4 Tdo 532/2012-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
června 2012 o dovolání obviněného M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 To 3/2012, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 212/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. Ch.
o d m í t á.
Obviněný M. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 12.
2011 sp. zn. 2 T 212/2011 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 7. 2011
kolem 8:45 hodin řídil v T., okr. F.-M. po silnici II. třídy č. 468 osobní
motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb, kdy řízení vozidla nevěnoval náležitou
pozornost, nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním odbočujícím motocyklem
tov. zn. Suzuki AN400, řidiče J. H., do tohoto zezadu narazil, kdy J. H. při
pádu na vozovku utrpěl zranění spočívající v oděrkách kůže 5x5 cm nad loketními
klouby a zlomeninu pravé klíční kosti s dobou léčení delší 7 dnů, když při této
dopravní nehodě došlo dále k poškození svislého dopravního značení ke škodě
Městského úřadu Třinec.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68
odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních
sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč. Pro případ nevykonání tohoto
peněžitého trestu mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu
činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 To 3/2012 tak, že je podle § 256
tr. ř. zamítl.
Obviněný poté proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednicím
svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zdůvodnil tím, že v posuzované věci
byly naplněny formální i materiální podmínky pro postup nalézacího soudu podle
ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. ve spojení se zásadou subsidiarity trestní
represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal, že soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozsudku za jedinou okolnost vylučující použití
ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. označil okolnost spočívající v odmítnutí
obviněného podrobit se zkoušce na alkohol, jako povinnosti řidiče uložené mu
podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Porušením této
povinnosti se obviněný dopustil přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
přestupcích“) a je proti němu vedeno správní řízení před Městským úřadem v
Třinci pod sp. zn. MěUT 47396/2011/Do/Jb/DP-282, č. j. MěUT 60657/2011 a za
tento přestupek mu bude podle jeho vyjádření uložena pokuta ve výměře od 25 000
Kč do 50 000 Kč podle § 30 odst. 2 zákona o přestupcích a zákaz činnosti od
jednoho do dvou let, když s odkazem na odst. 3 téhož ustanovení a okolnosti
jednání obviněného nelze tyto tresty snížit pod minimální hranici. Zůstane-li
rozsudek nalézacího soudu nezměněn, bude dovolatel fakticky postižen dvakrát za
stejné jednání, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem. Neporušení této
zásady by bylo možné podle dovolatele zhojit jen postupem soudu prvního stupně
v souladu s § 307 odst. 1 tr. ř., protože ve správním řízení musí být obviněný
potrestán pokutou v minimální výši 25 000,- Kč a zákazem činnosti na dobu
nejméně jednoho roku. Rozsudek nalézacího soudu je podle dovolatele s ohledem
na jeho osobní poměry (dosavadní trestní i řidičskou bezúhonnost a špatný
zdravotní stav) příliš tvrdý a je rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný navrhl, aby soud
druhého stupně napadený rozsudek zrušil a podle § 307 odst. 1 tr. ř. rozhodl
tak, že se trestní řízení proti obviněnému podmíněně zastavuje se stanovením
zkušební doby na dvě léta, což však odvolací soud svým usnesením zamítl.
Soud druhého stupně podle obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí nepravdivě
uvedl, že pokud se obviněný nepodrobil zkoušce na alkohol, nejde o součást
skutkových zjištění nalézacího soudu. Avšak právě naopak z odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu je podle dovolatele zřejmé, že právě tato skutečnost vedla
nalézací soud k závěru o nenaplnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 307
odst. 1 tr. ř. a odvolací soud pochybil, pokud danou trestní věc nevrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s pokynem postupovat podle §
307 odst. 1 tr. ř. Odmítnutí zkoušky na alkohol obviněným nese znaky
přestupkového jednání a soudy obou stupňů tuto okolnost považovaly za tak
závažnou, že neaplikovaly § 307 odst. 1 tr. ř., a ani toto odmítnutí nezahrnuly
do popisu skutku. Jak je obhájci a zajisté i dovolacímu soudu známo, v
obdobných případech tímto způsobem postupují v drtivé většině případů již
státní zástupci anebo soudy. Dovolatel je proto přesvědčen, že oba soudy zjevně
porušily zásadu ne bis in idem s přehnaně formalizovaným odkazem na to, že
odmítnutí zkoušky na alkohol obviněným není zahrnuto ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku.
Obviněný proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. 6 To 3/2012 zrušil a
přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a konstatovala, že
dovolací argumentaci obviněného lze shrnout tak, že napadá volbu procesního
postupu nalézacího soudu, který nevyužil alternativy ke standardnímu trestnímu
řízení v podobě tzv. odklonu. Požadavek obviněného na podmíněné zastavení jeho
trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. kontinuálně uplatňuje v průběhu
celého trestního řízení, avšak tento argument není způsobilým iniciovat
dovolací řízení, které je koncipováno jako řízení o mimořádném opravném
prostředku mající za cíl odstranění pouze těch nejzávažnějších vad rozhodnutí
soudů nižších stupňů na bázi úzce formulovaných dovolacích důvodů. Argumentaci
obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. pokrývající pochybení nikoliv z oblasti práva procesního, nýbrž
ze sféry práva hmotného a slouží tak k nápravě rozhodnutí, která spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Fakultativní možnost využití procesního postupu podle § 307 odst. 1
tr. ř. může být sice relevantně napadena prostřednictvím dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., nicméně pouze v případě pozitivního
rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, kdy bylo rozhodnuto o
podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí.
Právní úprava dovolacího řízení obsažená v trestním řádu podle státní
zástupkyně zjevně nepočítá s možností opodstatněného dovolání založeného na
námitce o splnění veškerých zákonných předpokladů pro podmíněné zastavení
trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy obou stupňů podle ní
tuto možnost pominuly. Státní zástupkyně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 04. 2004 sp. zn. 11 Tdo 426/2004, podle něhož posouzení, zda byly v
konkrétním případě naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního
stíhání (schválení narovnání), je v řízení před soudem výlučně v kompetenci
soudu prvního stupně, a pokud tento soud nevyužije možnosti tohoto
alternativního řešení trestní věci, pak není odvolací soud, ale ani dovolací
soud oprávněn tento jeho závěr jakkoliv přehodnocovat. Trestní řád totiž
odvolacímu soudu neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně
zastavil trestní stíhání (schválil narovnání), jestliže tak neučinil již soud
prvního stupně (srov. § 257 TrŘ), stejně jako mu s ohledem na fakultativní
povahu tohoto odklonu od standardního řízení nedává oprávnění zrušit napadený
rozsudek pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně nevyužil možnosti
podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání (srov. § 258 a
259 TrŘ). Nevyužití možnosti použití těchto odklonů tedy nezakládá ani dovolací
důvod ve smyslu § 265 odst. 1 písm. f) tr. ř. (shodně též např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1408/2010).
Podle názoru státní zástupkyně nelze přisvědčit ani výhradě dovolatele o
nerespektování zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, jež má podle něj svůj procesní výraz v použití § 307 tr. ř. Podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v
nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto
ustanovení v souladu se zásadou ultima ratio brání nadužívání trestní represe.
Principielně je třeba podle státní zástupkyně využívat prostředky trestního
práva včetně alternativního postupu podle § 307 tr. ř. jako ty nejzazší, kdy
prostředky jiných právních odvětví by nebyly dostatečnou reakcí z hlediska
ochrany veřejného zájmu. Pokud by byl v konkrétním případě shledán dostatečným
postup podle zákona o přestupcích, bylo by na místě rozhodnutí o postoupení
věci jinému orgánu, který by mohl skutek posoudit jako přestupek, nikoliv
postup podle § 307 tr. ř. Se spojením zásady uvedené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku s § 307 tr. ř. způsobem provedeným dovolatelem nelze souhlasit.
Vzhledem k tomu, že podstatou této argumentace je rovněž apel na využití § 307
tr. ř., nelze ani tuto argumentaci subsumovat pod uplatněný dovolací důvod.
Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále nepokryje ani poslední dovolací
námitku spočívající v tvrzeném zjevném porušení zásady ne bis in idem. Bylo by
sice možné uvažovat o její případné formálně právní relevanci ve vztahu k
dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však
uplatněn nebyl. Při zkoumání podstaty této námitky je nutno konstatovat, že
směřuje zcela mimo škálu dovolacích důvodů. S odkazem na porušení zásady ne bis
in idem se v dovolacím řízení lze domáhat nápravy v případech, kdy bylo proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (srov.
zejména § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Dovolatel nepřiléhavě
dovozuje porušení této zásady z budoucího očekávaného postihu za přestupek. I
za situace, kdy by byl projednáván tentýž skutek, patřila by argumentace
obviněného do přestupkového řízení, neboť v řízení trestním žádná překážka v
podobě zákazu dvojího postihu nevznikla.
Pro úplnost státní zástupkyně dodala, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího
rozsudku v žádném případě není totožný se skutkem projednávaným v přestupkovém
řízení, který spočívá v porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 1 písm. f)
zákona
o přestupcích podrobit se zkoušce na alkohol. Odlišnost příslušných deliktů
vyplývá nejen z jejich naprosto rozdílné objektivní stránky, ale také z
rozdílných objektů (viz ochrana zdraví v úzkém slova smyslu jako klíčový objekt
řazený v první hlavě zvláštní části trestního zákoníku na jedné straně a zájem
na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v širokém smyslu na straně
druhé). Také v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, když
rozdílnost skutku byla konstatována v případě porušení povinnosti podrobit se
zkoušce na alkohol ve vazbě na projednání trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo
78/2011 uvedl, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1
písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
jehož se obviněný dopustil porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, tím, že jako řidič
motorového vozidla se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem, nebrání jeho trestnímu stíhání pro trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., jestliže bylo
zjištěno, že řídil motorové vozidlo skutečně pod vlivem alkoholu. S ohledem na
odlišnost posuzovaných jednání, jakož i jejich následků, v takovém případě
nejde o porušení zákazu „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod
č. 209/1992 Sb.), neboť čin, pro který byl obviněný trestně stíhán, není
totožný
s činem, pro který bylo před příslušným správním orgánem proti němu vedeno
řízení o přestupku.
Jelikož nelze v dovolání obviněného shledat jediný argument podřaditelný pod
uplatněný dovolací důvod a jeho námitky se svým obsahem míjí rovněž s jakýmkoli
jiným důvodem uvedeným v § 265b tr. ř., navrhla státní zástupkyně Nejvyššímu
soudu, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby dovolací soud učinil navrhované rozhodnutí
v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř. a pro případ jiného
rozhodnutí souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím
věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě 20. 1. 2012 sp.
zn. 6 To 3/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §
265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.
ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj.
zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný
v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak
s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné
znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak
znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel
v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité
(určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání.
Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný se v mimořádném opravném prostředku dovolává nutnosti uplatnění zásady
ne bis in idem vzhledem k tomu, že nalézací soud k návrhu obviněného odmítl
rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. jen
proto, že obviněný porušil povinnost řidiče podrobit se zkoušce na alkohol, za
což však bude stejně tak potrestán ve správním řízení vedeném Městským úřadem v
Třinci pod sp. zn. MěUT 47396/2011/Do/Jb/DP-282, č. j. MěUT 60657/2011, jelikož
se porušením této povinnosti zároveň dopustil přestupku podle § 30 odst. 1
písm. i) zákona o přestupcích, a bude proto za stejné jednání potrestán
dvakrát.
Nejprve je třeba uvést, že zásada ne bis in idem je v právním řádu České
republiky zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, stejně
tak v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. a zároveň ji zaručuje čl.
4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen „Úmluva“). Článek 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je ve vnitrostátních poměrech nutno vyložit
především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu
trestný čin - trestný čin. U vztahu trestný čin - přestupek vnitrostátní právo
překážku ne bis in idem nestanoví. Tento prostor se otevírá při přímém použití
čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zásadně jen v těch případech, kdy po
pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož
skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější
přestupek (k tomu též JUDr. M. Růžička, JUDr. P. Polák. Nad jedním rozhodnutím
Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho
aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství 6/2005).
Otázka přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího
trestání v posuzovaném případě je pak odvislá od toho, zda v přestupkovém
řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž
jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 183/2005
publikovaného pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr.).
Zákaz dvojího stíhání a potrestání ve vztahu přestupek - trestný čin
předpokládá meritorní rozhodnutí příslušného správního orgánu o skončení
přestupkového řízení pro určitý čin (osvobozením či odsouzením). V současné
době je však obviněný odsouzen a potrestán pouze za přečin ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku v trestním řízení vedeným u
Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 2 T 212/2011. Nedošlo-li dosud k
pravomocnému rozhodnutí Městského úřadu v Třinci v řízení o přestupku podle §
30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, vedeném pod sp. zn. MěUT
47396/2011/Do/Jb/DP-282, č. j. MěUT 60657/2011, nelze předjímat rozhodnutí
tohoto správního orgánu a namítat porušení zásady ne bis in idem jen s odkazem
na budoucí předpokládaný výsledek takového řízení o přestupku.
Tímto způsobem vymezená dovolací námitka obviněného však především nemůže při
odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát, jelikož
lze tento dovolací důvod s úspěchem uplatnit pouze při nesprávném hmotně
právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení. Lze přisvědčit
státní zástupkyni činné u Nejvyššího státního zastupitelství, že obdobnou
námitku by bylo možno v dovolacím řízení shledat důvodnou toliko za předpokladu
jejího podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím,
že proti dovolateli bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo zejména s
poukazem na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě nepřípustné, což však dovolatel neučinil (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006). Avšak ani
v takovém případě (popřípadě i při existenci pravomocného rozhodnutí
příslušného správního orgánu ve shora uvedeném přestupkovém řízení) by nebylo
možné přisvědčit dané argumentaci obviněného, neboť byl odsouzen za skutek
popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu, jehož podstatou bylo, že porušil
důležitou povinnost řidiče podle § 5 odst. 1 písm. b) a § 19 odst. 1 zákona o
silničním provozu tím, že nevěnoval dostatečně náležitou pozornost řízení
vozidla a že nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním odbočujícího motocyklu
řízeného poškozeným J. H., do něhož narazil, a způsobil mu tak ublížení na
zdraví, když ten při pádu na vozovku utrpěl příslušná zranění s dobou léčení
delší sedmi dnů. Tímto jednáním obviněný porušil objekt přečinu ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jímž je zdraví
jednotlivce. Oproti tomu naplnění zákonných znaků přestupku podle § 30 odst. 1
písm. i) zákona o přestupcích předpokládá naplnění zcela odlišného objektu -
zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a ochraně před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi, přičemž objektivní stránku tohoto
přestupku tvoří jednání spočívající v odepření se podrobit vyšetření, zda není
řidič ovlivněn alkoholem, k němuž byl vyzván podle zvláštního předpisu. V
posuzované věci se tedy rozhodně nejedná o tentýž skutek vykazující stejné
znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148
odst. 1 tr. zákoníku a (dosud projednávaného) přestupku na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona o
přestupcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo
78/2011). Nejvyšší soud proto shledal, že tato námitka dovolatele obsahově
nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že oba soudy
nižších stupňů postupovaly nesprávně, pokud k jeho opětovnému návrhu
neaplikovaly ustanovení § 307 tr. ř. a podmíněně nezastavily jeho trestní
stíhání, přičemž nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku za jedinou okolnost
vylučující užití tohoto tzv. odklonu označil nepodrobení se zkoušce na alkohol
jako povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a
odvolací soud postupoval chybně, nevrátil-li k odvolání obviněného danou
trestní věc soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudek soudu
prvního stupně je pak s ohledem na dosavadní trestní i řidičskou bezúhonnost
dovolatele a jeho špatný zdravotní stav tvrdý a zároveň je v rozporu se zásadou
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což je podle něj
dalším důvodem pro naplnění podmínek ustanovení § 307 tr. ř. na daný případ.
Posouzení otázky naplnění podmínek a rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního řízení podle § 307 tr. ř. přísluší výhradně soudu prvního stupně.
Dospěje-li tento k závěru, že podmínky pro použití tohoto ustanovení jako
zvláštního způsobu skončení trestního stíhání obviněného nejsou naplněny, není
soud odvolací oprávněn tento jeho závěr přezkoumávat. Trestní řád odvolacímu
soudu s ohledem na fakultativní povahu tohoto odklonu od standardního řízení
neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní
stíhání, jestliže tak neučinil již soud prvního stupně. Rovněž pak není
oprávněn zrušit napadený rozsudek pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně
nevyužil možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání. Z logiky věci pak
vyplývá, že mu nemůže náležet ani právo uložit soudu prvního stupně, aby o
podmíněném zastavení trestního stíhání po vrácení věci nově rozhodl, a to ani
tehdy ne, když sám shledá splnění všech předpokladů pro toto řešení trestní
věci. Tato právní úprava vychází z toho, že podmíněné zastavení trestního
stíhání je toliko alternativou k standardnímu řešení trestní věci a na její
uplatnění není nárok. Soud ani státní zástupce tedy nejsou povinni zvolit toto
řešení a obviněný se nemůže domoci jeho uplatnění (viz zákonná dikce ...soud
nebo a v přípravném řízení státní zástupce může...). K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 11 Tdo 426/2004, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve sv. 7/2004,
pod č. T 706, a přiměřeně rovněž rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 14. 9. 2011 sp. zn. 15 Tz 43/2011 publikovaný pod č. 16/2012 Sb. rozh. tr.
Tvrzení obviněného, že v předmětném trestním řízení byly splněny podmínky pro
podmíněné zastavení trestního řízení podle § 307 tr. ř. a oba soudy nižších
stupňů jej proto měly využít, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a ani
pod žádný z dalších taxativně vymezených důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.,
neboť jím obviněný taktéž nenapadá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku či
že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť
se jedná o námitku ryze procesní. Jeho tvrzení, že mělo být v této trestní věci
uplatněno ustanovení § 307 tr. ř. i s ohledem na jeho osobní poměry a jím
spatřované porušení zásady subsidiarity trestní represe, je pak irelevantní.
Lze tudíž uzavřít, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny
obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel
totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně
uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí
o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c