3 Tdo 1040/2023

3 Tdo 1040/2023-3769

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 To 166/2023-3732, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 26/2021, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 To 166/2023-3732.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 2. 2023, č. j. 14 T 26/2021-3691 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí soudu prvního stupně“), byla obviněná M. Š. (dále též jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit tak, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně)

v úmyslu obohatit se dne 3. srpna 2017 v Praze na blíže nezjištěném místě uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se společností S. F. s.r.o., na základě které za úplatu 380 000 Kč postoupila peněžitou pohledávku ve výši 500 000 Kč za dlužníky J. Č. a D. Č., do které uvedla nepravdivou skutečnost, že poškozeným J. Č. a D. Č. v únoru 2005 na základě ústní dohody o půjčce peněžních prostředků poskytla hotovostní půjčku ve výši 500 000 Kč, která měla být zajištěna směnkou poškozených datovanou dne 27. 2. 2005, přičemž D. B., bratr obviněné a tehdejší zeť poškozených, jehož trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno pro promlčení, využívaje nepozornosti poškozených jim tuto směnku vyhotovenou v počtu 2 ks předložil v místě jejich bydliště k podpisu, poté ji v blíže nezjištěné době předal obviněné M. Š., která ji opatřila rubopisem a datem splatnosti a následně ji vrátila D. B., který uzavření shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky zprostředkoval s vědomím, že dojde k vymáhání neexistující pohledávky, k čemuž v jednom případě úspěšně skutečně došlo, a to vše i přesto, poškození J. a D. Č. dne 31. 5. 2010 v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, č.j. 47 Cm 121/2010-18, ze dne 21. 5. 2010 namítali nepravost podpisů na směnce a přesto, že si D. B. i obviněná byli vědomi skutečnosti, že žádná hotovostní půjčka nebyla ze strany obviněné poškozeným poskytnuta, a tímto způsobem úmyslně předstírali neexistující pohledávku ve výši 500 000 Kč a umožnili společnosti S. F. s.r.o. její uplatnění a vymáhání prostřednictvím směnečného soudu – Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 39/2018, ve kterém bylo nejprve rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, který byl následně rozsudkem zrušen a bylo rozhodnuto o schválení dohody o narovnání, čímž J. Č. a D. Č. mohli způsobit škodu ve výši nejméně 500 000 Kč, k jejímuž způsobení důsledkem aktivní obrany poškozených proti shora uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu nedošlo.

2. Za toto jednání byl obviněné podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 600 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána zaplatit poškozeným J. Č. na náhradě škody částku 74 919 Kč.

3. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 To 166/2023-3732 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“), rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tím způsobem, že obviněnou zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a poškozené J. a D. Č. odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Je rovněž zapotřebí uvést, že soudy nižších stupňů v této věci rozhodovaly meritorně již potřetí. Rozsudky soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2021, č. j. 14 T 26/2021-3449, a ze dne 22. 4. 2022, č. j. 14 T 26/2021-3567, jimiž byli obvinění M. Š. a D. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byly jim za to uloženy tresty a současně bylo rozhodnuto i o uplatněném nároku poškozených na náhradu škody, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2021, č. j. 9 To 324/2021-3521, a ze dne 14. 9. 2022, č. j. 9 To 226/2022-3599, a to v prvním případě podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. a ve druhém případě podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., přičemž věc byla pokaždé podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti výše zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 To 166/2023-3732, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněné, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Dovolatel nejprve zrekapituloval důvody, jimiž odvolací soud odůvodnil zrušení rozsudku soudu prvního stupně a svůj následný výrok o zproštění obviněné obžaloby. Se závěry odvolacího soudu se neztotožnil s tím, že tyto jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku. Úvahy odvolacího soudu stran skutkových zjištění soudu prvního stupně byly vyjádřeny jen velmi obecně, bez návaznosti na zjištěné okolnosti podstatné pro posouzení věci, jimiž se naopak podrobně a ve všech souvislostech rozhodných pro posouzení ve svém odsuzujícím rozsudku zabýval soud prvního stupně. Odvolací soud problematičnost a vnitřní rozpornost hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně vyslovil jako fakt, aniž by však k tomuto úsudku uvedl cokoli bližšího. Není tedy zřejmé, v čem měla takto velmi nejasně vymezená pochybení, která zřejmě měla vést odvolací soud ke zrušení rozsudku nalézacího soudu i z důvodu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívat.

7. I pokud by snad měl odvolací soud ambice na některé důkazy nahlížet odlišně, aniž by však v odůvodnění napadeného rozhodnutí takové jednotlivé důkazy označil a upřesnil, v jakém směru by ono odlišné hodnocení (a problematičnost hodnocení důkazů nalézacím soudem) mělo spočívat, neznamená to, že by postup, který uplatnil prvoinstanční soud v projednávané věci, bylo možno jakkoli revidovat. Odvolací soud si totiž pro takovou změnu skutkových zjištění nevytvořil zákonný podklad. Ve veřejném zasedání o odvolání neprovedl žádné takové důkazy, aby mohl na jejich podkladě, popřípadě ve spojení s důkazy již dříve provedenými, bez dalšího změnit hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tím i navazující skutková zjištění způsobem, že by tato, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodňovala závěr vedoucí k nevyslovení viny. Pakliže soud prvního stupně důsledně zhodnotil všechny ve věci provedené důkazy sice výhradně podle vnitřního přesvědčení, založeného však na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech relevantních vzájemných souvislostech, a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemohl odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit jeho rozsudek jen proto, že sám na základě svého vlastního přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jinými závěry, aniž přitom postupoval v intencích § 259 odst. 3 tr. ř.

8. Je proto nutno odmítnout nijak blíže nerozvedený poznatek odvolacího soudu o tom, že hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně bylo problematické a vnitřně rozporné, ať již tím bylo myšleno cokoli, stejně jako tvrzení, že závěr o vině obviněné nebyl podpořen důkazním podkladem. Přes vyslovené výhrady přitom odvolací soud sám učinil rozhodnutí na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

9. Souhlasit nelze ani s názorem, že by jednání spolupachatele, který není z nějakého důvodu stíhán současně s pachatelem, jehož vina je v samostatném trestním řízení posuzována, nebylo možno zahrnout do popisu skutku ve výroku o vině pachatele. Popis skutku, pro který je pachatel stíhán a případně za něj uznán vinným, musí být ve výroku o vině popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, přičemž je v něm zejména nutné uvést znaky, které dostatečně konkretizují skutek. V případě nějaké formy trestné součinnosti je takovou charakteristickou okolností i jednání spolupracující či účastnící se osoby, jež má význam i pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nepřípustnost trestního stíhání spolupachatele pochopitelně nemůže bez dalšího znamenat nepoužitelnost skutkových zjištění o jednání takového spolupachatele pro skutkové a případně právní závěry o vině vlastního pachatele, zvlášť pokud jsou takové skutkové závěry významné nikoli pouze z hlediska společného jednání, ale i pro posouzení zavinění pachatele a formy takového zavinění.

10. Napadené rozhodnutí podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jedním ze dvou základních důvodů, pro které byla obviněná odvolacím soudem zproštěna obžaloby, je totiž podle odůvodnění napadeného rozhodnutí absence naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Z těchto ovšem odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně pouze nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslného zavinění obviněné ve vztahu k tvrzenému jednání. Lze podotknout, že samotné jednání, tj. uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi obviněnou a společností S. F. s.r.o., na základě které došlo k postoupení peněžité pohledávky za dlužníky J. Č. a D. Č. za úplatu a v níž v rozporu se skutečností obviněná tuto pohledávku tvrdila, není zpochybňováno a ani nebylo v průběhu trestního řízení popíráno.

11. S názorem odvolacího soudu, že z popisu skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit zavinění obviněné, není možné souhlasit. Již v úvodu popisu skutkového děje je uvedeno, že obviněná se předmětného jednání dopustila v úmyslu obohatit se. Ačkoliv si byla vědoma skutečnosti, že žádná hotovostní půjčka nebyla manželům Č. z její strany poskytnuta, uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky z takové nesplacené půjčky za dlužníky, v níž nepravdivou skutečnost o poskytnutí půjčky uvedla. Tím předstírala neexistující pohledávku, za jejíž postoupení se dožadovala finančního prospěchu. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá záměr obviněné obohatit se na úkor jiného. Při takto koncipovaném vyjádření jednání obviněné je taktéž vyloučen závěr o jednání v nedbalosti či v omylu. Objektivně si také každý člověk musí být vědom toho, že pokud předstírá, že jiné osobě zapůjčil určitou finanční částku, a tuto pohledávku následně za finanční obnos prodá společnosti, která se zabývá vymáháním pohledávek, bude tato smyšlená pohledávka vymáhána, a tudíž bude požadováno vrácení finančního obnosu po osobách, které však tento finanční obnos nikdy neobdržely.

12. Vzhledem k neupřesněným výhradám odvolacího soudu ke skutkovým závěrům lze doplnit, že v posuzované věci dokazování vztahující se k naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu spočívalo primárně v prokázání toho, že obviněná neposkytla poškozeným žádné finanční prostředky. Prvoinstanční soud se přitom ve zrušeném rozsudku detailně vypořádal s finanční situací obviněné v roce 2005, tj. v době, kdy měla být zapůjčena částka 500 000 Kč z majetku obviněné poškozeným. Na základě množství listinných důkazů a s přihlédnutím k jednotlivým svědeckým výpovědím dospěl tento soud ke zcela správnému a důkazně podloženému závěru, že obviněná objektivně nedisponovala v okamžiku domnělého uzavření ústní smlouvy o půjčce předmětnou částkou 500 000 Kč (přičemž dovolatel dále podrobněji rozebral, jaké důkazy a důvody jej k tomuto závěru vedou).

13. Soud prvního stupně podle dovolatele aplikoval též logické argumenty, když se snažil dopátrat možného účelu půjčky poškozeným, kteří ji však vždy zcela vylučovali. Bylo prokázáno, že poškození měli v zájmové době na účtu vyšší finanční částku, než měla být částka oné půjčky, a nebylo zjištěno, že by provedli jakoukoli finančně náročnou operaci či se pustili do obviněnými tvrzené rekonstrukce domu. Nemluvě o skutečnosti, že směnka byla podepsána v době, kdy poškození dobrovolně převzali právě od obviněné jiný ručitelský závazek a sami od té doby byli povinováni k plnění z pozice ručitelů.

14. V rozporu se základními zásadami logiky se pak jeví, že by obviněná případně našetřenou částku půjčila prakticky cizím osobám, a to na dobu deseti let, namísto jejího užití pro potřeby vlastní rodiny, která finančně nikterak neprospívala. Výše uvedené úvahy přitom nelze považovat za ničím nepodložené spekulace, jak se zřejmě domníval odvolací soud. Jedná se o aplikaci základních pravidel logiky a kritického uvažování, kdy soud prvního stupně vycházel z objektivně zjištěných skutečností pramenících ze shromážděných důkazů (jak listinných, tak výpovědí svědků), jež následně hodnotil. Jeho úvahy nebyly svévolné ani vnitřně rozporné, naopak své závěry řádně a racionálně zdůvodnil.

15. Subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění obviněné tak byla dostatečně a podrobně zjištěna a prokázána procesně použitelnými důkazy. Pokud tuto skutečnost hodlal odvolací soud rozporovat, měl možnost uvést, které z provedených a hodnocených důkazů považoval za procesně nepoužitelné a z jakých důvodů, případně k hodnocení důkazů za splnění zákonných podmínek mohl sám přistoupit. K tomu však nedošlo.

16. Druhá hmotněprávní výtka odvolacího soudu byla založena na údajném ignorování jeho právního názoru a ustálené judikatury vztahující se k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ani v tomto směru nelze podle názoru dovolatele s odvolacím soudem souhlasit. I pokud odhlédneme od toho, že postup podle uvedeného ustanovení nastupuje teprve po konstatování naplnění všech znaků trestného činu, což odvolací soud v napadeném rozhodnutí odmítl, je nutno plně přisvědčit úvahám soudu prvního stupně o nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe a souvisejícího principu ultima ratio na posuzovaný případ. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V judikatuře Nejvyššího soudu je obecně přijímáno, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat natolik široce, aby to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva.

17. Dovolatel je toho názoru, že čin obviněné společensky škodlivý byl, přičemž odkázal na související judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V projednávané věci nešlo „pouze“ o excesivní uplatnění směnky vůči poškozeným při uvedení nepravdivé kauzy závazku, jak zřejmě uvažoval odvolací soud. Podvodné jednání a naplnění znaku uvedení někoho v omyl bylo posuzováno ve vztahu ke společnosti S. F. s.r.o., jíž obviněná smlouvou při uvedení nepravdivých údajů postoupila za úplatu (znak obohacení) neexistující pohledávku.

18. V projednávané věci bylo nade vši pochybnost prokázáno, že obviněná si byla minimálně vědoma toho, že podepsaná směnka nekryje žádný reálný závazek, neboť ona sama předmětnou částku ve výši 500 000 Kč neposkytla poškozeným, a přesto tuto směnku po vlastní zralé úvaze za úplatu postoupila k dalšímu uplatnění společnosti zabývající se vymáháním pohledávek. Nejedná se o pouhé uplatnění směnky bez dalšího, ale o vědomé a úmyslné jednání směřující k vlastnímu obohacení při znalosti absence právního důvodu ke vzniku dané směnky. Nad rámec uvedeného nelze opomíjet ani domněle poskytnutou finanční částku, jejíž výše v posuzovaném případě dosahuje 500 000 Kč. Rozhodně tak není možné hovořit o bagatelní částce, která by odůvodnila úvahy o zcela zanedbatelné míře společenské škodlivosti posuzovaného jednání.

19. Odvolací soud veden úvahami, s nimiž nelze souhlasit, v napadeném rozhodnutí dospěl na základě jen stručného zdůvodnění, které zcela opomnělo celou řadu podstatných skutečností, na které důvodně poukázal ve svém odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně, k diametrálně odlišnému, neodůvodněnému a chybnému závěru, co se týče naplnění subjektivní stránky trestného činu, a dále k nelogické a nesprávné aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další na něj obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

21. Obviněná prostřednictvím svého obhájce uvedla, že se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjadřovat nebude, přičemž souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.

24. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

25. Po přezkoumání relevantního obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě) a jsou důvodné.

26. Přisvědčit lze všem zásadním argumentům, které byly v dovolání vzneseny. Je faktem, že úvahy soudu druhého stupně obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku stran skutkových zjištění soudu prvního stupně byly vyjádřeny jen velmi obecně, nejasně a bez návaznosti na konkrétní okolnosti podstatné pro posouzení věci. Údajnou problematičnost a vnitřní rozpornost hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně vyslovil Krajský soud v Praze jako fakt, aniž by však k tomu uvedl cokoli bližšího. Není tedy prakticky zřejmé, v čem onu problematičnost a vnitřní rozpornost hodnocení důkazů spatřoval a co jej ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně vlastně vedlo.

Ve shodě s dovolatelem má i Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně zpracoval odůvodnění svého rozsudku tak, že toto neposkytuje prostor pro závěr o vadách rozsudku v podobě nejasnosti či neúplnosti skutkových zjištění. Okresní soud Praha-západ dostatečně jasně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakož i to, kterým důkazům a proč neuvěřil. V dostatečném rozsahu a dostatečným způsobem, který se nepříčí ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádal s obhajobou obviněné.

Rozhodně nelze konstatovat, že by skutková zjištění neměla obsahovou návaznost na provedené důkazy, že by se soud prvního stupně při hodnocení důkazů dopustil nějaké svévole, nelogičnosti, že by obsah důkazů deformoval, resp. dezinterpretoval, že by jeho hodnotící úvahy byly jednostranné, že by jakkoli vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo problematické a vnitřně rozporné, je třeba odmítnout. Totéž platí i ohledně tvrzení, že z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit zavinění obviněné a že subjektivní stránka trestného činu nebyla dostatečně a podrobně zjištěna a prokázána procesně použitelnými důkazy.

Stejně jako na řadě jiných míst odůvodnění svého rozhodnutí, ani zde soud druhého stupně neuvedl prakticky nic konkrétního – které z hodnocených důkazů považoval za procesně nepoužitelné, proč a z jakého důvodu soudem prvního stupně učiněný závěr o podvodném úmyslu obviněné podle něj neobstojí. Jak bude níže v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu rozvedeno, neobstojí ani další hmotněprávní výtka odvolacího soudu vyřčená v napadeném rozsudku, že soud prvního stupně údajně ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a chybně aplikoval ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku.

27. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je výsledkem vícero procesních i hmotněprávních pochybení tohoto soudu. Především je třeba uvést, že si tento soud vůbec nevytvořil procesní předpoklady k tomu, aby mohl dne 19. 7. 2023 sám ve věci rozhodnout. Svá předchozí kasační rozhodnutí ze dne 29. 12. 2021 a 14. 9. 2022 učinil vždy v neveřejném zasedání, aniž by provedl jakékoli dokazování. Totéž lze ovšem konstatovat i ve vztahu k veřejnému zasedání, které bylo konáno dne 19. 7. 2023. Zde byl totiž proveden toliko jediný důkaz, a to opisem rejstříku trestů obviněné. Aby za této situace mohl odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, musel by beze změny vycházet ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně. Odchýlit se od něj nemohl, neboť sám žádné důkazy neprovedl (neprovedl nové důkazy ani neopakoval důkazy provedené již dříve – viz ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř). Krajský soud v Praze na více místech odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy nesprávně a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Sám odvolací soud tedy konstatoval (a to dokonce opakovaně), že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně zjištěn správně (viz strana 6–8, odst. 12., 13., 16. a 21. odůvodnění napadeného rozsudku). Na str. 8 v odst. 21. a 22. si pak krajský soud přímo protiřečí, pokud nejprve uvedl (aby odůvodnil zrušení odvoláním napadeného rozsudku), že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná (nejasná a neúplná), aby hned na to (při zdůvodnění, proč může sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodnout) zmínil, že údajně mohl své rozhodnutí učinit na podkladě okresním soudem zjištěného skutkového stavu (přičemž zde však opomněl uvést důležitý fakt, že se musí jednat o skutkový stav zjištěný správně).

28. Není pravdou, že by soud prvního stupně nedbal závazných pokynů obsažených v předchozích kasačních rozhodnutích soudu odvolacího, včetně toho, že se nevypořádal s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněnou a aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak, se vším, s čím odvolací soud dříve vyjádřil ve svých zrušovacích usneseních nesouhlas či nespokojenost, se okresní soud snažil vypořádat a ke všemu se také v odůvodnění svých následných rozsudků dostatečně vyjádřil. Krajský soud v Praze evidentně již při svém prvním rozhodování v této věci zaujal názor na to, jak by mělo být o vině obviněných rozhodnuto (přičemž polemizoval se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by ovšem sám tyto důkazy, resp. část z nich, provedl), a na tomto svém názoru a postoji bez jakékoli změny setrval i v době pozdější, bez ohledu na to, k čemu mezitím došlo v řízení před soudem prvního stupně a jak bylo meritorní rozhodnutí tohoto soudu upřesněno a doplněno (jeho výrok i odůvodnění). Pokud soud prvního stupně nerozhodl způsobem, který mu byl v předchozím kasačním usnesení naznačen, odvolací soud jeho rozhodnutí jednoduše opět zrušil.

29. Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze jednání obviněné posoudit jako trestný čin, není správný. Ve shodě s dovolatelem a soudem prvního stupně má i Nejvyšší soud za to, že s ohledem na povahu a závažnost jednání obviněné (je-li považováno za prokázané) musí být toto rozhodně posouzeno jako trestný čin a nikoli jen jako přestupek či dokonce jednání zcela beztrestné. Jeho společenská škodlivost byla natolik vysoká, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemůže být dostačující.

Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání obviněné M. Š. není. Ta měla svým jednáním naplnit znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle § 209 odst. 3 tr.

zákoníku, když měla mít v úmyslu způsobit vyšší škodu. Tou se ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč (a nedosahující 1 000 000 Kč). To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 209 odst. 1 tr.

zákoníku). V posuzovaném případě nelze přehlédnout, že minimální hranice větší škody (100 000 Kč – viz výše) měla být překročena poměrně výrazně (několikanásobně), když na straně manželů Č. hrozila majetková újma ve výši nejméně 500 000 Kč. Obviněná se současně měla fakticky obohatit o částku 380 000 Kč, kterou měla inkasovat od společnosti S. F. s.r.o.). Pokud jde o reálné následky činu, tak je sice pravdou, že ke vzniku přímé škody na majetku poškozených manželů Č. nakonec nedošlo, ale to jen díky jejich aktivní a jistě ne jednoduché obraně v rámci občanskoprávního řízení.

Netřeba pochybovat o tom, že nucená účast na něm (nezbytně nutná k tomu, aby nedošlo ke vzniku negativního následku na jejich majetku, který byl obviněnou zamýšlen) pro ně musela být spojena s celou řadou nepříznivých faktorů, ať už šlo o finanční náklady, ztrátu času, panující nejistotu, s tím spojené obavy a psychický tlak apod. Souhrnně tak lze uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání obviněné z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

30. Jednání obviněné se podle dosavadních zjištění evidentně nepohybovalo „čistě v občanskoprávní rovině“, jak opakovaně tvrdil odvolací soud. Je třeba zdůraznit, že ve vztahu k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku v odůvodnění žádného z jeho rozhodnutí, včetně napadeného rozsudku, nebylo nikdy uvedeno nic konkrétního. Skutečné odůvodnění vždy absentovalo. Krajský soud v Praze se omezil v podstatě jen na obecné odkazy na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v jiných věcech, aniž by se však úvahy a závěry v nich vyslovené snažil konkrétně aplikovat na nyní řešenou trestní věc, při zohlednění všech jejích specifik.

Odkazy na zmíněná rozhodnutí přitom vůbec nebyly případné. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, zde se jednalo o skutkově a řešenými okolnostmi zcela odlišný případ. Bylo zde vycházeno ze základního závěru, že se obviněnému nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a celý případ se tak pohyboval „výhradně v rovině občanskoprávního vztahu“. Podobně tomu bylo v případě nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 4/04.

Zde byl řešen velmi specifický případ, kde Ústavní soud shledal pochybení obecných soudů v tom, že se dostatečně nezabývaly úpravou závazkových (občanskoprávních) vztahů, které mezi obviněnou a poškozenými objektivně existovaly. V nyní posuzované věci obviněné M. Š. však jde o situaci zcela odlišnou, když obvinění (resp. jeden z nich s vědomím toho druhého) měli podpis poškozených na směnce vylákat podvodně a prostřednictvím této směnky se pak měli snažit obohatit a současně způsobit škodu na cizím majetku.

Žádný reálný občanskoprávní základ vztahu mezi obviněnou a poškozenými (k němuž by se směnka vztahovala) zda tedy nebyl. Zcela jiný skutkový základ měl i případ řešený nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10. Zde šlo o zneužití zajišťovací směnky k jinému účelu, než ke kterému měla původně sloužit (rovněž tedy nešlo o směnku, jejíž samotné vystavení by bylo vylákáno jednáním podvodného charakteru). V daném případě měla obviněná uvést poškozeného v omyl tím, že mu zaslala výzvu k placení a předstírala, že jde o směnku platební, nikoli zajišťovací.

Evidentně šlo o stav, kdy v minulosti (před spácháním trestného činu) byla příslušná směnka vystavena běžným bezvadným způsobem, nikoli že by její vystavení bylo vylákáno podvodně, bez existence jakékoli reálné kauzy směnečného závazku. Ústavní soud vyslovil názor, že zajišťovací směnka není žádným zvláštním druhem směnky, že stále jde o bezpodmínečný příslib výstavce zaplatit jiné osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určené době, o přísně striktní, nesporný a abstraktní závazek.

Tzv. excesivní uplatnění směnky spočívalo v uplatnění směnky řádně vystavené (podle pravé vůle výstavce), pouze v rozporu s účelem její emise, přičemž právní úprava oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky nezapovídala.

Obviněné tedy v daném případě nic nebránilo v tom, aby směnku uplatnila, zvlášť pokud ještě ani nezanikl (nebyl splněn) původní závazek, k jehož zajištění měla sloužit. Ústavní soud uzavřel, že to, že obviněná uvedla při uplatnění směnky jinou kauzu směnečného závazku, tedy že v tomto směru uvedla dlužníka v omyl, bylo z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu irelevantní, a to vzhledem k abstraktnosti směnečné pohledávky. Dlužník měl možnost kauzální námitku, respektive námitku excesivního uplatnění směnky, uplatnit v příslušném směnečném řízení.

Skutečnosti zjištěné v nyní řešené trestní věci obviněné M. Š. se oproti všem výše popsaným situacím významně liší. Předmětná směnka neměla být poškozenými vystavena vědomě, naopak jejich podpis na směnce měl být vylákán podvodně, přičemž obviněná měla následně v souvislosti s uplatněním této směnky, resp. už předtím v souvislosti s jejím převodem na jinou osobu, nepravdivě předstírat existenci ústní dohody o půjčce ve výši 500 000 Kč mezi ní a poškozenými, která však ve skutečnosti nikdy neexistovala.

V žádném případě tak nelze konstatovat, že by mezi obviněnou a poškozenými šlo o „ryze občanskoprávní vztah“. Naopak, žádný takový vztah mezi nimi v dané souvislosti nebyl.

31. Stejně tak, jako na jedné straně Krajský soud v Praze některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nedůvodně (nepřípadně) vyzdvihl, tak na druhé straně jiná (podstatně případnější) ke škodě věci přehlédl. V usnesení ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1012/2009, Nejvyšší soud zdůraznil, že z hlediska trestního zákona nelze na majitele směnky nahlížet jako na osobu zcela nepostižitelnou bez ohledu na to, zda jeho nakládání se směnkou je v souladu s důvodem jejího vystavení a s uzavřenou dohodou o účelu směnky. Proto nelze bez dalšího přisvědčit námitce obviněného, že pokud zákon směnečný a šekový obecně umožňuje uplatnění směnky u soudu, pak nemůže být jednání obviněného nezákonné a není dána ani subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění. K problematice excesivního uplatnění tzv. bianco směnky se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1152/12. Zde mj. uvedl, že k otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva. Trestní právo je třeba chápat jako právo ultima ratio, tedy jako právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Uplatňování bianco směnek při vědomí, že neexistuje žádný právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, vedoucí ke způsobení škody značného rozsahu, však rozhodně nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru. I tato judikatura vyvrací závěr odvolacího soudu, že jednání obviněné M. Š. nebylo s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem a plně stačilo jej řešit prostředky práva civilního.

32. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dostatečně zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru o úmyslném zavinění obviněné a o její trestní odpovědnosti za daný čin. Ve shodě s dovolatelem Nejvyšší soud neshledává na způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a na jeho dalších podstatných úvahách (viz zejména str. 17–23, odst. 24. – 36. rozsudku) nic závadného, nelogického, vnitřně rozporného apod., jak tvrdil odvolací soud. Odůvodnění daného rozsudku naopak (s jistými menšími výhradami) vyhovuje požadavkům předepsaným v § 125 odst. 1 tr. ř. Totéž však již nelze konstatovat o napadeném rozsudku odvolacího soudu.

33. Pro úplnost je třeba ještě doplnit, že nesprávný byl i ten názor soudu druhého stupně (prezentovaný na str. 6 jeho rozsudku), že do popisu skutku v rozsudku týkajícím se obviněné M. Š. nelze zahrnout popis jednání původně spoluobviněného D. B., pokud bylo jeho trestní stíhání pravomocně zastaveno v důsledku promlčení. Je-li to pro popis skutku potřebné (pro věrné vyjádření naplnění všech znaků daného trestného činu, včetně subjektivní stránky - zavinění obviněné), soudu samozřejmě nic nebrání v tom, aby do skutkové věty pojal i popis jednání jiných osob než samotné obviněné. Může se jednat i o osoby, jejichž trestní odpovědnost v souvislosti s daným činem do úvahy vůbec nepřichází a nikdy nepřicházela, stejně tak jako o osoby, u kterých tomu tak původně bylo, ale došlo ke změně. Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, případná nepřípustnost trestního stíhání spolupachatele nemůže bez dalšího znamenat nepoužitelnost skutkových zjištění o jeho jednání pro skutkové či právní závěry o vině vlastního pachatele, který se spolupachatelem zjevně kooperoval, byl si jeho jednání vědom a při naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu z něj těžil.

V. Způsob rozhodnutí

34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 To 166/2023-3732, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Témuž soudu současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

35. Vzhledem k tomu, že ke všem zásadním pochybením, jež byla oprávněně vytknuta v podaném dovolání, došlo až v řízení před soudem druhého stupně, bylo zrušeno pouze rozhodnutí tohoto soudu. Věc se tak vrací, pokud jde o obviněnou M. Š., do stadia řízení před odvolacím soudem. Ten na podkladě odvolání obviněné opakovaně přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně a pečlivě posoudí, zda se jednání, které se jí klade za vinu, skutečně dopustila, a pokud ano, jak by mělo být právně kvalifikováno a jaký trest by měl být obviněné uložen. Rozhodnout bude třeba samozřejmě i o nároku na náhradu škody, který byl v tomto řízení uplatněn poškozenými J. a D. Č.

36. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Praze podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.

37. Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 2. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek