3 Tdo 1408/2010-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2010 v neveřejném
zasedání o dovolání podaném obviněným T. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 9 To 497/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 T 35/2009,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2009, č. j. 9 T
35/2009-264, byl obviněný T. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že
„že dne 01.10.2008 okolo 07:30 hodin jel jako řidič nákladního motorového
vozidla zn. Renault Kangoo po vozovce silnice ve směru z P. do obce Z., kde v
prostoru přibližně 650 metrů před hranicí okresu P. ještě na území okresu P. v
rozporu se svou povinností jet se svým vozidlem vpravo při pravém okraji
vozovky, v důsledku únavy, aniž by přerušil jízdu, zastavil vůz či učinil
bezpečnostní přestávku v jízdě přestal se plně věnovat řízení vozidla a přestal
sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, přejel do protisměru a po
ujetí minimálně 95 metrů v levém jízdním pruhu se čelně střetl s osobním
vozidlem tovární zn. Škoda Forman, který řídila J. K., ve směru od obce Z. do
P., na místě spolujezdce řidičky J. K. seděla A. J., a vzadu na dětské sedačce
seděla K. K., přičemž v důsledku čelního střetu bylo vozidlo řízené obviněným
odraženo vlevo mimo vozovku, čelním nárazem způsobil řidičce J. K., pohmoždění
levého kolena s krvácením do kloubní štěrbiny s podezřením na zlomení čéšky,
oděrky a podlitiny na levém koleni, krevní podlitiny v obličeji, otřes mozku,
krevní podlitinu na pravém koleni a přilehlé části bérce, pohmoždění pravé
nohy, spolujezdkyni K. K., způsobil zhmoždění hrudníku, spolujezdkyni A. J.,
způsobil dvojité roztržení stěny hrudní srdečnice, roztržení srdce v oblasti
pravé síně, ložisková zakrvácení pod přísrdečníkem, zlomeninu hrudní páteře s
roztržením sedmého mezižeberního prostoru vpravo, oboustranné mnohočetné
zlomeniny žeber, místy pronikající kosterní svalovinou, zlomeninu hrudní kosti,
oboustranný kolaps plic, zakrvácení pojiva mezihrudí, otok mozku s ložiskovým
zakrvácením mezi měkkými plenami, mnohočetné trhliny a ložiskové rozhmoždění
jater, zakrvácení vazivového závěsu jater, pohmoždění stěny vzestupného
tračníku, zakrvácení pojiva v okolí slinivky břišní, zlomeniny pánve se
zakrvácením řídkého pojiva, mnohačetné zlomeniny pravé pažní kosti, obou kostí
levého předloktí, pravé stehenní kosti, obou kostí pravého a levého bérce,
oděrky, krevní výrony, tržně-zhmožděné a řezné rány na těle, kapsovitý krevní
výron v měkkých pokrývkách lebních v oblasti pravé poloviny čela,
korespondující s tržně-zhmožděnou ránou, přičemž na vnitřní vykrvácení při
přetržení stěny hrudní srdečnice v rámci mnohačetných poranění A. J. na místě
zemřela“. Za to byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř
roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu pěti roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byly poškození Všeobecná
zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem P, O., Krajská pobočka pro P. Kraj, Územní pracoviště P., a Zdravotní pojišťovna Metal - Aliance, úsek
zdravotní politiky, náhrada škod, se sídlem P., P., odkázáni se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č. j. 9 To 497/2009-319,
jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
toliko ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám
znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v
trvání dvou roků. Zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel, a to na dobu tří roků.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že
napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně jsou chybné, protože v řízení, které jim předcházelo, nebyly správně
zhodnoceny jednotlivé důkazy a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. V
důsledku toho pak soudy dospěly i k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud z
podnětu řádného opravného prostředku dovolatele upravil rozsudek soudu prvního
stupně pouze ve výroku o trestu. Podle přesvědčení dovolatele nebylo vzato v
úvahu, že v řízení, které předcházelo vydání odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně, nebyla věc řádně objasněna, byly porušovány právní předpisy,
zejména trestní řád. Soud se náležitě nevypořádal ani s dovolatelovou
obhajobou a jím navrhovanými či předloženými důkazy.
V další části dovolání obviněný uvedl, že po celou dobu trestního řízení
navrhoval podmíněné zastavení trestního stíhání, tzn. postup podle § 307 tr.
ř., aniž by o tomto návrhu některý ze soudů činných ve věci vůbec rozhodl. Pro
aplikaci citovaného ustanovení přitom byly podle jeho názoru splněny všechny
zákonné podmínky, neboť jeho užití nelimituje ani rozsah způsobené škody ani
závažnost následku. Jestliže tedy nebylo rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho
trestního stíhání, jak navrhoval, pouze z toho důvodu, že dopravní nehodou byla
způsobena smrt třetí osobě, pak soudy podle něho rozhodly v rozporu se
základními principy a smyslem ukládání trestů a celé právní úpravy tzv.
„odklonů trestního řízení“. Jejich smyslem je působit na pachatele určitých
trestných činů výchovně a nikoliv represivně. Obviněný v této souvislosti
konstatoval, že se k činu plně doznal, příslušná pojišťovna uhradila veškerou
škodu a rovněž on sám nabídl poškozeným potřebnou pomoc. Skutečnost, že na to
nebylo reflektováno, nemohl ovlivnit a nelze mu to přičítat k tíži. Postup
podle § 307 tr. ř. byl podle jeho názoru zcela namístě a pokud k němu soudy
činné v jeho trestní věci nepřistoupily, nepostupovaly v souladu se zákonem.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že
se napadené usnesení Pozn.: správně „rozsudek“ zrušuje a že se trestní stíhání
obviněného podmíněně zastavuje; současně nechť je stanovena přiměřená zkušební
doba. Dovolatel dále navrhl, aby bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. a
před rozhodnutím o dovolání byl odložen, resp. přerušen výkon pravomocného
rozhodnutí soudu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který připomněl, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. Proto se dovoláním nelze
úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potom
vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva.
Pokud tedy dovolatel tvrdí, že soudy činnými ve nebyly věci správně zhodnoceny
jednotlivé důkazy a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, nelze k těmto
námitkám přihlížet.
K tvrzení dovolatele, že ve věci byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení
trestního stíhání podle § 307 tr. ř. a že mělo být rozhodnuto právě tímto
způsobem, státní zástupce uvedl, že volba procesního postupu soudu, v
posuzované věci spočívající v nepřistoupení k využití určitého fakultativně
možného postupu, např. možnosti podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného
podle § 307 odst. 1 tr. ř., existenci hmotně právního důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž založit nemůže. Skutečnost, že ve smyslu
ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. následně nepostupoval ani odvolací soud, proto
nemůže naplnit ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř., a to v žádné zákonem předpokládané alternativě. K porušení
práva na přístup obviněného (dovolatele) ke druhé instanci v dané věci zjevně
nedošlo a současně - z důvodů konstatovaných výše - nebylo předcházející řízení
zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ani pod některý jiný zákonem stanovený důvod dovolání.
Státní zástupce zároveň poukázal na to, že i k případnému naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. by mohlo dojít jedině v tom
případě, že by bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž
by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Trestní řád zde tedy počítá
výslovně s možností napadnout dovoláním pouze pozitivní rozhodnutí o podmíněném
zastavení trestního stíhání. Dovolání tudíž nelze opřít o námitku, že byly
splněny veškeré zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání
podle § 307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy obou stupňů tuto možnost pominuly. V
této souvislosti státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, které se uvedenou
problematikou zabývá.
Své vyjádření k dovolání uzavřel tím, že veškeré dovolatelem předložené námitky
se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. ř., resp. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání pak vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí
(§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). V návaznosti na to neshledal důvody ani k
odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Obviněný T. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
To znamená, že prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá porušení
práva procesních stran na přístup ke druhé instanci. V daném případě však bylo
odvolání obviněného projednáno v řádně provedeném odvolacím řízení a věcně
přezkoumáno; následně byl z jeho podnětu rozsudek soudu prvního stupně zčásti
zrušen a bylo znovu rozhodnuto. K naplnění první varianty zmíněného dovolacího
důvodu proto v předmětné trestní věci nedošlo, což obviněný konečně ani
nenamítá.
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzované věci byla
naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi
popisem skutku (resp. zjištěným skutkovým stavem věci) a soudy aplikovanou
právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z
hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Z obsahu dovolání je
zřejmé, že podaný mimořádný opravný prostředek založil především na obecně
formulované výtce, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. založily na dokazování
provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených
důkazů. Jinými slovy, namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho
obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v
navrhovaném rozsahu. Stěžejní námitkou dovolatele pak bylo, že v jeho případě
byly splněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §
307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy k tomuto procesnímu postupu, tzv. odklonu
trestního řízení, nepřistoupily, ač tak učinit měly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný
mimořádný opravný prostředek uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř., resp. též § 307 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Výše uvedené
námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z
práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení,
avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem
věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94).
Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v
rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková
zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že by v projednávaném případě
zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich
rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle. Soud prvního stupně se ve svém
rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných
souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§
125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané
trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku).
Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav,
který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. rovněž řádně odůvodnil (viz str. 3 odůvodnění
napadeného rozsudku).
K námitce dovolatele vůči nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, resp.
neprovedení jím navrhovaných důkazů (aniž by však konkrétně uvedl, o jaké
důkazní návrhy se mělo jednat a jeho aktivita v tomto směru nevyplývá ani z
protokolů o hlavním líčení, resp. o veřejném zasedání odvolacího soudu),
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v §
2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných
k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či
typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by v případě dovolatele byly výše uvedené
zásady porušeny.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z
důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., dovolatel nenaplnil ani námitkou,
že soud nevyužil možnosti podmíněného zastavení jeho trestního stíhání podle §
307 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o podmíněné zastavení trestního stíhání, může dovolací důvod (§ 265b
odst. 1 písm. f/ tr. ř.) zakládat pouze ta skutečnost, že bylo tímto způsobem
rozhodnuto, ačkoliv pro to nebyla dána některá z podmínek stanovených zákonem.
To znamená, že v rámci dovolacích důvodů umožňuje zákon napadnout pouze
pozitivní rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307
odst. 1 tr. ř.), a to pro případ, že bylo učiněno, ačkoliv nebyly splněny
zákonné podmínky pro jeho vydání. Posouzení toho, zda v konkrétním případě byly
naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je (v řízení
před soudem) výlučně v kompetenci soudu, a pokud soud nevyužije možnosti tohoto
alternativního způsobu řešení trestní věci, pak není možno tento jeho závěr
jakkoliv přehodnocovat. Nevyužití možnosti použití tzv. odklonů tedy nemůže
zakládat ani dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (k tomu
srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7/2004-T 706).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného T. V. bylo opřeno o námitky, které pod použitý
hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod
žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze přiznat
opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo
vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší
soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji podnět dovolatele k přerušení či odkladu výkonu
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci
postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně
přitom nevyužil oprávnění podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř., o kterém by
jinak bylo zapotřebí rozhodnout zvláštním (samostatným) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler