předcházejícího rozsudku nalézacího soudu, přičemž Nejvyšší soud k odstranění těchto pochybností nařídil objasnit výše uvedené skutečnosti. Teprve poté by bylo možné nějaký právní názor učinit. Obdobně pak Nejvyšší soud v odst. 40 usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyzval nalézací soud, aby zhodnotil, poté co doplní dokazování, zda budoucí zjištěná intenzita týrání bude dostatečná pro naplnění znaku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s přihlédnutím k principu ultima ratio. Nelze tedy hovořit o tom, že by Nejvyšší soud v konkrétní projednávané věci ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, vyslovil závazný právní názor, to ani nemohl s ohledem na uložené doplnění dokazování nalézacímu soudu. Nemohlo tedy dojít ze strany soudů k porušení § 265s odst. 1 tr. ř.

57. Této skutečnosti si ostatně byl vědom i obviněný, který ve svém dovolání neakceptování tvrzeného závazného právního názoru shledal v tom, že pokud Nejvyšší soud neshledal naplnění znaku týrání pro nedostatečnou intenzitu v popisu skutku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 7. 2019, tak poté co došlo k doplnění dokazování dalším výslechem poškozené, došlo ke snížení intenzity týrání, a proto se nemohlo jednat o naplnění znaku týrání. Jde tedy spíše o odlišné hodnocení nově provedených důkazů v souvislosti s důkazy již provedenými a jejich posouzení ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu.

V.Závěr

58. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu