3 Tdo 1251/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněné M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2014, č.
j. 50 To 117/2014-2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 32 T 87/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 9. 2013, č. j. 32 T
87/2013-1899, byla obviněná M. K. uznána vinnou jednak „pokračujícím“ přečinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009
Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jichž se dopustila
jednáním popsaným pod body ad I/ 1) - 134) výroku o vině, a dále „trojnásobným“
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech
ad II/, III/ a IV/ výroku o vině. Za to a za další sbíhající se trestnou
činnost byla „podle § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2
tr. zákoníku“, odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.
zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku
a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o vině „A“ z
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 133/2013,
který „zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 10 T 132/2012, ze
dne 26. 11. 2012, výrok o trestu a výroky o náhradě škody s výjimkou výroků
týkajících se poškozené J. B. a V. Š. O uplatněných nárocích na náhradu škody
soud rozhodl výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229
odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněné, které podala proti výroku o vině pod bodem ad III/ a proti
výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v
Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 50 To 117/2014-2002, jímž z podnětu
podaného odvolání podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil napadený prvoinstanční
rozsudek ve výroku o trestu tak, že se obviněná odsuzuje podle § 209 odst. 3
tr. zákoníku a dále se podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ruší výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 2 T 179/2012,
jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího
soudu nabyl právní moci dne 28. 5. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k
témuž datu nabyl v odvoláním napadených, nezrušených výrocích právní moci i
rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. K. následně
dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a
k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) ke
skutku pod bodem ad III/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně namítla,
že nejednala v úmyslu neplatit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním
bytu, který si dne 3. 3. 2011 pronajala v obci Z. - S., jak nesprávně dovodil
soud prvního stupně. Proto nemohla tímto jednáním spáchat přečin podvodu podle
§ 209 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud k odvolání obviněné její trestní
stíhání pro daný skutek nezastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve
smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka nadále nesouhlasí s tím, že s přihlédnutím k její tehdejší finanční
situaci a k jejímu paralelnímu jednání bylo i zde nutno usuzovat na její
podvodný úmysl. Soudy navíc její tehdejší finanční situaci ve skutečnosti nijak
nezkoumaly.
Nesprávným hmotně právním posouzením je podle dovolatelky zatížen i výrok, jímž
jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Má zato, že v jejím případě
byly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody nespojeného s přímým
výkonem, případně některého alternativního trestu. Pokud se tak nestalo, soudy
svými rozhodnutími porušily zásadu, podle níž tam, kde postačí uložení trestní
sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější.
Dovolatelka také připomněla další zásadu, podle které je nutno trestní sankce
ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům
pachatele. V této souvislosti pak poukázala na to, že je matkou dvou malých
dětí, které jsou bez otce. Výkon uloženého trestu by pak nepochybně negativně
ovlivnil jejich vývoj a narušil vzájemné vazby. Soudy podle ní nepřihlédly ani
k právům a zájmům poškozených osob, jimž je dovolatelka povinna nahradit škodu
způsobenou trestnou činností. Kdyby jí uložily trest odnětí svobody s
podmíněným odkladem či některý alternativní trest, mohla by zůstat výdělečně
činnou a způsobenou škodu postupně hradit ze svého příjmu. Odvolací soud podle
dovolatelky při posuzování správnosti uloženého druhu a výše trestu vycházel z
nesprávného právního posouzení prvostupňového soudu, který při ukládání trestu
přihlížel k nesprávné výši škody a počtu poškozených, když do svých úvah
zahrnul i škodu způsobenou poškozeným subjektům trestnými činy, za něž byla
dovolatelka uznána vinnou výrokem „A“ z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 133/2013, kterým jí byl uložen rovněž trest.
Dovolatelka zdůraznila, že mimo rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město ve
věcech vedených pod sp. zn. 2 T 130/2010 a sp. zn. 2 T 63/2011, ke kterým z
důvodů amnestie prezidenta republiky nelze přihlížet, jí nikdy žádný podmíněný
trest odnětí svobody či jiný alternativní trest uložen nebyl. Před spácháním
trestné činnosti, za kterou byla odsouzena v nyní projednávané trestní věci,
řádně pracovala. Podvodnou trestnou činnost začala páchat až v důsledku
neutěšené životní situace, kdy zůstala s dětmi sama, neměla nikoho, komu by je
mohla v pracovní době svěřit, dlouhodobě se jí nedařilo umístit je do mateřské
školky, a proto nemohla docházet do zaměstnání. Ve výkonu trestu se nachází již
více jak čtrnáct měsíců, což mělo na její osobu takový vliv, že si již plně
uvědomila závadnost a závažnost svého trestného jednání. Smysl uloženého trestu
tak již byl naplněn. Současně má již vytvořeno takové rodinné zázemí a
podmínky, aby mohla žít řádným životem a pracovat.
Z výše uvedených důvodů je dovolatelka přesvědčena, že odvolací soud měl jednak
výrok o vině ad III/ z rozsudku soudu prvního stupně zrušit a sám ve věci
rozhodnout tak, že ji v uvedeném rozsahu obžaloby zprostí. Dále jí měl uložit
trest odnětí svobody, avšak s podmíněným odkladem výkonu, popř. jiný
alternativní trest.
Pod uplatněným důvodem dovolání podle § 265kb odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná
namítla, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když z něj není zřejmé, jak
se soud druhého stupně vypořádal s jejím odvoláním v části, která směřovala
proti výroku o vině pod bodem III/ a proti výroku o trestu.
Své dovolání uzavřela návrhem, „aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal odvolacímu soudu věc k novému
projednání a rozhodnutí.“
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde
samosoudkyní) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu
státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 9. 2011. Do zahájení neveřejného
zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva,
jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.,
využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního
zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání
nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a
zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by
dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v
projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť
odvolací soud svým rozhodnutím současně vytvořil procesní stav, jakoby řádný
opravný prostředek obviněné proti výroku o vině v bodě III/ a výroku trestu
zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), k) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď
nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale
není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže dovolatelka vytýká vadu spočívající v neúplnosti výrokové části
rozhodnutí soudu druhého stupně, protože v něm chybí samostatný výrok o
zamítnutí odvolání proti výroku o vině ad III/ rozsudku soudu prvního stupně a
proti výroku o trestu, pak podanému dovolání nelze z hlediska výše uvedeného
dovolacího důvodu přiznat žádné opodstatnění.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je předně zřejmé, že odvolací soud podrobil
přezkumu podle § 254 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti
nimž obviněná podala odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jejich
vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Současně přihlížel i k
vadám, které obviněnou vytýkány nebyly, pokud měly vliv na správnost výroků
odvoláním napadených. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil - pokud
jde o otázku viny - správná skutková zjištění, která následně správně posoudil
i po stránce právní. Výrok o trestu k odvolání obviněné oproti rozsudku soudu
prvního stupně precizoval tak, aby odpovídal zákonným pravidlům pro ukládání
trestu.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) vyplývá, že považuje-li odvolací soud za
vadný jen dílčí výrok napadeného rozsudku, pak z podnětu podaného opravného
prostředku (odvolání) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní
výrok nový nebo napadený výrok doplní, aniž by dále musel rozhodovat o tom, že
ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny (jak se v
praxi některých soudů nadbytečně děje), anebo že v rozsahu, v němž nebylo
shledáno důvodným, se odvolání zčásti zamítá. To znamená, že rozhodnutí
odvolacího soudu není zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby (zde
dovolatelky) jen částečně, aniž by ho ve zbytku (tj. v neúspěšné části)
zamítal. Nemůže se tedy jednat o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí
soudu druhého stupně (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T 531).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu
viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka - pokud jde o výrok o vině přečinem
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem ad III/ z rozsudku soudu
prvního stupně - nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem
prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková
zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních
skutečností. Hmotně právní námitku, že svým jednáním nenaplnila subjektivní
stránku (zavinění) stíhaného úmyslného trestného činu, založila výhradně na
zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení
provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v její neprospěch především
porušena zásada in dubio pro reo, když soudy při neakceptování její obhajoby
vyhodnotily obsah dokazování k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V
důsledku toho měly vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z
takového, který de facto neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora
namítaných pochybení dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku.
Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem
primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového
stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného
v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba
mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na
spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají
neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba nepochybně
rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový
flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v
rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů,
popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se
ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k
obviněnou popírané úmyslné trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 28
shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1
tr. ř.) neměl k příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - jak již
bylo zmíněno výše - žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl
podkladem pro následné právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž řádně v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil (viz
zejména str. 3 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném
případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení
toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani
námitky obviněné vztahující se k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího
důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp.
neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku
přiměřenosti uložené trestní sankce. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru
o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však napadená
rozhodnutí soudů v této trestní věci netrpí a dovolatelka ostatně ani ničeho v
tomto směru nenamítala.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39
tr. zákoníku, § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně
vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp.
zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 22/2003).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za přečin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve
výměře od jednoho do pěti let. Jestliže soud prvního stupně dovolatelce uložil
tento trest ve výměře tří let, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry.
Dovolatelka by tedy nemohla výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani
prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněné M. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze, a z hlediska
dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. mu
nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k
tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler