3 Tdo 1264/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání
podaném J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, sp. zn.
5 To 50/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Vyškově pod sp. zn. 2 T 122/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 2 T 122/2015,
byl J. R. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148
odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále
jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové
části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a současně mu bylo uloženo, aby v
průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Dále mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v
trvání jednoho a půl roku. Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen
tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal J. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 5 To 50/2016, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal J. R. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. R. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména se vyhradil vůči
postupu obou ve věci rozhodujících soudů, neboť dle jeho názoru byly naplněny
předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §
307 odst. 1 tr. ř., a to vzhledem k jeho osobě, jeho dosavadnímu životu a k
okolnostem případu. Uložením trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti
spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel dle obviněného nebyl naplněn
účel trestního řízení, neboť výše uvedené rozhodnutí má zcela formalisticky
represivní charakter. Nadto podotkl, že soudy nedostatečně zvážily okolnosti,
za kterých došlo k proklamovanému porušení důležité povinnosti řidiče
dopravního vozidla. Rovněž namítl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně
přísný. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu
předcházející rozsudek zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
avšak toto vyjádřením ze dne 26. 7. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto
podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní
zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a
to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Po prostudování předloženého trestního spisu předně bylo shledáno, že obdobné
(resp. shodné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Obviněný přitom částečně rozporuje
skutková zjištění (okolnosti, které vedly k předmětné dopravní nehodě). Dle
Nejvyššího soudu však soudy prvního i druhého stupně jasně uvedly, které z
provedených důkazů považují za věrohodné a z čeho při rozhodování o vině
obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci lze konstatovat, že si soudy
vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst.
5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady
trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v předmětné trestní
věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího
soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem
přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Stran námitek k potenciálnímu zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení
§ 307 odst. 1 tr. ř. je namístě podotknout, že obviněný má ze zákona právo na
řádný proces, nikoliv však právo na to, aby věc byla vyřízena odklonem od
takového procesu, tedy např. podmíněným zastavením trestního stíhání. Nejvyšší
soud rovněž považuje za důležité zdůraznit, že takový postup je fakultativní, a
jeho smyslem je (v důvodných případech) rychlejší a jednodušší vyřízení věci,
preferující odčinění způsobené škody bez potrestání pachatele, čímž tedy
směřuje k vyřízení věci méně represivním způsobem, s upřednostněním výchovného
působení na pachatele. Proto také ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. obsahuje
podmínku, že takové rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím
k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu považovat za dostačující.
Nadále je však zcela na příslušném orgánu činném v trestním řízení, zda
vzhledem ke všem okolnostem případu přistoupí k rozhodnutí o vině a trestu či
užije jinou procesní alternativu spočívající v některém z odklonů od
standardního řízení.
Nejvyššímu soudu nadto nezbývá než opětovně připomenout, že námitka obviněného,
že v jeho trestní věci bylo namístě aplikovat institut podmíněného zastavení
trestního stíhání ve smyslu § 307 tr. ř., je námitkou procesního charakteru a
nelze ji právně relevantně uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp.
zn. 4 Tdo 1276/2015; rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 6 Tdo 734/2013).
Stran námitek nepřiměřené přísnosti uloženého trestu lze předestřít, že k
výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů
spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v
tomto pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem,
aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není
situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že
samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Ani těmto námitkám obviněného tudíž nebylo možné
přisvědčit.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané
z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu