oti usnesení Krajského soudu v
Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 42 To 153/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T
20/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 3. 2011, č. j. 10 T 20/2010-174,
byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009
/dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako spolupracovník
společnosti Life Dream, s. r. o., přislíbil V. R. a M. M. zařídit jejich účast
na podnikání této společnosti, zejména opatřit jim finanční hotovost na úhradu
poplatku ve výši 36 500,- Kč, na níž možnost účastnit se na podnikání Life
Dream, s. r. o., závisela, a poté, co V. R. i M. M. akceptovali jeho nabídku
možnosti získat potřebnou hotovost uzavřením smlouvy o půjčce částky 36 500,-
Kč s D. S. jakožto věřitelem, předložil obě smlouvy k podpisu D. S., převzal od
ní celkem 73 000,- Kč s tím, že peníze předá dlužníkům V. R. a M. M., a to
přesto, že byl V. R. i M. M. na schůzce dne 1. 5. 2007 v P., okres J., po
vzájemné dohodě pověřen, aby danou hotovost, kterou pro ně od D. S. převzal,
rovnou použil na úhradu poplatku společnosti Life Dream, s. r. o., jejich
jménem, toto záměrně s cílem se obohatit neučinil, poplatek za ně neuhradil a
účast na podnikání Life Dream, s. r. o., pro ně nezajistil, a jejich finanční
prostředky si ponechal pro svou potřebu, čímž jak V. R., , tak M. M., způsobil
škodu ve výši 36 500,- Kč, celkem tedy 73 000,- Kč“. Za to byl podle § 248
odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že byl
nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, stanovil soud podle § 54 odst.
3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným M. M.
a V. R. na náhradě škody částku 36.500,- Kč každému.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 24. 8. 2011, sp. zn.
42 To 153/2011, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jak nedůvodné zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 8. 2011 (§ 139
odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. N. následně
dovoláním, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e),
g), l) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl,
že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné.
V uvedené souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ve věci sp. zn. 5 Tdo 66/2003, v němž tento soud připustil širší výklad
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a v návaznosti na tom
měl vyjádřit právní názor, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu lze úspěšně
namítat i vadu spočívající v nesprávném způsobu doručení usnesení o zahájení
trestního stíhání, jak se mělo stát i v nyní posuzovaném případě. Dovolatel
připomněl, že účinky zahájení trestního stíhání nastávají až okamžikem doručení
usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou obviněnému. Z
ustanovení § 62 odst. 1 tr. ř. přitom vyplývá, že nebyla-li písemnost doručena
při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové
schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán
činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb, a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím
orgánu obce. Z toho podle dovolatele plyne, že shora citované ustanovení
trestního řádu, stejně jako ustanovení § 17 odst. 1, odst. 2 zákona č. 300/2008
Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, stanoví
závazné pořadí způsobu doručování a že komunikace orgánů veřejné moci vůči
právnickým nebo fyzickým osobám, které si zřídily datovou schránku, je povinná.
Právě tuto povinnost však orgán činný v trestním řízení vůči dovolateli
nesplnil, když mu navzdory skutečnosti, že měl datovou schránku zřízenu již od
12. 11. 2009, doručil usnesení o zahájení trestního stíhání osobně do sídla
jeho provozovny, což znamená, že se tak nestalo ani při úkonu trestního řízení.
Z tohoto důvodu dovolatel v průběhu řízení opakovaně namítal procesní
neúčinnost doručení tohoto usnesení, avšak neúspěšně. Dovolatel dále poukázal
na to, že mu nebyla řádně doručena ani obžaloba. Její kopii sice převzal osobně
dne 15. 2. 2010 přímo v budově soudu, avšak pro svého obhájce, kterému ji
následně předal. Obsah k tomuto účelu převzaté obžaloby nebyl povinen studovat
a ani neví, zda pořízená kopie obsahovala všechny listy. S celou obžalobou se
seznámil až při jejím přednesu státním zástupcem při hlavním líčení; tzn. že
neměl dostatek času na přípravu obhajoby a v důsledku toho byl zkrácen ve svém
právu na spravedlivý proces.
Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel opřel o
námitku, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci v takové podobě,
aby bylo možno dovodit, že naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry,
jímž byl uznán vinným. Podle něj nebylo především prokázáno, že by mu poškození
M. a R. cokoliv svěřili. Peníze mu nepředala ani D. S. Ovšem i za předpokladu,
že by tak učinila, je nutno vzít v úvahu, že mezi nimi nedošlo k žádné dohodě
ohledně způsobu, jak se má s předmětnými penězi naložit. Pokud by tedy od ní
převzal peníze (věc), aniž se předem dohodli, jak a komu konkrétně je má
předat, z logiky věci se trestného činu zpronevěry dopustit nemohl, neboť
nejednal v rozporu s žádnou určitou dispozicí (účelem svěření). Jeho jednání by
za těchto okolností mohlo být posouzeno maximálně jako bezdůvodné obohacení.
Dovolatel také připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku opakovaně tvrdí a vychází z toho, že z provedeného dokazování bylo
zjištěno, že mu byly finanční prostředky svěřeny svědkyní S., s nimiž pak
naložil jiným než dohodnutým způsobem. To znamená, že soud vycházel z toho, že
poškozenou je zde vlastně svědkyně S. a nikoliv tedy svědkové R. a M. Z toho
dovolatel dovozuje, že byl de facto uznán vinným pro jiný skutek, než který
odpovídá závěrům soudu prvního stupně.
Za nesprávný považuje dovolatel i výrok o náhradě způsobené škody. Poukázal na
to, že z výpovědí poškozených nevyplynulo, že jim vznikla škoda, kterou by bylo
možno považovat za majetkovou újmu. Proto pokud by jim zaplatil částky podle
adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně, došlo by podle jeho přesvědčení
na straně údajných poškozených k bezdůvodnému obohacení, neboť „jejich
majetková sféra se doposud v důsledku projednávané věci nezmenšila“.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
„Nejvyšší soud v Brně“ Pozn.: správně ovšem „Nejvyšší soud České republiky“
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 42 To 153/2011, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 3. 2011, č. j. 10 T
20/2010-174, a současně vadné řízení jim předcházející.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“).
K námitce dovolatele stran nesprávného postupu při doručení usnesení o zahájení
trestního stíhání uvedl, že byť policejní komisař skutečně nedodržel postup při
doručování uvedený v § 62 odst. 1 tr. ř., nelze přehlédnout, že usnesení bylo
obviněnému doručeno a obviněný si je osobně převzal. Volba jiného způsobu
doručení orgánem činným v trestním řízení, než jaký stanoví § 62 odst. 1 tr.
ř., však nepřípustnost trestního stíhání rozhodně založit nemůže. Žádné
konkrétní právo obviněného porušeno nebylo, obviněný byl informován o zahájení
trestního stíhání i o tom, z čeho je obviněn a jaký trestný čin je v jeho
jednání spatřován. Požadavek, aby mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání
opětovně doručeno do datové schránky v elektronické podobě s tím, že poté bude
celé řízení vedeno znovu, je proto neakceptovatelným formalismem. Pokud
obviněný namítl i pochybení při doručení obžaloby, státní zástupce zdůraznil,
že taková procesní vada nemůže mít na přípustnost zahájení trestního stíhání
zásadní vliv, neboť trestní stíhání může být zcela přípustné, i pokud obviněný
ještě žádnou obžalobu doručenou nemá.
V další části svého vyjádření státní zástupce připomněl, že s odkazem na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil,
se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při
posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda byl naplněn tento hmotně
právní dovolací důvod, je dovolací soud těmito skutkovými zjištěními vázán. Z
nich v nyní projednávané trestní věci vyplynulo, že dovolatel převzal od D. S.
částku 200.000 Kč s tím, že jednak z ní uhradí její vstupní poplatek ve výši
36.500 Kč do společnosti Life Dream, s. r. o., a jednak s poměrně obecným
určením, že zbytek použije na úhradu dalších vstupních poplatků za další osoby.
Pokud následně zprostředkoval uzavření smluv o půjčce mezi D. S. a poškozenými
V. R. a M. M., jejichž předmětem byla v obou případech částka 36.500 Kč určená
na zaplacení jejich vstupního poplatku do zmíněné společnosti, došlo ke změně
vlastníka části peněz, když v rozsahu 73.000 Kč se jimi stali právě poškození.
Pokud se s mini obviněný dohodl, že peníze použije na úhradu vstupního
poplatku, a neučinil tak, resp. následně si je k jejich škodě ponechal, pak
naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 2 tr. zák. Není podstatné, že původně předala finanční
prostředky obviněnému svědkyně S. a nikoli samotní poškození. Po právní stránce
nemá podle názoru státního zástupce význam ani to, že jednotlivé osoby
účastnící se skutkového děje se příliš nedomáhaly svých práv vyplývajících z
realizovaných úkonů.
Proto státní zástupce své písemné vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud
České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že
by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r
odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále již jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného
proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l)
tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl o řádném opravném prostředku
obviněného ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu, a druhá alternativa
tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za
předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně
zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1
písm. e), g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku
rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže by bylo
zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo
v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán
činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., §
231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c
odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak
vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k
odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §
265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Pokud dovolatel namítl, že orgán činný v trestním řízení nedodržel při doručení
usnesení o zahájení trestního stíhání zákonem stanovené pořadí způsobu
doručování a v důsledku toho se jednalo o procesně neúčinné doručení
zakládající nepřípustnost následného trestního stíhání, je zřejmé, že důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. touto námitkou právně relevantně
neuplatnil. Tentýž závěr pak platí i pro námitku nesprávného způsobu doručení
obžaloby. K uvedené problematice je nutno poukázat na následující skutečnosti:
Jestliže v minulosti Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 11.
6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 66/2003, připustil širší výklad ustanovení § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. v tom smyslu, že za jistých okolností mohou tento důvod
naplnit i vady vzniklé při vyhotovení a doručení usnesení o zahájení trestního
stíhání, mínil tím vady zásadní, tedy vady s tak zásadním procesním dopadem, že
je z hlediska zákonnosti trestního stíhání lze významově klást na roveň důvodům
uvedeným v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř. V konkrétním
případě se jednalo o takové obsahové nedostatky v popisu skutku v usnesení o
zahájení trestního stíhání, že pro konání trestního stíhání v podstatě zcela
chyběl nezbytný zákonný podklad.
Pochybení orgánu činného v přípravném řízení trestním, spočívající v
posuzovaném případě konkrétně v tom, že v rozporu s ustanovením § 62 odst. 1
tr. ř. doručoval usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému namísto do
datové schránky, kterou měl zřízenu a aktivovánu, osobně do jeho provozovny,
však za natolik podstatnou vadu, která by - ani při extenzivním výkladu -
zakládala shora zmíněný důvod dovolání, považovat nelze.
Přestože Nejvyšší soud nepřehlédl nepřesnost v argumentaci odvolacího soudu,
podle níž bylo usnesení o zahájení trestního řízení obviněnému (dovolateli)
doručeno při úkonu, za podstatné považuje to, že obviněnému bylo dne 14. 12.
2009 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do vlastních rukou v
souladu s ustanovením § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. Skutečnost, že doručovanou
písemnost převzal osobně (uložení je zde vyloučeno vzhledem k § 64 odst. 4
písm. a/ tr. ř.), pak obviněný (dovolatel) stvrdil svým vlastnoručním podpisem
(viz č. l. 57 spisu). Byť v posuzovaném případě nebyla dodržena zákonem
stanovená technika (pořadí) doručování ve smyslu ustanovení § 62 odst. 1 tr.
ř., jehož smyslem je především urychlit a zefektivnit proces doručování v
trestním řízení využitím datových schránek, je na druhé straně zřejmé, že orgán
činný v trestním řízení zvolil takový způsob doručení, který zákon umožňuje.
Šlo tedy o doručení řádné. Dovolatel byl zákonným způsobem seznámen s tím, že
je proti němu zahájeno trestní stíhání, byl informován o tom, jaké jednání je
mu kladeno za vinu a jaký trestný čin je v něm shledáván, včetně patřičného
odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Proto mu nelze přisvědčit v názoru,
že při doručování usnesení o zahájení trestního stíhání bylo porušeno či
zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.
K další námitce, že dovolateli nabyla řádně doručena obžaloba, je třeba
především zdůraznit, že s takovým procesním pochybením - pokud by k němu v
daném případě skutečně došlo - nelze spojovat důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Z předloženého spisového materiálu navíc vyplývá, že dovolatel si
kopii obžaloby převzal osobně proti podpisu v kanceláři soudu dne 15. 2. 2010.
Rovněž v tomto případě jde o doručení zákonné (k tomu viz § 64 odst. 1 písm. a/
tr. ř.), přičemž není rozhodné, jakým způsobem obviněný poté s obžalobou
naložil, tj. zda si ji přečetl či nikoliv, případně zda jí předal jiné osobě.
Přehlédnout nelze ani to, že na počátku hlavního líčení sám ani prostřednictvím
přítomného obhájce, ač tak nepochybně mohl učinit, nevznesl námitku, že podanou
obžalobu neobdržel, a proto ji nezná, a že z tohoto důvodu byl zbaven možnosti
se na hlavní líčení náležitě připravit (viz protokol o hlavním líčení /č. l. 93
spisu/).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta námitka
dovolatele, podle níž nebylo v řízení prokázáno, že by mu byly předány
(svěřeny) jakékoliv finanční prostředky, ať už poškozenými nebo D. S. V této
souvislosti se dovolatel omezil toliko na zpochybnění výpovědi posledně
jmenované svědkyně a de facto tak brojí proti způsobu, jakým tento důkaz
hodnotily soudy nižších stupňů. To znamená, že svůj mimořádný opravný
prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho
argumentace proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního
soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním
soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp.
zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže
zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný
obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel žádné
finanční prostředky od svědkyně S. neobdržel. Otázkou věrohodnosti její
výpovědi se oba soudy zabývaly velmi podrobně a v odůvodněních svých rozhodnutí
dostatečným způsobem vysvětlily, z jakých důvodů obhajobě obviněného v tomto
směru nepřisvědčily (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4
usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla
jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však
dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že se
nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, jestliže se se svědkyní D. S.
nedohodli na tom, jakým konkrétním způsobem má s inkriminovanými penězi
disponovat (účel svěření), a dále námitkou, že mu byla uložena povinnost
nahradit škodu poškozeným V. R. a M. M., ačkoli jim žádná škoda nevznikla.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované
opodstatnění.
Soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely ze skutkových
zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že
jakožto spolupracovník společnosti Life Dream, s. r. o., přislíbil poškozeným
V. R. a M. M. zařídit jejich účast na podnikání této společnosti a zejména
opatřit jim finanční hotovost na úhradu vstupního poplatku do společnosti ve
výši 36.500,- Kč. Poté, co oba poškození akceptovali jeho nabídku, že potřebnou
hotovost mohou získat uzavřením smlouvy o půjčce částky 36.500,- Kč, předložil
předmětné smlouvy k podpisu svědkyni D. S. jakožto věřiteli, od níž již předtím
převzal celkem 200.000,- Kč s tím, že jednak z této částky bude uhrazen její
vstupní poplatek do společnosti ve výši 36.500,- Kč a zbytek peněz pak bude
použit na úhradu vstupních poplatků dalších osob. Poškození R. a M. sice
přislíbené finanční částky fakticky nikdy nedostali do rukou, nicméně byli
seznámeni se skutečností, že D. S. je předala přímo obviněnému s tím, že
obviněný zajistí jejich vložení do společnosti Life Dream, s. r. o., jako vklad
pro jejich členství. Obviněný to však podle zjištění soudů následně neučinil a
oba poškození se členy společnosti nikdy nestali. S finančními prostředky v
celkové výši 73.000,- Kč, jejichž vlastníky se uzavřením smluv o půjčce
shodnými částkami 36.500,- Kč stali právě poškození, naložil v rozporu s předem
dohodnutým účelem, přičemž není rozhodné, že se soudům nepodařilo zjistit,
jakým způsobem. Na závěr o trestní odpovědnosti dovolatele za trestný čin
zpronevěry podle § 248 tr. zák. tedy nemá žádný vliv skutečnost, že mu
předmětné finanční částky fyzicky předala svědkyně S. a nikoliv sami poškození.
Zákon totiž nepožaduje shodu osoby, která pachateli svěří věc, aby s ní určitým
způsobem nakládal (disponoval), a osoby, k jejíž škodě si pachatel svěřenou věc
přisvojil.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že poškozeným V. R. a M. M. nevznikla ke
dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně fakticky žádná škoda, a proto
neexistoval žádný poklad pro adhezní výrok. Skutečnost, že svědkyně D. S. se
vůči poškozeným do té doby nedomáhala splacení půjčených částek, není v tomto
směru podstatná. Oba výše jmenovaní utrpěli škodu tím, že jim zapůjčené peníze
nebyly použity na dohodnutý účel (podnikání ve společnosti Life Dream, s. r.
o.) a sami se zároveň dostali do právního postavení dlužníků, každý v částce
36.500,- Kč. Utrpěli tedy majetkovou újmu, která podle zjištění soudů vznikla v
příčinné souvislosti se zaviněným jednáním dovolatele (tj. zpronevěrou výše
uvedených peněz). Oba se také řádně připojili k trestnímu řízení s nárokem na
náhradu škody. Pro adhezní výrok byly proto splněny i procesní podmínky (§ 43
odst. 3 tr. ř., § 206 odst. 2 tr. ř.).
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uznán vinným právem. Nejvyšší soud mu
nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu
předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jim
předcházející, byly založeny na vytýkaných pochybeních zakládajících některý z
uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. N. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a v jeho podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. relevantně uplatněné části, nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným,
nebylo možno přiznat opodstatnění ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler