USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o
dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 1. 11. 2017, sp. zn. 12 To 168/2017, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 50/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
1. Obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 16 T 50/2016, uznán
vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše
uvedeného trestného činu dopustil tím, že
v době od března 2012 do 30. 6. 2015 v Č. v rodinném domě, kde žil společně se
svou družkou poškozenou L. K., a dvěma jejími nezletilými syny z předchozího
partnerského vztahu, XXXXX *) a PPPPP *) a následně i jejich nezletilým synem
LLLLL *), poškozenou opakovaně po předchozích hádkách, které zpravidla on sám
vyvolával, bezdůvodně slovně napadal a urážel, zprvu v intervalu jednou za
měsíc, postupem času častěji, a to téměř každodenně, a to tak, že jí říkal, že
je „blbá blondýna“, „vylízaná kráva“, „píča“, „kus masa s píčou“, že je „kurva
s vytahanejma kozama“, že je „hnusnej chlap“, že je „sociál, když žije jen z
dávek“, že je „neschopná“, „k ničemu“, že „nic neumí“, že je „bílej cikán“,
vulgárně urážel její rodinné příslušníky včetně nezletilých synů poškozené, o
kterých uváděl, že jsou „debilové“, asi po roce společného soužití začal
poškozenou napadat i fyzicky, zpočátku docházelo k fyzickému napadání poškozené
jednou za čtvrt roku, postupem času jednou za měsíc či dva, přičemž poškozenou
napadal údery rukou do obličeje a hlavy, a to i v době jejího těhotenství,
tahal ji za vlasy, v důsledku čehož poškozená několikrát padala na zem a v
jednom případě se udeřila hlavou o zem, opakovaně tak utrpěla podlitiny či
odřeniny na rukou, kolenech, nikdy však lékařské ošetření nevyhledala, kromě
ošetření po napadení ze dne 22. 11. 2014, kdy obviněný udeřil poškozenou zezadu
rukou do hlavy v oblasti ucha, a způsobil jí zranění spočívající v perforaci
bubínku vpravo, což si vyžádalo ošetření odborného lékaře a následné kontroly,
v jednom případě ve večerních hodinách, kdy obviněný po poškozené požadoval,
aby před domem uklidila pytel s odpadky, uzamkl vstupní dveře do domu s tím, že
do domu může jít, až odpadky uklidí, v jednom případě úmyslně vysypal do dřezu
cukroví, které poškozená upekla, nejméně v jednom případě vypnul topení v domě,
v důsledku čehož netekla v domě ani teplá voda, a sám v tu dobu odjel na
chalupu a v domě ponechal poškozenou s nezletilými dětmi, vypínal v domě
elektřinu, opakovaně poškozené zablokoval mobilní telefon a bez jejího souhlasu
kontroloval její mobilní telefon, bez souhlasu poškozené si přeposlal její
e-maily a komunikaci s kamarádkou, odmítal poškozené přispívat finančními
prostředky na chod domácnosti a na potřeby pro jejich nezletilého syna, některé
z věcí, které do domu pořídil obviněný, jako televizor, bazén, mohla poškozená
se svými dětmi užívat jen na základě jeho svolení, neboť jí uváděl, že jim tyto
věci nepatří, což vedlo poškozenou k tomu, že v průběhu období od dubna do
června 2015 si s pomocí a s podporou členů své rodiny zajistila nové bydlení v
T., a dne 30. 6. 2015 věc oznámila Policii ČR a téhož dne za asistence
policejní hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení J., ze společného bydliště v Č.
i s nezletilými dětmi odešla a odjela do T.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle § 199
odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil
povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem
Orlická 4/2020, Praha 3, IČO 41197518, škodu způsobenou trestným činem ve výši
1 390 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 12 To
168/2017, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Karoliny Kovácsové podal proti němu dovolání
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel namítl
předně to, že ani jeden ze soudů nižších instancí se nezabýval otázkou, zda v
daném případě vůbec byl naplněn zákonný znak předmětného trestného činu, a to
znak „týrání“, které poškozená osoba pociťuje jako „těžké příkoří“, neboť ze
soudy konstatovaného skutkového stavu těžké příkoří poškozené nevyplývá, a
tudíž nemělo být jeho součástí. Argumentoval přitom tím, že poškozená sice
popsala, co všechno zlého jí dělal, avšak nebyl proveden jediný důkaz, kterým
by bylo prokázáno, že jeho jednání vnímala jako těžké příkoří, resp. zda jeho
jednání vůbec jako těžké příkoří vnímat mohla vzhledem ke své prokázané
aktivitě a iniciaci jednotlivých potyček, a dále tím, že jednala vždy
chladnokrevně, připustila, že hádky také vyvolávala sama, po svém odchodu ze
společné domácnosti zvažovala, že by se opět vrátila, a též s ním měla intimní
styk. V této souvislosti poukázal rovněž na taktizování poškozené po podání
trestního oznámení, kdy poměrně dlouho a na opakované výzvy policejního orgánu
uváděla, že si vše promyslí, neboť obviněný je vůči ní osobou blízkou, a tedy
nebude v jeho neprospěch vypovídat, a v okamžiku, kdy nepřistoupil na její
návrh na omezení jeho péče o společného syna a hodlal plnit své rodičovské
povinnosti a naplňovat práva svá a dítěte, najednou změnila své rozhodnutí
nevypovídat, v důsledku čehož bylo jeho trestní stíhání obnoveno; vzhledem k
tomu, že úmyslem poškozené bylo maximálně jej vyloučit z péče o nezletilého
syna, nevypovídala v dané trestní věci pravdivě a zejména zamlčela svůj díl
viny. Uvedl, že její jednání je třeba posoudit jako jeho provokaci v rámci
partnerského konfliktu, která končila partnerskou šarvátkou, nikoli jako její
týrání. Pokud by totiž bylo možno chápat situaci jako týrání, pak by šlo
nepochybně o týrání vzájemné, neboť bylo prokázáno, že poškozená ho slovně
napadala, vulgárně jej urážela, a posléze napadala i fyzicky. Připustil, že ke
vzájemným potyčkám docházelo, a nepopřel, že poškozenou uhodil a způsobil jí
perforaci ušního bubínku, avšak vyslovil názor, že takové vzájemné potyčky a
fyzické šarvátky v žádném případě nenaplňují znak „týrání“ a už vůbec ne
„těžkého příkoří“ jednoho z aktérů. Poukázal rovněž jednak na závěry znaleckého
posudku podaného PhDr. Květoslavou Dostálovou, podle nichž není osobou primárně
agresivní, kontroluje se a až v zátěžových situacích může jeho kontrola
selhávat, jednak na zprávu svědkyně PhDr. Zdeňky Rejtharové, jež s oběma
spolupracovala v manželské a rodinné poradně a potvrdila, že hádky přerůstaly
ve vzájemné fyzické šarvátky, na nichž se podíleli oba. Pakliže tedy soudy obou
nižších stupňů posuzovaly jen jeho dílčí jednání a nezohlednily zároveň zcela
zásadní aktivitu ze strany poškozené, která jej sama napadala, pak skutek
posoudily nesprávně.
6. Obviněný dále vytkl oběma soudům, že neuvážily pečlivě všechny
rozhodné souvislosti, které byly ve věci zjištěny, či které mohly být zjištěny
dalším dokazováním navrženým z jeho strany, které však nebylo prováděno, neboť
jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. Namítl, že nalézací soud
nerespektoval povinnost opatřit a provést důkazy v neprospěch i ve prospěch
obviněného a že dokazování bylo omezeno převážně jen na podepření verze
poškozené. Nebylo přitom zohledněno, že poškozená například připomínala dětem
události ze soužití s ním, takže ty poté vypovídaly tak, že pochopitelně hájily
její zájmy, což jejich výpovědi znehodnocuje, dále že rodinné příslušníky a
kamarádky poškozené nelze vnímat jako svědky nestranné, navíc když měli
informace zprostředkovaně právě od ní a tyto se týkaly selektivně jen jeho
chování, ale nikoliv již nevhodného chování poškozené. Za jediný objektivní
důkaz proto označil výpověď a zprávu svědkyně PhDr. Zdeňky Rejtharové, která s
poškozenou bezprostředně po rozhodném období mluvila, avšak poškozená se jí s
žádným týráním či jiným popsaným jednáním nesvěřila a naopak uvedla, že se na
fyzických šarvátkách podíleli oba. Vyjádřil povědomost o tom, že v rámci
dovolacího řízení není předmětem přezkumu to, jak nalézací soudy v rámci
postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z
nich vyvodily, ale uvedl, že nemohl nezmínit výše popsaná pochybení, neboť v
jejich důsledku nebyl skutkový stav zjištěn úplně a rovněž bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces a zákaz diskriminace na základě pohlaví. Shrnul, že
zatímco on verzi poškozené v několika významných bodech vyvrátil, avšak takové
důkazy soud shledal nevěrohodnými, popřípadě bez významu, či jejich provedení
zamítl, na tzv. usvědčující důkazy, tj. svědecké výpovědi strany poškozené soud
nahlížel zcela bez zohlednění blízkého vztahu svědků k poškozené a jejich
ovlivnění poškozenou selektivním sdělováním informací a účelovostí
prezentovaných tvrzení. Konkrétně upozornil na to, že soud prvního stupně
hodnotil jako nevýznamné výpovědi svědků – sousedů J. a E. Š. a kolegyně
poškozené R. M., přestože i jejich svědectví, že nezaznamenali, že by se
poškozené něco dělo, je nutno hodnotit jako důkaz objasňující věc, v daném
případě prokazující jeho nevinu. Konečně vytkl tomuto soudu, že zhodnotil
naprosto absurdním způsobem (čemuž přisvědčil i soud odvolací) znalecké závěry
v posudku PhDr. Květoslavy Dostálové, když uvedl, že tato sice nedospěla k
závěru, že jeho osobnost by byla osobností agresora, ale současně nebyly
shledány okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že předmětné jednání je v
příkrém rozporu s jeho charakteristikami.
7. V dalším textu svého podání se dovolatel zaměřil na charakteristické
znaky tzv. domácího násilí a párového násilí a s poukazem na to, že v
posuzovaném případě nebyly jednoznačně rozděleny role agresora a oběti, naopak
jejich konflikty se vyznačovaly proměňováním těchto rolí, neboť byly vyvolávány
střídavě jimi oběma, a tudíž šlo o vzájemné partnerské potyčky (zdůraznil, že
byly prokázány minimálně tři situace, kdy se v pozici oběti nacházel on); proto
vyslovil názor, že nenaplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí. Měl rovněž za to, že posouzení jeho
případu Nejvyšším soudem svým významem přesahuje jeho zájmy, když nutnost
vypořádat se s odlišením párového násilí (které není trestným činem) a týrání
osoby žijící ve společném obydlí (které trestným činem je) dosud nebyla tímto
soudem (jako orgánem určeným k sjednocování judikatury) řešena. Současně
tvrdil, že jeho jednání i jednání poškozené z hlediska své povahy, závažnosti a
způsobu provedení zjevně nepřekročilo rámec obvyklého narušení rodinných
vztahů, a jednostranná kriminalizace ve své podstatě analogického jednání obou
partnerů je v rozporu s právem a porušením zásady subsidiarity trestní represe.
Za další vadu navíc považoval i nesprávné hmotněprávní posouzení otázky, že
jeho jednání (ale i jednání poškozené) má znaky činu trvajícího, ačkoliv
vykazovalo znaky činu pokračujícího právě s ohledem na střídání rolí agresora a
oběti, a sestávalo se z jednotlivých skutků, které ovšem mohly dosahovat
maximálně intenzity přestupku (drobného ublížení na zdraví, urážky či hrubého
jednání).
8. Konečně nesprávného posouzení se podle názoru obviněného soudy
dopustily i tím, že jako k přitěžující okolnosti mající zejména vliv na
ukládání trestu přihlédly k tomu, že čin byl páchán ke škodě osoby blízké a po
delší dobu. Namítl, že soudy zcela přehlédly, že již v samotné definici
trestného činu, jímž jej uznaly vinným, je uvedeno, že se vztahuje k osobě
blízké a že je páchán po delší dobu, čili takové okolnosti jsou samy o sobě
znakem této skutkové podstaty odůvodňující vyšší trestní sazbu, a proto nemohou
být znovu posouzeny jako přitěžující okolnosti. Odvolacímu soudu vytkl i to, že
v rámci přezkumu postupoval formálně, a nesouhlasil s tím, pokud shledal, že
soud prvního stupně rozhodně nepochybil, pokud odmítl jím navrhované opakování
a doplnění důkazů. Vyjádřil přesvědčení, že soud předem nemůže vědět, co z
jakého důkazu vyplyne, a závěr odvolacího soudu tudíž budí dojem, že se zdráhal
navržené důkazy provést právě proto, že by jimi byly zpochybněny důkazy již
provedené.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové, tak rozsudek Okresního soudu v Náchodě, a podle § 265k odst. 2 tr. ř.
i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1
tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno
v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), ve svém podrobném
vyjádření uvedl, že i když obviněný ve svém dovolání namítá, že rozhodnutí
soudů obou stupňů jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním
posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jde z jeho strany
jen o formální proklamaci, neboť podstatou jeho dovolání jsou výlučně výhrady
proti provedenému dokazování, proti jeho rozsahu, hodnocení jednotlivých důkazů
soudy, a v návaznosti na to i proti učiněným skutkovým zjištěním, a dále
tvrzení, že jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně se nedopouštěl a
mezi ním a poškozenou šlo jen o vzájemné partnerské neshody ve vztazích běžné;
takové námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem (i jakýmkoli jiným) zcela
míjí a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Poukázal na to,
že shodnou povahu mají rovněž jeho výtky v bodě IV. dovolání založené na jeho
tvrzení, že jednak byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a jeho
jednání mohlo být posouzeno maximálně jako přestupek, a dále, že nemohl naplnit
znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je
trvajícím trestným činem, neboť v daném případě zjištěné okolnosti, zejména
vzájemnost potyček a napadání, jakož i chybějící jednoznačné vymezení rolí
„agresor – oběť“, brání závěru, že šlo o trvající trestný čin. Zdůraznil totiž,
že jakkoli by se takové výhrady na první pohled mohly jevit jako námitky pod
uplatněný dovolací důvod podřaditelné, opak je pravdou, protože obviněný i je
spojil výlučně s výhradami proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů
soudy, když závěr, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek,
případně, že nebyly zjištěny okolnosti nasvědčující tomu, že šlo o trvající
trestný čin, vyvozuje výlučně z vlastních představ o průběhu skutkového děje
(vlastní protiprávní jednání zásadním způsobem zlehčuje, a v rozporu s realitou
tvrdí, že mezi ním a poškozenou šlo o běžné, banální a zejména vzájemné
partnerské konflikty), jež jsou diametrálně odlišné od zjištění, která učinily
soudy.
11. Jestliže obviněný vytkl soudům též to, že bezdůvodně nevyhověly
některým jeho návrhům na doplnění dokazování, tj. dovolával se existence vady v
podobě tzv. opomenutých důkazů, vyslovil státní zástupce názor, že ani zmíněným
nedostatkem rozhodnutí soudů zatížena nejsou. V tomto směru připomněl, že cílem
dokazování v každé trestní věci je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině či nevině
pachatele (pachatelů), přičemž však není povinen každý nově navržený důkaz
provést; jeho povinností nicméně je řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a
nehodlá-li ho provést, musí svůj postup patřičně odůvodnit. Následně vyjádřil
přesvědčení, že v posuzované věci soudy této povinnosti dostály, neboť
obstaraly dostatek důkazních prostředků, jež zákonným způsobem provedly, a
hodnotily je v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř., a pokud
nevyhověly návrhům obviněného na provedení některých dalších důkazů, patřičně
zdůvodnily, proč šlo o důkazy nadbytečné (zde odkázal na protokol o hlavním
líčení ze dne 25. 7. 2017 a příslušnou pasáž na straně 10 rozsudku soudu
prvního stupně).
12. Státní zástupce shrnul, že obviněný je (i přes nelehkou důkazní
situaci, která však není u obdobných trestných činů páchaných zpravidla „za
zavřenými dveřmi“ nijak výjimečná) ze spáchání daného trestného činu usvědčován
zejména výpovědí poškozené L. K. (přičemž nalézací soud se řádně zabýval její
věrohodností a náležitě osvětlil, proč považuje její výpověď za pravdivou, a
jaké skutečnosti naproti tomu svědčí o účelovosti výpovědi obviněného), která
je navíc podporována výpověďmi jejích synů, svědkyň R. M. a M. K., jimž se
poškozená svěřovala, a dále svědků M. K., M. K. a M. K., kteří všichni sice
získávali informace o jednání obviněného zprostředkovaně, avšak současně
pozorovali též změny v chování a fyzickém vzezření poškozené, jež nasvědčovaly
problémům v soužití. Významným důkazem jsou rovněž lékařské zprávy
dokumentující poranění ušního bubínku poškozené a znalecký posudek z oboru
školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie,
zpracovaný znalkyní PhDr. Evou Havašovou, který se podrobně zabýval posouzením
osobnostního profilu poškozené i jejích dětí, a z něhož přitom vyplynulo mimo
jiné to, že psychické potíže poškozené odpovídají příznakům posttraumatické
stresové poruchy či syndromu týrané ženy. Dospěl proto k názoru, že jednání
popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je odrazem provedených a
řádně hodnocených důkazů a bylo důvodně kvalifikováno jako zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
13. Ve vztahu k námitkám obviněného, které s poukazem na zákaz dvojího
přičítání vyplývajícího z § 39 odst. 4 tr. zákoníku směřoval proti výroku o
trestu, konkrétně proti tomu, že soud nesprávně hodnotil jako přitěžující
okolnost to, že se jednání dopustil vůči osobě blízké a že toto jednání trvalo
delší dobu, ačkoli tyto skutečnosti jsou již znakem skutkové podstaty
předmětného trestného činu, státní zástupce předně poukázal na to, že nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku v obecné rovině
prostřednictvím žádného dovolacího důvodu vytýkat nelze (je-li jinak uložen
trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby vymezené v trestním
zákoníku). Současně ovšem uvedl, že si jistě lze představit výjimečnou situaci
založenou na takovém zásadním pochybení soudů při hodnocení okolností
vymezených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, která ho bude činit extrémně
nepřiměřeným (byť ještě v rámci zákonem stanovené trestní sazby), a bude tedy
vyžadovat zásah do takového rozhodnutí s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že takový případ v dané věci
nenastal s tím, že obviněnému byl uložen poměrně mírný trest odnětí svobody s
podmíněným odkladem, a to při spodní hranici trestní sazby. K přitěžujícím
okolnostem vymezeným v § 42 písm. h) a m) tr. zákoníku, jež nalézací soud
shledal naplněnými, konkrétně rozvedl, že pokud se obviněný daného jednání
dopouštěl po dobu více než tří let, soud zohlednil tuto skutečnost, tj. že se
jednání dopouštěl po dlouhou dobu, jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku důvodně. Delší dobou jako okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby se totiž ve smyslu judikatury rozumí období například několika
měsíců, avšak jestliže obviněný týral poškozenou po dobu více než tří let, šlo
o jednání natolik intenzivní, že soud zcela po právu jako přitěžující okolnost
hodnotil i delší dobu, po kterou se tohoto dopouštěl. Obdobně důvodně jako k
okolnosti přitěžující ve smyslu § 42 písm. h) tr. zákoníku přihlédl ke
skutečnosti, že obviněný poškozenou týral mj. v době, kdy byla těhotná, když
takové jeho jednání bylo nebezpečnější, neboť bezpochyby mohlo negativně
ovlivnit ještě nenarozené dítě. Za do jisté míry problematické státní zástupce
označil to, že soud zmínil jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. h) tr. zákoníku navíc ještě druhovský poměr, který mezi obviněným a poškozenou byl,
tedy že šlo o osobu blízkou. Současně se však domníval, že soud tak učinil s
přihlédnutím k tomu, že předmětného trestného činu je možno se dopustit nejen
vůči osobě blízké, s níž pachatel žije ve společném obydlí, ale i vůči osobě
jiné, se kterou žije ve společném obydlí (a nikoli již osobě blízké ve smyslu §
125 tr.
zákoníku), a tedy zřejmě zohlednil skutečnost, že takový trestný čin
pachatele spáchaný vůči osobě blízké je intenzivnější, než kdyby byl spáchán
vůči osobě jiné, neboť pro osobu blízkou má zpravidla negativnější důsledky
plynoucí z jejich blízkého vztahu (ty jsou odrazem například citových,
rodinných či jiných vazeb, výchovy dětí apod.), než je tomu u jiných
poškozených osob žijících s pachatelem ve společném obydlí. Doplnil, že i pokud
by tato úvaha nalézacího soudu byla nesprávná, přitěžující okolnosti podle § 42
písm. h) a m) tr. zákoníku jinak zohlednil v souladu se zákonem.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil v
souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší
soud učinil v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 21. 3.
2018). Obviněný ve své replice k němu ze dne 6. 4. 2018 vyjádřil nesouhlas s
názorem státního zástupce, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nenaplnil, přičemž poukázal na svou námitku v úvodu dovolání, a to, že ze
soudy zjištěného skutkového stavu není patrno, že by byl naplněn zákonný znak
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v „týrání“, které poškozená osoba
pociťuje jako „těžké příkoří“, neboť tento znak nebyl prokázán, z níž je
patrné, že nevznáší výhrady proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů,
nýbrž proti posouzení těchto zjištění, či spíše nezjištění. Neztotožnil se
rovněž s konstatováním státního zástupce, že svou výhradu nesprávného posouzení
daného činu jako činu trestného s tím, že měl být posouzen pouze jako
přestupek, případně že se nejednalo o trvající trestný čin, měl vyvodit výlučně
ze svých představ o průběhu skutkového děje, které jsou diametrálně odlišné od
zjištění, která učinily soudy; jednak označil za absurdní, pokud státní
zástupce a soudy hovoří o jeho „představách“, když tito nebyli přítomni u
předmětného jednání, a k tvrzení státního zástupce, že „v rozporu s realitou“
tvrdil, že mezi ním a poškozenou šlo jen o běžné, banální a zejména vzájemné
partnerské konflikty, uvedl, že je „odvážené“ (zjevně měl na mysli „odvážné“),
neboť realitu zažil na vlastní kůži právě a jen on. Zdůraznil, že své jednání
nezlehčuje, avšak namítá nesprávné právní posouzení jednání poškozené, které
naopak bylo soudy bagatelizováno a které mělo na jeho jednání a posouzení
skutku zásadní dopad.
16. V další části své repliky dovolatel poukázal na silné genderové
stereotypy jak v rozhodování soudů, tak vyjádření státního zástupce s tím, že
vyplouvá na povrch, že domácí násilí není až tak jednoznačně doménou mužů a
skutečnost, že v drtivé většině jsou odsuzováni muži, souvisí s genderovou
předpojatostí společnosti, jež se promítá do rozhodování soudů. V této
souvislosti konkretizoval procentním vyjádřením poměry fyzického a psychického
násilí páchaného muži a ženami a dodal, že v úvahu je třeba vzít i subjektivní
vnímání fyzického násilí oběma pohlavími, kdy u mužů je hranice toho, co
považují za fyzické násilí vůči sobě, posunuta, zatímco ženy jsou v této otázce
mnohem citlivější. Shrnul, že soudní rozhodování je tak zjevně ovlivněno
společenskou objednávkou a předsudky, kdy ke kriminalizaci dochází u mužů ve
výrazně vyšším procentu, než je reálný výskyt těchto negativních jevů.
17. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný zdůraznil, že jeho
zásadní námitkou je právě skutečnost, že v posuzovaném případě došlo vlivem
společenských stereotypů k přehlížení násilí ze strany údajně poškozené vůči
němu, což mělo za následek, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání a
podřadily je pod domácí násilí, ačkoliv v dané věci se jednalo o párové násilí
charakterizované vzájemnými partnerskými potyčkami s intenzitou odpovídající
přestupkům ze strany každého z nich a neexistencí neměnného rozdělení rolí
agresora a oběti. Uvedenou námitku pak rozvinul ještě v tom směru, že vytkl
soudům obou stupňů, že do zkoumání a posouzení skutkového stavu nezahrnuly
vyšetření jednání údajně poškozené, a to vzhledem k tomu, že prokázání, že se
nedopouštěla fyzického a psychického násilí vůči němu musí být integrální
součástí prokázání jeho viny, přičemž v případě pochybností v této otázce by
měl být obžaloby zproštěn z důvodu, že skutek není trestným činem, nebo dle
zásady in dubio pro reo; tímto opomenutím pak soudy nesplnily svou povinnost
zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, tj.
nesprávně hmotněprávně posoudily, co je nezbytnou rozhodnou skutkovou okolností
u daného trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
18. Dovolatel i ve své replice opět vyjádřil svou povědomost o tom, že v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nelze
napadat proces dokazování a v návaznosti na to ani rozporovat skutková
zjištění, a že tedy opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumávání otázek
hmotněprávních, nikoli procesních. Vyjádření státního zástupce k relevanci
námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
považoval za jeho snahu odvést pozornost dovolacího soudu od merita dovolání
(spočívajícího v námitce nesprávného posouzení toho, co je nezbytné prokázat
pro odlišení týrání osoby žijící ve společném obydlí a párového násilí) a
navedení dovolacího soudu k zamítnutí dovolání z důvodu namítaných vad
dokazování a zjištěného skutkového stavu, které však fakticky neuplatnil. K
tomu zdůraznil, že pokud by totiž napadal skutkový stav a průběh dokazování,
namítl by zejména, že soud opřel své rozhodnutí o tvrzení poškozené a s ní
spřízněných osob, ačkoliv v řízení byly doloženy důkazy, že spřízněné osoby
poškozené od ní dostávaly výhradně informace o jeho závadovém chování, nikoli o
jejím, dále, že soud nepřikládal dostatečnou váhu jedinému objektivnímu
posouzení, a to svědectví z manželské poradny popisujícímu situaci jako
vzájemné nevhodné chování, a že soud přecenil jednoznačně genderově podjatý
posudek znalkyně PhDr. Evy Havašové. Své úvahy uzavřel konstatováním, že soud
svým vadným hmotněprávním posouzením rozsahu nutného dokazování zakládá
precedens obviňování mužů z týrání svěřené osoby ve všech vztazích, kde dochází
k párovému násilí.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.
1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
21. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu značná část námitek, které dovolatel ve svém podání
uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod s tím, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž namítal
neúplnost dokazování a zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů a na
jeho podkladě učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal
správnými a úplnými rovněž odvolací soud), a to konkrétně, že nalézací soud
nerespektoval povinnost opatřit a provést důkazy v jeho neprospěch i v jeho
prospěch, omezil dokazování převážně jen na podepření verze poškozené, přičemž
nezohlednil, že svědci XXXXX*) a PPPPP*) – nezletilí synové poškozené –
vypovídali po ovlivnění z její strany tak, že hájili její zájmy, což jejich
výpovědi znehodnocuje, a že rodinné příslušníky a kamarádky poškozené nelze
považovat za nestranné, navíc když měli jen zprostředkované informace, jež se
týkaly selektivně jen jeho chování, ale nikoli již nevhodného chování poškozené
(srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec druhý a čtvrtý dovolání), a že jako
nevýznamné hodnotil výpovědi svědků – sousedů J. a E. Š. a kolegyně poškozené
R. M. (srov. nečíslovanou stranu 6, odstavec první dovolání), případně že
důkazy vyvracející verzi poškozené hodnotil jako nevěrohodné, či jejich
provedení zamítl (srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec čtvrtý dovolání). Stejný charakter pak měly rovněž jeho námitky ke způsobu hodnocení listinných
důkazů soudem prvního stupně, a to jednak závěrů znaleckého posudku znalkyně
PhDr. Květoslavy Dostálové, který označil za absurdní a nepřípustné zkreslování
(srov. nečíslovanou stranu 6, odstavec druhý dovolání), a dále zprávy svědkyně
PhDr. Zdeňky Rejtharové, na niž poukázal s tím, že ji soud adekvátně
nezohlednil, resp. nepřiznal jí dostatečnou váhu, přestože svědčí v jeho
prospěch a je jediným objektivním důkazem relevantním pro posouzení jeho
jednání a též jednání poškozené (srov. nečíslovanou stranu 4, odstavec třetí a
stranu 5, odstavec druhý dovolání). Jak ostatně sám výslovně uvedl, výše
popsaná pochybení měla za následek neúplné zjištění skutkového stavu (srov. nečíslovanou stranu 5, odstavec třetí dovolání). Uvedenou argumentaci pak
doplnil vlastním hodnocením shora citovaných důkazů a předložením vlastní verze
skutkového děje spočívající na jeho tvrzení, jež představovalo podstatu jeho
dovolacích námitek a které je odlišné od skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), že poškozená jej
provokovala, slovně (vulgárními urážkami) a posléze i fyzicky napadala, v
důsledku čehož mezi nimi docházelo k vzájemným partnerským potyčkám a fyzickým
šarvátkám s tím, že tyto konflikty se vyznačovaly střídáním rolí agresora a
oběti (tvrdil, že byly prokázány minimálně tři situace, kdy se v pozici oběti
nacházel on), a tudíž se řídily mechanismem párového násilí a nikoliv domácího
násilí charakterizovaného týráním poškozené jako oběti (srov.
nečíslovanou
stranu 4, odstavec třetí, čtvrtý, nečíslovanou stranu 6, odstavec sedmý,
nečíslovanou stranu 8, odstavec pod tabulkou, nečíslovanou stranu 9, odstavec
šestý dovolání). Součástí výše popsané verze obviněného bylo i jeho
přesvědčení, že poškozená jednala vždy chladnokrevně, podání trestního oznámení
v dané věci a její následný postup v trestním řízení byly projevem jejího
taktizování s cílem prosadit své zájmy v opatrovnickém řízení, a to maximálně
jej vyloučit z péče o nezletilého syna a sebe prezentovat jako vzornou matku a
trpitelku, a z těchto důvodů v předmětné trestní věci nevypovídala pravdivě a
zejména zcela zamlčela svůj díl viny (srov. nečíslovanou stranu 3, odstavec
šestý, sedmý a nečíslovanou stranu 4, odstavec první dovolání). V návaznosti na
namítaná pochybení soudu prvního stupně pak obviněný nesouhlasil ani se závěrem
odvolacího soudu, že nalézací soud nepochybil, pokud odmítl jím navrhované
opakování a doplnění důkazů, přičemž mu vytkl, že v rámci přezkumu postupoval
formálně.
23. Takové námitky (jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření i státní
zástupce) nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do rozsahu
dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí
a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že
ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž i svou povědomost o tom, jaké
námitky nejsou v jeho rámci relevantní), po stránce věcné uplatnil námitky
skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v
důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto
tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní
posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání, což v dané věci obviněný ani neučinil.
Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí
Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I.
ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v
dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní
nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen
jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy
s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud
nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z
jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a
vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy
obviněným navrhované (srov. zejména strany 10 až 12 odůvodnění jeho rozsudku).
S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého
usnesení (srov. jeho stranu 3).
26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces, jehož porušení v důsledku neúplně zjištěného skutkového stavu vlivem
vad skutkového a procesního charakteru obviněný namítal, není možné vykládat
tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které
odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Vzhledem k tomu, že dovolatel do své skutkové verze zakomponoval i
názor, že soudy obou stupňů hodnotily jeho jednání jednostranně a pod vlivem
silných genderových stereotypů přehlížely násilí ze strany poškozené, čímž
porušily zákaz diskriminace na základě pohlaví, považuje Nejvyšší soud za
vhodné a jen pro úplnost – třebaže nad rámec výše uvedených skutečností (neboť
i takové výhrady obviněného vzhledem k jeho tvrzení, že poškozená se vůči němu
dopouštěla psychického a fyzického násilí, což v posuzovaném případě nebylo
prokázáno a zjištěno, jsou námitkami proti učiněným skutkovým zjištěním,
přičemž navíc tento názor rozvedl podrobně až ve své replice, tj. po uplynutí
lhůty k podání dovolání, během níž je možné měnit důvody a rozsah dovolání, jak
stanoví § 265f odst. 2 tr. ř., s důrazem na to, že nesprávné posouzení toho, co
je nezbytné prokázat pro odlišení týrání osoby žijící ve společném obydlí od
párového násilí, tj. toho, že poškozená se fyzického ani psychického násilí
vůči němu nedopouštěla, je hmotněprávním posouzením) – uvést následující.
Obviněnému nelze přisvědčit, pokud tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně
posoudil, jaké skutkové okolnosti byly významné pro posouzení, zda jeho
jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a že
tudíž nesplnil svou povinnost zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném
pro jeho rozhodnutí, a to proto, že přehlížel násilí ze strany poškozené. Soud
prvního stupně (a rovněž soud odvolací, který dospěl k závěru o správném
zjištění skutkového stavu věci, jak vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř., na podkladě
provedených a správně hodnocených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) se v
rámci hodnocení výpovědi poškozené zabýval rovněž jejím jednáním, přičemž
zejména pečlivě hodnotil hodnověrnost poškozené a pravdivost její výpovědi.
Svůj kladný závěr v tomto směru přitom opřel nejen o podrobnou a přesvědčivou
výpověď poškozené, ale i o závěry znalkyně PhDr. Evy Havašové (jež zde není
třeba opakovat a postačí na ně odkázat, srov. stranu 8 a 10 jeho rozsudku) a
další těmto důkazům korespondující důkazy, a to o výpovědi svědků – nezletilých
synů poškozené XXXXX*) a PPPPP*), M. K., M. K., R. M., M. K., a rovněž o
lékařské zprávy dokládající zranění pravého ucha poškozené po úderu obviněným.
Nejvyšší soud nemá v tomto směru, co by mohl oběma soudům nižších instancí
vytknout, a na obviněným vznesené námitky v této souvislosti je třeba nahlížet
jako na projev jeho nespokojenosti se skutkovými zjištěními soudů ohledně jeho
protiprávního jednání a s tím, že soudy nezjistily takové jednání na straně
poškozené.
28. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by
o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod
tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
29. Obviněný však ve svém podání argumentoval rovněž tím, že ani jeden
ze soudů obou stupňů se nezabýval otázkou, zda v daném případě vůbec byl
naplněn znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to znak „týrání“,
neboť ze zjištěného skutkového stavu „týrání“, které poškozená osoba pociťuje
jako „těžké příkoří“, nevyplývá. Dále namítl i to, že jeho jednání a analogické
jednání poškozené má znaky trestného činu pokračujícího, nikoliv trvajícího, a
z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zjevně nepřekročilo
(resp. jeho jednotlivé skutky vzhledem k proměňování rolí agresora a oběti v
jejich případě) rámec obvyklého narušení rodinných vztahů a mohlo dosáhnout
maximálně intenzity přestupku, takže pokud soudy jednostranně kriminalizovaly
jeho jednání, porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
30. Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené výhrady, ovšem se značnou
mírou tolerance, neboť i tyto obviněný uplatnil téměř výhradně ve spojitosti s
vlastní verzí skutkového děje spočívající na tvrzení, že rovněž poškozená byla
v jejich vztahu agresorem a že se mezi nimi jednalo o vzájemné partnerské
potyčky nevybočující z běžných partnerských konfliktů, lze (v podobě oproštěné
od skutkových okolností tvrzených obviněným a při jejich zohlednění pouze ve
vztahu k učiněným skutkovým zjištěním) pod dovolací důvod
podřadit.
31. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou
osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
32. Objektem uvedeného trestného činu je zájem společnosti na ochraně
osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob
žijících ve společném obydlí. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto
trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám
blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je
u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že
tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní
vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost
toto společné obydlí opustit. Předmětem útoku je nejen osoba blízká, ale i jiná
osoba, za podmínky, že žije s pachatelem ve společném obydlí. Osobou blízkou se
podle § 125 tr. zákoníku rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel,
osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo
obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu,
kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Týrání
je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve
společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i
fyzické útrapy. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se
vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání
pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš
závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v
kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou,
návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného
vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání
pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek,
reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně
hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty
jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Z hlediska zavinění je
třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1940 až 1943, dále srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005,
publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 957/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7
Tdo 564/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo
1224/2013 aj.).
33. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá
protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí
navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení.
Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá
sebedéle (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Trvající
podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy
byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).
34. Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním
může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného
deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích
útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v
celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání
pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je
třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu
vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní
nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními
obviněného udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do
okamžiku jeho ukončení. Závěr o povaze předmětného trestného činu jako
trestného činu trvajícího je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného
znaku jeho objektivní stránky („týrá“), tj. užití nedokonavého vidu slovesa
jednání pachatele vymezujícího a rovněž z toho, že trestní zákoník při vymezení
kvalifikačního znaku upraveného v písmenu d) odstavce druhého předmětného
zákonného ustanovení užívá dikce „páchá-li takový čin po delší dobu“ [oproti
dřívější právní úpravě v § 215a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., tr.
zákona, jež tento znak vymezovala dikcí „pokračuje-li v páchání takového činu
po delší dobu“; k tomu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod
č. 17/2015 Sb. rozh. tr.].
35. Co se týče znaku po delší dobu jako okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že ve smyslu výše vyložených znaků již
vlastní týrání je zlé nakládání vyznačující se vedle vyššího stupně hrubosti,
necitelnosti a bezohlednosti též určitým trváním, musí se při páchání takového
činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím
je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude
muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
1937; dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn.
8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 224/2017 aj.).
36. S ohledem na výše rozvedená skutková zjištění a shora uvedenou
zákonnou úpravu a konstantní judikaturu dopadající na posuzovaný skutek je
zřejmé, že dovolací argumentace obviněného týkající se otázky naplnění znaku
„týrání“ není opodstatněná. Zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud
odvolací ve svém usnesení, a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí,
spočívající jednak ve vulgárním napadání a urážení poškozené, jejích dvou synů
a dalších jejích rodinných příslušníků, a posléze též ve fyzickém napadání
poškozené, konkrétně údery rukou do obličeje a hlavy, tahání za vlasy, a to i v
době jejího těhotenství, v důsledku čehož tato několikrát padala na zem,
případně se udeřila hlavou na zem, a opakovaně utrpěla podlitiny, odřeniny, a
dokonce zranění ucha ve formě perforace bubínku, a rovněž v omezování osobních
potřeb poškozené a jejím ponižování, když například po ní autoritativně
požadoval uklizení odpadků a následně uzamkl vstupní dveře do domu s tím, že do
domu může jít, až odpadky uklidí, vysypal do dřezu jí upečené cukroví, vypnul v
domě topení, ponechal poškozenou v domě s dětmi a sám odjel, vypínal v domě
elektřinu, opakovaně zablokoval její mobilní telefon, bez jejího souhlasu jej
kontroloval a přeposlal si její e-maily a komunikaci s kamarádkou, zakazoval jí
a jejím dětem užívat některé z věci, které pořídil, bez jeho svolení, odmítal
poškozené finančně přispívat na chod domácnosti a potřeby jejich společného
nezletilého syna, k němuž docházelo po dobu více než tři roky nejprve jednou za
měsíc a později téměř každodenně, nepochybně bylo týráním. Obviněný s
poškozenou jako svou družkou (tudíž osobou blízkou) zle nakládal jak v oblasti
psychické, tak fyzické, choval se k ní nadřazeně, hrubě, necitelně, přičemž
tohoto jednání se vůči ní dopouštěl po delší dobu, a to i v době jejího
těhotenství a též v přítomnosti (a před zraky) jejích nezletilých synů a ve
stupňující se intenzitě. Jak bylo v dané věci zjištěno, poškozená psychické a
fyzické ataky obviněného pociťovala (vedle fyzické bolesti, kterou jí působil)
jako velký psychický tlak, v důsledku čehož nemohla spát, bylo jí špatně od
žaludku a trpěla bušením srdce, kdy její psychické obtíže podle závěrů znalkyně
PhDr. Evy Havašové odpovídají příznakům posttraumatické poruchy a syndromu
týrané osoby, a tedy soužití s obviněným pro ni bylo nepochybně velmi
stresující a jeho jednání pociťovala jako těžké příkoří.
37. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je
navíc v této části jeho podání v naprosté většině opakováním jeho obhajoby
uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní – byť jen stručně –
vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho usnesení).
38. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost námitce
dovolatele, že jeho jednání má znaky trestného činu pokračujícího, nikoliv
trvajícího, a z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zjevně
nepřekročilo (resp. jeho jednotlivé skutky) rámec obvyklého narušení rodinných
vztahů a mohlo dosáhnout maximálně intenzity přestupku, takže pokud soudy
jednostranně kriminalizovaly jeho jednání, porušily zásadu subsidiarity trestní
represe.
39. Jak již bylo rozvedeno shora, obviněný tuto výhradu uplatnil v
souvislosti s tím, že bagatelizoval své jednání vůči poškozené, tvrdil, že v
posuzovaném případě se jednalo o vzájemné partnerské potyčky (párové násilí) se
střídáním role agresora a oběti, a takto polemizoval se skutkovými zjištěními
soudů obou stupňů, z nichž takové skutečnosti nevyplývají. Nejvyšší soud nemohl
takovým námitkám přiznat relevanci, avšak ve vztahu k jednání obviněného, jak
bylo soudy zjištěno, považuje z hlediska těchto námitek za potřebné uvést
následující.
40. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s
ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto
vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr.
zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní
sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního
práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky
škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
nepostačuje.
41. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby
prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce
trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného
vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy
protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci
prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I.
ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a
zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury
pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
42. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní
represe a na ni navazujícího principu ultima ratio jednání obviněného
neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě
nepostačovala. Jeho jednání, jež spočívalo ve vyvolání protiprávního stavu (v
březnu roku 2012) a jeho následném udržování až do dne 30. 6. 2015, a které
jednoznačně vykazovalo znaky trvajícího trestného činu, nelze posoudit pouze
jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť
se dopustil daného zločinu způsobem, který předmětná skutková podstata
předpokládá, a to v intenzitě dané především dlouhou dobou jeho páchání a
rovněž způsobem jeho páchání, jakým s poškozenou, svou družkou, navíc i po
určitou dobu těhotnou, zle nakládal. Zjištěné protiprávní jednání dovolatele se
mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku vymyká, neboť nešlo o pouhé obvyklé narušení rodinných
vztahů, a už vůbec ne oboustranné.
43. Rovněž v případě uvedených dovolacích námitek je vhodné poznamenat,
že obviněný jimi zčásti opakuje obhajobu uplatněnou již v jeho odvolání, s níž
se soud druhého stupně taktéž (třebaže stručně) vypořádal v odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. stranu 3 jeho usnesení).
44. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací
soud nepochybil, jestliže se ztotožnil s právním posouzením daného skutku
soudem prvního stupně, který jej právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
45. Konečně dovolatel ve svém podání vytkl soudům obou stupňů, že se
dopustily nesprávného posouzení i tím, že jako k přitěžující okolnosti mající
vliv na ukládání trestu přihlédly k tomu, že čin spáchal ke škodě osoby blízké
a páchal jej po delší dobu, přestože tyto okolnosti jsou samy o sobě znakem
skutkové podstaty odůvodňující vyšší trestní sazbu.
46. Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného (ve shodě s výstižným
vyjádřením státního zástupce) předně poukazuje na to, že nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 41 a § 42 trestního zákoníku v obecné rovině
prostřednictvím žádného dovolacího důvodu [například ani podle dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] vytýkat nelze (je-li jinak
uložen trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby stanovené v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným). Nad rámec
tohoto konstatování však považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že
ani tyto námitky obviněného nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně při
ukládání trestu správně jako k přitěžující okolnosti přihlédl k tomu, že
obviněný páchal daný zločin po delší dobu [§ 42 písm. m) tr. zákoníku], neboť
se protiprávního jednání dopouštěl po dobu více než tří let, tj. po dobu
výrazně přesahující dobu řádově několika měsíců coby okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby a znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného
trestného činu. Obdobně nalézací soud přihlédl správně k další přitěžující
okolnosti ve smyslu § 42 písm. h) tr. zákoníku, a to že obviněný spáchal
předmětný trestný čin ke škodě osoby těhotné, neboť týral poškozenou mimo jiné
i v době, kdy byla těhotná. Jestliže v rámci posledně jmenované přitěžující
okolnosti odkázal též na to, že poškozená jakožto jeho družka byla osobou
blízkou, již nemá na skutečnost, že výše citované přitěžující okolnosti
zohlednil správně, vliv. Jak uvedl ve své úvaze státní zástupce, lze
poznamenat, že vzhledem k tomu, že trestného činu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je možné se dopustit nejen vůči osobě
blízké, ale i vůči osobě jiné, se kterou pachatel žije ve společném obydlí,
chtěl soud prvního stupně patrně zdůraznit skutečnost, že intenzita takového
trestného činu spáchaného vůči osobě blízké je ještě vyšší, než v případě jeho
spáchání vůči osobě jiné, neboť pro osobu blízkou znamená právě vzhledem k
jejímu blízkému (mnohdy závislému) vztahu (z důvodu citových, rodinných a
majetkových vazeb, společné výchovy dětí, apod.) k pachateli ještě negativnější
psychické a fyzické útrapy.
47. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady
k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.