U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání
podaném D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 8/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 8/2016, byl
D. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou
trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř
roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve
výměře šest let a šest měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále
jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal D. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě
– pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
celém rozsahu a za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. D. P. nově uznal
vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou
činnost byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře
pěti let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podal D. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná,
včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro
podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž výslovně napadl
pouze výrok o uloženém trestu. Jednak podotkl, že soud druhého stupně
nepřistoupil na návrh stran vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval
otázkou, zda by ke smrtelnému zranění došlo i v případě, pokud by byl D. P.
během jízdy připoutaný bezpečnostním pásem. Soud tak neměl k dispozici všechny
objektivní podklady pro své závěry, přičemž v těchto souvislostech obviněný
spatřoval porušení zásady in dubio pro reo a presumpci neviny. Dále obviněný
předestřel, že soud druhého stupně plně nerespektoval příslušná zákonná
ustanovení, neboť v projednávané věci by postačovalo uložení trestu, jenž by
byl podmíněně odložen. Soud druhého stupně měl dle obviněného dále pochybit
tím, že tytéž okolnosti (smrt poškozeného a ovlivnění poškozeného alkoholem)
přičetl k tíži obviněného dvakrát, a to jednou jako znaky skutkové podstaty a
jednou při úvaze o trestu, kdy soud vyslovil, že při naplnění těchto znaků je
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v podstatě obligatorní. Soud
především opomenul posoudit míru zavinění obviněného ve vztahu k následku
trestného činu, která je výrazně snižována rozsahem, v němž se na vzniku
následku podílelo jednání poškozeného. Obviněný shrnul, že všechny rozhodné
okolnosti případu odůvodňovaly podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Nejvyššímu soudu byla rovněž
postoupena žádost obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, kterou
odůvodnil nepříznivým zdravotním stavem, posttraumatickou stresovou poruchou,
nastalými poměry v rodině a lékařskou zprávou MUDr. Heleny Kršňákové ohledně
stavu matky obviněného V. P. Z přiloženého usnesení Okresního soudu v Olomouci
ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 T 8/2016-350, nadto vyplývá, že soud prvního
stupně již obviněnému podle § 332 odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí
svobody na dobu v tomto usnesení stanovenou, a to s přihlédnutím k aktuálnímu
léčení a stabilizaci zdravotního stavu obviněného.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Předně
upozornil, že obviněný napadl toliko výrok o trestu, kdy namítal, že uložený
trest je nepřiměřeně přísný, neboť soud druhého stupně nezohlednil ve prospěch
obviněného skutečnost, že kdyby se poškozený připoutal bezpečnostním pásem,
neutrpěl by smrtelná zranění. De facto jen okrajově státní zástupce
konstatoval, že jednání obviněného by bylo příčinou smrtelného následku, i
kdyby k němu přistoupilo spoluzavinění poškozeného. Dále se však k otázce viny
nevyjadřoval, a to právě s ohledem na podané dovolání. Stran přiměřenosti
uloženého trestu poté státní zástupce v podrobnostech poukázal na konstantní
judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a shrnul, že otázka přiměřenosti trestu
se nachází mimo meze jakéhokoli dovolacího důvodu ve smyslu § 265b tr. ř.
Státní zástupce shrnul, že jelikož dovolání proti výroku o vině zjevně podáno
nebylo, a stran výroku o trestu byla napadána toliko jeho nepřiměřenost, tak
dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §
265b tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil
výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Předně je namístě zdůraznit, že obviněný své dovolání podal výslovně proti
výroku o trestu, a to (dle argumentace předestřené v dovolání) nepodmíněnému
trestu odnětí svobody. Výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 68 To 133/2016, přitom dovoláním
napaden nebyl.
Byť obviněný odkázal na dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a to v alternativě „jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení“, tak svými námitkami de facto rozporoval, že uložený trest
nepodmíněného odnětí svobody je pro něj nepřiměřeně přísný a postačovalo by
uložení trestu, jehož výkon by byl podmíněně odložen.
Nejvyšší soud však v tomto ohledu musí připomenout, že k výroku o trestu se
vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle
§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto pochybení
neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění
od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny
podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací
důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího
vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o
trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu
nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn
např. takovými námitkami, kterými by bylo vytýkáno, že skutek zjištěný soudem
byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo,
anebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V každém
případě se musí jednat o námitky vůči tomu, jak byl právně kvalifikován skutek,
jímž byl obviněný uznán vinným. Takový druh námitek však obviněný ve svém
dovolání neuplatnil a jeho námitky tak nemají žádný vztah k právní kvalifikaci
skutku, kterým byl uznán vinným. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jak
jej uvádí § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se poté nevztahuje na výrok o trestu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Dále je namístě uvést, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky
proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak
mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci
zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze
zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nejvyšší soud tedy nemohl
námitkám obviněného přisvědčit.
K námitkám stran (potenciálního) následku, který by mohl či nemusel nastat v
případě, že by poškozený D. P. byl připoután bezpečnostním pásem, Nejvyšší soud
obiter dictum podotýká, že v obecné rovině platí, že řidič je povinen zajistit
bezpečnost přepravované osoby a povinností této osoby je naopak být za jízdy
připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [viz přiměřeně § 5 odst. 1 písm. i),
resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů]. Dále pak, vztah mezi těmito povinnostmi nelze vykládat
jednostranně, neboť z hlediska vyvození trestní odpovědnosti vůči řidiči za
protiprávní následek (resp. účinek) v podobě škody na zdraví přepravované osoby
sice závisí na úplném posouzení konkrétní situace, avšak porušení povinnosti
přepravované osoby podle § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona nevylučuje
uplatnění povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona.
Obviněný tím, že porušil důležité povinnosti uložené mu podle zákona, způsobil
dopravní nehodu, při které došlo ke smrtelnému následku poškozeného, přičemž
pokud by nebylo jeho jednání, k daným následkům by nedošlo. V předmětné věci
přitom byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem
daných následků spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná
ustanovení zákona o silničním provozu, lze spatřovat rozhodující příčinu pro
vzniklý následek. Podstatné tedy zůstává, že smrtelný následek byl zapříčiněn
jednáním obviněného, který zavinil dopravní nehodu.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného
důvodu než je uveden v § 265b. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také
o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již
nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu