3 Tdo 1406/2015-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o
dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z., proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 231/2011,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. J. Z.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 15 T 231/2011,
byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle
učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „jako j.
obchodní společnosti ARsystem spol. s r. o., se sídlem L., Ž., v období od
listopadu 2010 do července 2011 řádně neodvedl za své zaměstnance pojistné na
sociální zabezpečení, přičemž na výplatních páskách zaměstnanců bylo uváděno,
že je pojistné hrazeno, když sražené finanční prostředky byly použity na provoz
společnosti, čímž způsobil České republice zastoupené Okresní správou
sociálního zabezpečení v L. škodu ve výši 389.179,- Kč, z čehož odvod za
zaměstnance činí 80.306,- Kč“.
Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč (třicet tisíc korun
českých), který sestává z šedesáti denních dávek ve výši 500,- Kč (pětset korun
českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve
výměře 3 (tří) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 15 T
231/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadl výroky
o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 5. 2015,
sp. zn. 5 To 166/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině
odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v
počtu 60 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500,- Kč, tedy v celkové
výměře 30.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015,
sp. zn. 5 To 166/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 466-469), přičemž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že
proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom,
že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné s ohledem na skutečnost, že
případná trestní odpovědnost za uvedený přečin zanikla, neboť svou povinnost
splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Uvedl, že o
skutku rozhodoval soud již podruhé, přičemž předchozí odsuzující rozsudek byl
zrušen odvolacím soudem, neboť shledal pochybnosti o objektivitě skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně, když tento se nevypořádal se všemi
okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud s poukazem na judikaturu
Nejvyšší soudu uvedl, že pro naplnění znaků uvedeného přečinu je nutné přesně
zjistit důvody, které k takovému jednání vedly, zejména pak jaká byla
hospodářská a finanční situace společnosti ARsystem, spol. s r. o., v
související době před listopadem 2009, nejméně od počátku roku 2010 a dále v
žalovaném období, tedy v době od listopadu 2010 do července 2011. Současně
zdůraznil potřebu vypořádat se s prokazováním subjektivní stránky přečinu. Byť
nalézací soud doplnil dokazování, toto nevedlo ke změně důkazní situace, která
předcházela vyhlášení předchozího rozsudku. Obviněný konkrétně uvádí, že soud
prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že společnost ARsystem, spol. s r. o., měla v důsledku pravidelných plateb od svých klientů, uživatelů internetové
sítě, dostatek zdrojů, aby vedle hrazení provozních nákladů nezbytných pro
zachování chodu společnosti s vyhlídkou zlepšení jejího hospodaření v určitém
blízkém časovém horizontu, hradila i povinné platby pojistného na sociálním
pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti sražené z mezd
zaměstnanců. Soud prvního stupně konstatoval, že tyto odvody nebyly placeny
dlouhodobě a následně byly uhrazeny z exekucí. Tento závěr je ovšem podle
obviněného v rozporu s provedeným dokazováním, neboť je zcela nepochybné, že
již v době předcházející žalovanému období obviněný jednal se zástupci jiné
společnosti o prodeji portfolia klientů, k čemuž následně v roce 2012 došlo. Zcela důvodně předpokládal, že v blízkém zcela reálném časovém horizontu bude
společnost ARsystem, spol. s r. o., schopná dostát všem svým závazkům. Časový
horizont uzavření smlouvy byl ovlivněn i postojem zástupců druhé společnosti
GRAPE SC, a. s., kteří opakovaně konečné datum uzavření smlouvy posunovali. Tento stav vedl k tomu, že dlužné částky vzniklé neodvedením povinných plateb
byly postiženy exekucí a on tento stav svými aktivitami v té době nemohl nijak
ovlivnit. Kromě toho, očekávaje zlepšení ekonomické situace své společnosti,
prodal dům v historické části města L., který byl sídlem společnosti, aby ze
získaných prostředků alespoň částečně sanoval ekonomickou situaci společnosti. Není tedy pravdou, že by byl pasivní a nedůvodně spoléhal na zlepšení
hospodářské situace společnosti ARsystem, spol. s r. o., případně, že by
dokonce záměrně tento stav řešil exekucí. Odvolací soud se dle jeho názoru
oproti předchozímu rozhodnutí v dané věci nedůvodně ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně.
Pro posouzení trestní odpovědnosti byly
stěžejní i závěry znaleckého posudku, ze kterého se podává, že společnost v
období od listopadu 2010 do července 2011 neměla dostatek finančních prostředků
na úhradu pojistného. Stejně tak skutečnost, že v této době společnost hradila
všechny platby alespoň částečně, a to ve výši, která nebyla nižší, než znalcem
zjištěné procento možných úhrad.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To
166/2015, případně jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne
2. 3. 2015, sp. zn. 15 T 231/2011, zrušil, a aby přikázal Krajskému soudu v
Ústí nad Labem, případně Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu 27. 10. 2015,
sp. zn. 1 NZO 1101/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl k
námitce zákonných znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, zejména
subjektivní stránky, že se lze ztotožnit se shrnutím podrobného a vnitřně
logického odůvodnění odsuzujících rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
Provedeným dokazováním bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že obviněný,
který zastával právně vzato zcela odpovědné postavení statutárního orgánu,
resp. jediného j. společnosti s ručením omezeným a v jehož pracovní náplni bylo
činit v zásadě všechna podstatná rozhodnutí, týkající se pracovněprávních a
finančních vztahů v předmětné obchodní společnosti, dlouhodobě a zcela vědomě
nezajistil plnění zákonných povinností vůči státu, resp. na úseku sociálního
zabezpečení ve vztahu k Okresní správě sociálního zabezpečení v L., a to
zejména povinné odvody pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance.
Obviněný takto činil v řádech měsíců, přestože měl v relevantní době
prokazatelně na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky potřebné finanční
prostředky k dispozici, které ovšem po úvaze použil na jiné účely v rámci
provozu obchodní společnosti. Příslušné povinné platby byly příslušnými
státními orgány vymáhány ve správním řízení prostřednictvím vedených exekucí.
Obviněný k úhradě závazků na pojistném na sociální zabezpečení za své
zaměstnance dobrovolně a aktivně nepřistoupil, a proto nelze v daném případě
aplikovat ustanovení § 242 tr. zákoníku ohledně speciální účinné lítosti
uplatňované pro trestný čin podle § 241 tr. zákoníku. Společenská škodlivost
předmětného jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá dle státního
zástupce již ze zákonem chráněného zájmu obsaženého v § 241 tr. zákoníku a v
projednávané věci rovněž ve výši neodvedených povinných plateb za zaměstnance,
která převýšila zákonný znak předmětné skutkové podstaty odpovídající většímu
rozsahu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2015,
sp. zn. 5 To 166/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř., per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu
odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o
trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou
procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným Ing. J. Z. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g)
tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud v řízení o
dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé
šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména důkazů provedených v rámci nového
projednání věci – výslechu jeho osoby, výslechů svědků J. H. a I. B.,
znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Tomáše
Hetzera /č. l. 302-352/) a vadná skutková zjištění (zejména nedostatečná
zjištění stran ekonomické situace firmy ARsystem, spol. s r. o., a její snahy
napravit závadný stav), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu
věci (kdy obviněný uvedl, že již v době předcházející žalovanému období jednal
se zástupci společnosti GRAPE SC, a. s., o prodeji portfolia klientů
společnosti ARsystem, spol. s r. o., kteří využívali od této společnosti
napojení na internetovou síť, k čemuž následně v roce 2012 skutečně došlo,
přičemž zcela důvodně předpokládat, že společnost tedy bude reálně schopná svým
závazkům dostát, nicméně zástupci společnosti GRAPE SC, a. s., datum uzavření
smlouvy posunovali, což vedlo k tomu, že dlužné částky vzniklé neodvedením
povinných plateb byly stiženy exekucí, kdy tento stav už nemohl obviněný
jakkoli ovlivnit; aby dostál svým závazkům, prodal i dům v historické části
města L. a ve sledovaném období od listopadu 2010 do července 2011 společnost
hradila všechny platby alespoň částečně, a to ve výši, která nebyla nižší, než
znalcem zjištěné procento možných úhrad).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání
formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s jistou dávkou
benevolence podřaditelné námitky, že nebyla naplněna objektivní a zejména pak
subjektivní stránka předmětného přečinu neodvedení daně, pojistného plnění na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku.
Argumentace obviněného je v podstatné míře založena na námitkách procesního
charakteru, kdy obviněný vychází z vlastní verze událostí, resp. staví ji na
vlastním hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastních skutkových
závěrech.
Přečinu neodvedení daně, pojistného plnění na sociální zabezpečení a podobné
povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším
rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést
za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na důchodové spoření, pojistné na
sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné
na zdravotní pojištění.
Jde o neodvedení těch povinných plateb, nebo jejich částí, které je povinen
platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních
požitků, zaměstnavatelem (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo
platu.
Pokud jde o zákonný znak „větší rozsah“, nejde sice přímo použít výkladové
pravidlo uvedené v § 138 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska
než finanční zde nenajdou uplatnění, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde
nejméně o 50.000 Kč, přičemž částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a
počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti.
Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální
zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je
povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z
funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil
při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést
podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů).
Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen zaměstnavatel
nebo plátce, který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka výše uvedenou
zákonnou povinnost. Pokud je zaměstnavatelem nebo plátcem právnická osoba,
uplatní se ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku a trestně odpovědnou je
fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby; může to být statutární
orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale i jiná fyzická osoba (k tomu
viz rozhodnutí č. 53/2000 Sb. rozh. tr.).
Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby
zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky
na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici
dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům
použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně
(srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu uvádí,
že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných
částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své
závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, přičemž je toto hledisko vyváženo
názorem, že pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není
schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou
zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 241 tr. zákoníku, musí podnikání
ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo
316/2012 aj.).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše,
obviněný jako jediný j. obchodní společnosti s ručením omezeným, resp. jako
osoba zastávající pozici statutárního orgánu společnosti a rozhodující o
ekonomické strategii společnosti, v období od listopadu 2010 do července 2011,
nedostál zcela vědomě své povinnosti odvodů vůči státu, resp. Okresní správě
sociálního zabezpečení v L., přestože měl prokazatelně potřebné finanční
prostředky k tomu, aby takto učinil. Soudy vycházely ze zjištění, že částky
určené na předmětné odvody byly zaměstnancům skutečně strhávány, což bylo na
výplatních páskách zaměstnanců uváděno, tedy obviněný je měl k dispozici,
nicméně sražené finanční prostředky nebyly odvedeny, nýbrž opětovně použity na
financování provozní činnosti společnosti, a to po dobu devíti měsíců, přičemž
k řádnému (úplnému) splnění odvodové povinnosti nedošlo ani v jediném měsíčním
termínu. V předmětném období přitom obviněný nepřistoupil k jakémukoli možnému
řešení situace, např. provedení škrtů ve výdajích společnosti, snížení platů
zaměstnanců, apod. Výše způsobené škody byla stanovena ve výši 389.179 Kč,
přičemž odvod za zaměstnance činil 80.306 Kč.
Přestože je možné, že obviněný neodvedl povinné platby sražené z mezd
zaměstnanců proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady
společnosti, a vytvořil si tak předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti,
nelze opomenout, že společnost se v druhotné platební neschopnosti nacházela po
delší dobu, tedy špatná finanční situace obchodní společnosti nenastala
neočekávaně. Pokud se společnost nacházela pod dobu 8 předchozích let ve
ztrátě, nebylo příliš reálné spoléhat na to, že budoucí zisky situaci
dramaticky obrátí. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění
nalézacího soudu na str. 6 až 9, kde je rozebrán stav společnosti a jednotlivé
kroky, které byly obviněným učiněny, kdy nalézací soud vycházel zejména ze
znaleckého posudku z oboru ekonomika Ing. Tomáše Hetzera, který se vyjádřil k
samotnému hospodaření obchodní společnosti v předmětném období a její platební
schopnosti. Znalec při výslechu uvedl, že postup, kdy byly společníkem
využívány prostředky společnosti, přičemž však společnost nehradila své závazky
z ekonomického hlediska, pak takový postup nelze považovat za řízení
společnosti s péčí řádného hospodáře. Je zřejmé, že pro obviněného nebyly
povinné odvody prioritou.
Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je možno konstatovat, že
případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen
plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných
povinností sražené částky odvádět. Obviněný se tedy uvedeného přečinu dopustil
jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, přičemž Nejvyšší soud
namítaná pochybení neshledal.
Obviněný dále namítl, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, neboť případná
trestní odpovědnost zanikla, když svou povinnost splnil dříve, než soud prvního
stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 242
tr. zákoníku, tj. ve zvláštním ustanovení o účinné lítosti. Předmětné
ustanovení říká, že trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 tr.
zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než
soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Obviněný namítl, že svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal
vyhlašovat rozsudek.
Smyslem účinné lítosti je zejména motivovat pachatele (fyzickou nebo právnickou
osobu) slibem beztrestnosti k tomu, aby zamezil nebo napravil škodlivý následek
spáchaného trestného činu. O tom, zda trestní odpovědnost za trestný čin podle
§ 241 tr. zákoníku zanikla pro účinnou lítost, lze uvažovat teprve tehdy,
jestliže bylo náležitě zjištěno, že se pachatel tohoto trestného činu skutečně
dopustil (srov. přiměřeně R 25/1981). Dodatečným splněním povinnosti ve smyslu
§ 242 tr. zákoníku je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou pachatel (fyzická
nebo právnická osoba) měl zaplatit jako plátce (zaměstnavatel) za poplatníka
(zaměstnance) na daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění, resp. vyrovnání
částky, kterou měl odvést jako pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců.
Povinností pachatele je uhradit všechny částky, pokud se vztahují k období
vymezenému žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje trestní odpovědnost
pachatele, tedy za celé období, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost
(vymezené žalovaným skutkem). K zániku trestnosti podle tohoto ustanovení
nedojde, když zákonná povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení,
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění
nebo pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců byla splněna jen zčásti. Ke
splnění povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat
rozsudek (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2458-2461).
Nalézací soud ve vztahu k ustanovení § 242 tr. zákoníku uvedl, že podle
předmětného ustanovení nemohl postupovat „neboť obžalovaný škodu nenahradil
dobrovolně, navíc byla uhrazena z prostředků společnosti“. Dále poukázal na to,
že v důsledku jednání obviněného byly zahájeny exekuce, kdy obviněný ani v
předchozích letech odvody za zaměstnance nehradil, společnost neplnila
splátkové kalendáře a exekuci na účet zavinil právě předchozím řízením
společnosti (str. 10 rozsudku nalézacího soudu).
Zvláštní účinná lítost podle § 242 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k
obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, protože stanoví pro pachatele
příznivější podmínky. Příznivější podmínky jsou zejména dány lhůtou pro
dodatečné splnění povinnosti (než soud prvního stupně počal vyhlašovat
rozsudek) a dále skutečností, že na rozdíl od obecného institutu účinné lítosti
podle § 33 tr. zákoníku není na překážku zániku trestní odpovědnosti podle §
242 tr. zákoníku, odvede-li pachatel (fyzická nebo právnická osoba) dodatečně
dlužné platby uvedených dávek až pod tlakem zahájeného a probíhajícího
trestního stíhání, což by u obecné účinné lítosti vylučovalo splnění podmínky
dobrovolnosti jednání (více viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2461). Z uvedeného tedy
vyplývá, že otázka dobrovolnosti plnění není ve vztahu k ustanovení § 242 tr.
zákoníku nutnou podmínkou. V předmětném směru je tedy výše citovaný závěr
nalézacího soudu chybný.
Současně však soudy vycházely i ze skutečnosti, že v důsledku jednání
obviněného byla zahájena exekuce, neboť uvedenou povinnost odvodů vůči státu
neplnil ani v předchozích letech a společnost neplnila ani stanovené splátkové
kalendáře. V projednávané věci byl sice dodatečný odvod dlužné platby proveden
před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, ale stalo se tak až
prostřednictvím exekučního řízení, ke kterému bylo přistoupeno poté, co jiná
opatření selhala.
Pro použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti je přitom třeba, aby
pachatel uvedl, na kterou dlužnou platbu konkrétní částku poskytuje, z čehož je
možno dovodit, že o účinnou lítost půjde tehdy, pokud dlužné pojistné uhradí
sám, nebo v případě, kdy jiným způsobem zařídí, aby za něho bylo uhrazeno jinou
osobou (srov. přiměřeně R 44/1972). Postačí dokonce, když ke splnění třetí
osobou přispěje jakoukoli svou aktivní činností (třetí osobu vyzve k úhradě,
požádá ji o uhrazení apod.), případně jako osoba jednající za právnickou osobu
coby dlužníka takto učiní v součinnosti s takto příslušnou právnickou osobou.
Vždy se však musí jednat o aktivní jednání obviněného. V projednávané věci však
byly dlužné částky uhrazeny až v rámci nařízeného exekučního řízení, poté, co
jiná opatření selhala, kdy nelze jednání obviněného popsat jinak, než jako
zcela pasivní. Dlužné částky byly odvedeny na podkladě exekučního titulu
vydaného na podkladě iniciativy státu, resp. Okresní správy sociálního
zabezpečení v L., kdy následné úhrady nelze chápat jako dodatečné splnění
zákonné povinnosti ve smyslu ustanovení § 242 tr. zákoníku. Obviněný v podstatě
nechal situaci vědomě dospět až do bodu, kdy se svou pasivitou připravil o
možnost nápravy, přestože mu benevolentnost ustanovení § 242 tr. zákoníku
poskytovala dostatečný prostor k jednání.
Obviněný dále vznesl námitku stran subsidiarity trestní represe, kdy
zpochybnil, že stupeň škodlivosti jeho jednání byl natolik vysoký, aby bylo pro
posouzení skutku použito prostředků trestní represe.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima
ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský,
tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom,
že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení,
které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat
i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a
společenství, ve kterém žije.
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která
se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho
výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována
především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti
činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio.
V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou
škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné
míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na
zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip
ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v
konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.
§ 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, jaký byl finanční stav
společnosti a jak mu tento znemožňoval uhradit veškeré své závazky, resp.
uhradit je zcela, přičemž je zřejmé, že obviněný si nepočínal s péčí řádného
hospodáře a zcela neuváženě s ohledem na dlouhodobě nepříznivý ekonomický stav
společnosti spoléhal na budoucí změnu situace. Současně bylo prokázáno, že
obviněný svou zákonnou povinnost plnit mohl, aniž by to muselo znamenat
ukončení činnosti podnikatelského subjektu, nicméně tomuto nepřizpůsobil
hospodaření společnosti, resp. jejím finančním povinnostem. Neplnění zákonných
povinností vůči státu si byl přitom vědom. Nemůže být proto pochyb o správnosti
závěru soudů obou stupňů co do naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu
ve všech jejích znacích. Nebyly přitom zjištěny žádné takové okolnosti, které
by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o byť částečné
omluvitelnosti jednání obviněného tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění
míry společenské škodlivosti předmětného jednání.
Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen
podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně
právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před
kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či
jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit
nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného Ing. J. Z. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu