3 Tdo 107/2024-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 12 To 151/2023-204, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 67/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 8. 2023, č. j. 2 T 67/2023-180, byl obviněný T. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil se spoluobviněným F. B. tím, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně a zestručněno) dne 28. 5. 2022 v době od 13:00 hodin do 13:40 hodin v ulici XY, v XY, společně přelezli zděné oplocení pozemku, přes pozemek došli ke vchodovým dveřím rodinného domu, u kterých šroubovákem rozbili skleněnou výplň, a vzniklým otvorem vešli do domu, kde se volně pohybovali, v obývacím pokoji nalezli starý fotoaparát s objektivem nezjištěné značky a tablet značky Prestigio Multipad ultra qaad v celkové hodnotě 1 000 Kč a tyto věci vložili do tašky, kterou umístili do chodby, to vše ke škodě poškozené H. K., avšak při svém jednání byli poškozenou vyrušeni a z domu utekli bez tašky s tabletem a fotoaparátem; poškozením skleněné výplně dveří způsobili jmenované poškozené škodu 1 320 Kč, tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 12. 2021, č. j. 3 T 135/2021-301, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2022, odsouzen mj. pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 3. 2022, č. j. 3 T 13/2022-117, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2022, mj. pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného trestního příkazu.
2. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená H. K. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně (proti výroku o vině trestu) podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 12 To 151/2023-204.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Weigla dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Dovolání obviněného je poměrně obsáhlé, avšak zahrnuje převážně jen rekapitulaci dosavadního řízení, provedeného dokazování a citaci různé judikatury. Jeho argumentace spočívá v podstatě v tom, že ve vztahu k naplnění znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku nebyla skutková zjištění dostatečně podložena provedeným dokazováním, neboť zde nebyl přímý důkaz ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by svědčily o úmyslu obviněného v domě něco odcizit. Ten soudy dovodily pouze z umístění papírové tašky s fotoaparátem a tabletem na chodbě domu a svědectví poškozené, že tyto věci se za její přítomnosti nacházely ve skříňce nebo před skříňkou v obývacím pokoji, přičemž nebyly uloženy v tašce.
Nebyla přitom vyloučena možnost, že se věci do tašky dostaly jiným způsobem, neboť do domu měla přístup i dcera poškozené a její přítel. Dům poškozené na první pohled působil, že jej nikdo neužívá, a obviněného se spoluobviněným napadlo, že se podívají dovnitř. Chtěli odmontovat skleněnou výplň dveří, ale ta při tom nedopatřením praskla. Vstoupili do domu a prohlíželi si jeho interiér, přičemž všude bylo nahodile uskladněno velké množství věcí. Následně byli vyrušeni a uprchli přes zahradu. Záměrem obviněného nebylo páchání trestné činnosti, ale bohužel si neuvědomil, že se mohl trestného činu dopustit už samotným vstupem do domu.
Na žádných věcech v domě nebyly zajištěny stopy obviněného ani spoluobviněného (např. otisky prstů či pachové stopy). Obviněný má za to, že poškozená neměla kompletní přehled o tom, kde se v domě ta která věc nachází. K prokázání viny pachatele je nutné, aby porušení práva bylo důsledkem jeho jednání, tedy mezi oběma znaky musí být příčinná souvislost.
6. V další části dovolání obviněný namítl, že trest, který mu byl uložen, je excesivně přísný a působí disproporčně vzhledem ke společenské škodlivosti činu. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením polehčujících a přitěžujících okolností. Trest mu byl ukládán za dva trestné činy, i když se trestného činu krádeže nedopustil. Ze skutkových okolností popsaných obžalobou lze dovodit spáchání trestného činu krádeže nanejvýš ve stádiu pokusu. Dále poukázal na výši způsobené škody a vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, že způsobení vyšší škody bylo zabráněno pouze příchodem poškozené, neboť tento závěr nemá žádné reálné základy. Připomněl, že ohledně trestného činu porušování domovní svobody prohlásil svou vinu a tím výrazně zjednodušil celé řízení. S orgány činnými v trestním řízení po celou dobu spolupracoval. Dále pak obviněný poukázal na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR, které usiluje o změnu trestní politiky při ukládání sankcí zejména u recidivistů, s tím, že nepodmíněné tresty odnětí svobody by měly být ukládány pouze v případech, kdy by jiný trest zjevně neplnil svou funkci, a za bagatelní trestné činy by měly být ukládány zejména alternativní tresty. S tím podle obviněného souvisí i zásada subsidiarity trestní represe obsažená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na základě které by uložení trestní sankce mělo být vždy prostředkem ultima ratio.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna na ně obsahově navazující rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a Okresnímu soudu v Mělníku podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Následně pak ještě vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jde o pouhé opakování námitek uplatňovaných obviněným v rámci jeho obhajoby prakticky již od samého začátku trestního řízení. Tytéž námitky vtělil i do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Je třeba odmítnout tvrzení o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování, definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
9. Státní zástupkyně dále shrnula, že obviněný a spoluobviněný prohlásili za nesporné, že společným jednáním přelezli zděné oplocení, přes pozemek došli ke vchodovým dveřím rodinného domku, u kterých šroubovákem rozbili skleněnou výplň a vzniklým otvorem vešli do domu, kde se volně pohybovali. Pokud obviněný popřel úmysl cokoli v objektu odcizit, resp. popřel, že by v domě v obývacím pokoji nalezli fotoaparát a tablet a tyto věci následně vložili do tašky, kterou umístili do chodby, přičemž ji z domu z důvodu vyrušení poškozenou neodnesli, správně podle státní zástupkyně soudy tato tvrzení hodnotily v kontextu s ostatními provedenými důkazy, zejména s výpovědí poškozené, která přesvědčivě popsala, že se tyto věci původně nacházely v obývacím pokoji ve skříňce, nebyly uložené v žádné tašce, rozhodně se nenacházely v papírové tašce v chodbě domu poblíž dveří na toaletu. O pravdivosti výpovědi poškozené svědčí i protokol o ohledání místa činu s náčrtem a fotodokumentací. Obhajoba obviněného byla soudy obou stupňů důvodně vyhodnocena jako nevěrohodná a účelová, vedená snahou zmírnit svoji trestní odpovědnost. Soudy správně poukázaly na rozpory ve výpovědích obou obviněných, zejména co do jejich tvrzení, z jakého důvodu vnikli na pozemek a následně i do obydlí poškozené. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy podle státní zástupkyně zcela prokázáno. Použitá právní kvalifikace je přiléhavá, neboť pokud byly odcizené věci fakticky odňaty z dispozice majitele jejich přemístěním do tašky připravené k odnesení z napadeného objektu (k čemuž nedošlo jen díky příchodu poškozené), věcí se dovolatel fakticky zmocnil a jeho jednání bylo třeba posoudit jako dokonaný přečin krádeže, nikoli jen jako jeho pokus.
10. Trest uložený obviněnému je možno podle státní zástupkyně hodnotit jako odpovídající všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu. Obviněný se posuzovaných přečinů dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 2 T 128/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 13 To 49/218, přičemž zkušební doba byla stanovena do 4. 7. 2022. Soud k tíži obviněného správně přihlédl k tomu, že se nyní projednávaných přečinů dopustil krátce poté, co nabyl právní moci trestní příkaz Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 12. 2021, sp. zn. 3 T 135/2021, jímž byl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k trestu obecně prospěšných prací, a dále krátce po odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 3 T 13/2022, pro další majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný se tedy majetkové trestné činnosti dopouštěl v podstatě soustavně, předchozí výchovné (či alternativní) tresty nevedly k jeho nápravě a nesplnily výchovný účel. Aplikace principu ultima ratio tak v daném případě nepřichází do úvahy.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání bylo učiněno případně i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného obsažené v první části dovolání lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) a v souvislosti s tím pak i pod sice výslovně nezmíněný, avšak implicitně též namítaný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Důvodnými je však neshledal. Ve druhé části dovolání obsažené námitky směřující proti výroku o trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, jak bude dále podrobněji rozvedeno.
16. První skupina námitek je soustředěna do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno nebo že by výrok o trestu vykazoval vady, jež by bylo třeba napravit v dovolacím řízení. Nebyl zde proto žádný důvod do rozhodnutí soudů nižších stupňů zasahovat.
17. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
18. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
19. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný též namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
20. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Mělníku a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.
21. Nelze jim vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozené H. K., a to v kombinaci s protokolem o ohledání místa činu a částečně i výpověďmi obou obviněných.
22. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou v podstatě jen opakováním námitek odvolacích. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení (což ostatně sám výslovně připustil), s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
23. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz odst. 7. – 10. napadeného usnesení odvolacího soudu a zejména odst. 13. – 16. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit již jen několik poznámek.
26. Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že v daném případě neexistuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by svědčily o tom, že on a spoluobviněný F. B. si v domě poškozené přisvojili fotoaparát a tablet, které umístili do tašky a tuto nachystali do přízemí domu k pozdějšímu odnesení, načež ještě pokračovali v prohledávání domu, dokud nebyli vyrušeni příchodem poškozené. Samotnou přítomnost v domě a způsob vniknutí oba obvinění označili za nesporné a tyto skutečnosti tedy nemusely být předmětem dokazování.
Soud prvního stupně dále mohl vycházet z jednoznačně věrohodně vyznívající výpovědi poškozené, která se sice v domě soustavně nezdržovala, avšak pravidelně jej navštěvovala a ohledně fotoaparátu a tabletu si byla jejich umístěním v obývacím pokoji jistá, neboť ve skříňce předtím hledala cosi pro dceru. Poškozená se nevyjádřila v tom smyslu, že by její dcera do domu docházela. Uvedla pouze, že tam dcera má trvalé bydliště a dům užívala do svých 20 let (přičemž v době výslechu poškozené v hlavním líčení jí bylo již 27 let).
Poškozená v hlavním líčení vypověděla, že v roce 2022 dům nikdo nevyužíval, a to ani nepravidelně. V inkriminované době tam tedy nechodila žádná jiná osoba, která by mohla dát výše uvedené věci do tašky a tuto umístit do chodby v přízemí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že před vniknutím dovolatele byl dům řádně zabezpečen (právě proto do něj musel vniknout násilně). Nejde tedy o situaci, že by předmětný objekt byl před spácháním posuzované trestné činnosti napaden ještě jiným pachatelem a zůstal pak třeba ještě po nějaký čas viditelně nezajištěný, což by mohlo připouštět eventualitu, že si věci k odcizení v domě připravila jiná osoba či dokonce více jiných osob.
Rovněž tak je vyloučeno, že by k připravení věcí do tašky mohlo dojít až po útěku dovolatele z domu, neboť tento byl přímo při činu vyrušen poškozenou, která se obrátila na policii a ta v rámci ohledání místa činu předmětnou tašku zadokumentovala. Uložení věcí do tašky a její umístění poblíž vchodu do domu typicky odpovídá přípravě věcí na odcizení v případech podobných vniknutí. Fotoaparát a tablet byly podle poškozené prakticky jedinými na pohled hodnotnějšími věcmi, které se v domě nacházely.
Připomenout lze i část výpovědi spoluobviněného F. B., kde uvedl, že při útěku z domu (po vyrušení poškozenou) zaregistroval „tašku, která byla připravená dole (pozn: v přízemí), stála v cestě, málem se o ni přerazil“. I tento důkaz odpovídá závěru, že to byl právě dovolatel, kdo tašku s odcizovanými věcmi připravil k následnému odnesení.
27. Obhajobu obviněného spočívající v tom, že si šli se spoluobviněným dům pouze prohlédnout, soudy správně vyhodnotily jako zjevně nevěrohodnou a neakceptovatelnou. Obviněný jako člověk s nezanedbatelnou trestní minulostí, který se opakovaně dopouštěl krádeží a odsouzen byl mj. i pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku, nepochybně musel vědět, že vniknutím do cizího obydlí páchá trestný čin. Za situace, kdy se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení a týden před činem nabyl právní moci rozsudek, jímž mu byl za jiné trestné činy krádeže uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, lze opravdu jen stěží uvěřit tomu, že se do domu poškozené vydal pouze proto, aby si prohlédl jeho interiér (a riskoval tím závažné dopady do sféry své osobní svobody).
28. Argumentace obviněného předchozí judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je nepřípadná, neboť odkazovaná rozhodnutí se týkala skutkově (důkazně) odlišných případů – typicky takových, kdy jediným (nepřímým) důkazem o vině pachatele byla biologická stopa (DNA) zajištěná na místě činu. V nyní řešené věci je oproti tomu k dispozici, jak již bylo vysvětleno, více nepřímých důkazů, které tvoří ucelený řetězec a které ve svém souhrnu jednoznačně ukazují na závěr o vině dovolatele a vylučují závěr jiný. Jeho obhajobu nebylo možné přijmout ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se ve svém dovolání též domáhal). Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele neměly.
29. Stručnou polemiku obviněného v tom směru, zda se v případě trestného činu krádeže jednalo o dokonaný trestný čin nebo jen o pokus (viz str. 11, odst. 23. dovolání), nelze považovat za kvalifikovanou dovolací námitku, jíž by se Nejvyšší soud mohl relevantně zabývat. Jde v podstatě jen o prosté konstatování bez jakékoli navazující argumentace, na níž by bylo možné reagovat. Navíc jde o námitku, která by mohla být uplatněna jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což však obviněný neučinil (tento dovolací důvod neuplatnil). Zmíněná polemika byla ve skutečnosti jen určitým doplňkem argumentace obviněného k údajné nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Ten mu však byl uložen jako trest úhrnný podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku a je evidentní, že právní závěr, zda trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (se škodou pouhých 1 000 Kč a při jednoznačně daných skutkových zjištěních) zůstal ve stadiu pokusu nebo byl dokonán, rozhodně nemohl mít na druh a výměru ukládaného trestu vliv. Naznačenou otázkou, zda byl trestný čin krádeže dokonán nebo zůstal ve stadiu pokusu, se každopádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly již oba soudy nižších stupňů.
30. K námitkám týkajícím se nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba uvést, že uplatněnému ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
31. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nelze.
32. Trest, který byl obviněnému uložen, ničím nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících obdobných případů a je zcela odpovídající i trestní minulosti pachatele. Soud prvního stupně zohlednil dovolatelem zdůrazňované polehčující okolnosti a přihlédl i k dosud nevykonaným trestům odnětí svobody, aby tak v souhrnu nebyl stanoven trest nepřiměřeně přísný. Soudy v daném případě evidentně měly na zřeteli požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku) jako součást zásady přiměřenosti trestních sankcí, jenž vyvěrá z obviněným namítané širší zásady subsidiarity trestní represe (viz str. 12, odst. 25. dovolání). Nutnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému vyplývala hned z několika skutečností, které svědčí o tom, že se dříve uložené tresty minuly výchovným účinkem, a které odvolací soud podrobně rozvedl v rámci přezkumu výroku o trestu v odst. 12. – 14. odůvodnění svého usnesení, na něž lze v podrobnostech odkázat, stejně tak jako na odst. 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
33. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který obviněný navíc ani výslovně neoznačil).
V. Způsob rozhodnutí
34. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek