USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 55 To 335/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 28/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 2 T 28/2021, byl obviněný R. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v období od 14. 9. 2018 do 23. 1. 2019 v budově Policie České republiky na adrese XY XY, jako příslušník Policie České republiky, v době služby, v rámci plnění služebních povinností v postavení osoby činné v policejním orgánu v rozporu s § 158 odst. 1 trestního řádu a § 45 odst. 1 písm. a, b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poté, co mu byl přidělen k dalšímu vyřízení trestní spis sp. zn. KRPL-38425/TČ-2018-180181 vedený pro podezření ze spáchání přečinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit J.
J., nar. XY, v trestním spise pozměnil
- původní znění trestního oznámení společnosti Home Credit a. s., které bylo dne 17. 4. 2018 doručeno do datové schránky Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, tak, že za užití kopírky z trestního oznámení odstranil text s pasáží obsahující doznání J. J., že se pokusil o uzavření úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru č. XY na osobu J. J., nar. XY, ke kterému došlo dne 21. 3. 2018, a pasáž obsahující mimo jiné informace o pokusu o uzavření úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru č. XY na osobu J. J., nar. XY, ke kterému došlo dne 4. 3. 2018
- původní znění úředního záznamu o podaném vysvětlení J. J. dle § 158 odst. 6 trestního řádu pod č. j. KRPL-38425-106/TČ-2018-180181 sepsaného dne 27. 9. 2018 M. K. s J. J., nar. XZ, který upravil za pomoci kopírky tak, že z původního úředního záznamu o podaném vysvětlení na 4. straně odstranil pasáže, kde se J. J. doznával, že sjednával více úvěrových smluv a že telefonní číslo XY používal u všech úvěrů a dalších věcí, které během té doby, co byl doma, udělal, že byl registrován na seznamce, kde se vydával za A.
J., a že pod identitou své matky J. J. žádal o úvěr i u dalších společností, nejen u společnosti Home Credit a. s., přičemž obžalovaný R. K. upravil text podání vysvětlení J. J. tak, že s výjimkou úvěrové smlouvy č. XY uzavřené dne 21. 12. 2017 si žádné další úvěry ani jiné peníze nebral, když na základě původního znění trestního oznámení a původního znění úředního záznamu o podaném vysvětlení J. J. ve spojení s dalšími materiály, které se původně nacházely v trestním spise, bylo dáno důvodné podezření, že J.
J. spáchal pokračující přečin úvěrový podvod dle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku spočívající nejméně v tom, že v období od 21. 12. 2017 do 21. 3. 2018 při sjednávání čtyř úvěrových smluv se společností Home Credit a. s., a také v mnoha případech při sjednávání úvěrových smluv u dalších společností uvedl nepravdivé údaje o totožnosti žadatele o úvěr a v případě, kdy o úvěr žádal svým jménem, nepravdivé údaje o svém zaměstnání a pravidelných příjmech, a následně obžalovaný nprap. R. K. usnesením dle § 160 odst.
1 trestního řádu ze dne 23. 11. 2018 č. j. KRPL-38425-127/TČ-2018-180181-77 zahájil trestní stíhání J. J. pouze pro jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání jedné úvěrové smlouvy dne 21. 12. 2017 č. XY a pro skutek spočívající v nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, avšak původní znění pozměněných listin v rámci svého dalšího postupu do originálu ani kopie trestního spisu již nevložil a nezohlednil a dále z trestního spisu vyjmul listinné materiály od společností Z., V., C.
a C., jakož i přehlednou tabulku s desítkami dalších podezřelých případů úvěrových smluv a veškeré další listiny svědčící o dalších pokusech J. J. o uzavření úvěrových smluv na osoby J. J., J. J. a J. J., takže z trestního spisu obviněného J. J. nevyplývalo, že by J. J. uzavíral i další úvěrové smlouvy, přičemž vzhledem k údajům v nich uvedeným bylo možné dovozovat, že J. J. se pokoušel uzavřít úvěrové smlouvy i s těmito společnostmi, a tyto listinné materiály v průběhu přípravného řízení ani po jeho skončení do originálu ani do kopie trestního spisu č. j.
KRPL-38425-127/TČ-2018-180181-77 nedal a nechal je zčásti uložit jako „administrativu“ do archivu, aniž by byly skutečnosti v nich uvedené nějak prověřeny, když si musel být vědom toho, že svým jednáním poskytne J. J. neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že nebude trestně stíhán pro další dílčí útoky pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterých se dopustit vůči společnosti Home Credit a. s. a dalším společnostem poskytujícím úvěry, a pod bodem 2) výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 5. 2020 v 13:46 hodin v budově Policie České republiky na adrese XY XY prostřednictvím počítače s IP adresou XY, jako příslušník Policie České republiky, v době služby, v rámci plnění služebních povinností v postavení osoby činné v policejním orgánu v rozporu s § 158 odst. 1 tr.
ř. a § 45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v úmyslu neoprávněně vymazat z policejního informačního systému ETŘ (Elektronické trestní řízení) Krajského ředitelství policie Libereckého kraje datový soubor „Trestní oznámení na neznámého pachatele.pdf“ evidovaný pod č. j. KRPL-38425-1/TČ-2018-180181, obsahující originální znění trestního oznámení společnosti Home Credit a. s., které bylo dne 17. 4. 2018 doručeno policejnímu orgánu, v úmyslu zabránit tak tomu, aby bylo jiným příslušníkem Policie České republiky nebo státním zástupcem zjištěno původní znění trestního oznámení společnosti Home Credit a.
s., obsahující informace o dalších pokusech o sjednání úvěrových smluv, které nprap. R. K.
z trestního spisu úmyslně odstranil, a tím byly odhaleny jím provedené úpravy spisového materiálu a zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že J. J., nar. XY, spáchal i další trestné činy, které nebyly dosud prověřeny a pro které nebyl J. J. prověřován ani trestně stíhán, klikl na tlačítko „Zneplatnit“ u uvedeného souboru v domnění, že tím soubor z informačního systému ETŘ vymaže, přičemž k vymazání nedošlo, neboť informační systém ETŘ po stisknutí tohoto tlačítka soubor nevymaže, ale pouze jej odstraní z jednacího protokolu a dále jej eviduje jako „zneplatněný soubor“, který je však v ETŘ nadále plně čitelný.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo zaměstnání, jehož součástí je samostatná rozhodovací pravomoc v rámci všech orgánů veřejné moci na dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 2 T 28/2021, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 55 To 335/2021, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 464-472), a to z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že v průběhu trestního řízení byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl opatřen soubor důkazů umožňující soudu věc posoudit po stránce právní, nicméně je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinů, pro které byl uznán vinným. Po prostudování spisového materiálu předloženého mu operativcem M. K. se rozhodl pro konkrétní procesní postup, který s odstupem času vnímá sice jako ne zcela standardní a obvyklý, nicméně se nejedná o postup, za nějž by měl být trestně stíhán. Má za to, že soudy dostatečně neobjasnily jeho motiv a pohnutky, které jej k tomuto konkrétnímu postupu vedly, kdy jako vyšetřovatel shledal, že důkazní prostředky obsažené ve spise dokumentované operativou nejsou v žádném případě dostačující k zahájení trestního stíhání pachatele J. J., a že bude třeba provést rozsáhlé došetření. Splněny však byly důkazní podmínky pro zahájení trestního stíhání pro jeden případ úvěrového podvodu ve spojení s deliktem nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodl tedy o rozdělení věci. Z trestního oznámení tak vyňal za pomoci kopírky část textu, která nebyla zatím důkazně prokázána, obdobně postupoval i ve vztahu k úřednímu záznamu o podání vysvětlení pachatelem, aby obsahoval jen údaje vztahující se ke skutkům, pro které bylo zahájeno trestní řízení. Obviněný popírá, že by jakkoli měnil text či smysl textu, pouze některé odstavce vyňal, přičemž v elektronické podobě zůstala veškerá původní dokumentace v ETŘ, neboť s ní měl v úmyslu dále pracovat. Z toho důvodu rovněž provedl zneplatnění daného souboru v ETŘ, když „klikl na tlačítko Zneplatnit“, přičemž se ohrazuje vůči závěru soudů, že se domníval, že tímto se dokument vymaže. Jako zkušený policista velmi dobře ví, že dokument uložený v ETŘ nelze běžnou komunikací trvale odstranit. Jeho snahou pouze bylo, aby písemná – tištěná podoba spisu byla totožná s podobou elektronickou. Uvedl rovněž, že skutečnost, že svým nadřízeným tvrdil, že neví, kde se zneplatněný soubor nachází a v ETŘ jej nemohl nalézt, neprokazuje jeho neznalost, že dokumenty nelze trvale odstranit, ale toliko jeho počítačovou „neobratnost“.
Dále obviněný uvedl, že důvod jeho počínání vychází z jeho povahy, osobních rysů a pracovních návyků, neboť je velký pedant, značný puntičkář a pečlivka, kdy se i z hodnocení nadřízeného podává, že se rozhoduje až po načerpání dostatečného množství informací. To potvrzují i svědecké výpovědi policistů. Po celou dobu služby u policie, celkem 36 let, z toho 18 na oddělení hospodářské kriminality jako vyšetřovatel, se snažil odvádět poctivou, kvalitní a slušnou práci, čemuž odpovídala i jeho pracovní hodnocení a odměny.
Spisový materiál pachatele J. byl naprostou výjimkou, v rámci níž se rozhodl pro uvedený postup, přičemž provedenou kontrolou všech trestních spisů, které od 1. 1. 2019 do 30. 7. 2020 dokumentoval a ukončil, nebyla zjištěna žádná neoprávněná manipulace, případně nesoulad mezi analogovou a digitální formou spisu v ETŘ. Dovolatel následně rozvedl jednotlivé výpovědi svědků, kteří se o něm ve všech případech vyjadřovali pozitivně, označovali jej za spolehlivého a až přehnaně pečlivého kolegu. Jeho nadřízený – svědek P.
S. vyloučil, že by se na věc přišlo náhodou, neboť impuls přišel přímo od dovolatele, který se na svědka obrátil se žádostí o radu v dané věci. Zvolený procesní postup mu sice přišel nešťastný, ale rozhodně ne nijak podezřelý. Svědek rovněž potvrdil, že si dovolatel tímto nijak neusnadnil práci, neboť úvěrové podvody jsou vlastně nejjednodušší trestní věci. Svědek M. H. pak uvedl, že po převzetí věci zjistil další desítky úvěrů pachatele J., a že se jednalo spíše o chybu předchozího prověřování, než důsledek zásahu dovolatele do dokumentů.
Dovolatel dále uvedl, že 15měsíční lhůta nečinnosti v případu byla dána jeho pracovní vytížeností. Ohrazuje se proti závěru odvolacího soudu, že časové hledisko, resp. prodleva potvrzuje jeho nezájem věcí se zabývat. Považuje to za zjednodušený závěr, neboť dovolatel věděl, že společnost Home Credit, a.s., se opakovaně dotazuje, a proto logicky nemohl počítat s tím, že věc tzv. „vyšumí“. Odvolací soud o jeho skutečných pohnutkách a motivu toliko spekuluje. Obviněný trvá na tom, že motivace jeho postupu nebyla vedena špatným úmyslem, tedy, že by usiloval o jakoukoliv výhodu pro pachatele J.
a že by si chtěl snad usnadnit svoji práci vyšetřovatele tím, že část dokumentace odstraní, a to trvale. Připouští, že se dopustil nestandardního administrativního pochybení, v době, kdy tak činil, však byl přesvědčen, že nejedná v rozporu se zákonem. Stejnými úvahami se na počátku řídil i jeho přímý nadřízený a jeho zástupce, kteří nepovažovali dovolatelův postup za kolidující s trestním právem. Svým zásahem totiž neprováděl změnu významu sdělení v trestním spise, a aniž by chtěl svůj postup jakkoliv bagatelizovat, tak v podstatě jen trestní věc rozdělil s tím, že „odložená“ část bude následně došetřena, což se také stalo a nebylo tak učiněno náhodou.
Obviněný je toho názoru, že ke spáchání trestné činnosti nedošlo a jím zvolený postup měl být řešen v rámci kázeňského řízení v pravomoci jeho nadřízených. Nebyla tak uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně se ohradil proti odkazu obžaloby na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 115/2018, kdy má za to, že se jednalo o skutkově zcela odlišný případ. Naproti tomu odkázal na kauzu soudce Městského soudu v Praze řešenou před kárným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 13 Kss 6/2019, v níž spatřuje analogii s projednávanou věcí. Vyslovil rovněž nesoulad s tím, jak se k této analogii vyslovil odvolací soud v rámci dovoláním napadeného usnesení. Pokud by v projednávané věci bylo důsledně aplikováno stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tjpn 301/2012 a věc byla právně posouzena s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho jednání bylo kvalifikováno toliko jako kázeňské provinění, tak by bylo spravedlnosti učiněno za dost.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 55 To 335/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 102/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný fakticky pouze opakuje svoji obhajobu z předchozího průběhu řízení. S námitkami a obhajobou obviněného se však již adekvátně a věcně zcela správně vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (body 6. a 7. rozsudku nalézacího soudu, body 13. až 18. napadeného usnesení). K dokonání trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku plně postačuje, když pachatel jedná veden pohnutkou, a není třeba, aby skutečně jinému způsobil škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Tento neoprávněný prospěch hrozil na straně podezřelého J., kdy hrozilo, že se jmenovaný trestnímu řízení zcela vyhne, neboť nemohlo dojít k řádnému a urychlenému projednání trestní věci stran dílčích útoků trestného činu úvěrového podvodu. Nelze přitom tvrdit, že by se jednalo o prospěch nepatrného významu. Sled jednotlivých rozhodných událostí se zohledněním časových souvislostí absolutně vylučuje, že by obviněný jednal s tou motivací, kterou se pokouší orgánům činných v trestním řízení namluvit.
Tvrzení příslušníka Policie ČR činného ve sboru tak dlouhou dobu a s takovým kladným hodnocením, jaké prezentuje obviněný ve svém dovolání, tedy, že porušil základní ustanovení o povinnostech policejního orgánu v trestním řízení (§ 158 odst. 1 tr. ř.), protože si hodlal počínat velmi pečlivě, vyznívá až absurdně. Podle státního zástupce šlo o pravý opak, kdy namísto toho, aby postupoval obvyklým a v praxi se běžně vyskytujícím způsobem, upravoval a oklešťoval obsah trestního oznámení poškozeného, poupravoval obsah podaného vysvětlení podezřelého zjevně v jeho prospěch a činil neoprávněné zásahy do spisu vedeného v elektronické podobě, nepochybně v reakci na iniciativu poškozeného, jemuž se v důsledku záměrné nečinnosti obviněného nedostalo řádného a účinného vyšetření věci.
Jestliže k těmto neoprávněným zásahům přistoupil, musel si být vědom i následku v podobě neoprávněného prospěchu - možného úniku podezřelého J. trestnímu stíhání, s kterýmžto následkem byl obviněný minimálně srozuměn.
Státní zástupce dále uvedl, že není co doplnit k podrobnému rozboru okolností, pro které soudy nepřijaly požadavek obviněného na posouzení jeho jednání podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Stran poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 115/2018, uvedl, že v obou případech byly rozhodné listiny změněny tak, že obsahovaly v podstatě opak toho, co v nich původně bylo uvedeno. Pokud totiž obviněný z listin vypustil celé pasáže podstatné pro posouzení podezření z trestné činnosti a jejího rozsahu, je to v podstatě to samé, jako by v listinách uvedl, že tyto podstatné skutečnosti nenastaly, nejsou poškozeným uplatňovány a podezřelým připouštěny. Stran rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 6/2019 je ze strany dovolatele přehlíženo to podstatné. Jelikož nebylo v citované věci zjištěno, že by kárně obviněný prováděl manipulaci s protokolem s cílem poškodit obžalované, resp. dosáhnout jejich odsouzení v rozporu se zákonem a skutečně zjištěným skutkovým stavem, nejednalo se o otázku míry společenské škodlivosti, ale o otázku nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 55 To 335/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy obsah jím podaného dovolání se až na drobné detaily zcela shoduje s jím podaným řádným opravným prostředkem.
Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí, zejména pak odvolacího soudu (kdy konkrétně odkazuje na pasáže, s nimiž vyslovuje nesouhlas), jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení § 125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků P. S., M. K., J. Š., M. H.) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se časových souvislostí, prodlevy ve vyšetřování a vědomosti o tom, zda lze záznam z ETŘ trvale odstranit, stejně jako samotného motivu, pro který obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku), a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný popisuje faktický procesní postup, který zvolil a který s odstupem času hodnotí jako nikoli zcela standardní a obvyklý, nicméně trvá na tom, že trestní věc podezřelého J.
toliko rozdělil, neboť byly splněny důkazní podmínky pouze pro zahájení trestního stíhání pro jeden případ úvěrového podvodu ve spojení s deliktem nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž pro zbytek nebyly ve spise dokumentované operativou dostačující důkazní prostředky a bylo třeba došetření, a proto z trestního oznámení společnosti Home Credit, a. s., stejně jako ze záznamu o podání vysvětlení podezřelého J. vyňal prostřednictvím kopírky ty části, které nebyly ještě důkazně prokázány, a následně příslušné dokumenty zanesl do ETŘ s tím, že s nimi bude dále pracovat, přičemž klikl na tlačítko „zneplatnit“, vědom si toho, že se rozhodně nejedná o situaci, kdy by je takto trvale odstranil; trvá na tom, že jeho postup byl dán jeho snahou o pečlivou a detailní práci, kdy byl velmi pracovně vytížen a rovněž se blížil konec roku a byl pod tlakem ukončit co nejvíce rozpracovaných věcí).
Ačkoli obviněný opakovaně uvádí, že provedené dokazování shledává dostačujícím a z něho vyvozený skutkový stav za spolehlivě zjištěný, ve skutečnosti se jím uplatněné námitky týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů – např. výpovědí policistů, záznamů v ETŘ) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel (např. že je osobou natolik pečlivou, že si „přizpůsobil“ podklady pro zahájení trestního řízení, že si byl vědom, že záznamy nelze z ETŘ trvale odstranit, že 15 měsíční časová prodleva byla dána pouze jeho pracovní vytížeností, apod.).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ve vztahu k odkazu obviněného na argumentaci obsaženou v jeho stížnostem proti oběma usnesením o zahájení, resp. rozšíření trestního stíhání, vyjádření v protokolech o jeho výslechu ze dne 12. 10. 2020 a 21. 1. 2021, výpovědi v hlavním líčení dne 12. 5. 2021 a závěrečný návrh jak u soudu prvního stupně, tak v odvolacím řízení, Nejvyšší soud nad rámec již výše uvedeného zdůrazňuje, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu např. odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání jako přečinů, pro které byla podána obžaloba, zejména pak brojí proti závěru, že jeho motivem nebyla jakákoli protiprávní činnost, resp. jeho pohnutkou nebylo jakkoli ovlivnit vyšetřování či zvýhodnit podezřelého J.. V uvedeném směru lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak bod 6. odůvodnění rozsudku. Nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že se ze strany obviněného nejednalo pouze o nestandardní administrativní činnost.
Obviněný odstranil z trestního oznámení společnosti Home Credit, a. s., ze dne 17. 4. 2018 a úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaným s J. J. dne 27. 9. 2018 část textu, a to tak, že originální listiny rozstříhal a prostřednictvím kopírky vyhotovil „nová“ znění těchto listin, následně část původních listin, včetně přehledové tabulky s množstvím dalších podezřelých případů úvěrových smluv svědčící o tom, že se těchto jednání měl dopouštět právě podezřelý J. J., neuložil do originálu trestního spisu.
Tyto nechal uložit jako tzv. administrativu do archivu, a přestože se bránil tím, že s nimi chtěl nadále pracovat, neboť bylo třeba provést došetření, následujících 15 měsíců k ničemu takovému nedošlo, resp. ve věci bylo nové šetření nařízeno až po 15 měsících nečinnosti na podkladě pokynu nadřízených obviněného S. a Š. Z provedeného dokazování se rovněž podává, že se obviněný po opakovaných dotazech ze strany Home Credit, a. s. stran probíhajícího vyšetřování dne 26. 5. 2020 přihlásil do úředního počítače a v policejním úředním systému ETŘ provedl zneplatnění datového souboru označeného „trestní oznámení na neznámého pachatele.pdf“, které bylo ve spise evidováno od společnosti Home Credit a.
s. Žádný ze svědků – kolegů obviněného nepotvrdili ani další opakované tvrzení obviněného, že spis rozdělil na dvě části a k té druhé se chtěl po řádném prošetření vrátit. Nalézací soud popsal časovou osu jednání obviněného, která podle závěrů nalézacího soudu vyvrací verzi obviněného a naopak se z ní jednoznačně podává, že obviněný jednal tak, aby zamezil odhalení skutečnosti nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V důsledku jeho jednání došlo k tomu, že na straně podezřelého J. J. hrozil neoprávněný prospěch spočívající v tom, že nedošlo k rychlému a řádnému projednání dílčích útoků jeho jednání, v nichž byl spatřován trestný čin úvěrového podvodu, kdy hrozilo, že nebude odhalen celý rozsah trestné činnosti a obviněný se tak vyhne dalšímu trestnímu stíhání.
Takový závěr je úplným opakem toho, co obviněný prezentuje jako svou obhajobu. Obhajoba obviněného, že byl pod velkým tlakem, byla vyvrácena výpověďmi jeho nadřízených, kteří uvedli, že žádný konkrétní pokyn v tom smyslu, že musí být zahájena všechna trestní stíhání, vydán nebyl. Nic nebránilo obviněnému v tom, aby jednal zcela obvyklým a standardním způsobem jako v každé jiné věci. Jeho obhajoba, že jeho jednání je odrazem jeho povahových vlastností, vyznívá nejen nepravděpodobně, ale i zcela absurdně.
Pokud obviněný zasáhnul zcela bezprecedentním způsobem do zásadních dokumentů, kdy neváhal tyto fyzicky pozměnit tak, že byl změněn jejich obsah a smysl, a znesnadnit rovněž jejich elektronikou identifikaci, kdy současně v dané věci nevyvíjel jakoukoli činnost k tomu, aby byla věc prošetřena, pak je takové jednání opakem jeho tvrzení, že byl veden snahou jednat pečlivě. Jak uvedl nalézací soud, „je naprosto nepřípustné a podle soudu nepřijatelné, aby si vyšetřovatel policie tímto způsobem upravil fakta k obrazu, který mu vyhovoval pro další vedení spisu“ (bod 7. rozsudku).
Pokud se týká právního posouzení jednání obviněného, je možno odkázat zejména na bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud na podkladě skutkových závěrů uvedených v bodě 6. podrobně rozvedl, jakým konkrétním jednáním obviněný naplnil znaky skutkových podstat jemu za vinu kladených přečinů. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. „Jednání obžalovaného, formálně naplňující znaky žalovaných dvou přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dvou přečinů nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, již vykazuje takovou míru společenské škodlivosti, že je nutno za takové jednání vyvodit trestněprávní důsledky“ (bod 13. napadeného usnesení).
Ve vztahu k námitce, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť se v projednávané věci mělo jednat maximálně o kázeňský přestupek, je možno uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněná namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněným poukazované kázeňské řízení ve smyslu služebního zákona, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Odvolací soud se podrobně vyjádřil k uvedené námitce v bodě 15. napadeného usnesení odvolacího soudu, kdy uvedl, že „nyní posuzovaný případ však nevykazuje takové znaky, které by připouštěly možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku. Nelze pomíjet, že obžalovaný jednal protiprávně opakovaně, naplnil po formální stránce znaky více trestných činů, z nichž jeden (neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací) spáchal v kvalifikované skutkové podstatě (§ 230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku) ve fázi pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a dále to, že v důsledku jeho jednání hrozilo neodhalení závažné rozsáhlé majetkové trestné činnosti podezřelého J. J.“. Je třeba rovněž mít na paměti, že obviněný se jednání dopustil v postavení vyšetřovatele, tedy osoby, která se podílí na odhalování kriminální činnosti jiných osob a má přístup k citlivým datům i informacím. Jako dlouholetý příslušník Policie ČR si obviněný musel být vědom toho, že jeho následný postup a systematická snaha o zastření manipulace s dokumenty, je v rozporu se vším, co by jako vyšetřovatel měl činit.
Odvolací soud se rovněž v bodě 16. napadeného usnesení vyjádřil k analogii užité dovolatelem, v rámci níž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 13 Kss 6/2019, které se týkalo kárného provinění předsedy senátu Městského soudu v Praze. Odvolací soud zdůraznil, že se jednalo o skutkově odlišnou věc, kdy ve zkratce řečeno nebyl kárným senátem Nejvyššího správního soudu v jednání soudce shledán přímý úmysl opravou, resp. úpravou protokolů o hlavním líčení dosáhnout obsahové změny výpovědí svědků, tedy, že by jednal s cílem poškodit některou z procesních stran, např. dosáhnou odsouzení v rozporu se zákonem a skutečně zjištěným skutkovým stavem, přičemž podle kárného senátu Nejvyššího správního soudu se jednalo spíše o neblahý pracovní návyk spočívající v přepisování a přeformulování protokolů podle vlastních představ o tom, jak byl měl protokol z hlavního líčení vypadat. Nebyly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. V projednávané věci však obviněný zasáhnul do celé věci způsobem, jímž byla poškozena jedna z procesních stran (společnost Home Credit, a.s.) a hrozilo zcela nepřijatelné zvýhodnění strany druhé, podezřelého, který se mohl vyhnout dalšímu trestnímu stíhání. Obviněný vědomě upravil stěžejní listiny a následně se snažil zamezit i jejich elektronické evidenci, kdy svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Petr Šabata předseda senátu