3 Tdo 1045/2025-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. Ch. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 44 To 96/2025-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ch. N. odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 1 T 3/2025-192, uznal obviněného D. Ch. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 14. 8. 2024 v době kolem 16:17 hodin, v prodejně XY na ul. XY, po předchozím konfliktu s poškozenou E. D., nar. XY, ohledně jejího jednání v prodejně, spočívajícího v pořizování videa na mobilní telefon, což obžalovaný odmítal a chtěl tomuto zabránit, a požadoval, aby svého jednání zanechala a prodejnu opustila, se slovy „Vypadneš odsud, nebo ne? Vypadni odsud!,“ zpoza prodejního pultu vytáhl a vzal do rukou baseballovou pálku, se kterou do poškozené, nacházející se za prodejním pultem, nejdříve strčil, a poté, co ta začala z obavy před jeho jednáním z prodejny couvat směrem ven, se po ní opakovaně s touto pálkou rozmáchl, což doprovázel opakovanými výzvami, aby vypadla, kdy při ústupu poškozené směrem k východu z prodejny, se obviněný opět rozmáchl směrem k poškozené a udeřil do rámu vchodových dveří, ve kterých poškozená stála, načež se tato dala z místa na útěk z obavy před dalším možným jednáním obviněného.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2025, č. j. 44 To 96/2025-268, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl podané odvolání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že toto rozhodnutí napadl ve výroku o vině a trestu. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel namítá extrémní rozpor závěrů soudů nižších stupňů a provedených důkazů, konkrétně odkazuje na obsah videozáznamu pořízený poškozenou, z něhož má být patrné, že obviněný je na videu opakovaně zachycen.
6. Dovolatel upozorňuje na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu, když soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 1 tr. zákoníku, a princip ultima ratio, neboť jeho jednání nedosahuje dostatečného stupně společenské škodlivosti. Podle jeho mínění mělo být jednání posouzeno jako přestupek. Připouští, že jeho jednání nebylo správné a že se jednalo o určitý zkrat, nicméně z hlediska společenské škodlivosti je třeba vzít v potaz, že tímto způsobem nutil poškozenou, aby ukončila jednání, které on vnímal jako hrubé, výhrůžné, provokativní a protiprávní. K této problematice pak obhajoba nabídla judikaturu i odbornou literaturu.
7. Obviněný má za to, že soudy nesprávně hodnotily otázku existence případné okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu, konkrétně měl jednat v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Svým jednáním totiž bránil svůj oprávněný zájem na tom, aby nebyl on a obchod, ve kterém se nachází, poškozenou natáčen a komentován. Dovolatel akcentuje jednání poškozené, které předcházelo jeho trestnému činu. Její jednání považuje za arogantní, neslušné, porušující pravidla obchodu, v němž pořizovala záznam, zesměšňující a urážející. Láhev s vodou po ní hodil se slovy fuck off proto, aby získal její pozornost. Následující pobídku poškozené k přivolání Policie ČR považoval dovolatel za provokaci a posměch, proto se uchýlil k použití baseballové pálky, aby donutil poškozenou ignorující jeho výzvy k ukončení nahrávání, obchod opustit. Soudy nesprávně hodnotily kamerový záznam, když dospěly k závěru, že kamera žádné osoby nezabírá nebo že obviněnému natáčení vadilo, protože poškozená natáčela v obchodě, nikoli jeho osobu. Dovolatel poukazuje na minimálně tři záběry své osoby, přičemž nevěděl, jaký je účel její nahrávky, zda například měla v úmyslu ji šířit nebo zda přímo nestreamovala do sítě internet. Dovolatel je přesvědčen, že tímto jednáním poškozené bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, a proto měl právo se bránit v rámci nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost, přičemž jeho obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle jeho představ vyčerpal všechny dostupné prostředky, aby poškozenou přiměl k ukončení nahrávání, a proto následně použil baseballovou pálku. V této souvislosti pak obhajoba nabízí obsáhlý výklad nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, který aplikuje na trestní věc dovolatele.
8. Dovolatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na nestranný soud, když při hodnocení jeho jednání soudy vycházely z jiných, s věcí přímo nesouvisejících zjištění, konkrétně upozorňuje na hodnocení soudem prvního stupně, který hodnotil i přestupkovou minulost obviněného a protiprávní pobyt na území České republiky.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 44 To 96/2025-268, společně s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 1 T 3/2025, a uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby podle § 265l tr. ř. ve věci opětovně jednal a rozhodl.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. K námitce extrémních rozporů státní zástupce uvedl, že takové v projednávané věci neexistují. Způsob hodnocení videozáznamu ze strany soudů nepovažuje státní zástupce za extrémně vadný, neboť skutková zjištění soudů mají v obsahu videozáznamu oporu, nejsou zcela odtržená, a nelze ani tvrdit, že mu vůbec neodpovídají nebo jsou jeho opakem.
12. Zachycení obviněného na videozáznamu není podle státního zástupce klíčové pro posouzení skutkových závěrů, které jsou podkladem pro právní kvalifikaci činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Státní zástupce nesouhlasí s uplatněnou obhajobou, která má za to, že obviněný jednal v nutné obraně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022) dovodil, že nutná obrana v tomto případě, kdy jednání poškozené je třeba hodnotit jako nezávažné, s nízkou nebezpečností či rizikovostí, není přípustná.
14. K námitce nízké společenské škodlivosti státní zástupce uvedl, že v projednávaném případě jde sice o relativně nižší stupeň ve srovnání s typově srovnatelnými případy, na druhou stranu však čin byl spáchán se zbraní, což škodlivost deliktu zvyšuje, proto považuje vyvození trestní odpovědnosti za přiléhavé. Z výše uvedených důvodů tak není podle jeho názoru naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
16. Obviněný prostřednictvím svého obhájce podal k vyjádření státního zástupce repliku, v jejímž rámci odmítl argumenty státního zástupce jako nepřesvědčivé a irelevantní.
17. K nutné obhajobě dovolatel opakovaně uvádí, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily kamerové záznamy a učinily z nich závěry, které z nich nevyplývají, když popírají skutečnosti (obličej obviněného), které byly na videu zaznamenány (viz 8. bod repliky). V následujících bodech repliky (9. a 10. bod repliky) dovolatel zopakoval závěry soudů nižších stupňů ohledně kamerových záznamů a opětovně namítl, že obličej obviněného byl kamerou zachycen již dříve, než se chopil pálky. Dovolatel zdůraznil význam natáčení své podobizny bez souhlasu pro právní kvalifikaci svého jednání, neboť v tom spatřuje útok, proti němuž užil nutnou obranu ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku. Nad rámec pak uzavřel otázku nutné obrany úvahou, že i kdyby jej hypoteticky poškozená nenatáčela, a natáčela jen vystavené zboží, které dehonestovala, mohl to vnímat jako hrozbu, že i on bude na videu zaznamenán a dehonestován stejně jako to zboží.
18. K aplikaci principu ultima ratio úvodem vysvětlil (v rámci nesouhlasného názoru k výkladu státního zástupce), jak je třeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolatel znovu akcentoval, že jeho osobnostní charakteristika či jeho přestupková minulost nepatří mezi kritéria hodnocená v souvislosti se zjišťováním stupně společenské škodlivosti činu a nemohou být kritériem pro závěr o tom, zda v daném případě byl či nebyl spáchán trestný čin.
19. Závěrem repliky dovolatel navrhl vyhovět podanému dovolání.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
27. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, z jeho argumentace je však také zřejmé, že své dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které směřují jen do výroku o vině, byť v úvodu svého podání deklaruje i výrok o trestu.
31. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného je třeba předně připomenout, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
32. Současně musí Nejvyšší soud, znovu s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Dovolání slouží k přezkumu právní, případně skutkové či procesní stránky rozhodnutí, nikoli však k opakování již vyřešených argumentů. Za této situace proto není třeba ze strany Nejvyššího soudu v takovém případě jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech rozebírat.
33. Právě o takovou situaci se přitom jedná i v nyní projednávané věci, neboť dovolání obviněného se prakticky shoduje s podstatou jeho námitek uplatněných v řízení odvolacím. Není předmětem dovolacího řízení provedené důkazy znovu hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobu obviněného, kterou se soudy zabývaly. Vzhledem k tomu, že soudy na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat. Takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i poměrně bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, respektive, že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020).
34. Uvedená konstatování lze vztáhnout jak k námitkám uvedeným v dovolání, tak i námitkám uvedeným v replice. Nejvyšší soud i přes výše uvedené výhrady přistoupil k posouzení jeho důvodnosti, a to na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
35. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci obviněný uplatňuje první variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (konkrétně míní usvědčující důkaz videozáznamem, který má být v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními). Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasí se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, pokud jde o obsah, respektive interpretaci videa pořízeného poškozenou. Tvrdí, že soudy videozáznam hodnotily v naprostém rozporu s tím, jaké záběry video skutečně obsahuje. Klíčové je podle něj zachycení jeho osoby na videozáznamu bez jeho souhlasu, což pak hrálo roli v právním posouzení jeho jednání jako případné nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku.
36. K první alternativě uvedeného dovolacího důvodu, tedy zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, pak lze doplnit, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
37. Konfrontuje-li Nejvyšší soud uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě s podstatou dovolacích námitek obviněného, pak musí konstatovat, že jeho dovolací námitky uvedené variantě předmětného dovolacího důvodu neodpovídají. Je tomu tak proto, že podstata (skutkových) námitek obviněného spočívá toliko v jeho snaze prosadit vlastní skutkovou verzi trestné činnosti prostřednictvím prezentace vlastních skutkových zjištění a vlastního hodnocení důkazů, za současného odmítání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, při souběžné kritice soudního hodnocení důkazů. Soudy učiněné skutkové závěry odpovídají obsahu videozáznamu, což potvrdil i obviněný (viz strana 3 dovolání, bod 11. a zde uvedené, „skutek proběhl tak, jak je popsáno v obžalobě a rozsudku“).
38. Navíc je třeba zdůraznit, že pro vyvození trestní odpovědnosti není ne/zachycení obviněného na videozáznamu rozhodující, neboť v případě skutečností z tohoto důkazu vyplývajících se nejedná o rozhodná skutková zjištění. Těmi jsou zjišťované skutečnosti (vyplývající z výpovědi poškozené a kamerových záznamů) ohledně protiprávního jednání obviněného, které prokazují, že obviněný jiného pohrůžkou násilím nutil, aby něco opominul (a čin spáchal se zbraní). Je tak zřejmé, že cílem dovolatelovy argumentace je (toliko) zpochybnit usvědčující důkazy a přesvědčit dovolací soud, aby přisvědčil jeho vlastním skutkovým a právním závěrům, zcela odlišným od závěrů soudů prvního a druhého stupně, které jsou naopak ve vzájemné shodě, a to nejen pokud jde o naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, ale i pokud jde o otázku údajného jednání obviněného v nutné obraně (viz dále v tomto rozhodnutí).
39. Lze tedy z hlediska skutkových námitek obviněného uzavřít, že obsahem námitek obviněného je pouze jeho nesouhlas se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nikoli argumentace ve smyslu uvedené první alternativy posuzovaného dovolacího důvodu ve prospěch dovození rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
40. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak s ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitku o okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně nutné obraně a námitku ohledně nedostatečné společenské škodlivosti, potažmo subsidiaritě trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že i tyto námitky jsou dílem skutkové námitky, neboť obviněný de facto jinak interpretuje děj zachycený na videozáznamu poškozené.
41. Dovolatel předně namítl, že vzhledem k tomu, že pouze bránil oprávněné zájmy na tom, aby nebyl on, respektive obchod, ve kterém se nachází, poškozenou natáčen a komentován, je třeba jeho jednání kvalifikovat jako nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
42. Podmínky nutné obrany jsou pak upraveny v § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
43. Z hlediska této trestní věci je především nutno konstatovat, že jednání poškozené není útokem v trestněprávním smyslu. Nejvyšší soud připomíná, že útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou (nikoli zcela nepatrnou) pro společnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70). Pro úplnost je třeba doplnit, že útok má být hrozící nebo trvající.
44. S ohledem na tato teoretická a zákonná východiska proto závěr obhajoby, že poškozená byla útočníkem v trestněprávním smyslu, neodpovídá realitě. Nelze tvrdit, že se obviněný bránil, resp. že byl v roli obránce v trestněprávním smyslu. Natáčení v obchodě, kdy obviněný byl identifikovatelně zabrán kamerou až v momentu, kdy vzal baseballovou pálku proti poškozené, nelze považovat za trestněprávně relevantní útok na zájem chráněný trestním zákoníkem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť se jednalo o společensky nezávažné, bagatelní jednání, proti kterému není nutná obrana vůbec přípustná a neospravedlňuje jednání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022). Jednoduše řečeno nešlo o útok, který by stavěl obviněného do role obránce ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Nelze proto ani souhlasit s tvrzením obviněného, že jeho následné jednání je okolností vylučující protiprávnost ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Trestněprávně relevantním útokem je v řešeném případě až atak vedený obviněným za pomoci baseballové pálky vůči poškozené, respektive již hození předmětu (lahve s vodou) směrem k poškozené. Z uvedeného vyplývá, že nebyla naplněna podmínka pro jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, a to existence stavu nutné obrany daná trvajícím útokem ze strany poškozené.
45. Jednání poškozené nelze hodnotit ani jako jednání proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Zájmy chráněné trestním zákoníkem jsou objektem trestného činu a jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Vždy však musí jít o zájmy, jimž poskytuje ochranu trestní zákoník, neboť zájmy, které nechrání trestní zákoník, nemohou jím být chráněny ani ve smyslu beztrestnosti za podmínek nutné obrany (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 669, marg. č. 3.). Tyto zájmy jsou upravené jinými právními odvětvími, a tedy jejich trestní ochrana má sekundární charakter. Natáčení provozovny a lidí v ní se nacházejících bez souhlasu dotčených osob není zájmem, který by chránil trestní zákoník, jak ostatně konkludoval Ústavní soud ve svém nálezu, v němž rozhodoval o vazebním stíhání totožného obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 3356/24). Ústavní soud též konstatoval, že jednání poškozené může kolidovat s normami občanskoprávními, a to minimálně v otázce zásahu do osobnostních práv obviněného. Tedy ani kumulativní podmínka útoku na chráněný zájem není v projednávaném případě splněna.
46. I kdyby poškozená natáčela obviněného a zasáhla tak do jeho osobnostních práv, „obranné“ jednání obviněného bylo zcela zjevně nepřiměřené hodnocené situaci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že předpokladem, který musí být současně splněn, aby šlo o nutnou obranu, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z hlediska podmínky přiměřenosti nutné obrany je rozhodující srovnání způsobu útoku a způsobu obrany. Způsob obrany a útoku zahrnuje především hledisko intenzity obou akcí, tj. obrany a útoku. Pojem „způsob útoku“ zahrnuje způsob provedení útoku, osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, použité zbraně, hrozící součinnosti dalších osob doprovázejících útočníka, které byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 673, marg. č. 6.). Reakce obviněného na zanedbatelný zásah poškozené do jeho osobnostních práv, který použil zbraň charakteru baseballové pálky a dvakrát se pokusil stěžovatelku udeřit, je naprosto nepřiměřená, neadekvátní a excesivní.
47. Podle názoru dovolacího soudu tedy ani podmínka adekvátnosti obranné reakce obviněného nebyla splněna. V této souvislosti je namístě připomenout a hodnotit deliktní minulost obviněného, protože v právě projednávané věci to není poprvé, kdy použil hrozbu násilí při domnělé obraně obchodu. Je patrné, že užívání hrozby násilím je pro obviněného obvyklým a přijatelným způsobem chování.
48. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že vzhledem k nízké společenské škodlivosti jeho jednání měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
49. K této námitce je však nutno nejprve v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v subsidiárním použití trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
50. V případě jednání obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Naopak, zvolený způsob řešení (gradující kombinovaná agrese v podobě vulgární slovní vybídky k odchodu, hození lahve směrem k poškozené, vytlačení poškozené z provozovny za užití zbraně, kdy se poškozenou pokusil dvakrát udeřit, což se mu nepodařilo pouze v důsledku náhody, resp. uhýbání poškozené) nastalé situace (natáčení v provozovně bez souhlasu obviněného), která nebyla nebezpečná, riziková, ohrožující nebo porušující zájmy chráněné trestním zákoníkem, svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Jak je tedy zřejmé z popsaných skutkových okolností, čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při ne/použití zásady subsidiarity trestní represe, a to přesto, že lze částečně souhlasit s obhajobou, že jednání poškozené bylo drzé, arogantní a provokativní. Ani takové její jednání však nemohlo obviněného ospravedlnit v tom, jakým způsobem vůči poškozené reagoval. Proto ani této námitce dovolatele nebylo možno přisvědčit a Nejvyšší soud ji vyhodnotil jako neopodstatněnou.
V. Způsob rozhodnutí
51. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu