3 Tdo 1172/2023-783
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný S. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2023, č. j. 3 To 12/2023-734, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 4/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. 12. 2022, č. j. 69 T 4/2021-641 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný S. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku soudu prvního stupně)
v XY dne 22. 5. 2020 v době kolem 16.00 hodin v areálu bývalých XY na ulici XY v prvním patře opuštěné budovy v místnosti na pravé straně od schodiště za společenskou místností vykopl dveře do místnosti, zajištěné zevnitř dřevěnou deskou 93 cm dlouhou, 11,5 cm širokou, tloušťky 2 cm, v níž v tu chvíli spal V. S., kterého tímto probudil, poté, co mu V. S. na jeho dotaz sdělil, že není co pít, po V. S. požadoval peníze, a když mu V. S. řekl, že peníze nemá, vyžadoval po něm vydání platební karty, kterou mu V. S. odmítl vydat, obviněný ve zlosti udeřil sedícího V. S. výše uvedenou deskou do hřbetu levé ruky, načež V. S. v obraně proti obviněnému namířil kuchyňský nůž, který měl schován pod postelí, ten mu obviněný vytrhl z ruky a udeřil sedícího V. S. výše uvedenou deskou do hlavy v oblasti levého spánku, v důsledku čehož se V. S. povalil na postel na jeho pravý bok, obviněný pak k V. S. přistoupil a dupl mu obutou nohou na levou část hlavy, poté se slovy „dej to sem, svině, a chcípni“ vzal V. S. z boční kapsy kalhot pánskou peněženku černé barvy v hodnotě 50 Kč obsahující platební kartu Mastercard č. XY, vydanou společností Air Bank a.s. na jméno držitele M. M., občanský průkaz a průkaz pojištěnce na jméno V. S., a tímto jednáním způsobil poškozenému V. S. škodu ve výši 50 Kč a dále krvácení z nosu a bolest hlavy.
2. Za oba tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 7. 2020, č. j. 2 T 75/2020-200, byl obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 7. 2020, č. j. 2 T 75/2020-200, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1.
12. 2022, č. j. 69 T 4/2021-641 (proti všem jeho výrokům) podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 3 To 12/2023-734 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Johna A. Gealfowa dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Namítl, že závěr o jeho vině byl postaven primárně na výpovědi poškozeného jakožto jediného přímého svědka a tato výpověď byla soudy chybně označena za věrohodnou, přestože poškozený svou výpověď změnil více než desetkrát. Soud prvního stupně navíc sám přiznal, že výpověď poškozeného v hlavním líčení byla zmatečná a v podstatných bodech se odchylovala od té, kterou podal v přípravném řízení. Výčet jednotlivých rozporů je obsažen v odůvodnění odvolání. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla dovozena mimo jiné z toho, se shodovala s tím, jak skutek popsali svědci, kterým se poškozený svěřil. Tento závěr je ovšem absurdní, jelikož časové rozmezí mezi výpovědí poškozeného v přípravném řízení a popisováním události svědkům muselo být z podstaty věci dosti krátké. Z toho plyne významně zvýšená pravděpodobnost zapamatování si jedné verze události (kterou byl poškozený schopen přednést v přípravném řízení i při rozhovoru se svědky), což ovšem nemá nic společného s tím, jestli se tak předmětné jednání skutečně událo. Soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu založily své rozhodnutí na důkazech, které nejsou z výše popsaných důvodů dostatečně spolehlivé. Při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení důkazů nelze dojít k závěru, že se předmětné jednání obviněného odehrálo tak, jak je popsáno v rozhodnutích soudů, když jsou tato skutková zjištění založena na naprosto nespolehlivém důkazním prostředku. Výrok o vině a trestu nebyl založen na důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. Došlo proto k porušení základních práv obviněného, a to především v procesu dokazování před soudy nižších stupňů, zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů, kdy skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn.
6. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle § 29 tr. zákoníku. Je podle něj nesporné, že poškozený na něj vytáhl nůž s délkou čepele 20 cm se slovy, že ho podřízne. On proto použil předmětnou dřevěnou desku jako protiváhu nože, který vytáhl poškozený. Útok dovolatele byl vyvolán obavou o vlastní zdraví, když přímo hrozil útok ze strany poškozeného, a toto jednání nemohlo být zcela zjevně nepřiměřené, pokud proti hrozbě útoku nožem zasáhl pouze dřevěnou deskou. Soudy prvního i druhého stupně zcela rezignovaly na dostatečné zjištění skutkového stavu věci právě ve vztahu k jednání obviněného v nutné obraně.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jde o pouhé opakování námitek uplatňovaných obviněným v rámci jeho obhajoby prakticky již od samého začátku trestního řízení. Tytéž námitky vtělil i do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Je třeba odmítnout tvrzení, že by zde měl existovat nějaký extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
9. Jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozeného V. S. Lze plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tato výpověď zejména z přípravného řízení je souladná s výpověďmi svědků, kteří popisovali mj. události, kterým byli sami přítomni. Jedná se o výpovědi svědků J. S., L. K. a M. H. k manipulaci s platební kartou poškozeného po činu. Tito svědci potvrdili výpověď poškozeného a naopak vyvrátili obhajobu obviněného. Svědek L. K. v řízení před soudem jednoznačně popsal, že platební kartu měl u sebe obviněný. Variantu děje předestřenou obviněným nepotvrdil ani svědek J. S., protože vyloučil, že by s obviněným a poškozeným po napadení chodil vybírat peníze prostřednictvím platební karty. To, že obviněným tvrzené pokusy poškozeného o platby či vybírání peněz prostřednictvím karty v době po napadení neproběhly, vyplývá i z přehledu úhrad, což je další významná okolnost, která potvrzuje věrohodnost výpovědi poškozeného. Obdobně lze poukázat na skutková zjištění ohledně vrácení platební karty poškozenému, když výpověď poškozeného podpořili svědci L. K. a M. H., kteří naopak vyvrátili tvrzení obviněného, že platební kartu poškozenému vrátil on. V té souvislosti soud druhého stupně správně poukázal na skutečnost, že poškozený po skutku zajistil přes svědkyni M. M. zablokování platební karty z důvodu jejího odcizení, což by jistě neučinil, pokud by platební kartu měl stále u sebe a snažil se jejím prostřednictvím o platby či výběry. Soudy obou stupňů se rovněž zabývaly zjišťováním případné motivace poškozeného V. S. poškodit obviněného nepravdivou svědeckou výpovědí a dospěly k jednoznačnému závěru, že tu žádná taková motivace nebyla. Současně správně odmítly námitku obviněného, že výpověď poškozeného z přípravného řízení byla jediným usvědčujícím důkazem. Dalším usvědčujícím důkazem byl totiž protokol o ohledání místa činu, podle něhož umístění krevní stopy zcela odpovídalo výpovědi poškozeného a nikoli obhajobě obviněného. Dalšími usvědčujícími důkazy pak byly výpovědi svědků J. M., J. Z. a S. M.
10. Pokud jde o námitku stran aplikace § 29 tr. zákoníku o nutné obraně, podle názoru státní zástupkyně bylo vyvráceno, že by poškozený užil vůči obviněnému nůž jinak než na svoji obranu za situace, kdy byl obviněným fyzicky napadán. Takové zjištění jednoznačně vylučuje jakoukoli možnost jednání obviněného v nutné obraně. Soudy obou stupňů se touto námitkou podrobně zabývaly s tím, že obhajoba obviněného jako celek byla vyvrácena a skutek byl prokázán v rozsahu uvedeném ve výroku napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně. Tento soud nepochybil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezmínil, že nebyly splněny podmínky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, když jím zjištěný skutek toto přímo vylučuje. Aplikace § 29 tr. zákoníku v daném případě nepřicházela do úvahy.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání bylo učiněno případně i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze nepochybně formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě), s jistou mírou tolerance - v části týkající se údajně chybné aplikace § 29 tr. zákoníku - též pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě) a v souvislosti s oběma předchozími pak samozřejmě i pod obviněným sice výslovně nezmíněný, avšak implicitně též namítaný, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Důvodnými je však neshledal.
16. Námitky obviněného jsou soustředěny prakticky výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Všechny námitky obviněného však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se fakticky vztahují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Nejvyšší soud každopádně v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
18. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
19. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
20. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný v kontextu svého dovolání též implicitně namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně a Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.
22. Nelze jim vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozeného V. S., a to v kombinaci s výpověďmi svědků J. M., M. H., J. Z., S. M., L. K. a J. S., protokolem o ohledání místa činu, dalšími listinnými důkazy, zvukovým záznamem o oznámení spáchání činu na linku 158 aj.
23. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou pouhým opakováním námitek odvolacích, jimiž se Vrchní soud v Olomouci zabýval a detailně se k nim vyjádřil. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
24. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatnému ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. str. 6-10, odst. 31. - 48. napadeného usnesení odvolacího soudu a str. 12-16, odst. 25. - 37. rozsudku soudu prvního stupně).
25. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
26. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
27. Soudy nižších stupňů zcela důvodně uzavřely, že obhajoba obviněného byla nevěrohodná sama o sobě a bez pochybností byla vyvrácena výpovědí poškozeného v kombinaci s některými dalšími důkazy. Oba soudy si byly zjevně vědomy toho, že výpověď poškozeného je důkazem zásadního významu (když nikdo jiný než obviněný a poškozený incidentu přítomen nebyl), byly si vědomy i změn v postupně podaných výpovědích poškozeného, a tudíž i toho, že je třeba jeho výpověď hodnotit obzvlášť pečlivě. To se ovšem také stalo. Hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného a obviněného se soudy věnovaly skutečně detailně, a to jak pokud jde o jejich vzájemnou konfrontaci, tak pokud jde o vnitřní rozpory v těchto výpovědích obsažené (jestliže se nějakým způsobem lišily obviněným resp. poškozeným postupně předkládané verze), jakož i o soulad či nesoulad tvrzení obviněného, resp. poškozeného s výpověďmi dalších osob v pozici svědků a jinými důkazy. Zcela správně poukázaly i na chybějící motiv poškozeného ke křivému obvinění dovolatele. Obviněný a poškozený se před spácháním činu prakticky vůbec neznali (znali se jen pár dní, a to jen zcela zběžně od vidění), každopádně mezi nimi nedošlo k žádným konfliktům a neexistoval mezi nimi žádný spor. Poškozený ani sám z vlastní iniciativy nepodal trestní oznámení. Telefonické oznámení o spáchání činu na policejní linku učinil svědek J. M. (jemuž se poškozený svěřil, útok obviněného, včetně odcizení peněženky s platební kartou mu popsal a zároveň vyjádřil obavy z dalšího možného jednání obviněného). Na způsobu, jakým soudy všechny provedené relevantní důkazy zhodnotily, není nic závadného, nelogického či nejasného, co by jakkoli odporovalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění svých meritorních rozhodnutí oba soudy pečlivě, obsáhle a přesvědčivě vyložily všechny své podstatné úvahy, na jejich základě dospěly ke konkrétním skutkovým zjištěním a závěru o vině dovolatele.
28. Dovolací námitka spočívající v tom, že obviněný jednal vůči poškozenému v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, sice na první pohled spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti však má i tato námitka svůj pravý základ v otázce skutkových zjištění. V souvislosti s prosazováním své obhajovací verze o údajném jednání v nutné obraně totiž obviněný znovu především zpochybňuje správnost relevantních skutkových závěrů soudů. Tomu jasně odpovídá i text na poslední straně jeho dovolání, kde soudům vytkl, že údajně „rezignovaly na dostatečné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k jeho jednání v nutné obraně“. Toto tvrzení přitom evidentně vychází ze skutečnosti, že v předchozím řízení obviněný uplatňoval zcela odlišnou verzi toho, jak se měl skutkový děj odehrát – tvrdil, že poškozený přišel za ním, do jím obývaných prostor ve druhém patře objektu, byl rozčilený, opilý, v ruce měl nůž a zcela bezdůvodně jej napadl a vyhrožoval mu zabitím. Tato verze však byla na základě provedeného dokazování vyvrácena (viz výše).
29. Pro právní posouzení předmětného činu dovolatele je rozhodný skutkový stav, který byl soudy správně zjištěn a který byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Takto popsaný skutkový děj jednání obviněného v nutné obraně jednoznačně vylučuje. Oba soudy nižších stupňů jasně uzavřely, že útočníkem byl od začátku jen a pouze obviněný, a byl to naopak poškozený, kdo v mezích nutné obrany použil proti obviněnému nůž - nikoli k útoku, nýbrž jen demonstrativně za tím účelem, aby obviněného odradil od jeho dalšího násilného jednání (což se však stejně nepodařilo, neboť obviněný mu nůž z ruky vytrhl a ve svém agresivním jednání pokračoval). V žádném případě tak nelze mít za to, že by obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného. Podmínky ustanovení § 29 tr. zákoníku o jednání v nutné obraně v případě obviněného naplněny být nemohly.
30. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který obviněný navíc ani výslovně neoznačil).
V. Způsob rozhodnutí
31. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek