3 Tdo 1033/2025

3 Tdo 1033/2025-499

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 245/2025-453, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 140/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 3 T 140/2022-413, uznal obviněného M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 5. 10. 2020 okolo 10:00 hodin ve XY, okres XX, v XY ulici, v průjezdu domu čp. XY po vzájemné slovní rozepři, za přítomnosti manželky a dcery poškozeného J. H. M., udeřil pěstí do obličeje poškozeného, načež ho povalil na zem, zaklekl a udeřil opakovaně pěstí do obličeje, čímž mu způsobil podlitiny v oblasti obou víček, otok a podlitinu levého spánku a zlomeninu spodiny a mediální strany pravé očnice a zygomatického oblouku vpravo, v důsledku čehož byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů.

2. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 245/2025-453, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Zároveň výrokem II. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to z následujících důvodů – rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Úvodem obviněný připomněl, že skutkový stav věci měl být zjišťován na základě provedených důkazů, přičemž v trestním řízení platí zásada v pochybnostech ve prospěch pachatele. Provedenému dokazování pak má odpovídat popis skutku. V nyní posuzovaném případě byl ovšem tento zkreslený, neboť zcela ignoroval zásadní příčinu jednání obviněného – útok poškozeného. Poškozený první použil násilí – škrtil dovolatele a přimáčkl jej k vratům. Pokud soud dospěl k závěru, že to byl obviněný, kdo první použil násilí, pak tento byl v příkrém rozporu s provedeným dokazováním.

6. Dále obviněný poukázal na pochybnosti ohledně příčiny vzniku zranění kvalifikovaného jako těžká újma s tím, že ani podle přibraných znalců nebylo možno určit stáří zlomeniny.

7. Následně dovolatel obšírně připomněl obecná a judikaturní východiska rozsahu dokazování s tím, že v nyní posuzovaném případě nebyla dodržena. Soud totiž neprovedl jím navrhované důkazy – znalecké posudky ke zdravotnímu stavu dovolatele a svědků, jakož i k věrohodnosti svědkyně J. H. a T. H., dále výslech osoby, na kterou poškozený v minulosti brutálně zaútočil (bývalého druha svědkyně J. H.). Tím soud podle přesvědčení dovolatele rezignoval na své povinnosti a provedl toliko účelovou selekci důkazů vedenou záměrem odsoudit za každou cenu.

8. V návaznosti na citaci z rozsudku, ve které soud připustil útok poškozeného, vyjádřil obviněný podiv nad tím, že se soud vůbec nezabýval otázkou, zda jednání nebylo možno posoudit jako reakci na omluvitelnou pohnutku a nekvalifikoval jej podle § 146a tr. zákoníku.

9. Dále pak dovolatel vyjmenoval rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se úmyslu pachatele způsobit údery pěstí do hlavy těžkou újmu. Ani k této otázce totiž nevedlo dokazování a soud argumentoval kruhem, neboť uvedl, že útok údery pěstí do obličeje nemohl realizovat jinak než záměrně.

10. Další námitkou pak bylo konstatování, že soud vyloučil posouzení stíhaného jednání jako nutné obrany a obviněný tedy měl snášet útok poškozeného. Respektive soud dospěl k závěru o tom, že obrana obviněného byla zcela nepřiměřená, ačkoliv zákon vyžaduje, aby byla zcela zjevně nepřiměřená.

11. Závěrem pak obviněný uvedl, že se odvolací soud měl s jeho námitkami vypořádat a náležitě a srozumitelně své rozhodnutí odůvodnit, aby dostál povinnostem soudu právního státu. Stejně tak dovolatel v rozsudku postrádal i vysvětlení, co měl dělat po útoku poškozeného, kromě toho, že jej měl snést, což ovšem odporovalo judikatuře.

12. V návaznosti na vše uvedené tedy navrhl, aby jej Nejvyšší soud obžaloby zprostil.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zástupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval, že soudy prvotní útok poškozeného neignorovaly, což ovšem neznamenalo, že by byly naplněny podmínky nutné obrany. Jednání poškozeného totiž podle názoru státního zástupce nemělo ani parametry útoku, přičemž připomněl, že vůči bagatelním útokům není nutná obrana přípustná. V nyní posuzovaném případě se o takový (bagatelní) útok jednalo, neboť obviněnému z něj nehrozila újma. Nadto i kdyby jednání poškozeného překročilo meze bagatelního ataku, reakce obviněného by bylo nutno označit za exces z limitů nutné obrany.

14. Stejně tak se státní zástupce neztotožnil ani s výhradami vůči poraněním poškozeného a příčinami jeho vzniku, neboť v nich žádný rozpor nezaznamenal. Totéž pak platilo i ohledně výtky opomenutých důkazů, neboť s důkazními návrhy obviněného se soudy náležitě vypořádaly.

15. Co se pak týkalo otázky existence omluvitelné pohnutky a s tím související právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku, ani v tomto směru státní zástupce dovolateli nepřisvědčil. Obviněný se totiž na vzniku celého incidentu výrazně podílel, napadl staršího strýce, a to razantně, za přítomnosti rodiny v reakci na bagatelní útok poškozeného.

16. Pokud pak obviněný vytýkal absenci důkazů ohledně svého úmyslu, právní závěry soudů měly naopak v provedeném dokazování svůj podklad. Současně zde nebyl detekován ani žádný rozpor s obsahem takto provedených důkazů.

17. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil především proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a v jejich rámci pak námitky skutkové i právní povahy, aniž by je subsumoval pod konkrétní zvolený důvod dovolání, což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebránilo v rozhodování. Přestože obviněný napadl citovaná rozhodnutí v celém jejich rozsahu, považuje Nejvyšší soud za nutné na tomto místě konstatovat, že obsahem dovolání obviněného není argumentace vůči výroku o trestu a náhradě škody. Z tohoto důvodu tak tyto dva výroky předmětem dovolacího přezkumu být nemohly.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé.

Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro

skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

29. Pod tento dovolací důvod lze formálně podřadit námitky obviněného vůči věrohodnosti poškozeného, jeho primárního útoku a způsobu vzniku jeho poranění, přičemž podle mínění obviněného současně došlo k porušení pravidla in dubio pro reo, které mělo za následek skutečnost, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vedle toho vznesl i námitky opomenutých důkazů, konkrétně znaleckého posudku k jeho zdravotnímu stavu a věrohodnosti svědkyň, a dále pak výslechu nejmenovaných svědků.

30. K první variantě reklamovaného dovolacího důvodu (zjevný rozpor) nutno konstatovat, že zcela postrádala základní premisu svého uplatnění, a to označení tvrzeného rozporu mezi konkrétním skutkovým zjištěním a specifickým obsahem provedených důkazů. Svojí povahou se tedy tato argumentace s uplatněným dovolacím zcela minula a zůstala toliko v rovině prosté polemiky s hodnocením důkazů, respektive spíše tvrdošíjným odmítáním výsledků dokazování. Obviněný totiž svoji argumentaci vystavěl na porovnání vlastních tvrzení, aniž by reflektoval, že tyto nenalezly v ostatních provedených důkazech oporu. Ačkoliv tedy obviněný v rámci svého dovolání soudům opakovaně vytýkal selektivní a manipulované zacházení s důkazy, bylo tomu právě naopak, neboť to byl právě dovolatel, kdo zcela pominul důkazy či jejich části, které nekonvenovaly jeho verzi skutkového děje, a naopak zcela neadekvátně prosazoval toliko vlastní popis události a dožadoval se jeho přijetí. V podstatě tedy cílil na to, aby soudy zcela rezignovaly na dokazování, respektive ignorovaly jeho výsledky, a vycházely jen z jeho výpovědi. Takovýto postup by byl ovšem v příkrém rozporu se zákonem a požadavkem na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud se naopak po prostudování předložených podkladů ztotožnil se závěry soudů nižších instancí, v jejichž postupu při zjišťovaní skutkového stavu neshledal žádných pochybení. Soud prvního stupně totiž provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potencionálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 tr. ř.).

31. In concreto, pokud obviněný vycházel z toho, že poškozený jej škrtil pod krkem a přimáčkl na vrata, jednalo se toliko o jeho tvrzení, které odporovalo výslechu svědkyň, které byly konfliktu přítomny a jejichž výpovědím se soud prvního stupně nanejvýš pečlivě věnoval (viz bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Veškerá další na toto tvrzení navazující argumentace obviněného tím tedy zcela postrádala relevanci, jak bude i níže uvedeno.

32. Totéž nutno konstatovat stran výhrad vůči způsobu vzniku poranění poškozeného, neboť to, že jedinou příčinou jejich vzniku byl právě útok obviněného, bylo předmětem kritického zkoumání, a to jak formou objektivních důkazů (znaleckých posudků, lékařských zpráv), tak i výslechy všech svědků, se kterými v průběhu celého léčebného procesu přicházel poškozený do styku. Nejvyšší soud v tomto ohledu bezezbytku odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně (33. až 37. odůvodnění rozsudku) a odvolacího soudu (body 9. a 10. odůvodnění rozsudku), se kterými se plně ztotožnil.

33. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost svědkyň J. a T. H., aniž by však uvedl jakoukoliv bližší argumentaci, o kterou se opíral. Tím ovšem limitoval i možnosti adresnějšího vyjádření Nejvyššího soudu, a proto lze odkázat na shora uvedenou pasáž (viz bod 30. tohoto usnesení). Právě výslech svědkyň H. podrobil soud prvního stupně s ohledem na jejich vztah k poškozenému velice kritickému zkoumání a dospěl k závěru o jejich věrohodnosti (bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), se kterým se dovolací soud bez výhrad ztotožnil.

34. Se shora uvedeným souvisel další okruh výhrad obviněného, a to ty napadající rozsah provedeného dokazování, s tím, že ve věci byly dány opomenuté důkazy. Způsob, jakým byly tyto výtky obviněným vzneseny svědčil o zcela zjevném nepochopení základních zásad trestního řízení. Soudy totiž nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným obhajobou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1115/2024, nebo též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 2 To 62/2006-2.). Obviněný současně není tím, kdo by byl oprávněn úkolovat je, aby provedly důkazy ke všem jím tvrzeným skutečnostem, dokud nedocílí jím kýženého výsledku. Je to totiž právě soud, kdo je odpovědný za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a k tomu je povinen provést dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění všech rozhodných skutečností. Na druhou stranu, pokud soud důkaznímu návrhu nevyhoví, musí vysvětlit, proč tak učinil. Zásadně lze zamítavé stanovisko odůvodnit třemi okruhy argumentů – navrhovaný důkaz nemá relevanci k předmětu řízení, důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, k němuž byl navržen a konečně je pak důkaz nadbytečný (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).

35. Zároveň bylo nutno připomenout, že je to právě obviněný, kdo má své námitky formulovat tak, aby byly přezkoumatelné a zcela jasně tak vymezily okruh zkoumaných otázek. Pokud tedy dovolatel shledal v řízení vadu opomenutých důkazů, bylo třeba je označit, a to tak, aby bylo zcela zřejmé, které má na mysli. Způsob, který zvolil obviněný, ovšem takové parametry nesplnil, neboť jeho výtky zůstaly toliko v obecné rovině postesku nad neprovedením znaleckého zkoumání ke zdravotnímu stavu obviněného a stavu svědků, aniž by tyto kategorie či alespoň jména svědků specifikoval. Nejvyšší soud není oprávněn domýšlet či vyhledávat za dovolatele, jaké důkazy měl na mysli, a apeluje tímto zejména na obhájce, aby námitky konkretizoval, a bylo skutečně možné je adresně přezkoumat. I přes tuto vadu však dovolací soud z kontextu celé dovolací argumentace dovodil, že obviněný měl pravděpodobně na mysli své důkazní návrhy ze dne 22. 5. 2025, č. l. 403 – znalecké posudky k obecné a specifické věrohodnosti obviněného, J. H., T. H., znalecký posudek k posouzení senzoriky a motoriky horní končetiny obviněného a výslech bývalého manžela svědkyně J. H.

36. Nutno konstatovat, že veškeré shora uvedené důkazní návrhy nezůstaly zcela opomenuty, neboť soud je vypořádal, avšak k nelibosti obviněného je zamítl a důvody, které jej k tomu vedly, pak promítl do odůvodnění meritorního rozhodnutí. V tomto směru na ně lze tedy v podrobnostech odkázat, jak bude učiněno dále.

37. Co se týkalo podle názoru obviněného opomenutých znaleckých posudků obecné a specifické věrohodnosti jeho osoby i osob svědkyň přítomných incidentu, pak jejich zamítnutí odůvodnil soud prvního stupně zcela přiléhavě v bodě 20. odůvodnění rozsudku ve vztahu k obviněnému a v bodě 24. tamtéž ve vztahu k jmenovaným svědkyním. Obviněný totiž své pocity popsal při svém výslechu přímo soudu, což ovšem nic nezměnilo na tom, že tento jeho popis neodrážel objektivní realitu a nic by na tom nezměnil ani pozitivní závěr znalce. Soudy zřejmě nepochybovaly o jeho obecné či specifické věrohodnosti, ale předně si byly zjevně zcela správně vědomy té skutečnosti, že jeho výslech jako obviněného nelze oddělit od jeho obhajoby a že tedy, že obviněný může zcela legálně i lhát. Proto potřeba zkoumat věrohodnost obviněného nebyla v této věci vůbec dána. Obdobný závěr pak soudy zcela správně shledaly i ve vztahu k navrhovaným znaleckým posudkům zabývajícím se věrohodností svědkyň J. a T. H., neboť jejich vnímání a popis incidentu korespondoval nejen s poškozeným prezentovaným dějem, ale i dalšími objektivními důkazy (fotografie, poranění, další slyšené osoby) a v tomto směru tedy nevznikly ohledně jejich věrohodnosti jakékoliv pochybnosti. Současně nutno zdůraznit, že se soud prvního stupně věrohodností obou svědkyň s ohledem na jejich blízký poměr k obviněnému pečlivě zabýval a své úvahy zcela přesvědčivě odůvodnil.

38. Dalším navrhovaným důkazem byl znalecký posudek senzoriky a motoriky horní končetiny obviněného, který však byl taktéž zamítnut jako nadbytečný, přičemž ani v tomto soud prvního stupně nechyboval. Takovýto znalecký posudek by totiž nemohl přinést ve vztahu k rozhodným skutečnostem ničeho nového, neboť o tom, že k incidentu došlo i to, jak k němu došlo (s výjimkou prvotního ataku poškozeného), nebylo mezi obhajobou a obžalobou sporu – viz taktéž bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

39. Posledním důkazním návrhem, který byl soudem zamítnut, pak byl výslech bývalého partnera svědkyně J. H., který měl mít v minulosti konflikt s poškozeným. I tato informace by totiž měla pro věc zcela marginální význam, jak uvedl soud prvního stupně v bodě 27. in fine odůvodnění svého rozhodnutí, neboť jediný další incident z doby dávno minulé nemohl vyvrátit skutková zjištění uvedená ve výroku odsuzujícího rozsudku.

40. Žádná z námitek směřujících vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním a procesu jejich získání tak vůbec nedosáhla limitů dovolacího přezkumu.

41. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

42. Pod tento dovolací důvod bylo možno subsumovat námitky spatřující nesprávné posouzení otázky jednání v nutné obraně, stejně jako otázky jednání v rámci omluvitelné pohnutky implikující závěr o kvalifikaci stíhaného skutku jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Zároveň pak obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, respektive úmysl ve vztahu k těžké újmě na zdraví.

43. Nejprve co se týkalo výhrady vůči závěru o tom, že ve věci není dána okolnost vylučující protiprávnost, konkrétně jednání v nutné obraně, nutno předeslat, že formálně se sice jednalo o výtku směřující do právního posouzení, avšak její podstata byla vystavěna toliko na vlastním tvrzení obviněného o tom, jak probíhal prvotní atak poškozeného. Dovolatel totiž vůbec nereflektoval skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně (viz bod 30. tohoto usnesení). Jak bylo ovšem uvedeno shora (bod 41.

tohoto usnesení), právě a jen skutek zjištěný a ustálený soudem bez důvodných pochybností mohl být podkladem pro následnou aplikaci příslušných právních norem. V tomto případě tedy ta skutečnost, že poškozený první inicioval fyzický kontakt tím, že obviněného popadl za tričko. Následná reakce obviněného však intenzitu tohoto zásahu do jeho osobního prostoru násobně překročila, když tento zaútočil nejprve úderem pěstí vedeným do obličeje poškozeného, ve kterém pokračoval i poté, co jej svalil na zem.

Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že takovéto jednání nemohlo být kvalifikováno jako nutná obrana, bylo jim možno přisvědčit. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, není trestným činem a zároveň však podle odstavce 2 téhož ustanovení o nutnou obranu nejde, je-li tato zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Právní nauka tedy rozlišuje dva druhy excesů z mezí nutné obrany, a to exces intenzivní (intenzita obrany je hodnocena jako zcela zjevně nepřiměřená) a extenzivní (obrana přetrvává, ačkoliv již přímo nehrozí nebo netrvá primární útok).

V daném případě nutno konstatovat, že obviněný svým jednáním vybočil z mantinelů, které by bylo možno považovat za nutnou obranu, jak co do intenzity útoku, tak i jeho trvání. Předně nelze odhlédnout od skutečnosti, že ačkoliv byl obviněný vystaven fyzické insultaci poškozeného, z této se vymanil v nejkrajnějším okamžiku ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi, přesto však dále pokračoval v bití pěstmi, ačkoliv bylo již zcela zřejmé, že mu od poškozeného útok přímo nehrozí, respektive přestal a nebude pokračovat.

Zároveň pak i způsob, jakým zakročil k vlastní obraně, zcela zřejmě přesáhl primární atak co do intenzity. Opakované rány pěstí do obličejové části totiž úchop za tričko přesahují měrou zcela neporovnatelnou. To rozhodně neznamená, že měl obviněný výbuch poškozeného snášet, avšak měl zvolit takový prostředek reakce, který by nevybočil z mezí tolerovatelných nutnou obranou, což rozhodně neučinil. Jestliže tedy obviněný namítal, že soudy označily jeho jednání za zcela nepřiměřené, ačkoliv zákon ve stanovené negativní podmínce vyžaduje zcela zjevně nepřiměřenou obranu, považoval Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že předmětem trestního řízení včetně přezkumu je samotné jednání, a nikoliv jeho terminologie.

Pokud tedy zkoumaná matérie vybočila z mezí okolností vylučujících protiprávnost, nemohla by na tom nic změnit ani nesprávně užitá slovní spojení. A tak tomu bylo i v tomto případě a tuto výhradu obviněného bylo nutno odmítnout.

44. Stejně tak nutno odmítnout výtku obviněného vůči soudům, že mu nesdělily, jak se měl zachovat, neboť toto není povinností soudů, byť jen z pohledu odůvodnění jejich rozhodnutí. Úkolem soudů z podstaty jejich postavení a činnosti není nabízet pachatelům trestné činnosti alternativy jejich reakcí (protiprávního jednání), tedy pachatelům tyto alternativy vysvětlovat a svým způsobem je vzdělávat (takovou činnost lze očekávat od rodinného či jiného výchovného a vzdělávacího prostředí pachatele). Úkolem soudů v tomto směru je pouze to, aby dosáhly ochranného a satisfakčního účelu trestního řízení ve vztahu k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Lze jen obecně k uvedené výtce obviněného doplnit, že k případné pomoci obviněnému jako již dospělému jedinci se zvládáním emocí a reakcí jsou povolána jiná povolání, zejména z oboru psychologie, na které se může obviněný, bude-li cítit tu potřebu a najde-li patřičnou míru sebereflexe, obrátit.

45. Dále obviněný soudům vyčítal, že alternativně neuvážily možnost, že jednal v omluvitelné pohnutce. Za tu lze podle § 146a tr. zákoníku považovat silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný však zcela ignoroval skutkové závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, když sice připustil, že poškozený první inicioval fyzický kontakt, neboť obviněného chytil za triko, avšak zároveň konstatoval, že obviněný tento zveličil a vyhodnotil jej zcela neadekvátně. Celá potyčka byla rámována rodinným sporem a předcházející hádkou, na které se aktivně a rovnocenně podíleli oba aktéři a která gradovala právě do stíhaného jednání. Závěr o silném rozrušení z některého z demonstrativně uvedených důvodů musí též vyplynout z dokazování jako skutečnost prokázaná nade vši pochybnost, což se ovšem v tomto případě nestalo. Kromě subjektivního vnímání obviněného, který uvedl, že měl strach, totiž nic nenasvědčovalo tomu, že by zde byly dány objektivní důvody pro intenzivní obavy z poškozeného – byl dospělý muž čelící o generaci staršímu strýci, který jej držel za límec. Emoce jsou v takovém typu incidentů a půtek bezpochyby výrazným prvkem a často i hybatelem děje, aniž by však vždy musely dosáhnout intenzity omluvitelné pohnutky. Koneckonců, ani obviněný kromě zmíněného strachu, který ovšem popisoval toliko v návaznosti na svoji verzi o škrcení, která ovšem byla provedeným dokazováním vyvrácena, svoji námitku nikterak nespecifikoval. I tuto výtku proto Nejvyšší soud odmítl, neboť byla tedy vystavěna toliko na odlišené verzi skutkového děje, čímž ovšem zůstala zcela mimo limity meritorního dovolacího přezkumu.

46. Poslední námitkou obviněný brojil proti závěru o existenci úmyslného zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví. Opětovně ji ovšem řádně nespecifikoval, pouze vyjádřil nesouhlas s argumentací, respektive jednou citovanou větou z rozsudku soudu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal všechny pro zavinění rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a dospěl k závěru, že ani tato výtka nebyla opodstatněná. Obviněný totiž zaútočil na poškozeného opakovanými údery pěstí vedenými velkou intenzitou proti hlavě, přičemž si musel být vědom toho, že právě zde jsou uloženy důležité orgány. O tom, že může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, tedy věděl a vzhledem k tomu, že v útoku pokračoval i za situace, kdy se poškozený nemohl nikterak aktivně bránit, avšak ani mu uhnout, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že taková zranění způsobí. Jednal tedy nejméně v úmyslu nepřímém. I tato námitka tak zcela zjevně postrádala opodstatnění.

47. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části minula s rozsahem dovolacích důvodů a v té části, ve které naplnila zvolený dovolací důvod, zjevně postrádala opodstatnění.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem bylo zjevně neopodstatněné.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu