3 Tdo 155/2022-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání, které podali obvinění J. L., nar. XY v XY, bytem XY; J. L., nar. XY v XY, bytem tamtéž, M. H. st., nar. XY v XY, bytem XY, a M. H. ml., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice ze dne 19. 10. 2021, č. j. 13 To 215/2021-467, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 201/2019, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. st., nar. XY, odmítá.
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. ml., nar. XY, odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 5. 2021, č. j. 6 T 201/2019-412, byli obvinění J. L., J. L., M. H. st. uznáni vinnými přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. M. H. ml. byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (všichni čtyři obvinění společně dále také jen jako „obvinění“). Shora popsaných trestných činů se obvinění dopustili tím, že:
dne 1. 5. 2019 v době kolem 23:25 hodin v obci XY, okres Chrudim, v blízkosti domu čp. XY, na volném prostranství v místě postavených zábavních atrakcí a přilehlých maringotek, po předchozí domluvě společně nejméně jednou baseballovou pálkou tloukli do obytných maringotek rodiny S., jejíž členy vyzývali, ať jdou ven a vyhrožovali jim zabitím, následně dveřmi, které otevřel M. S. ml., nar. XY, přes jeho fyzický odpor vnikli dovnitř, když ho natlačili do maringotky, kde jej opakovaně pálkou a pěstmi udeřili do různých částí těla, čímž mu způsobili zranění spočívající v nejméně v pohmoždění pravého oka a pravého boku s hematomem o velikosti 15 cm v průměru, která si vyžádala lékařské ošetření a domácí léčení provázené bolestivostí zranění po dobu jednoho týdne, přičemž dále fyzicky strkáním, údery holemi a pěstí napadli i A. S., nar. XY, M. S., nar. XY, a N. S., nar. XY, kterým nezpůsobili závažnější poranění, přičemž způsobili poškozenému M. S. ml., škodu na vstupních dveřích a zařízení maringotky ve výši 2.259 Kč, poškozenému M. S. st., nar. XY, škodu na vnějším plášti a dveřích maringotky ve výši 700 Kč a poškozenému A. S., nar. XY, škodu na vnějším plášti a dveřích maringotky ve výši 800 Kč,
kdy uvedeného jednání se J. L. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 20 T 62/99, uznán vinným z přečinu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,
kdy uvedeného jednání se J. L. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 20 T 62/99, uznán vinným z přečinu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,
kdy uvedeného jednání se M. H. st., dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 2 T 42/93, uznán vinným mj. z přečinu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,
2. Ze shora popsané trestné činy nalézací soud uložil obviněným J. L., J. L. a M. H. st. podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné tresty v trvání 18 měsíců, jejichž výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Obviněného M. H. ml. nalézací soud za shora popsané přečiny a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 11. 2019, č. j. 1 T 156/2019-127, odsoudil podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Nalézací soud podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Nalézací soud současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ohledně M. H. ml. z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 11. 2019, č. j. 1 T 156/2019-127, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Konečně nalézací soud shora citovaným rozsudkem rozhodl o povinnosti obviněných nahradit škodu poškozeným a současně poškozené s částí jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni čtyři obvinění odvolání. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 31 To 215/2021 – 467, tak, že odvolání všech obviněných podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni čtyři obvinění prostřednictvím svého obhájce společné dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), § 265b odst. 1 písm. h) a § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
7. Obvinění dovoláním brojí proti výroku o vině. Kromě rozsáhlých citací judikatury Nejvyššímu soudu předkládají čtyři konkrétní námitky. Poukazují na nízkou společenskou škodlivost jejich jednání. Namítají, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, mj. proto, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nejsou podle obviněných dostatečně odůvodněna. Konečně obvinění poukazují na nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání.
8. Pokud jde o společenskou škodlivost, obvinění namítají, že k potyčce došlo mimo běžný dosah vnější společnosti a jednalo se pouze o potyčku uvnitř rodiny. Ve věci pak nedošlo k žádnému zranění či ataku takové intenzity, aby bylo věc třeba posuzovat optikou trestního práva. Věc měla být předána k řešení správnímu orgánu (což ostatně původně nalézací soud učinil).
9. Pokud jde o rozpor důkazů a skutkových zjištění, poukazují obvinění na rozpory ve svědeckých výpovědích jednotlivých poškozených. Svědci si odporují v otázkách, zda poškozená A. S. mohla vidět příjezd aut obviněných nebo zda měla na uších sluchátka; zda došlo k poškození starých nebo nových maringotek, a konečně zda poškozenou N. S. napadli 4 muži a mlátili ji baseballovou pálkou, jak tvrdí, když lékař neshledal u této poškozené žádná zranění. Podle obviněných se nelze spokojit s konstatováním, že tyto nesrovnalosti byly způsobeny stresem. Obvinění citují výpověď zasahujícího policisty, podle níž se poškození roztržce nesnažili zabránit, ale aktivně se do ní vměšovali. Pokud by byl útok veden způsobem popisovaným (a velmi často měněným) ze strany poškozených, následky by byly fatální, což se však zjevně nestalo.
10. K otázce nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí obvinění rozsáhle citují judikaturu vrcholných soudů. Poukazují mj. na zásadu „in dubio pro reo“, která podle nich nebyla dodržena, a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp.zn. I. ÚS 520/16, řešícího situaci „tvrzení proti tvrzení“.
11. Konečně k otázce nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání obvinění uvádí, že toto nesplňuje náležitosti stanovené § 160 odst. 1 tr. ř. a je nedostatečně odůvodněné, když odkazuje toliko na spis jako celek s výčtem jednotlivých listin, nicméně není zřejmé, jaké skutečnosti se z té které listiny podávají. Vzhledem k nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání jsou podle obviněných nezákonné i veškeré úkony na takové usnesení navazující.
12. Dovolání obviněných bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněných, a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Státní zástupce uvádí, že námitku nízké společenské škodlivosti jednání lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, není však opodstatněná. Konflikt není zanedbatelně intenzivním či běžným rodinným sporem, naopak, podstatou je poměrně intenzivní fyzické napadení s užitím zbraně (baseballová pálka), výhrůžkami smrtí, vniknutím do obytných prostor poškozených, údery do těl poškozených a způsobením tělesné újmy včetně nutnosti lékařského ošetření jednoho z poškozených. Obvinění takto naplnili skutkovou podstatu hned tří přečinů. Nelze tedy uzavřít, že by posuzované jednání nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Žádné výjimečné okolnosti, které by závažnost činu snižovaly, zjištěny nebyly. Trestní odpovědnost tedy byla v řešeném případě uplatněna zcela důvodně, k porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nedošlo.
14. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou výhradou formálně přiřadit také výtky týkající se zjevných rozporů ve výpovědích svědků, resp. namítané porušení zásady in dubio pro reo. Ani tyto námitky však nejsou důvodné. Přezkoumávaná rozhodnutí netrpí žádnými podstatnými, natož extrémními rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jsou plně přezkoumatelná.
15. Úvahy o vině obviněných nejsou vybudovány na izolovaných důkazech ani se neopírají výlučně o výpovědi poškozených. Je zde výpověď svědka P., výpověď svědkyně Š., lékařská zpráva či zajištěná zbraň (pálka), tedy důkazy doplňují výpovědi poškozených. Jsou-li usvědčující důkazy hodnoceny komplexně, pak je nutno konstatovat, že vina byla prokázána bez důvodné pochybnosti, natož aby byly dány závažné, extrémní rozpory.
16. K namítané nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, dle nichž usnesení nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Doplňuje, že obvinění se fakticky domáhají přezkumu usnesení policejního orgánu, což je však v rámci dovolacího řízení nepřípustné.
17. Státní zástupce navrhuje podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněných je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Obvinění v podaném dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), podle § 265b odst. 1 písm. h) a podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněnými uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obvinění směřují své námitky jednak proti výroku o vině, jednak se obvinění ve své věci domáhají aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku
30. Pokud jde o vymezení dovolací argumentace obviněných (která je všem obviněným společná) z hlediska mezí dovolacího přezkumu, pak lze s určitou mírou zjednodušení a zobecnění konstatovat, že obvinění uplatňují námitky skutkové povahy (vylučují, že by došlo ke skutku, který jim je kladen za vinu, popisují několik skutkových verzí, poukazují na zjevné rozpory ve výpovědích poškozených, uplatňují námitku in dubio pro reo), námitky procesní povahy (považují usnesení o zahájení trestního stíhání v jejich případě za nezákonné) a s určitou tolerancí námitky povahy právní (uvádějí, že skutek jako takový, i kdyby se stal, by měl být posouzen maximálně jako jednání ve smyslu přestupkového, kdy jsou přesvědčeni, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje dostatečnou společenskou škodlivost).
31. K takto vymezené dovolací argumentaci obviněných pak musí Nejvyšší soud současně hned úvodem poznamenat, že obvinění uplatňovali prakticky všechny tyto námitky již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a následně je zopakovali v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. S ohledem na toto zjištění tak musí Nejvyšší soud uvést, že jestliže obvinění opakují obhajobu, s níž se již nižší soudy dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
32. Pokud jde o skutkové námitky obviněných, pak tyto jejich námitky lze s určitou mírou tolerance formálně podřadit pod v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který také obvinění uplatňují. Nejedná se však o námitky důvodné.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
34. Pokud se Nejvyšší soud zaměřil na obsah přezkoumávaných rozhodnutí z hlediska odůvodnění skutkových a na ně navazujících právních závěrů, pak mohl nejprve v obecné rovině konstatovat, že tato rozhodnutí netrpí žádnými podstatnými, natož zjevnými (extrémními) rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu ustanoveními v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění těchto rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
35. S ohledem na kvalitu citovaných rozhodnutí lze konstatovat, že závěry soudů o vině obviněných nejsou vybudovány na izolovaných důkazech a neopírají se výlučně o výpovědi poškozených, jak tvrdí obvinění v dovolání, a ani se nejedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Zcela nepřiléhavá je v tomto směru argumentace obviněných nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, který se procesní situací tzv. „tvrzení proti tvrzení“ zabývá, a podle kterého soudy mají důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí. O povinnosti takovéhoto postupu soudů nepochybně nemůže být sporu, v posuzované věci se však o situaci „tvrzení proti tvrzení“ v žádném případě nejedná. Navíc není pravdou, že by nalézací soud vycházel pouze z tvrzení poškozených, jak se snaží prezentovat obvinění. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že k závěru o vině obviněných vedla soud i celá řada dalších důkazů. I při odhlédnutí od těchto dalších důkazů lze uvést, že situace, kdy od různých svědků zaznívají různé skutkové verze, je v trestním řízení zcela běžná, a je úkolem nalézacího, resp. odvolacího soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů provedené důkazy řádně zhodnotily. Rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, byť by byly extrémní, v žádném případě nelze zaměňovat s extrémním (zjevným) rozporem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, a žádat z tohoto důvodu o zásah Nejvyššího soudu, o což se pokouší obvinění.
36. Z hlediska uvedené námitky tedy lze uzavřít, že skutkové závěry soudů jsou v této trestní věci výsledkem hodnocení celé řady důkazů, ať již jde o výpověď svědka P., výpověď svědkyně Š., lékařské zprávy poškozených, zajištěnou zbraň (pálka), či zjištění o poškození exteriéru maringotek poškozených i interiéru jedné z maringotek, nikoliv tedy jen výsledkem hodnocení výpovědí poškozených. Souhrn těchto důkazů jednak podporuje věrohodnost výpovědi poškozených, jednak vylučuje verzi skutkového děje uplatňovanou obviněnými. Jsou-li tedy tyto usvědčující důkazy hodnoceny komplexně a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pak je nutno konstatovat, že vina obviněných byla prokázána bez důvodných pochybnosti. Skutková zjištění soudů tak zjevnými rozpory v této trestní věci zatížena nejsou.
37. Obvinění ostatně ve vztahu k zjevnému rozporu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu ani relevantním způsobem neargumentují. Netvrdí, že skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů. Obvinění pouze poukazují na běžné dílčí rozpory mezi jednotlivými důkazy, které však v kontextu ostatních důkazů nejsou pro závěr o vině zásadní, a s nimiž se dostatečně vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud. Takto např. obvinění zpochybňují napadení poškozené N. S., když je zřejmé, že tuto část jednání jim nalézací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo za vinu nekladl, neboť skutkové podstaty přečinů, které jsou obviněným kladeny za vinu, obvinění jednoznačně naplnili i bez této skutkové okolnosti (mj. poškozením maringotek, vniknutím do maringotky poškozeného M. S. ml. a jeho napadením, přičemž tyto skutečnosti jsou důkazně velmi dobře podloženy).
38. Také námitka porušení principu in dubio pro reo se míjí s uplatněnými dovolacími důvody a nelze ji podřadit ani pod jiný dovolací důvod. I tato námitka míří do oblasti skutkových zjištění, do nichž Nejvyššímu soudu až na shora popsané výjimky nepřísluší zasahovat. Uplatnění principu in dubio pro reo je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, zda a jak se skutkový děj odehrál. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně nebylo. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje neměl (a Nejvyšší soud opakuje, že provedené dokazování považuje z hlediska jeho úplnosti a správnosti za zcela dostačující), podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo splněny nebyly.
39. Obvinění ve svém dovolání dále poukázali na nízkou společenskou škodlivost jejich jednání. Nejvyšší soud k této námitce považuje za potřebné nejprve konstatovat, že obvinění zásadou subsidiarity trestní represe argumentují poněkud rozporně, neboť o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Obvinění přitom vinu setrvale odmítají a tvrdí, že se celá věc odehrála jinak. Pak je ale uplatnění této námitky poněkud překvapivé.
40. Navíc se jedná do značné míry opět o námitku skutkové povahy, a to zejména v té části, kde obvinění tvrdí, že šlo pouze o potyčku uvnitř rodiny, že nedošlo k žádnému zranění, v důsledku čehož nešlo o atak takové intenzity, aby bylo věc třeba posuzovat optikou trestního práva. Výsledky dokazování totiž ukazují na zcela jinou podobu skutkového děje. Přesto Nejvyšší soud ve zbytku dovolací argumentace obviněných (ohledně nízké společenské škodlivosti jejich jednání) tuto jejich námitku formálně podřadil pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.) a tuto námitku přezkoumal. Shledal ji však jako zjevně neopodstatněnou.
41. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
42. Konfrontuje-li Nejvyšší soud jednání obviněných, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, se shora uvedenými východisky, musí konstatovat, že se nejedná o jednání, které svou intenzitou neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry nižších soudů v tom směru, že konflikt nelze hodnotit jako nějaký zanedbatelně intenzivní či běžný rodinný spor. Obvinění se totiž dopustili poměrně intenzivního fyzického napadení, což se z rámce běžných příbuzenských rozporů zcela vymyká. Obvinění použili zbraň (baseballovou pálku), výhrůžky smrtí, vnikli v pozdních nočních hodinách do obytných prostor poškozených, kde je fyzicky napadli, což si v případě jednoho z poškozených vyžádalo i lékařské ošetření. Obvinění naplnili skutkovou podstatu hned tří přečinů. Žádné výjimečné okolnosti, které by závažnost činu snižovaly, tedy nemohly být zjištěny a trestní odpovědnost obviněných tedy byla uplatněna zcela důvodně.
43. Mimo uplatněné dovolací důvody také stojí (procesní) námitka nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nadto se jedná o námitku věcně nedůvodnou, s níž se již správně a dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, shodně bod 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na vyčerpávající argumentaci nalézacího soudu.
44. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sbírky rozhodnutí trestních. Podle tohoto rozhodnutí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
45. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že dovolání obviněných se zčásti míjí s dovolacími důvody. Veškeré námitky, které bylo možné pod některý z dovolacích důvodů podřadit, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář