3 Tdo 1179/2013-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání podaném obviněným J. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T
187/2011, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 187/2011 ze dne 14. 2. 2012 byl
dovolatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný
skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř
měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti osmi
měsíců.
V předmětné věci podal J. J. V. (stejně jako příslušný státní zástupce)
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem sp.
zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5. 2012 tak, že z podnětu odvolání podaného
státním zástupcem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále
jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a dále podle § 259
odst. 3, odst. 4 tr. ř. uložil dovolateli trest odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců.
Dále mu podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu působení v povoláních, zaměstnáních či činnostech, v nichž
by pod jeho výchovným působením a v jeho péči byly děti mladší 15 let, a to na
dobu tří let. Odvolání podané dovolatelem potom podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti citovanému rozsudku podal J. J. V. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší
soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1267/2012 ze dne 12. 12. 2012 tak, že podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve věci podaná odvolání proto odvolací soud projednal znovu a rozsudkem sp. zn.
6 To 241/2012 ze dne 9. 4. 2013 rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního
zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o trestu a dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. dovolateli uložil
trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na
zkušební dobu dvaceti osmi měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu působení v povoláních, zaměstnáních či zájmových
činnostech, v nichž by pod jeho výchovným působením a v jeho péči byly děti
mladší 15 let, a to na dobu tří let. Odvolání podané dovolatelem potom podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal J. J. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas,
prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání
zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které
jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto
svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v souladu s ustálenou
judikaturou jsou za jiný způsob pohlavního zneužití považovány pouze
intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, čímž se rozumí např. ohmatávání pohlavních orgánů za účelem sexuálního vzrušení pachatele. Poukázal
dále znovu na znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie, v rámci
kterého znalkyně MUDr. Petra Sehnalová dospěla k závěru, že se u něj nejenom
nejedná o příznaky svědčící patologické sexuální agresivity či sadismu, ale ani
o agresivní rysy, a znalkyně nezjistila ani narušenou schopnost dovolatele
diferencovat fyziologické od patologických sexuálních objektů a aktivit. Dospěla sice k závěru, že trpí psychosexuální nezralostí s tím, že jde o
vývojovou poruchu, nikoliv však o poruchu sexuální preference (deviace), když
taková porucha se vyskytuje v pubertě a z forenzního hlediska má malou
významnost. Proto závěry soudu o tom, že v jeho případě závěry znaleckého
posudku nevylučují možnost spáchání popsaného skutku, neodpovídají závěrům
přijatým znalkyní. Popsaného skutku se nedopustil, ale i kdyby se dotýkal
poškozené na vagíně, nelze s ohledem na uvedený znalecký posudek dospět k tomu,
že tak činil za účelem vlastního pohlavního vzrušení. Výhrady vznesl znovu i k
výpovědím poškozené a k závěrům znaleckého posudku z oboru psychologie podaného
PhDr. Dobrilou Hrůzovou, ve kterém znalkyně v rámci svého výslechu uvedla, že
má za to, že šlo o hlazení po myšce, pipince s tím, že neví, jak byla v rámci
výslechu poškozená na policii tázána s tím, že znalkyně předpokládá pohlazení
po pipince. Dále znalkyně uvedla, že ex-post zásahy do prvotního sdělení
poškozené (ze strany matky, byť šlo o snahu zjistit, co se stalo s následnými
interpetacemi) by mohly znamenat riziko zkreslení výpovědí poškozené o
vnímaných prožitcích, především z hlediska pojetí správnosti vlastní výpovědi
(tedy k přirozenému sklonu dětí jejího věku vypovídat tak, „aby to bylo
správně“, a tedy podle interpretace ze strany autority spíše než podle skutečně
prožitého). Přes tvrzení znalkyně PhDr. Hrůzové, že poškozená byla schopna tyto
zdrojové vlivy bezpečně odlišit od vlastních zážitků a také na ně bezpečně
poukázat a tedy hodnocení specifické věrohodnosti lze vcelku dobře provést, tak
přes uvedené je prohloubena důvodná pochybnost o dovolatelově vině. Ze závěrů
uvedené znalkyně tak pouze plyne, že ta, ač se přiklání spíše k důvěryhodnosti
nezletilé (poškozené), případné pochybnosti však není schopna vyloučit. Doplňující výslech znalkyně pak odvolací soud provedl pouze povrchně (zejména
ve vztahu k jeho jednání stran hlazení poškozené, a zda tato hovoří pouze o
hlazení či snahu dovolatele vniknout prsty do její vagíny). Dokazování v tomto
směru takto nebylo vedeno dostatečně detailně.
Znalkyně v rámci svého
(doplněného) výslechu potom uvedla, že nelze výpověď poškozené hodnotit jako
zcela jednoznačnou, ale s tím, že pravděpodobně šlo o výpověď s dostatečnou
specifickou věrohodností, přičemž míru oné pravděpodobnosti označila pouze jako
vyšší. Přitom znalkyně ani neuvedla, k čemu by ona dostatečnost měla být
vztažena. Za daných okolností a s ohledem na takto konstituovaný skutkový děj
měl soud sám přijmout k uvedenému adekvátní právní závěr, a to přinejmenším s
přihlédnutím k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a nemohl
přijetí takového závěru ponechat na znalkyni, když on sám se ani nezabýval
konkrétním popisem skutku plynoucím z výpovědi poškozené. Dále poukázal i na
výpovědi matky nezletilé a nepřesvědčivé okolnosti, za kterých učinila (po
delší době a nikoliv spontánně) trestní oznámení. Konečně dovolatel namítl, že
neobstojí ani právní závěr soudů spočívající v tom, že by poškozená byla
svěřena jeho dozoru nebo, že by zneužíval svého postavení a z něj plynoucí
důvěryhodnost. Poukázal na nesprávnou interpretaci pojmu strýček ze školky a z
něj dovozovat jeho postavení, když bylo prokázáno, že se dětem v zařízení
věnoval pouze nepravidelně a pouze v době, kdy o to byl požádán manželkou, když
ani v tomto směru nebylo dokazování nijak doplněno. Uzavřel s tím, že soudy
nevzaly v potaz evidentní pochybnosti o jeho vině, když právě pro ně (jejich
existenci) měl být obžaloby zproštěn. S poukazem na uvedené proto navrhl, aby
„dovolací soud zrušil napadené usnesení“ (pozn. správně rozsudek) „podle
ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu a aby podle ustanovení § 265m
trestního řádu ve věci rozhodnul tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje,
případně aby podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému
soudu v Brně, aby věc znovu projednal“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření upozornil
na to, že co se týče zásahu do učiněných skutkových zjištění v rámci řízení o
dovolání, lze takový postup připustit pouze, pokud by šlo o tzv. opomenuté
důkazy, důkazy provedené nezákonným způsobem a také tehdy, jestliže existuje
extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich
vyvozenými. Má za to, že taková situace (i s ohledem na námitky dovolatele) v
posuzované věci nenastala. Odvolací soud přitom odpovídajícím způsobem doplnil
dokazování (výslechem znalkyně PhDr. Dobrily Hrůzové) a v důsledku toho tvrzení
dovolatele, že se skutku popsaného ve výroku o vině nedopustil, že důkazy byly
nesprávně hodnoceny a soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neobstojí. Podle
názoru státního zástupce tak bylo prokázáno, že dovolatel osahával poškozenou
popsaným způsobem, který vylučuje jakékoli letmé, neintenzivní počínání, jež je
potřeba vyloučit z dosahu § 187 odst. 1 tr. zákoníku, když jde o jednání
sexuálně motivované, přesto, že u dovolatele nebyla shledána porucha sexuální
preference, když nelze přehlédnout, že byla u něj konstatována sexuální
nezralost. Stran znaku svěření dozoru uvedl, že podle učiněných skutkových
zjištění dovolatel na požádání své manželky, provozující příslušné zařízení,
nebo i z vlastní vůle, na děti dohlížel, ty jej znaly a takto jej vnímaly.
Proto byl v postavení osoby, která o ně (byť neformálně a nikoli výlučně) také
pečuje. Uzavřel s tím, že soudy ve věci činné se tak nedopustily pochybení
tvrzeného v rámci podaného dovolání, jejich hmotně právní závěr o naplnění
všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu odpovídá zákonu, a
proto navrhl takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání
uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec
provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich podkladě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní
závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod
dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a
procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci. Právně relevantně a současně důvodně však bylo předmětné
dovolání podáno z hlediska druhé alternativy uvedeného dovolacího důvodu,
protože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání,
který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když předcházející
řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, které svou povahou odpovídají
označenému dovolacímu důvodu, na který dovolatel ve svém mimořádném opravném
prostředku také odkázal a na který dovolací soud reaguje v další části tohoto
svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, jak je obsažen v
příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že se
předmětného trestného činu nedopustil a ve věci učiněná skutková zjištění
takový závěr ani neumožňují, případně vzbuzují důvodné pochybnosti, zda ke
skutku vůbec došlo. Jinými slovy, za daných okolností měla být aplikována
zásada in dubio pro reo. Přitom je namístě připomenout, že v případě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl
nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto
trestného činu, případně žádného trestného činu neměl, kdy se jedná o skutek,
jak byl soudy zjištěn. Zmíněný dovolací důvod přitom neumožňuje namítat
nesprávnost učiněných skutkových zjištění ani neúplnost vedeného dokazování. Při odkazu na uvedený výklad by nezbylo než konstatovat, že dovolatel uvádí v
podaném dovolání pouze skutkové námitky, které nenaplňují deklarovaný dovolací
důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud však současně nemohl přehlédnout konstantní judikaturu Ústavního
soudu České republiky, který shora popsaný výklad označil za příliš
restriktivní, zejména za situace, kdy příslušná rozhodnutí vykazují extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními
závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy soudy konstatovaná skutková
zjištění z provedených důkazů jednoznačně a nepochybně nevyplývají. V takových
(výjimečných) případech je Nejvyšší soud povolán i k revizi skutkových zjištění
napadeného rozhodnutí (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
sp. zn. III. ÚS 578/04, II. ÚS 598/06 a další). V posuzované věci se totiž
právě o takový případ jedná, a proto dovolání bylo podáno nejenom právně
relevantně, ale i nadále je důvodným. Zmíněný extrémní nesoulad je nutno
spatřovat v několika skutečnostech odvíjejících se od učiněných skutkových
zjištění. Především je namístě poukázat na to, že jediným (osamoceným) důkazem
ve věci provedeným k tíži dovolatele je výpověď nezletilé poškozené. Ta uvedla,
že dovolatel ji hladil po holém těle (pod pyžamem), a to i po přirození (po
pipince), rozhodně však neuvedla, že by šlo osahávání mezi jejíma nohama na
vagíně. To za stavu, kdy byla neposlušná, nechtěla jít spát, lezla na žebřiny,
odkud ji dovolatel sundal a dal ji do postele. Uvedla také, že to bylo
příjemné. Uvedené skutečnosti potom korespondují s výpovědí dovolatele, který
uvedl, že za těchto okolností chtěl nezletilou uklidnit tak, aby ulehla do
postele k polednímu odpočinku. Uvedené tvrzení dovolatele pak nebylo v rámci
vedeného dokazování nijak vyvráceno, tedy, že nešlo o nic jiného než nezletilou
popsaným způsobem (hlazením) uklidnit a nic na tom nemění ani jeho případný
(pokud, tak zjevně letmý) dotek jejího přirození. Z učiněných skutkových
zjištění tak dosud neplyne naplnění formálních znaků označeného trestného činu,
tedy výrazně aktivní a intenzivní (úmyslné) jednání dovolatele, které by také
mělo směřovat k jeho sexuálnímu vzrušení.
Ostatně uvedené je i obsahem
znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie a z něj také vyplývá, že
dovolatel netrpí žádnou sexuální úchylkou. Z hlediska tzv. prvotní výpovědi
nezletilé je namístě připomenout, že ta o celé události, předtím než byla
vyslechnuta, hovořila se svou matkou (ex post), což znalkyně z oboru dětské
psychologie označila za ne zcela vhodné, když současně označila výpověď
nezletilé sice za dostatečnou s tím, že se jedná o jistou míru
pravděpodobnosti, nikoli tedy úplné jistoty. Sama přitom hovoří o pohlazení,
nikoli tedy osahávání mezi nohama na vagíně, jak je uvedeno v tzv. skutkové
větě v označeném rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se o zážitek, který se
nezletilé líbil, následné hodnocení matky bylo, že je to špatné a pak (slovy
znalkyně) „a pak už se odvíjely další věci“. V uvedených souvislostech potom
dále nelze přehlédnout ani to, že dovolatel občas pomáhal i s jinými dětmi,
přičemž nikdy podobný případ (jeho obdobného jednání) nebyl zaznamenán a v
tomto směru nebyla podána jakákoli stížnost.
Ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku alternativně uvádí vedle znaku
„vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let“ také znak „kdo je jiným způsobem
pohlavně zneužije“, což nesporně vede k závěru, že zákon tyto dvě formy jednání
staví na stejnou úroveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí
proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je
srovnatelný s vykonáním soulože (např. orální styk či ohmatávání pohlavních
orgánů, které směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele – viz např. rozh. NS sp.
zn. 7 Tdo 235/2004). V daném případě zjevně nebyla uvedená skutečnost
prokázána, ale šlo takto o běžné (jednorázové) pohlazení ve zřejmé snaze
nezletilou zklidnit. Charakter daného jednání a okolnosti, za kterých k němu
došlo, tak nesvědčí pro spolehlivý a jednoznačný závěr, že to vedlo (mělo vést)
k sexuálnímu vzrušení dovolatele. Nelze tak než uzavřít, že se závěr o vině
dovolatele žalovaným skutkem jeví ve světle provedených důkazů a jejich
hodnocení jako nepřesvědčivý, a to i z hlediska důvodných pochybností stran
shledání dovolatele vinným označeným trestným činem, kdy se jeví (za daného
skutkového stavu) použití již zmíněné zásady, tedy v případě vážných
pochybností postupovat ve prospěch obviněného.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To
241/2012 ze dne 9. 4. 2013. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně, pobočka ve
Zlíně, pak podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl o tom, zda dovolatel skutečně naplnil všechny znaky
skutkové podstaty označeného trestného činu, a to nejenom naplněním jeho
formální, ale i materiální stránky. Přitom v novém řízení v této věci bude
postupovat tak, že odstraní vytýkané vady a bude současně vázán právním
názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a to i s přihlédnutím k případnému provedení
dalších důkazů, pokud by k jejich nezbytnosti dospěl.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a
rozhodnutí pak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka