7 Tdo 1012/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. prosince 2009 v Brně v
neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. K. proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 To 148/2009, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T
158/2008,t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 To 148/2009, a rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 1 T 158/2008.
Podle § 265k
odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 1 T
158/2008, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozených na náhradu
škody.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že v měsíci březnu 2008 poté, co
bylo na Územním pracovišti Katastrálního úřadu v Blansku vyznačeno jeho
vlastnické právo k bytu v A.,jenž zakoupil od manželů Ing. L. J. a Bc. M. J.,
nevrátil směnku vystavenou Ing. L.J.,znějící na částku 840.000,- Kč coby ručení
za složenou kupní cenu za byt do doby zápisu nového vlastníka do katastru
nemovitostí, kterou bez právního důvodu a v rozporu se vzájemným ujednáním dále
držel a pod pohrůžkou jejího uplatnění a zesplatnění u soudu či jejího prodeje,
a také pod pohrůžkou zahájení kroků směřujících k likvidaci podnikatelských
aktivit Ing. L. J. spočívajících v hackerském napadení internetové prezentace
jeho obchodní společnosti a vyvolání blíže nespecifikovaných kontrol, požadoval
finanční plnění, které následně převzal, a to dne 27. 3. 2008 v B. v obchodním
domě C. částku 300.000,- Kč v hotovosti, a dne 28. 3. 2008 rovněž v B. na v
prostorách Č., a. s. P. s., 100.000,- Kč v hotovosti, a teprve poté směnku
vrátil, čímž poškozenému Ing. L. J. způsobil škodu 400.000,- Kč.
Proti
tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a jeho družka G. Č. Krajský soud v
Brně usnesením ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 To 148/2009, obě odvolání podle §
256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu
druhého stupně podal obviněný řádně a včas rozsáhlé dovolání, opírající se o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Pokud jde o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že popis
skutku v odsuzujícím rozsudku vykazuje takové právní vady, pro které nemůže
obstát z hlediska právní kvalifikace jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák. Popis skutku podle něj neobsahuje žádné okolnosti týkající se
subjektivní stránky trestného činu a odůvodnění obou rozhodnutí se subjektivní
stránkou trestného činu vůbec nezabývá, ačkoliv je to povinností. Obviněný tedy
namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť
soudy nebyla prokazována a její naplnění nelze ani zjistit z obsahu obou
rozhodnutí. Dodal, že neměl jakýkoli úmysl poškozeného vydírat.
Obviněný je
přesvědčen, že nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu vydírání
podle § 235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru citoval znění skutkové věty výroku o
vině rozsudku soudu I. stupně, jakož i část odůvodnění rozhodnutí soudu II.
stupně týkající se úvah soudu o naplnění znaku „jiné těžké újmy“ a zdůraznil,
že znaky objektivní stránky trestného činu nebyly prokázány.
Obviněný se poté
obsáhle vyjadřoval k jednotlivým okolnostem jednání, kterým byl uznán vinným.
Pokud jde o držení směnky uvedl, že byl podle zákona směnečného a šekového
oprávněn držet směnku, její uplatnění u soudu je rovněž v souladu s tímto
zákonem a nelze v něm spatřovat trestné jednání. Právním důvodem zadržení
směnky byly: nepravdivá výměra bytu, nevrácení blokační kauce, skryté závady na
bytě a sankce definované smlouvou v čl. VIII. Poškozený tak obviněného podvedl,
když byt inzeroval bez závad a navíc ho vmanévroval do situace, v níž rozdělil
kupní cenu na dvě části.
Pohrůžka zahájení kroků k likvidaci podnikatelských
aktivit Ing. L. J., spočívající v hackerském napadení internetové prezentace
jeho obchodní společnosti, nebyla podle obviněného prokázána a v popisu skutku
není uvedeno, kdy měla být provedena. Poškozený sám u hlavního líčení uvedl, že
výhrůžek byla celá řada, že obviněný mluvil celou dobu v náznacích, že ani
neví, co tím vyhrožováním obviněný myslel. Soudy však z těchto „náznaků“
dovodily „pohrůžku jiné těžké újmy“, přestože jde pouze o tvrzení Ing. L. J. a
jiný důkaz není. Obviněný poukázal na údajný rozpor ve výpovědích tohoto
svědka. Nebyla podle obviněného prokázána ani pohrůžka blíže nespecifikovaných
kontrol a tato pohrůžka svým obsahem ani není způsobilá být pohrůžkou, navíc o
ní hovořila pouze poškozená Bc. M. J., která u žádného vyhrožování nebyla. O
prodeji směnky hovořil pouze poškozený Ing. L. J. a nikdo jiný.
Obviněný dále
argumentoval, že neměl žádný úmysl spáchat trestný čin, takový úmysl nebyl
soudem ani prokázán ani odůvodněn a tento výrok soudu odmítá. Uvedl, že jeho
obhajoba, že poškozenému nevyhrožoval a nechtěl získat neoprávněný prospěch,
nebyla vyvrácena. Soud založil výrok o jeho vině především na výpovědi
poškozeného Ing. L. J. Obviněný následně citoval výpovědi poškozených Ing. L.
J., Bc. M. J. a svědka Mgr. D. Š., z nichž podle něj vyplývá, že poškozený Ing.
L. J. s ním jednal ohledně zaplacení škodné částky 400.000,- Kč ve vlastním
zájmu. Podle obviněného je nepochopitelné, proč Ing. L. J. nechtěl přistoupit
na jednání u obchodního soudu, které obviněný navrhoval a kde mohl řádně
protestovat jeho nároky, přičemž dodal, že na prosby poškozeného přistoupil
proto, že očekával výměnu za byt odpovídající smlouvě, případně adekvátní
odškodnění.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že mnohé situace na něj byly
nachystány a zinscenovány, o čemž svědčí nevěrohodnost svědků, která je zřejmá
především z nahrávek z jednání, které byly obviněným předloženy u odvolacího
soudu. Soud podle obviněného shledal uvedené svědky věrohodnými a vůbec se
nezabýval rozpory v jejich výpovědích, přičemž opět citoval z výpovědí svědků
Ing. L. J., Bc. M. J. a Mgr. D. Š.
Pokud jde o neoprávněný prospěch obviněný
uvedl, že o žádný nešlo, neboť pouze požadoval plnění a podle svého názoru
ještě nižší, než na které má podle všech zákonných a smluvních ujednání právo.
V této souvislosti obviněný poukázal na čl. VIII. smlouvy a provedl výpočet
týkající se plnění, na které měl vůči poškozenému údajně právo.
Obviněný
opakovaně konstatoval, že k pohrůžce jiné těžké újmy nedošlo. Pokud by jí totiž
bylo myšleno uplatnění směnky u obchodního soudu. Zopakoval, že neoprávněný
prospěch nevznikl, a proto uplatnění směnky u soudu nemohlo být pohrůžkou jiné
těžké újmy, navíc takové jednání není nezákonné, neboť zákon směnečný a šekový
takové vymáhání umožňuje. Zbylá část pohrůžek pak podle obviněného byla
založena pouze na výpovědích svědka Ing. L. J., neboť nikdo jiný jim nikdy
nebyl přítomen. Obviněný zdůraznil, že odmítá jakékoli vyhrožování. Zopakoval,
že není pohrůžkou, pokud se domáhal svého zákonného práva zákonnými prostředky.
V této souvislosti citoval z výpovědí svědkyně Bc. M. J. a poukázal na
skutečnost, že poškozený ani nepožadoval žádné potvrzení o převzetí 300.000,-
Kč, ačkoliv se cítil být tak vydírán.
Podle obviněného bylo nutné také
objasnit pohnutku trestného činu k posouzení jeho společenské nebezpečnosti.
Tou se však soud nezabýval. Obviněný v této části obsáhle a velmi podrobně
rekapituluje průběh celého děje od 9. 11. 2007, kdy složil blokační zálohu na
prodávaný byt až do 27. 3. 2008, resp. 28. 3. 2008, kdy byla obviněnému
poškozeným vyplacena celkově částka 400.000,- Kč jako sleva. Poté poukázal na
ustanovení § 596 a § 597 občanského zákoníku o odpovědnosti za vady věci, na
základě nichž dospěl k závěru, že to byl poškozený Ing. L. J., kdo spáchal vůči
němu trestný čin podvodu. Uvedl, že částka 400.000,- Kč byla odpovídající
povaze a rozsahu vad bytu, přičemž si směnku ponechal vůči poškozenému jako
zajišťovací instrument ve smyslu zadržovacího práva podle § 175 občanského
zákoníku.
Obviněný je přesvědčený, že mu soud nemohl prokázat
jakékoli vyhrožování, které by mohlo mít znaky pohrůžky jiné těžké újmy, když z
výpovědí poškozeného Ing. L. J. (jako jediného svědka vyhrožování) pouze
vyplývá, že „K. celou dobu mluvil pouze v náznacích“. Soud tedy podle
obviněného postavil výrok o jeho vině na nelogickém základě svědectví Ing. L.
J., které navíc podle jeho názoru povýšil nad platnost zákonů (občanský
zákoník, zákon směnečný a šekový, zákon o vlastnictví bytů), což je podle něj
nejen v extrémním nesouladu s uvedenými zákony, ale také s Ústavou České
republiky.
Skutková věta je podle názoru obviněného po materiální a formální
stránce v rozporu se zákonem. Soud v ní používá nesrozumitelné výrazy jako
„zesplatnění“ a postrádá informace kde, kdy a jakým způsobem mělo dojít k
pohrůžce jiné těžké újmy. Odůvodnění rozsudku pak vytýká rozpor s § 125 odst. 1
tr. ř.
Obviněný uvedl, že k vrácení směnky mělo dojít po přepisu nemovitosti
na katastrálním úřadu, a po splnění všech smluvních ujednání a nemůže tedy k
tomu stačit pouze vyznačení převodu vlastnictví na katastrálním úřadu. Z
odůvodnění rozsudku je navíc zřejmé, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou,
nezmínil se o tom, jak hodnotil listinné důkazy, proč neprovedl navrhovaný
důkaz e-mailem poškozeného Ing. L. J., čímž bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces. Právní závěry soudu jsou proto podle obviněného v extrémním
nesouladu s nesprávnými a neúplnými skutkovými zjištěními a rozhodnutí obou
soudů jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl.
1 Ústavy České republiky. Výrok o vině tedy považuje za vadný, a proto je podle
obviněného vadný také výrok o trestu, který byl uložen v rozporu se zákonem.
Následně i výrok o náhradě škody považuje obviněný za nesprávný. Pokud podle
skutkové věty způsobil škodu Ing. L. J.,rozhodl soud nesprávně, že je povinen
zaplatit škodu i Bc. M. J. Návrh nebyl navíc podle obviněného učiněn podle § 43
odst. 3 tr. ř.,neboť manželé J. neuvedli z jakého důvodu uplatňují nárok na
náhradu škody a soud neměl o tomto nároku vůbec rozhodovat, neboť nebyl řádně
uplatněn.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný
uplatnil s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání a odvolání jeho
družky, ačkoli v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného je pozoruhodné jak
odvolací soud v tak krátké lhůtě od podání odvolání prostudoval spis, obsah
odvolání, připravil a nařídil veřejné zasedání na 24. 3. 2009. Z průběhu
veřejného zasedání bylo podle něj patrné jen povrchní seznámení soudu se
spisem, a ač rozsudek soudu I. stupně nebyl odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1
tr. ř., soud odvolací ho shledal správným. Obviněný podotkl, že důvodem pro
zrušení rozsudku je též nedodržení předpisů o odůvodnění rozsudku, přičemž
poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94. Povinností odvolacího
soudu je podle obviněného napravit právní vady, k nimž došlo v řízení před
soudem I.stupně. To však krajský soud neučinil, nevzal v úvahu navrhované
důkazy,a ač nebyl proveden navrhovaný důkaz e-mailem Ing. L. J. za dne 15. 3.
2008, přesto ho soud II. stupně zmiňuje na str. 6 svého usnesení, i když soud
nemůže své rozhodnutí opírat o důkazy, které neprovedl. Obviněný tedy opakovaně
namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, s
čímž souvisí i jeho námitka o nedokonalém přepisu výpovědi jeho syna,svědka P.
K. v protokolu o hlavním líčení, a to ohledně podmínek vrácení směnky.
Obviněný se vyjádřil i k osobě samosoudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D.,
jehož rozhodování považuje za účelové, vedoucí pouze k potvrzení viny. Podrobně
popisoval způsob vedení trestního řízení před soudem s tím, že se nezabýval
důkazy svědčícími ve prospěch obviněného, ignoroval výpovědi svědků J. K. a P.
K. (syna obviněného), atd. Jeho jednání údajně vykazovalo známky arogance a
předem byla odmítnuta presumpce neviny. Jako důstojník Policie České republiky
mající příslušnou úroveň právních znalostí, byl obviněný konsternován způsobem,
jakým samosoudce projednával jeho věc a zvažoval vznesení námitky podjatosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou
soudů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl jiným samosoudcem. Popřípadě, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a rozhodl sám ve věci rozsudkem tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněný připojil dále podrobné vyjádření k
usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 To 148/2009, přepis
nahrávky učiněné dne 29. 2. 2008 při jednání s agenturou A., v. o. s., kopie
fotografií bytu a kopii e-mailu Ing. L. J. ze dne 15. 3. 2008 adresovaného
obviněnému, s komentářem obviněného (celkem 21 stran).
Státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla,
že z obsahu dovolání je zřejmé, že část dovolacích námitek zvolený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť obviněný napadá
skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací
soud. Jsou to námitky vztahující se k hodnocení některých ve věci učiněných
svědeckých výpovědí. Těmito námitkami obviněný soudům ve skutečnosti vytýká
porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jimiž je zaručeno
náležité zjištění skutkového stavu věci.
Podle státní zástupkyně obviněný
uplatnil dovolací důvod právně relevantně tvrzením, že soudy nesprávně dospěly
k závěru o jeho vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.,
pokud nevzaly dostatečně v úvahu dovolenost jeho chování ve vztahu ke směnce,
přičemž ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se posuzovaného jednání
dopustil úmyslně.
Tvrzení uvedená ve skutkové větě výroku rozsudku
nalézacího soudu jsou podle státní zástupkyně v extrémním rozporu s ve věci
vykonanými skutkovými zjištěními a skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku
Městského soudu v Brně nemůže obstát, neboť tvrzení uvedená ve skutkové větě
odporují ve věci provedeným důkazům, protože především směnka vystavená Ing. L. J. na částku 840.000,- Kč nebyla ručením za složenou kupní cenu za byt do doby
zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí, a to proto, že kupní smlouva,
tak jak byla mezi oběma stranami uzavřena, hovoří o tom, že kupní cena činí
částku 620.000,- Kč. Částka 840.000,- Kč, tedy částka poskytnuta obviněným Ing. L. J. nad cenu prodávané nemovitosti, byla v podstatě plněním bez právního
důvodu, přičemž pokud byla uhrazena v návaznosti na prodej bytu a zajištěna
směnkou, nic to na její povaze nemění. Předání částky 840.000,- Kč, protože
obcházelo údaj o ceně z kupní smlouvy, n
emohlo být podchyceno smluvně, a proto na návrh samotného poškozeného došlo k
tomu, že byla podepsána předmětná směnka. Směnka tudíž neměla povahu
zajišťovacího institutu, neboť neměla žádný poměr k právnímu vztahu dříve
vzniklému mezi obviněným a poškozeným Ing. L. J. v rámci předmětné kupní
smlouvy. Šlo tedy o směnku vlastní, která je definována jako bezpodmínečný
písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její
řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určité době. Má-li směnka
náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky
přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost
závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku
nejsou nijak rozhodné. Nešlo o zajišťovací směnku, neboť nesloužila k zajištění
závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální
právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky, neboť
právní vztah založený smlouvou o koupi předmětného bytu nebyl příčinou vzniku
směnky, když kupní cena, tak jak byla specifikována ve smlouvě, byla uhrazena
celá. Uvedené skutečnosti si musel být zcela zřejmě vědom i sám poškozený,
neboť by u soudu nemohl ani úspěšně namítat, že závazek vyplývající pro
obviněného z prodeje bytu, který měla údajně zajišťovat, nebyl uhrazen, neboť
obviněný jednoznačně prokázal, že částku 620.000,- Kč poškozenému uhradil,
přičemž částka 840.000,- Kč ani nerespektovala částku uvedenou v kupní smlouvě. Obviněný se nemohl dopustit trestného činu vydírání tím, že směnku i po
převedení bytu, resp. zapsání jeho vlastnictví do katastru nemovitostí,
poškozenému nevrátil, ani tím, že její vrácení podmínil zaplacením určité
částky, nižší než 840.000,- Kč, neboť ze směnky měl nárok na poškozeném vymáhat
právě částku 840.000,- Kč. Obviněný u sebe neměl směnku v žádném ohledu
neprávem, nezmocnil se jí svémocně, ani lstí a podpis směnky byl vyústěním
svobodné vůle obou jejích pořizovatelů.
Pokud obviněný po poškozeném požadoval
předání finančního obnosu ve výši 400.000,- Kč, nelze na toto jeho jednání
nahlížet jako na jednání vyděračské, neboť byl oprávněn uvedenou sumu po
poškozeném nárokovat, a to i soudní cestou, přičemž je třeba přihlédnout i k
jeho subjektivnímu postoji, neboť do nárokované částky promítl jím vyčíslený
nárok z odpovědnosti za vady zakoupené nemovitosti, kdy zpochybňoval i
správnost údajů ohledně výměry bytu.
Státní zástupkyně uzavřela, že plnění
poškozeného tedy nebylo plněním bez právního důvodu vyvolaným vyděračským
jednáním obviněného, ale plněním ze svobodně podepsané směnky. Protože směnečný
peníz obviněný ze směnky mohl vymáhat zcela legální cestou, není možné
usuzovat, že by se trestného činu vydírání dopustil výhružkami o tom, že
uvedený legální postup zvolí.
Zůstává tedy podle ní otázkou, zda zbytek
jednání ze skutkové věty rozsudku Městského soudu v Brně, který by bylo možné
specifikovat tak, že obviněný vynucoval směnečný peníz pod pohrůžkou zahájení
kroků směřujících k likvidaci podnikatelských aktivit Ing. L. J., spočívajících
v hackerském napadení internetové prezentace jeho obchodní společnosti a blíže
nespecifikovaných kontrol, je možné považovat za takovou pohrůžku, která je
způsobilá naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle
§ 235 tr. zák. Bude třeba se vyrovnat s tím, zda skutečně mohlo jít o pohrůžku
jiné těžké újmy, tedy zda případné hackerské napadení internetové prezentace
obchodní společnosti Ing. L. J. mohlo mít předpokládaný výsledek jiné těžké
újmy, stejně tak jako vyvolání blíže nespecifikovaných kontrol u jeho
společnosti. Oprávněnost či neoprávněnost nároků obviněného z titulu
odpovědnosti za vady je otázkou, která není předmětem k řešení trestního práva.
Obviněný podle státní zástupkyně oprávněně poukazuje na to, že soudy obou
stupňů pochybily, pokud jako důkaz neprovedly listinný důkaz e-mailem Ing. L.
J. ze dne 15. 3. 2008, který předložil obviněný, neboť z uvedeného je zřejmé,
že poškozený sám obviněného kontaktoval a snažil se s ním dohodnout, přičemž je
třeba v rámci společenské nebezpečnosti jednání obviněného zhodnotit i to, že
do uvedené situace se dostal výlučně v důsledku jednání samotného poškozeného,
neboť splatil jak v kupní smlouvě deklarovanou částku za prodej bytu, tak navíc
jím požadovanou částku ve výši 840.000,- Kč, takže byl schopen poškozeným
zaplatit celou sumu, kterou požadovali zaplatit za byt, přičemž částku
840.000,- Kč mimo kupní smlouvu jim předal pouze a výlučně v důsledku jejich
výslovně projevené vůle.
S ohledem na skutečnost, že část jednání obviněného
popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku Městského soudu v Brně rozhodně
nelze podle státní zástupkyně považovat za vyděračské jednání, je třeba dalším
dokazováním prokázat, zda se zbytkem jeho jednání spočívajícícího v tom, že měl
poškozenému vyhrožovat hackerským atakem prezentace jeho společnosti na
webových stránkách, a provedením různých kontrol státních orgánů, dopustil
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
Stání zástupkyně proto
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 To 148/2009 i
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 1 T 158/2008, dále
aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř., přikázal Městskému soudu v
Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší
soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. byl uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak
jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z
dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §
2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení
neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem
rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na
podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad
ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a
prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak
řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o
námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného obsáhlého dovolání je zřejmé, že námitky obviněného
výše uvedeným požadavkům z velké části neodpovídají, a nejsou způsobilé založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti
právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů
provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve
výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Obviněný navíc uplatnil obdobné námitky
již ve svém řádném opravném prostředku, byly podstatou celé jeho obhajoby a
soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
V souvislosti s
výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že
dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným
opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v
řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně, a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek
skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou
zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho
podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním
tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto
jsou dovolací důvody, ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím
řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.), podstatně užší.
Důvodem výjimečného zásahu
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být toliko případ tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy, na jejich základě učiněnými skutkovými
zjištěními a právním posouzením skutku.
Obviněný ačkoli tedy namítá, že
skutek popsaný ve výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně vykazuje takové
právní vady, pro které nemůže obstát z hlediska právní kvalifikace a že mu
nebyl prokázán úmysl ani znaky objektivní stránky trestného činu vydírání, ve
skutečnosti brojí zejména proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na
základě provedeného dokazování, a vychází z odlišného skutkového základu, než
který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný svými námitkami, že
se uvedeného skutku nedopustil (neměl úmysl spáchat trestný čin, nikomu
nevyhrožoval, nechtěl získat neoprávněný prospěch), že jeho obhajoba nebyla
vyvrácena, obsáhlými rozbory toho co bylo podle něj prokázáno, a které výpovědi
kterých svědků jsou podle jeho názoru nevěrohodné a účelové, nenapadá právní
posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale
domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Rovněž námitkami,
kterými poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích svědků Ing. L. J., Bc. M. J.
a Mgr. D. Š., obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy
obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný v dovolání
popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, nesouhlasí s právní kvalifikací
skutku, avšak z konkrétních námitek je zřejmé, že skutek zjištěný soudem z
podstatné části popírá, považuje ho za neprokázaný a zcela pomíjí skutková
zjištění učiněná soudy obou stupňů. Nejvyšší soud podotýká, že v části, ve
které obviněný brojí proti způsobu odůvodnění rozhodnutí obou soudů, je navíc
dovolání ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Uplatněný dovolací
důvod nebyl naplněn ani námitkami obviněného, že to nebyl on, kdo svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu trestného činu, ale právě poškozený Ing. L. J.,
který se vůči němu dopustil trestného činu podvodu. Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze
zásady obžalovací, zakotvené v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., podle kterého
trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na
potrestání, které podává státní zástupce. V tomto konkrétním případě je pak
zřejmé, že proti jiným osobám než je obviněný nebyla v této věci podána
obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ani tato námitka obviněného není
způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec
podřaditelná. Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod není podřaditelná ani
námitka obviněného týkající se osoby samosoudce JUDr. A. D. (jehož rozhodování
nepovažuje obviněný za nestranné, ale za zcela účelové, pouze k potvrzení viny
obviněného, když se nezabýval nespornými důkazy svědčícími o nevině obviněného
a jednání tohoto soudce vykazovalo známky arogance, atd.), jakož ani námitka
stran jednání senátu soudu II. stupně při veřejném zasedání, z něhož bylo
údajně patrno jen povrchní seznámení se se spisem.
Nejvyšší soud konstatuje,
že obviněný výše uvedenými námitkami deklarovaný důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Obviněný ale uplatnil i další
argumentaci, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání
podle § 235 tr. zák., a to subjektivní stránka, že uplatnění směnky u soudu
nemohlo být pohrůžkou jiné těžké újmy, neboť takové jednání není nezákonné,
kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit. Nutno podotknout, že také tyto námitky byly z velké části založeny na
argumentech skutkové povahy.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo p
ohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Podle
právní věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný spáchal trestný čin
tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal.
Předpokladem
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je neoprávněné jednání
pachatele (násilím, pohrůžkou násilí, v tomto případě pohrůžkou jiné těžké
újmy), kterým jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Takové pohrůžky
pak slouží jako prostředek k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování,které je v
tomto případě objektem trestného činu) napadené osoby. Neoprávněnost
(protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí
k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat, a co poškozený není povinen
činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, ale
činí tak prostředky (násilím, pohrůžkou jiné těžké újmy, atd.)
neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Čin je dokonán již
pohrůžkou jiné těžké újmy (v tomto případě) a nevyžaduje se, aby pachatel
dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému, a
ten jej musí vnímat.
Za pohrůžku jiné těžké újmy, jako formálního znaku
skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., lze
považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné
újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě
poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění
takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům
poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby
pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení
takové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo
1545/2006, publikované pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
Jak vyplývá z
provedených důkazů, obviněný jako kupující projevil zájem o koupi bytu v
osobním vlastnictví manželů J.(poškozených). Cena inzerovaného bytu činila
1.490.000,- Kč. Tento byt si obviněný prohlédl, a jak sám uvádí, po několika
jednáních byla dohodnuta kupní cena ve výši 1.460.000,- Kč, tj. o 30.000,- Kč
nižší než inzerovaná, a to v souvislosti se vstřícným jednáním obviněného
ohledně toho, že dohodnutá kupní cena za byt bude rozdělena na částku
620.000,- Kč uvedenou oficiálně ve smlouvě o převodu vlastnictví bytové
jednotky (č. l. 49 a násl. tr. spisu), a na částku 840.000,- Kč, kterou
obviněný vyplatil prodávajícím v hotovosti. Finanční částka 620.000,- Kč byla
uložena na účtu svěřeneckého správce (viz č. l. 52 a násl. tr. spisu) a částka
840.000,- byla obviněným vyplacena manželům J. v hotovosti, a to oproti směnce
vlastní, splatné „na viděnou“, vystavené Ing. L. J., na řad Ing. J. K., na
částku 840.000,- Kč, úročené 10% p. a., avalované Bc. M. J. (viz. č. l. 59
tr. spisu). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předmětný právní úkon (smlouva
o převodu vlastnictví bytové jednotky za cenu 620.000,- Kč) byla úkonem
formální povahy, a že skutečnou vůlí stran bylo převést vlastnictví bytu z
poškozených na obviněného za dohodnutou cenu ve výši 1.460.000,- Kč. O této
části skutkových zjištění ostatně není mezi poškozenými a obviněným sporu.
Z
obsahu spisu a z rozhodnutí soudů obou stupňů je dále zřejmé, že částka
620.000,- Kč měla být svěřeneckým správcem převedena na účet prodávajících
(poškozených) do 3 dnů od předložení listu vlastnictví (dále jen LV) na předmět
smlouvy s vyznačením obviněného jako výlučného vlastníka, přičemž na LV nemělo
být zapsáno žádné jiné omezení vlastnických ani dispozičních práv (viz článek
III. svěřenecké smlouvy na č. l. 53 tr. spisu). Ohledně směnky pak bylo mezi
poškozenými a obviněným podle dosavadních skutkových zjištění ústně ujednáno,
že směnka bude vrácena poškozenému Ing. L. J. ihned poté, co bude Katastrálním
úřadem v Blansku na LV vyznačeno vlastnické právo obviněného k předmětnému
bytu. Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že dohoda zněla jinak (uvádí,
že směnka měla být vrácena v době, kdy bude vše v pořádku, a to jak na
katastru, tak podle smlouvy), Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku
skutkové povahy neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
Přes skutkovou povahu námitky obviněného o obsahu vzájemné
dohody ohledně podmínek vrácení směnky nelze přehlédnout, že současně v této
souvislosti poukazuje v dovolání na nedokonalý přepis zvukového záznamu z
hlavního líčení, pokud jde o výpověď jeho syna P. K. Tento svědek měl ve
skutečnosti vypovědět, že směnka se vrátí v době, kdy bude všechno v pořádku, a
to jak na katastru, tak i podle smlouvy. Obviněný výslovně namítal již v
odvolání nesprávnost přepisu výpovědi svědka P. K. (č. l. 300 tr. sp.), že soud
I. stupně pominul důležité části v jeho výpovědi, tj. zejména tu její část, že
směnka se měla vrátit nejen až v době, kdy bude vše v pořádku na katastru, ale
také podle kupní smlouvy. Byla to zřejmá reakce obviněného na opakované tvrzení
v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 5), že také syn obviněného (svědek
P. K.) ohledně vrácení směnky uvedl pouze to, že se směnka vrátí poté, co bude
vše v pořádku na katastru.
S ohledem na související námitku obviněného o
extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními, která jsou
nesprávná, a právními závěry soudů, nemohl Nejvyšší soud tuto námitku pominout.
Po přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení zjistil, že tato námitka
obviněného je důvodná, když svědek P. K. skutečně oproti tvrzením soudů obou
stupňů vypověděl, že se směnka vrátí poté, co bude vše v pořádku na katastru a
podle smlouvy (záznam hlavního líčení ze dne 15. 1. 2009, čas 20,09 min.).
Odvolací soud však této námitce nevěnoval patřičnou pozornost, a stejně jako
soud I. stupně naopak výpověď P. K. ve stejné zkreslené podobě argumentačně
použil k vyvrácení obhajoby obviněného.
Vzhledem k této deformaci důkazu, v
důsledku nedostatečného přepisu podstatného obsahu zvukového záznamu do
protokolu o průběhu hlavního líčení, bude úkolem soudu I. stupně, aby vzal v
úvahu skutečný obsah výpovědi svědka P. K. a znovu provedl hodnocení důkazů z
hlediska vlivu této výpovědi na jeho skutkový závěr o obsahu dohody o
podmínkách vrácení předmětné směnky obviněným. Provádění tohoto hodnocení
důkazů Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší. Současně bude nutné
provést jako důkazy obviněným navrhované e-maily poškozeného z 14. 12. 2007 a
15. 3. 2008, zhodnotit je, a vypořádat se tak s obhajobou obviněného, že tyto
důkazy rovněž potvrzují jeho výpověď o podmínkách vrácení směnky.
Ve vztahu k
stávajícímu skutkovému stavu pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že k vyplacení
částky celkově 400.000,- Kč obviněný poškozeného donutil pohrůžkami, že uplatní
směnku (kterou v rozporu s ujednáním stále držel) u soudu nebo ji prodá, že
zahájí kroky směřující k likvidaci podnikatelských aktivit poškozeného
spočívající v hackerském napadení internetové prezentace jeho obchodní
společnosti, jakož i pohrůžkou způsobení těžkostí společnosti poškozeného v
podobě blíže nespecifikovaných kontrol. Namítá-li obviněný, že jako držitel
výše uvedené směnky měl podle příslušných ustanovení zákona směnečného a
šekového právo vymáhat vyplacení předmětné směnky u soudu, jinými slovy, že
tedy vykonával toliko své zákonné právo, a upozornění poškozeného na tuto
skutečnost nemohlo být pohrůžkou jiné těžké újmy, odhlíží (stejně jako
argumentace státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství) od kontextu
celého, soudy nižších stupňů zjištěného skutku.
Pokud obviněný za popsané
(zjištěné) situace, s poukazem na výkon svého práva a s vědomím ústní dohody o
podmínkách vrácení směnky poškozenému Ing. L. J., využil svého postavení
vlastníka směnky a poškozeného pod pohrůžkou uplatnění směnky u soudu, jakož i
pod dalšími pohrůžkami nutil (ačkoli poškozený svůj směnkou zajištěný závazek
splnil)k platbě částek, které považoval za náhradu škody, pak jednal zcela
zjevně v rozporu se smlouvou, resp. se vzájemným ústním ujednáním o vrácení
směnky jejímu výstavci poté, co bude obviněný jako vlastník předmětného bytu
zapsán v listu vlastnictví na katastru nemovitostí.
Jak vyplývá z provedených
důkazů, důvodem vystavení směnky bylo zajištění části vzájemné sjednané kupní
ceny bytu, která převyšovala fiktivní kupní cenu bytu uvedenou v písemném
vyhotovení kupní smlouvy. Směnka tak měla zajišťovat obviněnému částku
840.000,- Kč, kterou, byť nad rámec kupní ceny uvedené v písemné smlouvě o
koupi bytu, předal Ing. L. J. jako součást vzájemně sjednané skutečné kupní
ceny bytu, a to mimo jakoukoliv evidenci, a v době, kdy ještě nebyl proveden
zápis o vkladu vlastnického práva obviněného k bytu v katastru nemovitostí.
Směnka tak měla v případě neprovedení tohoto zápisu zajistit obviněnému
návratnost této částky. Jednalo se proto o tzv. zajišťovací směnku, která není
zvláštním druhem směnky, ale tento název pouze vyjadřuje funkci, kterou směnka
plní. Zajišťovací funkce směnky tak vyplývá z toho, že se účastníci smlouvy o
prodeji bytu jako kauzálního vztahu, dohodli na zajištění tohoto kauzálního
právního vztahu směnkou, tj. dohodli se na smlouvě (ústní) o zajištění směnkou.
Podle názoru Nejvyššího soudu není rozhodné, že se směnka týkala jen části
kupní ceny nad rámec písemné smlouvy o koupi bytu. Účelem kupní smlouvy byl
převod vlastnického práva k bytu z manželů J. na obviněného, směnka pak
umožnila prodávajícím převzetí dohodnuté kupní ceny v plné výši, a obviněnému
zajišťovala, že za vyplacenou kupní cenu obdrží očekávané protiplnění ve formě
převodu vlastnického práva k bytu na jeho osobu.
Z uvedeného současně
vyplývá, že předmětná směnka nebyla tzv. platební směnkou, která rovněž není
zvláštním druhem směnky, ale toto její označení také pouze vyjadřuje funkci,
kterou směnka plní. Nebyla-li tedy předmětná směnka platební, znamená to, že
vzájemný závazek ze smlouvy o prodeji bytu (kauzální) neměl být podle ujednání
účastníků splněn zaplacením směnky, tato nebyla podle vzájemného ujednání k
tomuto účelu primárně vystavena a její platební funkce by se uplatnila pouze v
případě, že by obviněný nenabyl vlastnické právo k předmětnému bytu a nebyla mu
vrácena předmětná finanční částka.
Nejvyšší soud proto nesdílí názor státní
zástupkyně prezentovaný ve vyjádření k dovolání, že směnka neměla povahu
zajišťovacího institutu, ani její názor spočívající v absolutizaci směnky jako
bezpodmínečného písemného slibu zaplacení určité peněžní částky na požádání
nebo v určité době. Uvedený názor má své opodstatnění z hlediska zákona
směnečného a šekového (č. 191/1950 Sb.), ale z hlediska trestního zákona nelze
na majitele směnky nahlížet jako na zcela nepostižitelnou osobu, a to bez
ohledu na to, zda jeho nakládání se směnkou je v souladu s důvodem jejího
vystavení a zejména s uzavřenou dohodou o účelu směnky. V daném případě lze
přisvědčit námitce obviněného, že zákon směnečný a šekový umožňuje uplatnění
směnky u soudu, ale nelze již souhlasit s tím, že jeho jednání proto nemůže být
nezákonné. Pro rozpor se smlouvou o zajištění závazku směnkou, resp. pro
použití směnky k jinému než sjednanému účelu, se totiž podle názoru Nejvyššího
soudu může vlastník směnky dopustit jednání, které je sice v souladu s právem
směnečným a šekovým, ale je protiprávní z hlediska práva občanského nebo i
trestního. Provedením zápisu v katastru nemovitostí, tj. převodem vlastnického
práva k předmětnému bytu na obviněného, se vyčerpala zajišťovací funkce směnky
a poškozený měl právo na její vrácení. Pokud mu ji ale na požádání obviněný
nevrátil, držel směnku od tohoto okamžiku v rozporu se vzájemným ujednáním, jak
je uvedeno v popisu skutku. Podmínil-li pak vrácení směnky zaplacením určité
peněžní částky, a k zaplacení této částky poškozeného nutil pohrůžkami, které
mají povahu jiné těžké újmy ve smyslu trestného činu vydírání podle § 235 tr.
zák., nelze obecně vyloučit ani trestní odpovědnost obviněného za tento trestný
čin. Obviněným namítaný nedostatek subjektivní stránky ve formě úmyslného
zavinění, přitom vyplývá již ze samotné podstaty jednání uvedeného v tzv.
skutkové větě rozsudku.
Nevydáním směnky nemohl obviněný realizovat ani své
zadržovací právo podle § 175 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), jak
namítá v dovolání, protože zadržovací právo slouží k zajištění splatné
pohledávky. Obviněným vyčíslený požadavek na zaplacení 400.000,- Kč jako
„náhradu škody“, ale není splatnou pohledávkou. Podle § 175 odst. 2 občanského
zákoníku sice vzniká zadržovací právo i k zajištění dosud nesplatné pohledávky,
ale pouze v případě zahájení insolvenčního řízení o úpadku dlužníka, což není
daný případ. Nevyjasněnou přitom zůstává i otázka samotné existence pohledávky,
vyplývající z odpovědnosti za vady prodané věci, přičemž existence pohledávky a
její výše je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného ve věci podstatná.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 624/2001, ohledně
splatné pohledávky v souvislosti se zadržovacím právem uvedl, že se musí jednat
o splatnou pohledávku v její skutečné výši, tj. v takové výši, jakou je dlužník
poprávu povinen věřiteli zaplatit, a nikoliv ve výši, o níž se věřitel domnívá,
že na ni má nárok. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy si obviněný sám určil
výši náhrady (slevy), tj. pohledávku, na kterou měl podle jeho názoru nárok.
Nedůvodná je i námitka obviněného, že naopak poškozený Ing. L. J. se dopustil
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., když jej neupozornil na žádné vady
bytu. Pokud v souvislosti s tím obviněný poukázal na ustanovení § 596
občanského zákoníku, podle kterého má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je
povinen na ně kupujícího upozornit při sjednávání kupní smlouvy, tak obviněný
přehlíží, že se musí jednat právě o vady, o kterých prodávající ví. To ostatně
vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 833/2005, na které
obviněný rovněž poukazuje v dovolání, protože zamlčet podstatné skutečnosti ve
smyslu § 250 tr. zák. může pachatel pouze tehdy, jestli o těchto podstatných
skutečnostech (v tomto případě vadách bytu) věděl. Z provedených důkazů ale
naopak vyplývá, že Ing. L. J. o vadách předmětného bytu nevěděl, když jej
koupil 15. 8. 2006, kdy byl ještě užíván až do prodeje obviněnému nájemníky a v
bytě fakticky nebyl. Pokud jde o podlahovou plochu bytu, tuto uvedl do kupní
smlouvy nikoli úmyslně vyšší, ale vycházel z evidenčního listu pro výpočet
úhrady za služby spojené s užíváním bytu, který měl jako pronajímatel k
dispozici zřejmě již od předchozího vlastníka bytu. Podle tohoto evidenčního
listu (č. l. 47 tr. spisu) byla podlahová plocha předmětného bytu 79,80 m2, tj.
v podstatě odpovídající údaji, který poškozený uvedl v kupní smlouvě (80 m2).
Pokud jde o další obviněným zmiňované vady bytu, i z jeho výpovědi vyplývá, že
běžnou prohlídkou žádné podstatné vady nezjistil, a tyto byly zjevné až po
rozebrání kuchyňské linky, resp. odstranění linolea z podlahy. Nelze proto Ing.
L. J. přičítat podvodné zatajení těchto vad bytu. Nejvyšší soud přitom
nepřisvědčil ani námitce obviněného, že byl Ing. L. J. vmanévrován do situace,
kdy rozdělil kupní cenu na dvě
části, jedna byla uvedena v kupní smlouvě a další byla ziskem Ing. L. J.
Předně částka 840.000,- Kč byla částí sjednané kupní ceny za byt, a nejednalo
se tedy o zisk, ale o nezdaněný příjem Ing. L. J., jehož prospěch (zisk)
spočíval toliko v nezaplacené části daně z převodu nemovitosti. Obviněný nebyl
také do žádné situace vmanévrován. Ač se staví do pozice oběti podvodného
jednání Ing. L. J., byla prvotním impulzem pro manipulaci s kupní cenou bytu
žádost obviněného o poskytnutí slevy, na kterou až následně Ing. L. J.
přistoupil za podmínky, že obviněný bude naopak souhlasit s rozdělením kupní
ceny. Akceptace této podmínky obviněným, za slevu z prodejní ceny bytu ve výši
30.000,- Kč, není v žádném případě „vmanévrováním do situace“, ale oboustranně
výhodným jednáním, s cílem dosažení vlastního prospěchu, a to i za cenu
zkrácení daně. Obviněný tedy nebyl do dané situace vmanévrován, ale s cílem
dosažení vlastního prospěchu tuto situaci s Ing. L. J. společně vytvořili.
Jak bylo již výše uvedeno, nakládání se směnkou, které je sice v souladu s
právem směnečným a šekovým, může být přesto protiprávní z hlediska práva
občanského nebo i trestního. Z občanskoprávního hlediska může být protiprávní
jednání obviněného, když po převodu vlastnictví k předmětnému bytu odmítl
poškozenému vrátit směnku. Tento postup byl v rozporu s uzavřenou smlouvou o
zajištění směnkou. Obviněný tak porušil tuto smlouvu, která byla uzavřena ve
smyslu § 51 občanského zákoníku jako tzv. inominátní smlouva, pro kterou není
předepsána žádná forma, a může tak být uzavřena nejen písemně, ale také ústně
nebo dokonce konkludentně.
I v případě trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák. je předpokladem neoprávněnost jednání pachatele, kterým jiného
nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost (protiprávnost)
jednání pachatele může spočívat v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec
není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice
pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění,
ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen
(viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5
Tdo 215/2003).
Vztáhnou-li se tyto předpoklady protiprávnosti jednání
pachatele na jednání obviněného Ing. J. K., nelze za dosavadního stavu
objasněnosti věci dospět k jednoznačnému závěru, že by jeho jednání bylo
neoprávněné (protiprávní) předně z toho hlediska, že by poškozeného nutil k
něčemu co vůbec nebyl oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani nebyl
povinen činit. Obviněný od počátku uváděl na svoji obhajobu, že částku
400.000,- Kč požadoval jako slevu z kupní ceny bytu, a to v důsledku zjištěných
vad bytu. Rovněž v odvolání namítal, že postupoval v souladu s právy, která mu
vyplývají m. j. z občanského zákoníku, ale odvolací soud se z tohoto pohledu
věcí vůbec nezabýval. Tutéž námitku obviněný uplatnil i v dovolání a je nutno
ji považovat za důvodnou.
Právo kupujícího na přiměřenou slevu ze sjednané
ceny věci vyplývá z ustanovení § 597 odst. 1 občanského zákoníku, podle
kterého, jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího
neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny
odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc
neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. Z citovaného ustanovení
vyplývá objektivní odpovědnost prodávajícího za vady věci, a to ať již skryté
nebo zjevné (na které prodávající kupujícího neupozornil ve smyslu ustanovení §
296 občanského zákoníku), které ale existovaly již v době sjednávání kupní
smlouvy. Není proto právně významné, zda prodávající o vadě věděl, a stejně tak
není významná ani skutečnost, že si obžalovaný byt prohlédl a seznámil se s
jeho stavem, jak argumentoval odvolací soud.
Při existenci zákonného práva
obviněného na přiměřenou slevu, vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za
vady věci, nelze dospět k závěru o protiprávnosti jednání obviněného bez
zjištění, zda jím uplatňované právo na slevu za vady věci bylo opodstatněné co
do důvodu a následně také co do její výše (přiměřenosti). Pouze v případě zcela
nedůvodného nebo zjevně nepřiměřeného požadavku na slevu, by bylo možno jednání
obviněného hodnotit jako neoprávněné (protiprávní). Takovéto zjištění ale
vyžaduje odborných znalostí a soud je může objektivně učinit pouze na základě
odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Proto již soud I. stupně
nepostupoval správně, když dospěl k závěru, že není předmětem tohoto trestního
řízení zkoumat, zda předmětný byt měl nějaké závady, když obviněný měl možnost
si jej důkladně prohlédnout a nevyhověl návrhu obhájce obviněného na přibrání
znalce z příslušného oboru. Přitom vlastní závěr tohoto soudu, že se mu
požadavek obviněného na slevu („náhradu za špatný technický stav bytu…“) jeví
jako zcela nepřiměřený, je jen tvrzením bez jakékoliv opory v provedených
důkazech.
Otázka opodstatněnosti práva obviněného na slevu ze sjednané ceny
bytu je otázkou týkající se posouzení viny, za kterou je nutno považovat nejen
okolnosti týkající se přímo určitého znaku trestného činu, ale také i podmínku
nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin. Takovouto podmínku je nutno v
trestním řízení posoudit samostatně jako tzv. předběžnou otázku. Podle § 9
odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které
s v řízení vyskytnou, samostatně. Je-li tu však o takové otázce pravomocné
rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním
řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
(Podle § 9 odst. 2 tr. ř. nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit
samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v
občanskoprávním řízení, toto ustanovení však na daný případ zjevně nedopadá.)
Obecně je tedy podle § 9 odst. 1 tr. ř. především rozhodné, zda jde v tom
kterém případě o předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného.
Jestliže jde o otázku viny, pak orgány činné v trestním řízení posuzují
předběžnou otázku (s výjimkou otázek osobního stavu) vždy samostatně, bez
ohledu na to, zda o takové předběžné otázce existuje pravomocné rozhodnutí
příslušného státního orgánu. Předběžnými otázkami mohou být i otázky z oboru
občanského práva hmotného, jak je tomu i v tomto případě.
Při zjišťování
opodstatněnosti požadavku obviněného na slevu z důvodu odpovědnosti za vady
věci, bude nutno vzít v úvahu, že v případě použitých věcí prodávající odpovídá
pouze za vady, které neodpovídají míře jejího používání nebo opotřebení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo
1300/2006). Je tedy třeba rozlišovat, zda jde skutečně o vadu věci, nebo jen o
projev jejího běžného opotřebení. Existence vady prodané opotřebené věci pak
zakládá právo kupujícího na přiměřenou slevu ze sjednané kupní ceny
odpovídající povaze a rozsahu vady (§ 597 odst. 1 občanského zákoníku). Zákon
tak omezuje právo na slevu ze sjednané ceny, co do výše této slevy, požadavkem
její přiměřenosti. Výše přiměřené slevy pak závisí především na povaze a
rozsahu vady vzhledem ke kupní ceně, na snížení funkčních vlastností věci, na
její další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. (viz rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, ve vztahu k
prodeji osobního automobilu). Na zjištění přiměřenosti slevy má proto vliv i
zjištění, zda sjednaná cena bytu v daném místě a čase odpovídala ceně obvyklé,
nebo byla výrazně vyšší či nižší.
Bez zjištění existence a povahy vad
předmětného bytu, o které obviněný opírá své právo na „náhradu škody“ (správně
na slevu ze sjednané ceny), jakož i bez zjištění skutečné ceny bytu a celkové
přiměřenosti požadované slevy, nelze dospět k závěru, že žalované jednání
obviněného bylo neoprávněné, resp. protiprávní a naplňovalo znaky trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Pokud totiž předmětný byt měl v době
prodeje obviněnému vady, které svojí povahou zakládají právo na slevu z kupní
ceny, a pokud požadovaná výše slevy nebyla zjevně nepřiměřená obvyklé ceně bytu
a povaze těchto vad, obviněný nejednal tak, že by poškozeného nutil k něčemu co
vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit. Pro
jeho trestní odpovědnost by pak nepostačovala pouze skutečnost, že svoje právo
neuplatnil v občanskoprávním řízení, jak konstatovaly soudy obou stupňů.
Bude
nutné se vypořádat i s otázkou tzv. blokační kauce, která je, podle dohody o
jejím složení (č. l. 246 tr. sp.), i podle závěru odvolacího soudu, součástí
kupní ceny. Pokud kupní cena předpokládaná v dohodě o složení blokační kauce,
doznala následným ujednáním mezi účastníky kupní smlouvy změn, nemění to nic na
povaze blokační kauce jako součásti kupní ceny, když v tomto směru dohoda
změněna nebyla. Dohoda o složení blokační kauce přitom není označena jako
dohoda (smlouvou) zprostředkovatelská podle § 774 a násl. občanského zákoníku,
kterou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy
a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li
výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. I kdyby byl tento právní úkon
výkladem podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku zprostředkovatelskou smlouvou,
je podstatou této smlouvy závazek zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má
vést k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobu, a pokud k uzavření této
smlouvy s třetí osobou dojde bez účasti zprostředkovatele, nárok
zprostředkovatele na odměnu (provizi) nevznikne. Pro vznik tohoto nároku se
tedy vždy vyžaduje určitý stupeň aktivního spolupůsobení zprostředkovatele (viz
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 30 Cdo
772/2001). Nelze považovat za postačující pouhou formální účast
zprostředkovatele, ale jeho spolupůsobení musí být natolik aktivní, že nebýt
úsilí zprostředkovatele, směřujícího k zajištění příležitosti pro zájemce
uzavřít smlouvu s třetí osobou, k tomuto výsledku by nedošlo (viz rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000).
Uvedenou blokační kauci obviněný zahrnul do celkově uplatňovaného nároku na
zaplacení 400.000,- Kč. I když tato kauce ve výši 74.500,- Kč nesouvisí s
odpovědností za vady bytu, je z hlediska posuzování protiprávnosti jeho jednání
významné posouzení oprávněnosti jeho požadavku na vrácení této kauce.
Zjištění důvodnosti a přiměřenosti požadované slevy je pak významné i z
hlediska naplnění formálního, popřípadě materiálního znaku skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán
vinným. Podle rozsudku soudu I. stupně měl tento trestný čin spáchat tím, že
poškozeného „pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal“. Pokud by výše
požadované slevy nebyla nepřiměřená, uplatněním směnky u soudu hrozil
poškozenému jistě menší zásah do jeho majetkové sféry, než byla celá výše
částky uvedené ve směnce. Z tohoto hlediska by bylo nutné také posuzovat
naplnění formálního znaku pohrůžky „jiné těžké újmy“ ve smyslu § 235 tr. zák.,
a nikoliv z hlediska plné výše směnečné sumy, jak to učinily soudy v původním
řízení, když otázku důvodnosti a přiměřenosti slevy vůbec neposuzovaly, protože
ji považovaly za „zcela irelevantní“ (viz str. 6 rozsudku soudu I. stupně).
Jako důvod této bezvýznamnosti přiměřenosti slevy přitom neobstojí argument
soudu I. stupně, že obviněný nepřistoupil na návrh poškozeného na odstoupení od
smlouvy. Kupující má totiž právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo právo
na odstoupení od smlouvy (za splnění podmínek uvedených v § 597 občanského
zákoníku), a záleží pouze na něm, kterou z těchto dvou alternativ zvolí.
Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že pohrůžku jiné těžké újmy
spatřovaly zejména v pohrůžce uplatnění směnky u soudu nebo jejím prodeji. To
ostatně přímo vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 4), který uvedl, že
uplatnění směnky u soudu bylo ze strany obviněného možné, ale „toto
představovalo … pohrůžky jiné těžké újmy“. Další formy výhrůžek uvedené ve
skutkové větě rozsudku soudu I. stupně tak soudy nepovažovaly za podstatné a
nezabývaly se ani jejich způsobilostí být samy o sobě pohrůžkami jiné těžké
újmy ve smyslu § 235 tr. zák. Tomu okolnosti případu, ani dosud provedené
důkazy rovněž nenasvědčují, a to z objektivního ani subjektivního hlediska.
K
námitce obviněného, že za pohrůžku jiné těžké újmy nelze považovat, pokud se
někdo domáhá svého zákonného práva zákonnými prostředky, což je i cesta
uplatnění směnky u soudu, nutno uvést, že obviněný tento způsob řešení sporu
nepoužil jako jím uváděný zákonný prostředek, ale naopak, tuto zákonnou možnost
(lze podotknout, že podle dosavadních skutkových zjištění v rozporu se
vzájemným ujednáním o účelu směnky) využil jako prostředek nátlaku na
poškozeného a svobodu jeho rozhodování. Byť tedy byl obviněný oprávněn uplatnit
směnku u soudu, nebyl již oprávněn použít možnost realizace tohoto úkonu jako
prostředek nátlaku na poškozeného, aby vyhověl jeho požadavku na slevu z kupní
ceny bytu. Zákonným prostředkem pro dosažení slevy z kupní ceny bytu, z důvodu
odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci, by tak bylo podání
občanskoprávní žaloby u soudu.
Ne každé protiprávní jednání podle jiných
právních odvětví, zakládá současně i trestní odpovědnost za takovéto jednání.
Jedním ze základních principů trestního práva je princip tzv. „ultima ratio“, z
kterého vyplývá subsidiární role trestního práva, jako krajního prostředku
ochrany chráněných zájmů společnosti. Trestní právo jako prostředek ochrany
tedy nastupuje až v případě, kdy primární prostředky ochrany podle jiných
právních odvětví selhaly nebo jsou neúčinné. Princip „ultima ratio“ má svůj
ústavněprávní základ v principu proporcionality, tj. v požadavku zkoumat, zda
neexistují alternativní řešení v mimotrestní oblasti, která by představovala
menší zásah do omezení základních práv.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Úkolem
soudu I. stupně bude provést zejména výše uvedené důkazy, případně další
důkazy, jejichž nutnost v průběhu řízení vyvstane a na základě nového
zhodnocení všech provedených důkazů ve věci znovu rozhodnout. Nevyhoví-li soud
návrhům obviněného na provedení důkazů dalších, musí v rozhodnutí uvést důvody
tohoto svého postupu. Přitom by nemělo být přehlédnuto, že se ve své podstatě
jedná o občanskoprávní spor, k jehož vzniku svým jednáním přispěl i poškozený.
Takovéto spory mají být řešeny primárně v občanskoprávním řízení, a subsidiární
trestní represe jako „ultima ratio“, by měla nastoupit pouze v případech
skutečně závažných porušení zájmů chráněných trestním zákonem. Tak by tomu v
daném případě mohlo být zejména tehdy, že by podle výsledků doplněného
dokazování neměl obviněný žádné právo na slevu z kupní ceny bytu, resp. jeho
požadavek na tuto slevu by se ukázal být zcela zjevně nepřiměřeným.
K
námitkám obviněného o nevhodnosti vystupování samosoudce v průběhu hlavního
líčení (nezdvořilé, arogantní), Nejvyšší soud nad rámec pouze poznamenává, že
podle § 203 odst. 2 tr. ř. je předseda senátu (samosoudce) při řízení hlavního
líčení povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání.
S tím úzce souvisí i způsob jednání a vyjadřování soudce, který je
reprezentantem státu a musí vystupovat tak, aby nesnižoval vážnost a osobní
důstojnost jak svoji, tak i obviněných a dalších osob účastných na jednání
soudu. Zvyšování hlasu, ani jiná nevhodná reakce, nemůže být odůvodněna ani
tím, že obviněný v hlavním líčení vypovídá podrobně i k okolnostem, které
soudce považuje za nepodstatné. V daném případě se samosoudce dostal do časové
tísně evidentně z důvodu, že při odmítnutí výpovědi obviněného v přípravném
řízení předpokládal, že nebude vypovídat ani u hlavního líčení. To je ale
právem obviněného, a nelze obhajobě vyčítat, že na to předem soud neupozornila.
Tyto skutečnosti ale Nejvyšší soud neshledal za důležité důvody k tomu, aby
vyhověl návrhu obviněného na přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému
samosoudci.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš v.r.