USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 2 T 38/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. M.
odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 38/2019,
byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a
to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze
1, na adrese XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní
smlouvy společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za
částku 3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho
bankovní účet č. XY, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v
hodnotě 8.000.000 Kč, přičemž nebyl vlastníkem tohoto obrazu, prodej uskutečnil
výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem,
přičemž následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE uzavřený
investiční fond, a. s., vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu
veškerou zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený O. H., nar. XY, a společnost PROARTE
uzavřený investiční fond, a.s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T
38/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadnutého
rozhodnutí. V neprospěch obviněného podala odvolání taktéž státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to rovněž do všech výroků
napadnutého rozhodnutí. Poškozená společnost PROARTE pak podala odvolání
směřující do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12.
2020, sp. zn. 5 To 275/2020, a to tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil a podle § 259
odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem
podílnictví podle § 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze 1, na adrese
XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní smlouvy
společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za částku
3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho bankovní účet
č. 262269819/0300, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v
hodnotě 8.000.000 Kč, přičemž tento obraz byl v blíže nezjištěné době od února
2013 do 28. 5. 2013 odcizen dosud neznámým pachatelem z bytové jednotky na
adrese XY, Praha 4, užívané I. H., nar. XY, zesnulou dne 22. 3. 2013, a takto
jednal ačkoliv byl s tímto původem prodávaného obrazu přinejmenším srozuměn,
neboť se jej po jeho manželce K. M., která byla dědičkou po I. H., opakovaně
domáhal vlastník O. H. a i vzhledem k okolnostem jeho prodeje, který se
uskutečnil výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil
zájem, zjevně věděl, že tento obraz pochází z trestné činnosti přičemž
následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE uzavřený investiční
fond, a. s., vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu veškerou
zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Obviněný byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání 18 (osmnáct) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 (dvou) let.
Ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněného M. M. a poškozené společnosti PROARTE byla podle § 256 tr.
ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To
275/2020, podali jak obviněný prostřednictvím svého právního zástupce, tak
nejvyšší státní zástupce dovolání, o nichž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto
usnesením dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, tak, že k dovolání
nejvyššího státního zástupce byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.
12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal důvodnými
námitky nejvyššího státního zástupce týkající se nesprávné právní kvalifikaci,
kdy z rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo patrno, jakým trestným činem
uznal obviněného vinným a ani to, zda Městský soud provedl hodnocení v úvahu
přicházejících právních úprav s ohledem na novelizace trestního zákoníku v
období od spáchání trestného činu do rozhodování odvolacího soudu. Dalším
důvodem pro zrušení předmětného rozhodnutí bylo uložení trestu pod dolní
hranici trestní sazby bez toho, aby odvolací soud aplikoval ustanovení § 58 tr.
zákoníku, čímž došlo k tomu, že odvolací soud obviněnému uložil trest, jenž
zákon nepřipouští. Dovolání obviněného, které se soustředilo primárně na
kritiku skutkových závěrů soudů nižších stupňů, rozsahu a hodnocení provedeného
dokazování, hodnocení předběžné otázky vlastnictví obrazu a neexistence
zdrojového trestného činu, pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V rámci nového projednání věci, tj. v nyní posuzované věci, rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, a to tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř znovu rozhodl tak, že obviněného M. M.
uznal vinným zločinem legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na
podkladě totožného skutkového stavu jako ve zrušeném rozhodnutí Městského soudu
v Praze ze dne 14. 12. 2020.
Obviněný byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený O. H., nar. XY, a společnost PROARTE
uzavřený investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., IČ 24247464,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného M. M. a poškozené společnosti PROARTE uzavřený investiční
fond s proměnným základním kapitálem, a.s., byla odvolacím soudem podle § 256
tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5
To 275/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 1243-1248), v rámci něhož uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném
hmotněprávním právním posouzení věci. Podle obviněného byla v řízení porušena
jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny zásadní důkazy pro
správné posouzení věci, včetně jeho vlastní výpovědi a zároveň napadený
rozsudek vykazuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem soudem
dovozeným.
Obviněný namítl, že byla porušena zásada rovnosti stran, když mu bylo
znemožněno se vyjádřit k předmětu řízení ve výpovědi, ačkoliv bylo z přednesu
jeho obhájce zřejmé, že je připraven změnit svoji výpověď a předložit nová
skutková tvrzení způsobilá objasnit projednávaný skutek. K závěru odvolacího
soudu, že svou obhajobu v rámci druhého projednání věci nezaložil ani na svém
vlastnictví předmětného obrazu a počal tvrdit jiné než prokázané skutečnosti,
dovolatel uvedl, že jej odvolací soud nepustil ke slovu a jím přednášená nová
tvrzení považoval předem za neprokázaná. Nepřipuštění doplnění či změny
výpovědi obviněného, který v řízení stojí proti straně s mnohem většími zdroji
a možnostmi, nesmí být prostředkem k urychlení probíhajícího řízení či
nástrojem, jak si jej z pozice soudce ulehčit. Pokud odvolací soud považuje
dovolatele za natolik nedůvěryhodného, že pro něj jakýkoliv jeho přednes nemá
vypovídající hodnotu, pak by se v tomto duchu měl vyjádřit v odůvodnění
napadaného rozsudku a nikoliv absurdním postupem, v rámci něhož uvedl, že
doplnění výpovědi je zcela nadbytečné, neboť mezi provedenými důkazy není možné
shledat nesoulad. Takový postup je hrubým zásahem do jeho práva na obhajobu a
spravedlivý proces, v důsledku pak dopadající na správnost skutkových zjištění
a hmotněprávní posouzení skutku.
Dále dovolatel brojil (stejně jako v dovolání proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 12. 2020) proti nepřipuštění jím navrhovaných důkazů, a to
konkrétně výpovědí J. L., P. Ch. a J. S. Rovněž pak proti nepřipuštění důkazů
vzniklých až po podání prvního dovolání ve věci, a to protokolů z ústního
jednání před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 39/2019 ze dnů 16. 6. 2020
a 12. 1. 2021, kdy předmětem tohoto řízení byla projednávaná náhrada škody,
protokolů o výpovědích K. M. a I. H. nejml. podaných na Policii ČR a vedených v
trestním spise č. j. KRPA-204257-415/TČ-2013, a podání vysvětlení S.,. ze dne
19. 1. 2021. Provedení těchto důkazů odvolací soud odmítl s odůvodněním, že
svědci byli slyšeni v hlavním líčení. Přitom svědek Ch. však v hlavním líčení
slyšen nebyl a ostatní svědci vypovídali v řízení před civilním soudem odlišně.
Právě na odlišnostech výpovědí výše zmíněných svědků bylo možno demonstrovat
nejednoznačnost skutkových zjištění, postup odvolacího soudu mu však toto
znemožnil a svým postupem tak porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný rovněž kritizoval závěr soudů o tom, že předmětný obraz prodal
pod cenou a prvnímu zájemci. Toto zjištění označil za značně problematické,
neboť sám soud v odůvodnění napadeného rozsudku přiznal, že dovolatel v době
prodeje nevěděl, že jej prodává pod cenou, neboť v oblasti prodeje uměleckých
děl nebyl orientovaný. Podotkl, že určení ceny unikátního uměleckého díla je
samo o sobě problematické. O tom vypovídá i skutečnost, že znalecký posudek
kupce stanovil hodnotu obrazu v době prodeje cenu 3.300.000 Kč (resp. 5.000.000
Kč po nějaké době) a znalecký posudek zadaný obžalobou hodnotu 8.000.000 Kč.
Sám svědek D. v hlavním líčení dne 21. 7. 2020 zmínil interní ekonomickou
analýzu fondu, ze které vyplynulo, že by hodnota obrazu mohla po nějaké době
dosáhnout částky 5.000.000 Kč. Nelze proto k tíži dovolatele přijmout
nepochopitelný závěr, že hodnota obrazu byla v době spáchání činu 8.000.000 Kč.
Zároveň mu nelze klást za vinu, že obraz prodal prvnímu kupci, neboť vědom si
své neznalosti v oboru se obrátil na F. V., který transakci zprostředkoval,
jemuž důvěřoval a od něhož mohl legitimně očekávat, že zprostředkovaný prodej
bude za „férovou cenu“.
Dále obviněný namítal, že výroková část napadeného rozhodnutí je ve flagrantním
rozporu s odůvodněním rozhodnutí. Poukázal na to, že odvolací soud ve výroku
uvedl, že si byl vědom původu obrazu a prodal jej pod obvyklou cenou prvnímu
zájemci, ale v odůvodnění uvedl, že v době prodeje nevěděl, že jej prodává pod
cenou. Takováto nekonzistence neumožňuje naznat, jakou skutkovou verzi odvolací
soud považuje za prokázanou, a je sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku.
Stejně jako v předchozím dovolání obviněný namítl, že soudy nesprávně
posoudily předběžnou otázku vlastnictví obrazu, kdy vlastnické právo přiřkly
poškozenému bez toho, aby toto vyplývalo byť z jediného důkazu. Uvedená
skutečnost se nepodává ani z výpovědi poškozeného O. H., kdy obviněný tuto
stručně zrekapituloval. Dále uvedl, že v souladu s tehdy platným občanským
zákoníkem (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013)
nemohlo dojít k platnému darování, neboť obraz nebyl fakticky převzat, jelikož
zůstal v bytě rodičů poškozeného v XY, a to i po smrti scénáristy O. H., který
měl obraz poškozenému darovat. Vlastnické právo tak nemohlo přejít na
poškozeného za života jeho rodičů. Obraz se stal předmětem pozůstalosti po
manželce scénáristy O. H. I. H., kdy skutečnost, že nebyl v dědickém řízení
jmenovitě vypořádán lze vysvětlit tím, že se nejméně do roku 2007 nacházel v
nemovitostech, ke kterým měla přístup širší rodina H., a nebylo potřebné jasně
vyjasnit jeho majetkový status. Odvolací soud jasně nevysvětlil, v čem měl
spočívat nabývací titul poškozeného, resp. v jakém ohledu mohlo představovat
jednání popsané ve svědeckých výpovědích platné uzavření darovací smlouvy.
Podivil se, že soudy neprovedly navrhovaný důkaz výslechem svědkyně J. L.,
případně zbylých členů užší rodiny účastnící se oslav 60. narozenin scénáristy
H., který obviněný navrhl jako svědky. Uvedl, že soudy tyto důkazy bez dobrého
důvodu nepřipustily, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces,
konkrétně pak do zásady rovnosti stran ve smyslu článku 37 odst. 3 tr. ř.
Obviněný rovněž namítl, že nebylo prokázáno spáchání žádného
„základního“ trestného činu, se kterým žaloba i odvolací soud operují. Odvolací
soud převzal nesprávné a neúplné zjištění soudu prvního stupně, že poškozený
neměl v držení obraz proto, že jej údajně převezl ke své sestře, se kterou měl
podle svědeckých výpovědí špatné vztahy. Pominuly logičtější a pravděpodobnější
verzi, že H. měla obraz v držení, neboť se mohla oprávněně cítit jeho
vlastníkem, a právě proto jej převezla z bydliště svých rodičů k sobě do bytu.
Tuto verzi však soudy nižších stupňů zcela opomíjejí, ačkoliv jí nasvědčuje
skutečnost, že se vlastnictví obrazu domáhal poškozený až po její smrti, kdy
své vlastnictví a oprávněnost držby již nemohla bránit. Žádné skutečnosti
nenasvědčují tomu, že by byl spáchán trestný čin zpronevěry (kdy jedinou v
úvahu připadající osobou by byla H., které byl obraz svěřen, čemuž však
nenasvědčují žádná skutková zjištění) nebo krádeže (když i podle verze
poškozeného přešel obraz do dispozice dcer H. společně s bytem, přičemž se
oprávněně domnívaly, že veškeré věci v bytě jsou součástí pozůstalosti).
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9.
2021, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušil a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl
tak, že jej zprostí obžaloby, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikáže
Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby vyslechl
dovolatele a umožnil mu tak plnou realizaci jeho ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 8. 12.
2021, sp. zn. 1 NZO 1046/2021.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení, námitek obviněného a východisek
uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce zdůraznil, že obviněný v podaném
mimořádném opravném prostředku z valné části vytýká vadné hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů, potažmo opakuje námitky, které již byly předmětem
posouzení v rámci dovolacího řízení ve věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021. Obsahem
dovolání jsou z valné části námitky zcela se rozcházející s uplatněným
dovolacím důvodem. Jádrem dovolání je s drobnou výjimkou toliko striktní
nesouhlas s rozsahem dokazování, se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy
a s jejich skutkovými zjištěními. V tomto ohledu považoval státní zástupce za
vhodné zmínit dovolatelem přehlížené pravidlo trestního řízení, že důkazy
hodnotí a skutková zjištění formuluje výlučně soud, nikoliv státní zástupce či
obviněný. Soudy realizovaly komplexní a bezvadné dokazování co do jeho rozsahu
i formulace skutkových zjištění. Obviněným navrhované a neprovedené důkazy byly
řádně posouzeny, a jejich neprovedení řádně zdůvodněno, k čemuž státní zástupce
odkázal na bod 12. odůvodnění napadnutého rozsudku odvolacího soudu. Závěr o
nadbytečnosti provedení dalších důkazů je podle státního zástupce zcela
korektní, čemuž odpovídají i závěry předcházejícího kasačního usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 353/2021.
K námitce obviněného týkající se řešení předběžné otázky o vlastnictví obrazu
státní zástupce uvedl, že závěru nižších soudů není čeho vytknout. S
provedenými důkazy koresponduje závěr odvolacího soudu vyslovený v bodě 15.
odůvodnění jeho rozhodnutí, podle kterého bylo obviněnému známo, že obraz
pochází z trestné činnosti spáchané neustavenou osobou. Při jednání se
společností PROARTE (kupcem) uváděl nepravdivé údaje o původu obrazu, kdy tím
zakrýval trestnou činnost osoby, která mu obraz poskytla do dispozice. Navíc
byl předtím opakovaně konfrontován s opakovanými žádostmi poškozeného o vrácení
předmětného obrazu. Ostatně o tom, že o nekalém způsobu získání obrazu obviněný
věděl, svědčí i to, že poté co byla společnost PROARTE nucena vydat obraz
Policii ČR, tak náhle vybral veškeré prostředky, které za předmětný obraz
utržil. Na okraj stání zástupce uvedl, že kritika určité nejednoznačnosti
vyjádření odvolacího soudu, kdy zatímco ze skutkové věty vyplývá, že o naplnění
subjektivní stránky má svědčit to, že „…obraz prodal pod obvyklou cenou…“, v
odůvodnění soud naopak akcentuje, že „…nevěděl, že obraz prodává výrazně pod
cenou…“, je oprávněná, ale nepostačuje jako důvod ke kasaci napadnutého
rozhodnutí, neboť bylo prokázáno, že obviněný fakticky věděl, že obraz byl
získán trestnou činností neznámé osoby.
K námitce obviněného stran neexistence „základního trestného činu“ státní
zástupce uvedl, že se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod
podřaditelnou, ale zjevně neopodstatněnou. Poškozený obraz nikdy nezcizil,
nedaroval jiné osobě či neztratil, není tedy jiné varianty, než že byl obraz
opatřen některým z úmyslných majetkových trestných činů. Sama skutečnost, že
pachatel zdrojového trestného činu odhalen nebyl a není nade všechnu pochybnost
zřejmé, jakým způsobem si obraz přisvojil, na podstatě věci nic nemění.
Stěžejním závěrem je to, že byl obraz od poškozeného získán trestným činem a
dovolatel jej následně prodával, přestože si byl této okolnosti vědom. O
vlastnictví obrazu poškozeným O. H. není pochyb, kdy on sám obraz nikomu
nepřevedl, nepozbyl ztrátou, ani ho nedaroval. Obraz tedy musel být opatřen
některým z úmyslných majetkových trestných činů a předala jej obviněnému do
dispozice. Sama skutečnost, že pachatel zdrojového trestného činu odhalen nebyl
a není ani nade všechnu pochybnost zřejmé, jakým způsobem si obraz přisvojil,
na podstatě věci nic nemění. Stěžejní je právě zjištění, že obraz byl na O. H.
získán trestným činem spáchaným neznámým pachatelem, přičemž dovolatel ho
posléze prodával, přestože tuto podstatnou okolnost znal.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To
275/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o
řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud
rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.
podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného směřují proti postupu obecných soudů stran rozsahu
provedeného dokazování, hodnocení důkazů a z důkazů vyvozených skutkových
zjištění. Namítá, že soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, když
neprovedly jím navrhované důkazy a učinily skutková zjištění, která jsou v
extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování.
Předně je potřebné uvést, že v projednávané věci rozhoduje Nejvyšší soud již
podruhé, když předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12.
2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušil svým usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn.
3 Tdo 353/2021. K tomuto postupu přistoupil Nejvyšší soud výlučně na podkladě
dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu pochybení spočívajícího v
nejasnosti právní kvalifikace stabilizovaných skutkových zjištění s ohledem na
změny trestního zákoníku v mezidobí mezi rozhodováním nalézacího a odvolacího
soudu a v uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby dané zákonem. Dovolání
obviněného, které se soustředilo primárně na kritiku skutkových zjištění bylo
podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V
rámci nového projednání věci před odvolacím soudem byla odvolacím soudem
vytýkaná pochybení při nezměněném skutkovém stavu napravena. Je vhodné
zdůraznit, že námitky obviněného v nyní podávaném dovolání jsou totožné s těmi,
které uplatnil ve svém předcházejícím dovolání, a které byly předmětem přezkumu
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021, a to za situace, kdy
dokazování nebylo odvolacím soudem nikterak doplňováno. Soudy tak vycházely ze
stejného skutkového stavu, jakým byl vázán Nejvyšší soud ve výše zmíněné věci.
Nejvyšší soud v citovaném usnesení dospěl k jasnému závěru, že „přestože
obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná,
skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým
způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a
aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §
2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat
mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad.“
Na tyto své závěry Nejvyšší soud odkazuje, na čemž nemůže změnit nic ani to,
že v rámci podaného dovolání v projednávané věci obviněný rozšířil své námitky
stran rozsahu provedeného dokazování o neprovedení jím navrhovaných důkazů
výslechem svědků P. Ch., J. S., doplnění jeho vlastní výpovědi, listinných
důkazů – protokolů o výpovědích K. M. a I. H. nejml. na Policii ČR z trestního
spisu vedeném pod č. j. KRPA-204257/TČ-2013, protokolů o ústním jednání před
Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 39/2019 ze dnů 16. 6. 2020 a 12. 1.
2021 a protokolu o podání vysvětlení S. ze dne 19. 1. 2021. Nad rámec věci je
možno uvést, že odvolací soud důkazní návrhy obviněného řádně procesně odmítl
jakožto nadbytečné, když “neshledal důvody pro jakékoliv doplnění dokazování ve
věci“, a tento svůj postup řádně odůvodnil (viz. bod 12. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
K námitce obviněného týkající se neexistence zdrojového trestného činu Nejvyšší
soud uvádí, že se i touto námitkou zaobíral ve svém předcházejícím rozhodnutí
sp. zn. 3 Tdo 353/2021, kdy stejně jako v tomto rozhodnutí je nucen
konstatovat, že námitka obviněného není důvodná. V řečeném rozhodnutí Nejvyšší
soud připomněl, že zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216
odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, ten kdo
ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je
výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině
jinou osobou, nebo kdo takovou věc přemění v úmyslu umožnit jiné osobě, aby
unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu,
nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu spolčí. Objektem trestného činu
je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota
získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné,
jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí
majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký
trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale
může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc
nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek.
Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl
stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získaná, natož aby bylo nutné
ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným
postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že
předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě obraz Jana Zrzavého, získal v
souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým
jednáním zastíral její skutečný původ.
Dlužno podotknout, že jak námitku vůči posouzení předběžné otázky vlastnictví
obrazu Jana Zrzavého, tak námitku absence existence hlavního trestního činu
obviněný založil převážně na zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů, způsobu a rozsahu jím provedeného dokazování, tedy způsobem
neregulérním, resp. nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se přesto k těmto otázkám ve stručnosti a nad rámec svých
povinností daných trestním řádem vyjádřil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky
obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani
skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly
již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této
souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 -
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu