3 Tdo 1183/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
února 2008 o dovolání podaném obviněným M. L., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 9 To 103/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 131/2006, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007, č. j. 1 T
131/2006-240, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm.
a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit v době od srpna 2004 do 16. 6. 2006
jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle § 215 odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v
trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen trestní
příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 32 T 37/2006,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 9 To 103/2007, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný
M. L. uznává vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném
bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na částečně
modifikovaném skutkovém základě, že „od srpna 2004 do 16. 6. 2006 v P., v bytě,
kde žije ve společné domácnosti se svou družkou S. L. a nezletilými S. L., V.
L., M. L. a P. L., opakovaně fyzicky napadá svou družku S. L., v důsledku čehož
byla poškozená i lékařsky ošetřena“. Podle § 215 odst. 2 tr. zák. byl obviněný
nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. ř. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl ve výroku o vině a ve výroku o trestu.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v
případě jeho trestního stíhání byla porušena ústavní zásada „ne bis in idem“,
která je vyjádřena v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle citovaného ustanovení
je totiž nepřípustné trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání
pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu
nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. V uvedené souvislosti
dovolatel poukázal na časové vymezení skutku (trestného činu podle § 215a tr.
zák.) dobou od srpna 2004 do 16. 6. 2006, kdy nejzávažnější dílčí útok vedoucí
ke zranění jeho družky s 8 týdenní pracovní neschopností měl být spáchán dne
14. 6. 2005. Pro toto jednání (dílčí útok) bylo proti dovolateli ovšem již
dříve vedeno trestní řízení Policií ČR pod č. j. ORIII-2097/MO3-Tč-2005, které
bylo posléze skončeno postupem podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř., jelikož poškozená vzala souhlas s trestním stíháním
zpět. V průběhu trestního řízení přitom nebylo zjištěno, že by dovolatelově
družce bylo způsobeno jiné tak závažné poranění, jako ze dne 14. 6. 2005
popsané v příslušné lékařské dokumentaci. Na tuto skutečnost dovolatel konečně
poukazoval již v minulosti, přičemž k ostatním dílčím skutkům uvedl, že tyto
byly Policií ČR předány obecnímu úřadu, protože se podle názoru policie
nejednalo o trestný čin, nýbrž o přestupek.
Dovolatel současně soudům obou stupňů vytkl, že se s výše uvedenými námitkami
náležitě nevypořádaly. Pokud Městský soud v Praze odkázal ve svém rozhodnutí na
judikaturu (konkrétně R 47/1989 SbRt.), použil jí podle dovolatele nepřesně a
nepřiléhavě. K dílčímu skutku ze dne 14. 6. 2005 pak odvolací soud nezaujal
jednoznačné stanovisko, které by se vypořádalo s námitkou „ne bis in idem“.
Své dovolání obviněný shrnul tak, že minimálně ta část skutku, který je mu
kladen za vinu a jehož následkem bylo zranění jeho družky – poškozené S. L. dne
14. 6. 2005, byla v předmětném trestním řízení projednána znovu, ačkoliv toto
řízení bylo již dříve pravomocně zastaveno. V této části tedy podle
dovolatelova názoru bylo trestní řízení konáno v rozporu se zásadou „ne bis in
idem“. S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud
ČR, jakožto soud rozhodující o dovolání, zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze, sp. zn. 9 To 103/2007 ze dne 27. 3. 2007, a zároveň zrušil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007, č. j. 1 T 131/2006“.
K dovolání obviněného se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že obviněný prioritně spatřuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž za
takové rozhodnutí, které vytvořilo překážku „ne bis in idem“, označuje
rozhodnutí vydané podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodů zakotvených v § 11 odst.
1 písm. i) tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že za rozhodnutí podle § 11 odst.
1 písm. f) tr. ř. se nepovažuje usnesení státního zástupce nebo policejního
orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 1 až 4 tr. ř., neboť zde nejde o
trestní stíhání (srov. § 12 odst. 10 tr. ř. a § 159a odst. 4 poslední věta tr.
ř.). V tomto smyslu pak dovoláním napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně odpovídá zákonu.
Státní zástupce se dále věcí zabýval i z hlediska Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě) a judikatury
Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že ani z těchto hledisek
nelze považovat dovolání obviněného za důvodné. Podstatnou skutečností je podle
státního zástupce především to, že v případě některých jednání obviněného
(dovolatele) vůči poškozené S. L., která mohla vykazovat znaky přestupku proti
občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
vůbec nedošlo k vydání rozhodnutí v přestupkovém řízení. Státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 totiž upozornila příslušný úřad
městské části, že jednání obviněného ze dne 7. 5. a 15. 6. 2006 bylo posouzeno
jako dílčí útoky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě
nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a že je proto
namístě postoupit spisový materiál orgánům činným v trestním řízení, resp. že
přestupkové řízení bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o
přestupcích. Za těchto okolností je podle státního zástupce zcela zřejmé, že
skutek, pro který byl dovolatel stíhán v rámci trestního řízení, ani nemůže
zahrnovat skutkové okolnosti, které by již byly řešeny v rámci přestupkového
řízení, a nelze tedy dospět k závěru o existenci důvodu nepřípustnosti
trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší
soud České republiky toto dovolání podle § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r
odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné.
To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §
11 odst. 1, odst. 4 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li
již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)
tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti
na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o
zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c)
tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro
obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Uvedený
dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je
založena na důvodech podle § 11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně v tomto
ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání.
Dovolatel v posuzovaném případě namítl, že do skutku (kvalifikovaného jako
trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle §
215a odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zák.) byla zařazena některá dílčí jednání
již projednaná v přestupkovém řízení, především však dílčí skutek ze dne 14. 6.
2005, ohledně něhož bylo trestní stíhání „pravomocně zastaveno“ (bod VI
dovolání), a v důsledku toho pak byla porušena zásada „ne bis in idem“
vyjádřená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Tyto námitky jsou z
hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno nejprve poznamenat, že podle § 11 odst. 1 písm. f) tr.
ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro
týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu
nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo
v předepsaném řízení zrušeno (tj. především v řízení o mimořádném opravném
prostředku). „Soudem“ se ve smyslu shora citovaného ustanovení rozumí každý
soud naší soudní soustavy, „jiným oprávněným orgánem“ je zde toliko státní
zástupce. To znamená, že mezi orgány vyjmenované v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
nepatří správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž v trestním
řízení nerozhodují vůbec. Policejní orgány mohou v trestním řízení rozhodnout
jen o odložení věci podle § 159a odst. 1 až 4 tr. ř., které však mezi
rozhodnutí podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepatří. O trestní stíhání, které
v takovém případě nebylo ani zahájeno, zde totiž nejde.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ ve vztahu k
dílčímu útoku ze dne 14. 6. 2005, je zřejmé, že dovolatelem namítaná překážka
„ne bis in idem“ nemohla v tomto případě vzniknout. Usnesením policejního
orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha III, místní oddělení
Karlín, č. j. ORIII-2097/MO3-Tč-2005, ze dne 29. 8. 2005 (č. l. 103 spisu) bylo
podle 159a odst. 2 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. rozhodnuto o odložení
věci – podezření z ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se
měl dopustit podezřelý M. L. (dovolatel), neboť souhlas poškozené S. L. s
trestním stíháním byl vzat zpět. To znamená, že trestní stíhání nebylo
zastaveno, jak se mylně domnívá dovolatel, neboť k němu pro překážku uvedenou v
§ 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. vůbec nedošlo (resp. nebylo ani zahájeno).
Předmětný dílčí útok proto následně mohl být zahrnut do skutku – trestného činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák. vymezeného dobou spáchání od srpna 2004 do 16. 6.
2006, neboť trestní stíhání zde zároveň nebylo vázáno na souhlas poškozeného
podle § 163 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o jiné dílčí útoky, ohledně kterých měla být podle dovolatele vedena
různá přestupková řízení, nemá tato skutečnost z hlediska trestního řádu (zák.
č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) význam, neboť ten nepovažuje
rozhodnutí správních orgánů za rozhodnutí v trestním řízení a dovolatelem
namítané důvody nepřípustnosti trestního stíhání na základě ustanovení § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. proto uplatnit nelze.
Podle názoru Nejvyššího soudu přitom na posuzovaný případ nedopadají ani
hlediska vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
zejména článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, či judikatury Evropského
soudu pro lidská práva, byť si Nejvyšší soud je vědom, že ve smyslu Protokolu
č. 7 k Úmluvě je zásadu „ne bis in idem“ namístě vztáhnout jak na činy patřící
podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi
přestupky (k těmto otázkám srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7.
2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003).
Dovolatel totiž nenamítl, že pro některé dílčí jednání – jako součásti skutku
popsaného v napadeném rozsudku odvolacího soudu – byl v přestupkovém řízení
meritorně uznán vinným a postižen nějakou sankcí nebo naopak pravomocně zbaven
viny. Podle zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 rozsudku) obviněný „za
předchozí útoky vůči poškozené, které byly řešeny jako přestupky, nikdy nebyl
postižen, neboť poškozená nedala souhlas k jeho stíhání“. Ani v uvedeném směru
tedy nic nenasvědčuje dvojímu postihu obviněného (dovolatele), tzn. že by za
výše konstatovaných okolností došlo k porušení zásady „ne bis in idem“ ve
vztahu k výsledkům předcházejícího přestupkového řízení.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení
nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanými vadami. Skutečnost, že se odvolací soud
výše naznačenými otázkami v odůvodnění svého rozsudku zabýval toliko na okraj a
navíc nepřesně, nic nemění na jeho věcné správnosti. Dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí přitom není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyššímu soud pak
nic nebránilo, aby důvody napadeného rozhodnutí doplnil vlastními právními
úvahami.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
dovolání obviněného M. L. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler