3 Tdo 1117/2011

3 Tdo 1117/2011-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 dovolání, které podala obviněná L. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 9 To 57/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 400/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 2 T 400/2008, byla obviněná L. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že „provedeným dokazováním nebyla prokázána souvislost presumovaná státním zastupitelstvím mezi rychlým přeposláním peněz z účtu na účet a ukončením jednatelství obžalované ve společnosti a neprokázalo se ani jako účelové tvrzení obžalované u blížící se platbě od neznámého klienta“. Z podnětu odvolání podaného státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch obviněné byl rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen, a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.

Následně byla obviněná L. H. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 21. 12. 2010, sp. zn. 2 T 400/2008, uznána vinnou přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustila tím, že „ve dnech mezi 28. 3. 2006 a 31. 3. 2006, když zjistila z účtu společnosti Ifis Real, s. r o., vedeného Českou spořitelnou. a. s., že Komerční banka duplicitně zpracovala jí zadaný platební příkaz ze dne 28. 3. 2006 na částku 960.000,- Kč z účtu společnosti IFIS Real, s. r.o. vedeného Komerční bankou, a. s., kterým obžalovaná zadala na pobočce P., I., ve prospěch účtu společnosti Ifis Real, s. r. o. vedeného Českou spořitelnou vklad částky 960.000.- Kč, avšak na účtu došlo k převodu dvojnásobné částky resp. 2 x 960.000, - Kč: využila omylu Komerční banky, a. s. spočívajícího v duplicitním zpracování platebního příkazu a zadala platební příkaz k převodu částky 1.915.000,- Kč na účet společnosti IFIS Group, a. s. vedeného u ČSOB, a. s. a duplicitně zaslanou částku Komerční bance nevrátila“.

Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Komerční banka, a. s., se sídlem N., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podala obviněná odvolání. Odvolání podal také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch obviněné, a dále poškozená Komerční banka, a. s. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 9 To 57/2011, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněná L. H. uznává vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to na základě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „dne 29. 3. 2006 na oblastní pobočce České spořitelny P. využila omylu Komerční banky, a. s., který spočíval v duplicitním zpracování platebního příkazu ze dne 28. 3. 2006 na částku 960.000,- Kč z účtu společnosti IFIS Real, s. r. o., vedeného Komerční bankou, a. s., který zadala na její pobočce na P. , I., ve prospěch účtu společnosti IFIS Real, s. r. o. vedeného Českou spořitelnou, a. s., a bezprostředně poté, co omyl zjistila, zadala platební příkaz k převodu částky 1.915.000,- Kč z tohoto účtu na účet společnosti IFIS Group, a. s. vedeného u ČSOB, a. s., duplicitně zaslanou částku nevrátila a Komerční bance, a. s., se sídlem P., N., tím způsobila škodu ve výši 960.000,- Kč, ačkoliv byla nejpozději dne 31. 3. 2006 bankou upozorněna na zmíněný omyl a požádána o vrácení peněz“.

Za to byla obviněná L. H. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné dále uloženo zaplatit poškozené Komerční bance, a. s., se sídlem N., P., částku 960.000,- Kč jako náhradu škody.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné L. H. zamítnuto.

II. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná L. H. prostřednictvím právního zástupce dovolání (č. l. 816 - 821), přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.

Obviněná brojí proti použité právní kvalifikaci jednání, pro které byla původně Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 24. 9. 2009 zproštěna obžaloby. Je přesvědčena, že soud tehdy správně dovodil, že se žádným způsobem nemohla podílet na provedení duplicitní platby ze strany Komerční banky, a. s. Pozastavuje se nad tím, že v odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze je uvedeno, že se o duplicitní platbě dozvěděla nejpozději dne 31. 3. 2006, když podrobné dokazování k této otázce vedlo k bezpečnému závěru, že telefonát se uskutečnil až v pátek 31. 3. 2006, kdy sama platba byla provedena již dne 29. 3. 2006. Zprávou České spořitelny, a. s., založené ve spise bylo prokázáno, že neměla zřízen internetový přístup k účtu IFIS Real s.r.o., nemohla tedy vědět, že k duplicitní platbě došlo. Vysvětlila též i důvod, proč dne 29. 3. 2006 převedla prakticky veškeré volné prostředky z účtu České spořitelny, a. s., na jiný účet. Na podporu svých tvrzení předložila výpisy z účtu České spořitelny, a. s., ze dne 31. 12. 2005, které dokládají skutečnosti tvrzené jí a svědkem M. Obviněná se dále domnívá, že přípravné řízení bylo vedeno v rozporu s § 164 tr. ř., zejména pak nebyla i přes její žádost zajištěna nahrávka hovoru mezi ní a spolupracovnicí banky svědkyní V. Nutnost opatření této nahrávky dovodil i obvodní soud, nicméně nahrávka nebyla již v době žádosti k dispozici, přestože by tomu tak byla v době přípravného řízení, kdy o ni žádala obviněná.

Obviněná uvedla, že si je vědoma, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nehodnotí provedené důkazy, avšak má za to, že pro plasticitu celé události je třeba některé události připomenout. Následně se obviněná podrobně zabývá skutkovými okolnostmi případu, zejména pak jejím začleněním v celém procesu, možnými dluhy firmy a osobou jednatele společnosti IFIS Real, s. r. o., J. V., který ode dne 3. 4. 2006 byl vlastníkem společnosti IFIS Real, a. s., a měl potřebné finanční prostředky ve své moci, a jejíž věrohodnost zpochybňuje. Dále brojí proti výši škody s tím, že tuto nezavinila, a tedy nechápe, proč by ji měla hradit, kdy je navíc zřejmé, že veškeré peníze zůstaly v moci jednatele společnosti. Domnívá se, že nikoli ona, ale banka zcela jasně pochybila, pokud duplicitní platbu provedla, a její zaměstnankyně svědkyně V. zásadně porušila své pracovní povinnosti spočívající v kontrole správnosti pokynu k platbě jiným zaměstnancem banky, stejně jako neprovedení tzv. varovné hlášky. Upozornila též na další pochybení banky, a to obsah schůzky pracovníků banky s ní, D. M. a J. V. dne 6. 4. 2006, stejně jako vyplacení částky 90.000,- Kč z účtu, ze kterého byla provedena duplicitní platba, a to 4 měsíce poté, co k této došlo.

Obviněná dále vyslovila domněnku, zda nejsou u předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Evy Burianové dány důvody pro dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož předsedkyně argumentovala probíhajícím trestním řízením, ve kterém ještě nebyl vynesen ani nepravomocný rozsudek, což obviněná shledává poškozujícím a sto negativně ovlivnit ostatní členy odvolacího senátu.

K dovolacímu důvodu podle § 265a odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že tento spatřuje v tom, že jí byla předsedkyní senátu Městského soudu v Praze JUDr. Evou Burianovou odňata možnost osobní účasti při veřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2011, v důsledku čehož neměla možnost vyjádřit se k napadenému rozsudku a k odvoláním poškozeného a státního zástupce. V době veřejného zasedání byla v pracovní neschopnosti, o jejímž trvání soud řádně informovala a požádala o to, aby veřejné zasedání bez její účasti neproběhlo.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 9 To 57/2011, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 19. 7. 2011. Dne 27. 7. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 22. 7. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se po seznámení s obsahem podaného dovolání k dané věci nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovilo souhlas s neveřejným projednáním věci ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 9 To 57/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou L. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušným ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (kdy konkrétně namítla, že nebyl proveden důkaz nahrávkou telekomunikačního provozu, a to hovoru mezi ní a pracovnicí banky P. V.; a dále hodnocení obsahu zprávy České spořitelny, a. s., o jejím internetovém přístupu k účtu společnosti IFIS Real, s. r. o., výpovědi svědkyně P. V. a svědků J.

V. a D. M.) a poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se nedopustila jí za vinu kladeného jednání, resp. že nemohla vědět o duplicitní platbě; dále námitky týkající se časového určení telefonátu, kterým byla upozorněna na duplicitu platby; důvody, proč převedla dne 29. 3. 2006 prakticky všechny volné finanční prostředky z účtu České spořitelny, a. s., na jiný účet; námitky týkající se osoby svědka J. V. a okolností, které vedly k tomu, že se stal jednatelem společnosti IFIS Real, s.

r. o., jeho úlohy v této společnosti, jím dne 15. 9. 2010 provedený výběr částky 90.000,- Kč z účtu, ze kterého byla provedena duplicitní platba; námitky týkající se zadluženosti společnosti IFIS Real, s. r. o.; námitky směřující s určení výše škody), kdy současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněná podrobně ze svého pohledu rozvedla skutkovou situaci, kdy uvedla, že si není vědoma, že by se dopustila jednání kladeného jí za vinu, neboť duplicitu platby zapříčinila zaměstnankyně Komerční banky, a.

s., P. V., která v rozporu s bankovními směrnicemi provedla duplicitní platbu, správnost platby nenechala zkontrolovat kolegyni, sama zápis o kontrole podepsala svou parafou, a ve výpise neuvedla tzv. varovnou hlášku, která by klienta banky a všechny spolupracovníky upozornila na vzniklou chybu, o které obviněná vědět nemohla, neboť neměla zřízen internetový přístup k účtu společnosti IFIS Real, s. r. o.; uvedla dále, že převod finančních prostředků z účtů České spořitelny, a. s., na jiný bankovní účet společnosti IFIS Group, a.

s., konkrétně do ČSOB, a. s., učinila již 29. 3. 2006, zatímco na duplicitu platby byla upozorněna až 31. 3. 2006, a to telefonátem pracovnice banky; současně dne 29. 3. 2006 prakticky veškeré volné prostředky z účtu České spořitelny, a. s., převedla na jiný účet, neboť výhodné podmínky vedení účtu pro společnost IFIS Real, s.r.o., byly podmíněny vysokým obratem na uvedeném účtu, a dané učinila, aniž by zkoumala původ finančních prostředků na účtu uložených, tím spíš, když měla velmi obecnou představu o očekávané platbě od manželů N.; dále poukázala na to, že o problémech s duplicitní platbou informovala jednatele společnosti svědka J.

V. a podle jeho pokynů byly finanční prostředky ve výši 1.915.000,- Kč zaslány na účet u HVB Bank, a. s., kdy dne 6. 4. 2006 došlo ke změně podpisových vzorů, čímž ztratila podpisové právo a nadále již neměla možnost peníze z účtu společnosti IFIS Real, s. r. o., vedeného u HVB Bank, a. s., odeslat na účet vedený u Komerční banky, a. s.).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněné o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněná v rámci podaného dovolání v tomto směru namítla, že se daného jednání nedopustila záměrně a v okamžiku, kdy byla upozorněna na duplicitu platby, snažila se danou chybu napravit, nicméně neměla k tomu žádnou pravomoc.

Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obžalované, kterou však posoudil jako pouhý přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož aplikaci shledal pro obviněnou příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku). Odvolací soud následně překvalifikoval jednání obviněné jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Jde o úmyslný trestný čin (srov. § 4 tr. zák.). U trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. postačí nedbalost (srov. 5 tr. zák.) – srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1471 - 1478.

Dle skutkových zjištění obviněná dne 28. 3. 2006 zadala na pobočce Komerční banky, a. s., na P., I., platební příkaz na částku 960.000,- Kč z účtu společnosti IFIS Real, s. r. o., ve prospěch účtu společnosti IFIS Real, s. r. o., vedeného Českou spořitelnou, a. s., kterýžto však byl chybou Komerční banky, a. s., zpracován duplicitně a na účet společnosti IFIS Real, s. r. o., vedený u České spořitelny, a. s., byla zaslána částka 2 x 960.000,- Kč, což obviněná zjistila na pobočce České spořitelny, a. s., již dne 29. 3. 2006, o této skutečnosti nikoho neinformovala, duplicitně zaslanou částku nevrátila, a na místo toho zadala platební příkaz k převodu částky 1.915.000,- Kč z účtu České spořitelny, a. s., na účet společnosti IFIS Group, s. r. o., vedený u ČSOB, a. s. Na zmíněný omyl byla následně, nejpozději dne 31. 3. 2006, upozorněna zaměstnankyní Komerční banky, a. s.

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvědomí-li si omyl jiného až dodatečně, může jít už jenom o trestný čin zatajení věci podle § 254 tr. zák. Přijetí peněžité částky z cizího majetku v úmyslu ponechat si ji, ačkoli pachatel ví, že mu tato částka nenáleží a že mu byla zaslána omylem, je jednáním, které zakládá znaky trestného činu podvodu podle § 250, tj. obohacení se ke škodě cizího majetku využitím omylu jiného. Naproti tomu zatajení věci ve smyslu § 254 tr. zák. spočívající v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc, která se do jeho moci dostala omylem, předpokládá, že v době, kdy se věc dostává do jeho moci, pachatel o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří (srov. R 17/1980) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1472.

Obviněná se o existenci duplicitně zaslané částky dozvěděla dne 29. 3. 2006 na pobočce České spořitelny, a. s. Na místo toho, aby na tuto částku omylem ji zaslanou z cizího majetku (tj. částky ve výši 960.00,- Kč z majetku Komerční banky, a. s.), o níž věděla, že jí, resp. společnosti IFIS Real, s. r. o., nenáleží, upozornila zaměstnance banky či jakýmkoli jiným způsobem adekvátně reagovala, tj. podnikla kroky k jejímu vrácení, zadala téhož dne, tj. 29. 3. 2006 (č. l. 89) z předmětného účtu převod částky 1.915.000,- Kč na účet společnosti IFIS Group, s. r. o., vedený u ČSOB, a. s., tedy omylem zaslanou částku ve výši 960.000,- Kč si ponechala. Obviněná tak využila omylu, kterého se dopustila Komerční banka, a. s., kterážto provedla duplicitní převod. Přestože se tedy o této skutečnosti dozvěděla dříve než sama chybující Komerční banka, a. s., kterážto obviněnou telefonicky kontaktovala nejpozději dne 31. 3. 2006 a požádala o vrácení předmětné částky, obviněná o této skutečnosti bankovní instituci sama neinformovala, a předmětnou částku si ponechala, a to i přesto, že měla dostatečnou vědomost o tom, že jí tato částka nenáleží.

Odvolací soud uvedl, že „vůbec není rozhodné, z jakého důvodu se KB omylu dopustila, ať už to byl problém technický či zanedbání povinnosti svědkyní V., nebo jejich kombinace“, ale je nutné „zaměřit právě na to, zda obžalovaná mohla tak vysokou platbu očekávat, proč a čím bylo podloženo toto očekávání, když výpis z účtu nesvědčí o žádných nepřehledných finančních transakcích, aby se v nich finanční částka omylem zaslaná zcela ztratila“. Dále uvedl, že svědkyně V. podle své výpovědi obviněnou žádala o pomoc, když zjistila své pochybení a ona jí tuto pomoc přislíbila, aby částku dohledaly a mohla být bance vrácena, což „je běžný postup, pokud mají zainteresovaní lidé zájem omyl vyřešit. V daném případě tomu tak nebylo a částka putovala po účtech s dispozičními právy obžalované a svědka M. tak rychle, že se dostala zcela z dispozice KB“, s tím, že obviněná „rovněž nebyla schopna vysvětlit, proč svědek M. ve dnech 5. a 6. 4. 2006 vybral z účtů, jimiž disponovali, 2 miliony Kč, když podle ní měly být určeny na náhradu škody Komerční bance, údajně aby jí vyhověli. Odvolací soud měl na spěšný převod peněz z jednoho účtu na druhý ten názor, že jím mělo dojít k zašantročení částky“. Odvolací soud uzavřel, že „není důvodné natolik zdůrazňovat zavinění banky, neboť podstatné je, že předmětná částka nebyla vrácena, ač obžalovaná se prokazatelně nejpozději 31. 3. 2006 měla dozvědět o tom, že jí nepatří“ (str. 9 napadeného rozsudku).

Odvolací soud dále konstatoval, že „za okolností, kdy skutková zjištění soudu I. stupně byla správná a pro závěr o podvodném jednání obžalované dostatečná, mohl sám, navíc na základě skutečností, které vyplývají z obžaloby městského st. zástupce v případě tr. věci vedené u zdejšího soudu, sám rozhodnout o změně právní kvalifikace“ (str. 10 napadeného rozsudku). Současně odvolací soud dovodil, že „musel použít zákona účinného v době spáchání, neboť z hledisek ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. a § 2 odst. 1 trestního zákoníku není novela pro obžalovanou příznivější“ (str. 10 napadeného rozsudku).

Na základě výše uvedeného tedy shledal Nejvyšší soud námitky obviněné podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněnými.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněné vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze pod daný dovolací důvod podřadit. Sama obviněná uvedla, že daný dovolací důvod uplatňuje tzv. „pro úplnost“, neboť si klade otázku, zda v jejím případě není tento dovolací důvod dán. Sama si tedy není jistá, zda její námitky, spočívající v tom, že předsedkyně senátu JUDr. Eva Burianová argumentovala při podání zprávy o stavu věci probíhajícím nepravomocným trestním stíháním obviněné, což mohlo mít vliv na ostatní členy odvolacího senátu, naplňují tento dovolací důvod, resp. zda je důvod vůbec dán.

Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněná předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaké vady rozhodnutí vytýká.

Přestože z protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 4. 2011 (č. l. 787 – 792) se potvrzuje námitka obviněné, že bylo konstatováno její nepravomocné trestní stíhání, nelze tuto námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit.

Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná uplatnila námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že jí byla předsedkyní senátu Městského soudu v Praze JUDr. Evou Burianovou odňata možnost osobní účasti při veřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2011, tj. odvolacího řízení v projednávané věci, nemohla se tak vyjádřit k napadenému rozsudku a k odvolání poškozené Komerční banky, a. s., a státního zástupce, a to přestože v době veřejného zasedání byla v pracovní neschopnosti, o jejímž trvání soud řádně informovala a požádala o to, aby veřejné zasedání bez její účasti neproběhlo. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.

Obviněná se v době veřejného zasedání nenacházela ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

Ze záznamu na č. l. 754 spisu se podává, že obviněná byla o veřejném zasedání nařízenému nejdříve na den 16. 3. 2011 toliko vyrozuměna (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Následně byla obhájcem obviněné na adresu soudu zaslána omluva (č. l. 771) s tím, že obviněná se z důvodu zahraniční dovolené veřejného zasedání nařízeného na 16. 3. 2011 účastnit nemůže, a požádal o jeho odročení, aby se jeho klientka mohla veřejného zasedání osobně účastnit. Zásilka obsahující předvolání je založena na č. l.

775 s tím, že dle záznamu na doručence určené do vlastních rukou bez možnosti vložení do schránky nebyla obviněná na uvedené adrese zastižena, dne 7. 3. 2011 byla proto zásilka uložena, a jelikož nebyla ve lhůtě vyzvednuta, byla dne 21. 3. 2011 vrácena jako nedoručená zpět Městskému soudu v Praze. Z protokolu o veřejném zasedání na str. 774 spisu se podává, že veřejné zasedání bylo následně odročeno na 13. 4. 2011. Dle instrukce předsedkyně senátu byli obviněná i její obhájce obesláni podle původního referátu a obviněná byla vyzvána k doložení důvodu její nepřítomnosti u veřejného zasedání dne 16.

3. 2011, a to nejpozději při odročení veřejného zasedání. Zásilka byla obviněné doručena dne 28. 3. 2011, jejímu právnímu zástupci pak dne 29. 3. 2011 (doručenky na č. l. 774).

Obviněná na žádost o doložení své nepřítomnosti na veřejném zasedání dne 16. 3. 2011 reagovala prostřednictvím svého právního zástupce, který soudu zaslal dne 4. 4. 2011 (soudem přijato dne 12. 4. 2011) vyjádření (č. l. 778), v němž uvedl, že jej navštívil druh obviněné D. M. a předložil mu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněné (č. l. 784) s tím, že její ošetřující lékař MUDr. J. M. může podat zprávu o jejím zdravotním stavu toliko na žádost příslušného soudu, s čímž obviněná vyslovila jasný souhlas. Současně se omluvil za nesprávnou informaci, kterou soudu poskytl v žádosti o odročení veřejného zasedání nařízeného na 16. 3. 2011, kdy uvedl, že byl obviněnou původně informován o její naplánované dovolené v dané době, nicméně následně mu již nebylo sděleno, že v mezidobí došlo k psychickému zhroucení obviněné, které vedlo k vystavení pracovní neschopnosti obviněné ode dne 1. 3. 2011. Vysvětlil dále, že obviněná si zásilku nepřevzala, neboť na doporučení lékaře bydlela u své matky, neboť užívala velmi silná farmaka, zásilku obsahující předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na 13. 4. 2011 si již převzala osobně. Současně z důvodu přetrvávající pracovní neschopnosti požádal o odročení veřejného zasedání. K žádosti přiložil potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti obviněné (č. l. 785), v níž je konstatováno, že ke dni 31. 3. 2011 její dočasná pracovní neschopnost trvá. Předsedkyně senátu následně dne 12. 4. 2011 zaslala obhájci obviněné vyrozumění o tom, že se žádosti o odročení veřejného zasedání nařízeného na 13. 4. 2011 nevyhovuje (č. l. 779). Odvolací soud k danému v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „připomíná, že o podaných odvoláních jednal v nepřítomnosti obžalované, kterou řádně a včas vyrozuměl o konání veřejného zasedání. Obžalovaná se sice omluvila z veř. zasedání, ale její omluva nebyla považována za dostatečnou z důvodů, které soud při veř. zasedání uvedl. Nelze totiž přehlédnout, že proti obžalované je vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2010 další tr. řízení, v němž k odročení veř. zasedání obžalovaná použila potvrzení o pracovní neschopnosti, jejíž prodloužení však odvolacímu soudu nedoložila, přičemž u odvolacího soudu se nejprve omluvila ze zcela jiného důvodu. Pro neprůkaznost předloženého lékařského potvrzení a rozpory v důvodech nepřítomnosti obžalované u hl. líčení u Městského soudu v Praze a u veř. zasedání odvolací soud jednal v její nepřítomnosti“ (str. 8 napadeného rozsudku).

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V projednávaném případě obhájce obviněné informoval soud o skutečnosti, že obviněná je dočasně práce neschopná, a to od 1. 3. 2011, s tím, že současně doložil, že pracovní neschopnost obviněné trvala ke dni 31. 3. 2011 (č. l. 785). Odvolací soud následně dospěl k závěru, že obviněná nijak nedoložila prodloužení dočasné pracovní neschopnosti ke dni konání veřejného zasedání, tj. 13. 4. 2011, a rozhodl, že i přes omluvu obviněné bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněné (odůvodnění napadeného rozsudku str. 8)

Nejvyšší soud se s postupem odvolacího soudu ztotožňuje. Žádným způsobem tímto nezpochybňuje diagnózu obviněné či její závažnost. To však nemění nic na závěru, že omluvu obviněné je třeba hodnotit jako nedostatečnou. Pomine-li se určitá rozpornost v důvodech nepřítomnosti obviněné u hlavního líčení, kdy je třeba vycházet z toho, co bylo soudu sděleno právním zástupcem obviněné, je rozhodující skutečnost, že obviněná pracovní neschopnost nedoložila ke dni konání veřejného zasedání, tj. ke dni 13. 4. 2011. Soud měl k dispozici toliko potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti ke dni 31. 3. 2011. S ohledem na zmíněnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu taktéž nelze opomenout skutečnost, že obviněná výslovně na své účasti na veřejném zasedání netrvala, resp. výslovně neprojevila nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti.

Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení - podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněné. Soud dodržel předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné jako osoby, kterážto byla o veřejném zasedání toliko vyrozuměna.

K tomu je namístě podotknout, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému (či jeho obhájci). Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. V tomto směru lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“

S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu nedošlo k pochybení v tom smyslu, že by v důsledku jeho postupu nebyly obviněné vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohla v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněné.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné L. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. října 2011

Předseda senátu: JUDr. Petr Š a b a t a