3 Tdo 160/2025

3 Tdo 160/2025-363

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 55 To 309/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 T 47/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 6 T 47/2023, byl obviněný R. Č. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 31. 7. 2022 v místě společného bydliště na ulici XY, v XY, okres XY, v rodinném domku, kde se toho času zdržoval, minimálně v jednom případě si sedl v dětském pokoji k poškozené I. G. na její postel, kdy ji pod peřinou začal osahávat na intimních partiích, kdy celou dlaň jí přikládal nejprve přes pyžamo mezi nohy a pak strčil ruku pod pyžamo poškozené a zasouval prst do její pochvy, poškozená ho odstrkovala a dávala mu jeho ruku pryč, v jiném případě ji vyzval, aby mu pomohla v pokoji, kam poškozená I. G. došla, tu pak povalil na postel a opět ji začal osahávat v oblasti genitálií, následně jí zasouval prst do pochvy se slovy, že je krásná, že má krásnou mezírku, poškozená se snažila z pokoje utéct, říkala obviněnému, aby toho zanechal, obviněný před ní zavřel dveře a bránil jí v odchodu svým tělem, kdy vytáhl před poškozenou svůj penis, který si před ní začal třít a požadoval, aby jej vzala rovněž do rukou, což odmítla a následně se poškozené podařilo z pokoje utéct, z lékařské zprávy z gynekologické ambulance Nemocnice Hranice, a.s., ze dne 6. 9. 2022 mj. vyplývá, že u poškozené I. G. k defloraci nedošlo, kdy takto jednal, když využil bezbrannosti poškozené, neboť poškozená je osobou s duševní poruchou, a dle znaleckého posudku, který byl vypracovaný na duševní stav poškozené I. G., trpí lehkou mentální retardací, kdy její celkové rozumové a mentální schopnosti korespondují s vývojovou úrovní dítěte středního školního věku (8–12 let, tj. před rozvinutím abstraktního myšlení), její povědomost a znalosti v sexuální tématice jsou povšechné a nedostatečné, odpovídají možnostem jejího psychosexuálního vývoje, jeho úroveň odpovídá věku prepuberty (7–9 let), obv. R. Č. v době vytýkaného jednání navíc zneužil svého postavení, protože po dobu 10 let žil s pěstounkou poškozené H. K. a poškozenou I. G. ve společné domácnosti, a takto jednal v době, kdy byla H. K. v práci a poškozená se nacházela se svou nezl. sestrou AAAAA (pseudonym), v době letních prázdnin sama v domě.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. G., trvale bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 6 T 47/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 55 To 309/2023, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 31. 7. 2022 v místě společného bydliště na ulici XY, v XY, okres XY, v rodinném domku, kde se toho času zdržoval, minimálně v jednom případě si sedl v dětském pokoji k poškozené I. G. na její postel, kdy ji pod peřinou začal osahávat na intimních partiích, kdy celou dlaň jí přikládal nejprve přes pyžamo mezi nohy a pak strčil ruku pod pyžamo poškozené a zasouval prst do její pochvy, poškozená ho odstrkovala a dávala mu jeho ruku pryč, v jiném případě, v době letních prázdnin roku 2022, po 18. narozeninách poškozené I. G., nejpozději dne 31. 7. 2022, ji obžalovaný vyzval, aby mu pomohla v pokoji, kam poškozená I. G. došla, tu pak povalil na postel a opět ji začal osahávat v oblasti genitálií, následně jí zasouval prst do pochvy, poškozená se snažila z pokoje utéct, říkala obžalovanému, aby toho zanechal, obžalovaný před ní zavřel dveře a bránil jí v odchodu svým tělem, kdy vytáhl před poškozenou svůj penis, který si před ní začal třít a požadoval, aby jej vzala rovněž do rukou, což odmítla a následně se poškozené podařilo z pokoje utéct, z lékařské zprávy z gynekologické ambulance Nemocnice Hranice, a.s., ze dne 6. 9. 2022 mj. vyplývá, že u poškozené I. G. k defloraci nedošlo, kdy takto jednal, když využil bezbrannosti poškozené, neboť poškozená je osobou s duševní poruchou a dle znaleckého posudku, který byl vypracovaný na duševní stav poškozené I. G., trpí lehkou mentální retardací, kdy její celkové rozumové a mentální schopnosti korespondují s vývojovou úrovní dítěte středního školního věku (8–12 let, tj. před rozvinutím abstraktního myšlení), její povědomost a znalosti v sexuální tématice jsou povšechné a nedostatečné, odpovídají možnostem jejího psychosexuálního vývoje, jeho úroveň odpovídá věku prepuberty (7–9 let), obžalovaný R. Č. v době vytýkaného jednání navíc zneužil svého postavení, protože po dobu 10 let žil s pěstounkou poškozené H. K. a poškozenou I. G. ve společné domácnosti, a takto jednal v době, kdy byla H. K. v práci a poškozená se nacházela se svou nezl. sestrou AAAAA sama v domě.

6. Nově byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. G., trvale bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč. II.

8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 55 To 309/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 346–348 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l), m) tr. ř.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v napadeném rozsudku absentuje řádný výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, resp. absentuje výrok o zamítnutí jeho odvolání.

10. Současně má obviněný za to, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť nové rozhodnutí odvolacího soudu shledává obviněný jako mu přitěžující, tedy za stávající situace nezákonné.

11. Obviněný nesouhlasí ani s konstrukcí skutkového děje, neboť nebyla respektována zásada vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se nedostatečně zabývaly jednotlivými vznesenými námitkami a jím předloženými důkazními návrhy, které jeho vinu zpochybňovaly. Namítá neprovedení výslechů svědků I. H. a P. K., kteří mohli potvrdit, že se v den spáchání skutku, tj. 31. 7. 2022, vůbec v domě nenacházel, ale byl na narozeninové oslavě svědka K. Soudy však důkazy vyvracející jeho vinu neprovedly. Závěry o jeho vině založily pouze na výpovědi poškozené I. G., jejíž věrohodnost je však podle závěrů znalce z důvodu neúplného rozvoje psychických a mentálních schopností obecně snížena, přičemž poškozená je v důsledku takové poruchy snadno ovlivnitelnou a manipulovatelnou osobou. Navzdory tomu však soudy vyhodnotily její výpověď jako věrohodnou. Soudy se rovněž nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozené a svědkyně AAAAA. Ta uváděla, že kontakt mezi obviněným a poškozenou (kdy tento si podle svědkyně sedl pouze na postel) trval v řádu 5 až 7 minut, zatímco poškozená mluvila o 1 až 2 hodinách. Svědkyně AAAAA rovněž neuvedla, kdy k jednání mělo vůbec dojít. Obviněný poukazuje i na to, že poškozená ho již jednou v minulosti křivě obvinila, a to za obdobný delikt, přičemž trestní stíhání bylo následně odloženo, neboť stále měnila svou verzi. Obviněný poukázal s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na zákaz tzv. deformace důkazů (nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97) a pravidlo in dubio pro reo (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 4266/16).

12. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 55 To 309/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 6 T 47/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí ve věci.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 37/2025.

14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, uvedl ve vztahu k námitce chybějícího výroku, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu posuzováno jako jediný celek, a pokud tedy odvolací soud vyhoví podanému odvolání pouze částečně, ve zbylé neúspěšné části tento opravný prostředek podle § 256 tr. ř. nezamítá. Podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými odvolacími námitkami. V nyní posuzované věci je určující, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným. Odvolací soud přitom shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, zákonným a odůvodněným, kdy dílčím nedostatkem zůstal toliko popis skutku, který v průběhu řízení doznal určité změny, kdy odvolací soud pouze časově specifikoval dobu spáchání událostí přičitatelných obviněnému, a to ve shodě s výsledky dosud provedeného dokazování. Fakticky jinak nebylo odvolání obviněného vyhověno. V nastíněném ohledu proto nevystupuje do popředí relevantní vada ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

15. Dále státní zástupce uvedl, že zákaz reformationis in peius se nevztahuje na vlastní řízení, nýbrž pouze na jeho výsledek, který je představován rozhodnutím (přiměřeně rozhodnutí č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, zmíněnou zásadu nelze chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno ve prospěch obviněného, není možné doplnit či upřesnit popis o skutkové okolnosti charakterizující znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. K porušení zásady zákazu reformationis in peius tedy v projednávané věci nedošlo.

16. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav a poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované výslechy svědků I. H. a P. K., kteří by potvrdili, že se jednání nemohl dopustit, neboť se v domě nenacházel, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jeho třetí variantu předpokládající nedůvodné provedení navrhovaných podstatných důkazů. Jedná se však o námitku neopodstatněnou. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci předvídané povinnosti dostál, neboť návrh obviněného na doplnění dokazování zamítl s ohledem na omezený důkazní potenciál, jak vyplývá z bodu 13. odůvodnění jeho rozsudku. Sekundárně zmiňovaný návrh obhajoby stran výslechu svědka P. K. není v napadeném rozhodnutí formulován.

17. Další dovolací argumentace obviněného, ve které usiloval o zpochybnění spáchání sexuálního útoku vůči poškozené I. G., naposledy zejména s ohledem na vyloučení společné přítomnosti v domácnosti v daném čase, zvláště za pomoci reinterpretace svědeckých výpovědí, nepřesahovala podle státního zástupce meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Státní zástupce má tedy za to, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 55 To 309/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l), m) tr. ř.

22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

23. První alternativa tohoto ustanovení dopadá na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal, kdy následně z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, přičemž došlo k upřesnění zařazení skutku na časové ose. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

24. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), l) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl chybějící výrok rozhodnutí o tom, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání.

26. Předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).

27. V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.

28. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, neboť shledal, že popis skutku, na jehož podkladě byl obviněný uznán vinným, neodpovídá provedenému dokazování, kdy soud prvního stupně nesprávně upravil skutkovou větu tak, že k oběma událostem mělo dojít stejného dne. Obviněný v rámci odvolání mimo jiného namítal právě to, že nebylo postaveno najisto, kdy se skutky (míněno obě události kladené mu za vinu) přesně staly, a rozporoval, že k nim došlo právě dne 31. 7. 2022, jak bylo uvedeno ve skutkové větě. Odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že řízení, které vydání odvoláním napadeného rozsudku předcházelo, není zatíženo žádnými podstatnými vadami, a dokazování bylo provedeno v nezbytném rozsahu pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Přihlédl však k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, resp. popis skutku v rámci skutkové věty není ve shodě s výsledky provedeného dokazování stran časového vymezení událostí zakládajících trestní odpovědnost obviněného. Přistoupil proto k úpravě popisu skutkové věty tak, aby odpovídala provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku. Tímto tedy částečně vyhověl i odvolacím námitkám obviněného, který časové zařazení těchto událostí rozporoval (zejména bod 14. rozsudku odvolacího soudu), byť jim nevyhověl v rozsahu, jaký si obviněný představoval. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu přitom odpovídá trestnímu řádu. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Byť se v projednávané věci jednalo o drobnou úpravu, částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.

29. Se shora uvedenou námitkou obviněný spojil i námitku porušení zákazu reformationis in peius, tj. zákazu změny rozhodnutí k horšímu, tedy, aby byla v jakémkoli směru zhoršována situace obviněného v jeho neprospěch. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. odvolací soud může v neprospěch obžalovaného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

30. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto. Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).

31. Nicméně je nutno upozornit, že doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která naplňují určité znaky trestného činu (např. obecně nebezpečný následek jakožto jeden ze znaků obecného ohrožení), za situace, kdy odvolání proti výroku o vině nebylo podáno v neprospěch obviněného, není v rozporu se zákazem reformationis in peius ve smyslu výše citovaného ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže jde o taková skutková zjištění, která již byla učiněna v řízení před soudem prvního stupně a která byla vyjádřena alespoň v odůvodnění jeho rozsudku, resp. pokud je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Doplnění popisu skutku o taková skutková zjištění ovšem nemůže mít za následek větší rozsah nebo závažnost předmětné trestné činnosti ani zpřísnění právní kvalifikace, uloženého trestu nebo způsobené škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr., dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023).

32. V projednávané věci se nejednalo o nová skutková zjištění, neboť tato byla učiněna již před soudem prvního stupně a byla vyjádřena i v odůvodnění jeho rozsudku, pouze nebyla správně zanesena do skutkové věty rozsudku (viz bod 28. výše tohoto usnesení). Současně odvolací soud nijak nerozšířil obviněnému za vinu kladenou trestnou činnost, nezpřísnil právní kvalifikaci, uložený trest či náhradu nemajetkové újmy. Námitce obviněného tedy nelze přisvědčit.

33. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

35. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů – výslechů svědků I. H. a P. K.

36. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

37. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

38. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

39. Z obsahu spisového materiálu se podává, že obviněný u hlavního líčení dne 27. 7. 2023 (protokol na č. l. 261–266 spisu) k dotazu soudu navrhl doplnit dokazování o výslech své sestry V. Č. a podnájemníka J. K. Soud následně po tiché poradě senátu vyhlásil usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítají. V rámci odůvodnění rozsudku se k tomuto postupu blíže vyjádřil v bodě 29. rozsudku, kdy uvedl, že sestra obviněného V. Č. nebyla jako svědkyně kdykoli předtím obviněným zmiňována, resp. že by měla být něčemu zásadnímu přítomna, přičemž ze spisu nevyplynulo nic o tom, že by její svědectví mělo být pro věc jakkoli významné, a stran podnájemníka J. K. pak soud prvního stupně uvedl, že jak z výpovědi svědkyně K., tak samotné výpovědi obviněného se podává, že J. K. v domácnosti svědkyně K. v době projednávaného skutku nebydlel, a nebydlel zde ani v době, kdy mělo dojít ke skutku z roku 2018. Z důvodu nadbytečnosti a v souladu se zásadou ekonomie trestního řízení, kdy nic neukazovalo na to, že by tyto důkazy mohly přinést zásadní poznatky pro rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně tyto důkazní návrhy obviněného zamítl. V rámci hlavního líčení konaného dne 24. 8. 2023 (protokol na č. l. 272–273 spisu) nebyly žádné návrhy na doplnění dokazování vzneseny, neboť se konalo za účelem vyhlášení rozsudku.

40. V rámci písemného vyhotovení řádného opravného prostředku nebyly žádné důkazní návrhy zmíněny (č. l. 283–284 spisu) a v rámci veřejného zasedání (protokol na č. l. 296–298 spisu) obviněný navrhl doplnění dokazování o výslech I. H. Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se návrh na doplnění dokazování zamítá, a odvolací soud uvedl podstatné důvody pro toto rozhodnutí spolu s poučením o opravných prostředcích. V rámci svého rozsudku se k uvedenému návrhu vyjádřil blíže v bodě 13. odůvodnění, kdy uvedl, že obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 4. 4. 2023, přičemž je v něm konstatováno datum 31. 7. 2022 jako den, kdy se měl předmětného jednání dopustit. Uvedené datum mu tedy bylo známé od počátku vedení trestního řízení. Až u veřejného zasedání dne 6. 5. 2024, tedy více než po roce, však na svou obhajobu navrhl výslech svědkyně, která měla potvrdit, že tento den byl s ní, a tedy se nemohl jemu za vinu kladeného jednání dopustit. Dále odvolací soud uvedl, že k jednání obviněného mělo dojít v ranních hodinách, tedy je teoreticky možné, aby následně odešel za touto svědkyní. Zejména však vyhodnotil navrhovaný důkaz jako zcela účelový. Návrh na doplnění dokazování výslechem P. K. nebyl podle záznamů ve spisovém materiálu vůbec vznesen.

41. Navržené důkazy, a to jak před soudem prvního stupně, tak v rámci veřejného zasedání u soudu odvolacího, byly řádně provedeny, případně byly zamítnuty pro nadbytečnost. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (jak tomu bylo u návrhu na doplnění dokazování výslechem sestry obviněného, která nebyla žádnému jednání přítomna, a podnájemníka, který v domácnosti v předmětné době nebydlel), a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily.

42. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy, tedy o naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu.

Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

43. Obviněný v tomto směru zpochybňuje závěr, že se jemu za vinu kladeného jednání dopustil, kdy soudu předkládá vlastní verzi skutkových událostí založenou na jím navrhovaných důkazech v podobě výpovědí svědků I. H. a P. K., kteří by měli dosvědčit, že dne 31. 7. 2022 se nenacházel v rodinném domě společně s poškozenou. Nelze opomenout, že teprve v podaném dovolání zmiňuje, že se uvedeného dne účastnil narozeninové oslavy svědka P. K. (přičemž to, že by měl předmětný den strávit s I. H., poprvé uvedl až u veřejného zasedání). Jedná se o skutečnost, která musela být obviněnému známa od samého počátku trestního řízení, nicméně nebyla v předcházejících fázích řízení zmíněna a obviněný na ni poukazuje až po více než dvou letech v rámci dovolacího řízení. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Obviněný současně zpochybňuje věrohodnost a důkazní hodnotu provedené výpovědi poškozené I. G. a svědkyně AAAAA, sestry poškozené, kdy poukazuje na rozpory stran toho, jak dlouho měl sedět na posteli poškozené. Námitky obviněného však tímto nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

44. Z předchozího bodu 42. tohoto usnesení přitom vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy, a to zejména znalecké posudky. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

45. Je možno uvést, že výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.

Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když provedl pečlivou analýzu tvrzení poškozené a obviněného, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy (body 26.

až 28. rozsudku soudu prvního stupně). Obecně platí, že pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Je namístě uvést, že v projednávané věci byla některému jednání obviněného přítomna mladší sestra poškozené, svědkyně AAAAA. Pokud obviněný poukazuje na rozpor v časovém zařazení, a že si nebyla svědkyně schopna přesně vzpomenout, jaký den k události, jíž byla svědkem, došlo, pak je nutno zdůraznit, že této svědkyni bylo v době spáchání činu 9 až 10 let, jednalo se tedy o dítě, na jehož výpověď nelze klást stejné nároky jako na výpověď dospělé osoby.

Zejména časové souvislosti dítě jejího věku může vnímat odlišně než starší jedinec. To v projednávané věci platí i u osoby poškozené. Soud prvního stupně zdůraznil, že se jedná o osobu s duševní poruchou, lehkou mentální retardací, jejíž rozumové a mentální schopnosti korespondují s vývojovou úrovní dítěte ve věku 8 až 12 let, tj. před rozvinutím abstraktního myšlení, kam spadá i chápání času, jeho trvání a způsob jeho plynutí. Vycházel přitom ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie znalců Mgr.

Kateřiny Vinklárkové a MUDr.

Tomáše Nováka, zpracovaného na osobu poškozené I. G. Pokud obviněný napadá svědectví poškozené s odkazem na závěry znaleckého posudku, pak je třeba uvést, že znalci uzavřeli, že poškozená nemá tendence k patologické lhavosti ani připoutání pozornosti. K případné tvorbě záměrně zkreslených tvrzení u ní může docházet nanejvýš impulzivně a málo sofistikovaně v rámci zátěžových situací. Znalci zdůraznili, že popisy jednotlivých pasáží jsou modifikovány především úrovní jejích mentálních a osobních dispozic, přičemž její výpověď „je možné s vysokou pravděpodobností hodnotiti jako popis jí reálně prožitých událostí, při němž využívá údaje ze své epizodické paměti (kam se ukládají vzpomínky na prožité), a kdy nenadužívá jiných kognitivních procesů (např. fantazie, konfabulací či záměrně zkreslených smyšlenek)“ (bod 10.

a 27. rozsudku soudu prvního stupně). Zcela zjevně se tak jedná o osobu zvlášť zranitelnou, jejíž mentální kapacita neodpovídá jejímu skutečnému věku. Poškozená byla vyslechnuta adekvátním a odpovídajícím způsobem a následně byla podrobena znaleckému zkoumání. Soudy u poškozené neshledaly žádné indicie, které by ukazovaly na to, že se snaží obviněnému jakkoli přitížit, ani žádné indicie, které by ukazovaly, že je k výpovědi jakkoli instruována. Jak uvedl odvolací soud „poškozená tedy není schopna vytvořit, ani převzít od jiné osoby, sofistikovanou konstrukci nepravd, která by zahrnovala výpovědi dalších osob a přípravu fingované konverzace v mobilním telefonu“ (bod 12.

rozsudku odvolacího soudu). Neobstojí tak argumentace obviněného, že poškozená byla ke své výpovědi navedena svou matkou, svědkyní K.

46. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady (vyjma nedostatku spočívajícího v popisu skutkové věty) a ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž se rovněž vypořádal s námitkami obviněného. V tomto směru lze odkázat zejména na body 9. až 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil a jedná se o mstu matky poškozené, svědkyně K. IV.

47. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný R. Č., odmítl.

48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu