3 Tdo 14/2025-1183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovoláních, která podali obvinění R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, a R. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 5 To 110/2024-1056, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 106/2023, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále také jen „okresní soud“) ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 T 106/2023-964, byli obvinění R. L. a R. Ž. (dále také jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) společně uznáni vinnými jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině a jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 2) výroku o vině.
2. Podle skutkových zjištění soudu trestná činnost obviněných spočívala v tom, že (převzato z výroku o vině rozsudku okresního soudu a zestručněno)
1) dne 30. 4. 2023 kolem 22:00 hodin na silniční komunikaci za hotelovým domem XY v XY, na ul. XY, poté, co se tam nechali převézt z XY, v zištném úmyslu získat neoprávněný prospěch obviněný R. L. sedící ve vozidle taxislužby vpředu na místě spolujezdce vytáhl na řidiče D. K. nůž o velikosti malého švýcarského nože, který po celou dobu držel v pravé ruce vývrtkou směrem dolů a čepelí směřoval proti pravému boku poškozeného, po němž pod pohrůžkou „dej nám všechny peníze, jinak skončíš špatně“ požadoval vydání finančních prostředků, načež poškozený z obavy o své zdraví a život obviněnému podal peněženku, kterou měl uloženou vedle sebe ve dveřích řidiče, obviněný ji prohledal a vytáhl z ní hotovost ve výši 1 200 Kč, přičemž po celou dobu tomuto jednání přihlížel ze zadního sedadla za spolujezdcem spoluobviněný R. Ž., který neučinil žádná opatření směřující k jeho odvrácení, čímž spoluobviněného R. L. utvrzoval ve spáchání trestného činu, poté oba obvinění z vozidla vystoupili, obviněný R. L. hodil peněženku bez finanční hotovosti zpět na sedadlo spolujezdce, oba z místa utekli a takto poškozenému způsobili škodu ve výši 1 200 Kč,
2) dne 5. 7. 2023 v době kolem 14:52 hodin v bytové části hotelového domu XY na ul. XY v XY oba obvinění v zištném úmyslu a po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněným A. Ž. nejprve zaklepali na dveře bytu č. XY v 7. patře domu a když jim poškozený P. B. otevřel, obviněný R. L. ho chytil pod krkem a silou ho zatlačil dovnitř bytu, ostatní spoluobvinění ho následovali a v bytě, v němž se nacházel i poškozený P. M., po poškozených požadovali buď vydání pervitinu, který zde podle nich měl být ukryt, anebo vydání hotovosti ve výši 3 000 Kč za tento pervitin, přičemž celý byt prohledali, u toho poškodili vchodové dveře, rozebrali digestoř a ohnuli plech u lednice, dále prohledali poškozeného P. B. a pánskou tašku poškozeného P. M., z peněženky, která v ní byla uložena, odcizili finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, jeden z obviněných přitom poškozenému P. M. řekl, ať nevyskakuje, že ho jinak podřízne, a současně mu přiložil čepelí ke krku nůž, který vzal z kuchyňské linky, další z obviněných vzal z kuchyňské linky také nůž, se kterým šel směrem k poškozenému P. B., a přitom poškozenému P. M. říkal, že poškozeného P. B. vykuchá a jeho vnitřnosti sežere pes, nože si v bytě postupně střídali všichni tři obvinění a poškozeným zároveň opakovali, ať jim dají, co chtějí, jinak že je zmlátí a zavolají si na ně další lidi, načež si jeden z obviněných omotal tričko kolem své pravé ruky sevřené v pěst a tou udeřil poškozeného P. B. do oblasti pravého ramene, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, dále z bytu odcizili pánské hodinky zn. Tommy Hilfiger stříbrné barvy, které byly položené na stole, a následně byt opustili; tímto společným jednáním způsobili poškozenému P. M. škodu ve výši 5 000 Kč a poškozené společnosti JARENA Centrum s. r. o. škodu ve výši 5 350 Kč.
3. Obviněný R. L. byl za skutek pod bodem 1) výroku o vině a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 1 T 23/2023, přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 T 11/2023, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 5 To 243/2023, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 83/2023, a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 66 T 53/2023, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud ohledně obviněného současně zrušil výroky o trestech z výše citovaných pravomocných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem 2) pak obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody na 36 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku opět zařadil do věznice s ostrahou.
4. Obviněný R. Ž. byl za skutky pod body 1) a 2) výroku o vině a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 66 T 53/2023, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 60 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně zároveň ohledně jeho osoby zrušil výrok o trestu z posledně citovaného rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
5. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody a okresní soud současně rozhodl i o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody u spoluobviněného A. Ž.
6. Z podnětu následných odvolání obviněných R. L. a R. Ž. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 5 To 110/2024-1056, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., a za použití § 261 tr. ř. i ve vztahu k již pravomocně odsouzenému A. Ž., shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. týkajícím se poškozené Allianz pojišťovny, a.s., IČ: 47115971, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že všichni tři obvinění jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni této poškozené zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody částku 2 350 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k nim
7. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. L. a R. Ž. dovolání, přičemž první z nich uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a druhý jmenovitě odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
8. Obviněný R. L. namítl, že rozhodná skutková zjištění vyjádřená v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Odvolacímu soudu pak specificky vytkl, že i když nebylo konkrétně zjištěno zapojení jednotlivých osob do loupežného přepadení, spokojil se v odůvodnění svého rozhodnutí s konstatováním, že spoluobvinění mohli být zaměnitelní s ohledem na svůj vzhled a oblečení. Jinými slovy toleroval přetrvávající skutkové nejasnosti, bez jejichž vypořádání odsuzující verdikt ohledně žádného z obviněných nemůže obstát. Další rozpor týkající se zmíněného skutku spatřuje dovolatel v tom, že ačkoli k vytýkanému jednání mělo docházet po delší dobu, tak poškození, kteří na chodbě domu potkali policejní hlídku, této neoznámili, že by k trestnému jednání docházelo a že pachatelé jsou ještě na místě. Tuto zvláštnost přitom podle jeho názoru nelze přejít jen konstatováním, že spoluobviněný A. Ž. se měl nacházet se psem poškozených, kterého měl na vodítku, na opačné straně chodby a ve větší vzdálenosti od policistů. Kromě toho nebylo zjišťováno, zda spoluobviněný reálně mohl psovi ublížit, jak odvolací soud spekulativně dovozuje v bodě 49. odůvodnění rozsudku. Vzhledem k výše namítanému má dovolatel zároveň za to, že skutek byl nesprávně posouzen i po stránce hmotněprávní, neboť z něj minimálně nevyplývá jeho loupežný úmysl. Nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 5 To 110/2024-1056, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obviněný R. Ž. své dovolání fakticky zaměřil proti skutkovým a právním závěrům k jeho jednání popsanému v bodě 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu a odvozeně pak brojil i proti výrokům o trestu a o náhradě škody, které se ho dotýkají. Uvedl, že do napadení poškozeného taxikáře se sám nijak nezapojil, ve voze seděl na zadním sedadle za spolujezdcem a v průběhu jízdy přerušovaně usínal, což ovlivnilo jeho schopnost vnímat celý průběh incidentu. Svým počínáním, kdy sám proti poškozenému nejednal násilně a nepronesl vůči němu ani žádnou pohrůžku násilím, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže po stránce objektivní ani subjektivní.
Závěr o jeho společném úmyslu s obviněným R. L. zmocnit se násilím či pohrůžkou násilí cizí věci vychází jen z ničím nepodložených domněnek, resp. z „relativně obecných a nahodilých okolností“, které zmínil odvolací soud v bodech 60. a 61. odůvodnění napadeného rozsudku, když jednak akcentoval, že oba obvinění byli nezaměstnaní, nebyli evidováni na úřadu práce, vyjma příspěvku na živobytí byli bez legálních příjmů, konzumovali omamné a psychotropní látky, s čímž souvisí finanční výdaje, neměli na zaplacení taxislužby, a současně poukázal i na použití množného čísla spoluobviněným R.
L. při pronesení pohrůžky vůči poškozenému. To však podle názoru dovolatele k vyvození jeho trestní odpovědnosti nestačí. Ke svému usínání v průběhu jízdy rozvedl, že nešlo o nepřetržitý nebo dlouhý spánek. Spíše se jednalo o „krátké epizody“ způsobené odezníváním účinků pervitinu, které ovlivňovaly jeho vnímání a kterých si poškozený řidič taxi, věnující se především řízení a dopravní situaci, nemusel všimnout. Dovolatel však míní, že toto mělo být zohledněno při posouzení jeho schopnosti orientovat se v nastalé a pro něj překvapivé situaci, kdy spoluobviněný vznášel vůči poškozenému požadavek na vydání peněz.
Jestliže on sám po celou dobu žádným způsobem, ať už verbálně či neverbálně, nedal najevo, že by se na jednání spoluobviněného jakkoli podílel, nelze s ohledem na princip presumpce neviny mít za to, že svou přítomností ve vozidle úmyslně přispíval jako spolupachatel k úspěšné realizaci loupeže. Takový závěr nelze dovozovat jen z jediného a nahodilého střetu pohledů s poškozeným přes zpětné zrcátko, jak jej popsal D. K. Dovolatel se domnívá, že posuzovaný skutek mohl být v jeho případě kvalifikován nanejvýš jako přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr.
zákoníku. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 5 To 110/2024-1056, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2024, č. j. 2 T 106/2023-964, a věc přikázal „soudu“, aby ji znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem poznamenal, že obviněný R. Ž. použil nepřiléhavý odkaz na zákonná ustanovení účinná před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která modifikovala pořadí, resp. věcné znění, dovolacích důvodů zakotvených v taxativním výčtu § 265b odst. 1 tr. ř. Zároveň předeslal, že byť má jeho opravný prostředek údajně směřovat proti všem výrokům rozhodnutí soudů, tak stran výroků o trestu a náhradě škody jakékoli výhrady v jeho argumentaci chybí.
Pokud jde o dovolání R. L., zmínil, že i když v něm tento obviněný mimo skutkových námitek brojí i proti právnímu závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže v jeho jednání, zůstala tato výhrada formulována pouze v obecné rovině a bez vysvětlení, v čem má taková hmotněprávní vada vlastně spočívat. V obsahu obou dovolání se prolíná toliko nespokojenost obou obviněných s aplikací institutu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve spojitosti s trestným činem podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, když každý z nich zmenšuje význam své role na jeho spáchání. Vina jim ovšem byla prokázána bez důvodných pochybností. V případě skutku pod bodem 1) byli usvědčeni zejména výpovědí poškozeného řidiče taxi, který popsal průběh incidentu i způsob, jak se k němu dovolatelé chovali. Je zřejmé, že R. L. vůči němu užil pohrůžky bezprostředního násilí, když mu nožem mířil do oblasti břicha a požadoval po něm vydání peněžních prostředků. R. Ž. pak svou přítomností ve vozidle útočníka v jeho jednání utvrzoval.
Byť se sám vůči poškozenému verbálně neprojevil, je evidentní, že po předchozí konkludentní dohodě obou obviněných nepřímo přispěl ke komplexnímu provedení činu. V uvedené souvislosti státní zástupce zvlášť upozornil na fakt, že R. L. pronesl vůči poškozenému pohrůžku v množném čísle slovy „dej nám všechny peníze, jinak skončíš špatně“. Obviněný R. Ž. se proti tomuto výroku nijak nevymezil, což by zajisté učinil, pokud by v jednání spoluobviněného spatřoval exces z představovaného vývoje společné jízdy.
Skutkovému ději namísto toho pouze přihlížel, resp. jej přímo sledoval ze zadního sedadla, vyčkal až do vydání peněžních prostředků poškozeným a svou přítomností ve vozidle tak zesiloval účinnost pohrůžky násilím jako prostředku nátlaku na vůli oběti. Pokud jde o skutek pod bodem 2), z jeho popisu jednoznačně vyplývá zapojení všech obviněných do společného jednání, které dosáhlo úrovně spolupachatelství. Všichni tři si mezi sebou opakovaně prohazovali nože, máchali jimi před obličeji poškozených a požadovali po nich peněžní prostředky nebo drogy.
Nejvýraznější účast se přičítá právě obviněnému R. L., který konkrétně na počátku skutkového děje chytil jednoho z poškozených pod krkem a násilně ho zatlačil do vnitřních prostor bytu. Obvinění také na závěr z bytu společně odešli a peněžní prostředky, které získali, použili pro zaplacení vstupu do hotelového domu. Jestliže obviněný R. L.
zmiňuje to, že poškození bezprostředně po činu neoznámili přepadení policistům, šlo pouze o důsledek dalšího nátlaku, který na ně obvinění vyvinuli při opuštění bytu pohrůžkou, že v takovém případě ublíží jejich psovi. Posledně uvedená námitka nadto nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů, kterou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených opravných prostředků. Zjistil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost lze dovodit analogickou aplikací § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zaměření jeho vlastní argumentace se obviněnému R. L. při podání dovolání nabízel primárně odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vytýkanou vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, ač tak učinit měl, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem zároveň nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Stejnou benevolenci pak projevil i k dovolání obviněného R. Ž., pokud jde o jeho odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ty totiž pro změnu nereflektují relativně nedávné změny ve výčtu dovolacích důvodů a jejich systematickém řazení, když s účinností od 1. 1. 2022 je uplatněný hmotněprávní dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nově zakotven v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a druhý z deklarovaných důvodů dovolání – původně vtělený do § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 – byl přeřazen pod již zmiňované ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Přes existenci výše uvedených formálních nedostatků obou podání se Nejvyšší soud následně zaměřil na to, zda napadený rozsudek krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak uvádějí dovolatelé.
15. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění, který uplatnil obviněný R. L., je nejprve vhodné v obecné rovině rozvést, že postihuje toliko tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Zároveň, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové
skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
16. Takové parametry ovšem procesní (skutkové) námitky obviněného zřetelně nesplňují. I když formálně reklamuje existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními na straně druhé, tak ve skutečnosti neoznačil jediný důkaz, který nižší soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a jeho obsah interpretovat proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se omezil na paušální odmítnutí jejich skutkových závěrů jako nedostatečných a nesprávných, na strohé konstatování, že při přetrvávajících nejasnostech o jeho konkrétním zapojení do průběhu skutkového děje neměl být vůbec odsouzen, a konečně na spekulativní úvahy či spíše polemické řečnické otázky, proč poškození, jestliže byli právě přepadeni a oloupeni, okamžitě tuto skutečnost neohlásili členům policejní hlídky, kterou při odchodu z bytu (v doprovodu obviněných) potkali na chodbě domu, a zda se skutečně mohli důvodně obávat, že spoluobviněný A. Ž. okamžitě ublíží jejich psovi, pokud by se o něco takového pokusili.
17. Vyjma toho, že taková argumentace svou povahou neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, postrádá také oporu v realitě. Nejméně tedy potud, že z provedených důkazů bez důvodných pochybností vyplývá, že dovolatel v doprovodu bratrů Ž. nejprve vnikl do bytu poškozených, do kterého se přes P. B. razantně a s použitím násilí natlačil ze všech obviněných jako první, uvnitř pak jmenovaného poškozeného přiměl, aby s ním odešel do koupelny, kterou začal prohledávat, se svými komplici si střídavě prohazoval nože, kterých se zmocnili na místě a se kterými všichni průběžně máchali poškozeným před obličejem, a přitom opakovaně požadoval, ať jim P. B. a P. M. vydají drogy nebo jim vrátí peníze, jinak že je zmlátí (k tomu viz zejména body 12. a 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 50., 65. a 68. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Za daných okolností může dovolatel jen stěží důvodně vytýkat, že k jeho osobnímu angažmá v loupežném přepadení nebyly zjištěny žádné relevantní poznatky, a tudíž nebylo možno rozhodnout o jeho vině. S jeho námitkou, že poškození se o celém incidentu ihned nezmínili policistům, které při odchodu z bytu míjeli na chodbě domu (což má patrně dokládat jejich nevěrohodnost a tedy to, že skutek se nestal tak, jak vypovídali v trestním řízení), byl v řádném opravném řízení konfrontován již krajský soud. Vypořádal se s ní přitom logickými úvahami (viz body 42. až 49. odůvodnění rozsudku), jimž dovolací senát nemá co vytknout a pro stručnost na ně odkazuje. Skutečnost, že dovolateli tyto úvahy nekonvenují, neznamená, že napadené rozhodnutí či jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Natolik zjednodušeně a tendenčně příslušný dovolací důvod vykládat samozřejmě nelze.
18. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé, Nejvyšší soud nejprve připomíná obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Podotýká, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska vztažena na nyní posuzovaný případ, pak je nutno konstatovat, že obviněný R. L. znovu žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod uvedený dovolací důvod, ve svém mimořádném opravném prostředku nenabídl. Formálně se sice ohradil i proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2), ovšem svůj nesouhlas s ní založil výhradně na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů. Teprve na tomto půdorysu pak brojil i proti závěru o naplnění znaku subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v jeho jednání. Podobně koncipovaná námitka přitom pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná není. Ve skutečnosti se totiž nezaměřuje na pochybení soudu při aplikaci norem trestního zákoníku na jím zjištěný skutkový stav ani na eventuální vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva. Dovolatel se jejím prostřednictvím primárně pokouší dosáhnout revize skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to i požadované pro něj příznivé změny v právním posouzení věci.
20. Stejný postup lze vysledovat i u obviněného R. Ž., který brojil proti závěru soudů o jeho loupežném úmyslu během přepadení taxikáře D. K. [skutek ad 1)]. I tento dovolatel se uchýlil především k prosazování vlastní verze skutkového děje, resp. k opakování své obhajoby uplatňované od počátku trestního řízení, podle níž byl tempore criminis vlivem doznívajících účinků požitého pervitinu dezorientovaný a požadavek spoluobviněného R. L. na vydání peněz, který směřoval na poškozeného, byl pro něj v takovém stavu do té míry překvapivý, že se situačně nezmohl na žádnou adekvátní reakci. Ani tuto skutkovou námitku nenechal odvolací soud bez povšimnutí a v bodě 59. odůvodnění rozsudku se s ní opět vypořádal logicky a plně v souladu se zákonem (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Dovolatel by jeho úvahy nemohl úspěšně atakovat ani s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v aktuálním znění), který navíc, na rozdíl od obviněného R. L., ani nepoužil.
21. Za právně relevantní z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možné s jistou dávkou tolerance považovat pouze jeho námitku, že z prosté pasivity, s níž přihlížel počínání druhého dovolatele, nelze bez dalšího dovozovat jeho spolupachatelství na projednávaném zločinu loupeže. Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal opodstatnění.
22. Obviněnému lze v obecné rovině přisvědčit jen potud, že okresní soud se v bodě 19. písemného vyhotovení svého rozsudku dopustil jistého „argumentačního faulu“, jestliže závěr o jeho spolupachatelství podpořil poukazem na „konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“ a konkrétně pak na údajnou právní větu z jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 231/2012, podle níž má jít o spolupachatelství u trestného činu loupeže nebo o pomoc k tomuto trestnému činu i tehdy, jestliže spolupachatel či pomocník jen toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo ke změně postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání. Přesvědčivě pak nepůsobí ani další související úvahy, kdy okresní soud vyzdvihl, že spoluobviněný R. L. pronesl k poškozenému pohrůžku bezprostředního násilí v množném čísle (míněno výrok „dej nám všechny peníze, jinak skončíš špatně“), a proto nevylučuje (sic!) ani možnost, že si oba obvinění loupež předem domluvili poté, co jim bylo jasné, že nebudou mít na zaplacení jízdy poškozenému.
23. Dovolací senát k tomu podotýká, že tvrzenou „právní větu“ zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012, neobsahuje ani náznakem (pozn.: to, jakou „právní větu“ si z předmětného rozhodnutí „vytáhli“ tvůrci právního informačního systému, z něhož soud prvního stupně zřejmě čerpal, není vůbec důležité). Natolik vyhraněné právní stanovisko v jeho odůvodnění zkrátka prezentováno nebylo. Usnesení navíc nebylo publikováno ani ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ani v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže mu nelze přisuzovat nějaký zásadní „judikatorní význam“.
Běžnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k problematice spolupachatelství na trestném činu loupeže jistě nelze extenzivně vykládat tak, že tuto formu trestné součinnosti bezpodmínečně naplňuje už pouhé nečinné sledování loupežného útoku, jestliže přihlížející osoba, která jinak pachatele situačně doprovází, se proti jeho jednání nijak nevymezí, nevystoupí na obranu poškozeného, nebo se úspěšné realizaci trestného činu nepokusí zabránit jiným způsobem. Myšlenkou, že vzhledem k formulaci pohrůžky spoluobviněným R.
L. v množném čísle nelze vyloučit ani předchozí domluvu obou dovolatelů na loupeži, okresní soud razantně atakoval procesní zásadu zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Pouhým připuštěním určité varianty skutkového děje jen jako jedné z možných totiž bezpochyby nelze vyhovět požadavku zákonodárce na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dovolací senát konečně zaráží i důkazně nepodložená spekulace uvedeného soudu stran možného motivu jednání dovolatelů, podle níž dospěli ke společné dohodě na oloupení poškozeného po zjištění, že nebudou mít dostatek finančních prostředků na zaplacení jízdy taxíkem.
K tomu se nabízí přinejmenším otázka, proč by pojímali úmysl poškozeného násilně připravit o jeho denní tržbu právě proto, že se na něm prozatím dopouštěli jen relativně bagatelního podvodného jednání, které mohli jednoduše završit tím, že v cílové destinaci z vozidla bez placení vystoupí a utečou.
24. Přes výše uvedené nedostatky obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož kvalita však sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (k tomu viz § 265a odst. 4 tr. ř.), lze konstatovat, že právní závěr o spolupachatelství obviněného R. Ž. na trestném činu loupeže v případě skutku pod bodem 1) ve světle provedených důkazů obstojí. Vedle odvolacím soudem popsaného stejného životního stylu obou obviněných a zároveň i jejich neutěšené finanční situace, v níž se v době spáchání trestného činu shodně nacházeli (viz bod 61.
odůvodnění napadeného rozsudku), lze na jejich společný loupežný úmysl oprávněně usuzovat i ze skutečnosti, že R. Ž. se vůči jednání R. L. žádným způsobem nevymezil, a to ani verbálně, přestože mu v tom vůbec nic nebránilo, naopak dění v přední části vozidla věnoval velkou pozornost, útok druhého dovolatele bedlivě sledoval, svým pohledem kontroloval poškozeného (jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi), čímž za dané situace dostatečně výmluvně demonstroval svoji připravenost se do věci vmísit, pokud by se poškozený požadavku jeho komplice na odevzdání hotovosti vzepřel.
Svojí přítomností a popsaným chováním jasně zdůraznil vážnost a zvýšil účinnost spolupachatelem vyslovených požadavků a výhrůžek. Bez významu pak není ani fakt, že v taxíku setrval až do chvíle, kdy spoluobviněný R. L. odevzdanou peněženku důkladně prohledal a vybral z ní veškeré peníze. Až poté spolu s ním z vozu hbitě vystoupil a z místa činu utekl do hotelového domu XY. V něm pak oba dovolatelé ukořistěné finanční prostředky okamžitě „vrátili do oběhu“, jak bylo vylíčeno v bodě 62. odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Zcela přehlédnout nelze ani zčásti společnou kriminální kariéru obou dovolatelů. Inkriminované jednání ze dne 30. 4. 2023 u nich evidentně nebylo ničím výjimečným, nešlo o žádný ojedinělý exces, ba právě naopak. Další loupeže se společně dopustili s odstupem pouhých cca dvou měsíců [viz skutek pod bodem 2)], a za majetkově motivovanou trestnou činnost byli jako spolupachatelé opakovaně odsouzeni už i dříve – konkrétně ve věcech Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 1 Tm 5/2018, a Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 66 T 53/2023.
S ohledem na všechny výše zmíněné skutečnosti nelze zpochybnit, že pasivní přítomnost obviněného R. Ž. na místě a v době páchání trestného činu jinou osobou (spoluobviněným R. L.) byla objektivně i subjektivně složkou děje, který směřoval k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 102/2004). Jeho jednání proto nelze degradovat jen na mírněji trestný přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhá.
25. Souborně lze uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ani jim předcházející řízení vadami předpokládanými v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. netrpí. Oba obvinění ve svých dovoláních formulovali jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a obviněný R. Ž. zvlášť také námitku, která z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádá opodstatnění. Pokud tento dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zároveň formálně zaměřil i do výroků o trestu a náhradě škody, pak k nim ve skutečnosti vůbec žádné výhrady, které by měly (mohly) být předmětem dovolacího přezkumu, neprezentoval. Z důvodu vzájemné podmíněnosti ve věci nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný R. L. ani výslovně neoznačil a obviněný R. Ž. jej uplatnil s nesprávným odkazem na již několik let neúčinné znění § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
26. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného R. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Dovolání obviněného R. Ž. pak (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek