Judikát 3 Tdo 160/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11.03.2026
Spisová značka:3 Tdo 160/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.160.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D 3 Tdo 160/2026-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 9 To 181/2025-331, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 23/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2025, č. j. 1 T 23/2024-301, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, kterého se dopustil tím, že
„dne 29. 10. 2023 v době kolem 02:30 hod., na adrese XY, v bytě č. 83 poškozené P. Š., poté, co jej poškozená jako přítele své kamarádky pozvala na návštěvu a přespání a oproti původní dohodě o odděleném spaním s ním ulehla do jedné postele, ji začal osahávat na prsou a genitáliích, kdy jí vložil prst do pochvy, poškozená jeho doteky odmítala s tím, že je milencem její kamarádky a sex s ním mít nechce, následně poškozené stáhl kalhotky, převalil se na ni a vykonal na ní nechráněnou vaginální soulož, trvající cca 30 vteřin, kterou poškozená odmítala, aktivně se však nebránila a po chvíli, kdy vedle poškozené ležel na lůžku se na ni převalil znovu, násilím rozevřel stehna poškozené, která držela silou u sebe, poškozená začala plakat, odmítala ho a snažila se ho odstrčit, on i přesto pokračoval ve vaginální souloži po dobu 3–5 minut, následně si vedle poškozené lehl a masturboval, poté poškozenou ještě orálně uspokojoval, čemuž se již neměla sílu bránit.“
2. Za to byl nalézacím soudem odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku, byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy poškozené. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal mimo jiné obviněný odvolání, a to proti všem výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 9 To 181/2025-331, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Obviněný napadl tato rozhodnutí v celém rozsahu a dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uvedl dvě alternativy, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Především poukázal na to, že skutkový děj podle něj neodpovídá skutečnému průběhu událostí ani tomu, jak událost popsala poškozená, a namítá, že soudy nižších stupňů podle jeho názoru nekriticky převzaly verzi skutkového děje prezentovanou poškozenou. V této souvislosti opakovaně tvrdí, že z jeho strany nedošlo k násilí, že poškozená nekladla aktivní odpor a nedala ani jinak znát, že by s pohlavním stykem nesouhlasila. Soudy potom dle názoru obviněného marginalizují jeho výpověď a nedostatečně zohledňují další důkazy, které svědčí v jeho prospěch.
7. Dovolatel nejprve obšírně poukázal na chování poškozené před, v průběhu a po inkriminované události. Vyzdvihl zejména to, že ho poškozená dobrovolně pozvala do svého bytu, kde s ním vedla intimní až sexuální konverzace. Následně nijak nereagovala na situaci, kdy vstoupil do koupelny v okamžiku, kdy se sprchovala a poté ulehla do postele oblečená pouze v tričku a kalhotkách, zatímco on byl oblečen pouze v trenýrkách. V průběhu pohlavního styku pak poškozená podle dovolatele neprojevila žádnou fyzickou ani verbální aktivitu, kterou by bylo možné vnímat jako vážně míněný odpor.
Tvrdí, že případný odpor poškozené vyplývá pouze z jejích pozdějších tvrzení, která navíc považuje za nekonzistentní. K tomu obviněný dodal, že ho po skončení soulože poškozená uspokojovala rukou. Verbální odpor poškozené citovaný v bodě 18. dovolání podle obviněného nelze chápat jako jednoznačný nesouhlas s pohlavním stykem a jiné signály o tom, že by k pohlavnímu styku nemělo dojít konsensuálně, dle jeho názoru nebyly. V souvislosti s tím rovněž poukázal na údajnou paralýzu poškozené, společně s rozporuplnou skutečností, kdy mu poškozená měla v danou chvíli tlačit do ramen.
Na jeho těle však podle něj nebyly zjištěny žádné otlaky ani jiné známky fyzického odporu. Stejně tak nebyly zjištěny ani žádné známky násilí na těle poškozené. Podle dovolatele pak není jasné, z čeho měla vyplynout zcela zjevná znalost obviněného o tom, že soulož byla vykonána proti vůli poškozené. Z chování poškozené po události rovněž nelze dovodit, že by došlo z jeho strany k násilí. Zmínil také jejich následnou komunikaci, která se podle něj týkala především otázky, zda o jejich pohlavním styku informují svědkyni S.
a nikoli toho, zda byla poškozená ke styku donucena.
8. Dovolatel také namítl, že soudy podle jeho názoru nesprávně hodnotily výpověď svědkyně S., která nebyla přímým svědkem skutku, a své informace čerpala pouze z vyprávění poškozené. Současně poukázal na její negativní vztah k jeho osobě, přičemž ji označil za zhrzenou milenku, která se mu má mstít za nevěru. V souvislosti s tím soudům vytkl, že zcela nekriticky hodnotily výpověď jeho bývalé přítelkyně E. H. a že dostatečně dobře nezohlednily závěry znaleckého posudku doc. Fialy, ze kterých vyplynulo, že obviněný nemá jakékoli sklony k násilí ani netrpí jinou deviací, a dle jeho slov tu není jiný důvod nevěřit jeho výpovědi. 9.
Další námitky směřovaly proti závěrům znaleckého posudku týkajícího se psychického stavu poškozené. Dovolatel zpochybnil závěry znalců o posttraumatické stresové poruše poškozené (dále jen „PTSD“) a namítl, že znalci se nevypořádali s jinými možnými příčinami jejího vzniku (zejména s násilím, které měla poškozená v minulosti zažívat ze strany svého otce a sestry). Z těchto důvodů má obviněný za neprokázaný samotný vznik újmy a její charakter s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě vzniku PTSD u poškozené, resp. namítá, že znalci ve svých závěrech nezohlednili jiné skutečnosti relevantní pro možný vznik PTSD.
10. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že na základě výše uvedených skutečností dovozuje, že skutek, pro který byl odsouzen, se podle jeho názoru nestal tak, jak byl popsán v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se podle jeho názoru dostatečně vypořádal s konkrétními námitkami uplatněnými v odvolání.
11. V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., avšak jádro jeho argumentace spočívá v nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, kdy v podstatě opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozích stadiích řízení. Soudy nižších stupňů se s touto však již vypořádaly a dovolatel neidentifikoval žádné zásadní vady důkazního řízení.
13. Pokud obviněný poukazuje na chování poškozené před posuzovanou událostí, státní zástupce uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že iniciativa vedoucí k postupnému překračování osobních hranic vycházela především od obviněného. Ten postupně vytvářel situace, které mohly navenek působit jako prostředí příznivé pro intimní sblížení. Poškozená naopak dávala obviněnému opakovaně najevo, že o sexuální kontakt nestojí a v průběhu pohlavního styku již vyjádřila zřetelný nesouhlas. Také skutečnost, že poškozená po události setrvala v bytě a následujícího dne komunikovala s obviněným, nelze vykládat jako projev souhlasu s předchozím jednáním, ale naopak představuje jednu z možných reakcí oběti na traumatizující událost.
Státní zástupce poukázal i na to, že spáchání trestného činu znásilnění není podmíněno vznikem závažných fyzických zranění a že násilí může být realizováno i prostřednictvím fyzického působení nižší intenzity, pokud je spojeno s překonáním vůle poškozené a vede k zásahu do její sexuální autonomie. 14.
Výpověď poškozené pak státní zástupce považuje za věrohodnou zejména proto, že z její strany nebyl zjištěn zlý úmysl a zároveň byla tato její výpověď podpořena dalšími důkazy. K výpovědi svědkyně S., která nepřímo potvrzuje výpověď poškozené, uvedl, že tato svědkyně sice nebyla přímým svědkem skutku, avšak její výpověď potvrzuje bezprostřední reakci poškozené na posuzovanou událost. Zároveň mezi svědkyní a obviněným neexistoval podle její výpovědi v minulosti takový vztah, že by jeho narušení mohlo vést k závažné újmě z dlouhodobé perspektivy, což by mohlo negativně ovlivnit její výpověď ve vztahu k obviněnému. Státní zástupce dále zdůraznil, že kromě výpovědi uvedené svědkyně měly soudy k dispozici další nepřímé důkazy podobného charakteru, a to komunikaci poškozené s J. K. a J. P., kterým prostřednictvím mobilního telefonu sdělila, že byla k pohlavnímu styku donucena.
15. K námitkám směřujícím proti znaleckému posudku z oboru psychologie a psychiatrie státní zástupce uvedl, že znalci se otázkou psychického stavu poškozené zabývali a že jejich závěry byly potvrzeny i jejich výslechem v hlavním líčení. Znalci přitom dospěli k závěru, že u poškozené došlo k rozvoji PTSD právě v souvislosti s nedobrovolným pohlavním stykem, přičemž jiné události neměly na její vznik vliv.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 23.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. napadl rozsudek odvolacího soudu. Z obsahu podaného dovolání však je také zřejmé, že tak učinil proto, že odvolací soud neodstranil vady uplatňované obviněným vůči rozsudku soudu prvního stupně, které nyní podle jeho názoru odůvodňují naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný formálně uplatňuje své námitky proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, z jeho argumentace obsažené v dovolání však vyplývá, že reálně uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině.
Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoliv dovolací argumentace obviněného nemohly být další výroky rozsudku, tedy výrok o trestu, respektive výrok o náhradě nemajetkové újmy. Pokud jde o povahu obviněným uplatněných námitek v rámci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pak je nutné s ohledem na podobu těchto námitek konstatovat, že obsahem dovolání obviněného jsou námitky pouze skutkového charakteru.
27. S určitou mírou zjednodušení pak lze uvést, že podstatou námitek obviněného je jeho nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, zejména pak výpověď poškozené, a to s vyústěním v závěr, že se dopustil žalovaného protiprávního jednání. Na uvedený nesouhlas obviněného s hodnocením výpovědi poškozené navazuje i jeho nesouhlas se zhodnocením znaleckého zkoumání poškozené či ostatních ve věci provedených důkazů, které podle názoru soudů výpověď poškozené podporují.
28. Konfrontuje-li Nejvyšší soud tuto dovolací argumentaci obviněného s jeho obhajobou uplatňovanou v předcházejících fázích trestního řízení, pak je zjevné, že jde o obhajobu stále založenou na jeho přesvědčení, že z jeho strany k násilnému jednání vůči poškozené nedošlo, a pokud mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, což obviněný nepopírá, pak se jednalo o dobrovolný pohlavní styk, kdy chování poškozené nenasvědčovalo tomu, že by s tímto pohlavním stykem nesouhlasila.
S ohledem na právě uvedené proto musí Nejvyšší soud připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je i v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky tu argumentaci, kterou uplatňoval již před odvolacím soudem a předtím před soudem prvního stupně.
29. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, tedy, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, pak tuto námitku by sice obecně bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný však tuto námitku uplatnil ryze formálně. Je tomu tak proto, že v jeho dovolací argumentaci nelze nalézt ani jediný důkaz, o němž by tvrdil, že nebyl nedůvodně proveden, přičemž by současně tento důkaz měl svůj význam z hlediska rozhodných skutkových zjištění významných pro právní posouzení jeho jednání.
30. Pod tuto variantu uplatněného dovolacího důvodu nelze svou povahou podřadit ani námitku týkající se toho, že přibraní znalci při zkoumání poškozené nezohlednili i jiné skutečnosti (např. domácí násilí páchané na poškozené ze strany rodinných příslušníků), a to při odhlédnutí od toho, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud poukázal na to, že kromě vlastního vyšetření poškozené měli znalci k dispozici trestní spis, jehož součástí byl i úřední záznam o podání vysvětlení, v němž poškozená spontánně hovořila o vztahových potížích se sestrou a problémy se vztahy vůbec (podrobněji viz bod 42.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že toto zjištění do svých závěrů znalci promítli a zohlednili je. Navíc je třeba konstatovat, že znaleckým zkoumáním zjišťovaná zdravotní újma poškozené v podobě PTSD nepředstavuje z hlediska právní kvalifikace skutku, kterým je obviněný uznán vinným, a který je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, rozhodné skutkové zjištění v souvislosti, s nímž by bylo možné namítat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak proto, že tato zdravotní újma poškozené není ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně popsána, respektive tato okolnost není z hlediska kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku účinného do 31. 12. 2024 obviněnému přičítána. Lze tedy uzavřít, že ze všech těchto důvodů nyní projednávaná věc vadou nedůvodně neprovedených navrhnutých podstatných důkazů zjevně netrpí.
31. Pokud jde o další variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovanou obviněným v podaném dovolání, tedy námitku zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, lze nejprve v obecné rovině uvést, že tato námitka může být uplatňována pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, tedy např.
tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 824/2022). Předpokladem relevantního uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této variantě je zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
32. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že jeho argumentace nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak je provedly nižší soudy. Obviněný pouze předkládá Nejvyššímu soudu vlastní náhled na to, jak měly být hodnoceny provedené důkazy a k jakému závěru měly soudy dospět (zejména tedy, že poškozená je v kontextu svého chování před, v průběhu a po činu zjevně nevěrohodná a že s pohlavním stykem souhlasila). Naproti tomu obviněný neoznačil žádná konkrétní skutková zjištění, o nichž by bylo možné říct, že z provedených důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů hodnocení důkazů. Argumentace obviněného se tak v tomto směru s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
33. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nalézací soud realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak oba soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S většinou námitek obviněného obsažených v jeho dovolání se vypořádal již soud prvního stupně. Tento soud sice mohl dílčím způsobem pochybit tím, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se svědeckou výpovědí svědkyně E. H. (jinak řádně provedenou v rámci hlavního líčení), jak však uvedl odvolací soud, který toto pochybení soudu prvního stupně nepřehlédl, v kontextu s ostatními provedenými a dostatečně vyhodnocenými důkazy by výpověď uvedené svědkyně nebyla způsobilá zvrátit skutková zjištění tak, jak k nim dospěl soud prvního stupně (včetně jejich právního posouzení).
Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů proto s uvedenou výhradou odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
34. Oba nižší soudy se pak v souladu s již citovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. zejména náležitě vypořádaly i s klíčovým (přímým) důkazem v této trestní věci, kterým je nepochybně výpověď poškozené P. Š.
35. Je přitom zjevné, že dovolatel se většinou svých námitek naopak snaží poukázat na její nevěrohodnost, byť to ve svém dovolání explicitně neuvedl. Z odůvodnění rozsudků obou nižších soudů je přitom patrné, že oba soudy se otázkou věrohodnosti poškozené zabývaly a pečlivě své závěry odůvodnily. S těmito závěry se lze ztotožnit potud, že v případě poškozené se jedná o velice inteligentní ženu, která je schopna velmi dobře si zapamatovat a reprodukovat prožité události.
V průběhu řízení také nevyvstala a nebyla zjištěna žádná okolnost, ze které by bylo možno dovodit, že si poškozená událost vymyslela. Současně nebyl zjištěn žádný její motiv, který by mohl odůvodňovat obavu z toho, že obviněného z jakéhokoliv důvodu křivě obvinila. Výpověď poškozené pak byla konfrontována i s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědkyně S. a s elektronickou komunikací poškozené, ve které se s událostí svěřila dalším dvěma osobám. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, který uvádí, že dané okolnosti posilují věrohodnost výpovědi poškozené a svědčí o konzistenci jejího tvrzení napříč různými komunikačními kanály a časovými okamžiky.
36. Pokud se pak obviněný snaží znevěrohodnit výpověď poškozené poukazem na její chování před, v průběhu a po činu, pak je třeba z hlediska dovolacího řízení konstatovat, že v případě jejího chování před a po činu se zjevně nejedná o rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků (konkrétně objektivní stránky) trestného činu znásilnění a uvedené okolnosti by tak opět mohly mít vliv pouze na posouzení její nevěrohodnosti. V každém případě je však nutno tyto jí uváděné okolnosti úzce vázat i na okolnosti, které poškozená uváděla ohledně podoby a průběhu již přímého násilného jednání obviněného.
Ač by mohl dovolací soud uzavřít, že se argumentací dovolatele v naznačeném rozsahu nebude zabývat, neboť se tato jeho argumentace nachází zcela mimo dovolací důvody, v návaznosti na zdůvodnění jeho protiprávního jednání v podobě násilného donucení poškozené k pohlavnímu styku považuje Nejvyšší soud za vhodné se stručně vyjádřit k několika okolnostem, které obviněný opakovaně zpochybňuje se závěrem o nevěrohodnosti poškozené.
37. Pokud jde o vytváření intimních (až sexuálních) nálad v době před činem, byla to iniciativa obviněného, která vedla k překračování osobních hranic intimity poškozené. Poškozená však dala obviněnému v průběhu večera jasně najevo, že o pohlavní styk s ním nestojí a že ji nepřitahuje. V době, kdy mělo k pohlavnímu styku dojít, již její nesouhlas nabyl zcela zřetelné podoby. Poškozená jak verbálně, tak neverbálně vyjadřovala svou nevoli k intimnímu kontaktu, kterou však obviněný ignoroval a přes její zjevný fyzický odpor pokračoval v jednání, které vyústilo v soulož.
Z toho, že se na těle poškozené (stejně jako na těle obviněného) nenašly stopy po násilí či fyzickém odporu, nelze dovozovat, že obviněný nepoužil násilí, aby poškozenou přiměl k nekonsenzuálnímu pohlavnímu styku. S uvedenou námitkou se precizně vypořádal soud druhého stupně, s jehož závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje (viz body 55. až 59. odůvodnění rozsudku). Nutno dodat, že skutečnost, že k následné realizaci vlastního pohlavního styku obviněný nepotřeboval použít intenzivnější fyzickou sílu, neznamená, že vůči poškozené nepoužil násilí.
Z dokazování vyplynulo, že poškozená byla jednáním dovolatele (po probuzení v nočních hodinách) šokována do té míry, že tzv. „zamrzla“ a v závěru události se již nacházela ve stavu pasivity a jakési vnitřní rezignace na další dění.
Předmětné zjištění pak nezpochybňuje ani skutečnost, že poškozená stimulovala obviněného rukou. Tuto skutečnost, a to nejen s ohledem na samotné vysvětlení poškozené, nelze vnímat jako její souhlas s předchozím protiprávním jednáním obviněného, ale jako snahu minimalizovat vlastní újmu v situaci, kterou považovala za potenciálně ještě více ohrožující. Podobně je třeba nahlížet na chování poškozené po činu. To, že poškozená po předmětné události setrvala v bytě, přenocovala zde a následujícího dne se nechala obviněným odvézt automobilem, je třeba interpretovat v kontextu možných reakcí oběti na absolvovaný traumatizující zážitek a nikoli jako její souhlas s událostmi předchozí noci.
Nelze též přisvědčit námitce, která zpochybňuje paralýzu poškozené tím, že byla schopna tlačit obviněnému do ramen. Dovolatel záměrně operuje s fenoménem tzv. extrémní tělesné paralýzy, kdy oběť znásilnění v kritickém momentu nezřídka není schopna vůbec ovládat své tělo, ani se vůči pachateli ohradit slovně, neboť se dostane do stejného stavu jako při nervovém ochrnutí způsobeném např. vážným úrazem páteře a míchy. Natolik dramaticky ovšem rozsudek soudu prvního stupně ani ve výroku samotném ani v odůvodnění nevyznívá, nehledě k tomu, že takto svůj stav nepopsala ani sama poškozená.
Stejně se musí Nejvyšší soud ohradit proti námitce obsažené v bodě 18. dovolání, že verbální odpor poškozené zde citovaný nelze chápat jako jednoznačný nesouhlas s pohlavním stykem. Dovolatel nejenom, že desinterpretuje nesouhlas poškozené jasně vyjádřený ve větě „nemůžeš to udělat J., my to nemůžeme udělat J.“, ale zároveň účelově opomíjí počáteční část celé věty citované v bodě 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (tj. „J., nedělej to, přestaň, nechci to, nepokračuj v tom“). Podobně je nutno nahlížet na následnou komunikaci poškozené s obviněným, z níž jasně plyne vnitřní nepohoda poškozené i to, že se pohlavnímu styku bránila, což dovolatel, opět účelově, desinterpretuje a bagatelizuje.
38. Také námitky, které obviněný zaměřil proti věrohodnosti svědkyně S. a její výpovědi, i při odhlédnutí od toho, že takováto argumentace se opět nachází zcela mimo dovolací důvody, nemají žádné věcně opodstatnění. Dovolatel sice poukazuje na údajný negativní vztah této svědkyně ke své osobě a označuje ji za „zhrzenou milenku“, avšak takto formulovaná argumentace nepřináší žádné nové skutečnosti, které by zpochybňovaly závěry soudů nižších stupňů o věrohodnosti této svědkyně. Jak přitom správně uvedl odvolací soud, skutečnost, že svědkyně nebyla přímým svědkem samotného skutku, sama o sobě nezbavuje její výpověď důkazní hodnoty, neboť její význam spočívá především v tom, že bezprostředně po události zachycuje reakci poškozené a obsah jejího sdělení o průběhu posuzovaného jednání. Soudy nižších stupňů se přitom otázkou případné motivace svědkyně zabývaly a dospěly k závěru, že zjištěné okolnosti nenasvědčují tomu, že by její výpověď byla vedena snahou obviněného poškodit.
Naopak z provedených důkazů vyplývá, že poškozená se této svědkyni svěřila bezprostředně po události, přičemž její sdělení bylo provázeno odpovídajícími emočními projevy a bylo následně konzistentní i ve vztahu k dalším zjištěným skutečnostem. Znovu pak nutno zdůraznit, že výpověď svědkyně S. nepředstavuje izolovaný důkaz, nýbrž její svědectví zapadá do celkového rámce provedeného dokazování, když potvrzuje bezprostřední reakci poškozené na předmětnou událost, a že i její další tvrzení jsou rovněž v souladu s ostatními důkazy provedenými v řízení.
39. Lze tedy uzavřít, že veškerá skutková zjištění zachycená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu jednoznačně mají oporu v provedeném dokazování a nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dovolací argumentace obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
40. Jestliže obviněný uplatnil ve svém dovolání také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak naplnění tohoto dovolacího důvodu odůvodňuje velice stručně a pouze s odkazem na to, že právní kvalifikace skutku jako zločinu znásilnění je nepřiměřená, neboť šlo o konsensuální pohlavní styk. Je tedy zjevné, že i v této části svého dovolání obviněný uplatňuje skutkové námitky neslučující se se zjištěným skutkovým stavem. Pokud pak obviněný nepřipojil žádné námitky právního či hmotněprávního charakteru, tak se takto koncipované námitky obviněného míjejí s uvedeným uplatněným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto z hlediska právního posouzení zjišťovaného protiprávního jednání obviněného může poukázat na odůvodnění napadených rozsudků, neboť považuje právní kvalifikaci přijatou soudy nižších stupňů za zcela přiléhavou, správnou a náležitě odůvodněnou.
41. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání.
V. Způsob rozhodnutí
42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu