3 Tdo 1057/2025-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný O. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 6 To 35/2025-181, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 151/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále také jen „okresní soud“) ze
dne 20. 1. 2025, č. j. 3 T 151/2024-155, byl obviněný O. K. (dále též jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, jichž se měl podle výroku o vině dopustit tím, že
ve Zlíně XY dne 23. 12. 2023 v době od 01.00 hodin do 01.20 hodin na ulici XY
před vstupem do XY po vzájemné slovní rozepři za přítomnosti nejméně tří osob
fyzicky napadl poškozeného J. M., narozeného XY, tím způsobem, že ho opakovaně
cca pětkrát udeřil pěstí do obličeje, na což poškozený reagoval tak, že se
snažil rukama krýt obličej a ustupoval před ním, následně obviněný poškozeného
odstrčil k zábradlí, uchopil a povalil ho na zem, a poté na zemi ležícího
poškozeného zaklekl a udeřil ho cca pětkrát pěstí do obličeje. V důsledku útoku
utrpěl poškozený luxační kombinované poranění v oblasti pravého hlezna
spočívající v zadní luxaci hlezenní kosti, v šikmé zlomenině v oblasti zevního
kotníku pravé dolní končetiny s posunem úlomků s roztržením vazivového spojení
mezi lýtkovou kostí a holenní kostí (Weber B), ve zlomenině zadní hrany pravé
holenní kosti a poškození deltového vazu v oblasti vnitřního kotníku pravé
dolní končetiny, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření na oddělení
urgentního příjmu Krajské nemocnice Tomáše Bati, a. s., ve Zlíně a následnou
hospitalizaci na traumatologickém oddělení téže nemocnice od 23. 12. 2023 do
24. 12. 2023 s nutností provedení operačního zákroku, přičemž toto zranění
poškozeného citelným způsobem omezovalo v běžném způsobu života po dobu 3
měsíců, kdy tato omezení spočívala především ve výrazném narušení stereotypu
chůze včetně podstatného omezení při pohybu, sebeobsluze, osobní hygieně,
obstarávání obvyklých potřeb a spánku.
Za to byl obviněný podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 26 měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně mu byla podle § 228 odst. 1
tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 36 345 Kč.
2. Z podnětu následného odvolání obviněného Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2025,
č. j. 6 To 35/2025-181, podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. shora citovaný
rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst.
3 tr. ř. obviněného znovu uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
na upřesněném skutkovém základu, že obviněný
ve Zlíně XY dne 23. 12. 2023 v době od 01.00 hodin do 01.20 hodin na ulici XY
před vstupem do XY po vzájemné slovní rozepři za přítomnosti nejméně tří osob
fyzicky napadl poškozeného J. M., narozeného XY, tím způsobem, že ho opakovaně
cca pětkrát udeřil pěstí do obličeje, na což poškozený reagoval tak, že se
snažil rukama krýt obličej a ustupoval před ním, následně obviněný poškozeného
odstrčil k zábradlí, uchopil a povalil ho na zem, a poté na zemi ležícího
poškozeného zaklekl a udeřil ho cca pětkrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil
pohmožděniny a odřeniny v obličeji. Následně po odtržení jinou osobou obviněný
pokračoval v útoku mácháním, kopáním a šlapáním na nohy poškozeného, přičemž ho
zasáhl do oblasti pravého kotníku, v důsledku čehož utrpěl poškozený luxační
kombinované poranění v oblasti pravého hlezna spočívající v zadní luxaci
hlezenní kosti, v šikmé zlomenině v oblasti zevního kotníku pravé dolní
končetiny s posunem úlomků s roztržením vazivového spojení mezi lýtkovou kostí
a holenní kostí (Weber B), ve zlomenině zadní hrany pravé holenní kosti a
poškození deltového vazu v oblasti vnitřního kotníku pravé dolní končetiny, kdy
toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření na oddělení urgentního přijmu
Krajské nemocnice Tomáše Bati, a. s., ve Zlíně a následnou hospitalizaci na
traumatologickém oddělení téže nemocnice od 23. 12. 2023 do 24. 12. 2023 s
nutností provedení operačního zákroku, přičemž toto zranění poškozeného
citelným způsobem omezovalo v běžném způsobu života po dobu 3 měsíců, kdy tato
omezení spočívala především ve výrazném narušení stereotypu chůze včetně
podstatného omezení při pohybu, sebeobsluze, osobní hygieně, obstarávání
obvyklých potřeb a spánku.
Za tuto trestnou činnost odvolací soud obviněnému podle § 146 odst. 3 tr.
zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, nově uložil úhrnný trest odnětí
svobody na 26 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst.
1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. obviněného dále zavázal k povinnosti zaplatit poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, na náhradě škody
částku 36 345 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. K.
prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění předně namítl, že krajský soud svým postupem
porušil zásadu zákazu reformationis in peius zakotvenou v § 259 odst. 4 tr. ř.
Při absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného totiž k
jeho tíži významně doplnil, resp. rozšířil, popis skutku oproti rozsudku soudu
prvního stupně o pasáž, podle níž měl dovolatel po svém odtržení jinou osobou
pokračovat v útoku na poškozeného mácháním, kopáním a šlapáním na jeho nohy a
zasáhnout ho tak do oblasti pravého kotníku. Skutek byl tedy nově formulován
tak, aby vykazoval všechny znaky zločinu ublížení na zdraví, v čemž
předcházející rozsudek okresního soudu neobstál. Tím však došlo k nepřípustnému
zhoršení postavení dovolatele a současně k porušení jeho práva na spravedlivý
proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nic na
tom nemění ani skutečnost, že právní kvalifikace stíhaného jednání zůstala i po
provedeném odvolacím přezkumu stejná. Krajský soud nepřípustně suploval
aktivitu obžaloby v péči o dokonalost popisu skutku a tím se podílel na
prokazování viny, což nelze vnímat jako projev nestranného rozhodování. Namísto
toho, aby doplňoval dokazování a odstraňoval tak argumentační slabiny
napadeného rozsudku, měl dovolatele zprostit obžaloby. Nové skutečnosti, o něž
„svévolně“ rozšířil tzv. skutkovou větu, nadto nebyly s jistotou prokázány,
když sám poškozený uváděl, že se pouze domnívá, že to byl obviněný, kdo mu
zranění způsobil, avšak s jistotou to říct nemůže. Oba soudy důkazní situaci
hodnotily nesprávně a jednostranně a vyvodily z ní zjištění, která jsou v
příkrém rozporu i s výpověďmi svědků N. a P. a se závěry znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví. Přestože znalkyně jednoznačně vyloučila, že by zranění
poškozeného mohlo vzniknout způsobem tvrzeným v obou rozsudcích, zejména
krajský soud se bez logického vysvětlení přiklonil k verzi poškozeného, kterou
jiné provedené důkazy naopak vyvracejí. Ničím nepodloženou úvahou dospěl k
tomu, že obviněný poškozenému na kotník zřejmě úmyslně dupnul, byť ten neutrpěl
pro takový mechanismus typické poranění měkkých tkání.
5. Dovolatel rovněž namítl, že nebyla zohledněna jeho výpověď a výpovědi
slyšených svědků v tom směru, že agresivní poškozený ho fyzicky napadl jako
první. Nechápe, z čeho soudy dovodily, že rvačku s J. M. začal on. Tuto verzi
události od počátku popíral a trvá na tom, že se pouze bránil útoku
poškozeného, který potyčku vyprovokoval. V rámci vlastní obrany ho odstrčil,
načež oba spadli na zem, a právě v souvislosti s tímto pádem poškozený utrpěl
frakturu kotníku. Soudy se nicméně s jeho obhajobou přesvědčivě nevypořádaly a
v důsledku toho nesprávně vyřešily i otázku jeho zavinění. Upřednostnily verzi
poškozeného, která nebyla podpořena žádným jiným důkazem, a to ani výpovědí
svědka P. I proto dovolatel žádal, aby bylo v odvolacím řízení doplněno
dokazování o opětovné výslechy očitých svědků incidentu, nicméně krajský soud
jeho návrh zamítl s odůvodněním, že výpověď poškozeného je pro něj dostačující.
6. Závěrem obviněný vyjádřil pochybnost, zda si nižší soudy vůbec řádně
prostudovaly spisový materiál. Ve svých rozhodnutích po jeho výtce opakovaně
uváděly nepravdy, názor na řešenou kauzu si udělaly předem a v zájmu jeho
odsouzení pak tendenčně hodnotily pouze vybrané důkazy. Svá rozhodnutí zatížily
vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými
skutkovými zjištěními a současně vadou nesprávného právního posouzení skutku ve
smyslu uplatněných dovolacích důvodů. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 6 To 35/2025-181, tak i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2025, č. j. 3 T
151/2024-155, a postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak,
že ho „zprostí viny“.
7. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Tvrzení obhajoby, že krajský soud porušil princip zákazu reformace
in peius, označil za zjevně neopodstatněné se zdůrazněním, že danou otázku je
nutno vždy hodnotit v celkovém kontextu konkrétního rozhodnutí odvolacího soudu
a jeho dopadu na výsledné postavení obviněného. V nynější věci přitom ke
zhoršení postavení dovolatele v odvolacím řízení reálně nedošlo, neboť krajský
soud po částečné úpravě popisu skutku výrok o jeho vině nezměnil a zároveň mu
zmírnil trest stanovením kratší zkušební doby podmíněného odsouzení. Kromě toho
postupoval v souladu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., když skutková zjištění
doplnil na podkladě důkazů, které nejprve sám při zachování zásad přímosti a
bezprostřednosti provedl ve veřejném zasedání a které hodnotil v návaznosti na
důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Skutkový stav zjištěný
okresním soudem pak nepřehodnocoval jako celek, nýbrž jen z toho hlediska, zda
jej bylo dosaženo na základě řádně a v potřebném rozsahu provedeného dokazování
a zda jej podřízený soud vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem
odůvodnil.
8. Námitky obviněného stran údajného svévolného hodnocení důkazů podle
státního zástupce rovněž nemají opodstatnění. Nižší soudy zjistily skutkový
stav řádně a své závěry odůvodnily přesvědčivým a logickým způsobem.
Nepochybily ani při analýze obsahu znaleckého posudku, který hodnotily kriticky
tak jako každý jiný důkaz. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl, že
znalecký posudek nemá mezi důkazními prostředky žádné zvláštní či výsadní
postavení z hlediska důkazní síly a soud je povinen jej podrobit všestranné
prověrce právní korektnosti a věcné správnosti stejně jako důkazy ostatní.
Slepě důvěřovat znaleckým závěrům by ve svých důsledcích znamenalo popření
zásady volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení a
přenesení odpovědnosti za „skutkovou správnost“ soudního rozhodování právě na
znalce.
9. Státní zástupce se negativně vymezil i proti námitce, že poškozený
napadl obviněného jako první a ten se mu pouze bránil. Poukázal přitom na závěr
soudu druhého stupně, podle nějž obviněný v době páchání trestné činnosti,
která je mu kladena za vinu, žádný přímo hrozící nebo trvající útok na zájem
chráněný trestním zákonem neodvracel, nýbrž jednal výlučně ze msty. Závěrem
proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než
navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních
předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v
zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst.
2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
11. Nejvyšší soud při svém rozhodování soustavně připomíná, že dovolání
je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem,
jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního
řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou
vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Proto je vždy zapotřebí důsledně
zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným
dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba,
aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je se
striktní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je
totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního
soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout
mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl.
4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v
minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat
ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém
právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu.
Ochrana ústavnosti je tedy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již
obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např.
obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu
porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými
disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N
114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoli tedy zákonodárce taxativním výčtem
dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k
soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat
podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější
povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS
855/08).
13. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný formálně podpořil své dovolání
odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom dovolání podat
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů,
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné
ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při
rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále
důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez
jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.),
jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich
obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně
druhé.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, spočívá-
li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda
posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a
rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech
podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku,
popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní
trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně
omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním
posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Z výše nastíněných interpretačních východisek je zřejmé, že námitka
obviněného týkající se porušení zákazu reformationis in peius v odvolacím
řízení pod žádný z deklarovaných důvodů nespadá. Nejvyšší soud nicméně nemohl
ignorovat její ústavněprávní rozměr, a proto se nad rámec mantinelů běžného
dovolacího přezkumu, tak jak je vytýčil zákonodárce, věcně zabýval také tím,
zda reklamovaným postupem krajského soudu skutečně nedošlo k tvrzenému porušení
významné zásady trestního řízení a tím i práva obviněného na spravedlivý
proces. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, a kruciální námitku obhajoby
tudíž neshledal opodstatněnou.
17. Při jejím posouzení vycházel především z pojetí formulovaného
dlouhodobě ustálenou soudní judikaturou, podle níž za nepřípustnou změnu k
horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. lze považovat jen takový zásah
odvolacího soudu do skutkových zjištění a eventuálně do soudem prvního stupně
použité právní kvalifikace skutku, nebo do výroků o trestu a o ochranném
opatření či do výroků o náhradě škody nebo nemajetkové újmy a vydání
bezdůvodného obohacení, který má reálný negativní dopad na výsledné postavení
obviněného. Onen dopad je pak nutno hodnotit v celkovém kontextu rozporovaného
rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.,
ale i obhajobou poukazované usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 8
Tdo 867/2024).
18. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že okresní soud uznal
obviněného vinným (mimo jiné) zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1,
3 tr. zákoníku za jednání spočívající (lapidárně řečeno) v tom, že výrazně hůře
fyzicky disponovaného poškozeného J. M. nejprve vestoje inzultoval pěti údery
pěstí do obličeje, a když před ním poškozený ustupoval a kryl si rukama
obličej, odstrčil ho k zábradlí, poté ho uchopil a povalil na zem, tam ho
zaklekl a znovu ho zhruba pětkrát udeřil pěstí do obličeje. Soud prvního stupně
se přitom důsledně vypořádal i s tím, zda takový útok, zahrnující různé
techniky fyzického napadení, mohl poškozenému přivodit vážné zranění kotníku
popsané v obžalobě. Skutkový stav rekonstruoval po logickém a přesvědčivém
vyhodnocení provedených důkazů, včetně odborných závěrů plynoucích ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
zpracovatelky MUDr. Svatavy Duchaňové. Ta vysvětlila vznik luxačního
kombinovaného poranění pravého hlezna poškozeného jeho špatným došlapem, který
mohl být iniciován různými podněty a mezi nimi právě i prudkým strčením či jeho
povalením na zem jinou osobou (k tomu viz bod 6. a zejména bod 8. odůvodnění
rozsudku). Působení nadměrného přímého tupého násilí (např. úmyslným dupnutím
na nohu poškozeného) naopak označila při absenci poranění měkkých tkání v
oblasti hlezenního kloubu poškozeného za méně pravděpodobnou příčinu vzniku
řešeného následku. Za těchto okolností soud prvního stupně po kritické analýze
nejen zmíněných odborných závěrů, nýbrž i výpovědí obou aktérů a očitých svědků
celého incidentu, postupoval podle názoru dovolacího senátu adekvátně, jestliže
při respektu k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ z popisu skutku
oproti obžalobě vyňal dílčí pasáž, podle níž obviněný poškozenému ve chvíli,
kdy byl od něj odtahován jinou osobou, ještě „dupnul“ na nohu. Ve vztahu k
uvažovanému právnímu posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak okresní soud přiléhavě zdůraznil, že zjištění,
zda obviněný poškozenému dupnul na kotník, anebo J. M. utrpěl jeho
komplikovanou frakturu při nekontrolovaném pádu na zem, na kterou ho povalil
právě O. K. v rámci svého aktivního násilného jednání, nejsou z hlediska závěru
o naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty daného trestného činu
určující. Vlastní popis skutku ve výroku o vině prvoinstančního rozsudku tudíž
Nejvyšší soud zpětně hodnotí jako dostačující, resp. plně vystihující výše
zmíněnou právní kvalifikaci, a to i z hlediska vyjádření příčinné souvislosti a
zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu § 146 odst. 3 tr.
zákoníku [k tomu viz § 17 písm. a) tr. zákoníku].
19. V daném ohledu ostatně nic nenamítal ani sám obviněný v písemném
odůvodnění odvolání (viz č. l. 160 a násl. spisu) a jeho ústním přednesu ve
veřejném zasedání před krajským soudem dne 6. 5. 2025 (viz pasáž příslušného
protokolu na č. l. 167 verte spisu). Řádný opravný prostředek koncipoval po
obsahové stránce v zásadě jako opakování své dosavadní defenzivní strategie,
podle níž ho poškozený bezdůvodně udeřil pěstí do tváře jako první a on se jen
bránil dalšímu možnému fyzickému napadání z jeho strany tím, že ho bez
předchozí „boxerské odplaty“ pouze odstrčil od sebe a svedl ho na zem; jinými
slovy, že jednal za podmínky vylučující protiprávnost činu ve smyslu § 29 odst.
1 tr. zákoníku (nutná obrana). Soudu prvního stupně pak vytýkal, že důkazy
hodnotil jednostranně a předpojatě a za agresora nespravedlivě určil právě
jeho, tak aby ho podle praxe „CK polních soudů“ v souladu se svou předběžnou
představou o jediném možném výsledku řízení mohl uznat vinným. Nesoulad mezi
vlastním popisem skutku a jeho právní kvalifikací naproti tomu obviněný
nereklamoval ani náznakem.
20. I touto optikou pokládá dovolací senát následný zásah krajského
soudu do skutkového stavu za poněkud nadbytečný a v jistém ohledu i nešťastný.
Celou věc vnímá tak, že dotčený soud, který jinak v principu správně odmítl
skutkové odvolací námitky obhajoby jako nedůvodné, se stal zároveň příslovečnou
„obětí vlastní myšlenky“, podle níž vznik fraktury pravého kotníku u
poškozeného nelze vysvětlit jen tím, že ho obviněný povalil na zem a tam ho bil
pěstmi do obličeje. Odhlížeje od odborných závěrů plynoucích z opatřeného
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, které bez dalšího devalvoval na
pouhou „teorii, byť nepochybně podloženou zkušenostmi“, se soud druhého stupně
poměrně nesmyslně upnul na představu o nutnosti bezpodmínečně zjistit, zda
obviněný cíleně útočil i na nohy poškozeného, tak aby „nový“ popis skutku v
případném odsuzujícím rozsudku dostatečně vyjadřoval existenci příčinného
vztahu mezi jeho zaviněným protiprávním jednáním a těžším následkem,
odůvodňujícím použití trestní sazby podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Alespoň
tak lze číst jeho úvahu prezentovanou v bodě 6. písemného vyhotovení napadeného
rozsudku. Ta však zároveň ostře kontrastuje s jeho dalšími myšlenkami
obsaženými v bodě 5. a v bodě 8. odůvodnění, kdy připustil, že pokud by
poškozený utrpěl úraz kotníku během potyčky při společném pádu s obviněným na
zem, „…velmi pravděpodobně by se jednalo také o spáchání trestného činu dle §
146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterým tedy byl obžalovaný uznán vinným…“,
resp. že „… na použité právní kvalifikaci by se nic neměnilo, neboť obžalovaný
nepochybně na poškozeného útočil v úmyslu ublížit mu na zdraví, čemuž
nasvědčují opakované údery do obličeje, přičemž pokud by došlo ke vzniku těžké
újmy na zdraví například v důsledku přišlápnutí nohy poškozeného obžalovaným
nebo jakýmkoli jiným zafixováním, jednalo by se vždy o zločin ublížení na
zdraví dle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku“. Ve světle těchto citací se
nabízí otázka, zda si odvolací soud předtím, než věnoval úzkostlivou péči
precizaci skutkové věty oproti rozsudku soudu prvního stupně, sám ujasnil, zda
jeho úsilí bude mít z hlediska právního posouzení skutku vůbec nějaký význam.
21. Nejvyšší soud považuje jeho postup, zahrnující doplnění dokazování o
„upřesňující“ výslechy obviněného a poškozeného, za samoúčelný, neboť z
hlediska výsledku řízení nemohl přinést nic podstatného. Při absenci odvolání
státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, jímž by případně byla
namítána neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a v souvislosti s tím i vada spočívající v mírnějším a tedy nesprávném
právním posouzení skutku, mohl vyústit a také vyústil nanejvýš v akademické
přemítání, že „použitá právní kvalifikace je pro obžalovaného výrazně
příznivější než ta, která také nepochybně přicházela v úvahu za prokázané
situace (samozřejmě již nikoli v řízení před odvolacím soudem), tedy než
způsobení těžké újmy na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku)…“. Tuto
možnost nadto krajský soud okamžitě zavrhl bezprostředně navazujícím
konstatováním, že obviněný nejednal ať už v přímém či nepřímém úmyslu způsobit
poškozenému těžkou újmu na zdraví (viz bod 10. odůvodnění rozsudku).
22. Souborně lze tedy k této části uzavřít, že aktivita odvolacího
soudu, k níž formálně vzato lze mít výhrady, se do konečného postavení
obviněného v řízení (ve smyslu jeho reálného zhoršení) nepromítla. I vzhledem
ke změně ve výroku o trestu jdoucí vysloveně ku prospěchu dovolatele jistě
nepředstavuje pochybení, pro něž by na právní moci napadeného rozsudku s
poukazem na zásadu zakotvenou v § 259 odst. 4 tr. ř. nebylo možno trvat a bylo
nutno přistoupit k jeho zrušení v mimořádném opravném řízení.
23. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že řízení před krajským
soudem bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. Předně
se patří podotknout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru
dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je
tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké
důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak
doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda
případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak
nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále
platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§
2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
24. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně
garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních
povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení
navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody,
pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to
buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3)
povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko
při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS
173/02).
25. Obviněný nemůže oprávněně tvrdit, že krajský soud jeho návrh na
doplnění dokazování o opětovné (!) výslechy svědků J. N. a R. P. „v tichosti
přešel“, resp. o něm nerozhodl, či se k němu nijak nevyjádřil. V uvedené
souvislosti lze odkázat jednak na obsah protokolu o veřejném zasedání ze dne
24. 6. 2025 na č. l. 176 a násl. spisu a jednak na odůvodnění napadeného
rozsudku v bodě 9. Dovolací výtka zde ve skutečnosti směřuje jen proti
negativnímu, avšak věcně správnému a z ústavněprávního hlediska legitimně
zdůvodněnému stanovisku soudu druhého stupně k nutnosti dále rozšiřovat
stávající důkazní portfolio v obhajobou požadovaném směru (k tomu viz např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I.
ÚS 118/09). Za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé
založit úvahy o nutné revizi procesního postupu soudu prvního či druhého stupně
na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ji proto
mít nelze.
26. Pokud obviněný soudům vytýká, že dospěly ke skutkovým závěrům o
průběhu skutkového děje, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou
s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak ani tuto námitku nepodpořil žádným
skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedl jediný příklad, kdy by
konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění
determinující následnou právní kvalifikaci jeho jednání, byl hodnocen vyloženě
deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto
toho nadále prosazuje vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy
hodnoceny, poplatný jeho obhajobě uplatňované v dřívějších stádiích trestního
řízení, podle níž ho jako první fyzicky napadl poškozený J. M. a on se pouze se
bránil jeho další agresi. K tomu je nutno zdůraznit, že tzv. extrémní nesoulad
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně namítat jen proto,
že soudy po komplexním zhodnocení důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním, která
dovolateli nevyhovují.
27. Právě tak ovšem obviněný postupuje, když soudům v podstatě vytýká,
že neupřednostnily jím nabízenou verzi skutkového děje, zatímco důkazy, které
jeho obranu zpochybňovaly, neupozadily nebo nejlépe zcela neignorovaly. Sám
přitom účelově vychází ze selektivního výkladu důkazů, kterým se pokouší
přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního
principu presumpce neviny. Ten však v opozici s jeho názorem konstatuje, že již
soud prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů – pokud jde o spouštěcí
moment posuzovaného fyzického střetu a role obou jeho přímých aktérů –
respektoval zásadu zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozsudku
transparentně a přesvědčivě vyložil, proč vzal v namítaném směru za základ pro
rozhodná skutková zjištění právě výpověď poškozeného. Pokud k tomu následně
krajský soud v rozporu s představami dovolatele neměl výhrady, neznamená to, že
by nedostál své přezkumné povinnosti, jak je mu v tomto ohledu nepřípadně
vytýkáno.
28. Co se týče dalšího uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., předložené dovolání neobsahuje jedinou výtku, která by respektovala
jeho obsahové vymezení. Obviněný sice formálně brojí i proti údajnému
nesprávnému právnímu posouzení skutku, ovšem činí tak právě až v návaznosti na
primární odmítnutí finálních skutkových závěrů soudů, podle nichž stojícího J.
M. nejprve pětkrát udeřil do tváře, a přestože ten mu nijak neoplácel a naopak
před ním ještě ustupoval, strčil do něho, povalil ho na zem, tam ho zaklekl a
zasadil mu dalších pět ran pěstí do oblasti hlavy. Teprve na tomto půdorysu se
pak domáhá příznivější změny v právním posouzení činu, resp. vyslovení závěru o
absenci jeho protiprávnosti s tím, že jednal v nutné obraně. Relevantně tedy
nenamítl, že skutek, tak jak byl formulován v odsuzujícím rozsudku, nenaplňuje
veškeré zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným (k tomu znovu viz
výklad v bodě 15. odůvodnění tohoto usnesení).
V.
Způsob rozhodnutí
29. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že předložené
dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak ukládá § 265i
odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Ondřej Círek
předseda senátu