Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o
dovolání podaném obviněným Bc. V. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 10 To 119/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Mělníku t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. V. N. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 1 T
173/2012, byl obviněný Bc. V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1,
odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění okresního soudu
dopustil tím, že
dne 16. 3. 2011 v 17.20 hod. řídil v ulici S. v Č. L. osobní motorové vozidlo
zn. Peugeot 407, když na křižovatce s ulicí B. N., do které odbočoval z
vedlejší pozemní komunikace, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v
jízdě!" a nedal přednost po hlavní komunikaci z levé strany na pánském jízdním
kole zn. ESKA jedoucímu cyklistovi K. Š., čímž porušil důležitou povinnost
vyplývající z ustanovení § 4 písmeno a), b) a ustanovení § 22 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy následně v prostoru
křižovatky došlo ke střetu jízdního kola s přední částí vozidla zn. Peugeot,
při kterém K. Š. upadl na vozovku a utrpěl zranění spočívající ve vymknutí
pravého ramenního kloubu s odlomením zadního a dolního okraje kloubní jamky,
jenž si vyžádalo ošetření v Nemocnici s poliklinikou v Č. L. s následnou domácí
i ambulantní léčbou spojenou s omezením na obvyklém způsobu života spočívajícím
nejprve ve fixaci pravé paže ortézou do 7. 4. 2011 a poté ve významném omezení
hybnosti pravé paže včetně značné bolestivosti a pracovní neschopností nejméně
do 5. 6. 2011, přičemž omezená hybnost pravé ruky přetrvává dosud a nelze
vyloučit ani rozvoj trvalých následků.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2
tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná
zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se svým nárokem na náhradu
škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 10 To 119/2013 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí ve svém výroku postrádá
základní náležitosti, zejména popis subjektivní stránky trestného činu.
Odůvodnění subjektivní stránky stojí podle něj na pouhém konstatování, že
nejsou žádné pochybnosti o tom, že při pozornějším sledování provozu na hlavní
silnici poškozeného vidět mohl a měl a byl povinen mu dát přednost v jízdě.
Toto tvrzení ovšem podle obviněného neodpovídá skutkovým zjištěním, zejména
znaleckým posudkům. Zopakoval, že provoz na křižovatce sledoval, protože tam
jsou i přechody pro chodce. Poškozeného však neviděl a ani vidět nemohl, neboť
splýval s okolím. Aby mohl obviněný za dané situace cyklistu vidět, musel by se
dívat stále doleva, což je nepřípustné, protože musel sledovat dopravní situaci
v celé křižovatce.
Zdůraznil, že v průběhu řízení nebyl proveden vyšetřovací pokus, který
by mohl pomoci vyjádřit se k viditelnosti kola a k reakční době obviněného a
cyklisty. Vyšetřovací pokus byl navrhován i znalci, ovšem soud jej odmítl
provést s tím, že důkazní situace je zcela jasná, a navodit zcela shodné poměry
viditelnosti je prakticky nemožné. Obviněný se domnívá, že nebyly provedeny
všechny potřebné a dostupné důkazy a že nebylo přihlíženo k důkazům svědčícím v
jeho prospěch. Vyzdvihl, že oba znalci v podstatě potvrzovali výpověď
obviněného, shledali závažné nedostatky ve vybavení kola poškozeného a jejich
vliv na způsobilost provozu kola na silnici. Dále dovolatel rozvíjí, jaké
nedostatky ve vybavení mělo kolo poškozeného a chování poškozeného v průběhu
dopravní nehody, k čemuž soudy podle dovolatele vůbec nepřihlédly. Skutková
zjištění tedy považuje za nejasná a neúplná. Řízení, které předcházelo vydání
napadeného usnesení, tak trpí podstatnými vadami.
Dále namítl, že z dokazování nevyplynulo, že by došlo k porušení
důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Za takové porušení
nelze podle něj považovat jakékoliv porušení dopravních předpisů, ale jen
takové, které podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp.
společenskou škodlivost jednání.
Dovolatel konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu (nahradil
škodu, popsal, jak došlo k dopravní nehodě) mohlo být orgány činnými v trestním
řízení postupováno podle § 307 tr. ř. a trestní stíhání bylo možno podmíněně
zastavit.
Obviněný vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby z podnětu jeho dovolání Nejvyšší
soud podle ustanovení § 256k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově
navazující a věc aby uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí
nebo aby alternativně obviněného obžaloby zprostil. Zároveň podle § 265o odst.
1 tr. ř. učinil návrh, aby Nejvyšší soud odložil či přerušil výkon rozhodnutí
napadeného usnesení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání
vyjádřila.
Zdůraznila, že dovolací námitky uplatnil obviněný v rámci své obhajoby
prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého
řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak
soud odvolací. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není možno převést
zavinění na nehodě na poškozeného. V jízdě cyklisty nebylo shledáno žádné
porušení pravidel silničního provozu, a pokud jde o vybavení jeho kola, žádný
nedostatek, který by měl příčinnou souvislost se střetem automobilu obviněného,
nebyl nalezen. Poškozený jel po rovné hlavní silnici, taška na řídítkách mu v
takové jízdě nijak nebránila a za daných světelných podmínek chybějící odrazky
na paprscích kol a patrně rozbitá zadní svítilna, neměly žádný význam pro
možnost včas ho spatřit z ústí vedlejší silnice. Tvrzení obviněného, že
poškozený měl zastavit, či jinak zabránit střetu, když viděl jeho automobil
přijíždět, soudy obou stupňů správně hodnotily jako neudržitelné. Domnívá se,
že jednání obviněného naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého
ublížení z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
dala výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení dovolání obviněného.
Nejprve musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně
opřel o takové námitky, které byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem
nalézacím a odvolacím. Na tyto námitky oba soudy v dostatečném rozsahu
reagovaly, což plyne jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5-6),
tak z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze (str. 3). Za takto vzniklé
situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo
86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě
jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. BECK).
Ve shodě s názorem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k
poznatku, že i ve věci nyní posuzované je na místě rozhodnout o dovolání
obviněného způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., byť
řada jeho dovolacích námitek nenaplňuje deklarovaný, ale ani žádný jiný,
dovolací důvod.
Namítá-li obviněný, že poškozeného neviděl a vidět nemohl, protože splýval s
okolím, pak uplatňuje skutkové tvrzení odlišné od skutkového zjištění soudů,
které na podkladě provedeného dokazování učinily závěr zcela odlišný („Dle
závěrů znalců obžalovaný mohl vidět poškozeného a měl možnost odvrátit střet
tím, že by zastavil před místem střetu, na hranici křižovatky.“). Pokud namítá
nesprávnost právního posouzení skutku, činí tak převážně na základě vlastní
interpretace provedených důkazů a vlastního hodnocení příčin dopravní nehody
(tvrzení o spoluzavinění cyklisty vycházející z přesvědčení, že ten „měl
možnost a mohl zareagovat na nastalou situaci“). V daném směru však soudy
nižších stupňů správně poukázaly na to, že namítané nedostatky ve vybavení kola
poškozeného neměly žádný kauzální vliv z hlediska příčin dopravní nehody a že v
jízdě poškozeného nebyla shledána žádná pochybení z pohledu předpisů
upravujících jízdu na vozovce a poškozený neměl důvod reagovat na pohyb vozidla
obviněného způsobem, jehož se domáhá („Poškozený oprávněně mohl předpokládat,
že obžalovaný dodrží dopravní předpisy a dá mu přednost a neměl tedy důvodu při
jízdě po hlavní silnici zastavovat a dávat přednost .. z dané situace
nevyplývala potřeba jiné reakce poškozeného ..“ – str. 5 rozsudku). Skutkové
výhrady obviněného a tvrzení o nedostatečnosti provedeného dokazování nemohou
jím uplatněný dovolací důvod naplnit. Jak již bylo uvedeno výše, námitky
týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod., nemají povahu právně relevantních námitek ve smyslu ustanovení § 265i
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného je možno zmínit, že dovolateli
nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že by ze znaleckých posudků mělo vyplynout, že
bez provedení vyšetřovacího pokusu nelze pro rozhodování soudu nezbytné odborné
závěry učinit a že by tudíž provedené dokazování bylo neúplné z hlediska
požadavku na zjištění skutkového stavu v požadavcích § 2 odst. 5 tr. ř.
Lze shrnout, že námitky obviněného vznesené vůči skutkovým zjištěním soudů a
jimi provedenému rozsahu dokazování se netýkají hmotně právního posouzení
skutku ani jiného hmotně právního posouzení a nejsou proto způsobilé naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani žádný jiný dovolací
důvod taxativně vymezený v ustanovení § 265b tr. ř.). Stejné závěry je ovšem
nutno učinit i k námitce obviněného, že se soudy nezaobíraly možností
podmíněného zastavení jeho trestního stíhání.
Co se týče této námitky dovolatele, tj. že soudy mohly postupovat podle § 307 a
násl. tr. ř. a jeho trestní stíhání podmíněně zastavit, pak Nejvyšší soud na
tomto místě připomíná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2012, sp. zn. 4 Tdo 532/2012), že podmíněné zastavení trestního stíhání je
pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a na jejíž uplatnění není
nárok. Soud ani státní zástupce tedy nejsou povinni zvolit toto řešení a
obviněný se nemůže (viz zákonná dikce „...soud a v přípravném řízení státní
zástupce může...“) domoci jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve sv. 7/2004, pod č. T 706,
přiměřeně rovněž rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011
sp. zn. 15 Tz 43/2011, publikovaný pod č. 16/2012 Sb. rozh. tr.). Posouzení
otázky naplnění podmínek a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání
podle § 307 tr. ř. přísluší výhradně soudu prvního stupně. Dospěje-li tento k
závěru, že podmínky pro použití tohoto ustanovení jako zvláštního způsobu
skončení trestního stíhání obviněného nejsou naplněny, není soud odvolací
oprávněn tento jeho závěr přezkoumávat. Trestní řád odvolacímu soudu s ohledem
na fakultativní povahu tohoto odklonu od standardního řízení neumožňuje, aby
sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání, jestliže tak
neučinil již soud prvního stupně. Rovněž pak není oprávněn zrušit napadený
rozsudek pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně nevyužil možnosti
podmíněného zastavení trestního stíhání. Z logiky věci pak vyplývá, že mu
nemůže náležet ani právo uložit soudu prvního stupně, aby o podmíněném
zastavení trestního stíhání po vrácení věci nově rozhodl, a to ani tehdy ne,
když sám shledá splnění všech předpokladů pro toto řešení trestní věci.
Zbývá dodat, že jedním ze základních předpokladů pro případnou aplikaci
ustanovení § 307 tr. ř. je to, že obviněný se k činu doznal [§ 307 odst. 1
písm. a) tr. ř.]. Jeho doznání se po obsahové stránce musí vztahovat na celý
skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného
přečinu, tedy i na zavinění a protiprávnost. I když se nepožaduje, aby obviněný
výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem (případně přímo příslušnou jeho
právní kvalifikací), je nezbytnou podmínkou rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání obviněného doznání takových skutečností, které umožňují
učinění závěru o tom, že se přečinu dopustil. Ve věcech, v nichž připadá v
úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, je možno za doznání považovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí
některé podstatné okolnosti významné pro posouzení trestnosti činu, neboť je
právě kvůli své nepozornosti, v níž lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale
připouští, že tyto okolnosti nastaly, a nevznáší žádné výhrady vůči své trestní
odpovědnosti (srov. R 57/2006). – viz Šámal a kol., Velké komentáře, Trestní
řád II, C.H.BECK, 7. vydání 2013, s. 3481. V tomto nahlížení však výpověď
obviněného (a rovněž námitky v jeho dovolání, které z verze v ní uplatněné
vychází) požadavkům formulovaným ustanovením § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.
nevyhovuje. V posuzované věci proto pochybení, vytýkané obviněným soudu prvního
stupně (mimo uplatněný dovolací důvod) stran jeho procesního postupu, resp.
stran jeho způsobu rozhodnutí o podané obžalobě, spatřovat nelze.
Za námitky formálně vyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu je možno
považovat tvrzení obviněného, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje
znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to jednak proto, že nevyjadřuje
popis subjektivní stránky, jednak proto, že ze strany dovolatele není dáno
porušení důležité povinnosti.
Pokud jde o první námitku nelze ji s ohledem na skutkové vyjádření obsažené v
tzv. skutkové větě výroku rozsudku „nerespektoval dopravní značku "Dej přednost
v jízdě!" a nedal přednost po hlavní komunikaci z levé strany na pánském
jízdním kole zn. ESKA jedoucímu cyklistovi K. Š.“ a skutkové závěry, které jsou
rozvedeny v jeho odůvodnění „mohl poškozeného vidět na dostatečnou vzdálenost“
(str. 6), „mohl vidět poškozeného a měl možnost odvrátit střet tím, že by
zastavil před místem středu, na hranici křižovatky“ (str. 5) pokládat za
důvodnou, neboť s oporou o důkazy, z nichž nalézací soud vyšel, vyjádřil tímto
způsobem dostatečně to, že v důsledku nedostatečné pozornosti a opatrnosti, k
níž ho ostatně nabádala i příslušná dopravní značka, nezaregistroval včas po
hlavní silnici přijíždějícího cyklistu, jemuž nedal přednost a tím zapříčinil
dopravní nehodu, při níž došlo k poranění cyklisty v rozsahu vyjádřeném v
napadeném rozsudku. Zpozoroval-li obviněný poškozeného až v okamžiku, kdy přes
aktivní brzdění nedokázal střetu s ním zabránit, pak skutkový popis vyjadřuje
to, co je obsahem zavinění v podobě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku, tedy že „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům
vědět měl a mohl“.
Důvodnou neshledává dovolací soud ani druhou hmotně právní námitku obviněného,
tj. že v jeho případě nešlo o porušení důležité povinnosti uložené mu podle
zákona. Je třeba poznamenat, že i k tomu se vyjadřoval odvolací soud (str. 4),
který uvedl, že „Obžalovaný nedáním přednosti v jízdě porušil jednu ze
základních řidičských povinností. Právě porušením § 22 odst. 1 zákona č.
361/2000 Sb. dochází k nejzávažnějším nehodám s těžkými následky na zdraví a
životech lidí. Z hlediska trestního zákona (pozn. Nejvyššího soudu nyní již
trestní zákoník) jde proto téměř bez výjimky vždy o porušení důležité
povinnosti, má-li tato okolnost význam pro právní posouzení skutku.“ I v tom
lze dát odvolacímu soudu za pravdu. Sama skutečnost, že obviněný do křižovatky
vjížděl menší rychlostí a že i v důsledku toho nebyly následky jeho činu
fatální, případně velmi závažné, neodůvodňují přijetí závěru, že by porušení
citovaného ustanovení zákona o silničním provozu nemělo být hodnoceno jako
porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tím spíše, že
spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody nebylo soudy shledáno. Lze
proto uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že
kvalifikační znak upravený citovaným ustanovením byl ve věci posuzované v
jednání obviněného naplněn. Dovoláním napadené rozhodnutí nevykazuje vadu,
kterou mu obviněný vytýká. Právní posouzení skutku je zákonu odpovídající.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí
dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad
nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť
takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h
odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani
důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil