3 Tdo 1230/2014-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o
dovolání podaném P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci, sp. zn. 68 To 40/2014 ze dne 27. 3. 2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 116/2013,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 116/2013 ze dne 29. 11. 2013
byl dovolatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1,
odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj
je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce a pro jeho
výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
Konečně bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě,
pobočka v Olomouci, rozsudkem sp. zn. 68 To 40/2014 ze dne 27. 3. 2014 tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený
rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř.
ve vztahu k poškozeným A. M., a M. M. M., a za podmínek uvedených v § 259 odst.
3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. P. K. uložil
povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. M. M., bytem L., U., částku
175.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. potom poškozenou A. M., bytem T.-V.
odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak napadený rozsudek ponechal beze změn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou
stupňů nesprávně posoudily jím porušené povinnosti řidiče, když dospěly k
závěru, že takto porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu
§ 143 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že je vždy nutné postupovat stran porušení
důležité povinnosti řidiče s ohledem na individuální okolnosti každého případu,
kdy v posuzované věci šlo o porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů
(dále jen zákon o silničním provozu), podle kterého je povinností řidiče
věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních
komunikacích a dále o ustanovení § 18 odst. 1 téhož zákona o tom, že rychlost
jízdy musí řidič přizpůsobit zde vyjmenovaným okolnostem, které je možno
předvídat, a jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo
na vzdálenost, na kterou má rozhled. Přitom za porušení oné důležité povinnosti
nelze mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené mu podle
zákona, ale pouze takové, jejíž porušení má za následek nebezpečí pro lidský
život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému
následku. V těchto souvislostech dovolatel poukázal na to, že jeho jízdu v
rozhodné době nebylo možné považovat za bezohlednou, když se plně věnoval
řízení vozidla, projížděl úsekem, který znal (ten byl přehledný) a v kritické
době na něm nebyl žádný provoz. Pootočení k zadnímu sedadlu, na kterém seděla
poškozená, přitom bylo jeho reakcí na opakované vyrušování a ztěžování řízení
její osobou a šlo z jeho strany o pouhý exces při řízení vozidla. Poukázal na
to, že poškozená opakovaně rušila jízdu, upoutávala jeho pozornost, náhle a
nepředvídaně se nakláněla do prostoru řidiče, ukazovala mu mobilní telefon,
který jej oslňoval. Tímto jednáním zjevně vícekrát porušila povinnost
přepravované osoby neohrožovat svým chováním bezpečnost silničního provozu a
neomezovat řidiče v bezpečném ovládání vozidla ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c)
zákona o silničním provozu, když poškozená takto jednala opakovaně vzdor jeho
vyzváním, aby takového jednání zanechala. Dále poukázal na to, že sice jel
rychlostí 106 km/hod., avšak s ohledem na již uvedené (bez zmíněného působení
poškozené) byl schopen projet inkriminované místo (pravotočivou zatáčku) bez
potíží. Jeho rychlost v kritické době tak byla sice nepovolená, ale nikoliv
nepřiměřená zmíněným okolnostem, jak nesprávně dovodily soudy.
Jeho krátká
nepozornost v důsledku popsaného jednání poškozené potom vedla ke vzniku
samotné nehody, přičemž soudy uvedenou skutečnost chybně kvalifikovaly jako
porušení povinnosti plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu
na pozemních komunikacích uložené mu (jako řidiči) dle § 5 odst. 1 písm. b)
zákona o silničním provozu a tedy porušení důležité povinnosti uložené mu podle
zákona ve smyslu § 143 tr. zákoníku. Dovolatel takto namítl nedůsledné a chybné
posouzení tzv. zásady gradace příčinné souvislosti ze strany nalézacího soudu a
její opomenutí ze strany soudu odvolacího. Poukázal na to, že je důležité, aby
jednání pachatele bylo z hlediska následku příčinou dostatečně významnou. Pokud
při vzniku následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku v podobě způsobení smrti
poškozené spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou z nich co do
jejího významu pro vznik následku zvlášť. Uvedeným se soudy nezabývaly, když
spoluvinu poškozené na vzniku následku pouze naznačily, aniž by se zabývaly
jejím podrobným zkoumáním, přičemž se nezabývaly ani skutečností, že poškozená
v kritické době nebyla připoutána bezpečnostním pásem. V tomto směru
polemizoval s tím, že soud prvního stupně odkázal v rámci posuzované věci na
srovnatelný případ rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1217/2010 s
tím, že tehdy nepřipoutaná poškozená řidiče nijak neomezovala. K odkazu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2012 ke vztahu řidiče a
přepravované osoby (její vyloučení z přepravy řidičem) uvedl, že tento vztah
mezi dvěma povinnostmi řidiče a přepravované osoby nelze vyložit jednostranně,
jak učinily oba soudy. V uvedeném směru odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 1536/2010 se zvýrazněním spoluviny poškozené, u níž by
(pokud by byla připoutána) nemuselo dojít k zásadní újmě na jejím zdraví, jak
plyne i z příslušného znaleckého posudku. V uvedeném směru tak uzavřel, že
výlučnou a hlavní příčinou dopravní nehody nebylo porušení pravidel silničního
provozu jím samým, ale zejména i porušení povinnosti poškozené, která
nerespektovala ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), c), d) zákona o silničním
provozu. I kdyby totiž nehodu spoluzavinil svou zbrklou reakcí na vzniklou
(popsanou) situaci, nebylo možné posoudit jeho jednání jako porušení důležité
povinnosti podle kvalifikované skutkové podstaty. Vzhledem k uvedenému (i s
ohledem na označenou judikaturu Ústavního soudu) namítl extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jednání, které
je mu kladeno za vinu. Poukázal i na to, že odvolací soud, přesto, že byl v
trestním řízení řádně proveden důkaz znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky,
CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tento důkaz v odůvodnění
svého rozhodnutí neučinil předmětem svých úvah a hodnocení a jedná se tak ve
skutečnosti o tzv. opomenutý důkaz. Stejně při rozhodování o povinnosti k
náhradě škody soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že
počínání poškozené nepromítly do rozhodování o náhradě škody.
Vzhledem k
uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. citovaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a o ní rozhodnout. Současně požádal, aby dovolací soud rozhodl (s ohledem na vytýkané vady) o
přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.,
když týž návrh učinil i předsedovi senátu soudu prvního stupně podle § 265h
odst. 3 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém
vyjádření státní zástupce poukázal na to, že tvrzení uvedená v dovolání byla
trvalou součástí obhajoby dovolatele před oběma soudy. Přitom zejména nalézací
soud v důvodech svého (citovaného) rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč v dané
konkrétní situaci porušení povinnosti poškozené připoutat se nevyloučilo
povinnost dovolatele zajistit bezpečnost přepravovaných osob, když soud také
opřel právní posouzení skutku o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Rovněž
odvolací soud správně v důvodech napadeného usnesení (pozn. správně rozsudku)
uvedl, že „primární příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy obžalovaného a
jeho chování během jízdy“. S uvedeným se státní zástupce shodl s tím, že způsob
jízdy dovolatele v kritické době byl hazardní, a to proto, že byl řidičem
nepochybně nezkušeným, což jej mělo vést k opatrnější jízdě, obzvláště kdy šlo
o jízdu v noci po úzké silnici bez vodorovného značení s nepříliš kvalitním
povrchem a se spolujezdkyní, která jej opakovaně vyrušovala při řízení vozidla
a dovolateli nebylo ani zřejmé, zda je připoutána. Rychlost jeho jízdy v
kritické době byla 106 km/hod., a takto byla za daných okolností hazardní, když
se navíc otočil k poškozené, aniž by výrazně snížil rychlost jízdy nebo
zastavil v době, kdy projížděl táhlou zatáčkou. Za daných okolností se tak
jednalo o porušení povinností, „jejichž porušení má zpravidla za následek
nebezpečí pro lidský život, jestliže jejich porušením může snadno dojít k
takovému následku (R 11/1964)“. To s tím, že porušením důležité povinnosti je
rovněž nepřiměřená rychlost jízdy v zatáčce, jak je dlouhodobě judikováno např. rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr. K situaci v samotném vozidle státní
zástupce uvedl, že bylo zcela na vůli dovolatele kdykoliv zastavit a korigovat
chování poškozené, když byl vůči ní starší, podle svého tvrzení střízlivý, a to
na rozdíl od poškozené. Poukázal i na obdobnou dopravní nehodu (nepřipoutaný
spolujezdec), o které rozhodoval Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 7 Tdo
343/2014. Z tohoto rozhodnutí potom plyne, že v nyní posuzované věci (pokud
nalézací soud dovodil znak „porušení důležité povinnosti“ nijak nepřepínal
trestní represi. Dále státní zástupce uvedl, že nalézacím soudem poukazované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1217/2010 považuje za přiléhavé, když
dovolatel měl velmi široké možnosti, jak eliminovat případné nepřístojné
chování poškozené ve vozidle. Zvolil však možnost nejhorší, když nesnížil
rychlost jízdy na rozumnou mez a v zatáčce se pokusil patrně podnapilou a
zjevně nepřipoutanou poškozenou napomenout, když za daných okolností její
nepřipoutání nemohlo být významnou příčinou jejího následného úmrtí a tedy
škodlivého následku. Dovolatel výrazně překročil rychlost jízdy přiměřenou svým
schopnostem, stejně jako rychlost v místě povolenou, když z příslušného
znaleckého posudku plyne, že právě rychlost jízdy v kombinaci s nesprávnou
technikou jízdy byla právě příčinou vzniku nehody. Státní zástupce připustil,
že i povinnost, která se obecně jeví jako „důležitá“ může tento znak v
konkrétní věci pozbýt, jestliže se na vzniku škodlivého následku výrazně
podílel i poškozený. V předmětné věci však žádné podstatné spoluzavinění
poškozené zjištěno nebylo, když pro celý průběh předmětných událostí bylo
rozhodné jednání dovolatele. Proto také považuje za přiléhavé i dovolatelem
poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2012.
Přitom závěr
odvolacího soudu, že přežití poškozené v případě jejího připoutání je pouhou
spekulací, považuje státní zástupce za názor logický a odpovídající skutkovým
zjištěním. To proto, že příslušný znalec Ing. Rábek, Ph.D., ve svém posudku
uvedl, že zadní část vozidla byla výrazně více deformována než jeho část přední
a z pořízené fotodokumentace je patrno, že vlevo vzadu došlo k prolomení
střechy vozidla, přičemž je skutečně otázkou, zda by poškozená, sedící vzadu,
se nezranila při opakovaném převrácení vozidla o tuto nečekanou překážku. Přesto však uvedený závěr je pro právní posouzení skutku nadbytečný, když
nebylo zjištěno výrazné spoluzavinění poškozené na vzniklém následku. Za právně
nepodstatný tak považuje státní zástupce i dovolaelem tvrzený závěr znalce
MUDr. Fialky, CSc., že připoutaná poškozená by zásadní újmu na zdraví
neutrpěla, neboť by nebyla vyvržena mimo vozidlo. K vyvržení z vozidla
poznamenal, že ke zranění poškozené mělo dojít již ve vozidle, neboť týž znalec
ve svém posudku usoudil na to, že zevní oblasti těla poškozené jsou příliš
čisté a že se tedy střetly s interiérem vozidla a nikoli se zeminou. K
poukazovanému „extrémnímu nesouladu“ státní zástupce uvedl, že soud akceptoval
tvrzení dovolatele, že jej poškozená při jízdě vyrušovala, ale současně
poukázal i na to, že soud prvního stupně správně dovodil, že dovolatel měl
takto zastavit a z přepravy ji vyloučit. V tomto směru jsou učiněná skutková
zjištění shodná s tvrzením dovolatele a není tak zřejmé v čem je shledáván onen
„extrémní rozpor“. K námitce, že odvolací soud neučinil předmětem svých úvah
znalecký posudek MUDr. Fialky, CSc., státní zástupce poukázal na již zmíněný
závěr znalce, že poškozená utrpěla zranění již ve vozidle, přičemž žádné
významné spoluzavinění nepřipoutané poškozené zjištěno nebylo. Dodal, že
odvolací soud skutečně v důvodech svého rozhodnutí výslovně nepoznamenal, že
vzhledem k absenci zavinění poškozené je již nepodstatné zkoumání variant
způsobení následku, pokud by byla poškozená připoutána s tím, že nepřihlíží k
označenému posudku. Tento důvod však zřejmě plyne z celého (úplného) odůvodnění
napadeného usnesení odvolacího soudu. Připomněl, že podle ustálené judikatury
Ústavního soudu může k takovému pochybení dojít i opomenutým důkazem, současně
však soudy jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější
excesy“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další
judikaturu). Namítaný extrémní nesoulad proto ani takto dán není a opomenut byl
pouze důkaz pro posouzení věci zcela nepodstatný. V této části dovolání tak
uvedené důvody směřují pouze do skutkových zjištění a zjevně tím nenaplňují
žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. Konečně poukázal
i na to, že pokud nebylo shledáno spoluzavinění poškozené, nebyl důvod ani
snižovat náhradu škody pozůstalým, a proto v této části je podané dovolání
zjevně neopodstatněné. Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené
dovolatelem jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodům
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť dovolatel nenamítá
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání
učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu,
že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je
tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že jeho počínání v
kritické době (řízení předmětného auta) soudy nesprávně posoudily, jako
porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu ustanovení § 143
odst. 2 tr. zákoníku s tím, že s ohledem na uvedené soudy chybně posoudily i
zásadu tzv. gradace příčinné souvislosti, když poukázal rovněž na to, že
poškozená se před jízdou ani v době jízdy (ač to byla její povinnost)
nepřipoutala bezpečnostním pásem a na vzniklém následku se tak podílela. Takto
vznesené námitky byly uplatněny právně relevantně, jsou však zjevně
neopodstatněné. K nim je nezbytné předně uvést, že z učiněných skutkových
zjištění (zejména i z výpovědi samotného dovolatele i dalšího spolujezdce O. M., stejně jako ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy) zřetelně plyne,
že v kritické době jel dovolatel jako řidič předmětného auta nezanedbatelně
vyšší než povolenou rychlostí (106 km/hod.), a to ve chvíli, kdy jej svým
opakovaným jednáním poškozená (nepřipoutaná bezpečnostním pásem) vyrušovala v
řízení vozu. Za těchto okolností bylo jeho povinností na uvedenou skutečnost
reagovat, když jednak se měl důsledně přesvědčit o tom, zda je poškozená
připoutána, zejména však měl výrazně omezit rychlost své jízdy, nejlépe však
vozidlo zastavit, a to hned při prvním vyrušení poškozenou, vyzvat ji, aby ve
svém jednání nepokračovala, případně ji z přepravy vyloučit. Uvedený postup,
který je v souladu se zákonem o silničním provozu, však nezvolil a místo toho s
poškozenou ve vysoké rychlosti dále komunikoval, obracel se k ní a v důsledku
uvedeného nakonec vybočil ze směru své jízdy a přivodil havárii vozidla se
zmíněným následkem. Dlužno podotknout, že vyrušování poškozenou nebylo
ojedinělé a náhlé, ale jednalo se z její strany o jednání opakované. V tomto
směru tak soudy správně dospěly k závěru, že dovolatel porušil ustanovení § 5
odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 silničního zákona s tím, že se jednalo o
porušení důležité povinnosti uložené dovolateli (jako řidiči) podle zákona,
když ten byl v dané chvíli povinen plně se věnovat řízení vozidla, navíc v
době, kdy jel nepřiměřeně rychle. Přitom mezi tímto (výrazným) porušením
zmíněné důležité povinnosti a jejím následkem je nepochybně dána i příčinná
souvislost. Je namístě zopakovat to, že dovolatel věděl o tom, že poškozená
není připoutána (v tomto směru neučinil ani opatření ve smyslu § 5 odst. 1
písm. i/ silničního zákona, tedy zajistit bezpečnost přepravované osoby) věděl,
že je jí opakovaně při řízení vozu vyrušován a na uvedené adekvátním způsobem
nereagoval, přestal se důsledně věnovat řízení automobilu, otáčel se k
poškozené, mluvil s ní, když takovéto jeho jednání vyústilo v dopravní nehodu. Lze tak v této části uzavřít, že hlavní a rozhodující (primární) příčinou
zmíněné dopravní nehody bylo popsané jednání dovolatele, který tak nepochybně
porušil onu důležitou povinnost, uloženou mu jako řidiči ze zákona, když
zejména ve smyslu § 5 odst. 1 písm.
b) silničního zákona se nevěnoval plně
řízení vozidla a nesledoval řádně situaci v silničním provozu. To, že silnici
znal, na věci nic nemění, když lze poukázat i na to, že se jednalo o silnici
úzkou, bez vodorovného značení, jízdu v zatáčce a v noci. Dovolatel také
namítl, že poškozená nebyla připoutána bezpečnostním pásem, a takto vlastně to
byla ona, která se na vzniku svého smrtelného zavinění výrazně podílela. S
ohledem na již uvedené však i k této námitce lze pouze zopakovat, že dovolatel
měl všechny možnosti a také povinnost v uvedeném směru zasáhnout, což však
neučinil, když naopak jednal již popsaným způsobem, v jehož důsledku došlo k
popsané dopravní nehodě a následku s ním spojeného. Za daných okolností takto
poukazovat na výraznou spoluvinu poškozené (byť bylo její povinností se
připoutat) neobstojí. To také proto, že i když nepochybně bylo povinností
poškozené (jako spolujezdkyně) se přivázat, tak to, že tak neučinila, neznamená
(s ohledem na již uvedené), že dovolatel (bez ohledu na tuto skutečnost)
neporušil namítanou důležitou povinnost a uvedené nelze ani vztáhnout k
námitkám stran uvažované příčinné souvislosti. S dovolatelem potom lze
souhlasit v tom, že odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí měl alespoň
stručně zabývat znaleckým posudkem MUDr. Fialky, CSc., stran možností vzniku
zranění poškozené. K tomu je namístě uvést, že nejde takto o tzv. opomenutý
důkaz, který by byl schopen přivodit tzv. (namítaný) extrémní rozpor, a
současně nejde ani o exces, a to právě v souvislosti s dalšími, shora
poukazovanými a nepochybně učiněnými skutkovými zjištěními, ze kterých soudy
vycházely a na která také (i odvolací soud) přiléhavě poukázaly, když ve světle
jejich rozhodnutí se označené znalecké zkoumání jeví jako důkaz marginální. Konečně ke druhu a výši uložených trestů a úvah v tomto směru vedených soudy,
včetně vyjádření případné spoluviny poškozené, potom dovolací soud z hlediska
parametrů řízení o dovolání v tomto směru (i z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu) není oprávněn do věci ingerovat.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. O
žádosti dovolatele stran přerušení výkonu uloženého trestu potom již Nejvyšší
soud za daných okolností nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka