Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o
dovoláních, která podali obvinění E. N., nar. XY v XY, státní příslušnost
Makedonie, trvale bytem XY, Skopie, a M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To
638/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 92/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného
E. N. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného
M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 5 T
92/2014 byl obviněný E. N. uznán vinným pod bodem I. jednak pokračujícím
zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první
písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, jednak pokračujícím zločinem
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, alinea druhá, odst. 2
písm. b) trestního zákoníku, a pod bodem II. přečinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 2, písm. a) trestního zákoníku, a obviněný M. B. pod
bodem I. jednak pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 216 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku,
jednak pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348
odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to a zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 14 T
174/2014, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2015, byl obviněný E. N. podle §
209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 80 odst. 1, 2
trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České
republiky na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl
současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne
8. 12. 2014, sp. zn. 14 T 174/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Obviněný M. B. byl podle § 348 odst. 2 trestního zákoníku za
použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního
zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných
F. G., R. Ch., M. B. a Y. P. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození
s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2021 sp.
zn. 61 To 638/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního
řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu mj. ohledně obviněných
E. N. a M. B. a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl
tak, že obviněného E. N. uznal vinným pod bodem I. jednak pokračujícím zločinem
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a),
odst. 3 písm. a), c), d) trestního zákoníku, účinného ke dni 1. 1. 2014 (body
1. - 5.), jednak pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny
podle § 348 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku,
účinného ke dni 1. 1. 2014 [body 1., 2., 4. a), b), c), 5.], a pod bodem II.
přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b)
trestního zákoníku, účinného ke dni 1. 1. 2014, a obviněného M. B. uznal vinným
pod bodem I. jednak pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) trestního zákoníku,
účinného ke dni 1. 1. 2014 [body 1., 2, 3., 4. a), b), c), 5.], jednak
pokračujícím zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1
alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, účinného ke dni 1.
1. 2014 [body 1., 2, 4. a), b), c), 5.]. Obviněného E. N. za to odsoudil podle
§ 216 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku,
účinného ke dni 1. 1. 2014, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku,
účinného ke dni 1. 1. 2014, obviněnému uložil trest vyhoštění z území České
republiky na dobu deseti let. Obviněného M. B. odsoudil podle § 216 odst. 3
trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, účinného ke dni
1. 1. 2014, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného M. B. zamítl. Současně
rozhodl o odvoláních ohledně ostatních obviněných.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními
obvinění E. N. a M. B..
4. Obviněný E. N. v dovolání uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný v dovolání odmítl soudy použitou právní
kvalifikaci skutku s tím, že nevyplývá z provedeného dokazování. Znaky
pokračování v trestné činnosti naplněny nebyly. Obviněný rovněž nesouhlasí s
tím, že jemu uložený trest odnětí svobody nebyl podmíněně odložen. Ve vztahu k
trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 alinea 1
písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) trestního zákoníku obviněný namítl, že zcela
chybí důkaz o jeho vědomosti o tom, že předmětné věci byly získány trestný
činem. Není jasné, kdo vozidla zcizil, dokonce není jasné ani to, zda byla tato
vozidla vůbec odcizena. Důkazy o údajné trestné činnosti zřejmě páchané v
Německu ve spise chybí. Z popisu skutků se pouze podává, že odsouzený
zajišťoval převody předmětných vozidel zde v České republice, není ale jasné,
že takto činil s úmyslem zastřít původ těchto vozů, o nichž věděl, že byly
získány trestnou činností. Pouhá skutečnost, že vozidla byla přistavena s
německými značkami, ale s bulharskými technickými průkazy ještě sama o sobě
není důkazem o tom, že by odsouzený věděl, že vozy byly získány trestnou
činností. Odsouzený nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti jen tím, že finančně zajistil zaevidování vozidel v
České republice. Tohoto trestného činu se nutně musela dopustit osoba jiná již
tím, že vystavila bulharské doklady k vozidlům a že vozidla převezla z místa,
kde mělo dojít k jejich odcizení. Nebylo nadto nad veškerou pochybnost
prokázáno, že touto osobou byl obviněný. Skutek týkající se vozidla Tuareg r. z. XY byl nesprávně kvalifikován jako dokonaný trestný čin legalizace výnosů z
trestné činnosti. Řízení o schválení technické způsobilosti vozidla na
Magistrátu hlavního města Prahy přitom bylo zastaveno, a skutek proto mohl být
posuzován nanejvýš jako pokus trestného činu. Nesprávný je podle obviněného
také závěr, že se měl trestné činnosti odsouzený dopustit jako člen
organizované skupiny. O tom, že by měla být předmětná činnost páchána jakkoliv
organizovaně, žádné důkazy nesvědčí, naopak z výpovědí spoluobviněných plyne
závěr opačný. Také ve vztahu k trestnému činu podílnictví podle § 214 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku chybí důkazy o vědomosti
obviněného o tom, že vozidlo Jaguar bylo získáno trestnou činností spáchanou
konkrétní osobou. Pokud jde o trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny
dle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku, ani
zde nebyly podle názoru obviněného předloženy přesvědčivé důkazy o tom, že by
měl odsouzený svým jednáním naplnit znaky objektivní a i subjektivní stránky
skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z výpovědí spoluobviněných a svědků
pouze vyplynulo, že předmětné technické průkazy byly předávány obviněným,
nicméně není jasné, kde je obviněný obdržel, a zda vůbec věděl o tom, že se
jedná o listiny padělané. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že uložený trest je zcela nepřiměřený.
Soud při ukládání trestu přihlédl pouze k přitěžujícím okolnostem, kdežto
polehčující okolnosti podle § 41 trestního zákoníku aplikoval zjevně
nedostatečně. Soud měl obviněného za použití § 56 odst. 3 trestního zákoníku
zařadit pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s mírnějším režimem.
5. Obviněný E. N. proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021 sp. zn. 61 To 638/2020 zrušil.
6. Obviněný M. B. v dovolání rovněž odkázal na důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) a h) trestního řádu. K prvnímu z uplatněných důvodů obviněný namítl,
že skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti a
padělání a pozměnění veřejné listiny nebyla naplněna z pohledu objektivní
stránky, a zejména subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění. Rozhodnutí
soudů obou stupňů trpí podle názoru obviněného vadami v podobě extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Neexistuje
žádný přímý důkaz ani řetěz nepřímých důkazů, které by obviněného ze spáchání
trestných činů usvědčovaly. Ostatní obvinění ve svých výpovědích odmítli, že by
obviněný byl do předmětné trestné činnosti zapojen. Skutková zjištění soudu, že
obviněný byl přítomen sundávání německých registračních značek, a tudíž měl
vědět, že tato vozidla pochází trestné činnosti a současně že předkládané
bulharské doklady k vozidlům jsou padělky, neodpovídají skutečnému obsahu
učiněných výpovědí dalších obviněných. Stejně tak skutkové zjištění odvolacího
soudu, že obviněný vozidla přihlašoval, je v extrémním nesouladu s výpověďmi
svědků M. V., R. B. a T. K., jakož i v extrémním rozporu s celou řadou
listinných důkazů. K porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že
odvolací soud náležitým způsobem nerozebral všechny námitky obviněného uvedené
v odvolání. K porušení práva na spravedlivý proces došlo také tím, že odvolací
soud bez jakéhokoliv odůvodnění zamítl veškeré návrhy obviněného na doplnění
dokazování. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního
řádu, došlo uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce dvou roků k
nepřiměřenému zásahu do jeho osobní svobody, a to zejména s ohledem na
nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou se odvolací soud ve svém rozhodnutí
a zdůvodnění uloženého trestu nezabýval, a tedy ani nekompenzoval v uloženém
trestu.
7. Obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To 638/2020, zrušil ve výroku o vině a ve
výroku o trestu ohledně obviněného M. B., jakož i ve výroku, že odvolání
obviněného M. B. se zamítá, a dále aby zrušil další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 T 92/2014, zrušil ve výroku o vině a ve výroku o
trestu ohledně obviněného M. B., dále zrušil další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 přikázal, aby věc obviněného M. B. v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
8. Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu
státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání obviněného E. N. uvedl, že obviněný námitkami uplatněnými ve vztahu k
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu primárně polemizoval s
hodnocením důkazů ze strany soudů nižších instancí, požadoval revizi jejich
skutkových závěrů, se kterými vyslovoval nesouhlas, a teprve v návaznosti na to
se domáhal odlišného právního posouzení. V projednávaném případě není dán
žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. S jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit některé námitky obviněného, které
se stáčejí k argumentaci o dovozování trestní odpovědnosti jen na základě
přihlašování odcizených vozidel a nedostatku vyjádření požadované subjektivní
stránky u trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Takové námitky
neshledává státní zástupce opodstatněnými. Ze skutkových zjištění soudu je
zřetelné, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti nebyl spáchán
pouhým zařízením schválení technické způsobilosti vozidel nebo jejich
registrací na příslušných úřadech, nýbrž souhrnem dalšího jednání popsaným
dostatečným způsobem ve výroku o vině, směřujícím k zastření skutečného původu
vozidel dovezených z Německa a Bulharska a jejich přihlášení do evidence v
České republice za účelem dalšího prodeje. Námitky obviněného, jimiž v dovolání
brojil proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, nelze podřadit pod
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h), resp. ani podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Státní zástupce proto navrhl, aby
Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
9. K dovolání obviněného M. B. státní zástupce uvedl, že obviněný v
podstatě opakuje námitky již uplatněné v odvolání a výhrady směřuje fakticky
proti úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění rozsudku, kdy nesouhlasí
se skutkovými závěry soudů a se způsobem, jakým hodnotily provedené důkazy.
Takové výhrady deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu nenaplňují. Totéž platí i o námitce směřující proti
nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud nejen
všechny námitky obviněného ve svém odůvodnění zformuloval, ale také se k nim
vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. V posuzované věci podle názoru státního
zástupce neexistuje ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a
provedenými důkazy. Aktivní zapojení obviněného do protiprávní činnosti
dovodily soudy na základě celé řady skutečností, které ve svém rozhodnutí
rozvedly a uvedly, z jakého důvodu tyto skutečnosti nepochybně musely vzbudit
pozornost obviněného. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uloženého trestu z
důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, tato námitka při striktním výkladu
neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl podle § 265i odst.
1 písm. b) trestního řádu.
10. Obvinění E. N. i M. B. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního
řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím
obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální
a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal,
zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b
trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a h) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1
písm. g), h) a i) trestního řádu], na které je v dovoláních odkazováno. Toto
zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací
důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6
trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové
vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
14. Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na
právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může
vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz
představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez
věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená,
že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla
zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti
věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny
při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých
úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS
61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS
582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu
případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán
co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně
přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS
129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní
skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění
v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS
166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). S účinností od 1. 1. 2022 se
jedná o samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
15. Obviněný E. N. v dovolání nesouhlasil s právním posouzením
zjištěných skutků jako pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d)
trestního zákoníku a pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny
podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b) c) trestního zákoníku (bod
I.), resp. přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a),
b) trestního zákoníku (bod II.), přičemž soudům vytýkal zejména nesprávné
posouzení úmyslné formy zavinění a členství v organizované skupině. Ve všech
těchto případech ovšem byla jeho argumentace založena na tom, že pro takové
závěry důkazy buď zcela chybí, nebo jsou nepřesvědčivé. Tímto způsobem ve
skutečnosti obviněný nenapadal právní posouzení skutků při respektu ke
skutkovým zjištěním soudů, ale polemizoval s hodnocením provedených důkazů ze
strany soudů a snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož
výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Přitom napadená rozhodnutí Městského
soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpí žádnými podstatnými
vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového podkladu
rozhodnutí z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud
prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a
zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké
skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254
odst. 1 trestního řádu) toliko na základě odvolání státního zástupce neměl ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Odvolací soud
zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě
vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze
říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně,
anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Obviněný byl z trestné činnosti usvědčen zejména svým částečným doznáním, které
koresponduje s výpověďmi některých spoluobviněných a svědků, ale i s dalšími
listinnými důkazy. Za popsané situace výhrady obviněného proti zjišťování
skutkového stavu věci pod deklarovaný důvod dovolání podřadit nelze.
16. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 odpovídá pouze námitka, podle
které měl být skutek týkající se vozidla Tuareg r. z. XY (bod I. 3. výroku o
vině) posouzen nanejvýš jako pokus trestného činu, jelikož řízení o schválení
technické způsobilosti vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy bylo
zastaveno. Takové námitce obviněného ovšem nelze přisvědčit. Trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první písm. a)
trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 se dopustí pachatel, který
zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno
zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným
činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za
něj. Zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty se rozumí taková
činnost, jejímž prostřednictvím je utajována nebo zkreslována informace o
původu věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jiným usilováním, aby bylo podstatně
ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, je
jakékoli jiné jednání pachatele, které není bezprostředním zastíráním původu,
ale směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachateli nebo
jinými osobami bez problémů v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných osob a
aby trestná činnost nebyla odhalena. V praxi půjde zejména o některé úmyslné
přípravné fáze zastírání původu věcí a jiných hodnot, které nelze ještě
podřadit pod zastírání původu věci nebo jiné majetkové hodnoty. Také u
předmětného skutku (dílčího útoku) jednali obvinění po předchozí vzájemné
domluvě organizovaně, když obviněný N. obstaral vozidlo určené k legalizaci,
obviněný H. zprostředkoval přihlášení vozidla, obviněný B. přihlásil vozidlo na
Magistrátu hlavního města Prahy za užití originálních německých dokladů od
vozidla, obviněný N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, odděleně
stíhaný obviněný M. poskytl svou společnost S. k zaevidování vozidla na tuto
společnost a obviněný Š. nabídl vozidlo další osobě ke koupi, aby tak byl
zakryt původ vozidla a zajistil finanční zisk, přičemž všichni obvinění věděli
o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti a jednali v úmyslu zakrýt
pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje. Tím naplnily všechny
obligatorní znaky předmětného trestného činu. Jednotlivé činnosti
spoluobviněných, které již byly provedeny, totiž sloužili k utajení informace o
původu předmětného vozidla, a proto odpovídají i pojmu zastírání, jakožto znaku
objektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v jeho
základní skutkové podstatě. Jejich jednání naplnilo ovšem i znaky kvalifikované
skutkové podstaty podle § 216 odst. 3 písm. a), c), d) trestního zákoníku ve
znění účinném do 31. 5. 2015, když takto jednali jako členové organizované
skupiny ve vztahu k věci ve značné hodnotě (jednalo se o vozidlo v hodnotě
1.040.000,- Kč), a jde o pokračování v trestném činu, kde lze výši prospěchu
získanou ve vztahu k jednotlivým věcem či jiným majetkovým hodnotám sčítat.
Skutečnost, že řízení o schválení technické způsobilosti vozidla na Magistrátu
hlavního města Prahy bylo zastaveno, tak může mít vliv nanejvýš na okamžik
dokončení trestného činu z pohledu jeho pachatelů, nikoliv na jeho dokonání.
17. Dovolací argumentace obviněného M. B. byla založena výlučně na
zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou
stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich
prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by
byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in
dubio pro reo, na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze
zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek
skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně
právního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021
mohl naplnit pouze za předpokladu, že by současně namítal takové vady důkazního
řízení, které by zasáhly jeho právo na spravedlivý proces (za nyní účinné
právní úpravy samostatný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu).
18. Obviněný v tomto směru namítl existenci opomenutých důkazů,
nepřípustných důkazů i extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů, tudíž lze jeho námitky považovat za relevantní.
Přesto nelze obviněnému přisvědčit. Obviněný totiž ve své argumentaci vycházel
pouze z vlastní verze skutkového stavu, která přehlíží řadu dalších
usvědčujících důkazů. I ve vztahu k tomuto obviněnému hodnotící úvahy obou
soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě
hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního
řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2
odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení
důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nadto se výhrady
obviněného vztahovaly pouze k důkazům, které nejsou podstatné pro skutková
zjištění určující naplnění jednotlivých znaků trestného činu. Odvolací soud se
skutečně pečlivě nevypořádal s návrhy obviněného na doplnění dokazování,
nicméně nadbytečnost navržených důkazů lze dovodit z vyjádření odvolacího
soudu, podle kterého jsou skutková zjištění nalézacího soudu úplná a byly
provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy. Důkazní návrhy obviněného
směřovaly k ověření, zda předmětná vozidla procházející STK byla opatřena
registračními značkami a zda se jedná o běžnou praxi. Jakékoliv zjištění v
tomto směru ovšem nemůže mít vliv na vinu obviněného. Obviněný B. sám uvedl, že
v daném oboru je profesionál, předmětnou činností se zabývá dlouhá léta a tak
si musel být vědom, že přihlášení vozidla na STK je jedním z nutných kroků
legalizace kradených vozidel. Je zvláštní, že u takového profesionála
nevzbudila podezření o nelegálnosti původu vozidel skutečnost, že vozidla s
bulharskými doklady mají německé registrační značky nebo nemají žádné značky, a
to ani vývozní, jakož i to, že najeté kilometry u části vozů neodpovídaly tomu,
že by tato vozidla mohla vůbec ze SRN do Bulharska a zpět do Prahy dojet.
Podezření o nelegálnosti vozidel muselo u obviněného ještě zesílit poté, když
po žádosti o registraci vozidla VW Touareg, r. z. XY bylo zjištěno, že doklady
k němu jsou padělané nebo odcizené, přesto obviněný dále zprostředkovával
kontroly STK a dalším obviněným poradil, že je nutné napsat vozidla na
společnosti se sídlem v Praze. U obviněného také mělo vzbudit podezření, že
právě u těchto vozidel se na registraci extrémně spěchalo, jakož i to, že plné
moci k přihlášení vozidel mu předávala osoba, která se společností neměla nic
společného, když navíc sám obviněný B. ve své výpovědi uvedl, že to dělal na
společnosti, byť věděl, že auta ve skutečnosti společnostem nepatří. Obviněný
B. si tedy s ohledem na všechny skutečnosti objektivní povahy musel být vědom,
že vozidla dodaná mu od dalších obviněných, pocházejí z trestné činnosti.
19. Obvinění E. N. i M. B. rovněž odkázali na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §
265b odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Ten spočívá v tom, že obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Oba obvinění v tomto směru shodně namítali, že uložené tresty
považují za nepřiměřené, když soudy dostatečně nepřihlédly k polehčujícím
okolnostem či nepřiměřené délce trestního řízení.
20. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit ovšem jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42
trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud se otázkou individualizace trestů
zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal
v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. V případě obviněného E. N.
zohlednil také částečné doznání obviněného, jakož i časový odstup od spáchání
trestné činnosti. Obviněnému však přitěžovala především určující úloha, kterou
sehrál v rámci činnosti organizované skupiny oproti ostatním obviněným, a
finanční hodnota vozidel, k nimž se vztahovala jeho aktivita. Zmíněné okolnosti
nakonec vedly k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak ve výměře
stanovené na samé dolní hranici zákonné sazby ve smyslu § 216 odst. 3 trestního
zákoníku, která se v tehdy účinném znění pohybovala v rozmezí dvou až šesti
let. U obviněného M. B. byla dlouhá doba, která uplynula od spáchání předmětné
trestné činnosti, při zvažování výměry trestu soudem zohledněna. Trest byl
obviněnému uložen rovněž na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, byť jako
trest nepodmíněný, kdy mu přitěžoval jeho podíl na trestné činnosti, charakter
a závažnost trestné činnosti, její rozsah i celková výše způsobené škody.
21. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
Poněvadž ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
trestního řádu o jeho odmítnutí. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné
dovolací námitky obviněného E. N. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud
jím podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo
o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu
zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu