U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. července 2012 v neveřejném
zasedání o dovolání, které podali obvinění M. R., nar., V. T., nar., a M. S. ,
nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To
6/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009, takto:
I. Dovolání obviněného M. R. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
II. Dovolání obviněných V. T. a M. S. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T
6/2009, byli obvinění M. R. , V. T. a M. S. uznáni vinnými jednáním, které
spočívalo v tom, že „v přesně nezjištěné době do 14. 12. 2007 po předchozím
poskytnutí informace o vnitřním zabezpečení a chodu R., a. s., p. Ch. s
vědomím, za jakým účelem budou použity od neustanoveného pachatele obžalovanému
M. R. , dne 14. 12. 2007 kolem 16.15 hod. v Ch., Ž. n. po předchozí vzájemné
dohodě společně se dvěma neustanovenými pachateli a přípravě spočívající v
opatření prostředků k činu, maskovacího oblečení, zbraní, vytipování místa,
načasování, jako členové organizované skupiny s organizovanou vnitřní
strukturou a stanovením úkolů naplánovali loupežné přepadení ch. R., a. s.,
přijeli vyjma obžalovaného R. vozidlem zn. VW Transporter, č. b., rz, s nápisem
„P. D. V.“, které řídil neustanovený pachatel, před vchod b., zatímco M. R.
zaparkoval osobní vozidlo zn. Audi A6 2,0 TDI, rz, vzdálené 3 km za Ch. na
odpočívadle ve směru na hraniční přechod H. Sv. Š., V. T. ozbrojený přesně
nezjištěnou dlouhou zbraní, M. S. ozbrojený přesně nezjištěnou pistolí č. b. a
dosud neustanovený pachatel ozbrojený přesně nezjištěnou dlouhou zbraní
vstoupili maskováni černou kuklou do objektu banky, kde s pohrůžkou použití
střelných zbraní nařídili sedmi osobám a dvouletému dítěti v bance lehnout si
na zem, obžalovaný S. hlídal se zbraní v ruce vstupní dveře a zakrýval je
černým plátnem, neznámý pachatel 2x udeřil pažbou zbraně do zad klienta banky
poškozeného M. N., nar., a vytrhl záznamové zařízení kamerového systému banky,
obžalovaný T. řediteli b. L. M., nar. přikázal před vstupem do trezorové
místnosti odkódovat vše bez poplachu a pokladní J. D., nar. odemknout schránku
z otevřeného hlavního trezoru, z něhož odcizil finanční hotovost ve výši
7.340.800,50 Kč, ke škodě R., a. s., se sídlem P., H., při odchodu z b. vyzval
obžalovaný S. městského strážníka V. B., nar., který hodlal vstoupit do banky
po upozornění neznámé osoby, že v b. se děje něco „podezřelého“ slovy: „Odejdi,
máme tady rukojmí, i dítě“, následně donutil pod hrozbou použití střelné zbraně
nastoupit do přistaveného vozidla zn. VW Transporter, zaparkovaného u banky
strážného banky poškozeného M. P., nar., kam také poté nastoupili i s odcizenou
finanční hotovostí obžalovaní T. a neustanovený pachatel s odcizeným záznamovým
zařízením kamerového systému banky, poté obžalovaný S. policistu Policie ČR V.
K., nar., který k vozidlu přistoupil za účelem provedení policejní kontroly a
zjištění totožnosti, skrz okno vyzval: „Odstup a se služebním vozidlem odjeď,
nebo tě zastřelíme i rukojmí“, přičemž z místa odjeli a byli pronásledováni
vozidly Policie České republiky a vozidlem Městské policie Ch., neuposlechli
opakovaných zvukových i světelných výzev k zastavení, kdy pro zmaření
pronásledování neustanovený pachatel použil kovových bodců a dýmovnic, které
vyhazoval na silnici z vozidla VW Transporter, dále neustanovený pachatel
nezjištěnou střelnou zbraní vystřelil z ujíždějícího vozidla VW T. po dvou
řidičích pronásledujících policejních vozů Škoda Fabia Combi, rz, a to nejméně
2x po R. J., nar., a VW Transporter, spz, a to 1x po D. T., nar., v úmyslu je
zastavit, zmařit vlastní pronásledování a zadržení i za cenu jejich usmrcení,
R. J. střela přes čelní sklo strhla propisku na levém rukávu a uvízla v rámu
levých předních dveří vozidla, D. T. způsobil po zásahu střely přes čelní sklo
do levého ramene otevřenou zlomeninu klíční kosti, dále byli zraněni po zásahu
fragmentu střely další policisté sedící v těchto vozidlech, a to M. V., nar.,
který utrpěl lehké poranění v oblasti přední strany levého stehna a D. O.,
nar., který utrpěl lehké poranění malíku levé ruky, asi 3 km za Ch. ve směru na
H. Sv. Š. vozidlo zastavili, rukojmího ze zadržení propustili, auto včetně
záznamového zařízení kamerového systému banky v prostoru lesa zapálili a z
místa utekli, poškozenému J. K., nar. tak obžalovaní T., S. a dva neustanovení
pachatelé způsobili zničením tohoto vozidla škodu ve výši nejméně 249.000 Kč“.
Jednání obviněného M. R. bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), spáchaný formou účastenství
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl za ně odsouzen podle § 173 odst.
3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou.
Jednání obviněného V. T. bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zločin braní rukojmí podle §
174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a též přečin poškozování cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný V. T. odsouzen podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
a to finanční částky 25.000,- Kč sestávající ze 4 ks 5.000,- Kč bankovek, 1 ks
2.000,- Kč bankovky a 3 ks 1.000,- Kč bankovky, dále finanční částky ve výši
80.000,- Kč sestávající se z 11 ks 5.000,- Kč bankovek, 12 ks 2.000,- Kč
bankovek a 1 ks 1.000,- Kč bankovky, uložené na depozitním účtu Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č., konečné
finanční částky ve výši 1.605 EUR sestávající se ze 2 ks 500 EUR bankovky, 6 ks
100 EUR bankovky a 1 ks 5 EUR bankovky, uložené na depozitním účtu Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č..
V případě obviněného M. S. bylo jeho jednání kvalifikováno jako zločin loupeže
podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zločin braní
rukojmí podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vyhrožování
s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zákoníku a taktéž jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku.
Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
a to finanční částky ve výši 80.000,- Kč sestávající se ze 14 ks 5.000,- Kč
bankovek, 5 ks 2.000,- Kč bankovek, uložené na depozitním účtu Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. podle seznamu úschov č..
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
1. R., a. s., se sídlem P., H.,
2. U. p., a. s., se sídlem P., E.,
3. Služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké
policie Ú. n. L., Ú. n. L., M.,
4. Krajské ředitelství policie S. k., Ú. n. L., p. s.,
5. S. m. Ch., Městská policie, Ch., Ch.,
6. Dopravní podnik měst Ch. a J., a. s., Ch., Š.,
7. Z. p. m. v. ČR, pobočka Ú. n. L., Š., Ú. n. L.,
8. D. T., nar., bytem J., Fr. S.,
9. J. K., nar., bytem D. H., okres Ž. n. S.,
se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byli obžalovaní M. B., nar., M. S., nar., a L. V., nar., podle § 226
písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 2 KZV 118/2008-380,
pro jednání, v němž byl v případě obviněného M. B. spatřován trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) spáchaný
formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., v případě obviněného
M. S. trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zák., braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na
veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a v
případě obviněného L. V. pak trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zák., braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo
prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění M. B., M. S. a L. V..
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T
6/2009, podala odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v
Ústí nad Labem, a to ohledně obviněného M. R. do výroku o trestu, ohledně
obviněných V. T. a M. S. do výroku o vině a trestu, a ohledně obviněných
Michala Bendy, Milana Schimmerleho a Ludvíka Vlčka do zprošťujícího výroku.
Dále podali odvolání obvinění M. R. , V. T. a M. S. .
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn.
2 To 6/2011, a to tak, že k odvolání státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem ohledně obviněného M. R. a k odvolání
uvedeného obviněného napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. R. podle § 173 odst. 3 tr.
zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání
obviněných V. T. a M. S. a odvolání státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem v části týkající se těchto obviněných a dále v
části týkající se obviněných M. B., M.S. a L. V. podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítnuta.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. R. , V. T. a M. S.
dovolání.
Obviněný M. R. dovolání (č. l. 4667 – 4668) opřel o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný ve své argumentaci uplatňuje v podstatě námitky shodné s námitkami jím
uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku. Zkrácení svého práva na
obhajobu spatřuje v tom, že pachové stopy byly odebrány před zahájením
trestního stíhání bez toho, aby se o jejich odebrání kdekoliv v trestním spise
vyskytoval jakýkoliv záznam, kdy, jak a kým byly pachové stopy odebrány,
přičemž tento nedostatek má být zhojen následnou výpovědí několika policistů.
Po zahájení trestního stíhání bylo provedeno porovnání neznámých vzorků, které
měly být odebrány před zahájením trestního stíhání svědkem K., aniž byl kdokoli
o provedení tohoto úkonu vyrozuměn, ačkoli se jednalo o úkon po zahájení
trestního stíhání. Za nelogické má, že pachová stopa měla být nalezena v
prostorách pobočky banky, ačkoli se tam neměl vůbec vyskytovat, a není mu toto
kladeno za vinu. K přenosu pachové stopy dojít nemohlo, jelikož mu nebylo
kladeno za vinu, že by měl snad někoho na místo činu dovést či odvézt. Utajený
svědek H. je podle jeho názoru uměle vytvořenou figurou, aby Policie České
republiky takto odstranila absenci jakýchkoli důkazů. Navíc má za to, že
podmínky pro výslech utajeného svědka nebyly splněny. Obviněný je dále
přesvědčen, že postup soudu nalézacího měl být aplikován i na jeho osobu. Pokud
byl obviněný M. B., kterýžto měl být hlavním organizátorem, zproštěn obžaloby,
pak lze brát za prokázané, že M. B. žádné loupežné přepadení neorganizoval a
nemohl mu tedy ani poskytnout informaci, kterou by měl snad postoupit dále.
Důkazní řízení ve vztahu k poskytnutí informací nebylo vedeno jiným směrem, než
B. x R. a naopak, a možný závěr o získání informací od jiné osoby tedy nemůže
mít jakýkoliv reálný podklad.
Dále uvedl, že je mu kladeno za vinu, že se měl v lese za Ch., směrem na
hraniční přechod H. S. Š. pohybovat za účelem odvezení obviněných T. a S.,
přičemž měl vyhovět výzvě poškozeného M. P., tomuto zastavit a jako stopaře jej
odvést do Ch. k nejbližší hlídce Policie ČR. Poškozený M. P. jej nepoznal, a to
i přes výrazné zjizvení jeho tváře, nepoznal ani jeho hlas, hovořil o jiném
typu a barvě automobilu, a žádný důkaz o jeho vině tedy v celém trestním spise
není. Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a rozsudku soudu odvolacího
neobsahuje nic, z čeho by se dalo usuzovat, jakými důkazními prostředky soudy
závěr o jeho vině podložily. Byl odsouzen za to, že zaparkoval osobní vozidlo,
jinak se rozsudek o dalším jeho jednání nezmiňuje a neexistuje jediný důkaz o
jeho účasti na trestné činnosti. Nebylo žádným způsobem prokázáno, ale ani
prokazováno, že o trestném činu, pro který byli odsouzeni obvinění T. a S.
věděl, tedy, že věděl, že poskytuje jinému pomoc či vytvářel podmínky k
účinnému provedení trestné činnosti.
Za jednu ze zásadních námitek označuje zkrácení jeho práva na obhajobu z důvodu
nemožnosti seznámit se s obsahem odposlechů a záznamů z telekomunikačního
provozu. Tyto jednak nebyly do okamžiku seznámení se spisem autorizovány a dále
nebyly k dispozici v přepisu, tj. v tištěné podobě, ale pouze na CD (pokud na
CD vůbec bylo něco nahráno, což nebylo možné ověřit) a nebylo jemu ani obhájcům
k dispozici žádné technické zařízení, umožňující ověření obsahu CD. Tento
nedostatek navíc potvrdili opětovně svědci kpt. Bc. F. a vrchní komisař K..
Obviněný M. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 2 To 6/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, zrušil a buďto ve smyslu § 265m tr. ř. sám
rozhodl o zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. b), c) tr. ř., nebo po
zrušení napadeného rozhodnutí věc přikázal nově projednat ať již soudem
nalézacím, či soudem odvolacím.
Obviněný V. T. v rámci podaného dovolání (č. l. 4680 – 4686) uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), k) a l) tr. ř., neboť neměl v řízení
obhájce, ač ho podle zákona měl mít, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a bylo
rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že po
zahájení trestního stíhání proti jeho osobě v 10:50 hod. dne 8. 10. 2008 byly
konány některé procesní úkony, u kterých nebyl přítomen jeho obhájce, byť šlo o
důvod nutné obhajoby (s ohledem na právní kvalifikaci) a nejednalo se přitom o
neodkladné úkony, konkrétně se jednalo o odběr srovnávacích pachových stop -
konzerv, o kterých pak nebyl dokonce pořízen ani protokol, přičemž odvolací
soud takový postup „obhajuje“. Dále došlo k porušení jeho práva na obhajobu v
rámci jednání soudu při rozhodování o vazbě, kdy soudce okresního soudu zcela
ignoroval nepřítomnost jeho obhájce při tomto jednání a vedl přitom dokazování
k samotnému skutku, nikoli pouze k důvodům vazby. Jak protokol z tohoto jednání
tak pachové stopy byly v hlavním líčení provedeny jako důkazy a použity jako
podklad pro rozhodnutí o jeho vině, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu i
z materiálního hlediska.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že
nesouhlasí s posouzením předmětného skutku jako trestného činu, který měl
spáchat jako pachatel. Hmotně právní posouzení je v naprostém nesouladu s
provedeným dokazováním, resp. s procesně správně provedenou částí důkazů.
Protože napadené rozhodnutí a v něm použitá hmotně právní kvalifikace stojí na
procesně nepoužitelných důkazech, jedná se o rozhodnutí nesprávné, nezákonné, a
nesprávným je pak i právní posouzení skutku. Za procesně nepoužitelné důkazy
označil svou výpověď v rámci rozhodování o vazbě a dále pak zajištěné pachové
stopy. Odvolací soud se nevypořádal s nezákonností procesního úkonu – porovnání
odebraných srovnávacích vzorků pachových stop s pachovými stopami odebranými na
místě činu, kdy z tohoto úkonu nebyl pořízen videozáznam ani fotodokumentace a
o tomto úkonu, který byl prováděn po zahájení trestního stíhání, nebyl
vyrozuměn žádný z obhájců. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu
Ústavního soudu České republiky (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02). S
ohledem na procesní pochybení pak nastala ta absurdní situace, že v bance měla
být zajištěna i pachová stopa spoluobviněného M. R. , který však měl být podle
rozsudku mimo banku. Takže na jednu stranu jej pachová stopa usvědčuje z
loupežného přepadení a u spoluobviněného M. R. její výskyt na místě činu nic
neznamená. Rovněž výpověď utajovaného svědka je v daném případě porušením jeho
práva na obhajobu, neboť k utajení svědka nebyly dány zákonné podmínky
zakotvené v § 55 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti s odkazem na judikaturu
Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 481/04) namítl, že
projednávaná věc rozhodně nemá parametry „organizovaného zločinu“, není žádný
poznatek o tom, že by s nějakou takovou činností souvisela. Vedle procesně
nepoužitelných důkazů pak existují toliko drobné „indicie“, ani ne nepřímé
důkazy, které vedou k nějakému možnému podezření, nicméně „jakkoli vysoký
stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující
výrok“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06). K dalšímu nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení pak došlo v souvislosti s časovou působností nového
trestního zákoníku, a to konkrétně při kvalifikaci jednání jako trestného činu
braní rukojmí. Nalézací soud nesprávně posuzoval jeho jednání podle nové právní
úpravy, ač byla výhodnější právní úprava, účinná v době spáchání trestného
činu, a to s ohledem na trestní sazbu. Rovněž namítá extrémní rozpor, kdy
nalézací soud konstatoval jeho vinu na základě procesně nepoužitelných důkazů
(rozhodování o vazbě bez obhájce, odběr a srovnání pachových konzerv bez
vyrozumění a účasti obhájce), kdy dokazování vykazuje vážné procesní vady.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný
namítl, že odvolací soud zcela pominul kvalifikaci jeho jednání v souvislosti s
ustanovením § 22 až § 24 tr. zákoníku, jelikož ve výroku rozsudku není popsáno,
kdy se jednalo o pachatelství a kdy o spolupachatelství, kdy tzv. přímý a
nepřímý podíl pachatelů není ve výroku vůbec uveden.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný uplatňuje
zejména s ohledem na postup odvolacího soudu, v rámci něhož poukazuje na řadu
pochybení. Namítá, že se odvolací soud jeho odvoláním věcně nezabýval a toliko
jej formálně zamítl a nedostál tak své povinnosti odvolací instance, kdy
odvolací soud v podstatě „obhajuje“ nezákonný způsob odběru srovnávacích
pachových konzerv, rozborem „neprocesních úkonů“ odvádí pozornost od
skutečnosti, že obhájcům nebyla umožněna přítomnost, a nesprávně potvrzuje i
závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti výslechů svědků navrhovaných
obviněným. Uzavřel-li odvolací soud své rozhodnutí tím, že „důkazy ve věci byly
provedeny v souladu s příslušnými předpisy“, pak provedeny v souladu se zákonem
nebyly, neboť základní právo na spravedlivý proces nezná žádné „kompromisní
řešení“. Důkazy neprovedené v souladu se zákonem i ty provedené v podstatě v
souladu se zákonem měly vést k takovému rozhodnutí vrchního soudu, aby byla
nezákonnost napravena. To však učiněno nebylo.
Obviněný V. T. proto s ohledem na námitky výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám postupem dle § 265m tr. ř.
rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby dle § 226 písm. c) tr. ř.,
případně, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v
Ústí nad Labem zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, aby věc týkající se jeho odvolání v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl, a to postupem dle odst. 3 téhož ustanovení, ale v
jiném složení senátu. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud ČR nenařizoval vazbu ve
smyslu § 265l odst. 4 tr. ř.
Obviněný M. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 4671 - 4688) uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace obviněný částečně uplatňuje námitky z
odvolání, částečně uvádí námitky nové. Ke spáchání žalovaných trestných činů se
nikdy nedoznal a svou vinu vždy popíral. V rámci přípravného řízení ani v
řízení před soudem nebylo prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, pro
kterou byl odsouzen, a to ani konkrétní podíl na konkrétní trestné činnosti.
Dle jeho názoru nebyla nepochybně prokázána výše způsobené škody, neboť
inventura provedená v bance trpí řadou vad a nominály a množství bankovek
vydaných pokladní Duškovou nemusí, dle její výpovědi, dosahovat výše
5.000.000,- Kč. V případě nižší škody než 5.000.000,- Kč by se jednalo pouze o
škodu značnou, která dle § 138 tr. zákoníku činí nejméně 500.000,- Kč a jednalo
by se tak o trestný čin loupeže nikoliv dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 tr. zákoníku, ale o trestný čin loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2
písm. a), c) tr. zákoníku, kde sazba odnětí svobody je značně nižší. V případě
pochybností o výši škody by se mělo postupovat dle zásady in dubio pro reo a
užít pro pachatele příznivější kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže, což
se nestalo.
Další námitka obviněného směřuje do posouzení trestnosti činu podle § 2 odst. 1
tr. zákoníku, kdy má za to, že soud prvního stupně správně použil pozdější
zákon u trestného činu loupeže, jelikož byl pro něho příznivější než ustanovení
zákona účinného v době spáchání činu. Naopak trestný čin braní rukojmí podle §
174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je pro něho méně příznivý a
příznivější je právní úprava účinná v době spáchání činu, proto měl u tohoto
trestného činu soud použít právní kvalifikaci podle předpisu účinného v době,
kdy byl trestný čin spáchán.
Obviněný rovněž namítá extrémní rozpor mezi určením jeho viny a procesním
dokazováním, neboť dokazování provedené soudem vykazuje vážné procesní vady.
Napadené rozhodnutí o vině je postaveno na procesně nepoužitelných důkazech:
pachových stopách, kdy neexistuje protokol o jejich odběru; utajení svědka,
čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyly dány zákonné podmínky k
takovému úkonu, a pseudorekognici, kdy soud při hlavním líčení prováděl
prakticky vizuální i hlasovou rekognici, aniž byly splněny podmínky ustanovení
§ 104b tr. ř.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. 2 To 6/2011, a zrušil rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, a dále postupoval podle § 265l
tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265o odst. 1 tr.
ř. a rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí nebo přerušení rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
jednotlivých obviněných.
Nejdříve se vyjádřila k dovolání obviněného V. T.. Uvedla, že namítal-li
obviněný porušení práva na obhajobu v rozhodování o vzetí do vazby bez
přítomnosti obhájce, pak jde o námitku neopodstatněnou, neboť o vzetí
obviněného do vazby rozhodoval soudce dne 10. 10. 2008 v 11.37 hodin a z
protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že obhájce
obviněného Mgr. Z. M. byl o tomto úkonu vyrozuměn a omluvil se. Ve vztahu k
odběru srovnávacích pachových stop a srovnání těchto odebraných pachových stop
a pachových stop z místa činu bez vyrozumění a účasti obhájce u tohoto úkonu,
bez písemného protokolu či bez videozáznamu, státní zástupkyně uvedla, že
opodstatněnost této námitky není možno na základě předloženého spisového
materiálu posoudit. Pokud by však námitka obviněného korespondovala se
skutečností, vyvolával by takový postup policejního orgánu pochybnosti o
procesní použitelnosti důkazu. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky
obviněného, v rámci nichž uvedl, že rozhodnutí soudů stojí na procesně
nepoužitelných důkazech, a pro utajení svědka nebyly dány zákonné podmínky
upravené v § 55 odst. 2 tr. ř., do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nezapadají. Námitky, týkající se nesprávného popisu skutku ve
výroku odsuzujícího rozsudku a ustanovení o časové působnosti trestních zákonů,
pak sice do rámce uplatněného dovolacího důvodu zapadají, avšak nejsou
opodstatněné. Popis skutku je v souladu se skutkovými zjištěními. K námitce
časové působnosti trestních předpisů státní zástupkyně uvedla, že rozhodujícím
kritériem pro posouzení této otázky je celkový výsledek z hlediska trestnosti,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem
právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Trestní sazba u trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 3 tr. zák., jakožto zákona účinného v době spáchání
trestného činu, byla v rozpětí 10 až 15 let. U zločinu loupeže podle § 173
odst. 3 tr. zákoníku je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena v rozmezí
8 až 15 let. V projednávaném případě přicházel u obviněného v úvahu trest
uložený mírně nad polovinou trestní sazby. Takto ukládaný trest v rozmezí
trestní sazby podle nové právní úpravy obsažené v trestním zákoníku je pro
obviněného příznivější. Tato námitka tedy není dle státní zástupkyně
opodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že námitka
obviněného, který odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku rozsudku není určeno,
která část jeho jednání je pachatelstvím a která spolupachatelstvím, nenaplňuje
uvedený dovolací důvod. Dále státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit pouze v jeho druhé alternativě,
tedy byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že soudy nezatížily
řízení ani své rozhodnutí vadou zakládající některý z výše uvedených dovolacích
důvodů, neshledala námitku obviněného opodstatněnou. S ohledem na uvedené
státní zástupkyně současně neshledala, že by se v projednávaném případě jednalo
o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání
obviněného.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného V. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného M. R. shledala podaným z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř. a navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Uvedla, že obviněný uplatnil v podstatě námitky shodné s námitkami odvolacími a
odkázala na vyjádření k dovolání obviněného V. T. , z něhož je zřejmé, že
námitky uplatněné obviněným M. R. do rámce uplatněného dovolacího důvodu
nezapadají. Námitky obviněného směřují převážně do skutkových zjištění, kdy
soudům v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž
došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Obviněný napadá ve věci
učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi
skutkového děje, podle níž se trestné činnosti neúčastnil. Ani zde státní
zástupkyně podle dostupných spisových materiálů neshledala, že by byla skutková
zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Zjevně neopodstatněným shledala státní zástupkyně i dovolání obviněného M. S.
Uvedla, že obviněný částečně uplatnil námitky z odvolání, částečně uvedl
námitky nové, nicméně do uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zapadá pouze námitka týkající se výše způsobené škody a námitka
týkající se použité právní úpravy v souvislosti s časovou působností
trestněprávních norem. Tyto námitky však nejsou opodstatněné. Výše způsobené
škody byla vyčíslena na základě inventury, která byla provedena na pobočce
banky po útoku obviněných. Obviněný sice namítá, že inventura trpí řadou vad,
tyto však nijak blíže nespecifikuje a toto jeho tvrzení není možné z
předloženého spisového materiálu ověřit. K námitce časové působnosti státní
zástupkyně uvedla, že platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba
užít jako celku. Současně dovodila, že podle dostupných spisových materiálů
nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání
obviněného.
Dovolání obviněného M. S. proto navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To
6/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (v případě
obviněného M. R. se změna týkala toliko výroku o trestu při nezměněném výroku
o vině). Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými
k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými M. R., V. T. a M. S. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. c), g), k) a l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat,
jen je-li tu některý z následujících důvodů:
- obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (§ 265b
odst. 1 písm. c/ tr. ř.),
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení (§ 265g odst. 1 písm. g/ tr. ř.),
- v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (§ 265b odst. 1 písm.
k/ tr. ř.),
- bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (§ 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.).
Obviněnými V. T. a M. S. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v
rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněných. V projednávané trestní
věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných
projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Dovolací důvod tedy přichází v úvahu toliko v jeho druhé variantě, tedy že v
řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání,
jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy
konkrétně obviněný M. S. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a obviněný V. T. na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c),
g) a k) tr. ř.
V. T. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42
zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na
obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními
smlouvami i ústavními předpisy. Tento dovolací důvod nedopadá pouze na případy
nutné obhajoby, jak by se mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího
důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný
obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v
trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo
1286/2003).
V daném případě obviněný V. T. namítl, že došlo k porušení jeho práva na
obhajobu v rámci jednání soudu při rozhodování o vazbě, kdy soudce okresního
soudu zcela ignoroval nepřítomnost jeho obhájce při tomto jednání a vedl přitom
dokazování k samotnému skutku, nikoli pouze k důvodům vazby.
Podle § 77 odst. 2 tr. ř. je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu
(odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o
jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a
místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo
ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný, a o jeho účast zadržená osoba
požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu
zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu
soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního
zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného
na svobodu.
Vyrozumění státního zástupce a obhájce o době a místě konání výslechu se děje
pro krátkost lhůty zpravidla telefonem, telefaxem, popř. poslem. Účast státního
zástupce ani obhájce při výslechu není obligatorní, i když je nepochybně
žádoucí. Soudce rozhodující k návrhu státního zástupce o vazbě zadržené osoby
musí respektovat lhůtu 24 hodin a není povinen vázat se na možnost obhájce
zúčastnit se výslechu zadrženého. Jeho povinností je, pokud o účast obhájce
zadržená osoba požádala, pouze obhájce vyrozumět, je-li dosažitelný. Tato
povinnost je splněna, vyrozumí-li vhodným způsobem advokátní kancelář obhájce
(srov. R 34/1994).
Z protokolu o vzetí do vazby (č. l. 19 - 22) sepsaného dne 10. 10. 2008
(počátek v 11.37 hod. a konec ve 13.22 hod.) se podává, že obviněný V. T. byl
vzat do vazby dne 10. 10. 2008 na základě rozhodnutí učiněného soudcem, který
shledal důvody vazby uvedené v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) tr. ř. Z
protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem (č. l. 19) pak vyplývá,
že obhájce obviněného V. T. Mgr. Z. M. byl o tomto úkonu vyrozuměn a omluvil
se („vyrozuměn, omluven“). Současně byl obviněný poučen ve smyslu ustanovení §
165 a § 169 tr. ř. a svým podpisem toto stvrdil, stejně jako skutečnost, že se
seznámil a ztotožnil s obsahem uvedeného protokolu. Soudce tedy dodržel mu
předepsaný postup a Nejvyšší soud tak shledal danou námitku neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný V. T.
dále namítl, že došlo k odběru srovnávacích pachových stop a srovnání těchto
odebraných pachových stop a pachových stop z místa činu bez vyrozumění a účasti
obhájce u tohoto úkonu, bez písemného protokolu či bez videozáznamu, a tyto
pachové stopy byly v hlavním líčení provedeny jako důkazy a použity jako
podklad pro rozhodnutí o jeho vině, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu i
z materiálního hlediska.
Obviněný danou námitku uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „není o správnosti závěrů zprávy o výsledku
srovnání pachových stop pochyb a pochybnosti o identitě srovnávacích pachových
konzerv nevznikly“ (str. 11 napadeného rozsudku).
Na str. 2602 – 2619 spisu se nachází protokol o ohledání místa činu s
připojenou fotodokumentací a plánkem, ze kterého vyplývá, že dne 14. 12. 2007 v
době od 18.45 hodin do 21.30 hodin proběhlo ohledání objektu R. b. v Ch.. Při
ohledání byly zajištěny mimo jiné i pachové stopy. O odběru pachových stop byl
pořízen protokol (č.l. 2620 spisu). Na str. 2621 spisu je založena žádost ze
dne 15. 10. 2008 o porovnání pachových stop, kde je uvedeno, že dne 14. 12.
2007 bylo při ohledání místa činu zajištěno pět pachových stop (dle protokolu o
ohledání místa činu stopa č. 3, 4, 5, 15.1 a 16.1). Dne 8. 10. 2008 pak byly
zajištěny srovnávací pachové stopy podezřelých, celkem osmi osob včetně V. T. ,
M. R. a M. S. . Z výpovědi svědka prap. P. K., který se podílel na zajištění
srovnávacích pachových konzerv a zároveň prováděl porovnání pachových stop
(zpracovatel zprávy o výsledku srovnání pachů), který byl vyslechnut v rámci
hlavního líčení jako svědek (č. l. 3777 a násl.), se podává, že srovnávací
pachové stopy byly odebírány od rána dne 8. 10. 2008 do 16.00 hodin téhož dne,
tedy v průběhu celého pracovního dne. Záleželo pouze na tom, koho přivezli a
jak je zavolali, aby stopy nasnímali. Obviněnému V. T. bylo doručeno usnesení
o zahájení trestního stíhání dne 8. 10. 2008 ve 20.19 hod. (č. l. 1113 spisu), obviněnému M. R. dne 8. 10. 2008 ve 20.45 hod. (č. l. 1136 spisu) a
obviněnému M. S. dne 8. 10. 2008 ve 21.09 hod. (č. l. 1221 spisu). Je
nepochybné, že v době odběru pachových stop (dne 8. 10. 2008 do 16.00 hodin)
byl obviněný V. T. (stejně tak obvinění M. R. a M. S. ) v procesním postavení
podezřelého (trestní stádium prověřování). Srovnávací pachové konzervy u něho
(těchto obviněných) tak nemohly být odebrány až po sdělení obvinění (obvinění
sděleno po 16.00 hodině). Pokud obviněný V. T. (stejně jako obvinění M. R. a
M. S. ) v dané době ještě obviněn nebyl, neexistoval u něj důvod k účasti
obhájce u odběru srovnávacích pachových konzerv.
Podle § 158 odst. 3 tr. ř. k objasnění a prověření skutečností důvodně
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán
potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V
rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména
a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních
orgánů,
b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro
posouzení věci třeba, též znalecké posudky,
c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály,
d) provádět ohledání věci a místa činu,
e) vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo
jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu,
f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, za podmínek stanovených v
§ 114 snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem
prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti
osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu,
g) za podmínek stanovených v § 76 zadržet podezřelou osobu,
h) za podmínek stanovených v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v
těchto ustanoveních naznačená,
i) způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné nebo
neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do
výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení.
Postup před zahájením trestního stíhání (§ 158 až 159b tr. ř.) je upraven v
hlavě deváté tr. ř. jako první stadium trestního řízení a současně i
přípravného řízení (srov. § 12 odst. 10 tr. ř.), neboť orgány činné v trestním
řízení (§ 12 odst. 1 tr. ř.) v něm na rozdíl od předcházejících fází již
postupují (výjimka se týká obecného ustanovení § 158 odst. 1 tr. ř.) zásadně
podle ustanovení trestního řádu. Jde tedy o počátek trestního procesu, jehož
úlohou je zjišťovat podmínky, na základě nichž může být učiněn závěr o přechodu
věci do dalšího úseku trestního řízení nebo závěr o tom, že tu takové podmínky
chybí a je nutno věc řešit mimo rámec trestního řízení. Jinak řečeno úlohou
postupu do zahájení trestního stíhání je odhalení a prověření skutečností
nasvědčujících spáchání trestného činu a směřujících ke zjištění jeho
pachatele, čímž jsou zároveň opatřovány nezbytné podklady pro zahájení
trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) nebo pro vydání jiného rozhodnutí
(srov. § 159a a 159b tr. ř.). Současně se zde opatřují potřebné podklady,
nezbytná vysvětlení, zajišťují stopy trestného činu a další důkazy, u nichž
hrozí nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty. V důsledku toho postup
před zahájením trestního řízení má zvláště po novele provedené zákonem č.
265/2001 Sb., která v podstatně větším rozsahu umožnila opatřování a provádění
procesně relevantních důkazů v této fázi trestního řízení (srov. § 158 odst. 3,
8, § 158a a § 158b až 158e tr. ř.), důležitý význam nejen pro přípravné řízení
trestní, ale i pro projednání věci v řízení před soudem. Výčet uvedený je pouze
demonstrativní. Policejní orgán může (v mezích své zákonné pravomoci) provádět
i jiné úkony, jako např. vlastní výkon domovní prohlídky na základě příkazu
soudce (srov. § 83 odst. 2 tr. ř.) nebo vlastní provedení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu na základě příkazu soudce (srov. § 88 odst. 2
poslední věta tr. ř.). Všechny materiály získané těmito úkony se založí do
vyšetřovacího (trestního) spisu, příp. do jeho příloh, tedy nejen protokoly o
neodkladných a neopakovatelných úkonech, ale i úřední záznamy o vysvětleních a
ostatní záznamy a podklady opatřené při prověřování oznámení a ostatních
podnětů k trestnímu stíhání (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. komentář. I.
díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1204 – 1211).
Srovnávací pachové konzervy, resp. odebrání těchto srovnávacích pachových
konzerv lze zcela jistě podřadit pod úkony, prostřednictvím kterých opatřuje
policejní orgán potřebné podklady a zajišťuje stopy trestného činu.
V záznamu o postupu práce služebního psa při porovnávání pachových konzerv na
str. 2624 spisu je pak uvedeno, že bylo postupováno podle Závazného pokynu
policejního prezidenta č. 52/2007 ze dne 25. 4. 2007, kterým se stanoví zásady
k zabezpečení jednotného postupu Policie České republiky při využívání metody
pachové identifikace. Řádný postup při samotném porovnání odebraných pachových
konzerv byl tedy taktéž dodržen a Nejvyšší soud shledal námitku obviněného V.
T. neopodstatněnou.
V podstatě totožnou námitku uplatnili i obvinění M. R. a M. S. , nicméně
námitka jimi vznesená byla uplatněna v rámci jiného dovolacího důvodu, a to §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod však tuto námitku v
podobě, jakou byla obviněnými formulována, podřadit nelze, nicméně lze odkázat
na závěry soudu vztahující se k námitce obviněného V. T. .
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shodně
uplatnili všichni tři obvinění, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové
okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení
přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale
vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a
v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost
aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a
to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o
dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé
šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují
právě do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný M. R. namítal nesprávné hodnocení důkazů včetně jejich zajištění
(především pachových stop, a dále výpovědi utajovaného svědka H., jehož označil
za uměle vytvořenou figuru sloužící k odstranění absence důkazů) a poukazoval
na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitka, že se
nevyskytoval v prostorách banky, tedy na místě činu; námitka, že jej poškozený
M. P. nepoznal i přes výrazné zjizvení jeho tváře; námitka týkající se údajně
poskytnutých informací o chodu banky, resp. neprokázání toho, odkud a od koho
měly tyto informace pocházet), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy
ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že je zde naprostá absence důkazů, kdy
neexistuje jediný přímý důkaz o jeho účasti na trestné činnosti, neboť důkazy
ve věci zajištěné jsou procesně nepoužitelné a rozhodnutí nemůže být na
procesně nepoužitelných důkazech postaveno; obviněný dále ve vztahu k důkazním
prostředkům a dokazování uvedl, že pokud byl obviněný M. B. označen za
organizátora, ale byl zproštěn obžaloby, pak lze mít za prokázané, že žádné
loupežné přepadení neorganizoval a nemohly mu tedy ani být poskytnuty žádné
informace) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu
za vinu kladeného jednání nedopustil, v prostorách banky se vůbec nevyskytoval
a je mu v podstatě za vinu kladeno zaparkování vozidla, kdy současně popírá, že
by se snad měl dne 14. 12. 2007 pohybovat u Ch. směrem na hraniční přechod H.
S. Š. s úmyslem poskytnout obviněným V. T. a M. S. odvoz z Ch.).
Obviněný V. T. soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, z nichž většina byla
zajištěna či provedena neprocesním způsobem (konkrétně uvádí jím učiněnou
výpověď v rámci rozhodování o vazbě, pachových stop, výpověď utajovaného svědka
H., a dále namítá, že nebyly vyslechnuti jím navrhovaní svědci A. T., J. D., M.
Z., I. D. a L. D., kteří mohli objasnit, kde se nacházel v den loupeže) a
poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitka
nedostatečného šetření k otázce, kde se dne 14. 12. 2007, tj. v den loupeže
nacházel), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že se jedná toliko o drobné „indicie“, ani ne nepřímé
důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se
předmětného jednání kladenému mu za vinu nedopustil).
Obviněný M. S. v rámci dovolání taktéž namítá nesprávné hodnocení a provedení
důkazů (především pak pachových stop, výpovědi utajovaného svědka H. a
provedené rekognice při hlavním líčení, a dále provedené inventury ke zjištění
výše způsobené škody), kdy prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, neboť napadené rozhodnutí o vině je založeno na
procesně nepoužitelných důkazech) a poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový
stav věci (zejména otázky, kdo se nacházel v době činu bance, resp. zda se v
bance nacházel i obviněný M. R. ).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují obvinění M. R. , V. T. a
M. S. závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají obvinění, musel by
zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak Nejvyšší soud již výše
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem lze podřadit i
námitky, že nebyly splněny zákonné podmínky pro výslech tzv. utajovaného svědka
podle ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. Mezi procesní námitky lze podřadit s
určitou dávkou tolerance i námitku M. R. týkající se nemožnosti seznámit se s
obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kdy namítl, že tyto
nebyly do okamžiku seznámení se spisem autorizovány a dále nebyly k dispozici v
tzv. tištěné podobě, ale pouze na CD, kdy obhájcům nebylo k dispozici ani žádné
technické zařízení pro jeho přehrání.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Předmětné námitky obviněných se tedy ve skutečnosti týkají procesní stránky
věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Dovolání obviněných tak v této
části nelze přiznat jakéhokoli opodstatnění, resp. námitky jimi uplatněné nelze
podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. R. své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (námitka, že z odůvodnění napadeného rozsudku
vyplývá, že se odvolací soud jeho námitkami zabýval jen povrchně). Zde je třeba
připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti
důvodům rozhodnutí přípustné.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit
námitku uplatněnou obviněnými V. T. a M. S. týkající se časové působnosti
trestněprávních norem.
Oba obvinění v podstatě shodně namítli, že veškeré jejich jednání bylo učiněno
v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12.
2009 (dále jen „tr. zák.“), ale byli odsouzeni v době účinnosti zákona č.
40/2009 Sb. Soud prvního stupně správně použil pozdější zákon u trestného činu
loupeže, neboť byl pro obviněné příznivější, avšak trestný čin braní rukojmí
podle § 174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je pro ně méně příznivý než
podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. pro identický trestný čin,
neboť u starší právní normy činila sazba tři léta až deset let a u novější
právní normy pět až dvanáct let. Oba obvinění jsou proto přesvědčeni, že u
trestného činu braní rukojmí měl být soudem použit zákon účinný v době, kdy byl
čin spáchán a nikoliv zákon pozdější, protože pozdější zákon není pro obviněné
příznivější, čímž došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu
se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., který byl účinný do 31. 12.
2009, i ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je účinný od 1. 1. 2010,
zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v
době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy,
jestliže to je pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by
bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke
všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro
pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek
skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Při posuzování dvou nebo více sbíhajících se trestných činů musíme rozlišovat
souběh jednočinný a vícečinný. Jednočinný souběh skutkových podstat podle
dřívějšího i nového trestního práva je vyloučen (srov. R 34/1952). Naproti tomu
u vícečinného souběhu se trestnost každého sbíhajícího se skutku posuzuje
samostatně (srov. k tomu R 10/1962). V projednávaném případě se jednalo o
jednočinný souběh trestných činů loupeže a braní rukojmí a bylo proto nutno
jednání obviněných posoudit jako celek, a to podle práva pro pachatele
příznivějšího, když je nepochybné, že jednání obviněných nelze posoudit jako
celek podle obou právních úprav.
Obvinění se trestné činnosti dopustili za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), rozhodováno však bylo již za
účinnosti nového trestního zákoníku (účinného od 1. 1. 2010). Nalézací soud
posuzoval trestnost jednotlivých dílčích činů nejprve podle zákona účinného v
době, kdy byly tyto činy spáchány, tedy podle trestního zákona, a dospěl k
závěru, že nejpřísněji trestným podle tohoto zákona byl trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou v
rozmezí 10 až 15 let. Následně soud aplikoval ustanovení § 2 odst. 1 tr.
zákoníku a zjistil, že podle zákona účinného v době rozhodování by nejpřísněji
trestným podle tohoto zákona byl trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1, odst.
2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou v rozmezí 8 až 15 let.
Nalézací soud tak dospěl k závěru, že pro obviněné „je příznivější užití
pozdějšího zákona, když původní trestní sazba trestu odnětí svobody podle § 234
odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (zákon
účinný v době spáchání činu), činila 10 až 15 let oproti nynější 8 až 15
let“ (str. 60 rozsudku nalézacího soudu).
Tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto shledal námitky
obviněných V. T. a M. S. neopodstatněnými.
Obviněný M. S. dále vznesl námitku, že v řízení byl nesprávně posouzen trestný
čin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp.
byla nesprávně zjištěna výše způsobené škody, která musí v takovémto případě
dosahovat velkého rozsahu, tedy dle § 138 tr. zákoníku musí škoda dosahovat
nejméně částky 5.000.000,- Kč. V nalézacím řízení byla výše škody nesprávně
zjištěna, což vedlo k přísnější právní kvalifikaci, přestože v případě
pochybností o výši škody by se mělo postupovat dle zásady in dubio pro reo a
užít pro pachatele příznivější kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže,
konkrétně pak ustanovení § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal danou námitku neopodstatněnou. Ačkoli obviněný namítá
pochybení učiněná při inventuře, tato nijak blíže nespecifikuje. Uvedl toliko,
že „nebylo nepochybně prokázáno, kolik činí výše škody, neboť provedená
inventura v bance trpí řadou vad a nominály a množství bankovek vydaných
pokladní Duškovou dle její výpovědi nemusí vůbec dosahovat výše 5.000.000,-
Kč“.
Obecný odkaz na „řadu vad“ nepostačuje. Takto vznesená námitka vyvolává pro
svou neurčitost nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám
aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí
napadá. Odkaz na výpověď svědkyně D. taktéž není dostačující, neboť soud při
určení výše celkové škody nevycházel z výpovědi svědkyně D., ale toliko z
provedené inventury na pobočce banky (č. l. 3794, dále č. l. 3783 – 3789, 3792
– 3793, 3795 - 3799). Soud se v rámci odůvodnění k danému vyjádřil v tom
smyslu, že je „nutno připustit, že zejména psychický stav zaměstnanců banky,
hodina ukončení ohledání místa činu a prováděných výslechů na policii,
nefunkčnost bankovních systémů o víkendu neumožňovaly učinit inventuru v bance
téhož dne a nejbližší pracovní den byl v pondělí, tedy 17. 12. 2007. Listinnými
důkazy, které si soud vyžádal, nebylo prokázáno, že by po pátečním zakódování
banky do pondělního odkódování, do ní někdo vstupoval“ (str. 57 rozsudku
nalézacího soudu). Z odůvodnění rozsudků se tedy podává, že inventura byla
učiněna až následující pracovní den, tj. v pondělí, kdy „listinnými důkazy,
které si soud vyžádal, nebylo prokázáno, že by po pátečním zakódování banky do
pondělního odkódování, do ní někdo vstupoval„ (str. 57 rozsudku nalézacího
soudu).
Obviněným V. T. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný namítl, že ve výroku rozsudku není popsáno, kdy se jednalo o
pachatelství a kdy o spolupachatelství, tzv. že přímý a nepřímý podíl pachatelů
není ve výroku vůbec uveden.
V kontextu výše citovaného dovolacího důvodu je třeba uvést, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl
učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou (chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který
příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak
učinit měl), a nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale
není úplným (neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který
neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem). Náležitosti
výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm.
c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř.
Tento dovolací důvod však nenaplňuje námitka obviněného, který odvolacímu soudu
vytýká, že ve výroku rozsudku není určeno, která část jeho jednání je
pachatelstvím a která spolupachatelstvím.
IV.
Ve vztahu k dovolání obviněného M. R. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
odmítl dovolání obviněných M. S. a V. T. .
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata